9 C 257/2019-200

Rubrum

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Evou Hankovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví takto:

Výrok

I. Podílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného k pozemku parc. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba [adresa], rodinný dům, pozemku parc. [číslo] zahrada, a pozemku parc. [číslo] zahrada, zapsaným v katastru nemovitostí vedeném [stát. instituce], [stát. instituce], na [list vlastnictví] pro obec a [katastrální uzemí], se zrušuje.

II. Pozemek parc. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba [adresa], rodinný dům, pozemek parc. [číslo] zahrada, a pozemek parc. [číslo] zahrada, zapsané v katastru nemovitostí vedeném [stát. instituce], [stát. instituce], na [list vlastnictví] pro obec a [katastrální uzemí], se přikazují do vlastnictví žalobkyně.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému částku 1 650 000 Kč jako přiměřenou náhradu do 14 dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku na náhradu nákladů řízení částku 3 154, 935 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

VI. Žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku na náhradu nákladů řízení částku 3 154, 935 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k pozemku parc. [číslo] jehož součástí je stavba [adresa], objekt k bydlení, pozemku parc. [číslo] pozemku parc. [číslo] zapsané na [list vlastnictví] pro obec a [katastrální uzemí], (dále také souhrnně„ Nemovité věci“) jejichž vlastníkem je ona a žalovaný každý s podílem o velikosti id. . Svůj návrh odůvodnila tím, že se z Nemovitých věcí odstěhovala v listopadu [rok] a nemá dále zájem vlastnit spoluvlastnický podíl, přičemž žalovaný nadále Nemovité věci užívá sám. V minulosti se snažila na vypořádání domluvit s žalovaným, ale k dohodě nedošlo. Dále uvedla, že má za to, že věc není rozdělitelná, na což by měl odpovědět stavební úřad, žalobkyně nemá za to, že by na případně oddělený pozemek vedla samostatná přístupová cesta, dům má pouze jeden vstup a nemá dvě bytové jednotky. Navrhovala, aby Nemovité věci byly přikázány do výlučného vlastnictví žalovaného s tím, že aktuální výši vypořádacího podílu by měl stanovit soud prostřednictvím ustanoveného znalce. V průběhu posledního jednání žalobkyně změnila své procesní stanovisko a s ohledem na chování žalovaného navrhla, aby nemovité věci byly přikázány do jejího vlastnictví a předložila soudu podklady k prokázání své solventnosti.

2. Žalovaný nejprve uváděl, že je překvapen postupem žalobkyně a že má nadále zájem na mimosoudním vyřešení věci, nebyl ani vyzván v souladu s § 142a o. s. ř. Následně žalovaný navrhl, aby věci byly přikázány do jeho výlučného vlastnictví. U jednání uvedl, že pokud by dnešního dne soudu předložil, že má již sjednaný úvěr a žalobkyně by shodně uvedla, že chce přikázat věci do svého vlastnictví, tak by žalovaný již byl vázán vůči bance, ale neměl by jistotu, že nemovité věci získá. Postup žalobkyně spočívající ve změně jejího názoru poté, co on několik let hradí její část úvěru je pro něj překvapivá a podle jeho názoru ze strany žalobkyně účelová. Toto rovněž zdůrazňuje účelovost postupu žalobkyně. Žalovaný měl za to, že je schopen vypořádací podíl zaplatit. Dále žalovaný dodal, že od počátku navrhoval, aby byly věci přikázány do jeho vlastnictví, dokonce ani netrval na vypracování nového znaleckého posudku, přitom předložil svůj znalecký posudek, ve kterém se obvyklá cena příliš nelišila od posudku, který si nechal vypracovat soud. Z předložené nabídky hypotečního úvěru je zřejmé, že se o úvěr zajímal krátce poté, co byl vypracován znalecký posudek, ale úvěr si s konečnou platností sjednat nemohl, protože by byl zavázán úvěrem, který by musel splácet a Nemovité věci by neměl.

3. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobkyně a žalovaný jsou podílovými spoluvlastníky Nemovitých věcí zapsaných v katastru nemovitostí vedeném [stát. instituce], [stát. instituce], na [list vlastnictví] pro obec a [katastrální uzemí], a to každý s podílem o velikosti id. . Soud ve věci následně provedl dokazování a zjistil následující.

