9 C 218/2025 - 93

Rubrum

Okresní soud v Klatovech rozhodl samosoudkyní Mgr. Terezou Leitgebovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] o zaplacení 140 881 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 68 740 Kč, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Co do částky 72 141,84 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 110 579 Kč od 22. 10. 2024 do 17. 3. 2025 ve výši 5 678,61 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 109 579 Kč od 18. 3. 2025 do zaplacení, jakož i kapitalizovaného úroku ve výši 72,85 % ročně z částky 92 431,14 Kč od 22. 10. 2024 do 13. 11. 2024 ve výši 4 123,21 Kč a úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 92 431,14 Kč od 14. 11. 2024 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 22. 10. 2024 dosáhne částky 349 344 Kč, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se návrhem na vydání platebního rozkazu domáhala na žalované zaplacení částky 140 881,84 Kč s příslušenstvím. K uplatněnému právu uvedla, že žalovaná uzavřela dne [datum] s žalobkyní prostřednictvím prostředků komunikace na dálku smlouvu o úvěru č. [hodnota], žalobkyně poskytla žalované na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši 94 000 Kč, a to dne 19. 3. 2024. Žalovaná se zavázala splácet poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši 72,85 % ročně, a to ve 48 měsíčních splátkách ve výši 6 065 Kč. Žalovaná nesplácela úvěr řádně a včas, proto žalobkyně dluh žalované, s účinností ke dni 20. 10. 2024, zesplatnila, neboť ta se ocitla v prodlení s úhradou splátky č. [hodnota] splatné dne 15. 8. 2024 o délce 65 dnů. S prodlením žalované se váže i povinnost zaplacení smluvní pokuty ve výši 998 Kč (499 Kč za každou splátku, u které se žalovaná ocitne v prodlení o délce 30 dnů). Žalované rovněž vznikla povinnost zaplacení náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 400 Kč (200 Kč za každou splátku, u které se žalovaná ocitne v prodlení o délce 15 dnů). Vzhledem k tomu, že po zesplatnění úvěru nezaplatila žalovaná novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vznikla žalované dle bodu 6. 5. smlouvy povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou. Taková smluvní pokuta pak představovala dle žalobkyně částku 31 302,84 Kč. Žalobkyně také požadovala zaplacení úroku z prodlení ze zbývající dlužné původní jistiny úvěru ve výši 92 431,14 Kč ode dne 22. 10. 2024 do zaplacení.

2. Žalobkyně následně k výzvě soudu dne 20. 8. 2025 doplnila svá skutková tvrzení a předložila soudu důkazy, a to výpis z NRKI, potvrzení o provedených platbách, kartu hodnocení klienta, kartu klienta. Žalobkyně sdělila, že při posuzování úvěruschopnosti žalované bylo využito standardních schvalovacích postupů, čímž bylo splněno zhodnocení úvěruschopnosti žalované s odbornou péčí, a dle použitých metod žalovaná byla schopna úvěr splatit.

3. K jednání u zdejšího soudu, které se ve věci konalo dne [datum], se žalovaná nedostavila, ani svoji nepřítomnost žádným způsobem neomluvila či z důležitého důvodu nepožádala o odročení jednání, ačkoliv z obsahu spisu vyplynulo, že předvolání k jednání společně s návrhem na zahájení řízení bylo žalované řádně a včas doručeno dle občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“). V souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované.

4. Žalobkyně soudu předložila návrh na uzavření smlouvy o úvěru č. [hodnota] ze dne [datum], včetně dodatku č. [hodnota] k Návrhu smlouvy o úvěru ze dne [datum], formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a informací pro klienta, z čehož má soud za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovanou byla distančním způsobem uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě které byla žalované bezhotovostně vyplacena částka 94 000 Kč jakožto neúčelový spotřebitelský úvěr. Z této uzavřené smlouvy soud zjistil, že se žalovaná zavázala zaplatit celkovou částku věřiteli, která činila 291 120 Kč, a to v 48 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 6 065 Kč. Smlouvou byly sjednány jednak úroková sazba ve výši 72,85 % ročně, jednak roční procentní sazby nákladů (RPSN) na úvěr ve výši 102,84 %. Jako účet úvěrovaného (žalované) pro splácení a převod prostředků byl uveden bankovní účet č. [č. účtu].

5. Z Oznámení o schválení úvěru ke Smlouvě o úvěru č. [hodnota] bylo zjištěno, že žalobkyně oznámila žalované, že dne 20. 3. 2024 akceptovala návrh na uzavření smlouvy o úvěru ze dne [datum], přičemž přílohou tohoto oznámení byl rovněž splátkový kalendář vztahující se ke smlouvě o úvěru.

