9 C 308/2024 - 155

Rubrum

Okresní soud v Prostějově rozhodl samosoudcem JUDr. Jakubem Štosem ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený obecnou zmocněnkyní [Jméno zmočněnkyně] bytem [Adresa zmočněnkyně] o 77 688,28 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 77 688,28 Kč, úroku ve výši 4,3 % ročně z částky 74 375,11 Kč od 1. 10. 2023 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 74 375,11 Kč od[Anonymizováno]1. 10. 2023 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu bylo dne 18. 7. 2024 zahájeno řízení, v němž žalobkyně uplatňovala vůči žalovanému nároky dovozované ze smlouvy o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření ze dne [datum]. Tvrdila, že s žalovaným nejprve uzavřela dne [datum] smlouvu o stavebním spoření. Následně byla na základě žádosti žalovaného uzavřena dne [datum] smlouva o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření do výše 150 000 Kč (dále též jen „úvěrová smlouva“). Téhož dne přistoupila k závazku žalovaného z úvěrové smlouvy paní [jméno FO], matka žalovaného, která již zemřela (dále jen „matka žalovaného“). Po splnění podmínek pro získání řádného úvěru ze stavebního spoření ke dni [datum] poskytla žalobkyně žalovanému úvěr ze stavebního spoření. Žalobkyně provedla ke dni [datum] vyúčtování meziúvěrového účtu a vkladového účtu. Vyčerpaný meziúvěr ve výši 150 000 Kč byl částečně splacen částkou 61 973,77 Kč převedenou z vkladového účtu a co do částky 88 026,23 Kč poskytnutým úvěrem ze stavebního spoření. Poskytnutím úvěru byl vkladový účet změněn na úvěrový. Žalovaný byl povinen splácet úvěr ze stavebního spoření počínaje měsícem listopad 2020 pravidelnými měsíčními splátkami 1 020 Kč na úvěrový účet. Žalovaný dluh řádně nesplácel, proto žalobkyně v souladu se smluvním ujednáním dopisem ze dne 3. 10. 2023 odstoupila od úvěrové smlouvy a požadovala úhradu celé pohledávky. Její splatnost nastala nejpozději 30. 9. 2023. K tomuto datu činila jistina 74 375 Kč a smluvní úrok (do data odstoupení) 8 313,17 Kč. Po odstoupení žalobkyně od smlouvy ještě žalovaný uhradil dne 16. 2. 2024 částku 5 000 Kč, již žalobkyně započetla na smluvní úrok ve výši 4,30 % ročně do data odstoupení (30. 9. 2023). Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 77 688,28 Kč, úroku ve výši 4,30 % ročně z částky 74 375,11 Kč od 1. 10. 2023 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 74 375,11 Kč od[Anonymizováno]1. 10. 2023 do zaplacení.

2. K výzvě soudu žalobkyně podáním doručeným 4. 8. 2025 (č. l. 101-102) doplnila tvrzení k posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy. Uvedla, že zkoumala příjmy a předpokládané výdaje jak žalovaného, tak jeho matky (přistupitelky k dluhu). Oba byli osobami samostatně výdělečně činnými, matka žalovaného byla vedle toho ještě zaměstnána na dobu neurčitou. Součet průměrného čistého měsíčního výdělku žalovaného a jeho matky činil 22 566 Kč. Oba doložili daňové přiznání, matka žalovaného rovněž potvrzení o příjmu od zaměstnavatele. K výdajům žalovaný a jeho matka uvedli, že splácí závazky částkou 4 398 Kč měsíčně, což žalobkyně ověřila nahlédnutím do registrů BRKI a SOLUS. Zjistila, že žalovaný nemá závazky po splatnosti. Žalovaný byl svobodný, neměl vyživovací povinnost, bydlel u matky. Žalobkyně dále zohlednila pravděpodobné výdaje na domácnost na jednu osobu ve výši 2 270 Kč a náklady na obživu na jednu dospělou osobu ve výši 2 690 Kč. Pravděpodobné výdaje na domácnost a obživu tak odpovídaly částce 4 960 Kč měsíčně. Žalobkyně od shora uvedeného průměrného čistého měsíčního příjmu ve výši 22 566 Kč odečetla částky 4 960 Kč, 1 313 Kč, 956 Kč a 4 398 Kč a zjistila, že žalovanému zůstává částka 1 039 Kč (jde zjevně o překlep, jelikož rozdíl činí 10 939 Kč).