4. Ze stanoviska Městského úřad Vratimov (č. l. 99) soud zjistil, že na pozemku parc. [číslo] se nachází rodinný dům, který má jednu bytovou jednotku a budovu lze tudíž hodnotit jako jeden stavební celek, je takto technicky řešena. Pozemky parc. [číslo] parc. [číslo] rozdělit lze, ale pouze za podmínky, že bude zajištěn přístup a příjezd ke každé oddělené části z přilehlé místní komunikace.

5. Z nabídky hypotečního úvěru (č. l. 176) bylo zjištěno, že žalovaný projevil zájem o úvěr od společnosti [právnická osoba] prostřednictvím zprostředkovatele [název] [anonymizována dvě slova] s. r. o. dne [datum]. Žalovanému byl takto nabídnut hypoteční úvěr ve výši 2 100 000 Kč s dobou splatnosti 14 let s měsíční splátkou 16 880 Kč. V podmínkách nabídky je uvedeno, že úroková sazba je garantována po dobu následujících 45 kalendářních dnů, a to za předpokladu, že dojde ke splnění dalších podmínek. Jednou z podmínek bylo taky kladné zhodnocení schopnosti splácet a dále také prokázání příjmů 40 000 až 79 999 Kč měsíčně, negativní záznam v příslušných úvěrových registrech, hodnota nemovitosti určené k zajištění bude odpovídat výši požadovaného úvěru. V ostatních sděleních na straně je uvedeno, že na základě této nabídky není banka povinna s žalovaným vstoupit do smluvního vztahu za účelem poskytnutí jakékoliv služby, zejména uzavřít smlouvu o hypotečním úvěru.

6. Výpisem z účtu vedeného u [právnická osoba] (č. l. 181), jehož majitelem je žalobkyně, jedná se o spořicí účet, bylo prokázáno, že ke dni [datum] byl na účtu aktuální použitelný zůstatek ve výši 2 200 018,62 Kč. Pro ověření této skutečnosti žalobkyně u jednání předložila soudu k nahlédnutí aktuální stav finančních prostředků na jejích účtech, o čemž byla jejím zástupcem pořízena fotografie, kterou soudu ihned po pořízení zaslal na e-mailovou adresu a soudem byla vytištěna. (č. l. 183). Fotografie se shodovala s tím, co soudu žalobkyně ukázala na svém mobilním telefonu v aplikaci internetového bankovnictví. Ke dni konání jednání byl na jejím spořícím účtu zůstatek 2 200 018,62 Kč.

7. Z potvrzení o výši pracovního příjmu ze dne [datum] (č. l. 182) bylo zjištěno, že zaměstnavatel žalovaného potvrdil na formuláři [právnická osoba], že v posledních 12 měsících měl žalovaný čistý měsíční příjem 33 921 Kč a za poslední 3 měsíce průměrně 37 984 Kč. Potvrzení bylo vydáno dne [datum].

8. Za účelem stanovení obvyklé ceny Nemovitých věcí soud přibral znalce z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitých věcí, znalecký ústav [právnická osoba] (č. l. 134-163), který dospěl k závěru, že obvyklá hodnota Nemovitých věcí ke dni [datum] je 3 300 000 Kč. Předmětné Nemovité věci byly hodnoceny metodou věčné hodnoty (nákladovou metodou) a dále zejména srovnávací metodou, neboť dle dostupných údajů byly ke dni ocenění na trhu v dané lokalitě nemovitosti s obdobným využitím a v obdobném stavu obchodováno nebo byly nabízeny prostřednictvím realitní inzerce. Výnosová hodnota by v tomto případě neodpovídala reálné tržní ceně. Pro výsledné určení srovnávací hodnoty oceňovaného rodinného domu je dále použita indexová metoda, která je považována při oceňování rodinných domů za velmi vhodnou, objektivizující odvozenou srovnávací hodnotu. Jedná se o metodiku oceňování založenou na hodnocení dosažených, případně inzerovaných cen obdobných nemovitostí upravenou koeficienty, které zohledňují polohu a umístění domu, jeho výměru, vybavení, velikost pozemku a celkový stavebně-technický stav s tím, že výsledná cena se zjistí jako průměr odvozených hodnot. Zástavní právo smluvní k zajištění pohledávek ve prospěch [právnická osoba] nemá výrazný vliv na cenu obvyklou. Ze znaleckého posudku soud dále zjistil, že v rodinném domě se nachází jedna bytová jednotka s dispoziční velikostí 3+1, s jednou koupelnou s WC, dvěma obytnými místnostmi a jedním obytným prostorem v podkroví. Stavba garáže je jednopodlažní o užitné ploše 18,94 m2 a slouží pro parkování jednoho osobního vozidla. Příslušenství rodinného domu tvoří přípojky inženýrských sítí, zastřešený altán, zastřešené parkovací stání, dřevník a zpevněné plochy. Pozemek parc. [číslo] jehož součástí je rodinný dům, má výměru 185 m2, pozemek parc. [číslo] zahrada, má výměru 188 m2 a pozemek parc. [číslo] zahrada, má výměru 102 m2.