6. Z dokladu o vyplacení úvěru z účtu žalobkyně č. [č. účtu], byl zjištěn a prokázán převod prostředků pro čerpání úvěru na účet žalované uvedený ve smlouvě ve výši 94 000 Kč.

7. Z Karty klienta se podává, že žalovaná na smlouvu č. [hodnota] uhradila toliko 4 splátky od dubna 2024 do července 2024, vždy ve výši 6 065 Kč, a následně dne 15. 8. 2024 částku ve výši 1 000 Kč.

8. Z předložených fotografií se podává, že žalobkyně měla k dispozici kopii občanského průkazu žalované.

9. Z výpisu z nebankovního registru klientských informací (NRKI) bylo zjištěno, že žalobkyně prověřila osobu žalované v tomto registru k datu 18. 3. 2024.

10. Z dokumentu Hodnocení klienta se podává, že žalovaná k úvěru č. [hodnota] uvedla, že má pravidelný měsíční příjem plynoucí ze zaměstnání ve výši 30 000 Kč, jako výdaje bylo uvedeno životní minimum ve výši 4 860 Kč, splátky žalobkyni ve výši 5 318 Kč, bydlení ve výši 5 010 Kč (tedy celkem 15 188 Kč). Ke své osobě žalovaná uvedla, že je zaměstnána na dobu neurčitou u zaměstnavatele [právnická osoba]., od roku 2013 na hlavní pracovní poměr, je vdaná, nežije s manželem ves společné domácnosti, má vysokoškolské vzdělání, vlastní bydlení. Jako volné zdroje tedy byla uvedena částka 13 812 Kč.

11. Z výplatního lístku, jenž byl vystaven žalované společností [právnická osoba]. se podává, že čistá mzda žalované za únor 2024 činila 33 721 Kč, přičemž žalované byly vyplacena rovněž náhrada za ztrátu výdělku, tudíž celkově byla na bankovní účet žalované poukázána částka 33 721 Kč.

12. Z potvrzení společnosti [právnická osoba], vystavených dne 18. 3. 2024 žalované, bylo zjištěno, že na účet žalované, uvedený v úvěrové smlouvě, byly dne 8. 12. 2023, 10. 1. 2024, 9. 2. 2024 a 8. 3. 2024 připsány z účtu č. [č. účtu] částky ve výši 27 889 Kč, 31 177 Kč, 25 587 Kč a 33 721 Kč.

13. Z výpisu uvedeného na webové adrese [Anonymizováno] nebyly pro řízení zjištěny žádné relevantní informace.

14. Z dokumentu Podpis na dálku – smlouva o spotřebitelském úvěru (tzv. produkt A) byl zjištěn popis řešení podpisu klienta u úvěrových smluv.

15. Z listin Základní informace o klientovi, Důkaz o odeslání, Zaslaná SMS (Informace o vyplacení), Důkaz o přijaté SMS (pro vyplacení) bylo zjištěno, že žalobkyně ve svých evidencích vedla, že úvěr č. [hodnota], o nějž požádala žalovaná dne [datum], jí byl dne 19. 3. 2024 vyplacen, o čemž byla žalovaná informována prostřednictvím SMS, která jí byla doručena.

16. Z výpisů z bankovního účtu žalované č. [č. účtu], vyžádaných soudem od společnosti [právnická osoba]. za období 16. 2. 2024 do 15. 4. 2024 se podává platební morálka žalované, jakož i jeho příjmy a výdaje v daném období, přičemž bylo zjištěno, že dne 19. 3. 2024 byla na daný účet připsána částka ve výši 94 000 Kč z účtu [č. účtu] s popisem „[právnická osoba]“.

17. Z dopisu „Výzva k zaplacení, upozornění na možnost zesplatnění celého úvěru“ ze dne 16. 9. 2024 a 16. 10. 2024 bylo zjištěno, že žalobkyně oznámila žalované, že s ohledem na neplnění splatného peněžitého dluhu řádně a včas bude nucena žalobkyně přistoupit na zesplatnění celého úvěru a rovněž žalovanou vyzvala k zaplacení dlužné částky. Žalovaná na výzvu nijak nereagovala a úvěr byl následně zesplatněn, o čemž byla žalovaná rovněž informována oznámením ze dne 20. 10. 2024.

18. Z předžalobní výzvy ze dne 17. 7. 2025 bylo zjištěno, že žalobkyně prostřednictvím své právní zástupkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky, a to před podáním žaloby.

