9 C 245/2023 - 124

Rubrum

Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Horákem ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/1] doručovací adresa [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] zastoupená obecnou zmocněnkyní [Anonymizováno] [Anonymizováno] narozenou dne [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Adresa zainteresované osoby 0/0] proti žalovanému: [Anonymizováno]. [Jméno zainteresované osoby 1/0][Datum narození zainteresované osoby 1/0] [Adresa zainteresované osoby 1/1] zastoupený obecným zmocněncem [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Anonymizováno] narozeným dne [Anonymizováno]. [Anonymizováno][Anonymizováno] [Anonymizováno] [Adresa zainteresované osoby 1/0] o určení dědického práva takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala vůči žalovanému určení toho, že je dědičkou po [jméno FO], narozeném [datum], zemřelém [datum], naposledy bytem [adresa], se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou u zdejšího soudu dne 5. 9. 2023, která byla následně doplněna a upřesněna podáními, která byla soudu doručena dne 29. 9. 2023 a 13. 2. 2024, se žalobkyně domáhala toho, aby bylo určeno, že je dědičkou po [jméno FO], nar. 12. 11. 1957, zemř. 30. 10. 2022, naposledy bytem [adresa] (dále jen „Zůstavitel“). Žalobu zdůvodnila tím, že se Zůstavitelem od dubna 2004 až do jeho smrti žila v družském poměru a sdílela s ním společnou domácnost i finance. Žalobkyně uvedla, že ačkoliv žalovaný tvrdí, že Zůstaviteli za úplatu prala, vařila, atd., a že poslední měsíce před jeho smrtí se o Zůstavitele staraly jeho sousedky paní [jméno FO] a paní [jméno FO], tato tvrzení nejsou pravdivá. Dotyčné sousedky žalobkyni pouze pomáhaly Zůstavitele přebalovat. Žalovaný byl za Zůstavitelem ve Studenci, kde Zůstavitel se žalobkyní bydleli, celkem jen asi třikrát a třikrát jej navštívil těsně před smrtí.

2. Žalovaný žalobou uplatněný nárok neuznal, argumentoval tím, že žalobkyně žila v domě Zůstavitele od roku 2004 jako nájemce na základě nájemní smlouvy, která se po smrti Zůstavitele ztratila. Zůstavitel tedy byl jako vlastník nemovitosti v postavení pronajímatele, žalobkyně v postavení nájemce s tím, že výlučně pro svou potřebu užívala dvě obytné místnosti v domě. Kuchyně a příslušenství byly pak užívány společně jak Zůstavitelem, tak žalobkyní.

3. V reakci na shora uvedená tvrzení žalovaného žalobkyně uvedla, že nájemní smlouva uzavřená mezi ní a Zůstavitelem sice skutečně existovala, důvodem jejího sepsání však bylo, že žalovaná tehdy byla v exekuci a ona i Zůstavitel měli obavu, aby exekutor nezabavil věci, které patřily Zůstaviteli. K Zůstaviteli se žalobkyně stěhovala již jako jeho přítelkyně, a ne proto, že by neměla kde bydlet. Měla totiž v dané době pronajatý byt v [adresa]. [jméno FO] [jméno FO] a [jméno FO] žalobkyni pomáhaly poslední tři měsíce před jeho smrtí s péčí o zůstavitele, předtím však do bytu vůbec nechodily. Žalovaný navštívil Zůstavitele, který byl jeho bratrem, maximálně pětkrát nebo šestkrát, několik týdnů před jeho smrtí pak chtěl Zůstavitele odvézt na úřady, aby Zůstavitel přepsal veškerý majetek na něj.

4. Při jednání, které se ve věci konalo dne 4. 3. 2024, bylo zjištěno, že žalobkyně velmi špatně slyší a že je obtížné se s ní dorozumět. Komunikace mezi soudem a žalobkyní proto probíhala do značné míry prostřednictvím dcery žalobkyně [jméno FO], která tlumočila žalobkyni dotazy soudu. Poukázala rovněž na to, že jí žalobkyně udělila plnou moc k vyřizování veškerých záležitostí týkajících se dědictví po Zůstaviteli. Tato plná moc je založena v přílohovém spisu zdejšího soudu sp. zn. 32 D 571/2022 (pozůstalostní spis Zůstavitele) na č.l.

4. S ohledem na obsah uvedené plné moci soud nadále jednal s [jméno FO] jakožto s obecnou zmocněnkyní žalobkyně, neboť uzavřel, že předmětná plná moc opravňuje [jméno FO] mimo jiné i k zastupování žalobkyně v tomto řízení.

5. V průběhu jednání byly zjištěny určité pochybnosti žalobkyně o tom, zda na podané žalobě skutečně trvá. K výslovnému dotazu soudce však nakonec žalobkyně vyjádřila své stanovisko, že trvá na projednání žaloby. Obecná zmocněnkyně žalobkyně dále sdělila, že písemná podání, která ve věci učinila žalobkyně, sepisovala ona podle toho, co jí nadiktovala žalobkyně. Ta následně uvedla, že má za to, že zmíněná podání vlastnoručně podepisovala ona sama, nicméně že si tím není zcela jistá.

6. Žalovaný následně poukázal na to, že předmětná plná moc byla [jméno FO] udělena k zastupování v dědickém řízení, které je nyní přerušeno, přičemž spor řešený v tomto řízení je sporem civilním, jehož předmětem je určení dědického práva, z pohledu žalovaného se plná moc na tento spor nevztahuje. Žalovaný také vyjádřil přesvědčení, že podpis na podání, které bylo soudu doručeno 13. 2. 2024 (založeno na č.l. 44-45 spisu) není totožný s podpisem obsaženým na podání z 4. 9. 2023, jímž bylo zahájeno řízení. Podle názoru žalovaného doplňující vyjádření ve věci soudu došlé 13. 2. 2024 nepodepsala žalobkyně, tudíž k tomuto podání nelze přihlížet. Podle žalovaného tedy žaloba neobsahuje vylíčení rozhodných skutečností, nesplňuje tedy zákonem předepsané náležitosti a měla by být soudem zamítnuta. Je navíc otázkou, zda bylo podání žaloby ve věci skutečně vyjádřením svobodné vůle žalobkyně, nebo šlo o projev vůle její dcery [jméno FO], pod jejímž vlivem se žalobkyně dlouhodobě nachází. Žalobkyně ostatně v původním podání ve věci zmiňovala, že jí jde pouze o pravdu, nikoliv o majetek.

7. K samotné žalobě pak žalovaný doplnil, že žalobkyně se k Zůstaviteli nastěhovala v reakci na inzerát, který Zůstavitel zveřejnil za účelem sehnání výpomoci s domácími pracemi poté, kdy mu zemřeli rodiče. Žádný citový vztah mezi ním a žalobkyní dle žalovaného neexistoval.

