9 C 28/2016-516

Rubrum

Okresní soud v Jičíně rozhodl soudkyní JUDr. Drahomírou Šorfovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa], Ontario, Kanada zastoupený advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovaným: 1. [celé jméno žalovaného], [datum narození] bytem [adresa žalobce, žalovaného a žalované] 2. [celé jméno žalované], [datum narození] bytem [adresa žalobce, žalovaného a žalované] oba zastoupeni advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zrušení věcného břemene, takto:

Výrok

I. Věcné břemeno, tj. doživotní bezplatné právo užívání bytu v rodinném domě [adresa] v [ulice] ulici v [obec] pro žalobce a příslušníky jeho rodiny, dle něhož je oprávněn užívat byt v podkroví rodinného domu, sestávající z kuchyně, obývacího pokoje a 2 místností se zkoseným stropem, koupelnu a WC a spoluužívat společně prostory v domě, zejména chodbu, při svých návštěvách v České republice, zřízené smlouvou ve formě notářského zápisu ze dne 15. 9. 1992 sp.zn. NZ [číslo], [spisová značka], se zrušuje.

II. Žalovaní 1) a 2) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci 442.500 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaní 1) a 2) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na nákladech řízení 72.891 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobce.

IV. Žalovaní 1) a 2) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Jičíně na nákladech řízení 21.243,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku a další částku, jejíž výše a splatnost bude stanovena navazujícím usnesením soudu.

Odůvodnění

1. Žalobce podal dne 16. 2. 2016 u soudu žalobu, kterou se domáhal zrušení věcného břemene, uvedeného výroku I. tohoto rozsudku za náhradu. Poukazoval na to, že od roku 2012 se marně snažil své právo v intencích notářského zápisu vykonávat, žalovaní mu však konstantně bránili v tom, aby věcné břemeno realizoval, což jej nutilo, aby omezoval na minimum i své návštěvy České republiky a pobýval přitom v hotelu. Úhrady za takové ubytování mu působily škodu, jejíž náhrady se pak na žalovaných domáhal před soudem. Situace mezi účastníky je dlouhodobě vyhrocená, v minulosti došlo i k jeho fyzickému napadení. Žalovaní opakovaně souhlasili se zrušením věcného břemene a navrhovali za to náhradu, na jejíž výši se však s žalobcem nedohodli. Jakoukoli dohodu s žalovanými žalobce vzhledem k úrovni vzájemných vztahů pokládá za vyloučenou, navíc se žalobce v blízkosti žalovaných obává o své bezpečí, nechce trpět ani jejich slovní invektivy a nevidí jiné řešení než zrušení věcného břemene za příslušnou finanční kompenzaci, čímž by byl letitý spor účastníků ukončen. V průběhu řízení žalobce nabízel zrušení věcného břemene dohodou za náhradu 500.000 Kč, později navrhoval náhradu, která by mu umožnila pronajmout si v ČR celoročně byt, tj. požadoval přibližně 1.800.000 Kč, rozhodnutí o výši náhrady ale ponechával na úvaze soudu.

2. Žalovaní 1) a 2) se žalobě bránili a navrhovali její zamítnutí. I oni poukazovali na vývoj vzájemných vztahů a letité konfliktní situace, na to, že žalobce opakovaně odmítl převzít klíče od jejich nemovitosti, které by mu umožnili místnosti, k nimž má věcné břemeno, užívat. Pochybovali, že jsou splněny zákonné podmínky pro zrušení věcného břemene a že by žalobci mohla náležet náhrada, neboť bylo zřízeno bezplatně. Od listopadu 2015 totiž již žalobci nebrání v tom, aby věcné břemeno realizoval, jsou připraveni mu poskytnout součinnost a nevidí tudíž důvod pro to, aby žalobě bylo vyhověno. V průběhu řízení došlo k rozvodu manželství žalovaných, majetkově dosud nejsou vypořádáni, nemovitost však nyní užívá pouze žalovaná se zletilou dcerou. Žalovaní směřují k vypořádání, jímž se vlastnicí celé nemovitosti stane žalovaná, která je připravena žalobci umožnit, aby věcné břemeno bez potíží realizoval. Žalovaní dále namítli promlčení služebnosti, neboť v době, kdy žalovaní jejímu výkonu bránili tj. od června 2012 do listopadu 2015 se žalobce opakovaně úspěšně domáhal náhrady škody, která mu tím vznikla, ale nikdy se nedomáhal vydání rozhodnutí, které by žalovaným ukládalo povinnost výkon jeho služebnosti strpět. Protože se tak dělo déle jak 3 roky, dle žalovaných došlo k promlčení.

3. Notářským zápisem ze dne 15. 9. 1992, sepsaným státní notářkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení] pod sp. zn. NZ [číslo], [spisová značka], obsahujícím smlouvu o zřízení věcného břemene užívání bytu v domě [adresa] v [ulice] ulici v [obec] uzavřenou mezi manželi [jméno] a [jméno] [příjmení], [celé jméno žalobce] a [jméno] a [jméno] [příjmení], je prokázáno, že manželé [jméno] a [jméno] [jméno] zřídili„ doživotní bezplatné právo užívání bytu v nemovitosti uvedené v odstavci prvém této smlouvy pro [celé jméno žalobce] a příslušníků jeho rodiny s tím, že tento bude oprávněn užívat byt v podkroví rodinného domku sestávající z kuchyně, obývacího pokoje a 2 místností se zkoseným stropem, koupelnu a WC a spoluužívat společné prostory v domě zejména chodbu, a to při svých návštěvách v Československu“. Toto právo bylo zřízeno jako věcné právo váznoucí na nemovitostech. Manželé [příjmení] jakožto oprávnění z věcného břemene užívání bytu v [adresa] se zřízením věcného břemene vyslovili souhlas. Smlouva byla registrovaná Státním notářstvím v [obec] dne 16. 9. 1992 pod č. reg. R xanon [číslo].

4. Soudu je z úřední činnosti známo, že v posledních šestnácti letech probíhalo mezi účastníky množství soudních sporů, které se předmětného věcného břemene dotýkaly. Také účastníci ve svých vyjádřeních a stanoviscích na mnoho z nich odkazovali, aby jimi dokumentovali vývoj jejich vzájemného vztahu k současnému zjevnému nepřátelství a přikázali zavinění za tento stav protistraně. Možno dodat, že zmíněná soudní řízení navázala na řízení předchozí, jichž se účastnila ještě matka žalobce.

5. V řízení vedeném u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 5C 134/2006 se žalovaní domáhali proti žalobci a jeho matce [jméno] [příjmení] určení, že dům [adresa] v [příjmení] ulici v [obec] není zatížen věcnými břemeny ze smluv ze dne 21. 5. 1984 pro matku žalobce a ze dne 15. 9. 1992 pro žalobce. Žalobce s matkou pak podali vzájemný návrh a domáhali se určení, že oba svá věcná břemena vydrželi. Nakonec žalovaní rozšířili svůj návrh a požadovali zrušení věcného břemene matky žalobce, vzniklého vydržením. Částečným rozsudkem č.j. 5C 134/2006-179 ze dne 10. 12. 2007 Okresní soud v Jičíně určil, že dům [adresa] na st. p [číslo] a pozemky st. p [číslo] – zastavěná plocha a nádvoří a ppč. [číslo] – zahrada v obci a katastrálním území Jičín nejsou zatíženy věcným břemenem bytu a věcným břemenem užívání ve prospěch matky žalobce podle smlouvy z 21. května 1984 sp. zn. [spisová značka], NZ [číslo] bývalého Státního notářství v [obec], RV [anonymizováno] [rok], a že dům [adresa], část obce Holínské Předměstí na st. p [číslo] v obci a katastrálním území Jičín není zatížen věcným břemenem bytu ve prospěch druhého žalovaného dle smlouvy z 15. září 1992, sp. zn. NZ [číslo], [spisová značka] bývalého Státního notářství v [obec]. Určil, že matka žalobce je oprávněna z práva odpovídajícího věcnému břemeni bydlení v místnostech situovaných v I. patře domu [adresa] v [obec] a v dalších přesně označených částech domu a jeho příslušenství a žalovaní jako vlastníci uvedených nemovitostí, že jsou povinni tato práva trpět. Návrh žalobce, kterým se domáhal určení, že je oprávněn z věcného břemene práva bydlení a práva užívání na nemovitostech, zapsaných na listu vlastnictví [číslo] k. ú. [obec], byl zamítnut, to vše s tím, že rozhodnutí o zbývajícím předmětu řízení, tj. o návrhu žalovaných na zrušení věcného břemene matky žalobce a o nákladech řízení vyhradil konečnému rozsudku. (Posledně uvedený návrh byl v průběhu řízení vzat zpět a řízení bylo zastaveno usnesením ze dne 14. 9. 2010 č.j. 5C 134/2006-399). Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. listopadu 2008, č. j. 25 Co 103/2 2008 -234 byl rozsudek okresního soudu změněn v prvých dvou určovacích výrocích tak, že žaloba žalovaných byla zamítnuta pro nedostatek a naléhavého zájmu na požadovaném určení. Výrok o žalobě matky žalobce na určení, že je oprávněná z věcného břemene byl odvolacím soudem potvrzen, stejně tak byl potvrzen zamítavý výrok okresního soudu o žalobě žalobce na určení, že je rovněž oprávněn z věcného břemene. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2012 č.j. 22 Cdo 226/2012 byl rozsudek odvolacího soudu v měnících výrocích zrušen a věc mu v tomto rozsahu byla vrácena k dalšímu řízení. Zrušen byl i výrok okresního soudu, jímž byla zamítnuta žaloba žalobce o určení, že je oprávněn z věcného břemene bydlení a práva užívání nemovitostí na základě uzavřené smlouvy. Dovolací soud ve svém rozhodnutí poukázal na nesprávnost v právním posouzení obou soudů, pokud dospěly k závěru, že smlouva ze dne 15. 9. 1992, jíž bylo zřízeno věcné břemeno ve prospěch žalobce, je neurčitá, a proto neplatná. Konstatoval, že pokud strany chtěly učinit rozsah věcného břemene ve prospěch žalovaného a jeho potřeb, těžko se mohly dohodnout určitěji, navíc výklad smlouvy pokud jde o časový rozsah nečinil mezi stranami v minulosti potíže. Vyslovil názor, že závěr okresního i krajského soudu o neplatnosti smlouvy z důvodu neurčitosti výše uvedených formulací nelze akceptovat. Dne 16. 7. 2012 matka žalobce zemřela. Následně žalovaní podáním ze dne 20. 5. 2013 vzali zpět svoji žalobu potud, pokud se domáhali určení, že předmětný dům není zatížen věcným břemenem bytu ve prospěch druhého žalovaného dle smlouvy z 15. 9. 1992 sp. zn. NZ [číslo], [spisová značka] bývalého Státního notářství v [obec], RV [číslo] 1992 (viz výrok I. rozsudku okresního soudu ze dne 10. 12. 2007 č. j. 5C 134/2006-179). Žalobce při jednání před odvolacím soudem, jež se konalo 23. 5. 2013, vzal zpět návrh na určení, že je oprávněn z věcného břemene práva bytu a práva užívání na předmětných nemovitostech na základě vydržení. Žalovaní se zpětvzetím návrhu souhlasili. Odvolací soud usnesením ze dne 23. 5. 2013 č.j. 25 Co 103/2008-608 se zřetelem na dispozitivní procesní úkony obou procesních stran (zpětvzetí žaloby) rozsudek okresního soudu v dotčených výrocích II. a IV. zrušil a řízení zastavil (§ 222a odst. 1 o. s. ř.). Jestliže se právo odpovídající věcnému břemenu bytu a užívání předmětných nemovitostí zřízené na základě smlouvy ze dne 21. 5. 1984 vázalo výhradně na osobu matky žalobce, nebylo možno ohledně určení existence tohoto věcného práva v řízení pokračovat. Odvolací soud proto rozsudek okresního soudu ve výroku I. zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (§ 107 odst. 1, 2 a 5, § 211 o. s. ř.).

