9 C 310/2018 - 354

Rubrum

Okresní soud v Táboře rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ivanou Jakšičovou ve věci žalobkyně: [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0], [Anonymizováno] [Anonymizováno] proti žalovanému: [Jméno zainteresované osoby 0/0], IČO [Anonymizováno] sídlem [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] pro zaplacení 90 896 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 58 000 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Do částky 32 896 Kč se žaloba zamítá.

III. Žalobci se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

1. Žalobce se domáhal na žalovaném zaplacení částky 90 896 Kč jako náhrady za zákonem uloženou povinnost strpět na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. lednem 2002 a jeho užívání. Zdejší soud původním rozsudkem ze dne 2. července 2021 žalobu zamítl. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5820/2016, a další rozhodnutí představující tehdy konstantní judikaturu dospěl k závěru, že nárok žalobce je promlčen, dalšími námitkami žalovaného se proto nezabýval. Rozhodnutí soudu I. stupně bylo k odvolání žalobce přezkoumáno, Krajský soud v [právnická osoba] – pobočka v Táboře rozsudek jako věcně správný dne 30. 11. 2021 rozsudkem č.j. 15 Co 251/2021-215 potvrdil. K dovolání žalobce byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a vrácen k dalšímu řízení. Nejvyšší soud proti úvahám o promlčení neměl v obecné rovině žádné výhrady. Zdůraznil však, že pro rozhodnutí je významná skutečnost, zda povrchová voda protékající po části pozemku, na které se nachází vodní dílo žalovaného, je vodním tokem. Právě pro posouzení otázky promlčení byl totiž určující předpoklad, že podle § 50 písm. c) vodního zákona jsou vlastníci pozemků, na nichž se nachází koryta vodních toků, povinni strpět za náhradu vodní díla umístěná v korytě vodního toku. Dovolací soud proto zrušil rozsudek odvolacího soudu s pokynem, aby v tomto směru bylo dále dokazováno.

2. Krajský soud v [právnická osoba] – pobočka v Táboře poté rozhodnutí soudu I. stupně ze dne 2. 7. 2021 čj. 9 C 310/2018 – 184 zrušil. S ohledem na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2023 sp. zn. IV. ÚS 362/2022 však již nepovažoval za nezbytné, aby soud I. stupně řešil otázku, zda se vodní dílo žalovaného nachází v korytě vodního toku. Ústavní soud totiž vyslovil závěr, že ,,není žádný rozumný důvod posuzovat obě ustanovení (tedy ustanovení § 50 písm. c) a § 59a vodního zákona) ve vztahu speciality, neboť § 59a vodního zákona včetně přechodných ustanovení k zákonu č. 303/2013 Sb. se vztahuje na všechna vodní díla včetně těch, která byla již ve vodním zákoně uvedena před provedenou novelizací. Obě ustanovení tedy nemají vzájemně vztah speciality, neboť obě upravují stejným způsobem stejný druh právních vztahů. Proto se mezi nimi uplatní z časového hlediska zásada posteriority, tudíž se v tomto případě použije pravidlo pozdější na místo pravidla dřívějšího a z hlediska obsahového zásada komplementarity, když § 59a doplnil předchozí úpravu z § 50 písm. c) o výslovné právo na náhradu. Z toho plyne, že právo na náhradu za omezení vlastnického práva strpěním umístěním vodního díla vybudovaného před 1. 1. 2002 a jeho užíváním upravuje § 59a vodního zákona, čímž byly naplněny podmínky pro omezení vlastnického práva podle § 11 odst. 4 listiny a článku LV zákona č. 303/2013 Sb., který doplnil proceduru pro dohodu o náhradě, respektive její určení soudem.“ Předchozí závěry o promlčení tak byly nesprávné. Soud I. stupně se přitom s ohledem na odlišný právní názor nevěnoval námitkám žalovaného, které byly v řízení vzneseny. Odvolací soud proto rozhodnutí zrušil a vrátil věc soudu I. stupně k dalšímu řízení.