8. V přípisu soudu došlém dne 10. 5. 2024 žalovaný poukázal na vyjádření písmoznalce, podle kterého je pravděpodobnější, že podpis žalobkyně na žalobě, na základě které bylo zahájeno toto řízení, není jejím pravým podpisem. Žaloba měla být podána ve dvouměsíční propadné lhůtě, přičemž pokud nebylo v této lhůtě soudu doručeno podání obsahující pravý podpis žalobkyně, jedná se o neodstranitelnou vadu řízení a žaloba by měla být zamítnuta.

9. V rámci své účastnické výpovědi žalobkyně uvedla, že se se Zůstavitelem znala asi 18 let, seznámili se v době, kdy pracovala v pekárně v [adresa], a to prostřednictvím její tehdejší kolegyně. Žalobkyně tehdy bydlela v [adresa], Zůstavitel jí po nějaké době nabídl, aby se přestěhovala k němu do Studence. Začali proto žít v jeho domě jako partneři. Nájemní smlouvu uzavřeli proto, že vůči žalované byla vedena exekuce a Zůstavitel tento postup po ní požadoval. Po přestěhování k Zůstaviteli žalobkyně ještě nějaký čas pracovala, poté nastoupila do předčasného důchodu. Se Zůstavitelem chovali dobytek, který žalobkyně ráno, když Zůstavitel odešel do práce, obstarávala. Po návratu z práce se pak o dobytek staral Zůstavitel. Žalobkyně rovněž zajištovala prakticky všechny domácí práce, Zůstavitel pak pracoval převážně na poli. Finance měli rozdělené, žalobkyně měla svůj účet a k němu vystavenou platební kartu, nicméně peníze z účtu jí vybírala dcera, protože sama to neuměla. Zůstavitel hradil náklady související s bydlením i další náklady, žalobkyně pak někdy například zaplatila nákup, nic dalšího neplatila. Asi rok před svou smrtí si Zůstavitel stěžoval, že mu není dobře, následně musel podstoupit chemoterapii a chvíli byl i hospitalizován v nemocnici, konec života pak strávil doma, kde se o něj žalobkyně snažila v rámci svých možností postarat, krmila jej a umývala ho. Přebalovat ho ovšem nezvládla, proto jí s tím pomáhaly sousedky [jméno FO] a [jméno FO], které do domu docházely. Také tam jezdila pracovnice hospicu. Žalovaný byl ve Studenci dohromady asi pětkrát, z toho asi třikrát v době, kdy byl již Zůstavitel nemocný. Pravděpodobně však byli se Zůstavitelem v telefonickém či písemném kontaktu. Důchod byl žalobkyni celou dobu vyplácen na účet, odkud peníze vybírala její dcera. Ta vždy žalobkyni nakoupila a ještě jí dala nějaké peníze bokem. Z prostředků Zůstavitele v době, kdy už byl nemocen, byly hrazeny předpisy SIPO, neboť měl za tímto účelem na účtu nastaven trvalý příkaz. Žalobkyně i v době nemoci Zůstavitele ze svých prostředků pouze občas uhradila nákup, nic dalšího neplatila.

10. Žalovaný v rámci své účastnické výpovědi zmínil, že po smrti rodičů Zůstavitel nestačil sám na obsluhu hospodářství, proto si tehdy zajistil služby žalobkyně. Žalovaný byl s bratrem v pravidelném telefonickém kontaktu, asi třikrát do roka se pak potkávali osobně, do Studence za ním však žalovaný nejezdil, neboť se nechtěl osobně setkávat s dcerou žalobkyně, na níž mu vadilo, že střídala partnery, finančně zneužívala žalobkyni a rovněž zneužívala dobroty Zůstavitele. Ten financoval některé záležitosti [jméno FO] a podporoval ji i žalobkyni i jiným způsobem. Není pravdou, že by žalovaný po Zůstaviteli chtěl, aby na něho přepsal majetek. Na jaře 2022 Zůstaviteli skončila pracovní neschopnost, zůstal bez prostředků a žalovaný mu tehdy pomáhal vyřídit starobní důchod. Když se zjistilo, že na něj Zůstavitel nemá nárok, vyřizoval mu žalovaný důchod invalidní. V té době musel Zůstavitele dokonce finančně podporovat. Nákupy za Zůstavitele zařizovaly jeho sousedky. Žalobkyně se pouze starala o slepice a prala mu prádlo, v domě mu také dělala společnost. Bydlela v jedné místnosti, kterou měla pro sebe, společně se Zůstavitelem pak rovněž užívala kuchyň a sociální zázemí. Když byl Zůstavitel již nemocný, jezdil za ním žalovaný každý měsíc minimálně na dvě hodiny. [jméno FO] mu sdělily, že Zůstavitele k lékaři vozí jejich partneři, kteří také dochází do domu a zajišťují péči o Zůstavitele. Přibližně měsíc před smrtí o Zůstavitele pečovali pracovníci hospicové služby. Sousedka [jméno FO] měla od Zůstavitele plnou moc k tomu, aby za něj přebírala důchod. Také zajišťovala potřebné nákupy. Zůstavitel byl starý mládenec, ženy ho příliš nezajímaly, věnoval se hlavně práci a svým koníčkům, prakticky celý život fungoval jako osoba samostatně výdělečně činná v zemědělském sektoru, až v roce 2003 získal zaměstnání v Boskovicích.