9. Po takto provedeném dokazování a poté, co soud provedené důkazy hodnotil jak jednotlivě, tak v jejich souvislostech a zároveň přihlédl ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci:

10. Žalobkyně a žalovaný jsou podílovými spoluvlastníky nemovitých věcí zapsaných v katastru nemovitostí vedeném [stát. instituce], [stát. instituce], na [list vlastnictví] pro obec a [katastrální uzemí], a to každý s podílem o velikosti id. . Na uvedeném LV jsou zapsány pozemek parc. č [anonymizováno], jehož součástí je rodinný dům, s výměrou 185 m2, pozemek parc. [číslo] zahrada, o výměře 188 m2 a pozemek parc. [číslo] zahrada, o výměře 102 m2. Žalobkyně navrhla zrušení a vypořádání spoluvlastnictví a žalovaný s tímto jejím návrhem souhlasil. O stavu nemovitých věcí, jejich součástí a příslušenství bylo prokázáno, že v rodinném domě se nachází jedna bytová jednotka s jednou koupelnou s WC, dvěma obytnými místnostmi a jedním obytným prostorem v podkroví. Budovu tak lze považovat za jeden samostatný svatební celek. Na pozemcích se rovněž nachází stavba jednopodlažní garáže o užitné ploše 18,94 m2 pro parkování jednoho osobního vozidla. Příslušenství rodinného domu tvoří přípojky inženýrských sítí, zastřešený altán, zastřešené parkovací stání, dřevník a zpevněné plochy. K nemovitým věcem vede pouze jedna přístupová a příjezdová cesta. Žalobkyně i žalovaný projevili zájem nabýt Nemovité věci do svého vlastnictví. Žalovaný neprokázal, že disponuje finančními prostředky k zaplacení vypořádacího podílu, nebo že s nimi v přiměřené době disponovat bude. Neučinil tak ani přes poučení soudu, které mu bylo avizováno již u přípravného jednání, v předvolání k jednání a následně i v souladu s § 118a o. s. ř. u jednání dne [datum]. Soud z tohoto důvodu neposkytl žalovanému lhůtu k doplnění tvrzení a označení důkazů, jelikož byl v řízení od počátku zastoupen advokátem, několikrát byl na tuto svoji povinnost upozorňován, a to i za situace, kdy judikatura i komentářová literatura uvádějí, jak má vypadat prokázání solventnosti. Žalobkyně naopak prokázala, že na jejím spořicím účtu je aktuální zůstatek ve výši 2 200 018,62 Kč.

11. Podle § 1140 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) nemůže být nikdo nucen ve spoluvlastnictví setrvat.

12. Podle § 1140 odst. 2 o. z. může každý ze spoluvlastníků kdykoli žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví. Nesmí tak ale žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků.

