9 C 24/2021-101

Rubrum

Okresní soud v Břeclavi rozhodl samosoudcem JUDr. Josefem Mužíkem ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o náhradu škody ve výši 84.600 Kč s příslušenstvím a o náhradu imateriální újmy ve výši 50.000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba žalobce [celé jméno žalobce], aby žalovaná [celé jméno žalované] byla povinna zaplatit mu náhradu hmotné škody 84.600 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 1. 5. 2020 do zaplacení a dále zaplatit náhradu imateriální újmy 50.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 1. 5. 2020 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení za právní zastoupení advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení] k jejím rukám částku 51.212 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozhodnutí.

Odůvodnění

1) Žalobce podal prostřednictvím svého zástupce dne 9. 1. 2021 u soudu žalobu, kdy po upřesnění požadoval po žalované zaplatit náhradu hmotné škody ve výši 84.600 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 1. 5. 2020 do zaplacení a náhradu imateriální újmy 50.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 1. 5. 2020 do zaplacení. V žalobě je uvedeno, že dne 24. 5. 2019 v 15:08 hod učinila žalovaná na Obvodním oddělení Policie České republiky [obec] oznámení pro podezření ze spáchání přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, kterým iniciovala trestní stíhání žalobce, které bylo vedeno postupně Policií ČR (sp. zn. [anonymizováno] [číslo] [rok] [číslo]), Okresním státním zastupitelstvím v [obec] (sp. zn. [anonymizována dvě slova] [rok]) a Okresním soudem v Břeclavi (sp. zn. [spisová značka]) a definitivně skončilo usnesením [stát. instituce] ze dne 8. 9. 2020 (sp. zn. [anonymizováno] [číslo], č.j. [spisová značka] [číslo]), právní moc 10. 10. 2020 o zastavení řízení, neboť spáchání skutku, o němž se vede trestní řízení nebylo obviněnému prokázáno. Okresní soud v Břeclavi shledal spáchání přečinu nebezpečného pronásledování pro vznesení obžaloby proti žalobci po provedeném dokazování jako neprokázané a nepravdivé. Šlo o následující tvrzení: Po 4 měsících jsem se rozhodla vztah ukončit, kdy jsem pociťovala výčitky nad tím, co dělám. S [jméno] jsem se o tom snažila mluvit, ale ten tu věc nepochopil a začal být slovně agresivní. V září 2018 však začalo vše znovu, a navíc se za poslední měsíc začalo vše stupňovat. Jednalo se o pouhou účelovou a škodlivou smyšlenku. O údajné agresivitě žalobce nikdy neexistovaly žádné důkazy. V listopadu jsem pak o všem řekla manželovi, protože jsem se již nechtěla ze strany [jméno] nechat vydírat. Jednalo se o pouhou účelovou a škodlivou smyšlenku. O údajném vydírání ze strany žalobce nikdy neexistovaly žádné důkazy. V poslední době mám již obavu z toho, že by se věc mohla vyhrotit a mohlo by dojít k tomu, že ublíží mně nebo mé rodině. V podstatě už v současné době sama nevím, co všechno by [jméno] mohl udělat a mám obavu hlavně z toho, jak se celá situace bude dále vyvíjet. Obava nebyla reálná. Soud naopak vzal za prokázané, že žalovaná sama připouštěla, že„ bylo její chybou, že vztah rázně neukončila“ a hodlala být s žalobcem„ v přátelském duchu“ (srov. body 9 a 21 usnesení soudu). O zavinění hmotné škody a imateriální újmy žalovanou formou přinejmenším nepřímého úmyslu svědčí skutečnost, že její trestní oznámení zejm. spolu s jejím přednesem na hlavním líčení trestního soudu se vyznačovalo zjevnou snahou stavět svoji osobu do tzv. lepšího světla (srov. bod 9 usnesení soudu), přitom žalovaná musela předem vědět, že o stalking ze strany žalobce se nemůže jednat, neboť se nejednalo o jeho jednostrannou komunikaci, ale byly zde i její reakce, byť méně časté (srov. bod 21 usnesení soudu). Žalovaná musela předem vědět, neboť to u soudu doznala, že se k ní žalobce nikdy nechoval způsobem, který by v ní důvodně vyvolával pocit, že by mohla být fyzicky napadena z jeho strany, a sama se nebála kontaktu s ním (srov. bod 22 usnesení soudu). Křivé obvinění a setrvávání na všem nepravdivém, co v trestním řízení žalovaná uvedla, bylo motivováno přímým úmyslem žalované přivodit odsouzení a potrestání žalobce. Pouze s vynaložením nákladů zejm. na právní zastoupení advokátem a za hojné další újmy se žalobci podařilo obhájit a prokázat svou nevinu. Po dni 24. 5. 2019, kdy žalovaná učinila výše uvedené trestní oznámení, ji žalobce již nikdy více nekontaktoval ani osobně ani komunikačními prostředky na dálku, a přesto i poté bezdůvodně trvala nejenom na podání obžaloby proti němu, neodňala svůj souhlas s trestním stíháním podle § 163 trestního řádu, nevyhověla ani prosbě žalobce o mediaci a trvala na tom, aby proběhlo hlavní líčení a soud meritorně rozhodl. Stejně tak i následně trvala na pokračování správně- trestního stíhání žalobce u [stát. instituce], kam byla trestní věc postoupena poté, co Okresní soud v Břeclavi rozhodl, že jednání obžalovaného není trestným činem nebezpečného pronásledování a na správním orgánu se ponechává posouzení, zda se jednalo o přestupek proti občanskému soužití podle ust. § 7 odst. 1 písm. c) zákona č. 251/2016 Sb. Ačkoliv žalovaná byla na ústním jednání správního orgánu konaném dne 15. 7. 