9 C 307/2019-132

Rubrum

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Lukášem Ludvíkem v právní věci žalobce [údaje o účastníkovi] [údaje o zástupci] proti žalovanému [údaje o účastníkovi], o zaplacení částky 367.466,80 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Řízení se zastavuje co do částky 1.113,20 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 1.113,20 Kč od 16. 7. 2019 do zaplacení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 366.353,60 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 366.353,60 Kč od 16. 7. 2019 do zaplacení, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 87.377,60 Kč, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 4. 10. 2019 domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud stanovil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 367.466,80 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 367.466,80 Kč od 16. 7. 2019 do zaplacení. Žalobu odůvodnil žalobce tím, že usnesením Policie ČR, KŘP Karlovarského kraje, SKPV, odbor hospodářské kriminality, [číslo jednací] (dále jen„ Usnesení“) bylo (kromě jiných osob) v roce 2011 zahájeno trestní stíhání žalobce pro podezření ze spáchání trestného činu úvěrový podvod podle ustanovení § 250b odst. 1, 4 písm. b) trestního zákona. Rozsudkem zdejšího soudu ze dne 9. 5. 2017, č.j. 3 T 40/2012-3546 (dále jen„ Rozsudek“) byl žalobce uznán vinným ze spáchání trestného činu úvěrový podvod podle ustanovení § 250b odst. 1, 4 písm. b) trestního zákona. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 1. 2018, č.j. 50 To 492/2017-3707 (dále jen„ Usnesení KS“) byl Rozsudek zrušen a věc vrácena zdejšímu soudu k novému projednání. Usnesením zdejšího soudu ze dne 9. 10. 2018, č.j. 3 T 40/2012-3884 bylo trestní stíhání žalobce zastaveno, neboť jeho trestní odpovědnost byla promlčena. Žalobce na nedůvodnost trestního stíhání od počátku poukazoval a navrhoval jeho zastavení (ke konkrétním námitkám žalobce vůči trestnímu stíhání viz žaloba). Trestní stíhání žalobce bylo nezákonné a v souvislosti s nezákonným trestním stíháním vznikla žalobci majetková škoda, neboť musel vynaložit finanční prostředky na svoji obhajobu, přičemž tuto škodu požaduje nahradit po žalovaném podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v platném znění (dále jen„ Zákon“). Majetková škoda činí celkem 117.466,80 Kč a sestává z mimosmluvní odměny za zastoupení žalobce advokátem podle advokátního tarifu za 42,5 úkonu právní služby, paušální náhrady nákladů advokáta a 21 % DPH (blíže viz přehled úkonů právní služby v žalobě). Žalobce dále uplatňuje nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním ve výši 250.000 Kč (náhrada přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve výši 140.000 Kč a náhrada nemajetkové újmy za způsobenou psychickou újmu a za poškození dobrého jména a cti žalobce ve výši 110.000 Kč, neboť žalobce zakusil v souvislosti s trestním stíháním duševní útrapy a stres a došlo k poškození jeho dobrého jména a cti). Žalobce vyzval žalovaného k plnění výzvou, která byla žalovanému doručena dne 15. 1. 2019. V zákonné šestiměsíční lhůtě žalovaný na výzvu nereagoval (své odmítavé stanovisko zaslal žalobci až dne 16. 10. 2019), žalobce se proto domáhá zaplacení majetkové škody a nemajetkové újmy žalobou. Žalovaný zpochybnil nárok žalobce již co do jeho základu, a to zejména s odkazem na skutečnost, že trestní řízení vedené vůči žalobci bylo zastaveno z důvodu promlčení trestní odpovědnosti, resp. promlčení trestního stíhání dle ustanovení § 67 trestního zákona a ustanovení § 11 trestního řádu Vedle toho je žalovaný názoru, že trestní řízení vedené vůči osobě žalobce bylo skončeno v přiměřené lhůtě, neboť je nutno zohlednit složitost dokazování a skutečnost, že žalobce byl pouze jedním z více obžalovaných. Žalovaný je také přesvědčen, že žalobci nevznikla nemajetková újma za způsobenou psychickou újmu a za poškození dobrého jména a cti žalobce. Soud v dané věci nařídil jednání a provedl při něm dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Protože podáním doručeným soudu dne 28. 