11. Z výpovědi svědkyně [jméno FO] bylo zjištěno, že byla sousedkou Zůstavitele, s nímž se až do doby, kdy onemocněl, nijak často nevídala a neměla k němu žádný bližší vztah. To se změnilo poté, kdy mu byla diagnostikována rakovina a on svědkyni a jejího přítele požádal o to, zda by jej občas nemohli odvézt na chemoterapii. Žalobkyně se k Zůstaviteli nastěhovala někdy po roce 2000, do jeho domu si i přihlásila trvalý pobyt. V domě údajně bydlela na základě nájemní smlouvy, neboť Zůstavitel po smrti rodičů nechtěl zůstat sám. Svědkyně uvedla, že si nemyslí, že by byli partneři, několikrát se podivovala tomu, jak hrubě se žalobkyně k Zůstaviteli chová. On byl velký dobrák a žalobkyně ho z pohledu svědkyně zneužívala. Když už byl nemocný, jednou Zůstavitel svědkyni řekl, že by nejraději nájemní vztah se žalobkyní ukončil, ale už na to nemá sílu. Poté, co onemocněl, přestal docházet do práce a svědkyně, její přítel a [jméno FO] s jejím přítelem se střídali v jeho odvozech na chemoterapie, zařizovali mu i nákupy základních potřeb a další věci. Zůstavitel vždy cestou do nemocnice vybral peníze z účtu, ty předal svědkyni nebo [jméno FO] a z těchto peněz se platilo vše potřebné. Když se stav Zůstavitele velmi zhoršil, začal odmítat i základní hygienu, svědkyně mu proto domlouvala služby sociální péče v Bystrém. Poté, kdy se v průběhu jeho hospitalizace Zůstaviteli ztratila platební karta, na které měl napsán PIN kód, byl nadále Zůstaviteli vyplácen důchod v hotovosti. Žalobkyně v domě Zůstavitele bydlela ve dvou předních pokojích, Zůstavitel pak obýval zadní pokoj, společně využívali kuchyni. Dům byl ve velmi špatném stavu, WC bylo pouze suché, sprcha zde byla improvizovaná v bývalém chlévě. Svědkyně ke konci Zůstavitelova života již nezvládala sama péči o něj, proto dohodla, že za ním dojížděli pracovníci sociálních služeb. Zůstavitel jí říkal, že platí všechno, svědkyně například nikdy neviděla, že by žalobkyně měla nějaké své peníze. Když jí svědkyně navrhla, aby si i ona nechala vyplácet důchod v hotovosti, žalobkyně to odmítla. [právnická osoba] Zůstavitele se žalobkyně starala o zvířata, občas vařila, ale podle svědkyně spíše pro sebe, neboť Zůstavitel měl domluvený dovoz obědů. Také v domě uklízela. Žalovaný do Studence osobně jezdil přibližně jednou za dva měsíce, o zdravotní stav Zůstavitele se zajímal, byl se svědkyní v pravidelném telefonickém kontaktu a Zůstaviteli se snažil zařídit léčení v Praze, ten to však odmítl. Důchod si přebíral v hotovosti sám Zůstavitel, svědkyni ho pak předával a ona z peněz hradila vše potřebné a současně si vedla i vyúčtování, které po smrti Zůstavitele spolu se zbylými penězi předala žalovanému.

12. Z výpovědi svědkyně [jméno FO] soud zjistil, že dotyčná byla kamarádkou Zůstavitele, jemuž pomáhala v péči o jeho rodiče ještě v době, kdy byli naživu. Občas mu také uvařila nebo uklidila. Když zemřel jeho otec, Zůstavitel svědkyni požádal, zda by mu v domácnosti dál nepomáhala. Ona však tehdy odmítla, neboť byla těhotná. Zůstavitel si proto dal inzerát, jehož prostřednictvím se snažil sehnat někoho, kdo by mu v domácnosti vypomohl zejména s péčí o zvířata a hospodářství. Nejprve mu nějakou dobu vypomáhala jiná paní, pak se přistěhovala žalobkyně. Ta se se Zůstavitelem dohodla na tom, že jí v domě nechá bydlet a bude zajišťovat i stravu, žalobkyně mu za to měla vypomáhat. Zpočátku to nějak fungovalo, potom však Zůstavitel svědkyni sdělil, že žalobkyně je nezaměstnaná, nemá žádné peníze a on musí platit úplně vše. Navíc si dcera žalobkyně měla vzít nějakou půjčku, kterou nebyla schopna splatit, a chtěla po Zůstaviteli, aby jí na splacení půjčil peníze. On to učinil, ale byl kvůli tomu naštvaný. Nakonec se situace nějak urovnala a žalobkyně v domě zůstala. Obývala svou část domu, kterou si také uklízela, ale podle svědkyně si Zůstavitel svou část domu uklízel sám. Přibližně rok před svou smrtí trávil doma, svědkyně společně s [jméno FO] zařizovaly jeho odvoz k lékařům, nákupy a v poslední fázi jeho života i jeho hygienu. To už do domu docházely každý den. Žalobkyně poté, kdy Zůstavitel onemocněl, říkala, že se na péči o něj podílet nechce, že radši odejde. V domě však nakonec zůstala a svědkyně spolu s [jméno FO] ji požádaly, aby Zůstavitele alespoň hlídala a případně jim zavolala, kdy se s ním něco dělo. Žalobkyně sama měla zdravotní problémy, komunikace s ní byla složitá. Od Zůstavitele sice měla kartu i s PIN kódem, neuměla ale sama vybírat z bankomatu, proto to dělala svědkyně s manželem. Nákupy hradila svědkyně kartou, ale také z účtu Zůstavitele vybírala hotovost, neboť chtěl mít doma nějakou rezervu. Peníze předávala před Zůstavitelem žalobkyni, ta je někam ukládala, ale stávalo se, že po nějaké době už v domě žádné peníze nebyly. Podle svědkyně mezi žalobkyní a Zůstavitelem žádný citový vztah nikdy nebyl, žalobkyně vůči němu byla chladná a žádné city neprojevovala ani v době, kdy již byl nemocný a byl rád za každé objetí. Na parte Zůstavitele byla původně žalobkyně uvedena jako jeho družka, a to proto, že když svědkyně parte s paní [jméno FO] zařizovala, bylo jim žalobkyně líto a chtěly jí nějak projevit vděčnost za to, že jim v posledních chvílích se Zůstavitelem pomohla. Pracovnici pohřební služby sice výslovně zmiňovaly, že žalobkyně je pouze nájemnice Zůstavitele, ona jim však navrhla, aby byla na parte uvedena jako jeho družka, svědkyně a [jméno FO] s tím nakonec souhlasily. Když se to dozvěděl žalovaný, nechal si vyhotovit pro své potřeby jiné parte, na kterém žalobkyně uvedená nebyla.

13. Svědkyně [jméno FO], sestra žalobkyně, vypověděla, že Zůstavitele brala téměř jako svého švagra, neboť v minulosti žalobkyni požádal o ruku. Ona se ale vdávat nechtěla, neboť je již dvakrát rozvedená. Proto se Zůstavitelem žila jen v družském poměru. Seznámili se prostřednictvím kolegyně z pekárny. Ta reagovala na inzerát Zůstavitele, několikrát se s ním sešla, nicméně nechtěla se k němu stěhovat, tak Zůstavitele seznámila se žalobkyní. Ta se s ním následně sblížila a nastěhovala se k němu do Studence. Zůstavitel chodil do práce, žalobkyně pobírala důchod a byla v domácnosti, starala se, aby bylo uklizeno a uvařeno, zajišťovala dobytek a zvířectvo, prala a žehlila. Rodina svědkyně jezdila k žalobkyni na návštěvu, pomáhala například s vybíráním brambor. Zůstavitel se žalobkyní pak naopak jezdili ke svědkyni domů a účastnili se i různých rodinných oslav. Když Zůstavitel onemocněl, jezdil na chemoterapie nejprve svým autem, když se jeho zdravotní stav zhoršil, vozil ho k lékaři pan Kalman. Po skončení chemoterapií se řešilo, zda půjde do hospicu, on to však nechtěl, chtěl zůstat doma se žalobkyní, která se pak o něj starala až do jeho smrti. V době, kdy již byl nemocný, zařizovaly nákupy sousedky [jméno FO] a [jméno FO] a rovněž [jméno FO]. Žalobkyně zajišťovala péči o Zůstavitele, pomáhala mu s převlékáním, umývala ho, apod. Byla na tom tehdy zdravotně lépe než nyní, péči o Zůstavitele zvládala sama. Žalovaný o Zůstavitele nejevil zájem, do Studence nejezdil, v době, kdy byl Zůstavitel nemocen, byl ve Studenci asi dvakrát.