2020 poučena, že má právo odejmout souhlas s pokračováním v předmětném správním řízení o přestupku (§ 47 odst. 7 zák. č. 251/2016 Sb., v pl. zn., o některých přestupcích), rozhodla se toho práva nevyužít, ačkoliv ji o to žalobce výslovně žádal a upozorňoval na to, že hmotná škoda a imateriální újma na jeho straně neustále narůstá. Z toho všeho zřetelně vyplývá její přímý úmysl křivým obviněním přivodit trestní stíhání a potrestání žalobce. V písemném podání žalované k MÚ v [obec] ze dne 13. 7. 2020 tato uvedla další vědomě nepravdivé skutečnosti:„ Schůzka z května 2019 (…) byla uskutečněna na popud pana [celé jméno žalobce], který mne telefonicky kontaktoval a požádal o schůzku s odůvodněním, že tato bude poslední. A že mi chce něco důležitého říci. Při tomto setkání mi však pak [celé jméno žalobce] znovu nabízel obnovení našeho vztahu. Že on na tomto trvá a mé stanovisko že ho nezajímá. Jeho návrh jsem odmítla. On mi sdělil, že mám smůlu, že ho můj názor nezajímá.“ Nepravdivost svědectví žalované, že ji měl žalobce údajně kontaktovat a požádat o schůzku, vyplývá z výpisu hovorů v trestním spisu, kde je záznam o jejím telefonním kontaktování žalobce dne 15. 5. 2019 ve 23:55 hod. (hovor 134 vteřin) a z její SMS ze dne 17. 5. 2019 v 16:53 hod. (strana 196 trestního spisu), v níž sama žalobci navrhla místo a čas schůzky:„ 17:40 parkoviště u bazénu“. V soudním i správním řízení prokázaná skutečnost, že žalovaná jako vdaná žena a dvojnásobná matka a zejména jako středoškolská učitelka navázala dlouhodobý milenecký poměr s žalobcem coby svým žákem, nezkušeným, svobodným a bezdětným, lze jednoznačně hodnotit jako jednání v rozporu s dobrými mravy. Charakter tohoto vztahu byl výrazně asymetrický a ze strany žalované nadřízeného postavení zneužívající. Nemravnost jednání žalované nakonec vyvrcholila křivým obviněním žalobce s uplatněním nepravdivých tvrzení s úmyslem žalobce poškodit trestním stíháním a odsouzením. Výše popsané jednání žalované je nutno hodnotit jako úmyslné jednání v rozporu s dobrými mravy podle § 2909 obč. zák., zneužití práva podle § 8 obč. zák. a zejména jako porušení prevenční povinnosti podle § 2900 obč. zák. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010 sp. zn. 25 Cdo 297/2009). Při tom je nerozhodné, zda byl žalobce nedůvodně obviněn resp. obžalován, a zda újma na jeho právech tak vznikla především nesprávným postupem orgánů státu či nikoliv (viz např. rozsudek velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2007 sp. zn. 7 Tdo 1577/2006). Z hlediska občanskoprávní odpovědnosti žalované za porušení prevenční povinnosti podle § 2900 obč. zák. je rovněž nerozhodné, zda v případě obvinění žalobce šlo o její„ subjektivní názor“, jak žalovaná účelově vysvětlovala správnímu orgánu, neboť v případě občanskoprávní odpovědnosti za porušení prevenční povinnosti postačuje nedbalostní forma zavinění (postačí, že žalovaná mohla a měla vědět, že trestním oznámením o skutečnostech nepravdivých a neprokazatelných může žalobce poškodit - k tomu srov. z konstantní judikatury k nedbalostní formě zavinění u porušení prevenční povinnosti např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1094/2001) Pokud jde dále o míru nemravnosti a škodlivosti, tu zvyšuje skutečnost, že úmyslem žalované bylo přivodit trestní stíhání žalobce, přičemž takovému závěru nasvědčuje projevené procesní stanovisko žalované na jednání MÚ v [obec] konaném dne 15. 7. 2020, aby se v zahájeném trestním stíhání nadále pokračovalo. V příčinné souvislosti s výše popsaným protiprávním jednáním žalované vznikla žalobci hmotná škoda ve výši 84.600 Kč za právní zastoupení advokátem [anonymizováno] [příjmení] a posléze [anonymizováno] [příjmení] a imateriální újma, jejíž náhradu formou přiměřeného zadostiučinění v souladu s § 2951 odst. 2, 2956 a 2957 obč. zák. žalobce považuje za adekvátní ve výši 50.000 Kč za poškození dobrého jména a cti v rodině, v pracovním kolektivu a ve společnosti svých přátel a známých, jakož i za přechodné psychosomatické potíže v podobě nespavosti, nervozity, podrážděnosti, přecitlivělosti na běžné podněty a oslabení imunity. Mohou to dosvědčit svědci [příjmení] a [anonymizováno], prokázat to může i účastnická výpověď žalobce. Přitom platí, že nelze-li výši náhrady škody přesně určit, určí ji podle spravedlivého uvážení jednotlivých okolností případu soud (§ 2955 obč. zák.). 2) Žalovaná se vyjádřila k žalobě dopisem své právní zástupkyně ze dne 6. 5. 2021. Zde bylo uvedeno, že žalovaná nárok uplatněný v žalobě v celém rozsahu neuznává, již má za to, že žalobci žalobou uplatněné nároky na náhradu škody a nemajetkové újmy, za které by žalovaná odpovídala, nevznikly, a to z dále uvedených důvodů. Zákonným předpokladem vzniku obecné odpovědnosti za škodu podle § 2910 ObčZ je porušení zákona (protiprávní jednání), tj. jednání, které je v rozporu s objektivním právem (právním řádem), dále vznik škody, příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem škody a presumované zavinění ve formě alespoň nevědomé nedbalosti. Porušením zákonné povinnosti je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak fyzická (či právnická) osoba skutečně jednala (případně opomenula jednat), a tím jak jednat měla, aby dostála svým povinnostem. Vedle porušení zákonné povinnosti Občanský zákoník ukládá v ust. § 2900 obecnou povinnost (tzv. generální