2. 2022 vzal žalobce žalobu částečně zpět co do částky 1.113,20 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 1.113,20 Kč od 16. 7. 2019 do zaplacení, neboť ji požadoval po žalovaném neoprávněně, soud řízení v rozsahu zpětvzetí žaloby zastavil podle ustanovení § 96 odst. 1, 2 o.s.ř. (výrok I. rozsudku). Na základě účastníky označených a k důkazu provedených listin má soud v tomto sporu z obsahu spisu Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 3 T 40/2012 za zjištěné, že prvním úkonem vůči žalobci učiněným ze strany orgánů činných v trestním řízení byla žádost o podání vysvětlení ze dne 31. 5. 2010, kdy žalobce odmítl vypovídat, shodně jako při výslechu v pozici obviněného, k němuž mělo dojít dne 13. 6. 2011. Obžaloba, které žalobce čelil spolu s dalšími obžalovanými, a kterou konkrétně jemu bylo kladeno za vinu, že jako jednatel společnosti [právnická osoba] doposud neznámým způsobem opatřil nepravdivé přílohy daňového přiznání s úmyslem podvodně vylákat finanční prostředky od [právnická osoba], čímž měl této způsobit škodu ve výši 670.000 Kč a dopustit se tak trestného činu úvěrového podvodu podle ustanovení § 250b odst. 1, 4 písm. b) trestního zákona, napadla u zdejšího soudu dne 27. 2. 2012. Z dalšího obsahu trestního spisu pak plyne, že v období od nápadu obžaloby do 28. 8. 2012 proběhlo u zdejšího soudu pět hlavních líčení, přičemž po hlavním líčení dne 28. 8. 2012 bylo hlavní líčení odročeno na neurčito za účelem zkoumání duševního stavu jiného z obžalovaných. V následném období od 24. 9. 2013 do 8. 7. 2014 proběhla v trestní věci další tři hlavní líčení. V následném období nebylo ve věci zdejšího soudu sp. zn. 3 T 40/2012 fakticky jednáno, a to až do dne 22. 3. 2016, tedy po dobu více než jednoho a půl roku, primárně z toho důvodu, že soudce věc vyřizující byl přeložen na stáž u Krajského soudu v Plzni, jejíž trvání mu následně bylo prodlouženo, a věc byla přidělena nové soudkyni až referátem trestní místopředsedkyně Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 7. 4. 2015. V období od 22. 3. 2016 do 13. 4. 2017 pak proběhla ve věci čtyři hlavní líčení, která, z pohledu soudu, vedla k relevantnímu projednání trestní věci, neboť řada hlavních líčení byla odročena a fakticky se nekonala, a to z nejrůznějších důvodů (blíže neurčené důvody organizační, žádosti o odročení vznesené právními zástupci jiných obžalovaných, nepřítomnost přísedící, skončení mandátu přísedící, apod.), přičemž nikdy se nejednalo o důvod, který by byl vyvolán chováním samotného žalobce, příp. jeho právního zástupce. Za jednání, která by byla relevantní a směřovala k ukončení trestní věci, pak z pohledu soudu nelze považovat hlavní líčení, jejichž trvání nepřesáhlo dobu třiceti minut. Z pohledu soudu je pak zásadní i skutečnost, rovněž plynoucí z obsahu trestního spisu, že žalobce prostřednictvím svého právního zástupce uplatnil u soudu již dne 28. 2. 2017 návrh na zastavení trestního stíhání své osoby z důvodu promlčení, přičemž o tomto návrhu bylo rozhodnuto až usnesením trestního soudu ze dne 9. 10. 2018, které nabylo právní moci dne 23. 10. 