14. Svědkyně [jméno FO], sestra žalobkyně, vypověděla, že poté, kdy se žalobkyně přes kolegyni paní Suchou seznámila se Zůstavitelem, on za ní nějaký čas nejprve dojížděl. Bylo to v době, kdy ještě žila matka svědkyně a žalobkyně. Ta žila v penzionu v Moravské Třebové. Jednou se u ní sešla svědkyně se žalobkyní a Zůstavitelem a ten tehdy před její matkou požádal žalobkyni o ruku. Svědkyně již neví, co matka odpověděla, ale usmála se. Žalobkyně se však znovu vdávat nechtěla, měla za sebou již dva rozvody. Poté, kdy se přestěhovala do Studence, ji svědkyně navštěvovala při příležitosti různých narozenin, také jezdila do Studence vypomáhat při zemědělských pracích. Žalobkyně vařila, prala, starala se o dobytek, když byl Zůstavitel v práci. Když onemocněl, vozili ho k lékaři nějací známí. Žalobkyně se o něj starala, ale jak se její zdravotní stav začal zhoršovat, přestala to zvládat. Pak k Zůstaviteli dojížděli pracovníci sociální služby.

15. Svědkyně [jméno FO], vnučka žalobkyně, vypověděla, že si již s ohledem na svůj věk nepamatuje, jak se žalobkyně se Zůstavitelem seznámila, jezdívala však do Studence na letní prázdniny. Zůstavitel chodil do práce, žalobkyně byla doma a starala se o domácnost. Zůstavitel obýval dvě místnosti po levé straně chodby, žalobkyně pak měla pokoj za kuchyní, poté, co onemocněl, však v tomto pokoji spával Zůstavitel, žalobkyně spala v kuchyni, aby to k němu měla blízko. Oba sice spali v různých pokojích, ale to bylo proto, že Zůstavitel chodil do práce a žalobkyně chodila spát pozdě. Jinak žili jako běžná rodina, svědkyni brávali na výlety. Žalobkyně nejprve péči o Zůstavitele zvládala sama, ke konci však na to již nestačila a pomáhaly jí paní [jméno FO] s nějakou [jméno FO].

16. Z obsahu spisu Okresního soudu ve Svitavách sp. zn. [spisová značka] soud zjistil, že Zůstavitel zemřel dne 30. 10. 2022 bez zanechání pořízení pro případ smrti. Žalobkyně udělila dne 16. 11. 2022 plnou moc své dceři [jméno FO] k zastupování a vyřizování veškerých věcí týkajících se dědictví po Zůstaviteli. V rámci zmíněného pozůstalostního řízení vznikl spor o to, kdo je dědicem Zůstavitele, neboť žalobkyně tvrdila, že je jeho dědicem proto, že od roku 2004 až do jeho smrti žila se Zůstavitelem jako jeho družka ve společné domácnosti. Usnesením ze dne 10. 7. 2023, č.j. 32 D 571/2022-77, které nabylo právní moci dne 2. 8. 2023, bylo žalobkyni uloženo, aby do dvou měsíců od právní moci citovaného usnesení podala proti žalovanému jakožto zákonnému dědici Zůstavitele žalobu na určení, že je dědicem Zůstavitele. Žalobkyně byla současně poučena o tom, že pokud žaloba nebude v určené lhůtě podána, bude-li řízení o ní zastaveno nebo bude-li žaloba odmítnuta, platí, že spor o dědické právo byl vyřešen v neprospěch žalobkyně.

17. Z přihlašovacího lístku k trvalému pobytu a z potvrzení úřadu městyse [adresa] z 26. 2. 2024 bylo zjištěno, že žalobkyně byla přihlášena k trvalému pobytu na adrese [adresa], na základě nájemní smlouvy dne 8. 8. 2008, tj. ve stejný den, kdy bylo provedeno ověření jejího podpisu na nájemní smlouvě.

18. Z výňatku z ověřovací knihy úřadu městyse [adresa] bylo zjištěno, že dne 8. 8. 2005 si žalobkyně a Zůstavitel nechali úředně ověřit své podpisy na nájemní smlouvě vztahující se k domu č.p. [Anonymizováno] ve [Anonymizováno].

19. Z rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení z 16. 6. 2022, č.j. [Anonymizováno]-[datum] – [Anonymizováno]/[Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno], bylo zjištěno, že Zůstaviteli byl s účinností od 14. 4. 2022 přiznán invalidní důchod pro invaliditu III. stupně ve výši [částka] měsíčně s tím, že následně od června 2022 byla přiznaná výměra důchodu navýšena na částku 14 996 Kč měsíčně.

20. Z výpisu z exekučního registru bylo zjištěno, že k datu 29. 2. 2024 byl v registru uveden záznam o jediné exekuci nařízené vůči žalobkyni, která byla zahájena na základě vymožení povinnost z exekučního titulu vydaného v roce 2014. Ve vztahu k [jméno FO] bylo v registru ke zmíněnému datu evidováno celkem pět exekučních řízení, v jejichž rámci bylo či je vymáháno splnění dluhů přesahujících 1,3 mil. Kč.

21. Z parte Zůstavitele předloženého žalovaným bylo zjištěno, že jméno žalobkyně na této verzi parte vůbec nefiguruje, mezi pozůstalými po Zůstaviteli je uveden pouze žalovaný a jeho rodina.

22. Ze sdělení [právnická osoba]., z 12. 6. 2024, a z přiloženého výpisu z uvedeného účtu za období od října 2021 do října 2022 (období posledního roku před smrtí Zůstavitele) bylo zjištěno, že žalobkyně je majitelkou účtu č. [č. účtu]. Na tento účet byl v uvedeném období žalobkyni pravidelně vyplácen její starobní důchod, současně však tento účet evidentně využívala i [jméno FO], které na účet byl vyplácen úřadem práce příspěvek na bydlení a přídavky na děti. Z účtu bylo dále například hrazeno stravné za [jméno FO] a [jméno FO], proběhly z něho úhrady platební kartou v obchodním domě Tesco v Prostějově nebo v obchodě Jednota v Nivě, kde má hlášen trvalý pobyt obecná zmocněnkyně žalobkyně [jméno FO].

23. Ze sdělení Úřadu práce ČR, kontaktního pracoviště Polička z 27. 6. 2024 bylo zjištěno, že žalobkyně na tomto kontaktním pracovišti nepobírala žádné dávky pomoci v hmotné nouzi ani dávky státní sociální podpory, pobírá pouze příspěvek na péči a mobilitu.

