9 C 234/2025 - 64

Rubrum

Okresní soud v Klatovech rozhodl samosoudkyní Mgr. Terezou Leitgebovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] o zaplacení 11 618,36 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Co do částky 6 618,36 Kč, jakož i zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 5 173,39 Kč od 7. 3. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Klatovech doplatek soudního poplatku v částce 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala po žalované zaplacení částky 11 618,36 Kč s příslušenstvím. K uplatněnému právu v návrhu, jakož i jeho doplnění, uvedla, že uzavřela se žalovanou smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru číslo [hodnota] dne [datum], a to distanční způsobem na adrese [Anonymizováno]. Žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalované, když zjistila u žalované informace týkající se jejích příjmů a výdajů, ověřila, zda se žalovaná nenachází ve veřejných i interních registrech, když toto posouzení bylo provedeno podle interní metodiky schválené ČNB. Žalobkyní ověřená výše čistého měsíčního příjmu činila 25 000 Kč, což umožnilo bezproblémové splácení úvěru v poskytnuté výši. Žalované byla na základě této smlouvy poskytnuta částka v celkové výši 5 000 Kč, a to na základě jedné platby na účet č. [č. účtu]. Žalovaná se zavázala vedle poskytnuté částky uhradit též poplatek za poskytnutí úvěru, smluvní úrok, poplatek za službu Klidné spaní, poplatek za službu Informační SMS servis, jakož i smluvní pokutu. Žalovaná dle sdělené žalobkyně neuhradila žalobkyni doposud ničeho.

2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.

3. K jednání u zdejšího soudu, které se ve věci konalo dne [datum], se žalovaná nedostavila, ani svoji nepřítomnost žádným způsobem neomluvila či z důležitého důvodu nepožádala o odročení jednání, ačkoliv z obsahu spisu vyplynulo, že předvolání k jednání společně s návrhem na zahájení řízení bylo žalované řádně a včas doručeno dle občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“). Žalobkyně se z jednání včas omluvila. V souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti obou účastníků.

4. Ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. [hodnota], uzavřené mezi účastníky dne [datum], jakož i všeobecných obchodních podmínek, Informací pro spotřebitele, údajů o poskytovateli spotřebitelského úvěru a předpisu denních splátek, soud zjistil, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalované finanční prostředky až do výše 39 900 Kč s možností postupného i opakovaného čerpání. Žalovaná se zavázala splatit úvěr formou pravidelných denních splátek, jejichž aktuální výše byla určena podle vzorců obsažených v čl. 5 všeobecných obchodních podmínek, jak soud zjistil z jejich obsahu. Dále byla sjednána pevná denní úroková sazba ve výši 1,066 %. Úvěr měl být dle smlouvy zcela splacen nejpozději k 29. 4. 2026.

5. Z přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli bylo zjištěno, že úvěr (jeho tranše) ve výši 5 000 Kč byla žalované bezhotovostně poskytnuta na bankovní účet č. [č. účtu], sjednaný ve smlouvě, a to v jedné platbě dne 5. 11. 2024.

6. Z autorizace ověření totožnosti a výpisu BankID bylo zjištěno, že žalobkyně ověřila totožnost žalované prostřednictvím služby BankID na základě účtu č. [č. účtu] dne 5. 11. 2024.

7. Z dopisu (emailové zprávy) ze dne 6. 3. 2025 bylo zjištěno, že žalobkyně přistoupila k zesplatnění úvěru pro prodlení žalované v trvání 91 dnů s úhradou nejstarší neuhrazené splátky. Žalobkyně naposledy vyzvala žalovanou k úhradě dluhu předžalobní výzvou ze dne 19. 6. 2025, podanou k poštovní přepravě téhož dne (doloženo podacím lístkem).

8. Z Výpisu o posouzení úvěruschopnosti u společnosti [právnická osoba]., principů posuzování úvěruschopnosti a identifikovaných příjmů bylo zjištěno, že k osobě žalované bylo uvedeno, že počet členu ve společně hospodařící domácnosti jsou dva, s příjmem poté dva, výše pravidelných měsíčních výdajů na půjčky činí 2 000 Kč, výše pravidelných měsíčních výdajů na bydlení činí 2 100 Kč, výše pravidelných měsíčních, dalších nezbytných a zbytných výdajů je 3 000 Kč, výše ověřeného čistého měsíčního příjmu činí 24 689 Kč, výše čistého měsíčního příjmu uvedeného spotřebitelem činí 19 000 Kč, vypočítané minimální výdaje činí 6 030 Kč a disponibilní příjem 12 900 Kč.