prevence) počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného. Nedodržení této povinnost je rovněž porušením zákonné povinnosti ve smyslu ust. § 2910 ObčZ. Žalovaná v důsledku sledu jednotlivých událostí, jež jsou podrobně skutkově popsány ve spise Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. [spisová značka], zejména pak v Obžalobě Okresního státního zastupitelství v [obec] sp. zn. [anonymizována dvě slova] [rok] ze dne [datum], Usnesení [název soudu] č.j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] a Usnesení [stát. instituce] sp. zn. dop [číslo], č.j. [spisová značka] [číslo] ze dne 8.9.2020, byla subjektivně přesvědčena, že se žalobce dopustil svým chováním vůči ní protiprávního jednání a nepochybně se od okamžiku podání předmětného trestního oznámení dne 24.5.2019 domáhala ochrany vlastních ústavních práv, když právo podat a nechat prošetřit trestní oznámení je na straně subjektivně přesvědčené oběti - poškozené nenahraditelnou složkou jejího ústavního práva na účinné vyšetřování. Jde o stěžejní zákonné - ústavní právo, které je odrazem veřejného zájmu na prošetření společensky škodlivých jednání civilizovaným způsobem. Skutečnost, že výsledkem šetření bylo zastavení řízení, neboť„ spáchání skutku, o němž se vede řízení, nebylo obviněnému prokázáno“, je bezpředmětné ve vztahu k uplatnění ústavně zaručených práv žalované. V této souvislosti žalovaná poukazuje na Nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 1017/15 ze dne 5. 9. 2017, v němž Ústavní soud konstatoval, že účastník se podáním trestního oznámení nepochybně nedomáhal ochrany vlastních či cizích ústavních práv, nýbrž jím upřednostňované podoby veřejného zájmu (s významným politickým prvkem), na jehož ochranu jinými dostupnými prostředky podle zjištění soudů zcela rezignoval, přestože byl sám nositelem veřejné funkce a měl možnost požadované informace získat i jiným postupem. Proto Ústavní soud v posuzovaném případě uzavřel, že„ imunizaci“ obsahu trestního oznámení nelze bez dalšího přisvědčit, neboť nelze vyloučit, že nejen subjektivní právo, nýbrž i dokonce zákonem uložená oznamovací povinnost může být zneužita k nelegitimnímu účelu a vykonána v občanskoprávních vztazích v rozporu s dobrými mravy nebo šikanózním způsobem, tedy porušením uložené právní povinnosti. Posuzovaný případ trestního oznámení žalované vůči žalobci však je případem skutkově zcela odlišným, než byl případ posuzovaný v rámci výše citovaného Ústavního nálezu, když žalovaná se zcela jednoznačně domáhala ochrany svých vlastních ústavních práv vyplývajících zejména z Listiny základních práv a svobod, podle které je nedotknutelnost osoby a jejího soukromí zaručena, každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života a dále každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. V žádném případě žalovaná neuvedla v rámci trestního oznámení ani v průběhu celého soudního i správního řízení jakékoliv nepravdivé informace či dokonce fabulace, výmysly s cílem - úmyslem poškodit žalobce. Pokud žalobce v podané žalobě uvádí určité skutkové nuance (např. zda SMS zpráv bylo„ několik“ nebo jedna), tato vyplývají nikoliv z úmyslu žalované uvést nepravdivé informace a poškodit žalobce, ale z objektivní nemožnosti na straně žalované pamatovat si na celý sled skutkových okolností zcela přesně a v přesném časovém harmonogramu. Tyto drobné nepřesnosti však nemění nic na celkovém hodnocení jednání žalované. Zejména je nutno zdůraznit, že i Okresní státní zastupitelství v Břeclavi, resp. státní zástupce jmenovaného státního zastupitelství, tedy na rozdíl od žalované osoba právně odborně vzdělaná, konstatoval v Obžalobě ze dne 18. 7. 2019, že má za prokázané, že žalobce naplnil jak po objektivní, tak subjektivní stránce skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování ve smyslu ust. § 354 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, a že společenská škodlivost jednání žalobce dosahuje takového stupně, že nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z toho důvodu státní zastupitelství podalo vůči žalobci obžalobu. Rovněž tak Okresní soud v Břeclavi v Usnesení ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], konstatoval, že kontakty žalobce, resp. snaha obžalovaného kontaktovat žalovanou tuto obtěžovaly, stresovaly a jistým způsobem zasahovaly do jejího osobního života, přičemž s ohledem na v rámci řízení provedený rozbor soud konstatoval, že obavy žalované, že se žalobce objeví, že má strach, kdy telefon zazvoní,„ pískne“ příchozí SMS, má své opodstatnění, avšak je vždy nezbytné rozlišit subjektivní pociťování újmy poškozené, resp. žalované, přičemž soud skutkový stav musí hodnotit z objektivní stránky, když samotné oznámení policejnímu orgánu nemůže znamenat, že se jedná o jednání naplňující skutkovou podstatu žalovaného trestného činu (viz bod 23. na straně 16. citovaného Usnesení). Závěrem soud konstatoval, že jednání obžalovaného - žalobce není trestným činem, avšak mohlo by být posouzeno jako přestupek proti občanskému soužití. Tedy ani soud zcela nevyloučil intenzitu škodlivosti jednání žalobce v rovině přestupku. Dále je nezbytné poukázat i na závěry Usnesení [stát. instituce] ze dne [datum rozhodnutí] č.j. [spisová značka] [číslo], v němž správní úřad konstatuje, že je nutno přihlédnout v celkovém kontextu jednání ke skutečnosti, že žalovaná sama subjektivně jednání žalobce za hrubé považovala, avšak pojem hrubého jednání musí být vykládán objektivně, jinak by bylo pouze na subjektivní úvaze toho, vůči němuž bylo jednání zacíleno, zda se původce takového jednání dopustil přestupku. Správní orgán závěrem konstatuje, že„ není možno dosáhnout jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, že se obviněný dopustil přestupků ve výroku uvedených, proto v souladu se zásadou„ in dubio pro reo“ rozhodl ve prospěch obviněného.