24. Shora uvedené důkazy hodnotil soud v souladu s § 132 o. s. ř. jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž přihlížel ke všemu, co v řízení vyšlo najevo a co uvedli oba účastníci. V rámci hodnocení důkazů se musel zejména vypořádat s rozpory mezi tvrzeními obou stran sporu a současně i mezi jednotlivými provedenými svědeckými výpověďmi, které se týkaly charakteru soužití žalobkyně a Zůstavitele. Zatímco žalobkyně, její obecná zmocněnkyně a svědkyně [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO] tvrdily, že žalobkyně žila se Zůstavitelem v družském poměru, přičemž z výpovědí svědkyň [jméno FO] a [jméno FO] dokonce vyplynulo, že Zůstavitel v minulosti žalobkyni požádal o ruku, žalovaný tuto skutečnost rozporoval a uváděl, že žalobkyně bydlela v domě Zůstavitele na základě nájemní smlouvy a současně z toho důvodu, že Zůstaviteli vypomáhala s některými domácími pracemi. Jeho verzi přitom v podstatě potvrdily svědkyně [jméno FO] a [jméno FO].

25. Soud by na tomto místě rád zdůraznil, že z obsahu žádné z provedených svědeckých výpovědí přímo nevyplynulo nic, co by pravdivost té které výpovědi zpochybňovalo. Soud proto tyto výpovědi musel hodnotit zejména v kontextu ostatních provedených důkazů, respektive i s ohledem na to, jaký je vztah jednotlivých vyslechnutých svědkyň k účastníkům tohoto řízení. Z provedených důkazů je předně zjevné, že žalobkyně začala v domě Zůstavitele ve Studenci (č.p. 11) bydlet někdy po roce 2000, přičemž v roce 2008 uzavřela se Zůstavitelem nájemní smlouvu právě ve vztahu k užívání uvedeného domu. Tuto skutečnost žalobkyně vysvětlovala tím, že v té době vůči ní byla vedena exekuce a Zůstavitel po ní chtěl, aby s ním uzavřela fiktivní nájemní smlouvu, aby zabránil případnému postižení svého majetku v exekučním řízení žalobkyně. Toto tvrzení žalobkyně však nekoresponduje s výpisem z exekučního registru předloženým žalovaným, z němž je sice uveden jeden záznam o exekuci nařízené vůči žalobkyni, tato exekuce však byla zahájena na základě exekučního titulu, který byl vydán až v roce 2014, tedy několik let poté, kdy byla uzavřena předmětná nájemní smlouva mezi žalobkyní a Zůstavitelem. Soud současně nahlédnutím do informačního systému zdejšího soudu zjistil, že u zdejšího soudu bylo v minulosti vedeno vůči žalobkyni celkem pět exekučních řízení, nejstarší z nich však bylo zahájeno v roce 2013. V kontextu těchto zjištění vysvětlení žalobkyně stran důvodu uzavření předmětné nájemní smlouvy nemůže obstát. Ačkoliv tedy svědkyně [jméno FO] a [jméno FO] shodně se žalobkyní vypověděly, že se žalobkyně se Zůstavitelem seznámila prostřednictvím své tehdejší kolegyně z práce a že se k němu stěhovala již jako jeho družka, pravdivost těchto výpovědí zpochybňuje právě prokazatelná existence nájemní smlouvy. Nedává totiž logiku, proč by tato smlouva byla mezi žalobkyní a Zůstavitelem uzavírána, pokud by v té době oba již žili v družském poměru. Existenci takového poměru vyvracely též svědkyně [jméno FO] a [jméno FO]. [jméno FO] uvedla, že si nemyslí, že by byli žalobkyně se Zůstavitelem partneři, naopak zmínila, že se žalobkyně k Zůstaviteli chovala velmi hrubě. [jméno FO] pak vypověděla, že žalobkyně se se Zůstavitelem seznámila prostřednictvím inzerátu, který si Zůstavitel podal po smrti svého otce, kdy se snažil sehnat někoho, kdo by mu vypomáhal v domácnosti, a že žalobkyni v domě nechal bydlet a zajišťoval jí i stravu za to, že mu takovou výpomoc bude poskytovat. Soud si je vědom toho, že svědkyně z rodiny žalobkyně popsaly celou situaci ve zcela jiném světle, nelze však přehlížet, že zatímco u sousedek Zůstavitele lze stěží dovozovat nějakou jejich vazbu na některého z účastníků řízení, rodinné příslušnice žalobkyně mohou mít s ohledem na svůj blízký vztah k žalobkyni zájem na tom, aby žalobkyně byla v řízení úspěšná. V tomto směru má tedy pro soud vyšší důkazní hodnotu právě výpověď svědkyň [jméno FO] a [jméno FO], které navíc nepochybně z podstaty věci přinejmenším několik posledních měsíců jeho života musely mít mnohem lepší přehled o tom, jak to v domácnosti Zůstavitele funguje, neboť do této domácnosti na rozdíl od ostatních vyslechnutých svědkyň pravidelně docházely. Současně nelze přehlížet ani to, jak měli žalobkyně a Zůstavitel nastavený způsob fungování jejich domácnosti. Oba totiž prokazatelně obývali jinou část domu a společně sdíleli v podstatě pouze kuchyň a improvizované sociální zařízení. Zůstavitel pak až na výjimky financoval veškeré náklady související s vedením domácnosti a saturováním základních potřeb obou dotyčných, aniž by se na tomto žalobkyně výrazněji podílela. Tyto skutečnosti, které lze mít za jednoznačně prokázané, neboť je žalobkyně v řízení nijak nesporovala, z pohledu soudu podporují spíše závěr o tom, že žádný bližší citový vztah mezi žalobkyní a Zůstavitelem nebyl nejen na začátku jejich společného soužití v jednom domě, ale ani nikdy později. Navíc si lze klást otázku, proč se musely na péči o Zůstavitele v poslední fázi jeho života tak výrazným způsobem podílet jeho sousedky, pokud by bylo pravdivé tvrzení žalobkyně a jejích příbuzných o tom, že Zůstavitel a žalobkyně žili společně jako druh a družka. Lze sice připustit, že žalobkyně již v dané době nemusela mít dostatek fyzických sil na to, aby sama zabezpečila nepochybně velmi náročnou péči o nemocného Zůstavitele, soudu se však jeví jako velice nestandardní, aby žalobkyni jakožto družce Zůstavitele s touto péčí nepomáhala více například její dcera či další rodinní příslušníci, nýbrž by péči musely zajišťovat sousedky, které k Zůstaviteli v podstatě neměly žádný bližší vztah (byť je pravdou, že svědkyně [jméno FO] byla dle svých slov jeho kamarádkou). Přitom se nejedná pouze o pomoc s oblékáním či hygienou, ale například i s odvozem Zůstavitele k lékaři, apod. Žalobkyni se pak z pohledu soudu nepodařilo v řízení uspokojivě vysvětlit ani to, proč důchod, který pobíral Zůstavitel, měly k dispozici svědkyně [jméno FO] a [jméno FO] a hradily z něj například nákupy pro Zůstavitele. Žalobkyně sice zjevně neumí nakládat s platební kartou a vybírat hotovost z bankomatu, což potvrdily právě i uvedené svědkyně, sama nicméně tvrdila, že jí peníze z účtu vybírala a následně předávala její dcera. Soud přitom nevidí žádný rozumný důvod, proč by [jméno FO] tímto způsobem v případě, kdy by žalobkyně skutečně byla dlouholetou družkou Zůstavitele, nemohla zajišťovat výběr a předání hotovosti žalobkyni, i pokud jde o důchod vyplácený Zůstaviteli. Přitom by nepochybně bylo mnohem logičtější, že s peněžními prostředky Zůstavitele bude disponovat jeho družka, případně její rodina, než že tyto peněžní prostředky budou v dispozici jeho sousedek. V neposlední řadě pak z výpisu z bankovního účtu žalobkyně za období posledního roku před smrtí Zůstavitele nevyplývá, že by z tohoto účtu byly vybírány nějaké peněžní prostředky v hotovosti, z jednotlivých proběhlých transakcí na účtu se spíše jeví, že účet používala ke svým potřebám výlučně [jméno FO], které například na účet byly vypláceny sociální dávky a jež evidentně hradila z prostředků na účtu své potřeby (byť samozřejmě nelze vyloučit, že některé transakce se týkaly i uspokojování potřeb samotné žalobkyně). Toto zjištění rozhodně nesvědčí o pravdivosti tvrzení žalobkyně, jež uváděla, že [jméno FO] pravidelně vybírala z jejího účtu peníze a za ně jednak pořizovala nákupy pro žalobkyni, jednak jí ještě dávala nějaké peníze bokem.