6. Ve věci Okresního soudu v Jičíně sp. zn. 7 C 149/2007 se žalobce a jeho matka žalobou z 13. 11. 2007 domáhali vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovaným uložena povinnost vydat jim klíče od vstupních dveří na severní straně domu [adresa] v [obec], [ulice] ul., osadit podružný vodoměr na chodbě ve sklepě téhož domu a zpřístupnit elektroměr situovaný na severní straně domu v prostorách vstupního schodiště. Řízení bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku.

7. Ve věci Okresního soudu v Jičíně sp. zn. 16 Nc 4338/2009 vedli žalovaní exekuci proti žalobci pro 28.848 Kč s příslušenstvím, představující náklady řízení, vedeného u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 5C134/ 2006. Exekuce byla nařízena usnesením okresního soudu ze dne 22. května 2009, č. j. [číslo jednací].

8. Ve věci Okresního soudu v Jičíně sp. zn. 14 EC 324/2011, které zahájila matka žalobce a v němž po její smrti žalobce pokračoval, byli žalováni žalovaní o 50.025 Kč s příslušenstvím. Tato částka sestávala z nákladů na stěhování matky 1 800 Kč, na přesměrování její pošty za dobu od 1. 3. 2007 do 15. 3. 2011 (za půl roku 600 Kč) 4.800 Kč, a nákladů na bydlení v domě s pečovatelskou službou v domě [adresa] v [obec], sestávajících z nájemného za byt a jeho vybavení a plateb za úklid a osvětlení společných prostor a za výtah od února 2007 do ledna 2009 ve výši 22.104 Kč a od února 2009 do prosince 2010 ve výši 21.321 Kč. Důvodem bylo, že žalovaní jako vlastníci domu [adresa] v [obec], v jehož části měla zřízené věcné břemeno bydlení, jí výkon tohoto práva ztěžovali, až znemožňovali, způsobem blíže popsaným, jejich konflikty opakovaně řešily správní orgány a soudy. Žalobkyně byla donucena se odstěhovat a v důsledku toho zaplatila shora uvedený obnos. Žalovaní se bránili zejména tvrzením, že skutečným důvodem odstěhování žalobkyně byl její věk a že žalobu nepodala ze svobodné vůle. Rozsudkem ze dne 2. 2. 2018 č.j. 14 EC 324/2011-427 okresní soud uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci 20.521,71 Kč s příslušenstvím a zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalovaných domáhal zaplacení 29 503,29 Kč s příslušenstvím. V odůvodnění rozsudku soud konstatoval, že v řízení bylo prokázáno, že soužití žalovaných a matky žalobce, která zde po smrti manžela bydlela sama, nebylo v pořádku a bylo problematické. Žalovaní se vůči žalobkyni chovali minimálně v rozporu s dobrými mravy a v důsledku tohoto nevhodného jednání matka žalobce přistoupila k tomu, že se z domu odstěhovala. V řízení bylo prokázáno, že žalovaní na ni křičeli a chovali se k ní urážlivě. Bránili jí a omezovali jí v užívání zahrady u domu - zahradu uzamkli, ze zahrady odstranili skleník a včelín, bránili jí v odebírání vody na zalévání zahrady. Před okno ložnice jí nechali instalovat neprůhlednou kovovou clonu, požadovali po ní, aby jím přispívala na daň z nemovitosti, vypínali elektřinu, plyn a topení do bytu, který užívala. Zamezili ji přístup do sklepa, ač byla oprávněna část sklepa užívat, před vchod jí byl naházen sníh. Popsaná jednání soud hodnotil minimálně jako úmyslná jednání v rozporu s dobrými mravy. Ani po odvolacím řízení, v němž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové dne 24. 9. 2018 č.j. 17 Co 88/018-505 nedoznal rozsudek okresního soudu změny.

9. Ve věci Okresního soudu v Jičíně sp. zn. 14 EC 1364/2012 žalobce žaloval žalované o 351.900 Kč s příslušenstvím, představující náhradu škody ve výši nákladů za jeho náhradní ubytování od roku 2008 do července 2012, kdy nemohl nemovitost žalovaných na základě svého věcného břemene užívat, při pobytech v České republice bydlel na hotelích a za své ubytování platil tržní ceny. V průběhu řízení vzal žalobce svojí žalobu v celém rozsahu zpátky a usnesením Okresního soudu v Jičíně ze dne 16. dubna 2013, č. j. 14 EC 1364/2012-51 bylo řízení zastaveno.

10. Ve věci Okresního soudu v Jičíně sp. zn. 11C 11/2014 žalobce žaloval žalované o 30.210 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody s odůvodněním, že žalovaní v době od 20. 2. 2008 do 6. 3. 2009 úmyslně protiprávně bránili žalobci užívat dům [adresa] v [ulice] ulici, ve sjednaném rozsahu věcného břemene bydlení. Za tohoto stavu musel žalobce využít v době od 20. 2. 2008 do 6. 3. 2009 hotelového ubytování a platit náklady s tím spojené ve výši 30.210 Kč, přičemž jde o částku po odečtení ceny za služby spojené s užíváním pokoje (energie, voda, úklid) a za snídani. Žaloba byla zamítnuta z důvodu promlčení nároku žalobce rozsudkem z 19. 3. 2015 č.j. 11C 11/2014-296, jenž byl (až na rozhodnutí o nákladech řízení) potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne č.j. 19 Co 187/2015-356.

11. Ve věci Okresního soudu v Jičíně sp. zn. 7C 37/2014 žalobce žaloval žalované o 20.970 Kč s příslušenstvím jakožto náhradu škody, kterou mu měli způsobit tím, že mu úmyslným protiprávním jednáním zabránili v období od 31. 5. 2012 do 28. 6. 2012 užívat dům [adresa] v [obec], [ulice] ulici, ve sjednaném rozsahu práva odpovídajícího právu věcného břemene bydlení. Okresní soud rozsudkem ze dne 27. 2. 2015 č.j. 7C 37/2014-162 rozhodl, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 17.785 Kč spolu s 8,05% p.a. úrokem z prodlení ode dne 26. 10. 2013 do zaplacení. V rozsudku konstatoval, že v řízení bylo zcela jednoznačně prokázáno, že ze strany žalovaných dochází k zásahům do užívacího práva žalobce, a to jednak tím, že nejméně v únoru 2008 žalovaní vyměnili klíče od vchodových dveří do domu, žalobci je odmítali vydat a i přes jeho žádosti mu je neposkytli, a jednak tím, že uvedené prostory žalovaná sama užívá pro podnikatelské účely a pro účely bydlení buď svého nebo pro bydlení svého syna. Tím žalovaní nejen že hrubě ztěžují, ale zcela brání žalobci v užívání bytu a neoprávněně tak zasahují do jeho práva vyplývajícího z věcného břemene, tj. do práva užívat byt. Žalobce nemůže ani realizovat své právo z věcného břemene spočívající ve spoluužívání společných prostor – chodby u bytu, z níž je přístup na půdu, jakož dalších přístupových prostor, tj. zejména verandy a schodiště vedoucího k bytu, a to proto, že nemá klíče ani od jedněch dveří v domě (venkovních vstupních dveří, dveří mezi verandou a schodištěm, od bytu v podkroví domu) ani od plotových vrátek. Výrokem II. rozsudku žalobu v části, v níž se žalobce domáhal po žalovaných zaplacení částky 3.185 Kč, zamítl. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 9. 2015 č.j. 19 Co 205/2015-232 byl zamítavý výrok II. rozsudku okresního soudu změněn a žalovaným byla uložena solidární povinnost zaplatit žalobci 3.185 Kč, zatímco I. výrok rozsudku okresního soudu byl potvrzen.

12. Ve věci Okresního soudu v Jičíně sp. zn. 11C 42/2015 žalobce žaloval žalované o 34.680 Kč s příslušenstvím. Šlo opět o nárok na náhradu škody, způsobené žalovanými žalobci bráněním ve výkonu práva věcného břemene spočívajícího v bezplatném užívání bytu v podkroví domu [adresa], [ulice] ulice v [obec] při návštěvách žalobce v České republice. Rozsudkem okresního soudu ze dne 3. 8. 2017 č.j. 11C 42/2015 bylo žalobě žalobce v zásadě vyhověno. V odůvodnění rozsudku soud konstatoval, že žalovaní žalobci v užívání tohoto věcného břemene v řešené době roku 2013 bránili. Bránili mu v užívání již v době před rokem 2012, což odůvodňovali tím, že vedli s žalobcem soudní řízení ohledně platnosti smlouvy o zřízení věcného břemene, sdělili také žalobci, že v předmětných prostorách s ním bude bydlet i žalovaná 1) a bude je s ním současně užívat, protože žalovaní mají právo spoluužívaní předmětných prostor. Dále bylo zjištěno, že žalovaná 1) prostorách zatížených věcným břemenem ve prospěch žalobce podniká a vodí sem zákazníky. Soud konstatoval, že žalovaní neměli oprávnění žalobci takto bránit či omezovat jej v užívání věcného břemene, a proto jednali nedovoleně. Odvolací soud změnil rozsudek prvého soudu rozsudkem ze dne 29. 11. 2017 sp.zn. 19 Co 296/2017-329 pouze ohledně příslušenství.

