9 C 220/2025 - 91

Rubrum

Okresní soud v Klatovech rozhodl samosoudkyní Mgr. Terezou Leitgebovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o zaplacení 131 538,53 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 65 810 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Co do částky 65 728,53 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 118 767 Kč od 25. 4. 2025 do zaplacení, úroku ve výši 78,08 % ročně z částky 98 110,32 Kč od 25. 4. 2025 do 18. 5. 2025 ve výši 4 884,72 Kč, jakož i úroku ve výši 12 % ročně z částky 98 110,32 Kč od 19. 5. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 25. 4. 2025 dosáhne částky 393 868 Kč, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se návrhem na vydání platebního rozkazu domáhala na žalovaném zaplacení částky 131 538,53 Kč s příslušenstvím. K uplatněnému právu uvedla, že žalovaný uzavřel dne [datum] s žalobkyní prostřednictvím prostředků komunikace na dálku smlouvu o úvěru č. [hodnota], žalobkyně poskytla žalovanému na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši 100 000 Kč, a to dne 27. 8. 2024. Žalovaný se zavázal splácet poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši 78,08 % ročně, a to ve 48 měsíčních splátkách ve výši 6 838 Kč. Žalovaný nesplácel úvěr řádně a včas, proto žalobkyně dluh žalovaného, s účinností ke dni 23. 4. 2025, zesplatnila, neboť ten se ocitl v prodlení s úhradou splátky č. 6 splatné dne 17. 2. 2025 o délce 65 dnů. S prodlením žalovaného se váže i povinnost zaplacení smluvní pokuty ve výši 998 Kč (499 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitne v prodlení o délce 30 dnů). Žalovanému rovněž vznikla povinnost zaplacení náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 600 Kč (200 Kč za každou splátku, u které se žalovaná ocitne v prodlení o délce 15 dnů). Vzhledem k tomu, že po zesplatnění úvěru nezaplatil žalovaný novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vznikla žalovanému dle bodu 6. 5. smlouvy povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou. Taková smluvní pokuta pak představovala dle žalobkyně částku 12 771,53 Kč. Žalobkyně také požadovala zaplacení úroku z prodlení ze zbývající dlužné původní jistiny úvěru ve výši 98 110,32 Kč ode dne 25. 4. 2025 do zaplacení.

2. Žalobkyně následně k výzvě soudu dne 28. 8. 2025 doplnila svá skutková tvrzení a předložila soudu důkazy, a to výpis z NRKI, SOLUS, potvrzení o vedení účtu, potvrzení o provedených transakcích, kartu hodnocení klienta, kartu klienta. Žalobkyně sdělila, že při posuzování úvěruschopnosti žalovaného bylo využito standardních schvalovacích postupů, čímž bylo splněno zhodnocení úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí, a dle použitých metod žalovaný byl schopen úvěr splatit.

3. K jednání u zdejšího soudu, které se ve věci konalo dne [datum], se žalovaný nedostavil, ani svoji nepřítomnost žádným způsobem neomluvil či z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání, ačkoliv z obsahu spisu vyplynulo, že předvolání k jednání společně s návrhem na zahájení řízení bylo žalovanému řádně a včas doručeno dle občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“). V souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného.

4. Žalobkyně soudu předložila návrh na uzavření smlouvy o úvěru č. [hodnota] ze dne [datum], včetně dodatku č. [hodnota] k Návrhu smlouvy o úvěru ze dne [datum], včetně formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a informací pro klienta, z čehož má soud za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovaným byla distančním způsobem uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě které byla žalovanému bezhotovostně vyplacena částka 100 000 Kč jakožto neúčelový spotřebitelský úvěr. Z této uzavřené smlouvy soud zjistil, že se žalovaný zavázal zaplatit celkovou částku věřiteli, která činila 328 224 Kč, a to v 48 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 6 838 Kč. Smlouvou byly sjednány jednak úroková sazba ve výši 78,07 % ročně, jednak roční procentní sazby nákladů (RPSN) na úvěr ve výši 113,05 %. Jako účet úvěrovaného (žalovaného) pro splácení a převod prostředků byl uveden bankovní účet č. [č. účtu].

5. Z Oznámení o schválení úvěru ke Smlouvě o úvěru č. [hodnota] bylo zjištěno, že žalobkyně oznámila žalovanému, že akceptovala návrh na uzavření smlouvy o úvěru ze dne [datum], přičemž přílohou tohoto oznámení byl rovněž splátkový kalendář vztahující se ke smlouvě o úvěru.