26. Ze všech popsaných důvodů se soud po velmi důkladné úvaze nakonec přiklonil ke skutkové verzi, která vyplynula z účastnické výpovědi žalovaného a ještě spíše ze svědeckých výpovědí [jméno FO] a [jméno FO], a dospěl tedy k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci: Někdy po roce 2000 žalobkyně reagovala na inzerát Zůstavitele, jenž po smrti svých rodičů sháněl někoho, kdo by mu vypomohl s domácími pracemi a s péčí o jeho hospodářství. Žalobkyně se nastěhovala do domu Zůstavitele ve Studenci, přičemž mezi oběma byla následně v roce 2008 uzavřena ohledně užívání prostor v domě žalobkyní nájemní smlouva. Žalobkyně nikdy nebyla družkou Zůstavitele, důvodem jejího společného bydlení se Zůstavitelem bylo, že mu měla tzv. za „byt a stravu“ vypomáhat v domácnosti. V domě Zůstavitele nakonec zůstala bydlet až do jeho smrti. Po celou dobu, tedy i v období posledního roku před smrtí Zůstavitele, se žalobkyně na úhradě nákladů souvisejících s vedením domácnosti podílela, pokud vůbec, pouze velmi okrajově, prakticky všechny nezbytné náklady byly hrazeny z prostředků Zůstavitele. Když Zůstavitel onemocněl onkologickým onemocněním, péči o něj zajišťovaly z převážné části sousedky [jméno FO] a [jméno FO], které zabezpečovaly nákupy základních potřeb, odvoz Zůstavitele k lékaři, v poslední fázi jeho života pak i pomoc s běžnou sebeobsluhou Zůstavitele, a to i za pomoci pracovnic sociálních služeb. Žalobkyně se na této péči podílela částečně. S peněžními prostředky Zůstavitele disponovaly zmíněné sousedky. Žalobkyně sama sice měla zřízený bankovní účet, na který jí byl vyplácen starobní důchod, a měla k dispozici kartu k tomuto účtu, nicméně nebyla schopna jejím prostřednictvím platit v obchodech ani vybírat peníze z účtu, účet používala pro své účely její dcera [jméno FO].

27. Podle § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen „o. s. ř.“), určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

28. Podle § 1636 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen „o. z.“), platí, že nedědí-li zůstavitelovi potomci, dědí ve druhé třídě manžel, zůstavitelovi rodiče a dále ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázání výživou na zůstavitele.

29. Podle § 1637 odst. 1 o. z. platí, že nedědí-li manžel ani žádný z rodičů, dědí ve třetí třídě stejným dílem zůstavitelovi sourozenci a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele.

30. Podle § 168 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních v účinném znění (dále jen „z. ř. s.“), soud vyšetří dědická práva všech, které vyrozuměl o jejich dědickém právu nebo kteří řádně uplatnili své dědické právo, jestliže dědictví neodmítli nebo zaniklo-li jim právo odmítnout dědictví nebo je-li odmítnutí dědictví neplatné anebo jestliže se k odmítnutí dědictví nepřihlíží. Nemohou-li všechna dědická práva vedle sebe obstát, je tu spor o dědické právo.

31. Podle § 170 odst. 1 z. ř. s. platí, že v případě, že pro vyřešení sporu o dědické právo je třeba prokázat skutečnosti, které jsou mezi dědici sporné, soud usnesením odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší, aby své právo uplatnil žalobou; k podání žaloby určí lhůtu, která nesmí být kratší než 2 měsíce.

32. Žalovaný v průběhu řízení opakovaně poukazoval na to, že podpisy na podáních žalobkyně, která jsou založena na č.l. 6 spisu, respektive na č.l. 44 až 45 spisu a jimiž žalobkyně k výzvě soudu doplnila svou žalobu podanou u soudu dne 5. 9. 2023, nejsou vlastnoručními podpisy žalobkyně, neboť tyto podpisy nejsou totožné s podpisem obsaženým v žalobě samotné. Žalovaný dokonce v tomto směru navrhoval důkaz vyjádřením soudního znalce z oboru písmoznalectví a trval na tom, že by se k doplňujícím podáním žalobkyně s ohledem na absenci jejího vlastnoručního podpisu vůbec nemělo přihlížet a žaloba by měla být zamítnuta, neboť neobsahuje vylíčení rozhodných skutečností a nesplňuje tak náležitosti předepsané zákonem.