19. Podle § 2395 občanského zákoníku (dále též „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

20. Podle § 2993 o. z. platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

21. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatným právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

22. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného od 1. 12. 2016 (dále též jen „ZoSÚ“), je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

23. Podle § 84 odst. 2 ZoSÚ spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.

24. Dle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

25. Dle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

26. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

27. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, avšak pouze zčásti. Soud při svém rozhodování vycházel z následujících úvah.

28. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně se soud zabýval v prvé řadě především obsahem samotné smlouvy o úvěru. Podle ustanovení § 580 odst. 1 o. z. platného v době uzavření smluv, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Toto ustanovení představuje zákonný nástroj, jehož účelem je odstraňovat nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. Vždy záleží na okolnostech každého jednotlivého případu, kdy učinění závěru o rozporu s dobrými mravy vychází ze zjištění, že pouhá formální aplikace práva by vedla ke zjevně nepřiměřeným důsledkům. Aplikace korektivu dobrých mravů nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují. Soud si musí sám v každém jednotlivém případě vymezit hypotézu, neboť není stanovena právním předpisem, není zde výslovně stanoveno, ze kterých hledisek má soud vycházet a je tedy třeba zvážit všechny rozhodné okolnosti toho kterého případu, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 580 odst. 1 o. z. Bez zvážení okolností konkrétního případu nelze ani vycházet ze závěrů jiného soudního rozhodnutí soudu v obdobné věci (již judikováno). Dobré mravy jsou dle již ustálené soudní judikatury spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání, a proto je třeba posuzovat každý případ individuálně s přihlédnutím k jednání účastníků v tom kterém období a i vzhledem k jejich tehdejšímu postavení. Vada způsobující neplatnost se může vztahovat i na část právního jednání a pak zbývá posoudit, zda je vadná část oddělitelná od zbývajícího obsahu právního jednání (ve smyslu § 576 o. z.).

29. Soud v daném případě posoudil úvěrovou smlouvu uzavřenou mezi žalobkyní a žalovanou ve smyslu ustanovení § 588 o. z. jako neplatné právní jednání. Tato neplatnost působí od počátku a ze zákona. Zde není rozhodná vědomost účastníků smlouvy o důvodu této neplatnosti.

30. V nyní posuzovaném případě byla smlouva mezi jejími účastníky uzavřena jako spotřebitelská, ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o. z. Podle ustanovení § 1813 o. z. jsou zakázána ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být i podle směrnice Rady 93/13/EHS a judikatury ESD považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Proto čl. 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné. Od poskytovatele se nicméně očekává požadavek přiměřenosti a poctivosti jednání vůči spotřebiteli, kdy rozsah zajištění návratnosti půjčky (úvěru) odpovídá jeho ekonomickému riziku.

31. Ze shora provedených důkazů je nepochybné, že žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 94 000 Kč při deklarované roční úrokové sazbě ve výši 72,85 %. Úrok ve výši 72,85 % ročně několikanásobně překračuje úrokovou míru obvyklou v době uzavření smluv, jak vyplývá z veřejně dostupné statistiky České národní banky pro spotřebitelské úvěry se stejnými parametry, když úroky, resp. RPSN úvěrů poskytovaných bankami a některými úvěrovými společnostmi, většinou nedosahují 30 % ročně (viz také nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 199/11 či II. ÚS 3194/18). Lze přitom mít důvodně za to, že žalobkyně by byla požadovanou částku úvěru žalované nepůjčila a smlouvu by s ní byla neuzavřela, kdyby žalovaná na její podmínky byla nepřistoupila. Žalobkyně si smlouvou o úvěru nechala od žalované slíbit plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění ve značném nepoměru. Smlouvy s takto sjednaným úrokem jsou proto dle názoru soudu smlouvami absolutně neplatnými.