9. Z výpisu z běžného účtu žalované č. [č. účtu] byly zjištěny příjmy a výdaje žalované, jakož i počáteční a konečný zůstatek prostředků na tomto účtu.

10. Ze soudem vyžádané odpovědi společnosti [právnická osoba]. se podává, že na bankovní účet č. [č. účtu], jehož majitelem je žalovaná, žalobkyní tvrzená platba byla na účet žalované skutečně připsána pod variabilním symbolem [var. symbol] dne 5. 11. 2024.

11. Podle § 2395 občanského zákoníku (dále též „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Podle § 2993 o. z. platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

13. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatným právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, a nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

14. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného od 1. 12. 2016 (dále též jen „ZoSÚ“), je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

15. Podle § 84 odst. 2 ZoSÚ spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.

16. Dle § 86 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

17. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně se soud zabýval v prvé řadě především obsahem samotné smlouvy o úvěru. Podle ustanovení § 580 odst. 1 o. z. platného v době uzavření smluv, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Toto ustanovení představuje zákonný nástroj, jehož účelem je odstraňovat nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. Vždy záleží na okolnostech každého jednotlivého případu, kdy učinění závěru o rozporu s dobrými mravy vychází ze zjištění, že pouhá formální aplikace práva by vedla ke zjevně nepřiměřeným důsledkům. Aplikace korektivu dobrých mravů nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují. Soud si musí sám v každém jednotlivém případě vymezit hypotézu, neboť není stanovena právním předpisem, není zde výslovně stanoveno, ze kterých hledisek má soud vycházet a je tedy třeba zvážit všechny rozhodné okolnosti toho kterého případu, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 580 odst. 1 o. z. Bez zvážení okolností konkrétního případu nelze ani vycházet ze závěrů jiného soudního rozhodnutí soudu v obdobné věci (již judikováno). Dobré mravy jsou dle již ustálené soudní judikatury spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání, a proto je třeba posuzovat každý případ individuálně s přihlédnutím k jednání účastníků v tom kterém období a i vzhledem k jejich tehdejšímu postavení. Vada způsobující neplatnost se může vztahovat i na část právního jednání a pak zbývá posoudit, zda je vadná část oddělitelná od zbývajícího obsahu právního jednání (ve smyslu § 576 o. z.).

19. Soud v daném případě posoudil úvěrovou smlouvu uzavřenou mezi žalobkyní a žalovanou ve smyslu ustanovení § 588 o. z. jako neplatné právní jednání. Tato neplatnost působí od počátku a ze zákona. Zde není rozhodná vědomost účastníků smlouvy o důvodu této neplatnosti.

20. V nyní posuzovaném případě byla smlouva mezi jejími účastníky uzavřena jako spotřebitelská, ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o. z. Podle ustanovení § 1813 o. z. jsou zakázána ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být i podle směrnice Rady 93/13/EHS a judikatury ESD považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Proto čl. 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné. V daném případě jak zřejmé z textu předložené smlouvy, tato byla předtištěna. Žalovaná tedy samotný text smluv v tomto směru těžko mohla ovlivnit. Od poskytovatele se nicméně očekává požadavek přiměřenosti a poctivosti jednání vůči spotřebiteli, kdy rozsah zajištění návratnosti půjčky (úvěru) odpovídá jeho ekonomickému riziku.

21. Z obsahu smlouvy je zřejmé, že úrok z poskytnuté částky byl sjednán ve výši 1,066 % denně, což je 389,09 % ročně, vedle tohoto úroku byl sjednán rovněž poplatek za poskytnutí tranše ve výši 1,99 % z čerpané částky, jakož i poplatek za Informační SMS servis ve výši 0,96 Kč denně a poplatek Klidné spaní ve výši 3,66 Kč denně. Těmito poplatky tak žalobkyně navyšuje splatnou pohledávku, rovněž sjednaný úrok je úrokem nemravným. Úrok ve výši 389,09 % ročně několikanásobně překračuje úrokovou míru obvyklou v době uzavření smluv, jak vyplývá z veřejně dostupné statistiky České národní banky pro spotřebitelské úvěry se stejnými parametry, když úroky, resp. RPSN úvěrů poskytovaných bankami a některými úvěrovými společnostmi, většinou nedosahují 30 % ročně (viz také nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 199/11 či II. ÚS 3194/18). Lze přitom mít důvodně za to, že žalobkyně by byla požadovanou částku úvěru žalované nepůjčila a smlouvu by s ní byla neuzavřela, kdyby žalovaná na její podmínky byla nepřistoupila. Žalobkyně si smlouvou o úvěru nechala od žalované slíbit plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění ve značném nepoměru. Smlouvy s takto sjednaným úrokem jsou proto dle názoru soudu smlouvami absolutně neplatnými. Shora zmíněné poplatky, jež navyšují splatnou pohledávku, představují nevyvážená ujednání ve smlouvě. Smlouva se tedy jeví jako celek nevyvážená, jež různými poplatky a sankcemi navyšuje k vrácení poskytnutou částku, proto nelze jednotlivé její části oddělit, ale je nutné ji brát v celém kontextu jako celek.