13. Ve věci Okresního soudu v Jičíně sp. zn. 5C 76/2015 žalobce žaloval žalované o 82.560 Kč s příslušenstvím jako náhradu újmy, která mu vznikla tím, že mu bylo žalovanými znemožněno užívat byt v rozsahu věcného břemene a byl nucen vynaložit žalovanou částku na zajištění svého ubytování. Rozsudkem okresního soudu ze dne 4. října 2018, č. j. 5 C 76/2015-458 bylo žalobě vyhověno ohledně 23.085 Kč příslušenstvím a co do částky 59.475 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta. V rozsudku soud konstatoval, že žalovaní trvali na spoluužívání prostor, setrvávali na stanovisku, že žalobce není oprávněn k výlučnému užívání předmětu věcného břemene, a nastolili takovou překážku výkonu práva, že tím vyloučili žalobce z oprávnění, která mu ze smlouvy o zřízení věcného břemene vznikla. Nárok žalobce posoudil jako bezdůvodné obohacení v období, jehož výše byla vyčíslena částkou 23.085 Kč. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. listopadu 2019 byl rozsudek okresního soudu potvrzen ve vyhovujícím výroku a změněn v zamítavém výroku tak, že žalovaným bylo uloženo zaplatit žalovanému společně a nerozdílně 59.475 Kč s příslušenstvím, neboť odvolací soud na nárok žalobce nahlížel dále jako na náhradu majetkové újmy.

14. Ve věci Okresního soudu v Jičíně sp. zn. 5C 172/2015 žalobce žaloval žalované o 36.000 Kč s příslušenstvím náhrady škody, která mu vznikla tím, že mu bylo žalovanými znemožněno užívat byt v rozsahu věcného břemene a v období od 11. 5. 2015 do 6. 10. 2015 byl nucen vynaložit žalovanou částku na zajištění svého ubytování. Usnesením okresního soudu ze dne 4. června 2018, č. j. 5 C 172/2015-153 bylo řízení zastaveno neboť ve lhůtě jednoho roku po přerušení řízení podle § 110 o.s.ř. žádný z účastníků nenavrhl, aby v řízení bylo pokračováno.

15. Ve věci Okresního soudu v Jičíně sp. zn. 7 C 52/2016 žalovali žalovaní žalobce o určení rozsahu věcného břemene resp. o určení, že žalobce je oprávněn z titulu věcného břemene užívat blíže uvedený byt společně s žalovanými. Okresní soud rozsudkem ze dne 5. srpna 2016 č j. 7C 52/2016-77 žalobu zamítl. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 11. 2016 č. j. 20 Co 310/2016-123 byl rozsudek okresního soudu potvrzen. Žalobci v řízení prosazovali právní názor, že smrtí matky žalobce na ně přešlo oprávnění odpovídající věcnému břemeni, které ji za jejího života svědčilo, a okruh jejich oprávnění k nemovitosti se tím rozšířil. Okresní soud žalobu zamítl pro nedostatek naléhavého právního zájmu žalovaných na tomto určení, odvolací soud tento zájem shledal, i tak však žalobu oprávněnou neshledal. Argumentoval tím, že matce žalobce svědčilo právo k věci cizí, které žalovaným nemohlo jejím úmrtím přibýt, neboť byli a zůstali vlastníky nemovitosti, pouze odpadlo omezení jejich vlastnických práv. Ubyla jim pouze povinnost k matce žalobce, na existenci a rozsah věcnému břemene zřízeného ve prospěch žalovaného se nic nezměnilo.

16. Ve věci Okresního soudu v Jičíně sp. zn. 5C 129/2016 (spojené s věcí sp.zn. 11C 184/2017) žalobce žaloval žalované o 59.400 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že mu žalovaní bránili v realizaci jeho oprávnění, jež mu svědčí ze smlouvy o zřízení věcného břemene. Neumožnili mu totiž užívání části domu [adresa] v ulici [ulice] v [obec], k němuž je oprávněn, a v důsledku toho mu vznikla škoda, neboť při svém pobytu v České republice musel využít hrazených hotelových služeb. Okresní soud rozsudkem ze dne 11. 5. 2018 č j. 11C 129/2016-219 žalobu zamítl. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 10. 2018 č. j. 26 Co 247/2018-299 byl rozsudek okresního soudu potvrzen. V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že je v řízení prokázanou skutečností, že žalovaní změnili svůj předchozí přístup a i přes opačný názor na možnost výlučného užívání předmětu věcného břemene, dopisem z 20. 11. 2015 sdělili žalobci svou připravenost realizaci jeho oprávnění umožnit. Odvolací soud nesouhlasil s názorem žalobce, že tento přístup žalovaní popřeli v navazující komunikaci o možném mimosoudním řešení jejich sporů, neboť nic takového z provedených důkazů nevyplývá. Průběh pokusu o předání klíčů dne 19. 1. 2016, jak byl v řízení prokázán, svědčí o tom, že to byl žalobce, kdo při jejich převzetí nespolupracoval, ačkoliv k tomu neměl opravdový důvod. Tím nemůže být skutečnost, že žalobci neumožnili, aby spolu s ním do domu vstoupili dva svědci, které si přivedl. Žalobci jsou spoluvlastníky domu [adresa], mají právo rozhodovat, koho do domu vpustí a koho nikoliv, a s tím žalobce musí počítat. Obavy žalobce z agresivního chování žalovaných v případě, že vstoupí do domu sám či zde bude pobývat, aniž by byl uzamknut, jsou důsledkem dlouhodobé eskalace konfliktu, na němž se srovnatelným způsobem podílely obě strany. Jakkoli lze obavám žalobce rozumět, nelze kvůli tomu pokládat za oprávněné jeho požadavky a podmínky, které by pocit jeho bezpečí měly zaručit. Je pravda, že žalovaní po neúspěchu při předávání 19. 1. 2016 mohli volit jiný způsob předání klíčů, na druhou stranu pokud předávání klíčů skončilo neochotou žalobce klíče převzít, bylo spíše na něm, aby vyvinul potřebnou iniciativu k jinému řešení, pokud o převzetí klíčů skutečně stál.

17. Ve věci Okresního soudu v Jičíně sp. zn. 11 C 173/2017 žalobce podal dne 21. 7. 2017 žalobu, kterou se po žalovaných domáhal náhrady škody ve výši 54.390 Kč s příslušenstvím. K odůvodnění žaloby uvedl, že mu žalovaní bránili v užívání věcného břemene, které spočívalo v užívání části nemovitosti - domu. Protože žalobce nemohl toto věcné břemeno užívat, vznikla mu škoda. Škoda spočívá v tom, co musel žalobce uhradit za pobyty v Hotelu u Dělové koule v době od 14. 9. 2016 do 5. 10. 2016, od 18. 10. 2016 do 28. 10. 2016, od 11. 1. 2017 do 21. 1. 2017, od 26. 1. 2017 do 17. 2. 2017. Žalobce vzal podáním doručeným soudu 7. 1. 2020 žalobu zcela zpět. Usnesením ze dne 31. 1. 2020 č.j. 11 C 173/2017- 120 bylo řízení zastaveno.

18. Ve věci Okresního soudu v Jičíně sp. zn. 2T 103/2008 byli žalovaní obžalováni proto, že nejméně dne 20. 2. 2008 kolem 20.50 hodin společně po provedené výměně vložek zámků u branky na pozemek domu a u vstupních dveří samotného domu [adresa] v ul. [ulice] v [obec], nepředali nové klíče žalobci ani jeho matce, ač tito byli oprávněni užívat byt v podkroví domu [adresa] v ul. [ulice] v [obec] a přes opakovanou výzvu žalobce i policejní hlídky z Obvodního oddělení Policie ČR v [obec] mu odmítli umožnit vstup na pozemek domu a do jejich podkrovního bytu. V uvedeném skutku byl shledán trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249 a odst. 2 tr. zák., a žalovaným uložen trest. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 6. 2009 byla věc postoupena MěÚ v [obec] k projednání v přestupkovém řízení.

19. Ve věci Okresního soudu v Jičíně sp. zn. 1T 3/2015 byli žalovaní obžalováni z toho, že v době nejméně od 6. 6. 2012, kdy převzali písemnou výzvu, do současné doby jako vlastníci domu [adresa] v ulici [ulice] v [obec] neumožnili žalobci užívat bytovou jednotku v tomto domě, jak je oprávněn na základě zápisu věcného břemena a smlouvy, registrované na Katastrálním úřadě v [obec], a to ani po osobní schůzce dne 24. 9. 2012 i další schůzce a prohlídce bytové jednotky za přítomnosti zástupce stavebního odboru Městského úřadu v Jičíně dne 14. 11. 2013, přestože věděli o požadavku [celé jméno žalobce] byt příležitostně užívat a mít v bytě umístěné svoje osobní věci, neboť o neexistenci věcného břemene vedli spor u Okresního soudu v Jičíně a ve věci rozhodl o zachování věcného břemene ve prospěch [celé jméno žalobce] Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 17. 4. 2012 pod č.j. 22 Cdo 226/2012-520, a pro užívání stanovili [celé jméno žalobce] neakceptovatelné a diskriminační podmínky spočívající v tom, že nepředali kompletní klíče od bytu, které by umožnili užívané prostory řádně uzamknout a mít tam svoje vlastní věci, podmiňovali užívání předmětných prostor spoluužíváním ze strany členů rodiny [příjmení], přičemž prostory bytu nejprve užívali ke komerčním potřebám označeným jako [příjmení] [příjmení] a dále po úpravě jako byt pro členy své rodiny. V uvedeném byl spatřován obžalobou přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru. Usnesením Okresního soudu v Jičíně ze dne 30. 6. 2015 1T 3/2015-248 byla věc postoupena k projednání a rozhodnutí přestupkové komisi MěÚ v [obec], protože skutek není trestným činem, ale mohl by být posouzen jako přestupek proti občanskému soužití. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 10. 2015 č.j. 12 To 291/2015-272 byla stížnost státní zástupkyně do usnesení okresního soudu zamítnuta.