32. Ostatně Krajský soud v Plzni dal ve svých rozhodnutích, týkajících se obdobných věcí o nárocích ze spotřebitelských úvěrových smluv, opakovaně najevo, že i při respektování smluvní volnosti a autonomie vůle účastníků smlouvy nelze pominout, že smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele (srov. kupř. rozsudky ve věcech sp. zn. 25 Co 112/2018, 25 Co 127/2018, 25 Co 292/2018 nebo sp. zn. 25 Co 293/2018). Ke shodnému závěru lze dospět i při respektování závěrů vyslovených jiným odvolacím senátem Krajského soudu v Plzni v rozsudku č. j. 64 Co 265/2020-88 ze dne 27. 10. 2020. V tomto rozhodnutí odvolací soud sice nedospěl k výše nastíněnému závěru o tom, že nepřiměřeně vysoký (nemravný) úrok sám o sobě vede k neplatnosti celé úvěrové smlouvy, avšak i tak dovodil neplatnost smlouvy o úvěru jako celku s poukazem na to, že ujednání o výši úroku je třeba zkoumat v souvislostech s dalším obsahem smlouvy, zejména s ohledem na adhezní způsob uzavření smlouvy, faktickou nutnost akceptace formulářové dokumentace vypracované žalobkyní ze strany spotřebitele, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit, na přirůstání úroku běžícího do zaplacení, konstrukci „nové jistiny“, která však žádnou jistinou úvěru není, neadekvátní anatocismus (tj. sjednání úroku z úroků) ve spojení se smluvními pokutami a ve vazbě na ujednání o právu žalobkyně požadovat předčasné splacení celého úvěru v důsledku kvalifikovaného prodlení úvěrovaného aj. (v podrobnostech lze na citovaný judikát zcela odkázat). Přítomnost těchto „škodlivin“ v závazkovém vztahu, jako je tomu i v nyní rozhodnuté věci, ve svém posledku vytváří významnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran v neprospěch spotřebitele. Tato ujednání také nesplňují požadavek na jasnost a srozumitelnost veškerých sdělení vůči spotřebiteli podle § 1811 o. z., neboť stěží lze předpokládat, že uvedené formulace budou srozumitelné průměrnému spotřebiteli a že on bude schopen posoudit důsledky takového ujednání na obsah jeho povinností.

33. I při respektování smluvní volnosti a autonomie vůle účastníků smluv je tedy nutné dle názoru zdejšího soudu dospět k takovému závěru, že uzavřená smlouva v celém svém kontextu nastoluje v rozporu se zásadou ochrany práv spotřebitele, která má své vyjádření především v příslušných ustanoveních o. z. a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran, která je tak významnou, že je nutno ujednání smlouvy hodnotit vcelku jako obecně nespravedlivé, když obecná ustanovení o. z., vyjádřená v hlavě I., je nutné používat vždy a musí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona. Lze přitom důvodně dovozovat, že žalobkyně by požadované částky úvěrů žalované neposkytla a smlouvu by s ní neuzavřela, pokud by žalovaná zcela na její podmínky nepřistoupila.

34. Odhlédnuvši od všeho výše uvedeného dospěl soud rovněž k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná taktéž ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ, neboť žalobkyně neposoudila s odbornou péčí schopnost žalované jako spotřebitele splácet úvěr, resp. poskytla žalované úvěr za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaná bude schopna jej splácet. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a Ústavního soudu ČR (např. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR-Finance, Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Přitom nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na toto rozhodnutí navázal též Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 31. 5. 2021, sp. zn. 29 ICdo 3/2021.