2018. Ve věci samé bylo v mezidobí rozhodnuto Rozsudkem, kterým byl žalobce shledán vinným trestnou činností kladenou mu za vinu obžalobou a odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s odkladem na zkušební dobu jednoho roku, a to i přesto, že v době tohoto rozhodnutí, jak plyne ze shora uvedeného, již trestní soud evidoval návrh žalobce na zastavení trestního stíhání. Skutečnost, že zdejší soud pominul návrh žalobce na zastavení trestního stíhání, vytkl tomuto soudu i Krajský soud v Plzni, který jako soud odvolací v neveřejném zasedání dne 22. 1. 2018 Rozsudek Usnesením KS zrušil a věc vrátil zdejšímu soudu k dalšímu řízení, a to pro nepřezkoumatelnost Rozsudku, nedostatečně provedené dokazování a nedostatečné odůvodnění Rozsudku. Konkrétně pokud jde o rozhodnutí soudu prvního stupně ve vztahu k osobě žalobce, zdůraznil odvolací soud, jak již shora uvedeno, potřebu vypořádat se s návrhem žalobce na zastavení trestního stíhání, dále že se zdejší soud nezabýval důsledně obhajobou žalobcem uplatněnou, a to včetně skutečnosti týkající se tvrzení žalobce o tom, že poskytnutý úvěr byl zaplacen ještě před podáním obžaloby. V souladu s pokynem odvolacího soudu pak zdejší soud zastavil trestní stíhání vůči osobě žalobce usnesením ze dne 9. 10. 2018, č.j. 3 T 40/2012-3884, přičemž z odůvodnění tohoto usnesení je patrné, že soud vzal za prokázané, že v době podání obžaloby již byl poskytnutý úvěr zaplacen a nevznikla tudíž [právnická osoba] ze strany žalobce jakákoliv škoda. Ze spisu zdejšího soudu sp. zn. 11 C 306/2019 bylo zjištěno, že soud pravomocně přiznal žalobci [jméno] [příjmení] vůči žalovanému nárok na zaplacení částky ve výši 363.207,60 Kč, skládající se z náhrady majetkové škody ve výši 113.207,60 Kč a náhrady nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním ve výši 250.000 Kč (skládající se z náhrady přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve výši 140.000 Kč a náhrady nemajetkové újmy za způsobenou psychickou újmu a za poškození dobrého jména a cti žalobce ve výši 110.000 Kč). Podstatné je, že žalobce [jméno] [příjmení] byl spoluobviněným a spoluobžalovaným žalobce v této věci, tedy [jméno] [příjmení], ve stejné trestní věci. Co se týče délky trestního řízení, jeho procesních peripetií a konstatace nezákonnosti trestního stíhání, je tedy situace obou žalobců naprosto identická. Žalobce při svém účastnickém výslechu uvedl, že celé období trestního řízení pro něj představovalo velkou psychickou zátěž, zejména to, jak se trestní řízení táhlo, kdy po celou dobu mu hrozil trest odnětí svobody v rozmezí 2 - 8 let. Mělo to samozřejmě dopad i na jeho rodinu, zvláště na jeho rodiče, kteří již byli pokročilého věku, žalobce se o ně staral, matka často plakala, otec byl z toho zoufalý, jako pro starou školu a poctivého člověka bylo pro něj nepředstavitelné, že by se žalobce dopustil toho, co mu bylo kladeno za vinu, velmi těžce to snášel, jezdil i na konzultace za právním zástupcem žalobce, přičemž před třemi lety zemřel, matce je 79 let, žalobce je jejich jediný syn, takže vidět jejich trápení pro něj bylo to nejhorší. Velmi zvláštní bylo to, že soud až po pěti letech od zahájení trestního stíhání zjistil, že ta částka, kvůli níž byl trestně stíhán, byla zaplacena už před zahájením trestního stíhání, na což přišel až právní zástupce žalobce. Před zahájením trestního stíhání byl jednatelem společnosti s ručením omezeným, podnikal, poté tuto činnost ukončil a byl bez zaměstnání, vykonával i různé brigády, např. i v Německu. Je bezdětný, není ženatý, nicméně trestní stíhání mělo samozřejmě vliv na různé jeho partnerské vztahy. Bylo to psychicky velmi náročné období, naštěstí nemusel vyhledat lékařskou pomoc nebo se neuchýlil třeba k alkoholu nebo jiným návykovým látkám. Vliv na jeho psychiku měla i medializace té věci, když se objevil např. nějaký článek v novinách, že ta věc je prošetřována, i