20. Protože se žalobce v průběhu let ve shora uvedených občanskoprávních řízeních domáhal náhrady škody, která mu vznikla tím, že nemohl oprávnění z věcného břemene realizovat, tedy se nemohl zdarma ubytovat v nemovitosti žalovaných v době svých návštěv v České republice, ale byl nucen volit ubytování v hotelu, za něž platil, lze velmi přesně zjistit kolikrát od počátku února roku 2008 do konce března 2020 (tj. během 146 měsíců) Českou republiku navštívil a na jak dlouho. (Uvedené soud zjišťoval do konce března 2020 proto, že v důsledku uplatněných protiepidemiologických opatření došlo k dočasnému uzavření hranic České republiky a následně se celosvětově prosadila opatření, která prakticky do počátku roku 2022 významně limitovala možnost přicestovat. Zahrnutí tohoto období do úvahy by neobjektivně zkreslilo výsledek.) Žalobce na výzvu soudu navíc přehled svých pobytů v ČR v uvedeném poskytl, soud jeho tvrzení porovnal a ověřil obsahem listin, obsažených v soudních spisech sp.zn. 14 EC 1364/2012, 11C 11/2014, 7C 37/2014, 11 C 42/2015, 5C 76/2015, 5C 172/2015, 11C 129/2016, 11 C 173/2017 a 11 C 184/2017. Po odstranění drobných nesrovnalostí a po té, co žalobce fakturou [variabilní symbol] prokázal, že využíval ubytovacích služeb [právnická osoba] i v době od 4. 6. 2010 do 18. 6. 2010, soud vypočetl, že ve shora uvedeném období žalovaný pobýval v [obec] celkem 922 dny, tj. v průměru 75,88 dny, zaokrouhleno 76 dnů ročně. (146 měsíců: 12=12,15 let, 922 dnů: 12,15 let=75,88 dnů/ročně). Pro úplnost soud dodává, že původně v řízení uvažoval s průměrným pobytem žalobce v ČR 74 dnů ročně, po podrobném přezkoumání výpočtu nakonec musel tento výpočet korigovat na nynějších průměrných 76 dnů ročně. Početní chyba se promítla do pořizovaných znaleckých posudků, ale protože průměrný počet dnů pobytu žalobce v ČR byl využit jen pro účely jednoduchých matematických operací, výsledek lze snadno korigovat, jak bude vysvětleno dále. Tento zjištěný údaj představuje pouze pomocný ukazatel rozsahu omezení vlastnického práva žalovaných a soud si je vědom toho, že nemusí zobrazovat skutečnou dobu pobytu, kterou by žalobce v ČR strávil v minulosti, pokud by věcné břemeno mohl bez potíží využívat. Stejně tak nemusí přesně vypovídat o pobytech žalobce, které by v ČR trávil v budoucnu. Lze ale logicky předpokládat, že pokud by žalobce mohl při svých pobytech v ČR bezplatně a samostatně bydlet v nemovitosti žalovaných, četnost a délku svých pobytů by tomu přirozeně přizpůsobil a těchto výhod využíval více. Sám žalobce uváděl, že v takovém případě by v ČR trávil 160 dnů. Tento jeho odhad není podložen reálnými skutečnostmi a jistě by jej mohla ovlivnit řada nenadálých vlivů, dovoluje ale soudu vymezit interval minima dnů pobytu ČR, tj. 76, a jeho pravděpodobného maxima, tj. 160, s nímž bude ještě uvažováno.

21. Soud dále v řízení zjišťoval cenu předmětného věcného břemene. Za tím účelem ustanovil usnesením z 14. 4. 2020 znalcem [celé jméno znalce], jemuž uložil, aby stanovil cenu věcného břemene, zřízeného ve prospěch žalobce s přihlédnutím k tomu průměrná délka návštěvy žalobce v ČR činí cca 74 dnů v roce, dále obvyklou cenu pozemku st. [číslo] jehož součástí je stavba [adresa] – objekt k bydlení v [ulice] ulici v [obec] s přihlédnutím k věcnému břemeni tuto nemovitost zatěžujícímu a obvyklou cenu pozemku st. [číslo] jehož součástí je stavba [adresa] – objekt k bydlení v [ulice] ulici v [obec] bez věcného břemene. Znalec podal znalecký posudek 30. 6. 2020 a připomněl v něm, že cenu věcného břemene nelze získat porovnáním, ale výpočtem. Porovnáním lze získat pouze roční užitek oprávněného, a to na základě obvyklého nájemného, dosahovaného a místě a čase u porovnatelného majetku, jež zjistil ve výši 120 Kč/m2/měsíc plochy využívaného pronájmem. Tuto hodnotu snížil o odhadnuté roční náklady povinného ve výši 10%. Dospěl k ceně věcného břemene 1.797.711 Kč, s přihlédnutím k délce pobytu žalovaného v ČR 74 dny ročně dospěl k ceně 364.467 Kč (v případě pobytu 76 dnů [anonymizováno] cena činila 374.318 Kč soudu). Cenu pozemku st. [číslo], jehož součástí je stavba [adresa], znalec nestanovil cenou obvyklou vzhledem k tomu, že trh s nemovitostmi byl v době posuzování rozkolísán a nebylo jasné, jakým směrem se bude ubírat. Vycházel nikoliv v realizovaných prodejů, ale nabídek realitních kanceláří, a tržní hodnotu uvedené nemovitosti bez věcného břemene stanovil na 5.500.000 Kč, s břemenem pak na 5.000.000 Kč.

22. Proti znaleckému posudku měly námitky obě strany. Žalobce souhlasil s cenou věcného břemene 1.797.711 Kč, nesouhlasil, aby při konečném výpočtu byla zohledňována délka průměrného pobytu žalovaného v ČR. Žalovaní nesouhlasili s obvyklou cenou nájemného 120 Kč/m2/měsíc, s výší obvyklých nákladů, polemizovali s tím, k jakému datu a dle jakých předpisů by měla být náhrada stanovena, omezení míry věcného břemene by mělo být dle nich rozsáhlejší, namítali rozpor s posudkem, který vypracovala v roce 2009 znalkyně Ing. Šmídová a jenž se týkal věcného břemene matky žalobce a předložili jimi zadaný znalecký posudek, vypracovaný znalcem Ing. Mazáčkem. Posledně zmíněný posudek má sice formální náležitosti znaleckého posudku, zejména prohlášení znalce dle § 127 a) o.s.ř., po obsahové stránce však soud shledává vážné nedostatky. Vypracování posudku zadala znalci žalovaná a úkolem znalce bylo stanovení hodnoty předmětného věcného břemene s přihlédnutím k tomu, že průměrná délka užívání činí 74 dnů v roce. Znalec v posudku zmínil novou prováděcí vyhlášku k zákonu o oceňování majetku č. 488/2020 Sb., dále převzal závěr znalce Rádla o výsledné ceně nájemného 120/ Kč/m2/měsíc a provedl ocenění věcného břemene a) dle vyhl.č. 188/2018 Sb., k 30.6.2020, a dále dle vyhl.č. 488/2020 Sb. b) k 15.3.2021 a c) k 31. 8. 2021, vždy s přihlédnutím k průměrné délce pobytu žalovaného v ČR a dospěl k výsledné hodnotě ad a) 182.232 Kč, b) 93.255 Kč a c) 56.396 Kč. Výpočty přihlížejí k věku žalobce jako osoby z věcného břemene oprávněné. U výpočtů b) a c) tento znalec kalkuloval s náklady 35.953,92 Kč, o nichž z posudku nelze zjistit, odkud je znalec čerpal. Jeho výpočty jsou proto nepřezkoumatelné a v řízení z nich nelze vycházet. K tomuto posudku soud proto při rozhodování nepřihlížel a návrh na provedení výslechu znalce Ing. Mazáčka pokládal soud za nadbytečný.

23. Znalec Ing. Rádl byl při jednání soudu dne 14. 6. 2021 vyslechnut, posudek stvrdil a na jeho závěrech setrval i přes změnu právních předpisů pro oceňování nemovitostí, s vysvětlením, že ke změnám předpisu došlo pouze u administrativní ceny věcného břemene, kterou nestanovoval. Pokud jde o cenu nemovitosti žalovaných zatíženou věcným břemene a bez tohoto zatížení, vysvětlil, že tuto pouze odhadl, protože nelze nalézt nemovitosti, které by byly relevantní k posouzení. Připustil, že trh s nemovitostmi od předchozího roku, tedy od zpracování znaleckého posudku doznal změn a ceny nemovitostí se zvýšily, odhadoval ale, že rozdíl nemovitosti žalovaných s věcným břemenem a bez tohoto břemene byl by stejný. Dále uvedl, že ke zvýšení cen nemovitostí došlo zejména v [obec], pokud jde o město Jičín, odhadl, že cena nemovitostí zde vzrostla přibližně o 10 % s tím, že tento závěr je velmi informativní a ke zjištění přesnějších údajů by bylo nutno vypracovat nový znalecký posudek a provést znalecké zkoumání. S ohledem na změnu zákona o znalcích není možné již postupovat formou dodatku, ale formou nového znaleckého posudku. Dále znalec vysvětlil, že ve svém znaleckém posudku nebral v úvahu věk oprávněného a i přes změnu právních předpisů, neměl potřebu na závěrech svého znaleckého posudku nic měnit. Uvedl, že nepokládá za správné, že v zadání znaleckého posudku bylo uvedeno omezení věcného břemen na 74 dnů v roce vzhledem k tomu, že se znění věcného břemene takové omezení neobsahovalo. Nejvěrohodnější ocenění vyplývá z rozdílu ceny nemovitosti s věcným břemenem a bez věcného břemene, tento rozdíl pouze odhadl, protože přesný výpočet nelze pro nedostatek informací podat. Vyjádřil přesvědčení, že v daném případě není akceptovatelné, že by prodlužování soudního řízení mohlo vést k tomu, že cena věcného břemene klesne, protože se současně zvýší věk žalobce, neboť to není pro tržní prostředí akceptovatelné.

24. Po zhodnocení shora uvedeného, učinil soud závěr, že ani znalecký posudek Ing. Rádla v daném řízení při rozhodování nelze použít. Posudek nebylo vzhledem k době, která uplynula od jeho podání, již shledat aktuálním, navíc jeho analytická část byla velmi stručná, oceňování nemovitosti žalovaných vycházelo pouze z nabídkových informací a nikoli z uskutečněných prodejů. Ani tento posudek soud proto nevyhodnotil jako hodnověrný podklad pro rozhodnutí a rovněž k němu dále nepřihlížel. Pokud se účastníci dovolávali znaleckého posudku Ing. Šmídové, jímž bylo oceňováno v roce 2009 věcné břemeno svědčící matce žalobce, touto listinou ani soud neprovedl důkaz, neboť se týká jiného období, jiné oprávněné osoby a jiného věcného břemene a s projednávanou věcí nesouvisí. Nadbytečným soud shledal i návrh na provedení důkazu výpisem metodiky oceňování věcných břemen, vzorovým posudek Ing. Petra Orta a nabídkou semináře Ing. Orta.