6. Z dokladu o vyplacení úvěru z účtu žalobkyně č. [č. účtu], byl zjištěn a prokázán převod prostředků pro čerpání úvěru na účet žalovaného uvedený ve smlouvě ve výši 100 000 Kč.

7. Z Karty klienta se podává, že žalovaný na smlouvu č. [hodnota] uhradil toliko 5 splátek od září 2024 do ledna 2025, vždy ve výši 6 838 Kč.

8. Z předložených fotografií se podává, že žalobkyně měla k dispozici kopii občanského průkazu žalovaného.

9. Z výpisu z nebankovního registru klientských informací (NRKI) bylo zjištěno, že žalobkyně prověřila osobu žalovaného v tomto registru k datu 27. 8. 2024.

10. Z výpisu z registru SOLUS se podává, že žalobkyně prověřila osobu žalovaného v tomto registru dne 27. 8. 2024 s negativním výsledkem.

11. Z dokumentu Hodnocení klienta se podává, že žalovaný k úvěru č. [hodnota] uvedl, že má pravidelný měsíční příjem plynoucí ze zaměstnání ve výši 28 000 Kč, jako výdaje bylo uvedeno životní minimum ve výši 4 860 Kč a bydlení ve výši 4 676 Kč (tedy celkem 9 536 Kč). Ke své osobě žalovaný uvedl, že je zaměstnán na dobu neurčitou u zaměstnavatele [Anonymizováno]. od roku 2015 na hlavní pracovní poměr, je svobodný, nežije s partnerem ve společné domácnosti, má vysokoškolské vzdělání, vlastní bydlení. Jako volné zdroje tedy byla uvedena částka 17 464 Kč.

12. Z potvrzení o vedení účtu, vystaveného společností [právnická osoba]. ze dne 27. 8. 2024, že jako majitel účtu [č. účtu] je veden žalovaný.

13. Z potvrzení společnosti [právnická osoba]., vystavených dne 27. 8. 2024 žalovanému, bylo zjištěno, že na účet žalovaného, uvedený v úvěrové smlouvě, byly dne 13. 8. 2024, 12. 7. 2024, 13. 6. 2024 a 13. 5. 2024 připsány z účtu č. [č. účtu] částky ve výši 27 754 Kč, 31 197 Kč, 29 255 Kč a 17 270 Kč.

14. Z dokumentu Podpis na dálku – smlouva o spotřebitelském úvěru (tzv. produkt A) byl zjištěn popis řešení podpisu klienta u úvěrových smluv.

15. Z listin Základní informace o klientovi, Důkaz o odeslání, Zaslaná SMS (Informace o vyplacení), Důkaz o přijaté SMS (pro vyplacení) bylo zjištěno, že žalobkyně ve svých evidencích vedla, že úvěr č. [hodnota], o nějž požádal žalovaný dne 27. 8. 2024, mu byl téhož dne vyplacen, o čemž byl žalovaný informován prostřednictvím SMS, která mu byla doručena.

16. Z výpisů z bankovního účtu žalovaného č. [č. účtu], vyžádaných soudem od společnosti [právnická osoba]. za období 20. 8. 2024 do 31. 8. 2024 se podává platební morálka žalovaného, jakož i jeho příjmy a výdaje v daném období, přičemž bylo zjištěno, že dne 28. 8. 2024 byla na daný účet připsána částka ve výši 100 000 Kč z účtu [č. účtu] s popisem „VYPLATA PUJCKY“.

17. Z dopisu „Výzva k zaplacení, upozornění na možnost zesplatnění celého úvěru“ ze dne 20. 3. 2025 a 17. 4. 2025 bylo zjištěno, že žalobkyně oznámila žalovanému, že s ohledem na neplnění splatného peněžitého dluhu řádně a včas bude nucena žalobkyně přistoupit na zesplatnění celého úvěru a rovněž žalovaného vyzvala k zaplacení dlužné částky. Žalovaný na výzvu nijak nereagoval a úvěr byl následně zesplatněn, o čemž byl žalovaný rovněž informován oznámením ze dne 23. 4. 2025.

18. Z předžalobní výzvy ze dne 23. 7. 2025 bylo zjištěno, že žalobkyně prostřednictvím své právní zástupkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky, a to před podáním žaloby.