kdyby se tam neobjevilo jeho jméno, tak se začal stranit lidí, svým způsobem před nimi utíkal, kdy prostě nevěděl, kdo co tuší nebo ví, jestli se jedná o jeho osobu, apod. K psychickému vypětí přispívalo i to, že mu bylo kladeno za vinu, že připravil banku o částku 670.000 Kč. Pokud by mu bylo uloženo uhradit tuto částku, tak by na to prostředky neměl, v podstatě veškeré jeho úspory padly na náklady právního zastoupení, musel si půjčit od rodičů částku zhruba 100.000 Kč. Měl možnost trvat na pokračování v trestním řízení a na projednání té věci, nicméně rozhodl se k tomu nepřistoupit, už toho na něj bylo opravdu hodně, byl to velký stres a rovněž by ani neměl peníze na další právní zastoupení, musel by si zase někde půjčit, takže jelikož to trvalo velmi dlouhou dobu, tak se rozhodl v tom nepokračovat. Když se dozvěděl o možném promlčení trestního stíhání, tak samozřejmě se s tím pojila úleva, že vlastně celá ta záležitost skončí, ale poté, co podal návrh na zastavení trestního stíhání, tak přesto zdejší soud vydal rozsudek, kterým ho uznal vinným ze spáchání toho trestného činu, což samozřejmě pro něj bylo zase krokem zpět, kdy doufal, že to dobře dopadne, a přesto došlo, byť nepravomocně, k jeho odsouzení. Dle ustanovení § 1 odst. 1 Zákona stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Dle ustanovení § 5 Zákona stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem. Dle ustanovení § 7 odst. 1 Zákona právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Dle ustanovení § 8 odst. 1 Zákona nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Dle ustanovení § 15 Zákona přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku. Domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. Dle ustanovení § 31 Zákona náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána. Náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení. Zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně. Poškozený nemá právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu. Dle ustanovení § 31a odst. 1, 2 Zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Na základě provedeného dokazování, kdy soud hodnotil důkazy jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, a kdy na věc aplikoval kromě výše uvedených rovněž ustanovení § 6 odst. 2 písm. a) Zákona, dospěl k závěru, že žaloba je v rozsahu po částečném zastavení řízení důvodná. Soud se neztotožnil se stanoviskem žalovaného, že pokud se žalobce nedomáhal pokračování trestního řízení vůči své osobě, a spokojil se s jeho zastavením v důsledku promlčení trestního stíhání, pak je na věc nutno bez výjimky aplikovat ustanovení § 12 Zákona, který nárok na odškodnění nepřiznává. Soud zde odkazuje na rozhodnutí NS ČR sp. zn. 30 Cdo 1777/2012 ze dne 17. 1. 2013 a jeho právní větu a dále pak na rozhodnutí NS ČR sp. zn. 30 Cdo 3485/2013 ze dne 3. 4. 2013 (publikováno pod Rc 77/2014), podle kterých analogická aplikace ustanovení § 12 odst. 1 písm. b) Zákona není možná v případě, kdy poškozený, proti němuž vedené trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu jeho nepřiměřené délky, neměl možnost dosáhnout pro sebe příznivějšího výsledku trestního stíhání tím, že by navrhl jeho pokračování. Soud je toho názoru, že délku trestního stíhání vedeného proti žalobci nelze hodnotit pouze z pohledu obtížnosti dokazování a skutečnosti, že bylo obžalováno více osob, ale je nutno přihlédnout k průběhu toho kterého trestního řízení, které z pohledu soudu v daném případě bylo po přidělení věci novému soudci vedeno nekoncentrovaně, nepřiměřeně dlouho, a to výlučně z důvodů, které nemohou jít k tíži samotného žalobce. Za zcela zásadní pak soud považuje skutečnost, že o návrhu