33. Argumentace žalovaného zjevně měla směřovat k závěru, že žalobkyni se nepodařilo ani k výzvě soudu provedené prostřednictvím usnesení z 12. 9. 2023, č.j. 0 Nc 5426/2023-2, odstranit vady původní žaloby soudu došlé 5. 9. 2023. Pokud by byl závěr žalovaného správný, bylo by důsledkem této procesní situace nikoliv zamítnutí žaloby, což navrhoval žalovaný, nýbrž její odmítnutí ve smyslu § 43 odst. 2 o. s. ř. bez meritorního projednání věci. V daném případě by tímto odmítnutím žaloby žalobkyně de facto pozbyla možnosti domáhat se určení svého dědického práva, neboť by již nestihla podat řádnou žalobu v propadné lhůtě, která jí byla stanovena k podání žaloby rozhodnutím pozůstalostního soudu. Je pravdou, že sama žalobkyně k výslovnému dotazu soudu uvedla, že si není zcela jistá, zda to byla ona, kdo předmětná podání vlastnoručně podepsal, nebo zda tato podání za žalobkyni podepsala její obecná zmocněnkyně, která jinak obě zmíněná podání vlastnoručně sepisovala. Pro soud je však klíčové, že se žalobkyně na tvorbě obou podání zjevně podílela, neboť její obecná zmocněnkyně podání sepisovala na základě toho, co jí žalobkyně sdělila, s jejím vědomím. Obě podání tedy zjevně vyjadřují vůli žalobkyně, což žalobkyně potvrdila při jednání dne 4. 3. 2024, kdy výslovně uvedla, že na podané žalobě trvá. Za této situace z pohledu soudu není namístě žalobu odmítnout. Je sice pravdou, že jakékoliv podání činěné vůči soudu musí být podle § 42 odst. 4 věty prvé o. s. ř. podepsáno, smyslem toho však je, aby bylo možné autentizovat osobu, která podání činí, a současně ověřit, že obsah podání skutečně vyjadřuje její vůli. V řešeném případě o těchto skutečnostech nebylo pochyb a pokud by soud za daných okolností žalobu odmítl, aniž by se jejím obsahem věcně zabýval, jednalo by se podle jeho názoru o zcela formalistický postup a ve své podstatě dokonce o odepření spravedlnosti, neboť žalobkyně by s ohledem na běh dvouměsíční lhůty stanovené v usnesení zdejšího soudu ze dne 10. 7. 2023, č.j. [spisová značka], již nemohla žalobu obsahující všechny předepsané náležitosti podat znovu, respektive taková žaloba by případně nutně musela být zamítnuta pro opožděnost. Z těchto důvodů soud neprováděl žalovaným navrhované důkazy k posouzení pravosti podpisů žalobkyně na jejích jednotlivých podáních obsažených ve spise a přistoupil k meritornímu projednání žaloby.

34. Pokud jde o věc samotnou, vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhala určení toho, že je dědičkou Zůstavitele, musel se soud nejprve zabývat tím, zda je v jejím případě dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení jejího dědického práva ve smyslu § 80 o. s. ř. Dospěl přitom k závěru, že nepochybně dán je, neboť vyplývá přímo z textu zákona (konkrétně z § 170 odst. 1 z. ř. s.), respektive z usnesení pozůstalostního soudu, jímž byla žalobkyně k podání žaloby ve stanovené lhůtě přímo vyzvána. Za daných okolností, kdy v rámci pozůstalostního řízení vyvstal mezi žalobkyní a žalovaným ve smyslu § 168 z. ř. s. spor o dědické právo po Zůstaviteli, bylo možné dle stávající právní úpravy tento spor vyřešit pouze v rámci civilního sporného řízení, které žalobkyně zahájila žalobou podanou v této věci.

35. Aby mohla být žalobkyně se svou žalobou úspěšná, musel by soud dospět k závěru, že byla ve vztahu k Zůstaviteli tzv. spolužijící osobou, tedy že jednak žila se Zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti, a zároveň že z tohoto důvodu buď pečovala o společnou domácnost, nebo byla na Zůstavitele odkázána výživou (viz definice tzv. spolužijící osoby uvedená v § 1636 odst. 1, respektive § 1637 odst. 1 o. z.). Judikatura vyšších soudů je dlouhodobě ustálena na tom, že společnou domácností se rozumí soužití dvou nebo více lidí, kteří spolu trvale žijí, společně přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb a společně hospodaří se svými příjmy. Příležitostná výpomoc v domácnosti, společné trávení dovolených, koexistence na studentské koleji apod. k naplnění tohoto předpokladu nepostačují. Obdobně i bydlení několika osob ve společném bytě není ještě společnou domácností, i kdyby nájemné, poplatky za plyn a elektřinu a jiné platby hradili všichni společně rovným dílem, jestliže jinak si každá osoba žije na svůj účet a k ostatním nemá bližšího hospodářského ani citového vztahu. Zákon vyžaduje, aby spolužijící osoba žila se zůstavitelem ve společné domácnosti, nikoliv aby žila v zůstavitelově domácnosti. To předpokládá, že spolužijící fyzická osoba a zůstavitel žili trvale v jedné a téže společné domácnosti a není podstatné, jaké v ní bylo jejich postavení, že šlo například o poměr obdobný poměru manželskému nebo partnerskému, tedy o poměr (vztah) dvou osob bez institucionalizace jejich svazku, anebo o vztah zcela jiný. Spolužijící osoba tedy musí žít ve společné domácnosti tak, jako by byla členem rodiny; vyžaduje se, aby pečovala o společnou domácnost (obstaráváním domácích prací, udržováním pořádku v bytě, obstaráváním prádla a údržby šatů, přípravou jídla, apod.) nebo poskytovala prostředky na úhradu potřeb společné domácnosti nebo aby byla odkázána výživou na zůstavitele (srov. rozhodnutí Lidového soudu civilního v Praze sp. zn. 5 C 185/59 publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako Rc 34/1960 či rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 3. 1967, sp. zn. 5 Co 54/67, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12, ročník 1968). Jakkoliv byly shora citované závěry přijaty ještě za účinnosti dřívější právní úpravy, není třeba na nich ničeho měnit ani v poměrech právní úpravy aktuální, tedy právní úpravy obsažené v o. z. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 4. 2024, sp. zn. 24 Cdo 307/2024).

36. Aby se mohla spolužijící osoba stát zákonným dědicem zůstavitele, vyžaduje zákon nejen to, aby spolu s ním nejméně rok před jeho smrtí žila ve společné domácnosti, ale současně aby z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost nebo byla výživou odkázána na zůstavitele. V posuzované věci bylo z pohledu soudu prokázáno, že žalobkyně se Zůstavitelem skutečně žila ve společné domácnosti v jeho domě č.p. 11 ve Studenci, a to prokazatelně přinejmenším od roku 2008, a tedy i v období posledního roku před smrtí Zůstavitele. Tato skutečnost ostatně mezi účastníky de facto nebyla sporná, neboť i žalovaný připouštěl společné soužití, žalobkyně a Zůstavitele, byť jeho důvod interpretoval odlišně od žalobkyně. Současně se však žalobkyni nepodařilo prokázat, že by o společnou domácnost se Zůstavitelem sama pečovala, případně že byla na Zůstavitele odkázána výživou.