13. Podle § 1143 o. z. nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků.

14. Podle § 1144 odst. 1 o. z. je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota.

15. Podle § 1147 o. z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.

16. Zjištěný skutkový stav soud posoudil po právní stránce ve smyslu shora citovaných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

17. Spoluvlastníci, kteří se nedohodli na zrušení a způsobu vypořádání spoluvlastnictví, mají možnost se obrátit na soud. Tato možnost přitom není podmíněna předchozím neúspěšným pokusem o likvidaci spoluvlastnického vztahu na základě dohody spoluvlastníků. Zákon dále uvádí nejen jednotlivé možné způsoby zrušení a vypořádání spoluvlastnictví soudem, ale udává i pořadí, ve kterém je soud může použít. Především má soud rozdělit věc mezi spoluvlastníky podle výše jejich podílů, a pouze jestliže rozdělení věci není dost dobře možné, může soud přikázat věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Třetím a posledním možným způsobem zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, ke kterému soud může přistoupit až v případě, že žádný ze spoluvlastníků věc nechce, případně spoluvlastník, který projeví o věc zájem, nemá finanční prostředky k zaplacení vypořádacího podílu, tedy není v tomto smyslu solventní, je pak nařízení prodeje s rozdělením výtěžku podle podílů (SPÁČIL, Jiří, KRÁLÍK, Michal a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474) . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 722). Pořadí a podmínky použití jednotlivých způsobů zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou pro soud závazné a soud není v řízení vázán návrhem účastníka na způsob vypořádání a může rozhodnout, že zrušené spoluvlastnictví bude vypořádáno i jiným způsobem než navrhovaným. Změna procesního postoje účastníků ohledně způsobu vypořádání spoluvlastnictví proto není změnou žaloby. K tomu viz dále shodně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 174/2005 a dále rozhodnutí uvedená v citovaném komentáři).

18. Mezi účastníky předně nebylo sporu o tom, že chtějí zrušit a vypořádat podílové spoluvlastnictví k Nemovitým věcem. Soud se tudíž nezabýval tím, zda se žalobkyně zrušení spoluvlastnictví nedomáhá v nevhodnou dobu nebo jen k újmě žalovaného, jako druhého spoluvlastníka.

19. Prvním způsobem vypořádání zrušeného spoluvlastnictví je tedy rozdělení věci, přičemž podmínkou pro tento způsob vypořádání je, že se jedná o rozdělení„ dobře možné“. Reálné dělení přichází do úvahy tam, kde se jedná o předmět spoluvlastnictví fakticky i funkčně dělitelný, což je dáno především u nezastavěných pozemků. Ve vztahu k nemovitostem platí, že jejich rozdělení není dobře možné, jestliže by ani po adaptaci nemohly vzniknout rozdělením samostatné věci nebo by části vzniklé rozdělením nemohly sloužit jednotlivým vlastníkům, zejména vzhledem k jejich povaze a funkčnímu využití. U pozemků závisí toto posouzení na jejich rozloze, celkové ploše i tvaru. Lze-li pozemek rozdělit vzhledem k jeho poloze, velikosti a tvaru, určujícím pro možné rozdělení pozemku na dva nebo více pozemků jako samostatných věcí je zjištění, zda u nově vzniklých pozemků je zajištěn přístup ke komunikaci, a to buď přímo na komunikaci, nebo cestou po cizím pozemku (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2163/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3105/2014). U pozemků se vychází z posouzení mimo jiné hledisek územního plánování, přístupu ke komunikacím a účelného technického způsobu navrhovaného řešení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 1970, sp. zn. 2 Cz 47/70, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 4490/2018). Dále je nutno zohledňovat také polohu pozemků, jejich tvar i celkovou plochu (zpráva Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky ze dne 8. 3. 1973, sp. zn. Cpj 8/72, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2019, sp. zn. 22 Cdo 5389/2017). Podmínkou pro závěr o dělitelnosti staveb je, aby rozdělením vznikly samostatné věci, jejichž existence bude v souladu se stavebními předpisy (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 27. 4. 1967, sp. zn. 4 Cz 33/67, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3929/2010). Stavbu přitom lze dělit toliko vertikálně a vlastnický režim takto rozdělené stavby a pozemku pod ní musí být shodný (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2977/2010), soud také musí zvážit možnost dalšího soužití spoluvlastníků (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 559/2004).