35. Posuzovaná smlouva o úvěru neobsahuje ani v nejmenším informace, které by mohl věřitel posuzovat za účelem zjištění schopnosti žalované splácet sjednaný úvěr, přičemž žalobkyně ničím neprokázala svá tvrzení, že by s odbornou péčí posoudila úvěruschopnost žalované. Žalobkyně předložila soudu jako důkaz posuzování a hodnocení úvěruschopnosti žalované, kdy tento postup dle žalobkyně byl proveden s odbornou péčí, výpis z registru NRKI, výplatní pásku žalované, potvrzení o provedené platbě, jakož i hodnocení klienta. Žalobkyně tedy předložila soudu toliko listiny, kde sice jsou zmíněné příjmy žalované, plynoucí ze zaměstnání, nicméně ve smyslu § 86 odst. 2 ZoSÚ má poskytovatel spotřebitelského úvěru při posouzení úvěruschopnosti posoudit rovněž nejen příjmy, ale také výdaje. Těmi se nijak žalobkyně nezabývala a vycházela pouze z údajů sdělených žalovanou týkajících se bydlení, podpořenými částkami životního minima a výší splátek společnosti žalované. Pochybení žalobkyně pak nemohly napravit ani výstupy z nejrůznějších databází, neboť ty neposkytují dostatečný podklad pro závěr, že spotřebitel disponuje aktuálně prostředky k tomu, aby dohodnuté splátky splácel. Na výše uvedeném závěru nemění nic skutečnost, že žalovanou uvedené údaje případně odpovídají „statisticky obvyklým“ údajům, neboť zákonem stanovená povinnost předpokládá zkoumání úvěruschopnosti konkrétního žadatele, nikoliv žalobkyní presumovaného obrazu typického žadatele (spadajícího do určité skupiny dle jím sdělených a neověřovaných údajů), bez ohledu na skutečnost, že použití scoringového postupu vycházejícího ze statistických dat může v praxi vést k nižšímu počtu nesplacených úvěrů jakožto i k nižším nákladům/pracnosti/složitosti procesu sjednávání spotřebitelského úvěru. Nadto soud pouze poznamenává, že z jím vyžádaných výpisů z bankovního účtu žalované bylo zjištěno, že v měsíci předcházejícím datu vyplacení úvěru činil konečný zůstatek žalované na daném účtu zápornou částku – 5 722,80 Kč, přičemž žalovaná opakovaně čerpala úvěry od dalších nebankovních poskytovatelů úvěrů v nemalých částkách, případně rovněž činila splátky úvěrů. Z postupu žalobkyně přitom nelze seznat, že by si tyto informace o výdajích žalované jakkoliv zjišťovala, či si alespoň ověřila ty, které jí byly žalovanou tvrzeny, což lze chápat jako jednoduchý krok k ověření schopnosti splácet úvěr klientem, ke kterému měla žalobkyně přistoupit a z nepochopitelných důvodů tak neučinila, byť si mohla za tímto účelem minimálně sama vyžádat od žalované výpisy z bankovního účtu k doložení, kopii nájemní smlouvy aj. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla své břemeno důkazní stran prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalované, když soud vychází ze zjištěného skutkového stavu, tedy že žalobkyně úvěruschopnost žalované nijak nezkoumala. Pokud tedy žalobkyně dospěla k tomu, že je žalovaná schopna úvěr splácet, byl tento závěr chybný. Posouzení úvěruschopnosti žalované splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr nebylo dle závěru soudu dostatečné a správné, žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem, které pro ni vyplývaly ze zákona o spotřebitelském úvěru, neboť nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalované. Proto soud dovodil absolutní neplatnost smlouvy o úvěru pro rozpor se zákonem (shora citované § 86 a 87 ZoSÚ a § 580 odst. 1 o. z.), kdy k tomuto je soud povinen přihlížet i bez návrhu (§ 588 o. z.). V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. S ohledem na to je nutné na nyní posuzovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru pohlížet jako na 36. Ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ je i z tohoto důvodu smlouva o úvěru mezi žalobkyní a žalovanou, neplatná.

37. Vzhledem k tomu, že je neplatný hlavní závazek, nemohou být platná ani vedlejší ujednání o úroku, poplatcích a smluvních pokutách. Spotřebitel je však povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru (§ 87 odst. 1 ZoSÚ).

38. S ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru soud nárok žalobkyně posoudil jakožto nárok z bezdůvodného obohacení dle § 2993 občanského zákoníku. Žalovaná přijala částku 94 000 Kč, aniž tu byl platný závazek, žalobkyně má proto nárok na vrácení toho, co plnila. Žalovaná uhradila toliko 25 260 Kč, je tedy povinna zaplatit žalobkyni částku odpovídající rozdílu těchto částek, tj. částku ve výši 68 740 Kč (výrok I.).

39. Soud se dále zabýval nárokem žalobkyně na úrok z prodlení. Výše uvedený závěr o nesplnění povinnosti posoudit úvěruschopnost dlužníka se přitom projeví i v rozhodnutí o lhůtě k plnění a o úroku z prodlení. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 se mj. uvádí: Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 436-440). Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

40. V posuzované věci byla žalovaná nečinná. Netvrdila a neprokázala, jaké jsou její možnosti stran vrácení poskytnuté jistiny. Za tohoto stavu soud rozhodl o povinnosti žalované zaplatit dlužnou částku ve lhůtě stanovené podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Úrok z prodlení z přisouzené částky, ani žalovaný kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení, nebyl přiznán (výrok II.), protože žalovaný se v prodlení ocitne až v případě, že dlužnou jistinu nezaplatí v soudem stanovené lhůtě.

41. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě měli oba účastníci ve věci úspěch pouze částečný s tím, že procesní úspěch žalované (ve výroku II.) převýšil procesní úspěch žalobkyně (ve výroku I.). Žalovaná však žádné náklady neúčtovala, proto bylo rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.

42. Při úvaze o lhůtě ke splnění rozsudkem uložených povinností se soud řídil ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. a určil zákonem předvídanou výchozí lhůtu 3 dnů od právní moci rozsudku, když nezjistil žádné okolnosti, pro které by bylo namístě pariční lhůtu prodloužit, anebo stanovit, že peněžité plnění se má stát ve splátkách.

Poučení