“. Žalovaná před samotným podáním trestního oznámení na žalobce s ohledem na to, že není osobou znalou problematiky práva, včetně práva trestního a chtěla mít jistotu, že jedná po právní stránce správně, tuto záležitost předem pečlivě odborně konzultovala, a to s [anonymizováno] [jméno] [příjmení], Městská policie [obec], který je odpovědný mj. za projekt kyberšikana, kterého kontaktovala e-mailem dne 19. 5. 2019 se žádostí o pomoc, přičemž jmenovaný [anonymizováno] [příjmení] po vyhodnocení zpráv i podaných informací žalobkyni jednoznačně podat trestní oznámení doporučil, a to v rámci osobního jednání na jeho pracovišti, kde mu žalovaná ukazovala obsah SMS zpráv a podrobně popsala dění posledních dnů v květnu 2019. Dne 28. 5. 2019 mu žalovaná poděkovala za odbornou pomoc a informovala o podání trestního oznámení v souladu s jeho doporučením. Dále žalovaná tuto záležitost konzultovala předem i s jejím známým [jméno] [příjmení], který tuto záležitost následně konzultoval s jeho bratrancem pracujícím u Policie ČR – služby kriminální policie a vyšetřování, přičemž i tento jednoznačně doporučil žalované podat okamžitě trestní oznámení na žalobce. Zavinění škůdce ve formě nevědomé nedbalosti, které je minimálním zákonným předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu porušením zákona, je dáno tam, kdy škůdce nevěděl, že škodu může způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Za stavu, kdy žalobce se vůči žalované opakovaně a dlouhodobě – od druhé poloviny listopadu 2018 do května 2019 – dopouštěl jednání, které bylo pro žalovanou velmi obtěžující a zasahovalo ji zcela objektivně do soukromého, pracovního i rodinného života (318 pokusy žalobce o telefonní hovor, 6 uskutečněnými telefonními hovory s žalobcem, 240 SMS zprávami žalobce, 20 milostnými dopisy žalobce, vyhledáváním nežádoucích osobních kontaktů s žalovanou, včetně přítomnosti v okolí trvalého bydliště žalované), a kdy dne 19. 5. 2019 od žalobce obdržela SMS zprávu, ve které žalobce výslovně uvedl, že pokud nebude žalovaná na jeho zprávy a pokusy o komunikaci reagovat, přijde opět k ní domů nebo zaměstnání a bude ji mentálně deptat až se zhroutí, bylo podání trestního oznámení žalovanou (po předchozích odborných konzultacích) vůči žalobci zcela legitimním jednáním v rámci ústavního práva žalované a v žádném případě nelze v takovém postupu žalované shledat porušení jakékoliv její právní povinnosti, včetně povinnosti prevenční ve smyslu ust. § 2900 ObčZ, přičemž vzhledem k absenci porušení právní povinnosti na straně žalované je nutno rovněž zcela vyloučit stránku zavinění na straně žalované. Pokud se týče tvrzení žalobce, že žalovaná uvedla vědomě nepravdivé skutečnosti, a to konkrétně v písemném podání ze dne 13. 7. 2020 k [stát. instituce], k tomu žalovaná uvedla, že v období od listopadu 2018 do května 2019 žalovaná nikdy sama z vlastní iniciativy žalobce nekontaktovala ve smyslu, že by se dobrovolně rozhodla mu zavolat s neutrálním tématem hovoru (např. jak se žalobce má). Žalovaná subjektivně trnula hrůzou, kdy se opět rozezní telefon nebo přijde SMS zpráva od žalobce a vždy to bylo na základě jeho iniciativy, přičemž v inkriminovaný den 15. 5. 2019 žalovaná reagovala po několika nepřijatých hovorech žalobce, který na ní vyvíjel opětovně psychický nátlak. V předmětném období to nikdy rozhodně nebylo tak, že by žalovaná kontakt s žalobcem vyhledávala a o tom právě svědčí obsah podaného trestního oznámení žalované. Žalovaná zdůrazňuje, že kdo vypovídal nepravdivě v průběhu soudního řízení, byl právě žalobce, a to mj. v tom směru, že v inkriminovaném období od listopadu 2018 do května 2019 se měla žalovaná s žalobcem bavit o nějakém obnovení vztahu. Nutno zdůraznit, že ačkoliv žalovaná byla v trestním řízení vedena jako poškozená, vypovídala jako svědek a účastnila se toliko té části hlavního líčení, v němž jako svědek vypovídala. Proto s obsahem výpovědi žalobce v rámci trestního řízení byla seznámena až z odůvodnění Usnesení [název soudu] ze dne [datum] a až z tohoto zjistila, že žalobce vypovídal o skutkových okolnostech celého případu nepravdivě, a to zjevně úmyslně. Ve stejném postavení byla žalovaná i v rámci správního řízení vedeného u [stát. instituce], takže o obsahu nepravdivých výpovědí žalobce se dozvěděla až z odůvodnění Usnesení [stát. instituce] ze dne [datum]. Žalované v inkriminovaném období (listopad 2018 do května 2019) nešlo již o nic jiného, než aby ji žalobce přestal kontaktovat a nechal ji na pokoji. Žalovaná od incidentu, kdy ji žalobce překvapil u domu a na parkovišti, se okamžitě po nastoupení začala zamykat v autě, dětem zakázala otevírat cizím lidem, když není doma. Při opakovaných naléhavých pokusech žalobce o kontakt s žalovanou (2 x v bydlišti žalované v [obec]), žalobce opakovaně naléhal na žalovanou, že s ní potřebuje nutně mluvit, slibuje, že to bude naposledy, že je to životně důležité a pak už ji dá pokoj, přičemž výsledkem bylo, že si žalobce nechtěl připustit, že žalovaná si nepřeje, aby ji dále žalobce kontaktoval, a nechce s ním mít již nic společného. Jedním z impulsů pro podání předmětného trestního oznámení žalovanou byla SMS zpráva žalobce ze dne 19. 