20. Soud v tomto konkrétním případě dospěl k závěru, že nemovité věci účastníků rozdělit nelze. Pozemky parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] rozdělitelné ke dni rozhodnutí soudu nejsou, neboť k nim existuje pouze jedna přístupová a příjezdová cesta, pozemky jsou navíc tak malé výměry, že při jejich rozdělení by prakticky došlo k jejich znehodnocení. Nejdůležitější částí nemovitých věcí je však stavba rodinného domu, která je součástí pozemku parc. [číslo]. Tato stavba je stavebnětechnicky řešena jako jeden celek, má jen jednu bytovou jednotku s jedním sociálním zařízením, je tudíž nemyslitelné, aby se dům, který tvoří podstatu nemovitých věcí, jelikož pozemky tvoří jeho zahradu, která je spolu s domem užívána, rozděloval na dvě poloviny. Ke dni rozhodnutí soudu dům neprošel žádnou úpravou, která by umožňovala jej rozdělit na dvě samostatné bytové jednotky, resp. dvě samostatné části. Rovněž vztahy mezi účastníky nejsou takového charakteru, že by umožňovaly jejich soužití v rozdělených Nemovitých věcech.

21. Následně soud přistoupil k posouzení dalšího způsobu vypořádání zrušeného spoluvlastnictví, kterým je přikázání věci do vlastnictví jednoho ze spoluvlastníků. Podmínkou uplatnění tohoto způsobu vypořádání zrušeného spoluvlastnictví je, že spoluvlastník, kterému se má věc přikázat, s tímto přikázáním souhlasí, a že má prostředky na včasné zaplacení přiměřené náhrady. Smyslem požadavku solventnosti je dosáhnout toho, aby každý ze spoluvlastníků obdržel majetkovou hodnotu odpovídající velikosti spoluvlastnického podílu a zamezilo se tomu, že spoluvlastník, jemuž byla přikázána náhrada, by se při nesolventnosti spoluvlastníka, který se stal výlučným vlastníkem, musel náhradu vymáhat exekučně a ne třeba úspěšně. Solventnost spoluvlastníka, kterému má být věc přikázána, má být v zásadě prokázána již k okamžiku vydání soudního rozhodnutí. Účastník tedy musí s finančními prostředky odpovídajícími vypořádacímu podílu disponovat nebo musí relevantně prokázat, že je schopen si finanční prostředky opatřit (například závazným příslibem půjčky či poskytnutím úvěru). Toliko výjimečně je možné spoluvlastníku přikázat společnou věc, ačkoli finančními prostředky nezbytnými na vyplacení vypořádacího podílu v době rozhodnutí nedisponuje, za předpokladu, že z dokazování vyplyne jednoznačný závěr, že daný spoluvlastník potřebné finanční prostředky v přiměřené době získá (například probíhá-li dědické řízení, po jehož skončení by měl spoluvlastník patřičné finanční prostředky zdědit, či má-li finanční prostředky po omezenou dobu fixované na spořicím účtu či dluhopisovém listu). Zde se ovšem jedná vždy o přísné posouzení individuálních skutečností a hodnocení důkazů v konkrétní věci. Není-li tedy najisto postaveno, že spoluvlastník finančními prostředky již disponuje či je v přiměřené době získá, pak podmínka solventnosti není splněna. Přiměřenost lhůty je třeba poměřovat i ve vztahu ke stanovené lhůtě plnění a předpokládanému nabytí právní moci rozsudku. K tomu viz SPÁČIL, Jiří, KRÁLÍK, Michal a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474) . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 770, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 837/2018, a další v komentáři uvedené).

22. Při posledním jednání uvedli oba účastníci, že mají zájem nabýt Nemovité věci do svého výlučného vlastnictví. Z provedeného dokazování znaleckým posudkem bylo prokázáno, že obvyklá cena Nemovitých věcí je 3 300 000 Kč. S ohledem na uvedené, soud vyzval oba účastníky, aby tvrdili a prokázali, že jsou solventní, tedy že mají, případně v přiměřené době mít budou, finanční prostředky k zaplacení vypořádacího podílu druhému ze spoluvlastníků. Jak již bylo uvedeno výše, žalovaný ani přes několik výzev soudu nesplnil povinnost tvrdit a prokázat svoji solventnost, naopak žalobkyně v době jednání prokázala dispozici s finančními prostředky ve výši přesahující 2 000 000 Kč. Při zohlednění velikosti vypořádacího podílu, za situace, kdy účastníci každý měli podíl o velikosti id. celku, by žalobkyně byla v případě přikázání Nemovitých věcí do jejího výlučného vlastnictví, zavázána k povinnosti zaplatit žalovanému částku 1 650 000 Kč. Její prostředky na spořicím účtu, jehož výpis soudu předložila, tedy plně postačují k vyplacení podílu žalovaného, proto soud vyhodnotil, že žalobkyně prokázala, že je solventní. Právě proto soud přikázal nemovité věci do jejího výlučného vlastnictví za přiměřenou náhradu. Pokud žalovaný předložil nabídku banky, tak tato v žádném případě neposkytovala jistotu, že tyto finanční prostředky v přiměřené době získá. Nabídka úvěru obsahovala řadu podmínek, které by musel žalovaný splnit, aby s ním banka smlouvu o úvěru uzavřela, navíc nabídka banky, zejména týkající se stanovené úrokové sazby, již nebyla aktuální.