19. Podle § 2395 občanského zákoníku (dále též „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

20. Podle § 2993 o. z. platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

21. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatným právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

22. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného od 1. 12. 2016 (dále též jen „ZoSÚ“), je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

23. Podle § 84 odst. 2 ZoSÚ spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.

24. Dle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

25. Dle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

26. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

27. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, avšak pouze zčásti. Soud při svém rozhodování vycházel z následujících úvah.

28. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně se soud zabýval v prvé řadě především obsahem samotné smlouvy o úvěru. Podle ustanovení § 580 odst. 1 o. z. platného v době uzavření smluv, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Toto ustanovení představuje zákonný nástroj, jehož účelem je odstraňovat nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. Vždy záleží na okolnostech každého jednotlivého případu, kdy učinění závěru o rozporu s dobrými mravy vychází ze zjištění, že pouhá formální aplikace práva by vedla ke zjevně nepřiměřeným důsledkům. Aplikace korektivu dobrých mravů nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují. Soud si musí sám v každém jednotlivém případě vymezit hypotézu, neboť není stanovena právním předpisem, není zde výslovně stanoveno, ze kterých hledisek má soud vycházet a je tedy třeba zvážit všechny rozhodné okolnosti toho kterého případu, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 580 odst. 1 o. z. Bez zvážení okolností konkrétního případu nelze ani vycházet ze závěrů jiného soudního rozhodnutí soudu v obdobné věci (již judikováno). Dobré mravy jsou dle již ustálené soudní judikatury spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání, a proto je třeba posuzovat každý případ individuálně s přihlédnutím k jednání účastníků v tom kterém období a i vzhledem k jejich tehdejšímu postavení. Vada způsobující neplatnost se může vztahovat i na část právního jednání a pak zbývá posoudit, zda je vadná část oddělitelná od zbývajícího obsahu právního jednání (ve smyslu § 576 o. z.).

29. Soud v daném případě posoudil úvěrovou smlouvu uzavřenou mezi žalobkyní a žalovaným ve smyslu ustanovení § 588 o. z. jako neplatné právní jednání. Tato neplatnost působí od počátku a ze zákona. Zde není rozhodná vědomost účastníků smlouvy o důvodu této neplatnosti.

30. V nyní posuzovaném případě byla smlouva mezi jejími účastníky uzavřena jako spotřebitelská, ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o. z. Podle ustanovení § 1813 o. z. jsou zakázána ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být i podle směrnice Rady 93/13/EHS a judikatury ESD považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Proto čl. 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné. Od poskytovatele se nicméně očekává požadavek přiměřenosti a poctivosti jednání vůči spotřebiteli, kdy rozsah zajištění návratnosti půjčky (úvěru) odpovídá jeho ekonomickému riziku.

31. Ze shora provedených důkazů je nepochybné, že žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 100 000 Kč při deklarované roční úrokové sazbě ve výši 78,07 %. Úrok ve výši 78,07 % ročně několikanásobně překračuje úrokovou míru obvyklou v době uzavření smluv, jak vyplývá z veřejně dostupné statistiky České národní banky pro spotřebitelské úvěry se stejnými parametry, když úroky, resp. RPSN úvěrů poskytovaných bankami a některými úvěrovými společnostmi, většinou nedosahují 30 % ročně (viz také nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 199/11 či II. ÚS 3194/18). Lze přitom mít důvodně za to, že žalobkyně by byla požadovanou částku úvěru žalovanému nepůjčila a smlouvu by s ním byla neuzavřela, kdyby žalovaný na její podmínky byl nepřistoupil. Žalobkyně si smlouvou o úvěru nechala od žalovaného slíbit plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění ve značném nepoměru. Smlouvy s takto sjednaným úrokem jsou proto dle názoru soudu smlouvami absolutně neplatnými.

32. Ostatně Krajský soud v Plzni dal ve svých rozhodnutích, týkajících se obdobných věcí o nárocích ze spotřebitelských úvěrových smluv, opakovaně najevo, že i při respektování smluvní volnosti a autonomie vůle účastníků smlouvy nelze pominout, že smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele (srov. kupř. rozsudky ve věcech sp. zn. 25 Co 112/2018, 25 Co 127/2018, 25 Co 292/2018 nebo sp. zn. 25 Co 293/2018). Ke shodnému závěru lze dospět i při respektování závěrů vyslovených jiným odvolacím senátem Krajského soudu v Plzni v rozsudku č. j. 64 Co 265/2020-88 ze dne 27. 10. 2020. V tomto rozhodnutí odvolací soud sice nedospěl k výše nastíněnému závěru o tom, že nepřiměřeně vysoký (nemravný) úrok sám o sobě vede k neplatnosti celé úvěrové smlouvy, avšak i tak dovodil neplatnost smlouvy o úvěru jako celku s poukazem na to, že ujednání o výši úroku je třeba zkoumat v souvislostech s dalším obsahem smlouvy, zejména s ohledem na adhezní způsob uzavření smlouvy, faktickou nutnost akceptace formulářové dokumentace vypracované žalobkyní ze strany spotřebitele, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit, na přirůstání úroku běžícího do zaplacení, konstrukci „nové jistiny“, která však žádnou jistinou úvěru není, neadekvátní anatocismus (tj. sjednání úroku z úroků) ve spojení se smluvními pokutami a ve vazbě na ujednání o právu žalobkyně požadovat předčasné splacení celého úvěru v důsledku kvalifikovaného prodlení úvěrovaného aj. (v podrobnostech lze na citovaný judikát zcela odkázat). Přítomnost těchto „škodlivin“ v závazkovém vztahu, jako je tomu i v nyní rozhodnuté věci, ve svém posledku vytváří významnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran v neprospěch spotřebitele. Tato ujednání také nesplňují požadavek na jasnost a srozumitelnost veškerých sdělení vůči spotřebiteli podle § 1811 o. z., neboť stěží lze předpokládat, že uvedené formulace budou srozumitelné průměrnému spotřebiteli a že on bude schopen posoudit důsledky takového ujednání na obsah jeho povinností.

33. I při respektování smluvní volnosti a autonomie vůle účastníků smluv je tedy nutné dle názoru zdejšího soudu dospět k takovému závěru, že uzavřená smlouva v celém svém kontextu nastoluje v rozporu se zásadou ochrany práv spotřebitele, která má své vyjádření především v příslušných ustanoveních o. z. a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran, která je tak významnou, že je nutno ujednání smlouvy hodnotit vcelku jako obecně nespravedlivé, když obecná ustanovení o. z., vyjádřená v hlavě I., je nutné používat vždy a musí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona.

34. Odhlédnuvši od všeho výše uvedeného dospěl soud rovněž k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná taktéž ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ, neboť žalobkyně neposoudila s odbornou péčí schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet úvěr, resp. poskytla žalovanému úvěr za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaný bude schopen jej splácet. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a Ústavního soudu ČR (např. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, [Anonymizováno], Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Přitom nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na toto rozhodnutí navázal též Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 31. 5. 2021, sp. zn. 29 ICdo 3/2021.

35. Posuzovaná smlouva o úvěru neobsahuje ani v nejmenším informace, které by mohl věřitel posuzovat za účelem zjištění schopnosti žalovaného splácet sjednaný úvěr, přičemž žalobkyně ničím neprokázala svá tvrzení, že by s odbornou péčí posoudila úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně předložila soudu jako důkaz posuzování a hodnocení úvěruschopnosti žalovaného, kdy tento postup dle žalobkyně byl proveden s odbornou péčí, výpis z registru NRKI a SOLUS, potvrzení o majiteli účtu, potvrzení o provedené platbě, jakož i hodnocení klienta. Žalobkyně tedy předložila soudu toliko listiny, kde sice jsou zmíněné příjmy žalovaného, plynoucí ze zaměstnání, nicméně ve smyslu § 86 odst. 2 ZoSÚ má poskytovatel spotřebitelského úvěru při posouzení úvěruschopnosti posoudit rovněž nejen příjmy, ale také výdaje. Těmi se nijak žalobkyně nezabývala a vycházela pouze z údajů sdělených žalovaný, nadto týkající se toliko výdajů spojených s bydlením. Průměrný člověk však obecně nemá měsíčně pouze výdaje spojené s bydlením, nýbrž rovněž běžné každodenní výdaje na stravování, mobilní a jiné služby, dopravu, zábavu aj., které žalobkyně plně opominula do svého posouzení zahrnout. Pochybení žalobkyně pak nemohly napravit ani výstupy z nejrůznějších databází, neboť ty neposkytují dostatečný podklad pro závěr, že spotřebitel disponuje aktuálně prostředky k tomu, aby dohodnuté splátky splácel. Na výše uvedeném závěru nemění nic skutečnost, že žalovaným uvedené údaje případně odpovídají „statisticky obvyklým“ údajům, neboť zákonem stanovená povinnost předpokládá zkoumání úvěruschopnosti konkrétního žadatele, nikoliv žalobkyní presumovaného obrazu typického žadatele (spadajícího do určité skupiny dle jím sdělených a neověřovaných údajů), bez ohledu na skutečnost, že použití scoringového postupu vycházejícího ze statistických dat může v praxi vést k nižšímu počtu nesplacených úvěrů jakožto i k nižším nákladům/pracnosti/složitosti procesu sjednávání spotřebitelského úvěru. Z postupu žalobkyně přitom nelze seznat, že by si tyto informace o výdajích žalovaného jakkoliv zjišťovala, či si alespoň ověřila ty, které jí byly žalovaným tvrzeny, což lze chápat jako jednoduchý krok k ověření schopnosti splácet úvěr klientem, ke kterému měla žalobkyně přistoupit a z nepochopitelných důvodů tak neučinila, byť si mohla za tímto účelem minimálně sama vyžádat od žalovaného výpisy z bankovního účtu k doložení, kopii nájemní smlouvy aj. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla své břemeno důkazní stran prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, když soud vychází ze zjištěného skutkového stavu, tedy že žalobkyně úvěruschopnost žalovaného nijak nezkoumala. Pokud tedy žalobkyně dospěla k tomu, že je žalovaný schopen úvěr splácet, byl tento závěr chybný. Posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr nebylo dle závěru soudu dostatečné a správné, žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem, které pro ni vyplývaly ze zákona o spotřebitelském úvěru, neboť nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Proto soud dovodil absolutní neplatnost smlouvy o úvěru pro rozpor se zákonem (shora citované § 86 a 87 ZoSÚ a § 580 odst. 1 o. z.), kdy k tomuto je soud povinen přihlížet i bez návrhu (§ 588 o. z.). V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. S ohledem na to je nutné na nyní posuzovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru pohlížet jako na 36. Ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ je i z tohoto důvodu smlouva o úvěru mezi žalobkyní a žalovaným, neplatná.

37. Vzhledem k tomu, že je neplatný hlavní závazek, nemohou být platná ani vedlejší ujednání o úroku, poplatcích a smluvních pokutách. Spotřebitel je však povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru (§ 87 odst. 1 ZoSÚ).

38. S ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru soud nárok žalobkyně posoudil jakožto nárok z bezdůvodného obohacení dle § 2993 občanského zákoníku. Žalovaný přijal částku 100 000 Kč, aniž tu byl platný závazek, žalobkyně má proto nárok na vrácení toho, co plnila. Žalovaný uhradil toliko 34 190 Kč, je tedy povinen zaplatit žalobkyni částku odpovídající rozdílu těchto částek, tj. částku ve výši 65 810 Kč (výrok I.).

39. Soud se dále zabýval nárokem žalobkyně na úrok z prodlení. Výše uvedený závěr o nesplnění povinnosti posoudit úvěruschopnost dlužníka se přitom projeví i v rozhodnutí o lhůtě k plnění a o úroku z prodlení. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 se mj. uvádí: Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 436-440). Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

40. V posuzované věci byl žalovaný nečinný. Netvrdil a neprokázal, jaké jsou jeho možnosti stran vrácení poskytnuté jistiny. Za tohoto stavu soud rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit dlužnou částku ve lhůtě stanovené podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Úrok z prodlení z přisouzené částky, ani žalovaný kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení, nebyl přiznán (výrok II.), protože žalovaný se v prodlení ocitne až v případě, že dlužnou jistinu nezaplatí v soudem stanovené lhůtě.

41. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě měli oba účastníci ve věci úspěch pouze částečný s tím, že procesní úspěch žalovaného (ve výroku II.) převýšil procesní úspěch žalobkyně (ve výroku I.). Žalovaný však žádné náklady neúčtoval, proto bylo rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.

42. Při úvaze o lhůtě ke splnění rozsudkem uložených povinností se soud řídil ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. a určil zákonem předvídanou výchozí lhůtu 3 dnů od právní moci rozsudku, když nezjistil žádné okolnosti, pro které by bylo namístě pariční lhůtu prodloužit, anebo stanovit, že peněžité plnění se má stát ve splátkách.

Poučení