žalobce na zastavení trestního stíhání bylo rozhodnuto až s odstupem 19 měsíců, přičemž nečinnost trestního soudu po tuto dobu nelze, z pohledu soudu, jakkoliv zdůvodnit. Z toho pro soud plyne, že po žalobci nebylo možno spravedlivě požadovat, aby se domáhal pokračování trestního řízení, neboť nebylo možno předpokládat, že by v reálném čase bylo naplněno jeho legitimní očekávání spravedlivého procesu. Nelze se příliš pozastavovat nad postupem žalobce, který po zhruba osmi letech trvání trestního řízení, značně psychicky i finančně vyčerpán, nepožadoval pokračování tohoto řízení s neodhadnutelnou dobou jeho dalšího trvání, a spokojil se s jeho zastavením. V daném případě nelze zároveň dovodit, že by žalobce sám přispěl k vedení trestního stíhání vůči své osobě tím, že opakovaně ve věci odmítl vypovídat. Pro tuto věc je rovněž klíčové, že právní závěry soudu uvedené v předchozím odstavci již byly podrobeny testu jak odvolacího, tak dovolacího přezkumu, a to ve věci zdejšího soudu sp. zn. 11 C 306/2019, která, jak shora uvedeno, se v podstatných znacích ničím neodlišuje od projednávané věci, přičemž tyto závěry zdejšího soudu plně obstály. Podle ustanovení § 13 občanského zákoníku každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky. I s ohledem na toto zákonné ustanovení je namístě nárok žalobce co do jeho základu posoudit jako důvodný, neboť proti žalobcům [jméno] [příjmení] a [celé jméno žalobce] bylo vedeno společné trestní řízení se stejným výsledkem. Jak ze shora uvedeného plyne, soud shledal návrh žalobce důvodným co do základu, přičemž pokud jde o jeho výši, pak nárok uplatněný na náhradu majetkové škody spočívající v nákladech na obhajobu v trestním řízení za jednotlivé úkony právní pomoci učiněné zástupcem žalobce v trestním řízení byl uplatněn v rozsahu po částečném zastavení řízení ve správné výši, neboť přehled úkonů tak, jak byly uplatněny pod bodem II. žaloby, plně odpovídá obsahu trestního spisu zdejšího soudu sp. zn. 3 T 40/2012, přičemž s ohledem na průběh trestního řízení lze za účelně vynaložené náklady právního zastoupení považovat i porady se žalobcem přesahující jednu hodinu tak, jak jsou dokladovány souborem potvrzení z 9. 1. 2019 a jak proběhly ve dnech 30. 4. 2012, 21. 5. 2012, 2. 7. 2012, 23. 9. 2013, 4. 7. 2014, 11. 1. 2016, 21. 3. 2016, 6. 2. 2017, 4. 8. 2017 a 20. 6. 2018. Nárok žalobce na náhradu majetkové škody ve výši 116.353,60 Kč je proto důvodný a soud ho žalobci přiznal, ostatně ani žalovaný správnost výpočtu výše této škody nezpochybnil. Jak je uvedeno v ustanovení § 31a odst. 1, 2 Zákona, zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Soud po zhodnocení všech skutečností dané věci, které vzešly najevo z provedeného dokazování, uzavřel, že konstatování porušení práva není dostatečným pro náhradu nemajetkové újmy, která žalobci vznikla v příčinné souvislosti s jeho nezákonným trestním stíháním. Rozhodování o náhradě nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání musí nutně přihlížet ke všem jedinečným skutečnostem té které věci, které v řízení vyjdou najevo. Nejedná se o situace, které lze„ poměřit“ podle nějakých předem daných pevných kritérií. Vždy do hry vstupuje i subjektivní pohled rozhodující autority na konkrétní skutkové okolnosti věci. V tomto konkrétním případě trvalo trestní řízení 96 měsíců, jinak řečeno osm let, čemuž zcela odpovídá požadovaná částka na náhradě přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve výši 140.000 Kč, byť tato byla uplatněna v maximální možné výši, s přihlédnutím ke skutečnosti, že dle ustálené judikatury NS ČR za jeden rok nezákonného řízení náleží poškozenému zpravidla částka 15.000 Kč – 20.000 Kč, v případě prvních dvou let řízení o polovinu nižší. Soud je toho názoru, že požadovaná částka plně odpovídá všem zákonným hlediskům, platné judikatuře a dlouhodobé soudní praxi. O celkové délce řízení již byla řeč, lze připustit, že trestní řízení bylo složitější povahy, již proto, že bylo vedeno proti několika obžalovaným, za podstatnou však soud považuje skutečnost, že ve vztahu k osobě žalobce již mělo být zohledněno, že tento uplatnil návrh na zastavení trestního stíhání své osoby u soudu již dne 28. 