25. Za popsané situace soudu nezbylo než nechat vypracovat znalecký posudek znovu a za tím účelem ustanovil znalecký ústav 1. Znalecká a.s. se sídlem Mozartova 679/21, 460 01 Liberec. Ústav znalecký posudek vypracoval ke dni 20. 1. 2022 se závěrem, že aktuální tržní hodnota předmětného věcného břemene činí 277.394 Kč. Aktuální tržní hodnota pozemku st. [číslo], jehož součástí je stavba [adresa] objekt k bydlení v [adresa] v [obec] s přihlédnutím k předmětnému věcnému břemeni činí 7.112.923 Kč a bez věcného břemene 7.390.317 Kč. V závěru posudku ústav vysvětlil, že zvolil pro ocenění tržní hodnotu, v níž kromě realizovaných prodejů použil také aktuální nabídky prodejů obdobných nemovitých věcí s tím, že tento postup je v souladu se zákonem o oceňování majetku a byl zvolen z důvodů zvýšené dynamiky vývoje cen nemovitostí v posledních měsících.

26. Znalecký ústav v posudku provedl nejprve analýzu trhu se závěrem, že v současné době se nejlépe prodávají levné starší rodinné domy, jejich cena nepřevyšuje částku 4 a půl milionu Kč ve vzdálenosti 10 až 15 km od většího města. O starší rodinné domy po rekonstrukci v dobře dostupných v částech obcí je stále rostoucí zájem. Rodinné domy s nutnou kompletní rekonstrukcí se prodávají hůře s ohledem na kompromisním řešení dispozic a stále stoupající stavební náklady. Od roku 2020 čelí ČR a většina zemí světa epidemii s vážnými ekonomickými dopady a nepříznivě se vyvíjí i inflace, jež jsou aktuálně velkou motivací investorů pro nákup nemovitých věcí. [obec] je přitom obcí s velkou spádovosti, má velmi dobrou dopravní dostupnost z větších a ekonomicky aktivnějších měst, má velmi dobré portfolio pracovních příležitostí a dobré předpoklady kvalitního bydlení. Zájem o rodinné domy v [obec] je trvale výrazně vyšší nežli nabídka prodejů. V případě stanovení tržního nájemného za užívání bytu znalecký ústav vyšel ze srovnatelných nabídek realitních kanceláří a dospěl k závěru o průměrném jednotkovém nájmu 151 Kč/m2/měsíc. Následně ústav aplikoval srovnávací metodu a nemovitost žalovaných srovnával s pěti dalšími vzorky, z nichž ve čtyřech případech šlo o realizované prodeje a jednou o upravenou nabídku. Tímto porovnáním, jehož postup je znaleckém posudku podrobně vysvětlen, dospěl k závěru, že tržní hodnota nemovitostí žalovaných bez zohlednění věcných břemen činí 7.390.713 Kč. Dále provedl ocenění předmětného věcného břemene, s tím, že jde o užívání vymezeného prostoru nemovité věci konkrétní osobou a použil k tomu výnosový model podle prof. Bradáče. Výpočet je založen na kapitalizaci dosažitelného výnosu z nemovité věci, inkasovaného formou nájemného, se zohledněním věku oprávněné osoby a omezení užitku z věcného břemene v případě, kdy jej užívá oprávněný i povinný. Znalecký ústav zjistil, že neexistuje relevantní vzorek pro aplikaci srovnání pronájmů částí prostorů v rodinných domech, a vycházel proto z pronájmů bytů v bytových domech podle aktuálních nabídek realitních kanceláří. Po korekci parametrů nejvíce ovlivňujících cenu, nájem přepočtený na jednotkovou cenu činí 151 Kč/m2, tedy 1.812 Kč/m2/rok, tedy pro předmět věcného břemene 113.105,04 Kč. Dále ústav kalkuloval s částkou 18.762 Kč, jakožto ročními náklady na uchování nemovité věci resp. její části o rozloze odpovídající předmětu předmětného věcného břemene 62,42 m2 a stanovil čistý roční výnos 94.379,04 Kč rok. Tuto částku násobil koeficientem, představujícím kapitalizaci se zohledněním stáří oprávněného, a dospěl k tržní hodnotě věcného břemene při 100% omezení vlastnického práva 1.368.496,05 Kč. Při omezení vlastnického práva po 74 dny ročně, tj. 20,27% pak tržní hodnota věcného břemene činí 277.394,16 Kč (Soud dopočítává, že při omezení vlastnického práva po 76 dnů ročně, tj. 20,82% tržní hodnota věcného břemene činí 284.920,87 Kč) Znalecký ústav dále uvedl, že je podle jeho dlouholetých zkušeností s oceňováním nemovitých věcí pro dobrovolné i nedobrovolné dražby, velmi obtížné vyjádřit rozdíl mezi prodávanou nemovitou věc zatíženou věcným břemenem a věcí nezatíženou. Např. při prodeji bytových jednotek ve vyloučených lokalitách, například na Mostecku, nejsou investoři ochotni zaplatit za byt zatížený věcným břemenem starší osobou více než 50 % z ceny nemovité věci břemenem nezatížené, naopak tam, kde zájemci kupují nemovitosti jako investici, tedy nikoliv pro řešení svých bytových potřeb, je tento rozdíl daleko menší, např. kolem 10 % maximálně. Proto pro určení tržní hodnoty nemovité věci žalovaných s věcným břemenem vzal v úvahu hodnotu věci břemenem nezatížené a odečetl od ní vypočtenou hodnotu podle tržních principů a dospěl k závěru 7.112.923 Kč (Soud dopočítává, že při omezení vlastnického práva po 76 dnů ročně je možno uvažovat hodnotu nemovité věci s věcným břemenem 7.105.792,13 Kč)

27. Znalecký ústav prostřednictvím pověřeného zástupce svůj znalecký posudek před soudem stvrdil a obhájil. Zástupce vysvětlil, že i když od podání posudku došlo k významným politickým i hospodářským změnám, vzhledem k zásahům centrální banky se situace na trhu s nemovitostmi v posledních měsících ustálila, ceny nemovitostí se již skokově nezvyšují, v některých případech i mírně klesají a vzhledem k výši úrokových sazeb, za níž jsou poskytovány hypotéky, se snižuje zájem o koupi nemovitostí. Prodejnost nemovitostí se stále udržuje, ale doba, v níž jsou nemovitosti prodávány, se prodlužuje. Proto znalecký ústav setrval na závěrech znaleckého posudku, jak byl podán k 20. 1. 2022 beze změny s tím, že závěry tohoto posudku jsou platné i v současné době. S přihlédnutím k námitkám žalobce pak zástupce ústavu vysvětlil, že věk oprávněné osoby, na základě zkušeností a dlouholeté praxe, z hlediska tržního ocenění věcného břemene hraje roli a je třeba k němu přihlížet. Oprávnění z věcného břemene není běžně obchodovatelné, nelze jej na nikoho převést, v daném případě je vázáno pouze na osobu žalobce. Ústav má zkušenosti s prodeji bytů zatížených věcným břemenem a má o tom z minulosti databázi. Většina takto zatížených bytů byla kupována jako investice a věk oprávněné osoby při těchto obchodech sehrával roli důležitou. Podobná databáze o prodejích rodinných domů s věcným břemenem pro osobu však není, protože většinou jsou takové domy převáděny na osoby příbuzné darovací smlouvou. Nedostatek těchto informací je též důvodem, proč nelze učinit závěr, že tržní hodnota nemovitosti žalovaných zatížených věcným břemenem a tržní hodnota nemovitosti bez takového zatížení, je jiná, než zjištěná tržní hodnota věcného břemene. Dále zástupce ústavu vysvětlil, že do obvyklé ceny nepromítají vlivy mimořádných okolností trhu, osobních poměrů prodávajícího nebo kupujícího ani vliv zvláštní obliby, protože je hledána cena byla skutečně objektivní, a prodeje s takovými zátěžemi jsou z posuzování vyloučeny. Pokud proto žalobce namítal, že tržní hodnota věcného břemene by měla být stanovena ve vyšší výši vzhledem k tomu, že má k nemovitosti mimořádný vztah a nemovitost pro něho má velký význam, při hledání tržní hodnoty věcného břemene dle znaleckého ústavu k těmto skutečnostem nelze přihlížet. Při znaleckém posuzování ústav neměl informace o tom, že by předmětná část nemovitosti žalovaných byla pronajímána jako ubytování hotelového typu. Při místním šetření bylo patrno, že horní patro nemovitosti žalovaných je obýváno pro účely bydlení, takto také byli informováni žalovanými, o pronajímání nikdo nehovořil. Pro tržní ocenění nemovité věci byla použita srovnávací metodu a u této metody nehraje roli, zda je dům pronajímán nebo jestli je využíván pro účely bydlení. Z tohoto důvodu, pokud by ústav měl informace o případném pronájmu, byly by v posudku popsány, ale neměly by vliv na cenu nemovitosti, která byla určena porovnávacím způsobem. Neznamenalo by to ani, že by byly hledány jiné srovnávací vzorky nemovitosti, protože podobné informace o jednotlivých nemovitostech nejsou zjistitelné a při porovnávání objektů rodinných domů se k nim nepřihlíží. Hodnota věcného břemene byla stanovena vzhledem k tomu, jak bylo věcné břemeno pro žalobce sjednáno, šlo u něho nikoliv o pronajímání, ale o bydlení. Ani pokud by výnos z pronájmu domu byl třeba i 500 000 Kč ročně, nijak by se to neprojevilo na ceně věcného břemene, protože tato cena vychází z porovnání s nájmy bytů a výnosy z takovéhoto pronájmu v ní nejsou zohledněny a výnosovou metodou by nebylo postupováno zejména proto, že jakým způsobem žalovaní využívali předmětný byt v době, kdy jej žalobce nevyužíval, je jejich věc. Na výši tržní hodnoty věcného břemene nemá vliv to, zda věcné břemeno svědčí jedné osobě, nebo několika osobám.