3. K dalšímu dotazu soudu, zda měla žalobkyně k dispozici jakékoli doklady ke skutečným výdajům žalovaného, se žalobkyně vyjádřila podáním doručeným 14. 8. 2025 (č. l. 115-116). Zdůraznila, že na posuzování úvěruschopnosti je třeba aplikovat zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, který transponoval směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru („směrnice CCD“), zatímco „nový“ zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, navíc transponoval směrnici Evropského parlamentu a Rady 2014/17/EU o smlouvách o spotřebitelském úvěru na nemovitosti určené k bydlení („směrnice MCD“). Směrnice byly přijaty v odlišném režimu harmonizace – směrnice CCD v režimu maximální, směrnice MCD v režimu minimální harmonizace, což je třeba zohlednit při výkladu české regulace. Žalobkyně zejména poukázala na to, že posouzení úvěruschopnosti dle směrnice CCD nemusí být důkladné a postačí, že se poskytovatel úvěru touto otázkou zabýval; že se dle směrnice CCD má primárně vycházet z informací získaných od spotřebitele a ověřování informací není třeba; že směrnice CCD ani zákon č. 145/2010 Sb. neobsahují žádná kritéria pro posuzování úvěruschopnosti; že dle směrnice CCD má být úvěrový trh efektivní, s čímž by byly přehnané požadavky na ověřování informací od spotřebitele v rozporu; že ve směrnici CCD absentuje pravidlo, dle kterého má být úvěr poskytnut jen tehdy, napovídá-li výsledek posouzení úvěruschopnosti, že spotřebitel bude schopen dostát svým povinnostem ze smlouvy.

4. Na jednání konaném [datum] žalobkyně k dotazu soudu potvrdila, že při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela z předpokládaných výdajů, nikoli z výdajů skutečných. Uvedla, že tehdy byla taková praxe a nebylo ani v možnostech žalobkyně ověřovat skutečné výdaje. Rovněž konstatovala, že posuzovala společně žalovaného a jeho matku.

5. Žalovaný na výzvu k vyjádření se k žalobě nereagoval. Na jednání konaném [datum] projevily obě strany ochotu jednat o smírném řešení věci a jednání bylo odročeno. Žalobkyně soudu předkládala návrh smírného řešení zaslaný žalovanému a avizovala, že žalovaný soudu doručí i jím podepsaný návrh smíru. K tomu nedošlo. Na jednání konaném [datum] již byl žalovaný zastoupen obecnou zmocněnkyní, která uvedla, že žalovaný bude podávat insolvenční návrh a ponechala rozhodnutí na soudu. Žádné konkrétní výhrady vůči žalobou uplatněnému nároku nevznesla.

6. Soud provedl dokazování listinnými důkazy, z nichž zjistil následující:

7. Dle návrhu na uzavření smlouvy o stavebním spoření č. [hodnota] ze dne [datum] (č. l. 10-11) žádal žalovaný o uzavření uvedené smlouvy se záměrem ihned financovat bytovou potřebu z meziúvěru ze stavebního spoření (viz zaškrtnuté pole na č. l. 10v). Cílová částka činila 150 000 Kč, byla zvolena tarifní varianta [název], žalovaný žádal o státní podporu. Návrh odkazuje (zřetelně již v úvodní části, ale i v závěrečné části s potvrzením převzetí) na Všeobecné obchodní podmínky stavebního spoření (VOP [hodnota]; dále jen „VOP“). Dle VOP (č. l. 6-7) je předmětem smlouvy o stavebním spoření závazek účastníka stavebního spoření spořit dohodnutou částku a jeho nárok na poskytnutí úvěru ze stavebního spoření, jenž může být poskytnut pouze na financování bytových potřeb. Žalobkyně může do výše cílové částky poskytovat účastníkům úvěry, které slouží k dřívější úhradě bytových potřeb (meziúvěr) i v případech, kdy účastník ještě nemá nárok na poskytnutí úvěru (vše čl. I). Úvěr ze stavebního spoření je poskytován do výše rozdílu mezi cílovou částkou na straně jedné, uspořenou částkou a připsanými zálohami státní podpory na straně druhé (čl. IV.5). Úvěr poskytne žalobkyně jen tomu účastníkovi, který (mj.) poskytne ve prospěch žalobkyně potřebné zajištění a prokáže schopnost úvěr splatit (čl. XI.2). Podmínky pro přidělení cílové částky jsou upraveny v čl. XIII VOP.

8. Dle žádosti o poskytnutí meziúvěru ze stavebního spoření ze dne [datum] (č. l. 11v-12) žádal žalovaný o meziúvěr v plné výši s jednorázovým čerpáním, bez zajištění a měsíční frekvencí splácení, a to za účelem údržby, změny a modernizace. Žádost obsahuje informace o žalovaném jako dlužníkovi i jeho matce jako přistupitelce k dluhu, včetně některých informací o jejich poměrech. U žalovaného je uveden průměrný čistý měsíční příjem 6 321 Kč, měsíční splátky meziúvěru či úvěru u žalobkyně 0 Kč, splátky úvěrů a leasingu 0 Kč, vyživované osoby 0, u matky žalovaného průměrný čistý měsíční příjem 26 700 Kč, měsíční splátky meziúvěru či úvěru u žalobkyně 0 Kč, splátky úvěrů a leasingu 1 000 Kč, vyživovaná osoba 1 ve věku 21 let (čímž je zjevně míněn žalovaný).