2. 2017, a to z důvodu promlčení, o tomto návrhu však bylo pravomocně rozhodnuto až ke dni 23. 10. 2018. Z obsahu spisu dále jednoznačně plyne, že žalobce, jako obviněný a obžalovaný, svým jednáním nijak nepřispěl k průtahům v trestním řízení, přičemž zároveň lze dovodit průtahy v řízení vedeném proti žalobci, a to zejména před soudem, když trestní řízení je zároveň nutno hodnotit z časového hlediska jako jeden komplexní celek. Rovněž zde je přiléhavé aplikovat ustanovení § 13 občanského zákoníku ve vztahu ke věci zdejšího soudu sp. zn. 11 C 306/2019, kdy byl žalobci [jméno] [příjmení] pravomocně přiznán nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve výši 140.000 Kč, neboť v tomto ohledu se projednávaná věc ničím materiálně neodlišuje, což opět připouští i žalovaný. Co se týče nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy za způsobenou psychickou újmu a za poškození dobrého jména a cti žalobce ve výši 110.000 Kč, tak má soud zejména z účastnického výslechu žalobce za prokázané, že se zdravotní, zejména psychický stav žalobce zhoršil v důsledku zahájení a trvání jeho trestního stíhání. Žalobce uvedl, že celé období trestního řízení pro něj představovalo velkou psychickou zátěž, zejména s ohledem na délku trvání, ohrožení trestem odnětí svobody až na 8 let a hrozbu uložení povinnosti náhrady škody ve výši 670.000 Kč. Až po sedmi letech trestního stíhání došlo k jeho zastavení, a to až poté, co přes podaný návrh na zastavení trestního stíhání byl žalobce zdejším soudem nepravomocně uznán vinným. Žalobce velmi špatně snášel dopad trestního stíhání na jeho rodiče, již důchodového věku, o které pečoval a byl jejich jediným synem, a kteří se nemohli vyrovnat s trestním stíháním žalobce. Žalobce rovněž po zahájení trestního stíhání přestal podnikat a živil se brigádně. Trestní stíhání mělo také negativní vliv na jeho partnerské vztahy. Vyčerpán (i finančně) se rozhodl netrvat na projednání věci a spokojil se se zastavením trestního stíhání z důvodu promlčení trestní odpovědnosti. Soud si je vědom rozdílů mezi žalobcem a žalobcem [jméno] [příjmení] v řízení sp. zn. 11 C 306/2019. [jméno] [příjmení] je osobou o 20 let mladší a nezákonné trestní stíhání mu znemožnilo realizovat jeho nadějně započatou kariéru profesionálního hokejisty. Pokud však žalovaný mj. z těchto rozdílů dovozuje, že žalobce by neměl mít právo na náhradu nemajetkové újmy za způsobenou psychickou újmu a za poškození dobrého jména a cti žalobce, přinejmenším ne ve stejné výši jako žalobce [jméno] [příjmení], tak s tímto názorem soud nesouhlasí. Žalobce nepochybně psychickou újmu utrpěl, a to nemalou, což je dáno již samotným faktem nezákonného trestního stíhání a jeho délkou. Patrně pouze osoby s duševní poruchou se mohou k (z jejich pohledu) nedůvodnému trestnímu stíhání stavět indiferentně, případně dokonce z něj pociťovat uspokojení. Žalobce takovou osobou zcela jistě není. Poněkud cynickým se soudu jeví argument žalovaného, že pokud žalobce nepotřeboval pro své psychické potíže odbornou péči, tak zas tak příliš psychicky netrpěl. Soud psychické vypětí žalobce trvající osm let takto zlehčovat nehodlá a nemůže, neboť nikdo, kdo si neprošel podobným úsekem života