28. Posledně popsaný znalecký posudek ústavu hodnotí jako spolehlivý podklad, z něhož při svém rozhodování může vycházet. Ústav v posudku jasně vysvětlil, jak při oceňování postupoval a proč tak učinil a proč nemohl přihlížet ke vztahu žalobce k nemovitosti žalovaných, proč přihlížel k věku žalobce a proč by případné výnosy z pronájmu předmětu věcného břemene neměly na závěry jeho posudku vliv. Do zvoleného postupu oceňování znalecký ústav promítl své konkrétní poznatky o posuzované nemovitosti a odborné názory, a vše obhájil i při výslechu pověřeného zástupce před soudem. Znalecké závěry jsou jednoznačné, podložené a přezkoumatelné, v řízení nebyly zpochybněny.

29. Žalobce předložil snímky inzercí, v nichž je nabízeno ubytování v domě [adresa] v ul. [ulice] v [obec] s názvem apartmán [příjmení]. Z inzerce předložené 8. 4. 2021 nelze zjistit, v jakém časovém období byl pronájem apartmánu inzerován. Z inzerce předložené 22. 5. 2022 vyplývá, že jde o nabídku z katalogu pro rok 2022. Připojena jsou dvě hodnocení hostů z léta 2020. Žalovaná popřela, že by aktuálně předmět věcného břemen pronajímala. Uvedla, že inzerát zůstal na inzertních stránkách omylem, a pokud někdo zájem projevil, žalovaná jej odmítala. K pronájmům docházelo jen v roce 2019 2020, kdy dosáhla příjmu kolem 40.000 Kč ročně. Manželství žalovaných ale procházelo 3 roky krizí, v bytě zatíženém věcným břemenem bydlel nějaký čas žalovaný, který se sice již odstěhoval, ale předmětné místnosti zcela ještě nevyklidil.

30. Podle § 3028 odst. 1, 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen o. z.), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

31. Předmětné věcné břemeno užívání bytu vzniklo před 1. 1. 2014, tj. před nabytím účinnosti o. z. Uvedeným dnem došlo k jeho transformaci na služebnost užívacího práva ve smyslu § 1283 a násl. o. z., a soud proto při posuzování žaloby na zrušení předmětné služebnosti (pro zjednodušení je v tomto rozsudku k jejímu označení používán termín„ věcné břemeno“, jak je nazývá zřizovací listina), ze dne 16. 2. 2016 postupoval podle příslušných ustanovení o. z. Takový postup vyplývá z § 3028 odst. 2 o. z. a je ve shodě i s judikaturou vyšších soudů.

32. Před věcným posouzením se soud zabýval důvodností vznesení námitky promlčení. V průběhu řízení žalovaní namítli, že došlo k promlčení práva odpovídajícího věcnému břemeni, neboť v době, kdy žalovaní jeho výkonu bránili tj. od června 2012 do listopadu 2015 se sice žalobce opakovaně domáhal úspěšně náhrady škody, která mu tím vznikla, ale nikdy se nedomáhal vydání rozhodnutí, které by žalovaným ukládalo povinnost výkon jeho služebnosti strpět.

33. Námitka promlčení je v dané věci námitkou významnou, neboť obecným následkem promlčení je výrazné oslabení práva, protože v jeho důsledku dlužníkovi zaniká povinnost plnit (§ 609 o. z.). Promlčené právo samo o sobě sice nezaniká, ale existuje nadále jako tzv. naturální obligace a soud k námitce promlčení nemůže zásadně poskytnout oprávněnému ochranu (§ 610 odst. 1 o. z.). Naopak je-li právo odpovídající služebnosti promlčeno, může se povinný ze služebnosti žalobou úspěšně domoci toho, aby se oprávněný takového práva zdržel. Podle § 618 o. z. se promlčená služebnost vymaže z veřejného seznamu, ve kterém je zapsána, k návrhu osoby, která má na výmazu právní zájem. Podle § 980 odst. 2 věta druhá o. z. s výmazem práva k věci z veřejného seznamu se váže vznik domněnky neexistence takového práva, která je projevem materiální publicity veřejných seznamů. Výmaz promlčené služebnosti jako práva váznoucího na zatížené věci má tedy za následek její faktický zánik. Je-li totiž služebnost skutečně promlčena, má dotčená osoba podle § 618 o. z. právní nárok na její výmaz z veřejného seznamu. S ohledem na uvedené závěry nelze již podle názoru Nejvyššího soudu po 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nadále bez dalšího vycházet z judikatury přijaté za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, podle které promlčení služebnosti spolu se vznesenou námitkou promlčení představuje takovou trvalou změnu, na základě které lze žádat soud, aby služebnost zrušil nebo omezil (§ 1299 odst. 2 o. z., § 151p odst. 2 obč. zák.). Jestliže již samo promlčení zapisované služebnosti představuje takové její oslabení, že ho lze přirovnat k faktickému zániku, nebylo by na místě, aby nadále soud ještě rozhodoval o zrušení služebnosti. Nedohodnou-li se oprávněný a povinný na návrhu na výmaz promlčené služebnosti z veřejného seznamu – katastru nemovitostí (§ 618 o. z.), lze se u soudu domáhat určení, že služebnost je promlčena, a na základě takového soudního rozhodnutí poté dosáhnout jejího výmazu. (viz rozsudek NS z 27.10.2020 sp.z. 22 Cdo 1491/2019). Pokud by tedy bylo možno v dané věci učinit závěr, že došlo k promlčení práva odpovídajícího věcnému břemeni, žaloba žalobce by nemohla mít úspěch.

34. Podle § 633 odst. 1 o. z., brání-li osoba zavázaná z věcného břemene výkonu práva, promlčí se věcné břemeno, pokud oprávněná osoba neuplatní své právo do tří let.

35. Cit. ustanovení (na rozdíl od § 631 a 632 o. z., v nichž je řešeno promlčení pro okolnosti na straně oprávněného) míří na situace, kdy dojde k zrušení zapsaného práva z věcného břemene z důvodů na straně povinného. To aktivuje se režim promlčení dle § 633 (§ 631 a § 632 se nadále neuplatní). Nutno však zmínit, že cit. ustanovení vstoupilo v platnost dnem 1. 1. 2014 a v předchozí právní úpravě občanskoprávních vztahů, tj. v zák.č. 40/1964 Sb., občasný zákoník (obč. zák.) nemělo obdobu. Lhůta v něm stanovená proto nemohla začít běžet dříve než 1. 1. 2014. Tvrdí-li žalovaní, že ve výkonu věcného břemene bránili žalovanému jen do listopadu 2015, je evidentní, že tříletá promlčecí lhůta neuběhla. Nemá-li mít o. z. zpětnou účinnost, dobu, kdy žalovaní žalobci ve výkonu práv z věcného břemene bránili před nabytím účinnosti o. z., započíst nelze.

36. Soud se však dále zabýval otázkou, zda k namítanému promlčení nedošlo již před účinností o. z. resp. zda před touto účinností nezačal běh promlčecí lhůty, jež by doběhla po 1. 1. 2014 (§ 3036 o. z.) Podle § 109 obč. zák., právo odpovídající věcnému břemenu se promlčí, není-li po dobu deseti let vykonáváno.

37. Je třeba připomenout, že u práv odpovídajících věcným břemenům, kterým koresponduje povinnost něco strpět, jak je to v daném případě, začíná běžet promlčecí doba již tím dnem, kdy oprávněný přestal svoje právo vykonávat, aniž by se nutně musel vyžadovat nějaký zásah znemožňující vykonávání, a není podstatné, zda k nevykonávání práva došlo z objektivních nebo subjektivních důvodů. Rozhodný je pouze poslední výkon práva. Nechce-li oprávněný, aby došlo k promlčení jeho práva, musí jej v průběhu promlčecí doby vykonat, čímž dojde k přerušení běhu promlčecí doby.

38. V dané věci z provedených důkazů vyplývá, že žalobce v době, kdy v nemovitosti žalovaných ještě žila jeho matka, do domu dojížděl a své právo, byť s přidruženými konflikty, vykonával. V roce 2007 se matka žalobce přestěhovala do domu s pečovatelskou péčí, na počátku roku 2008 došlo k výměně zámků na vstupní bráně do nemovitosti, v únoru 2008 se žalobce dozvěděl, že si žalovaní jeho přítomnost v domě nepřejí (2T 103/2008) a od tohoto měsíce již žalobce trávil své návštěvy v ČR v hotelu (14 EC 1364/2012), do nemovitosti žalovaných od té doby již neměl přístup, věcné břemeno nevyužíval. Desetiletá promlčení lhůta by uběhla v únoru 2018, řízení v této věci však bylo zahájeno 16. 2. 2016, tedy před jejím uplynutím, tedy včas. Námitku promlčení shledává soud jak z pohledu o.z. tak z pohledu obč. zák. nedůvodnou.

39. Podle § 1299 odst. 2 o. z., při trvalé změně vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou panujícího pozemku nebo oprávněné osoby se vlastník služebné věci může domáhat omezení nebo zrušení služebnosti za přiměřenou náhradu.

40. Protože cit. ustanovení jako osobu legitimovanou k tomu, aby se domáhala zrušení služebnosti, zmiňuje pouze vlastníka zatížené nemovitosti, vyvstala již dříve v soudní praxi otázka, zda obdobné právo svědčí i osobě ze služebnosti oprávněné. Ve svém rozsudku ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 155/2018 Nejvyšší soud na základě teleologického výkladu a hodnotového zvážení dospěl k závěru, že zejména s ohledem na racionalitu zákona, jakož i ústavně zaručený princip rovnosti je namístě upřednostnit aplikaci argumentu a simili, tedy prostřednictvím soudcovského dotvoření práva připustit, že aktivní legitimaci k podání návrhu na zrušení služebnosti má v případě podobném dané věci i osoba oprávněná ze služebnosti. Pochybnosti o aktivní legitimaci žalobce k podání žaloby v dané věci, které provázely počáteční fázi tohoto řízení, jsou takto rozptýleny.