9. Dle potvrzení o příjmu a údajů o finanční situaci matky žalovaného s datem [datum] (č. l. 20) byla matka žalovaného zaměstnána na dobu neurčitou u [právnická osoba], [adresa], s průměrným čistým měsíčním příjmem za posledních 12 měsíců ve výši 18 600 Kč. Vedle toho měla příjem ve výši 8 100 Kč měsíčně jako OSVČ. V potvrzení o příjmu a údajích o finanční situaci žalovaného s datem [datum] (č. l. 23v) nejsou vyplněny žádné informace vyjma jména, příjmení, rodného čísla, bydliště, data a podpisu žalovaného.

10. Dle přiznání k dani z příjmu fyzických osob za rok 2012 (č. l. 20v-23, shodně č. l. 16v-19) činily příjmy matky žalovaného ze zaměstnání 305 457 Kč, příjmy ze samostatné činnosti 72 145 Kč, výdaje v souvislosti se samostatnou činností 43 287 Kč (60 %), základ daně 424 900 Kč a daň 63 735 Kč. Dle přiznání k dani z příjmu fyzických osob za rok 2012 (č. l. 24-26) činily příjmy žalovaného ze samostatné činnosti 75 851 Kč, výdaje 45 511 Kč (60 %), základ daně 24 500 Kč a daň 3 675 Kč.

11. Dle blíže neoznačené listiny na č. l. 28v datované [datum] a vyhotovené finančním poradcem [tituly před jménem] [jméno FO] bydlí žalovaný v bytě matky, která jej bude asi v horizontu 5 let převádět na žalovaného a sama se bude stěhovat jinam. Proto se žalovaný rozhodl provést se souhlasem matky rekonstrukci a řešit takto svoji bytovou potřebu. Žalovaný má rekonstrukci financovat z vlastních zdrojů, jelikož se má stát v budoucnu vlastníkem. Dále je v listině uvedeno, že žalovaný „neměl v dané době dostatečné fin. prostředky na financování, proto paní [jméno FO] půjčila fin. prostředky na rekonstrukci s tím, že jí je do …….. 2013 vrátí. Aktuálně p. [jméno FO] nemá dostatek financí na vrácení“.

12. Dle listiny „Spisové zrcadlo“ ze dne [datum] (č. l. 12v-13) byl meziúvěr ve výši 150 000 Kč uvedeného dne schválen. Z celkové částky 150 000 Kč je 17 170 Kč zajištěno zůstatkem vkladového účtu, 132 830 Kč nezajištěno. Byla provedena lustrace v BRKI a SOLUS. Listina odkazuje na výjimku v příloze (č. l. 13v). V uvedené příloze je e-mailová žádost finančního poradce na žalobkyni ze dne [datum] o výjimku, jelikož matka žalovaného jako přistupitelka k dluhu v době splacení přesáhne 70 let. Žádost je odůvodněna tím, že matka žalovaného je OSVČ, její příjem nebude omezen věkem 70 let a příjem žalovaného již bude v té době dostačující. Výjimka byla schválena, jak se podává z podpisu osoby, jíž byla žádost o schválení adresována, na č. l.

13. Dle formuláře Kontrola příjmů (taktéž) ze dne [datum] (č. l. 19v) žalobkyně pracovala s náklady žalovaného a jeho matky na domácnost v celkové výši 4 960 Kč (2 270 Kč za 1 osobu + 2 690 Kč za další osobu), s měsíčními závazky v celkové výši 6 667 Kč, s upraveným měsíčním příjmem 22 554 Kč a zůstatkem na obživu ve výši 15 887 Kč. Dle souhlasu ze dne [datum] (č. l. 28) matka žalovaného sděluje žalobkyni, že jako vlastník bytu č. [číslo] na adrese [adresa] souhlasí s úpravami a modernizací bytové jednotky s odkazem na úvěrový případ č. [hodnota].

13. Dle Standardních informací o spotřebitelském úvěru na bytové potřeby ze dne [datum] (č. l. 14-16, shodně č. l. 35v-37) měl žalovaný při výši meziúvěru 150 000 Kč a úrokové sazbě 6,90 % ročně splácet 862,50 Kč měsíčně do přidělení cílové částky ze stavebního spoření, což průměrně trvá 97 měsíců. Za zpracování meziúvěru zaplatí 1 500 Kč. Po přidělení cílové částky bude meziúvěr splacen uspořenou částkou, státní podporou a úvěrem ze stavebního spoření, který je poskytován ve výši 87 297,10 Kč. Úvěr bude úročen úrokovou sazbou 4,30 % ročně a bude splácen měsíční splátkou 1 020 Kč po dobu 9 let.

14. Dle Smlouvy o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření č. [hodnota] ze dne [datum] uzavřené mezi žalobkyní jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem (č. l. 29-34) je jejím předmětem poskytnutí meziúvěru do výše 150 000 Kč a ke dni přidělení cílové částky poskytnutí úvěru ze stavebního spoření do výše 90 000 Kč na základě smlouvy o stavebním spoření ze dne [datum] do výše rozdílu mezi cílovou částkou (150 000 Kč) a zůstatkem na účtu (nejméně 60 000 Kč) k datu přidělení cílové částky. Meziúvěr a úvěr je poskytován za účelem splacení úvěru nebo půjčky použitých na financování bytových potřeb a za účelem rekonstrukce bytu (čl. I.2). Ke dni sepisu návrhu smlouvy měl žalovaný na účtu stavebního spoření zůstatek 17 170 Kč. Zavázal se provádět pravidelné měsíční vklady ve výši 450 Kč (čl. II.A.1). Meziúvěr byl poskytnut na dobu určitou do dne přidělení cílové částky stavebního spoření a je splatný v den tohoto přidělení. Do doby splatnosti meziúvěru byl žalovaný povinen platit měsíčně úroky z meziúvěru ve výši dle sjednané úrokové sazby podle aktuální výše vyčerpaného meziúvěru (čl. II.A.2). Žalovaný souhlasil, aby k datu přidělení cílové částky byl meziúvěr včetně příslušenství a sankcí automaticky splacen zúčtováním s uspořenou částkou na příslušném vkladovém účtu, zálohou státní podpory a poskytnutým úvěrem (čl. II.A.3). Byla sjednána úroková sazba 6,90 % ročně (čl. II.A.4). Jde-li o následný úvěr, žalovaný se zavázal jej hradit v měsíčních splátkách po 1 020 Kč (čl. II.B.1). Mezi podmínkami pro čerpání meziúvěru a úvěru bylo (mimo jiné) uzavření smlouvy o přistoupení k závazku, souhlas majitele se změnou, modernizací a údržbou, předložení daňového přiznání matky žalovaného za rok 2012 a prokázání příbuzenského vztahu (čl. IV.2). Žalobkyně byla oprávněna v případě porušení smluvních povinností žalovaného požadovat okamžité splacení celého meziúvěru a úvěru ve lhůtě 15 dnů od doručení výzvy k zaplacení (čl. V.1). Žalovaný prohlásil, že obdržel předsmluvní informace dle zákona č. 145/2010 Sb. a byl schopen posoudit, zda sjednaný meziúvěr a úvěr odpovídá jeho potřebám a finanční situaci (čl. VI.8). Součástí úvěrové smlouvy byly (viz čl. VI.1) též Standardní informace o spotřebitelském úvěru na bytové potřeby ze dne [datum] (č. l. 14-16, Obecné úvěrové podmínky [právnická osoba] (č. l. 8-9) a Všeobecné obchodní podmínky stavebního spoření (č. l. 6-7).

15. Dle Smlouvy o přistoupení k závazku uzavřené dne [datum] mezi žalobkyní jako věřitelem a matkou žalovaného jako novým dlužníkem se matka žalovaného zavázala splnit v plné výši za žalovaného dluh vzniklý na základě Smlouvy o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření ve výši 150 000 Kč, měsíční splátky úroků z této částky ve výši 863 Kč do doby splacení meziúvěru, jakož i měsíční splátky úvěru ze stavebního spoření ve výši 1 020 Kč do doby jeho splacení, včetně závazku provádět pravidelné měsíční vklady na účet stavebního spoření ve výši 450 Kč do přidělení cílové částky. Matka žalovaného prohlásila, že obdržela předsmluvní informace dle zákona č. 145/2010 Sb. a byla schopna posoudit, zda sjednaný meziúvěr a úvěr, k nimž přistupuje, odpovídá jejím potřebám a finanční situaci (čl. II).

16. Dle Žádosti o čerpání ze dne [datum] (č. l. 38, 39v) požádal žalovaný o čerpání meziúvěru ve výši 150 000 Kč převodem na účet. Dle Oznámení o čerpání finančních prostředků a informace o úhradě úroků ze dne [datum] (č. l. 40v) vyrozuměla žalobkyně žalovaného, že [datum] došlo k čerpání prostředků z meziúvěrového účtu bankovním převodem částky 148 500 Kč; zbývající částka 1 500 Kč (do 150 000 Kč) byla použita na úhradu poplatku za poskytnutí meziúvěru.

17. Dle přípisu Zvýšení úrokové sazby ze dne 3. 1. 2014 sděluje žalobkyně žalovanému, že úroková sazba u meziúvěrového účtu se zvyšuje z 6,90 % ročně na 7,40 % ročně a nová výše splátky úroků z meziúvěru činí 925 Kč.

18. Dle přípisu Zahájení splácení úvěru ze stavebního spoření ze dne 5. 10. 2020 (č. l. 41v) žalobkyně vyrozumívá žalovaného, že splnil podmínky pro poskytnutí úvěru ze stavebního spoření a nadále bude splácet jen tento úvěr. Součástí přípisu je vyúčtování meziúvěrového účtu a vkladového účtu stavebního spoření s cílovou částkou 150 000 Kč ke dni 30. 9. 2020. Rozdílem vyčerpaného meziúvěru (150 000 Kč) a částky na vkladovém účtu (61 973,77 Kč) je dána výše poskytnutého úvěru ze stavebního spoření (88 026,23 Kč).

19. Dle výpisu z meziúvěrového účtu č. [č. účtu] (č. l. 43-49; v jiné podobě též na č. l. 106-109) byl žalovanému poskytnut dne [datum] meziúvěr ve výši 148 500 Kč, částka 1 500 Kč byla použita jako úhrada za poskytnutí meziúvěru. Žalovaný uhradil na meziúvěr splátkami za období od [datum] do [datum] celkovou částku 85 012,50 Kč (součet kladných položek ve sloupci „suma umoření“).

20. Dle výpisu z úvěrového účtu č. [č. účtu] (č. l. 49v-51v; v jiné podobě též na č. l. 104-105) byl žalovanému poskytnut dne [datum] úvěr ze stavebního spoření k pokrytí jistiny překlápěného meziúvěru ve výši 88 026,23 Kč. Žalovaný uhradil na úvěr splátkami za období od [datum] do [datum] (datum posledního plnění částkou 5 000 Kč) celkem 24 649 Kč (součet kladných položek ve sloupci „suma umoření“).

21. Dle výpisu z vkladového účtu č. [č. účtu] (č. l. 52-59) činil stav vkladového účtu ke dni 30. 9. 2020 (den vyúčtování meziúvěrového a vkladového účtu – viz výše) 61 973,77 Kč.

22. Dle Poslední výzvy k úhradě ze dne 23. 8. 2023 (č. l. 59v) vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dlužné částky 19 540 Kč s upozorněním, že nebude-li dluh uhrazen do 30. 9. 2023, žalobkyně tímto ke dni 30. 9. 2023 odstupuje od smlouvy. Tato výzva byla zaslána na adresu [adresa], a dle informací o doručování (č. l. 60) doručena 25. 8. 2023. Dle náhledu interní evidence kontaktů (č. l. 110) žalobkyně evidovala u žalovaného uvedenou adresu jako korespondenční od 24. 11. 2022. Dle Oznámení věřitele o odstoupení ze dne 3. 10. 2023 (č. l. 60v) žalobkyně vyrozuměla žalovaného, že ke dni 30. 9. 2023 nastala účinnost odstoupení od úvěrové smlouvy a splatnost celého dluhu. Požadovala zaplacení částky 82 688,28 Kč. I tento přípis byl zaslán na adresu [adresa]. Dle dodejky (č. l. 61) si žalovaný zásilku nevyzvedl. Dle Výzvy k plnění ze dne 3. 7. 2024 (č. l. 62, 62v) vyzvala žalobkyně žalovaného prostřednictvím svého právního zástupce k úhradě celkové částky 88 542,56 Kč. Dle podacího arch (č. l. 63) byla výzva zaslána jednak na adresu [adresa], jednak na adresu [adresa].

23. Soud provedl i další listinné důkazy (výplatní pásky žalovaného za měsíce 10, 11, 12/2025 na č. l. 143-145), z nichž však nezjistil žádné pro rozhodnutí relevantní skutečnosti.

24. Z provedených důkazů činí soud následující závěr o skutkovém stavu: Žalobkyně uzavřela s žalovaným nejprve smlouvu o stavebním spoření č. [hodnota] ze dne [datum]. Žalovaný požádal dne [datum] o poskytnutí meziúvěru ze stavebního spoření ve výši 150 000 Kč. Následně účastníci uzavřeli dne [datum] (v žalobě je tvrzeno [datum], soud však vychází z pozdějšího ze dvou dat uvedených v podpisové části smlouvy, tj.[Anonymizováno][datum] a [datum]) smlouvu o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření č. [hodnota], jejímž předmětem bylo poskytnutí meziúvěru žalobkyní žalovanému do výše[Anonymizováno]150 000 Kč a ke dni přidělení cílové částky poskytnutí úvěru ze stavebního spoření do výše 90 000 Kč na základě smlouvy o stavebním spoření ze dne [datum] do výše rozdílu mezi cílovou částkou (150 000 Kč) a zůstatkem na účtu (nejméně 60 000 Kč) k datu přidělení cílové částky. K závazkům žalovaného z úvěrové smlouvy přistoupila na základě smlouvy s žalobkyní ze dne [datum] matka žalovaného. Žalovaný požádal dne [datum] o poskytnutí meziúvěru ze stavebního spoření ve výši 150 000 Kč. Byla mu vyplacena částka 148 500 Kč, 1 500 Kč činil poplatek za poskytnutí meziúvěru. Ke dni 30. 9. 2020 došlo k vyúčtování meziúvěrového a vkladového účtu. Meziúvěr byl co do částky 61 973,77 Kč uhrazen zůstatkem na vkladovém účtu a co do částky 88 026,23 Kč poskytnutím úvěru ze stavebního spoření. Žalobkyně vyzvala žalovaného výzvou ze dne 23. 8. 2023 k úhradě částky 19 540 Kč do 30. 9. 2023 s upozorněním, že v případě nezaplacení odstupuje ke dni 30. 9. 2023 od úvěrové smlouvy. Žalovaný (resp. jeho matka) uhradil žalobkyni od [datum] (datum vyplacení meziúvěru ze stavebního spoření) do 16. 2. 2024 (datum poslední platby žalovaného částkou 5 000 Kč) celkovou částku 171 635,27 Kč. Konkrétně v období od [datum] do [datum] částku 85 012,50 Kč (dle čl. II.A.2 úvěrové smlouvy se mělo jednat o splátky na úroky z poskytnutého meziúvěru), dále z vkladového účtu 61 973,77 Kč (dle čl. II.A.3 úvěrové smlouvy mělo dojít k datu přidělení cílové částky ke zúčtování meziúvěru s uspořenou částkou na vkladovém účtu) a v neposlední řadě v období od 20. 10. 2020 do 16. 2. 2024 částku 24 649 Kč (zde se dle smluvních ujednání již mělo jednat o splácení úvěru ze stavebního spoření). Ke zjištěním vztahujícím se k posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy se soud vyjádří níže.

25. Soud aplikoval následující zákonná ustanovení:

26. Podle § 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 29. 6. 2013, smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

27. Podle § 5 odst. 1 zákona č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření a státní podpoře stavebního spoření, ve znění účinném od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon o stavebním spoření“), osoba, která uzavře se stavební spořitelnou písemnou smlouvu podle občanského zákoníku o stavebním spoření, se stává účastníkem. Účastník se ve smlouvě zejména zaváže ukládat u stavební spořitelny vklady ve smluvené výši. Smlouva účastníka, pokud je jím fyzická osoba, musí obsahovat jeho prohlášení, zda v rámci této smlouvy žádá o přiznání státní podpory. Toto prohlášení může účastník v průběhu kalendářního roku jedenkrát změnit. Součástí smlouvy jsou všeobecné obchodní podmínky stavebního spoření.

28. Podle § 5 odst. 2 zákona o stavebním spoření účastník má právo na poskytnutí úvěru ze stavebního spoření na financování bytových potřeb po splnění podmínek tohoto zákona a podmínek stanovených stavební spořitelnou ve všeobecných obchodních podmínkách, zejména po splnění předpokladů zajištění jeho návratnosti.

29. Podle § 5 odst. 3 zákona o stavebním spoření úvěr ze stavebního spoření může být stavební spořitelnou poskytnut a účastníkem použit pouze na financování bytových potřeb. Financováním bytových potřeb účastníka se rozumí i financování bytových potřeb osob blízkých. Za osobu blízkou se pro účely tohoto zákona považuje příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel.

30. Podle § 5 odst. 4 zákona o stavebním spoření délka čekací doby na poskytnutí peněžních prostředků z úvěru ze stavebního spoření nesmí být kratší než 24 měsíců od počátku doby spoření a závisí na podmínkách stanovených stavební spořitelnou ve všeobecných obchodních podmínkách.

31. Podle § 5 odst. 5 zákona o stavebním spoření stavební spořitelna může poskytnout účastníkovi úvěr do výše cílové částky, který slouží k úhradě nákladů na řešení bytových potřeb i v případě, kdy účastník nemá ještě nárok na poskytnutí úvěru ze stavebního spoření.

32. Podle § 1 věty druhé zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 25. 2. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon č. 145/2010 Sb.“), spotřebitelským úvěrem se rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem.

33. Podle § 3 písm. a) a b) zákona č. 145/2010 Sb. spotřebitelem se rozumí fyzická osoba, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání, a věřitelem se rozumí osoba nabízející nebo poskytující spotřebitelský úvěr v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání.

34. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

35. Podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. z.“), neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

36. Podle § 451 odst. 1 a 2 o. z. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

37. Podle § 563 o. z. není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.

38. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

39. Smluvní vztah mezi žalobkyní a žalovaným podléhá citované úpravě obchodního zákoníku, zákona o stavebním spoření, zákona o spotřebitelském úvěru i občanského zákoníku. Žalobkyně byla povinna tvrdit a prokazovat, že splnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. před uzavřením smlouvy o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření ze dne [datum]. Soud má za prokázané, že žalobkyně tuto povinnost nesplnila ve vztahu k výdajové straně rozpočtu žalovaného a že současně z posouzení nemohlo být zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Soud vycházel ze zjištěného skutkového stavu, proto žalobkyni neposkytoval poučení dle § 118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř. (o svém předběžném právním názoru ji však na jednání zpravil). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 33 Cdo 656/2024 (ve věci téže žalobkyně jako v nyní projednávané věci a rovněž při výkladu § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb.) konstatoval následující: „Podle přesvědčení dovolacího soudu právní předchůdkyně žalobkyně jako poskytovatelka úvěru s odbornou péčí náležitě neověřila schopnost žalované splácet úvěr ve sjednaných splátkách v situaci, kdy sice zjistila její příjmy, avšak neverifikovala její pravidelné měsíční výdaje. Požadavek posuzování úvěruschopnosti dlužníka předpokládá ověřit údaje, které věřitel získal od dlužníka (…) Tak např. v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, přijal závěr, podle něhož gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. V rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, Nejvyšší soud dovodil, že bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet. Zákon o spotřebitelském úvěru ukládá poskytovatelům či zprostředkovatelům úvěrů povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele), přičemž pro případ, byl-li úvěr poskytnut, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti dlužníka vyplývá, že zde jsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet, následuje sankce v podobě neplatnosti smlouvy. Závěr odvolacího soudu, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalované, neodpovídá tomu, co je výše uvedeno. Dovodil-li totiž odvolací soud, že k řádnému posouzení úvěruschopnosti žalované stačí data z interních systémů SOLUS a BRKI a údaje o částkách životního minima (na obživu 2.690,- Kč) a na chod domácnosti (2.270,- Kč), pročež žalované zbývá ‚dostatečná částka‘ (21.600,- Kč) na úhradu měsíčních splátek úvěru, nelze než dospět k závěru, že se odvolací soud dostatečně nezabýval úvěruschopností žalované, nepřihlédl-li k jejím faktickým (nikoliv fiktivním) pravidelným měsíčním výdajům, jak je dovozoval ‚z publikovaných údajů o životním minimu‘. Rovněž lze zmínit závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1017/2024, bod 25 odůvodnění: „Bez ověřených údajů o příjmech a o skutečných nákladech žadatele a o výdajích (všech) osob žijících s ním ve společné domácnosti (včetně doložení jejich výše) lze těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatele a posoudit jeho schopnost splácet (…) zákon sice spotřebiteli ukládá povinnost poskytnout věřiteli na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (§ 9 odst. 3 citovaného zákona), nicméně odpovědnost za řádné posouzení úvěruschopnosti je na straně věřitele.“ Z rozhodnutí nižších soudů k tomu, že nepostačí vycházet pouze z fiktivních výdajů spotřebitele, srov. např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2024, sp. zn. 27 Co 184/2024, bod 41 odůvodnění, v němž s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu konstatoval, že „není dostatečné a nestačí vyjít jen z dat interních systémů a ‚z publikovaných údajů o životním minimu‘, ale musí být přihlíženo k faktických (nikoliv fiktivním) pravidelným měsíčním výdajům žadatele o úvěr“. Tyto závěry jsou plně aplikovatelné i v projednávané věci. Žalobkyně řádně nezjišťovala skutečné výdaje žalovaného, jak sama u jednání potvrdila a jak se podává i z provedených listinných důkazů (viz zejména formulář na č. l. 19v a zde uvedená položka „Celkem životní minimum: 4 960 Kč“). Pracovala jen s předpokládanými či minimálními výdaji. Měsíční čistý příjem žalovaného činil pouze 6 321 Kč (viz žádost o poskytnutí meziúvěru na č. l. 11v). Úvěr byl poskytnut zjevně pouze z důvodu přistoupení matky žalovaného k závazkům žalovaného vůči žalobkyni (viz podmínka pro čerpání – „smlouva o přistoupení k závazku“ – v čl. IV.2 úvěrové smlouvy na č. l. 32), a to navíc po schválení výjimky z důvodu vyššího věku matky žalovaného (žádost o výjimku na č. l. 13v, její schválení na č. l. 13). Ani v případě matky žalovaného jako přistupitelky k dluhu žalobkyně nezjišťovala skutečné výdaje. Soud nepřehlédl, že v podkladech, jež měla žalobkyně k dispozici před uzavřením úvěrové smlouvy, je i sdělení finančního poradce [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne [datum] (č. l. 28v), dle něhož matka žalovaného půjčovala žalovanému finanční prostředky na rekonstrukci bytu (není zřejmé, kdy se tak stalo a v jaké výši) s tím, že jí je má do roku 2013 (v listině je před 2013 „vytečkovaná“ část) vrátit, aktuálně však žalovaný „nemá dostatek financí na vrácení“. Soud si je vědom toho, že splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele je třeba hodnotit individuálně v každém jednotlivém případě. Učiněná skutková zjištění o velmi nízkém měsíčním příjmu žalovaného, neposuzování skutečných, ale toliko předpokládaných výdajů a podpůrně i schválení úvěru až „na výjimku“ po přistoupení matky žalovaného k dluhu však dle soudu nemohou vést k jinému než přijatému závěru o porušení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. s následkem v podobě neplatnosti úvěrové smlouvy. Postup žalobkyně nenaplnil kritéria odborné péče (k odborné péči viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015).

40. Úvěrová smlouva je absolutně neplatná (§ 39 o. z.), jelikož se nejedná o žádný z případů relativní neplatnosti (§ 40a o. z.). Jen absolutní neplatnost, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti, je způsobilá poskytnout spotřebiteli dostatečnou ochranu při porušení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. Žalovaný (a jeho matka jako přistupitelka k dluhu) tak byl povinen vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení (§ 451 o. z.) odpovídající celkové částce, již od žalobkyně čerpal. Žalobkyně žalovanému vyplatila meziúvěr ve výši 148 500 Kč. Žalovaný uhradil splátkami za období od [datum] do 21. 9. 2020 celkovou částku 85 012,50 Kč, z vkladového účtu 61 973,77 Kč a v neposlední řadě v období od 20. 10. 2020 do 16. 2. 2024 částku 24 649 Kč, celkem 171 635,27 Kč (podrobněji viz výše v závěru o skutkovém stavu). Veškerá tato plnění musí být započtena na poskytnutou jistinu 148 500 Kč, nikoli na příslušenství v podobě smluvních úroků, na něž žalobkyni z důvodu neplatnosti smlouvy jako celku nevznikl nárok. Žalovaný tedy uhradil více, než kolik od žalobkyně čerpal. Pokud žalobkyně na jednání tvrdila, že žalovaný uhradil 24 260 Kč (č. l. 148), hovořila pouze o částce uhrazené za období od 20. 10. 2020 do 16. 2. 2024 (která navíc správně činí 24 649 Kč) nezohledňující předchozí splátky na meziúvěr a vklady na vkladový účet, který se ke dni přidělení cílové částky změnil na úvěrový. Pokud byl žalovanému poskytnut dne 30. 9. 2020 úvěr ze stavebního spoření ve výši 88 026,23 Kč, pro účely vypořádání bezdůvodného obohacení se nejedná o další plnění nad rámec poskytnutého meziúvěru ve výši 148 500 Kč, jelikož touto částkou měl být doplacen meziúvěr v části neuhrazené zůstatkem na vkladovém účtu (viz přípis žalobkyně žalovanému na č. l. 41v). Nešlo přitom o plnění na základě jiné (další) smlouvy, ale stále o plnění dle neplatné úvěrové smlouvy ze dne [datum]. Žalobkyni nevzniklo ani právo na zaplacení zákonných úroků z prodlení. Splatnost bezdůvodného obohacení by nastala den poté, co byl žalovaný o plnění požádán (§ 563 o. z.). V době, kdy žalovaného přípisem ze dne 23. 8. 2023 upozorňovala, že ke dni 30. 9. 2020 od úvěrové smlouvy odstoupí a celý dluh se stane splatným, neuhradí-li žalovaný do tohoto data dlužnou částku, již žalovaný bezdůvodné obohacení zcela vydal; tehdy byla uhrazena celková částka 166 635,27 Kč, později (16. 2. 2024) ještě žalovaný uhradil částku 5 000 Kč. Jinými slovy – žalovaný vydal bezdůvodné obohacení dříve, než nastala jeho splatnost. Proto soud žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I). Pouze nad rámec soud uvádí, že i kdyby účastníci uzavřeli v této věci smír, což se původně jevilo jako pravděpodobné, musel by soud posuzovat jeho soulad s hmotným právem (§ 99 odst. 2 o. s. ř.), včetně zohlednění kogentní úpravy v § 9 zákona č. 145/2010 Sb.

41. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalovanému, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na jejich plnou náhradu. Sestávají z nákladů účastníka nezastoupeného zástupcem dle § 137 odst. 2 o. s. ř. (obecný zmocněnec není zástupcem ve smyslu uvedeného ustanovení). Žalovaný nedoložil výši hotových výdajů svých nebo své zástupkyně, tudíž by měl dle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb. nárok na náhradu v paušální výši 300 Kč za každý úkon (§ 2 odst. 3 vyhlášky). Avšak Nejvyšší soud v usnesení ze dne 18. 11. 2025, č. j. 28 Cdo 2638/2025, konstatoval následující: „(…) jestliže § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 stanoví, že náhrada za vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné přísluší ve výši 450 Kč, představovalo by přiznávání náhrady týchž výdajů nezastoupenému účastníku toliko ve výši 300 Kč návrat k bezdůvodnému rozlišování mezi stranami civilního sporu podle toho, zda jsou, či nejsou zastoupeny zástupcem ve smyslu § 137 odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud, jenž se v souladu s čl. 89 odst. 2 Ústavy cítí nadále vázán nosnými důvody plenárního nálezu Pl. ÚS 39/13, proto pokládá § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. jakožto podzákonného předpisu za neaplikovatelný pro rozpor s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.“ Účastníku nezastoupenému zástupcem dle § 137 odst. 2 o. s. ř. je proto nutné přiznat v situacích, na něž by jinak dopadal § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., srovnatelnou náhradu, jaká by za shodných okolností náležela straně zastoupené advokátem. Žalovaný vykonal dva úkony dle vyhlášky č. 254/2015 Sb., a to účast na jednání konaném [datum] (osobně) a účast na jednání konaném [datum] (jednání se účastnila jeho zástupkyně), paušální náhrada tak činí 900 Kč (2 x 450 Kč). Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. Soud neposoudil jako samostatný úkon, za který by žalovanému náležela paušální náhrada, účast zástupkyně u jednání [datum], na němž byl pouze vyhlášen rozsudek. Proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II.

Poučení