jako žalobce, nemůže tvrdit, že ví, jak se asi žalobce mohl po celou dobu cítit. Na porovnání mezi žalobcem a žalobcem [jméno] [příjmení] v řízení sp. zn. 11 C 306/2019 je vhodné nahlížet i z jiného úhlu pohledu. Oba žalobci (zastoupeni stejným zástupcem) požadovali náhradu nemajetkové újmy za způsobenou psychickou újmu a za poškození jejich dobrého jména a cti ve stejné výši 110.000 Kč. To však neznamená, že by žalobci [jméno] [příjmení] nebylo možno přiznat náhradu ve větším rozsahu, pokud by požadoval její přiznání, a to právě s přihlédnutím k okolnostem spojeným s jeho věkem, zmařením sportovní kariéry, apod. Tímto prizmatem není přiznání náhrady nemajetkové újmy ve výši 110.000 Kč žalobci v této věci ničím extrémním, už jen vzhledem k tomu, jak uzavřel zdejší soud ve věci sp. zn. 11 C 306/2019, že„ uvedená částka, v přepočtu na délku trestního řízení, představuje částku 1.150 Kč za jeden měsíc neoprávněného trestního stíhání vedeného proti žalobci, tedy z pohledu soudu částku ve zcela minimální výši“. Lze tedy shrnout, že po provedeném dokazování se žalobci podařilo prokázat, že má nárok na náhradu majetkové škody ve výši 116.353,60 Kč a na náhradu nemateriální újmy způsobené nezákonným trestním stíháním ve výši 250.000 Kč (skládající se z náhrady přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve výši 140.000 Kč a náhrady nemajetkové újmy za způsobenou psychickou újmu a za poškození dobrého jména a cti žalobce ve výši 110.000 Kč) a zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 366.353,60 Kč od 16. 7. 2019 do zaplacení (§ 1970 občanského zákoníku ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění). Vzhledem k tomu, že žalovaný svoji povinnost k plnění do současné doby nesplnil, byla mu stanovena rozhodnutím soudu a k jejímu splnění byla žalovanému určena prodloužená patnáctidenní lhůta dle ustanovení § 160 odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř., běžící od právní moci tohoto rozsudku. Prodloužení lhůty je odůvodněno tím, že soud přihlédl k žádosti žalovaného, který z důvodů organizačně-technických v návaznosti na čerpání plnění ze státního rozpočtu potřebuje delší časové rozmezí pro poukázání platby žalobci. Prodloužením lhůty nedojde k zásadnímu zásahu do práv žalobce (výrok II. rozsudku). Výrok III. rozsudku o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 3 o.s.ř. Žalobce měl v řízení neúspěch v poměrně nepatrné části (1.113,20 Kč, když žalobce procesně zavinil částečné zastavení řízení), soud mu proto přiznal právo na plnou náhradu nákladů řízení. Náhrada nákladů řízení žalobce sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2.000 Kč, odměny za zastoupení účastníka advokátem dle ustanovení § 6 odst. 1, § 7, § 8 a § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, v celkové výši 68.460 Kč (odměna za sedm úkonů právní služby z tarifní hodnoty 366.353,60 Kč v plné výši - převzetí zastoupení, podání žaloby, vyjádření ze dne 13. 11. 2019, vyjádření ze dne 13. 1. 2021, vyjádření ze dne 26. 10. 2021, vyjádření ze dne 28. 2. 2022 a účast zástupce žalobce na jednání soudu dne 27. 4. 2022), náhrady hotových výdajů advokáta za sedm úkonů právní služby po 300 Kč dle ustanovení § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, a 21 % DPH z odměny a náhrad, neboť zástupce žalobce je plátcem této daně. Celkem byla žalobci přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 87.377,60 Kč splatná dle ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. k rukám zástupce žalobce, a to rovněž v prodloužené patnáctidenní lhůtě dle ustanovení § 160 odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř., běžící od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení