9 C 23/2026 - 65

Rubrum

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudkyní Mgr. Markétou Esslerovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem JUDr. Ing. Karlem Goláněm, Ph.D. sídlem Letenská 121/8, 118 00 Praha proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o zaplacení 165 375,92 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, co do částky 116 346,05 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 5 594,10 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 5 104,18 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 116 346,05 Kč od [datum] do zaplacení, úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 112 902,05 Kč od [datum] do zaplacení, částky 49 029,87 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 406,75 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 422,43 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 49 029,87 Kč od [datum] do zaplacení a úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 46 005,87 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala stanovení povinnosti žalovanému zaplatit celkovou částku 165 375,92 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tím, že dne [datum] uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba]. s žalovaným smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému částku 200 000 Kč. Tuto částku měl žalovaný splácet spolu se sjednaným úrokem ve výši 12,75 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaný porušil své závazky ze smlouvy, nehradil splátky řádně a včas, a proto banka přistoupila ke dni [datum] ke zesplatnění úvěru. Celkem žalovaný uhradil částku 206 729,46 Kč. Ke dni zesplatnění úvěru činila dlužná částka včetně úroků a poplatků 121 685,73 Kč, ke dni sepisu žaloby se pak dlužná pohledávka ve výši 116 346,05 Kč s příslušenstvím skládala z dlužné jistiny ve výši 112 902,05 Kč, dlužných poplatků ve výši 3 444 Kč, kapitalizovaných smluvních úroků ve výši 5 104,18 Kč a kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 5 594,10 Kč. Žalovaný od postoupení pohledávky neuhradil ničeho. Dále žalobkyně uvedla, že dne [datum] uzavřela její právní předchůdkyně s žalovaným další smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému částku 100 000 Kč. Tuto částku měl žalovaný splácet spolu se sjednaným úrokem ve výši 12,75 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaný porušil své závazky ze smlouvy, nehradil splátky řádně a včas, a proto banka přistoupila ke dni [datum] ke zesplatnění úvěru. Celkem žalovaný uhradil částku 154 517,15 Kč. Ke dni zesplatnění úvěru činila dlužná částka včetně úroků a poplatků 52 613,95 Kč, ke dni sepisu žaloby se pak dlužná pohledávka ve výši 49 029,87 Kč s příslušenstvím skládala z dlužné jistiny ve výši 46 005,87 Kč, dlužných poplatků ve výši 3 024 Kč, kapitalizovaných smluvních úroků ve výši 3 422,43 Kč a kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 2 406,75 Kč. Žalovaný od postoupení pohledávky neuhradil ničeho. Dne [datum] byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalovaný dlužné částky neuhradil ani po tom, co byl žalobkyní vyzván k plnění. Co se týče zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, tak žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně posuzovala úvěruschopnost přiměřeně k povaze úvěru, kdy jednak provedla posouzení úvěruschopnosti pomocí databází a automatizovaných modelů, konkrétně nahlížela do interních záznamů, jako i do externích registrů a záznamů (databáze neplatných dokladů, BRKI, NRKI, SOLUS, IR…). Právní předchůdkyně žalobkyně dále vycházela z příjmu žalovaného, kdy žalovaný předložil potvrzení o zaměstnání, ze kterého právní předchůdkyně žalobkyně zjistila, že žalovaný byl od [datum] do [datum] zaměstnán na dobu určitou jako skladník u společnosti [právnická osoba]. s průměrnou čistou mzdou za poslední tři měsíce 24 418 Kč, kdy žalovanému nebyly prováděny žádné srážky ze mzdy a neměl vyživovací povinnost vůči třetím osobám. Žalovaný dále uvedl měsíční příjem domácnosti 65 000 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně zjistila, že žalovaný měl v době podání žádosti o úvěr interní závazky ve výši splátek 2 324,10 Kč měsíčně a externí ve výši splátek 1 947 Kč měsíčně, celkový podíl na nákladech na bydlení byl 37,57 %. Právní předchůdkyně žalobkyně došla k závěru, že žalovaný bude schopen úvěr splácet. Co se týče druhé smlouvy (časově první v pořadí), zde žalobkyně uvedla o zkoumání úvěruschopnosti její právní předchůdkyní následující: úvěruschopnost byla zkoumána přiměřeně k povaze úvěru, kdy jednak provedla posouzení úvěruschopnosti pomocí databází a automatizovaných modelů, konkrétně nahlížela do interních záznamů, jako i do externích registrů a záznamů (databáze neplatných dokladů, BRKI, NRKI, SOLUS, IR…). Právní předchůdkyně žalobkyně dále vycházela z příjmu žalovaného, kdy žalovaný předložil potvrzení o zaměstnání, ze kterého právní předchůdkyně žalobkyně zjistila, že žalovaný byl od [datum] do [datum] zaměstnán na dobu určitou jako skladník u společnosti [právnická osoba]. s průměrnou čistou mzdou za poslední tři měsíce 22 486 Kč, že je svobodný, má vlastní bydlení, nebyly prováděny žádné srážky ze mzdy a neměl vyživovací povinnost vůči třetím osobám. Žalovaný také uvedl celkový čistý příjem domácnosti 31 000 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně zjistila, že žalovaný neměl k době podání žádosti žádné interní závazky, externí pak měl ve výši splátek 4 129 Kč měsíčně, celkový podíl na nákladech na bydlení byl 72,54 %. Právní předchůdkyně žalobkyně došla k závěru, že žalovaný bude schopen úvěr splácet.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud z provedených důkazů zjistil, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně [právnická osoba]. dne [datum] smlouvu, na jejímž základě poskytla žalovanému částku 200 000 Kč. Tuto částku měl žalovaný hradit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3 383,86 Kč a dále měl měsíčně hradit 336 Kč na pojištění úvěru. Sjednaná úroková sazba byla 13,20 %, RPSN 14,24 % (smlouva o úvěru s pojištěním schopnosti splácet ze dne [datum], žádost o úvěr, předsmluvní informace a Všeobecné obchodní podmínky [právnická osoba]). Dále soud zjistil, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně [právnická osoba]. dne [datum] smlouvu na jejímž základě poskytla žalovanému částku 100 000 Kč. Tuto částku měl žalovaný hradit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 324,10 Kč a dále měl měsíčně hradit 231 Kč na pojištění úvěru. Sjednaná úroková sazba byla 21,70 %, RPSN 24,56 % (smlouva o úvěru s pojištěním schopnosti splácet ze dne [datum], žádost o úvěr, předsmluvní informace pro expres půjčku a Všeobecné obchodní podmínky [právnická osoba]). Z oznámení o zesplatnění úvěru ze dne [datum] a z podacích lístků soud zjistil, že žalovanému byl oznámeno zesplatnění úvěru ke dni [datum]. Z předžalobní výzvy ze dne [datum] a podacích lístků soud zjistil, že žalovaný byl vyzván k plnění celkové dlužné částky 202 397,76 Kč do [datum]. Z platební historie a výpisu z úvěrového účtu soud zjistil, že žalovaný na první úvěr splácel až do [datum] a celkem na úvěr zaplatil částku 206 729,46 Kč a na druhý úvěr splácel až do [datum] a celkem na úvěr splatil 154 517,15 Kč. Z vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti, z výpisu z běžného účtu, posouzení úvěruschopnosti a potvrzení o výši příjmů soud zjistil, že žalovaný uvedl, že pracuje jako skladník a řidič vysokozdvižného vozíku u společnosti [právnická osoba]. s čistým měsíčním příjmem 24 418 Kč a je zaměstnán na dobu určitou. Bydlí ve vlastním domě nebo bytě, žije s družkou a nemá žádné vyživovací povinnosti ani srážky ze mzdy. Má jeden interní závazek ve výší měsíční splátky 2 324,10 Kč a jeden externí závazek s výší měsíční splátky 1 947 Kč. Výpisy z účtů jsou pak za období od [datum] do [datum] a obsahují transakce jako poplatky, trvalé příkazy, výběry z bankomatu a občasné platby v lékárnách, potravinách a u benzinových pump. Další čistý příjem domácnosti žalovaný uvedl 65 000 Kč. Příjem žalovaného byl zjištěn z potvrzení o výši příjmů. K druhé smlouvě o půjčce pak soud z výše uvedených důkazů zjistil, že žalovaný uvedl, že pracuje jako skladník a řidič vysokozdvižného vozíku u společnosti [právnická osoba]. s čistým měsíčním příjmem 22 486 Kč a je zaměstnán na dobu určitou. Bydlí ve vlastním domě nebo bytě, žije s družkou a nemá žádné vyživovací povinnosti ani srážky ze mzdy. Nemá žádný interní závazek a má jeden externí závazek s výší měsíční splátky 4 129 Kč. Výpisy z účtů jsou pak za totožné období jako u smlouvy první a soud z nich zjistil shodné závěry. Další čistý příjem domácnosti žalovaný uvedl 31 000 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek, potvrzení ze dne [datum], dohody mezi žalobkyní‚ a právním předchůdcem žalobkyně, seznamů postoupených pohledávek a oznámení o postoupení pohledávky soud zjistil, že ke dni [datum] byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni a žalovaný byl o tomto vyrozuměn.

4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

5. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění do [datum] (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

10. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

11. Předmětnou smlouvu soud posuzoval dle ustanovení o. z. jako smlouvu o úvěru. Zároveň se však jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb.

12. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda porušení povinnosti věřitele podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. spočívající v nedostatečném zkoumání úvěruschopnost dlužníka vede k relativní neplatnosti právního jednání, které se podle § 586 odst. 1 o. z. může dovolat pouze osoba, pro jejíž ochranu zájmu je tato neplatnost stanovena, anebo k absolutní neplatnosti právního jednání, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. bez návrhu.

13. Povinnost věřitele poskytující spotřebitelský úvěr posuzovat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele byla stanovena již v předchozí právní úpravě v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Tento postup zahrnoval povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 1 Afs 94/2009-56). Věřitel tak byl povinen náležitě aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Rozhodovací praxe se přitom ustálila na závěru, že nesplnění této povinnosti věřitele podle předchozí právní úpravy vedla k absolutní neplatnosti právního jednání (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), a to přesto, že tento následek § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 výslovně nestanovil.

14. Soud si je vědom, že s účinností nové právní úpravy § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a podle jeho striktně jazykového výkladu by se na první pohled mohlo dospět k závěru, že došlo ke změně v následku porušení této povinnosti (z absolutní neplatnosti právního jednání na relativní neplatnosti právního jednání). V tomto ohledu je ovšem namístě podotknout, že obecné soudy jsou vázány smyslem a účelem zákona, tj. jeho teleologickým výkladem. Ústavní soud totiž v usnesení pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06 stanovil, že „obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sb.n.u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98, Sb.n.u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06, I. ÚS 50/03, IV. ÚS 611/05, dostupné na www.usoud.cz). Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.“ V této souvislosti proto soud dále posuzoval smysl a účel nové právní úpravy, a to s přihlédnutím k vývoji v zákonodárství, evropským předpisům a k ustálené rozhodovací praxi.

15. Koncepce ochrany spotřebitele jakožto subjektu, který nemá znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing a ekonomickou sílu je pevně zakotvena v českém právním řádu (mj. právě v zákoně č. 257/2016 Sb., ale též zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a § 1810 až 1867 o. z.) i evropských předpisech (směrnice č. 93/13/EHS a směrnice č. 2008/48/EHS) s tím, že dorovnává faktickou nerovnost spotřebitele a podnikatele jako profesionála. Účelem této ochrany je, že po spotřebitelských úvěrech si přirozeně poptávají osoby, které volné peněžní prostředky spíše nemají a tyto prostředky se proto snaží získat za každou cenu. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují, a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Proto je povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána zákonem nikoli spotřebiteli, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Následek relativní neplatnosti ovšem tento účel zákona znemožňuje, když soudu neumožňuje splnění této povinnosti kontrolovat z vlastní iniciativy – bez návrhu protistrany, čímž nestanovuje dostatečně účinné následky porušení povinnosti podnikatele jako profesionála při neposuzování úvěruschopnosti. Poskytovatelům úvěrů následek v podobě relativní neplatnosti umožňuje systematicky takovou povinnost porušovat. Oslabení ochrany spotřebitele však nebylo záměrem zákonodárce.

16. V důvodové zprávě k zákonu č. 257/2016 Sb. totiž zákonodárce uvádí, že „stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Nová úprava tudíž jako svůj cíl deklaruje „posílení principu zodpovědného úvěrování“, tj. aby byl takovýto věřitel dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých zákonných povinností. Lze proto s ohledem na výše uvedené konstatovat, že smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo namístě důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Porušení této povinnosti nelze akceptovat s odkazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele odsouhlasil. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly rozebírány v již zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

17. Nelze ani pominout, že tento závěr podporuje též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého obecný soud poruší právo spotřebitele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže nezkoumá, zda věřitel dostatečně zjišťoval úvěruschopnost spotřebitele.