37. Péče o společnou domácnost předpokládá, jak již soud uvedl shora, že spolužijící osoba bude o společnou domácnost pečovat např. obstaráváním domácích prací, udržováním pořádku v bytě, obstaráváním prádla a údržby šatů, přípravou jídla, apod. Ze svědeckých výpovědí sousedek Zůstavitele, které soud ze shora popsaných důvodů považoval za důvěryhodnější než výpovědi rodinných příslušnic žalobkyně, vyplynulo, že pokud žalobkyně občas uvařila, pak tak činila především pro sebe. Zůstavitel měl vyjednaný dovoz obědů, a to i přesto, že žalobkyně byla ve starobním důchodu, nechodila do zaměstnání a měla tedy prostor pro to, aby případně uvařila i jemu. Svědkyně [jméno FO] i [jméno FO] dále připustily, že žalobkyně v domě někdy uklízela, svědkyně [jméno FO] však uvedla, že si Zůstavitel svou část domu, v níž bydlel, uklízel sám. Nákupy potravin a jiných základních potřeb pak žalobkyně zjevně nezajišťovala vůbec, alespoň tedy v době, kdy byl již Zůstavitel nemocný a kdy tyto nákupy prokazatelně zařizovaly shora zmiňované sousedky. Je třeba připustit, že v minulosti se žalobkyně určitým způsobem podílela na péči o hospodářství a zvířata, které Zůstavitel choval, nicméně tato výpomoc s vysokou pravděpodobností souvisela s dohodou, kterou se Zůstavitelem uzavřela a na jejímž podkladě mohla v jeho domě bydlet. Tato dohoda je ostatně pro posouzení věci velmi důležitá, neboť péče o společnou domácnost zakládá dědický nárok pouze v případě, že se tak děje nezištně, z důvodu společného soužití, a nikoliv z důvodu jiného (viz komentář k § 1640 o. z. in Fiala, R., Drápal, L. a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475–1720). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, dostupný v právním systému beck-online.cz). Jakkoliv tedy žalobkyně v rámci vedení společné domácnosti se Zůstavitelem nepochybně některé domácí práce vykonávala, soud musel na základě výsledků provedeného dokazování vycházet z toho, že tak nečinila nezištně, nýbrž na základě dohody uzavřené se Zůstavitelem, kdy za tuto pomoc obdržela protiplnění ve formě ubytování v domě Zůstavitele a jeho finanční podpory. Tato finanční podpora přitom souvisí s druhým možným předpokladem, který by mohl založit dědické právo žalobkyně, tedy s její možnou odkázaností výživou na Zůstavitele.

38. Na podkladě provedených důkazů lze mít podle názoru soudu za spolehlivě prokázané, že Zůstavitel dlouhodobě hradil v podstatě veškeré náklady související s vedením společné domácnosti se žalobkyní a že dokonce finančně podporoval i její rodinné příslušníky. Tato skutečnost však ještě sama o sobě nezakládá stav, kdy by byla žalobkyně na Zůstavitele odkázána výživou. Otázka „významnosti“ míry, s jakou se zůstavitel podílel na výživě dědice, je vždy otázkou posouzení konkrétních okolností daného případu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3233/2009). Ústavní soud dovodil, že výklad „významné míry“ musí být přitom proveden tak, aby nebyl příliš extenzivní, protože jinak by mohlo dojít k nepřípustnému omezení práva na dědictví dalších osob. V každém případě je třeba posoudit nejen to, zda se zůstavitel významnou mírou podílí, ale i to, zda je osoba vyživovaná na zůstaviteli skutečně natolik závislá, že je třeba tuto závislost považovat na odkázanost na výživě zůstavitele (srov. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. I. ÚS 1902/11).

39. V řešené věci soud neshledal, že by žalobkyně byla na Zůstaviteli z finančního hlediska natolik závislá, že by bylo možné uvažovat o její odkázanosti výživou na Zůstaviteli. Fakt, že Zůstavitel žalobkyni dlouhá léta dobrovolně finančně podporoval (a to pravděpodobně i nad rámec jejich dohody, na jejímž podkladě mu žalobkyně protislužbou vypomáhala v domácnosti), tento stav z pohledu soudu nezakládá. Z výpisů z účtu žalobkyně vyplývá, že žalobkyně pobírala starobní důchod v období posledního roku před smrtí Zůstavitele ve výši nejprve cca 10 100 Kč, v průběhu uvedeného období jí byla výměra důchodu postupně navýšena až na cca 12 000 Kč. Zůstaviteli byl přitom s účinností od dubna 2022 přiznán invalidní důchod ve výměře jen o něco málo vyšší (necelých 15 000 Kč). Navíc se tak stalo v době, kdy dle žalovaného Zůstaviteli skončila pracovní neschopnost a on zůstal zcela bez prostředků. V situaci, kdy Zůstavitel pobíral jen mírně vyšší důchod než žalobkyně, podle názoru soudu nelze hovořit o tom, že by na něm žalobkyně byla odkázána výživou, a to tím spíše, že zatímco na straně žalobkyně existují a existovaly osoby, které mají vůči žalobkyni vyživovací povinnost (v prvé řadě se jedná o obecnou zmocněnkyni žalobkyně jakožto její dceru), na straně Zůstavitele žádné takové osoby nebyly (žalovaný jakožto jeho bratr ze zákona vyživovací povinnost vůči Zůstaviteli neměl). Pokud tedy žalobkyni její příjmy nepostačovaly k uspokojení jejích životních potřeb (což ovšem nebylo z její strany tvrzeno), bylo primárně na obecné zmocněnkyni žalobkyně, respektive na jejích dalších příbuzných v přímé linii (§ 910 odst. 1 o. z.), aby splnili svou zákonnou vyživovací povinnost vůči žalobkyni. Na tom nic nemění ani fakt, že obecná zmocněnkyně žalobkyně se zjevně dlouhodobě nenachází v dobré finanční situaci. Soud proto uzavřel, že ze skutkových okolností případu nelze dovodit stav odkázanosti žalobkyně výživou na Zůstaviteli.

40. Ze všech popsaných důvodů dospěl soud k závěru, že u žalobkyně nebyly splněny zákonné podmínky pro to, aby se mohla stát zákonnou dědičkou Zůstavitele v třetí zákonné dědické třídě, neboť nesplňovala předpoklady tzv. spolužijící osoby ve smyslu § 1637 odst. 1 o. z. Z toho důvodu soud žalobu zamítl.

41. Žalovaný byl v řízení zcela procesně úspěšný a podle § 142 odst. 1 o. s. ř. by mu tak vůči neúspěšné žalobkyni mělo svědčit právo na náhradu nákladů, které v řízení účelně vynaložil k hájení svých práv. Žalovaný se však práva na náhradu nákladů řízení výslovně vzdal, proto soud rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.

Poučení