5. 2019 adresovaná žalované, ve které žalobce výslovně uvedl, že pokud nebude žalovaná na jeho zprávy a pokusy o komunikaci reagovat, přijde opět k ní domů nebo zaměstnání a bude ji mentálně deptat až se zhroutí, přičemž pokud žalobce nyní v podané žalobě uvádí, že šlo o„ nadneseně míněnou větu o event. psychickém deptání“, pak jde samozřejmě o zcela účelové tvrzení žalobce ve snaze zlehčit celou situaci a stavět se do lepšího světla v rámci tohoto řízení. Další zásadním impulsem pro podání trestního oznámení byla situace, když žalobce v květnu 2019 seděl v hotelu [anonymizováno] v [obec], opakovaně volal žalované, psal SMS, že se má okamžitě dostavit, že si rád popovídá s číšníkem, který zná žalovanou. Již předtím se však žalobce vůči žalované slovně vyjadřoval tak, ať žalovaná„ chcípne, že ho to nezajímá“, přičemž na to ho žalovaná prosila, ať ji dá pokoj, že má kvůli tomu zdravotní potíže, načež žalovaný uvedl, že už je pozdě, a že se rozhodl žalovanou ničit. Když žalovaná žalobci na zmíněném parkovišti u bazénu v květnu 2019 opakovaně řekla, že s ním nechce mít nic společného, a že ho již nechce vidět ani mít s ním jakýkoliv kontakt, žalobce znovu opakoval, že ho to nezajímá, že má žalovaná smůlu, protože on to chce, přičemž poté jel za žalovanou autem do místa jejího trvalého bydliště, kde se setkal ve dveřích s manželem žalované, který žalobce důrazně vyzval, aby je neobtěžoval, na což žalobce namítl, že on si může dělat, co chce. V této souvislosti žalovaná považuje rovněž za důležité uvést, a to v souvislosti s námitkami žalobce, že žalovaná v rozhodné době přijímala jeho telefonické hovory, hovořila s ním, komunikovala, potkala se s ním, že do okamžiku podání trestního oznámení v důsledku výše popsaných inkriminovaných skutečností, se jako osoba, která s ohledem na její vzdělání a pracovní aktivity (učitelka, kouč, lektor, konzultant) umí jednat s lidmi, snažila celou záležitost s žalobcem vyřešit dohodou, resp. domluvou, a to zejména s přihlédnutím k osobě žalované, jejího manžela, jejich společenskému postavení, výkonu jejich pracovních aktivit v oblastí školství, koučování, školení, velikosti obce, ve které žijí apod. Nicméně po kulminaci obtěžujících aktivit žalobce vůči žalované, jak je popsáno shora a dále v předmětném trestním i správním spise, objektivně seznala, že tuto záležitost nevyřeší vlastními silami, a proto se obrátila za účelem ochrany svých práv na příslušný orgán činný v trestním řízení, což je její nezadatelné právo. Je nutno zdůraznit, že podáním předmětného trestního oznámení žalovaná nedehonestovala žalovaného, nýbrž sama sebe, když vůči orgánům činným v trestním řízení, posléze soudu a vůči správnímu orgánu odhalila skutečnosti intimního charakteru, soukromého života, života její rodiny, a to navzdory svému pracovnímu i společenskému postavení. Pokud jde o další vývoj událostí, jež nejsou již zachyceny v trestním ani správním spise, když se udály mimo rozhodné období, ze kterého žalobce dovozuje nároky uplatněné touto žalobou, žalovaná nicméně považuje za důležité uvést, že dne 2. 10. 2020 žalobce na žalovanou čekal v boční ulici u domu, kde žalovaná trvale bydlí, a objevil se jí, když vystupovala z auta. Žalobce vykřikoval na žalovanou, že se musí domluvit na vyrovnání, avšak žalovaná odmítala s žalobcem jakkoliv komunikovat. Poté žalovaný začal fotit automobil, kterým přijela a na dotaz žalované, proč to dělá, a že si to žalovaná nepřeje, odpověděl, že to žalovanou nemusí zajímat. Následně žalované odpoledne poslal SMS tohoto znění:„ Pokud budete chtít sejít a domluvit se bez právníků, jsem pro. Jestli však nemáte co říci, či chcete zopakovat dnešní výstup, takto nemá smysl. Samozřejmě na neutrální půdě by domlouvání proběhlo. Pochopte, že mým cílem je pouze dostat to, co jsem vynaložil. Nechci vás tahat po soudech. Je to jen a jen na vás. Do dnešního večera máte možnost." O této záležitosti žalovaná neprodleně informovala svého tehdejšího právního zástupce [anonymizována dvě slova]. Žalovaná považuje rovněž za důležité ještě zmínit jeden okamžik, a to v rámci jednoho z posledních setkání s žalobcem (před inkriminovaných obdobím listopad 2018 – květen 2019) někdy začátkem listopadu 2018 v [obec], kdy na výslovnou otázku žalované, co žalobce chce po žalované, když žalovaná už nechce mít nic s žalobcem společného, jestli chce peníze, žalobce výslovně odpověděl žalované, že to„ bude drahé“. Koneckonců do sledu těchto událostí zcela zapadá i následný„ tón“ výzvy právního zástupce žalobce ze dne 27. 4. 2020, ve které uvádí, že žalobce„ je odhodlán pohnat Vás k odpovědnosti za Vaše křivé obvinění a nešetřit sil, času ani prostředků, aby na Vás vydobyl náhradu veškeré hmotné škody a imateriální újmy…“. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že vůči žalované nebylo nikdy vzneseno obvinění za trestný čin křivého obvinění a žalované není známo, že by v tomto směru bylo vůči ní podáno trestní oznámení. Trestný čin křivého obvinění je úmyslným trestným činem, u kterého pachatel si musel být nepravdivosti obvinění vědom a chce také křivě obvinit, přičemž při posuzování viny pachatele trestného činu křivého obvinění se nestačí zabývat pouze otázkou, zda osoba, kterou obvinil, skutečně spáchala trestný čin, případně zda byla pro něj stíhána a odsouzená. Orgány činné v trestním řízení musí zároveň prokázat, že si pachatel trestného činu křivého obvinění byl vědom toho, že obviňuje jinou osobu nepravdivě, přičemž skutková podstata tohoto trestného činu není naplněna, když je pachatel přesvědčen o správnosti svých údajů, tedy o tom, že trestný čin se stal a že jej spáchala určitá osoba (srov. R 44/1965). Žalovaná byla subjektivně přesvědčena o správnosti údajů o tom, že se žalobce vůči ní dopustil trestného jednání a toto přesvědčení, předem odborně konzultované, vyjádřila podáním trestního oznámení vůči žalobci. Z výše uvedeného je zcela zřejmé, že nařčení žalované z křivého obvinění žalobce je nepravdivé, nemající žádné právní opodstatnění. V neposlední řadě, a to v návaznosti na tvrzení žalobce, že žalovaná trvala na projednání věci v rámci následného správního řízení, kdy se rozhodla neodejmout souhlas s pokračováním v předmětném správním řízení o přestupku, poukazujeme na obsah e-mailu žalobce ze dne 4. 5. 2020, včetně přílohy, adresovaného tehdejšímu právnímu zástupci žalované [příjmení] [příjmení] i samotné žalované. Z obsahu předmětného e-mailu vyplývá, že žalobce se opětovně snažil žalovanou víceméně zastrašit v dalším postupu vůči žalobci a přimět ji, aby konala tak, jak žalobce požaduje. Navíc i samotný žalobce v tomto e-mailu uznává, že jeho chování nebylo vůči žalované příkladné, nicméně to, co subjektivně někdo pociťuje jako„ nepříkladné“, či nevhodné chování druhý může subjektivně vnímat jako zcela nepřijatelné, narušující jeho soukromí, rodinný život apod., jak to právě vnímala žalovaná. K námitce porušení dobrých mravů dle ust. § 2909 ve spojitosti se zjevným zneužitím práva dle ust. § 8 ObčZ předně žalovaná zdůrazňuje, že k porušení dobrých mravů může dojít výlučně v důsledku úmyslného jednání škůdce. V kontextu výše uvedeného je zcela vyloučeno, aby se žalovaná takového úmyslného jednání vůči žalobci jakkoliv dopustila. Je samozřejmě třeba souhlasit s tím, že žalovaná jako vdaná žena a dvojnásobná matka měla s žalobcem v minulosti milenecký poměr, a že žalobce byl jejím žákem, když si chtěl dodělat maturitní obor [anonymizována dvě slova]. Co je však pro posouzení celé záležitosti jejich poměru důležité, že žalobce byl v době navázání mileneckého poměru s žalovanou zcela dospělou osobou – bylo mu 25 let (!), tedy byl ve věku, kdy je jedinec zcela dospělý, vyzrálý, standardně v tomto věku lidé mj. končí vysokoškolské vzdělání, zakládají rodiny, mají děti atd. Nešlo tedy o zcela typický vztah učitelka – student, když se nejednalo o studenta nezletilého, nedospělého či snad nezkušeného, což se jeví s ohledem na tehdejší věk žalobce jako tvrzení ryze účelové, a tudíž bezvýznamné. Oba – žalovaná i žalobce – tento milenecký vztah navázali zcela dobrovolně jako dvě zcela dospělé osoby, přičemž žalovaná v žádném případě nikdy nezneužila svého postavení učitelky a naopak se snažila žalobci v rámci studia nadprůměrně pomáhat. Tomu i korespondoval jeden delší telefonický rozhovor mezi žalobcem a žalovanou na jaře 2019 – posléze v rámci trestního a správního řízení použitý proti žalované v tom smyslu, že s žalovaným údajně běžně komunikovala a tzv.„ dávala mu naději“ - jemuž předcházela SMS zpráva od žalobce, že s žalovanou nutně potřebuje něco konzultovat, přičemž se ukázalo, že chce gramaticky opravit nějaký text, kdy předčítal žalované do telefonu věty textu a ptal se na nějaké gramatické jevy. Žalovaná v úlevě, že se jedná o tzv. neutrální téma, nezavěsila a odpovídala žalobci na dotazy, přičemž tomu právě odpovídal hovor v délce několika minut. Skutečnost, že šlo o vztah„ výrazně asymetrický“, jak popisuje žalobce, nemůže automaticky založit ze strany žalované naplnění skutkové podstaty porušení dobrých mravů ve smyslu ust. § 2909 ObčZ jakožto důsledku úmyslného jednání. V neposlední řadě žalovaná uvádí, že v důsledku celé záležitosti s žalobcem se léčí od května 2020 na potíže s hypertenzí způsobené dlouhotrvajícím stresem. Důkazy k tomuto tvrzení předloží žalovaná u ústního jednání ve věci. Žalovaná dále namítá, že jednou z podmínek vzniku práva na náhradu škody je podmínka předvídatelnosti škody, ačkoliv tuto podmínku Občanský zákoník na rozdíl od Obchodního zákoníku (zákona č. 513/1991 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013) výslovně nezmiňuje, nicméně tuto podmínku, bez které není možné úspěšně uplatnit nárok na náhradu škody, můžeme i nadále dovodit, a to nejen v rámci smluvních závazkových vztahů, ale i v rámci závazkových vztahů vzniklých z protiprávního jednání. Východiskem je tzv. teorie adekvátnosti kauzálního nexu, k níž se jednoznačně vyjádřil Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 312/05, kde uvedl:„ Teorie adekvátnosti kausálního nexu vychází z toho, že smyslem subjektivní odpovědnosti za škodu je nařídit náhradu škody tam, kde škůdce škodu způsobil, ačkoli mu lze vytknout, že ji způsobit nemusel, že mohl jednat jinak. Tato odpovědnost tedy předpokládá, že vůbec bylo v lidských silách předvídat, že předmětné jednání bude mít za následek danou škodu. Základním kritériem, ze kterého vychází teorie adekvátnosti, je tedy předvídatelnost škodního následku. Tím se velice podobá dalšímu předpokladu subjektivní odpovědnosti za škodu, a to kritériu zavinění, přesněji její nedbalostní formě. Odlišují se jen subjektem, podle které se předvídatelnost následku poměřuje. V případě zavinění je jím sám (typizovaný) jednající subjekt, zatímco při zjišťování adekvátnosti příčinné souvislosti je kritériem hypotetický zkušený (tzv. optimální) pozorovatel, tedy myšlená osoba, které zahrnuje veškerou zkušenost své doby.“ Pro úplnost uvádíme, že v důvodové zprávě k ustanovení § 2913 ObčZ se uvádí, že o výslovném uvedení kritéria přiměřenosti do Občanského zákoníku se v rámci jeho příprav jednalo, avšak nakonec legislativci dospěli k tomu, že postačuje teorie adekvátní příčinné souvislosti (viz shora), a proto zde výslovné ustanovení této problematiky není zakotveno. V posuzovaném případě žalovaná nemohla žalobou uplatněný nárok předvídat, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem popsaným shora, které vedly žalovanou k podání trestního oznámení vůči žalobci a dále v pokračování v rámci správního řízení o přestupku, když tímto postupem se toliko domáhala ochrany vlastních ústavních práv ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod – zejména na ochranu své osobnosti, soukromí, soukromí své rodiny, nedotknutelnosti obydlí. V neposlední řadě k nároku na náhradu hmotné škody ve výši 84.600 Kč přestavující náklady za právní zastoupení advokátem [anonymizováno] [příjmení] a posléze [anonymizováno] [příjmení], [anonymizováno] namítá, že případná předvídatelnost náhrady škody (samozřejmě za předpokladu, že by nárok na náhradu škody, za který by žalovaná byla odpovědna, žalobci vznikl, což žalovaná popírá) by byla toliko v rozsahu nákladů vyúčtovaných jmenovanými advokáty v souladu s vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., v platném znění. 3) Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba žalobce není důvodná. 4) Podle ust. § 81 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v platném znění, chráněná je osobnost člověka včetně jeho všech přirozených práv. Každý je povinen ctvít svobodné rozhodnutí člověka a žít podle svého. Ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy jeho osobní povahy. 5) Podle ust. § 2956 zákona č. 89/2012 Sb., vznikne-li škůdci povinnost odčinit újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu, i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní způsobené duševní útrapy. 6) Žalobce se domáhal jednak náhrady škody, která mu vznikla tím, že žalovaná dne 24. 5. 2019 podala na [stát. instituce], trestní oznámení pro podezření přečinu nebezpečného pronásledování. Na základě tohoto podnětu zahájila policie trestní stíhání žalobce, které vedlo až k tomu, že státní zástupce Okresního státního zastupitelství v [obec] podal na žalobce dne 23. 9. 2019 obžalobu. Obžaloba se týkala období od listopadu 2018 do května 2019. 7) Okresní soud v Břeclavi svým usnesením č.j. [spisová značka], které nabylo právní moci [datum] rozhodl o obžalobě tak, že věc postoupil [stát. instituce] k projednání a rozhodnutí. V tomto usnesení Okresní soud v Břeclavi podrobně rozebral období od listopadu 2018 do května 2019, kde popsal chování, jak poškozené, v daném případě žalované, tak i obžalovaného [celé jméno žalobce]. Ze závěru usnesení Okresní soud v Břeclavi (bod 23) dospěl k závěru, že kontakty obžalovaného, resp. snaha obžalovaného, kontaktovat poškozenou, tuto obtěžovaly, stresovaly a jistým způsobem zasahovaly do jejího osobního života. Poškozená vypověděla, že měla obavu, že se obžalovaný objeví, měla strach, kdy telefon zazvoní („ pískne“ příchozí SMS zpráva). S ohledem na provedený rozbor soudem má toto vyjádření poškozené své opodstatnění. Soud však musel posuzovat i další příznaky trestného činu, kdy musí vzniknout reálná obava o život nebo o zdraví, na základě závažného vyhrožování, což se dle soudu objevuje pouze v krátké textové zprávě ze dne 19. 5. 2019. Subjektivně tedy, jak uvádí soud, poškozená (žalovaná) mohla pociťovat újmu, ovšem vzhledem k tomu, že soud tuto skutečnost musí hodnotit objektivně s ohledem na obsah SMS zpráv i schůzek, rozhod trestní soud, jak je výše uvedeno. Závěr trestního soudu proto byl, že se nejedná o jednání naplňující skutkovou podstatu trestného činu obžalovaného. 8) Rovněž tak [stát. instituce], kam byla věc Okresním soudem v Břeclavi postoupena, svým usnesením, které nabylo právní moci 10. 10. 2020, rozhodl, že vůči [celé jméno žalobce] se zastavuje řízení, neboť spáchání skutku, o němž se vede řízení, nebylo prokázáno. 9) Na základě výše uvedených skutečností, proto dospěl k závěru, že uplatněný nárok ze strany žalobce, a to ani, pokud jde o škodu, k níž žalobce prokazoval úhradu vzniklých nákladů trestního řízení, tedy jeho zastoupení, ani pokud jde o požadovanou imateriální újmu, není tento nárok důvodný. Samotná skutečnost, že byla shledána Okresním soudem v Břeclavi podaná obžaloba státním zástupcem jako nedůvodná s tím, že soud postoupil věc pouze do správního řízení, kde ani zde ovšem nebylo prokázání skutku obžalovanému (žalobci) prokázáno, nemůže být tím základním podkladem pro přiznání obou požadovaných finančních částek včetně příslušenství. Soud při posuzování však musel vyjít z hodnocení podaného trestního oznámení, které dne 24. 5. 2019 žalovaná na policii učinila. Žalovaná v tomto svém oznámení na policii popsala chování žalobce. Jak vyplývá z výše citovaného závěru usnesení Okresního soudu v Břeclavi, dospěl soud k jednoznačnému závěru, že kontakty obžalovaného, resp. snaha obžalovaného, kontaktovat poškozenou obtěžovaly, stresovaly a svým způsobem zasahovaly do jejího osobního života. Z toho vyplývá určitá obava, pokud jde o žalovanou ve vztahu k žalobci, tedy to, že ji bude obtěžovat SMS zprávami a různými zprávami. Jednalo se tedy o subjektivní pocit žalované, který, i když nestačil k naplnění podstaty trestního činu, z hlediska subjektivního, lze chápat důvodnost postupnost žalované, tedy to, že v situaci, v níž se nacházela, a která je v citovaném trestním usnesením velmi podrobně na mnoha stranách rozebrána, sáhla k trestnímu oznámení. 10) Žalobce v řízení před soudem neprokázal, že by žalovaná uvedla nějakou nepravdu, která by měla zakládat její odpovědnost za požadovanou škodu, resp. imateriální újmu. Výkon práva (trestní oznámení na policii) žalované vylučuje neoprávněnost. Jedině, že by žalovaná toto své právo zneužila, ovšem to by musel prokázat žalobce, což neučinil. Pokud si tedy žalovaná v podaném trestním oznámení nic nevymyslela, toto se zakládá na reálných skutečnostech, což znovu potvrzuje i usnesení trestního soudu, vykonává ona své právo a nemohlo tím dojít u její osoby ke zneužití. Není podstatné právní posouzení soudem v trestním řízení (ani správním). Odpovědnost žalované by byla založena jen tehdy, pokud by, jak už je výše uvedeno, uvedla nepravdivé skutečnosti. Za takto zjištěného skutkového stavu však je důvodné, aby žaloba byla zamítnuta jako nedůvodná. Soud znovu akcentuje to, že žalovaná vycházela ze svého subjektivního stavu, tedy vnímání skutečnosti, tedy jak celou situaci a chování žalobce vnímala a popsala a jak ji i zjistily orgány činné v trestním řízení i nakonec i soud ve svém výše citovaném závěru. 11) Podnět, který na policii svým oznámení žalovaná podala, orgány činné v trestním řízení akceptovaly, a následné obvinění i obžaloba odpovídaly chování a jednání žalobce, tedy tomu, co bylo žalovanou uvedeno. Svým podáním tedy žalovaná nic neporušila a nemůže jí to být dáváno za zavinění. Vzniklé náklady trestního, případně správního, řízení na straně žalobce tak nemůže nést žalovaná, neboť za tyto náklady, jak už je výše uvedeno, neodpovídá. 12) Soud s ohledem na své výše uvedené závěry již dále neprováděl ani dokazování, pokud jde o vzniklé náklady trestního, případně správního, řízení, tedy jejich důvodnost v uplatněné výši, stejně jako již nerozhodoval o imateriální újmě, tedy její výší, když i tuto považuje za nedůvodnou. Z hlediska odpovědnosti a předpokladu odpovědnosti za škodu proto žalovaná nenaplnila protiprávnost svého jednání, tedy že by došlo k porušení zákonné nebo smluvní povinnosti, a tedy vznik škody či imateriální újmy tak, jak ji předkládá žalobce, nemůže obstát, neboť zde není příčinná souvislost mezi jednáním žalované a následnou škodou žalobce. Soud již tedy neprováděl ani dokazování, pokud jde o navržené výslechy svědků, pokud jde o imateriální újmu na straně žalobce. 13) O náhradě nákladů řízení rozhodl soud ve výroku II. podle § 142 odst. 1 o. s. ř., tak, že přiznal žalované, která byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v celkové částce 51.212 Kč. Tato částka zahrnuje odměnu advokátky žalované ve výši 34.000 Kč počítanou z tarifní hodnoty 134.600 Kč dle § 7 a § 11 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a.t.“), tj. odměna ve výši 6.500 Kč za jeden úkon právní služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, sepisu vyjádření k žalobě ze dne 6. 5. 2021, druhé poradě s žalovanou dne 26. 1. 2022 od 16:10 hod. do 18:15 hod. a účasti u jednání soudu ve dnech 27. 1. 2022 a 24. 3. 2022, tj. odměna za 5 úkonů po 6.500 Kč. Dále náklady tvoří hotové výdaje advokátky ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby podle § 13 odst. 4 a.t., tj. za celkem 5 úkonů činí hotové výdaje částku 1.500 Kč Náklady rovněž zahrnují cestovné advokátky žalované k jednání soudu dne 27. 1. 2022 osobním automobilem tovární značky [anonymizována dvě slova], [registrační značka], při ujetí celkem 460 km (2 x 230 km), při průměrné spotřebě 5,2 litrů nafty motorové na 100 km, při průměrné ceně 36,10 Kč za 1 litr nafty a při sazbě základní náhrady 4,70 Kč za 1 km jízdy dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., tj. cestovné ve výši 3.026 Kč, a za cestu k jednání soudu dne 24. 3. 2022 týmž vozidlem, při ujetí shodné vzdálenosti, avšak při ceně nafty 47,50 Kč za 1 litr (cena doložena daňovým dokladem ze dne 23. 3. 2022) cestovné ve výši 3.298 Kč. Součástí nákladů je i náhrada za ztrátu času advokáty v trvání 20 x 30 minut po 100 Kč v částce 2.000 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 42.324 Kč ve výši 8.888 Kč.

Poučení