18. Z provedeného dokazování vyplývá, že žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. přistupovala převážně formálně, nepostupovala s řádnou péčí odborníka a nebylo spolehlivě zjištěno, že žalovaný bude schopen dostát svým závazkům, a to na poskytnuté úvěry v celkové výši 300 000 Kč zaplatit celkem 3 719,86 Kč a 2 555,10 Kč měsíčně. Ověřen byl pouze příjem žalovaného, který ověřila žalobkyně prostřednictvím potvrzení o výši příjmů. Tento (průměrný čistý) měsíční příjem činil 24 418 Kč v případě smlouvy z listopadu 2019 a 22 486 Kč v případě smlouvy z června. Žalovaný sice uvedl další příjem domácnosti ve výši 65 000 Kč u smlouvy prvé, respektive 31 000 Kč u smlouvy druhé, nicméně neuvedl, o jaký příjem se má jednat a jaký on sám má k těmto finančním prostředkům vztah. Co se týče výdajů žalovaného, tak zde kromě dosavadních splátek ve výši 2 324,10 Kč a 1 947 Kč v případě smlouvy prvé a 4 129 Kč v případě smlouvy druhé, bylo tvrzeno už jen započítání životního minima a normativních nákladů na bydlení. Právní předchůdkyně žalobkyně sice disponovala výpisy z účtu žalovaného za období od [datum] do [datum], nebylo však tvrzeno žádné zkoumání výdajů z nich vyplývajících. Z výpisů z účtu jsou vidět časté výběry hotovosti, a to i ve vyšších částkách. Výpisy obsahují také platby na čerpacích stanicích, lékárnách a potravinách, ale jejich rozložení ukazuje, že žalovaný pravděpodobně potraviny, léčiva a další běžné výdaje hradil i jiným způsobem než kartou z tohoto účtu. Větší část výdajů tak tvoří trvalé příkazy a výběry z bankomatů. Zároveň ani nebylo prokázáno, že účet žalovaného u právní předchůdkyně žalobkyně je jeho jediným, potažmo hlavním účtem. Obezřetnost poskytovatele úvěru byla na místě zejména na nepříliš vysoký příjem žalovaného, a absenci uvedení nákladů na bydlení a další životní potřeby. Žalovaný sice uvedl částku 65 000 Kč, respektive 31 000 Kč jako další příjem domácnosti, neuvedl však k tomuto nic bližšího. Vzhledem k tomu, že žalovanému byly v krátkém časovém horizontu poskytnuty dva úvěry v celkové výši 300 000 Kč, měla právní předchůdkyně žalobkyně postupovat s mnohem větší obezřetností a aktivně si vyžádat další informace. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.).

19. V souladu se § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku relevantních podkladů k výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít. Žalobkyně si řádně neprověřila výdajovou stránku hospodaření žalovaného, kdy žalovaný navíc v době uzavírání první smlouvy (první z časového hlediska) již měl jeden externí závazek ve výši 4 129 Kč měsíčně, a po poskytnutí druhého úvěru (z časového hlediska) činily přiznané měsíční splátky žalovaného celkem 7 654,96 Kč při příjmu 24 418 Kč. Žalobkyně si proto měla ověřit skutečné výdaje žalovaného, především náklady na bydlení, či stravu a pracovat s nimi, nikoli s univerzální částkou normativních nákladů na bydlení a životního minima. Předložené výpisy z účtů žalovaného, ačkoliv k nim žalobkyně nevztahovala tvrzení o zkoumání výdajů žalovaného, pak ukazují, že výdaje žalovaného převyšovaly jeho příjmy (bez započítání poskytnutého úvěru). Tyto skutečnosti ve svém souhrnu tak měly vést žalobkyni při odborné péči k důkladnějšímu prověřování úvěruschopnosti žalovaného, zejména jeho výdajů. Soud tak uzavřel, že neprokázala, že došlo k řádnému ověření úvěruschopnosti žalovaného.

20. Soud uzavírá, že žalobkyně v daném případě nesplnila svoji povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Porušení této povinnosti pak podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 588 o. z. vede k absolutní neplanosti smlouvy o úvěru, neboť toto odporuje smyslu a účelu zákona a současně zjevně narušuje veřejný pořádek. Absolutně neplatné právní jednání nevyvolává žádné zamýšlené právní následky. V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku celkem 300 000 Kč, přičemž nevrácená část finančního plnění činila ke dni rozhodnutí 0 Kč. Vzhledem k tomu, že soud uzavřel, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, jedná se ze strany žalobkyně o plnění bez právního důvodu a příjemci vzniká bezdůvodné obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.). Jelikož však bylo v řízení prokázáno, že žalovaný uhradil na poskytnutou částku 200 000 Kč částku 206 729,46 Kč a na poskytnutou částku 100 000 Kč částku 154 517,15 Kč, je nárok z titulu bezdůvodného obohacení již vypořádaný. Soud proto žalobu v plném rozsahu zamítl, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovanému, žádné náklady nevznikly (výrok II.).

Poučení