22. Ostatně Krajský soud v Plzni dal ve svých rozhodnutích, týkajících se obdobných věcí o nárocích ze spotřebitelských úvěrových smluv, opakovaně najevo, že i při respektování smluvní volnosti a autonomie vůle účastníků smlouvy nelze pominout, že smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele (srov. kupř. rozsudky ve věcech sp. zn. 25 Co 112/2018, 25 Co 127/2018, 25 Co 292/2018 nebo sp. zn. 25 Co 293/2018). Ke shodnému závěru lze dospět i při respektování závěrů vyslovených jiným odvolacím senátem Krajského soudu v Plzni v rozsudku č. j. 64 Co 265/2020-88 ze dne 27. 10. 2020. V tomto rozhodnutí odvolací soud sice nedospěl k výše nastíněnému závěru o tom, že nepřiměřeně vysoký (nemravný) úrok sám o sobě vede k neplatnosti celé úvěrové smlouvy, avšak i tak dovodil neplatnost smlouvy o úvěru jako celku s poukazem na to, že ujednání o výši úroku je třeba zkoumat v souvislostech s dalším obsahem smlouvy, zejména s ohledem na adhezní způsob uzavření smlouvy, faktickou nutnost akceptace formulářové dokumentace vypracované žalobkyní ze strany spotřebitele, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit, na přirůstání úroku běžícího do zaplacení, konstrukci „nové jistiny“, která však žádnou jistinou úvěru není, neadekvátní anatocismus (tj. sjednání úroku z úroků) ve spojení se smluvními pokutami a ve vazbě na ujednání o právu žalobkyně požadovat předčasné splacení celého úvěru v důsledku kvalifikovaného prodlení úvěrovaného aj. (v podrobnostech lze na citovaný judikát zcela odkázat). Přítomnost těchto „škodlivin“ v závazkovém vztahu, jako je tomu i v nyní rozhodnuté věci, ve svém posledku vytváří významnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran v neprospěch spotřebitele. Tato ujednání také nesplňují požadavek na jasnost a srozumitelnost veškerých sdělení vůči spotřebiteli podle § 1811 o. z., neboť stěží lze předpokládat, že uvedené formulace budou srozumitelné průměrnému spotřebiteli a že on bude schopen posoudit důsledky takového ujednání na obsah jeho povinností.

23. I při respektování smluvní volnosti a autonomie vůle účastníků smluv je tedy nutné dle názoru zdejšího soudu dospět k takovému závěru, že uzavřená smlouva v celém svém kontextu nastoluje v rozporu se zásadou ochrany práv spotřebitele, která má své vyjádření především v příslušných ustanoveních o. z. a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran, která je tak významnou, že je nutno ujednání smlouvy hodnotit vcelku jako obecně nespravedlivé, když obecná ustanovení o. z., vyjádřená v hlavě I., je nutné používat vždy a musí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona. Lze přitom důvodně dovozovat, že žalobkyně by požadované částky úvěrů žalované neposkytla a smlouvu by s ní neuzavřela, pokud by žalovaná zcela na její podmínky nepřistoupila.

24. Odhlédnuvši od všeho výše uvedeného dospěl soud rovněž k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná taktéž ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ, neboť žalobkyně neposoudila s odbornou péčí schopnost žalované jako spotřebitele splácet úvěr, resp. poskytla žalované úvěr za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaná bude schopna jej splácet. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a Ústavního soudu ČR (např. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, [Anonymizováno], Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Přitom nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na toto rozhodnutí navázal též Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 31. 5. 2021, sp. zn. 29 ICdo 3/2021.