23. Výše přiměřené náhrady za spoluvlastnický podíl žalovaného pak byla soudem stanovena podle výše spoluvlastnických podílů, resp. spoluvlastnického podílu žalovaného, a to z ceny všech Nemovitých věcí zjištěné znaleckým posudkem, jako ceny obvyklé či tržní ke dni rozhodování soudu. Přiměřenou náhradu je totiž nutno chápat jako hodnotový ekvivalent vyjádřený v penězích, představující podíl odpovídající podílu spoluvlastníka, jenž byl přisouzen ostatním spoluvlastníkům, na celkové ceně věci či (všech) věcí umožňující podle místních podmínek obstarání obdobné věci či věcí. Za takovou náhradu tak nelze považovat náhradu vycházející ze zjištění ceny věci podle cenového předpisu, musí se jednat o cenu závislou nejen na konstrukci a vybavení, ale i na zájmu o ni, musí jít tedy o náhradu, která by představovala cenu, za níž by bylo možno věc prodat (blíže srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 12. 1994, sp. zn. III. ÚS 102/94, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 1998, sp. zn. 2 Cdon 425/96). S ohledem na tato kritéria je za přiměřenou náhradu pro žalovaného nutno považovat jednu polovinu v řízení znalecky zjištěné obvyklé ceny všech vypořádávaných Nemovitých věcí, která je hodnotovým ekvivalentem výše jeho spoluvlastnického podílu na společných nemovitých věcech, o který v důsledku zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví žalovaný přichází.

24. Jestliže žalovaný namítal neaktuálnost znaleckého posudku [právnická osoba] tak doplněk znaleckého posudku soud nenechal vypracovat s ohledem na hospodárnost řízení a s přihlédnutím k jeho délce. Lze mít navíc za to, že náklady na doplnění znaleckého dokazování by převýšily hodnotu, kterou by doplněk znaleckého posudku mohl do řízení přinést, navíc by neúměrně prodloužil dobu řízení. Komentářová literatura se navíc k použitelnosti starších znaleckých posudků vyjadřuje přístupně, a to tak, že obecně lze vycházet i z posudku s datem stáří 6 měsíců. K tomu viz SPÁČIL, Jiří, KRÁLÍK, Michal a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 777). S přihlédnutím k individuálním okolnostem se praxe snaží o určité zobecnění závěrem, že pokud soud v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví při zjištění ceny předmětu spoluvlastnictví vezme za základ znalecký posudek vypracovaný před dvěma a více roky, pak nesprávně nevychází z ceny věci v době vypořádání, naproti tomu, pokud se za základ obvyklé ceny považuje posudek vypracovaný šest měsíců před jeho rozhodnutím, nespočívá rozhodnutí soudu na nesprávném právním posouzení věci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2597/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5180/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1014/2019). Obecně přijatelným referenčním hlediskem bude cca doba jednoho roku; jde o to, aby soudy nebyly zatěžovány potřebou doplňování znaleckého dokazování bez jeho objektivní nutnosti. I tam, kde bude znalecký posudek vypracován před relativně krátkou dobou, může vzniknout potřeba jeho doplnění či aktualizace, tvrdí-li účastník, a uvádí konkrétní skutečnosti, že došlo k podstatným změnám v ceně společné věci (například při obecně známém poklesu či zvýšení ceny, při tvrzené změně cen věci v dané lokalitě apod.). Je sice obecně známo, že hodnota nemovitých věcí v poslední době stoupá, nicméně už z ničeho nevyplývá a ani to nebylo tvrzeno, že by v lokalitě nemovitých věcí účastníků k tak výrazné změně hodnoty nemovitých věcí došlo. Dále soud uvádí, že při stanovení obvyklé ceny nevycházel z posudku Ing. [příjmení], neboť znalec k ohledání nemovitých věcí nepřizval oba účastníky, což se při sporu o určení hodnoty jeví jako špatný postup. Posudek vypracovaný [právnická osoba] byl navíc aktuálnější.