41. Dále soud zkoumal, zda v daném případě došlo k takové trvalé změně poměrů, jež vyvolala hrubý nepoměr mezi zatížením předmětných nemovitostí a výhodou oprávněné osoby. Vyšel z toho, že rozhodující je porovnání stavu v době rozhodování soudu se stavem v době, kdy bylo věcné břemeno zřízeno s tím, že při rozhodování o omezení nebo o zrušení věcného břemene v důsledku změny poměrů je třeba brát v úvahu všechny okolnosti věci. Tedy došlo-li ke změně poměrů, je třeba vážit, jaký měla tato změna vliv na způsob výkonu práva, odpovídajícího věcnému břemeni, jak se projevila na užívání nemovitosti věcným břemenem zatížené, a je třeba vzít do úvahy újmu, která oprávněnému nastane v důsledku zrušení věcného břemene za náhradu, a porovnat ji s případnou újmou, která vznikla vlastníkům zatížené nemovitosti. (Viz rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 1793/2018 nebo sp.zn. 22 Cdo 427/2019). Je-li věcné břemeno zdrojem mimořádně konfliktních vztahů účastníků s dalšími důsledky a stávající situace je dlouhodobě neudržitelná, lze v tom spatřovat důvod zrušení věcného břemene k nemovitosti. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 82/2008).

42. V dané věci z toho, co bylo prokázáno a co účastníci k věci shodně uvedli, vyplývá, že věcné břemeno ve prospěch žalobce bylo zřízeno v roce 1992 zřejmě především z iniciativy rodičů žalobce (t.j. prarodičů 1. žalované- dále jen„ rodiče“), kteří tím chtěli zmírnit disproporci, k níž došlo mezi jejich dvěma dětmi při dělení majetku rodičů. Žalobce v roce 1968 emigroval do ciziny a v roce 1984, v době, kdy zřejmě blížící se změnu politické situace nečekali, rodiče z obavy, že o nemovitost přijdou konfiskací, ji převedli své dceři a jejímu manželovi (rodičům žalované) kupní smlouvou a měli snahu si pro sebe zajistit právo bezplatného doživotního užívání zřízením věcného břemene pro svůj prospěch. Krátce na to se do nemovitosti nastěhovali žalovaní, začali užívat místnosti v přízemí, rodiče si pro užívání uzpůsobili místnosti v prvém patře. Po změně politických poměrů v roce 1989 usilovali rodiče o to, aby žalobce měl k nemovitosti srovnatelná práva jako jejich dcera, a to alespoň věcné břemeno, které by mu umožňovalo část nemovitosti užívat při jeho návštěvách v ČR. Výsledkem byla smlouva uzavřená do notářského zápisu v roce 1992, na níž se rodiče, jejich dcera s manželem a žalobce shodli. Tehdejší vztahy v rodině, byť už zřejmě nebyly zcela ideální, takové uspořádání umožnily a po nějakou dobu bylo věcné břemeno žalobcem využíváno. Postupem doby, zejména po smrti otce žalobce, začalo docházet při užívání nemovitosti ke konfliktům mezi účastníky, jejichž intenzita se stupňovala a důsledkem byla četná občanskoprávní, správní i trestní řízení, v nichž účastníci stáli proti sobě, v některých řízení na straně žalobce vystupovala i jeho matka. Jak je soudu z úřední činnosti známo, obě strany si ve vzájemných sporech počínaly velmi sveřepě a neústupně, uchylovaly se k extrémním právním výkladům a jejich vzájemné vztahy dávno překročily hranici únosnosti. Od podzimu roku 2015 žalovaní sice deklarují, že žalobce v nemovitosti strpí, vztahy jsou však již natolik narušené, že žalobce má z pobytu v nemovitosti žalovaných strach a hledal zástupné důvody, aby nemusel klíče od nemovitosti od žalovaných převzít. Z uvedeného je zřejmé, že úroveň vztahů strany z věcného břemene oprávněné a strany povinné dospěla do neřešitelné situace, jejímž jediným racionálním rozuzlením, je zrušení věcného břemene. Soud proto v tomto ohledu žalobě žalobce vyhověl. Poznatky shora uvedené, které soud získal vlastní úřední činnosti a z přednesů stran, jednoznačně dokládají kritickou úroveň vztahů účastníků a jejich postupnou gradaci do současné nesmiřitelné podoby. Poslední návrh povinné, aby žalobce přece jen zkusil výkon svého oprávnění, neboť žalovaný po rozvodu manželství v domě již nebydlí a žalovaná mu výkon bez problémů umožní, vyznívá za dané úrovně vztahů zjevně účelově a nelze nevidět snahu žalované vyhnout se výplatě náhrady za zrušení věcného břemene. Soud shledává popsané skutečnosti pro uvedený závěr zcela dostatečnými a pro nadbytečnost proto neprováděl další, účastníky navržené důkazy, čestným prohlášením pánů [anonymizováno] a [příjmení], přípis žalovaných z 6. 11. 2015, reakcí žalobce, usnesením z 29. 11. 2007, dopisy z 24. 3. 2009, 25. 10. 2006, protokolem z 23. 1. 2007, dopisem z 12. 12. 2005, 17. 1. 2006 10. 6. 1997, dopisem z 5. 9. 2005, 17. 11. 2004, korespondencí účastníků, úředním záznamem z 20. 2. 2006, úryvky z deníku [příjmení] [příjmení], výpisem z živnostenského oprávnění žalované, přípisem ze dne 30. 3. 2009, sérií fotografií předmětu věcného břemene z roku 2006, úředním záznamem z 22. 1. 2007 a z 20. 2. 2006, usnesením z 28. 6. 2009 o odložení trestního stíhání žalovaných, přepis nahrávky 25. 10. 2005, čestným prohlášením manželů [příjmení] z 5. 6. 2002, protokoly o předávání klíčů z 14. 11. 2017 a 22. 9. 2017.

43. Zrušení věcného břemene pro hrubý nepoměr výhod a zatížení předpokládá, že straně oprávněné bude poskytnuta přiměřená náhrada. Nepřiznání jakékoliv náhrady sice nelze a priori vyloučit, ale v takovém případě by bylo nutno postupovat dle § 2 odst. 3 o. z., které stanoví, že výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění, a šlo by o zcela výjimečný postup, pro jehož uplatnění skutková zjištění v dané věci neposkytují prostor. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 1663/2017). Soud je přesvědčen, že úvahám o nutnosti zrušení věcného břemene za náhradu v daném případě nebrání ani skutečnost, že věcné břemeno ve prospěch žalobce bylo zřízeno bezúplatně. I když ve smlouvě nebyla ujednána za věcné břemeno žádná protihodnota, je zcela zřejmé, že šlo o dovršení majetkového vypořádání a snahy rodičů žalobce o co nejspravedlivější rozdělení majetku mezi obě jejich děti. I když rodiče nemovitosti postoupili kupní smlouvou své dceři a jejímu manželovi, je evidentní, že si byli vědomi toho, že dceru oproti žalobci i tak zvýhodnili a snažili se mu zajistit alespoň možnost bydlení při jeho pobytu v ČR na úkor pohodlí rodiny jejich dcery. Věcné břemeno bylo zřízeno sice bezúplatně, představovalo ale žalobcův podíl na majetku, původně vlastněném jeho rodiči. Nešlo tedy pouze o to, že by žalobcova sestra s manželem dobromyslně a nezištně ve prospěch žalobce zřídili bezúplatně předmětné věcné břemeno, ale o dodatečný krok, učiněný z iniciativy rodičů, směřující k tomu, aby se obou sourozencům od rodičů dostalo srovnatelného prospěchu. Předmětné věcné břemeno tak jednoznačně představuje pro žalobce majetkovou hodnotu a dochází-li nyní k jeho zrušení, není důvodu, proč by náhrada za něj měla být pominuta. Překážkou není ani fakt, že žalobce v průběhu řízení sice uváděl své finanční představy, ale rozhodnutí o výši náhrady ponechal na úvaze soudu. Zrušení věcného břemene za náhradu vyplývá z právního předpisu a soud o náhradě, přichází-li v úvahu, musí rozhodnout i bez návrhu žalobce.

44. Klíčovou otázkou daného řízení pak je, v jaké výši takovou náhradu stanovit. Dle závěrů judikatury vyšších soudů, při rozhodování o výši přiměřené náhrady za zrušení věcného břemene je třeba vycházet z rozsahu majetkového prospěchu, kterého se zrušením věcného břemene dostává vlastníkovi zatížené nemovitosti, jakož i z majetkových důsledků zániku věcného břemene pro oprávněného, přihlížet je třeba i ke všem podstatným okolnostem případu. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že náhrada, jak vyplývá ze shora citovaného ustanovení § 1299 odst. 2 o. z. nepředstavuje a ani nemůže představovat náhradu za to, že žalovaný nemohl věcné břemeno mnoho roků realizovat a že mu žalovaní bránili ve výkonu jeho oprávnění, stejně tak nemůže představovat náhradu za investice, které žalobce do domu žalovaných měl vložit. Náhrada, o které je možno v dané věci uvažovat, je kompenzací za to, o co zrušením věcného břemene žalobce přijde do budoucna s uvážením majetkového prospěchu, kterého se v důsledku zrušení věcného břemene dostane žalovaným. To je také důvodem, proč v řízení bylo věcné břemeno i nemovitosti žalovaných oceňováno aktuálními cenami. V této souvislosti je třeba poznamenat, že v poměrech účastníků nynější zrušení věcného břemene nebude představovat žádnou faktickou změnu. Věcné břemeno žalobce nevykonává od roku 2008, žalovaní část domu, k níž se věcné břemeno vztahuje, užívají od té doby zcela dle svého uvážení bez jakéhokoliv ohledu na jeho zatížení. Tato situace je důsledkem, že žalovaní přestali respektovat smlouvu, kterou jejich právní předchůdci žalobci věcné břemeno zřídili, avšak i toho, jak žalovaní namítali, že žalobce důsledně svá oprávnění nebránil u soudu a nedosáhl tak rozsudku, jenž by uložil žalovaným výkon věcného břemene trpět. Žalobce se omezil převážně pouze na žaloby o náhradu škody, jež mu žalovaní odpíráním oprávnění způsobili. Tato skutečnost též vede soud k přesvědčení, že při úvahách o výši náhrady nelze zohledňovat náklady na ubytování v hotelu nebo v celoročně pronajatém bytě, které bude žalobce nucen v příštích letech vynaložit, neboť vše nasvědčuje tomu, že žalobci od roku 2008 nešlo primárně o zajištění možnosti bezplatného pobytu při návštěvách v ČR v domě, k němuž má emocionální vztah, kterou by teď ztrácel, ale o to, aby mu žalovaní nahradili to, co mu odepřením jeho práva způsobili, tedy spíše o to, aby žalované sankcionoval. Výsledkem zvolené taktiky žalobce je, že nynější rozhodnutí soudu o zrušení věcného břemene neznamená žádnou negativní změnu stávajících dlouhodobých poměrů na jeho straně ani nový majetkový přínos straně žalovaných.

45. Východiskem pro stanovení náhrady je pro soud za dané situace tržní cena věcného břemene, zjištěná znaleckým posudkem znaleckého ústavu, a závěr, že zrušením věcného břemene se tržní cena nemovitosti žalovaných zvýší právě jen o tržní cenu tohoto věcného břemene. Na cenu věcného břemene, jak z provedeného dokazování vyplynulo a jak je logické, má vliv míra omezení vlastnického práva žalovaných. Věcné břemeno v tomto směru bylo sjednáno velmi volně, proto soud, jak již bylo vysvětleno, aby pro rozsah omezení mohl kvantifikovat, vyšel z průměrného počtu dnů, kdy žalobce pobýval na návštěvě v ČR za dobu od roku 2008 a počátku roku 2020, tedy ze 76 dnů v roce. Při takovém omezení vlastnického práva činila tržní cena věcného břemene 284.920,87 Kč zaokrouhleno 285.000 Kč a soud je přesvědčen, že uvažovaná náhrada pod tuto částku za daných okolností nemůže poklesnout. Žalobce ale oprávněně poukazoval na to, že uvedený počet dní nebyl výsledkem jeho rozhodování, ale skutečnosti, že neměl pro chování žalovaných možnost v ČR bezplatně bydlet, čemuž počet a délku pobytu musel přizpůsobovat. Argumentoval tím, že v roce 2007 mu bylo 65 let, plánoval pobyty ČR častější a delší, aby jej kontakt se zemí původu a rodným domem emocionálně uspokojoval. Počítal původně, že zde bude trávit nejméně 160 dnů ročně. Z uvedeného je možno dospět k tomu, že pokud by se věci děly ideálně podle žalobcových představ, tržní cena věcného břemene by dnes činila 600.000 Kč. (tj. 160 dnů = 43,84 % roku. Tržní cena věcného břemene při 100% omezení vlastnického práva = 1.368.496,08 Kč, 43,84% z této částky = 599.948,68 Kč, zaokrouhleno 600.000 Kč.) Protože žádnou další okolnost, která by na výši náhrady v daném případě mohla mít vliv, soud neshledal, hledal výši náhrady v intervalu od 285.000 Kč do 600.000 Kč. Protože však i žalobcův údaj o počtu dnů, které v ČR hodlal pravidelně trávit je jen neověřitelným odhadem a přáním, a je obecnou zkušeností, že nic v běžném životě neprobíhá ideální způsobem, o kterém člověk sní, má soud za to, že danému případu odpovídající spravedlivou výší náhrady je střední hodnota uvedeného intervalu, tj. částka 442.500 Kč a tuto částku proto uložil žalovaným zaplatit. I když je jejich manželství rozvedeno, jejich předmětná nemovitá věc se v době rozhodování soudu stále nachází v nevypořádaném zaniklém společném jmění žalovaných, soud proto uložil oběma žalovaným uvedenou náhradu žalobci zaplatit společně a nerozdílně.

46. O nákladech řízení rozhodoval soud podle § 142 odst. 1 a 3 o. s. ř. Žalobce se v řízení domáhal v řízení úspěšně domohl zrušení věcného břemene, jeho představy o výši náhrady, byť je přímo nevyjádřil v žalobním petitu, byly naplněny toliko částečně. Rozhodnutí soudu o výši náhrady vychází ale z úvahy soudu, je proto na místě, aby žalobci byly účelně vynaložené náklady řízení nahrazeny plně. Náklady žalobce jsou představovány náhradou za zaplacený soudní poplatek 5.000 Kč, zálohami na znalecké posudky, které žalobce zaplatil ve výši 11.000 Kč a odměnou a náhradou nákladů jeho zástupkyně.

47. Pokud jde o odměnu zástupkyně žalobce, tuto soud vypočetl podle § 9 odst. 3 písm. c) a § 7 vyhl.č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a to z tarifní hodnoty 35.000 Kč, jak toto ustanovení stanoví, a činí 2.500 Kč za jeden úkon právní služby. Soud nenalézá za zmíněné právní úpravy možnost vyměřit odměnu z výše přisouzené náhrady. Náhrada za zrušení věcného břemene je pravidlem, pokud by zákonodárce mínil výši odměny advokáta vázat na její výši, bylo by to v právním předpise vyjádřeno.

48. Zástupkyně žalobce vyúčtovala odměnu za 24 vykonané úkony právní služby, soud ji přiznává odměnu za 14,5 úkonů. Jde o tyto úkony: příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby, účast na jednání dne 22. 11. 2017, 16. 6. 2021 a 9. 6. 2022 úkony, vyjádření z 10. 1. 2018 a doplňující vyjádření z 26. 1. 2018 dohromady 1 úkon, vyjádření z 11. 2. 2020, vyjádření z 5. 3. 2020, vyjádření z 16. 3. 2020, vyjádření z 27. 3. 2020 a doplňující vyjádření z 2. 4. 2020 - 1 úkon, vyjádření z 13. 8. 2020, sdělení z 14. 7. 2021 a 19. 7. 2021 úkon, námitka podjatosti znal. ústavu z 8. 9. 2021 úkonu a vyjádření z 2. 3. 2022. Soud nepřiznává zástupkyni žalobce odměnu za účast na jednání 24. 2. 2020, neboť se z tohoto jednání omluvila a neúčastnila se jej, nenáleží ji proto ani náhrada nákladů spojená s účastí na tomto jednání. Dále soud nepřiznává odměnu za úkony, jimiž neúčelně reagovala 9. 8. 2016 a 3. 12. 2016 na vyjádření žalovaných argumenty, které buď opakovala nebo které měly být již obsaženy v žalobě. Odměna zástupkyni žalobce též nenáleží dále za přípis z 2. 10. 2018, jímž sdělovala nesouhlas s odročením jednání neboť se netýká věci samé. Neúčelným shledává soud vyjádření z 3. 12. 2020, jímž reagovala na námitky, které žalovaní vznesli proti znaleckému posudku Ing. Rádla a z 20. 4. 2021, jímž se písemně vyjadřovala k posudku Ing. Mazáčka, což mohla učinit při následném jednání. Za úkon právní služby soud nepovažuje podání z 8. 4. 2021, jež připojila k předkládaným inzercím, vyjádření z 20. 4. 2021 k odročení jednání ani podání z 25. 5. 2022, jímž doprovodila předložení další inzerce. Jeden z výše uvedených úkonů tedy nebyl vykonán, další jejich část nepokládá za účelné- zejména opakované repliky na vyjádření protistrany reagující na skutečnosti, které pro řízení neměly význam, nebo v nichž jen opakuje dříve uplatněnou argumentaci. Předložení důkazu (v daném případě inzerce) pak nepokládá soud za úkon právní služby.

49. Zástupkyni žalobce tak náleží odměna za 14,5 úkonů, tj. 36.250 Kč, k ní je třeba připočíst 15 paušálních náhrad nákladů dle § 13 odst. 3 AT, tj. 4.500 Kč, a náhradu jízdného z místa jejího sídla k procesnímu soudu a zpět tj. ve vzdálenosti 220 km, vypočtenou podle § 157 a násl. zák.č.262/2006 Sb., ke třem jednáním konaným dne 22. 11. 2017, 14. 6. 2021 a 9. 6. 2022, a to vozem Kia Sportage, reg.zn. 8 A [číslo], s průměrnou spotřebou 7,1 l motorové nafty. Náhradu jízdného k jednání 22. 11. 2017 vypočetl soud dle vyhl.č. 440/2016 Sb., sazba základní náhrady na 1 km jízdy činí 3,90 Kč, cena nafty 28,60 Kč za litr. Náhrada jízdného činí 1.304,73 Kč. Náhradu jízdného k jednání 14. 6. 2021 vypočetl soud dle vyhl.č. 589/2020 Sb., sazba základní náhrady na 1 km jízdy činí 4,40 Kč, cena nafty 27,20 Kč za litr. Náhrada jízdného činí 1.392,86 Kč. Náhradu jízdného k jednání 9. 6. 2022 vypočetl soud dle aktuálního znění vyhl.č. 511/2021 Sb., sazba základní náhrady na 1 km jízdy činí [číslo], cena nafty 47,10 Kč za litr. Náhrada jízdného činí 1.769,70 Kč. Náhrada jízdného celkem dosáhla výše 4.467,29 Kč. Náhrada za promeškaný čas podle § 14 odst. 1 a 3 AT ke třem jednáním představuje 1.800 Kč za 18 promeškaných půlhodin, a 21 % daň z přidané hodnoty, přiznanou podle § 14a AT a § 23a zák. č. 85/1996 Sb. 9.873,63 Kč. Odměna a náklady zástupkyně žalobce tak celkem činí 56.890,92 Kč, zaokrouhleno 56.891 Kč Náklady řízení žalobce celkem činí 72.891 Kč a soud uložil žalovaným, aby tuto částku žalobci společně a nerozdílně zaplatili k rukám jeho zástupkyně.

50. Podle § 148 odst. 1 o.s.ř., má stát podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků.

51. Podle ustálené soudní praxe se pravidla pro rozhodování o nákladech účastníka prosadí i při rozhodování o nákladech státu. Z důvodů shora uvedených tedy soud rozhodl o solidární povinnosti žalovaných zaplatit státu náklady, které byly v průběhu řízení hrazeny z rozpočtových prostředků. Protože část těchto nákladů v době rozhodování soudu ještě nebyla známa, vyhradil si soud rozhodnutí o její výši a splatnosti v navazujícím usnesení. V době rozhodování však bylo jisté, že stát vynaložil na znalečné znalci [příjmení] [celé jméno znalce] po zápočtu zálohy 4.000 Kč, zaplacené žalobcem, za písemný znalecký posudek 6.950.53 Kč, za písemné stanovisko k námitkám žalovaných 2.722,50 Kč a na odměnu a náhradu nákladů spojených s výslechem před soudem znalce dne 14. 6. 2021 částku 5.314 Kč, celkem 14.987 Kč. Na znalečné znaleckému ústavu po zápočtu zálohy zaplacené žalobcem 7.000 Kč, za písemný znalecký posudek z rozpočtu státu vyplatil 13.207 Kč Celkem tak stát v řízení zatím vynaložil 28.194 Kč a tuto částku soud uložil žalovaným k solidární úhradě s tím, že další rozhodnutí o povinnosti žalovaných k náhradě bude následovat.

52. Podle § 160 odst. 1 o.s.ř. rozhodl soud o tom, že žalovaní jsou povinni všechny povinnosti podle toho rozsudku splnit ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku.

Poučení