25. V nyní posuzovaném případě byl sice žalovanou žalobkyni předložen výpis z bankovního účtu žalované, avšak z tohoto je zřejmé, že výdaje žalované převyšovaly její příjmy, když konečný zůstatek na účtu byl ve výši 0 Kč, tedy žalované nezbývaly na účtu ani prostředky ve výši sjednané splátky úvěru. Jestliže žalobkyně tvrdí, že z předloženého výpisu z bankovního účtu žalované byly žalobkyní ověřeny tvrzené příjmy žalované, je nutno poznamenat, že povinností žalobkyně je před poskytnutím úvěru prověřit rovněž výdaje žalované, což však žalobkyně dle závěru soudu dostatečně neučinila. Nadto žalobkyně v tomto směru ani ničeho netvrdila. Pochybení žalobkyně pak nemohly případně napravit ani výstupy z nejrůznějších databází, neboť ty neposkytují dostatečný podklad pro závěr, že spotřebitel disponuje aktuálně prostředky k tomu, aby dohodnuté splátky splácel. Na výše uvedeném závěru nemění nic skutečnost, že žalovanou uvedené údaje případně odpovídají „statisticky obvyklým“ údajům, neboť zákonem stanovená povinnost předpokládá zkoumání úvěruschopnosti konkrétního žadatele, nikoliv žalobkyní presumovaného obrazu typického žadatele (spadajícího do určité skupiny dle jím sdělených a neověřovaných údajů), bez ohledu na skutečnost, že použití scoringového postupu vycházejícího ze statistických dat může v praxi vést k nižšímu počtu nesplacených úvěrů jakožto i k nižším nákladům/pracnosti/složitosti procesu sjednávání spotřebitelského úvěru. Z postupu žalobkyně přitom nelze seznat, že by si informace o výdajích žalované jakkoliv zjišťovala či ověřovala, což lze chápat jako jednoduchý krok k ověření schopnosti splácet úvěr klientem, ke kterému měla žalobkyně přistoupit a z nepochopitelných důvodů tak neučinila, byť si mohla za tímto účelem minimálně sama vyžádat např. kopii nájemní smlouvy aj., případně se žalované dotázat na nulový zůstatek na jejím bankovním účtu a tedy schopnost v budoucnu platit splátky sjednaného úvěru. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla své břemeno důkazní stran prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalované, když soud vychází ze zjištěného skutkového stavu, tedy že žalobkyně úvěruschopnost žalované nijak nezkoumala. Pokud tedy žalobkyně dospěla k tomu, že je žalovaná schopna úvěr splácet, byl tento závěr chybný. Posouzení úvěruschopnosti žalované splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr nebylo dle závěru soudu dostatečné a správné, žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem, které pro ni vyplývaly ze zákona o spotřebitelském úvěru, neboť nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalované. Proto soud dovodil absolutní neplatnost smlouvy o úvěru pro rozpor se zákonem (shora citované §§ 86 a 87 ZoSÚ a § 580 odst. 1 o. z.), kdy k tomuto je soud povinen přihlížet i bez návrhu (§ 588 o. z.). V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. S ohledem na to je nutné na nyní posuzovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru pohlížet jako na absolutně neplatnou ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ.

26. Nárok žalobkyně je tedy nutno posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení dle § 2993 odst. 1 o. z, neboť zde nebyl a není platný závazek. Žalovaná na svůj dluh dle vyjádření žalobkyně doposud neuhradila ničeho, přičemž je povinna zaplatit žalobkyni částku představující rozdíl mezi poskytnutým plněním a jejími úhradami, tedy částku ve výši 5 000 Kč.

27. Soud se dále zabýval nárokem žalobkyně na úrok z prodlení. Výše uvedený závěr o nesplnění povinnosti posoudit úvěruschopnost dlužníka se přitom projeví i v rozhodnutí o lhůtě k plnění a o úroku z prodlení. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 a z komentářové literatury vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

28. V posuzované věci byla žalovaná nečinná. Netvrdila a neprokázala, jaké jsou její možnosti vrácení poskytnuté jistiny. Za tohoto stavu soud rozhodl o povinnosti žalované zaplatit dlužnou částku ve lhůtě stanovené podle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř. Úrok z prodlení z přisouzené částky nebyl přiznán, protože žalovaná se v prodlení ocitne až v případě, že dlužnou jistinu nezaplatí v soudem určené lhůtě. Z výše zmíněných důvodů tedy žalobu zčásti výrokem II. zamítl.

29. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě měli oba účastníci ve věci úspěch pouze částečný s tím, že procesní úspěch žalované (ve výroku II.) převýšil procesní úspěch žalobkyně (ve výroku I.). Žalované žádné náklady nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.)

30. V posuzovaném případě soud nevydal elektronický platební rozkaz a v řízení pokračoval, proto stanovil povinnost žalobkyni zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Klatovech doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč dle položky 2 bod 2 ve spojení s položkou 1 bod 1 písm. a) sazebníku poplatků zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.

31. V případě splnění povinnosti uložené výrokem III., postupoval soud dle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., a určil zákonem předvídanou lhůtu tří dnů, neboť nebyl zjištěn důvod pro určení lhůty jiné.

Poučení