25. Jestliže tedy byla v projednávané věci obvyklá cena předmětných vypořádávaných nemovitých věcí, jako celku, po zohlednění jejich stavu a zatížení, stanovena na částku 3 300 000 Kč, pak hodnota spoluvlastnického podílu žalované ve výši ideální jedné poloviny odpovídá částce 1 650 000 Kč. Právě tuto částku proto soud uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na vypořádání jeho spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitých věcech, a to do 14 dnů od právní moci rozsudku. Takto soudem lhůta k plnění vychází z § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když soud v tomto konkrétním případě s ohledem na výši vyplácené částky a k tomu, že prostředky má žalobkyně uložené na spořícím, nikoliv na běžném účtu.

26. Soud pouze na závěr dodává, že v případě, že by žalobkyně při jednání soudu neprokázala svou solventnost a nenavrhla by přikázání Nemovitých věcí do jejího vlastnictví, soud by s největší pravděpodobností rozhodl o prodeji Nemovitých věcí ve veřejné dražbě a rozhodně by nevyčkával, až si žalovaný zajistí podklady ke své solventnosti, když na toto byl několikrát upozorňován. Navíc nelze nutit žalobkyni, aby nadále setrvávala ve spoluvlastnictví pouze a jen z důvodu, aby si žalovaný konečně opatřil dostatečné finanční prostředky. Aniž by soud předjímal své rozhodnutí, v případě, že od počátku bylo žádáno, aby žalovanému byly nemovité věci přikázány a že žalovaný v rodinném domě bydlí, byly by tyto skutečnosti výraznou měrou hodnoceny vy prospěch žalovaného, za předpokladu, že by oba účastníci měli o Nemovité věci zájem a oba by prokázali svou bonitu.

27. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. seznámen s rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 404/22, a mnoha dalšími, která mu předcházela, týkající se způsobu rozhodování o náhradě nákladů řízení v řízeních, která mohou být zahájena k návrhu kterékoliv ze stran (tzv. iudicium duplex). Soud v tomto konkrétním řízení neshledal žádné výjimky, pro které by měl výjimečně rozhodnout dle § 142 odst. 3 o. s. ř. I přes postoj žalovaného, který si nebyl sto zajistit důkazy prokazující jeho bonitu prakticky od počátku sporu mezi účastníky, neustále trval na mimosoudním vyřešení věci a sám pro zajištění prostředků ničeho závažného nepodnikl, soud neshledal, že by se jednalo o takové počínání, které by odůvodnilo výjimečně přiznat náhradu nákladů řízení druhému účastníkovi.

28. O náhradě nákladů státu soud rozhodl podle § 148 odst. 1 o. s. ř. a uložil zaplatit poměrnou část nákladů jak žalobkyni, tak žalovanému, a to každému z jedné poloviny, jelikož dospěl k závěru, že žalobkyně sice byla úspěšná se svou žalobou, nicméně i ona nesla podíl na nákladech, které státu v tomto řízení vznikly. Konkrétně se jedná o částku 6 304,87 Kč, která byla jako znalečné vyplacena znaleckému ústavu [právnická osoba] v souvislosti s písemným vypracováním znaleckého posudku (zbylá část znalečného byla vyplacena ze složené zálohy). Žalovaný tak byl zavázán k povinnosti zaplatit státu 50 % těchto vynaložených nákladů, tj. částku 3 154, 935 Kč, a žalobkyně rovněž část ve výši 50 %, tj. částku 3 154, 935 Kč Tyto částky byli oba účastníci zavázáni zaplatit na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku do tří dnů od právní moci rozsudku, a to v souladu s § 160 odst. 1 větou před středníkem o. s. ř., když k jinému postupu soud neshledal podmínky.

Poučení