3. První z námitek žalovaného spočívala v tvrzení, že není ve věci pasivně legitimován. Žalovaný zdůrazňoval, že žalobce vychází z nepodloženého předpokladu, že žalovaný je vlastníkem odpadního kanálu nacházejícího se na pozemku parc. č. [hodnota] v katastrálním území [adresa]. Potvrdil, že je vlastníkem pozemku parc. č. 21/1 v katastrálním území [adresa] nad Lužnicí, na němž se nachází stavba malé vodní elektrárny. Před jejím vybudováním stál na pozemku mlýn, který byl ve vlastnictví právních předchůdců žalovaného a který byl v roce 1959 v rozsahu pozemku parc. č. 21/1 a několika dalších pozemků znárodněn. Aktu znárodnění předcházelo zjištění rozsahu a skladby majetku právních předchůdců žalovaného, o čemž svědčí například písemná žádost Zemského národního výboru v Praze ze dne 19. 11. 1947 adresovaná [jméno FO] o sdělení, zda náhon a odpad od mlýna mají samostatné parcelní číslo a kdo je jejich vlastníkem. Žalovaný poukazuje na to, že znárodněn byl pozemek č. 21/1, nikoli odpadní kanál či část sousedního pozemku, na níž se tento odpadní kanál nachází. Z toho dovozoval, že za vlastníka odpadního kanálu nebyli považováni právní předchůdci žalovaného, nýbrž vlastník pozemku parc. č. [hodnota]. Po znárodnění majetku právních předchůdců žalovaného bylo vlastnictví pozemku parc. č. 21/1 a pozemku parc. č. [hodnota], na němž se nachází odpadní kanál, sjednoceno do rukou státu. Následně v restitučním řízení byla rozsudkem zdejšího soudu ze dne 7. 8. 1992 čj. 7 C 15/91-40 uložena [právnická osoba]. v Praze povinnost uzavřít s [jméno FO] dohodu o vydání pozemku parc. č. 21/1 s přístřeškem na malou vodní elektrárnu zapsaného na LV [Anonymizováno] pro obec a katastrální území [adresa]. Nebyl však vydán odpadní kanál ani část sousedního pozemku, na níž se odpadní kanál nachází. Ani z žádných dalších následně předložených důkazů nelze dle názoru žalovaného dovodit jeho vlastnické právo k odpadnímu kanálu a má tedy za to, že není pasivně legitimován a nejsou naplněny předpoklady vzniku nároku na poskytnutí náhrady ve smyslu ust. § 59a vodního zákona.

4. Žalobkyně zdůraznila, že předmětné vodní dílo není evidováno v katastru nemovitostí. Současně považovala za nesporné, že žalovaný provozuje malou vodní elektrárnu, jejíž nedílnou součástí je i odpadní kanál na pozemku č. 21/1. Odkázala na skutečnost, že stavba malé vodní elektrárny zahájená před restitučním řízením stavebníkem OZ ČEZ [adresa] byla kolaudována v roce 1996 právní předchůdkyní žalovaného paní [jméno FO]. Z projektové dokumentace je zřejmé, že stavba zahrnovala tučně vyznačené části, to je stoky, budovu strojovny a odpadní kanál. V letech 1988-1996 probíhala rekonstrukce malé vodní elektrárny v Bečicích, právní předchůdkyně žalovaného vstoupila v důsledku restituce do práv a povinností stavebníka. Z provedené rekonstrukce je přitom zjevné, že na pozemku ve vlastnictví žalobce se nachází stavba odpadního kanálu upraveného stavbou právní předchůdkyně žalovaného. Současně poukázala na Výměr zemského úřadu v Praze ze dne 6. 8. 1943, podle něhož již před znárodněním pozemku došlo [jméno FO], majitelem mlýna, k přestavbě původního mlýna na malou vodní elektrárnu osazením Francisovi turbíny. [právnická osoba] otázce vyřešení pasivní legitimace žalovaného provedl soud navrhované listinné důkazy. Z nich plyne, že dne 19. 11. 1947 adresoval Zemský národní výbor [jméno FO], majitelce mlýna v Bečicích, dotaz, zda náhon a odpad od mlýna v Bečicích mají samostatná parcelní čísla a kdo je jejich vlastníkem. Zda a jakým způsobem dotazovaná odpověděla, není zřejmé, nicméně dne 31. prosince 1959 byl vydán Okresním národním výborem v Táboře výměr o znárodnění nemovitostí zapsaných ve vložce č. [hodnota] pozemkové knihy pro Katastrální území [adresa], a to st. parc. č. [hodnota], na níž je mlejnice včetně mlýnských strojů, zařízení a inventáře, parc. č. [hodnota] – pastviště, parc. č. [Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno] – pastviště a parc. č. [hodnota] – stavební parcela stodola. O dalších nemovitostech zmínka nebyla, důkaz příslušnou vložkou pozemkové knihy navrhován nebyl. Citovaný Výměr zemského úřadu v Praze ze dne 6. 8. 1943 však mimo obsahuje zmínku o tom, že ,, k ochraně kanálu na spodní vodu má býti vystavěna na ostrově zeď“, tedy vybudován odtokový kanál na spodní vodu. Rozhodnutím Zemského národního výboru v Praze ze dne 10. listopadu 1947, číslo VI-2-160/2-1947 došlo ke kolaudaci stavby [Anonymizováno] [Anonymizováno]. Z uvedeného logicky vyplývá, že odtokový kanál, který nepochybně v nějaké podobě od původního mlýna odváděl vodu, byl v rámci stavby zpevněn a jako její součást zkolaudován a následně ke svému účelu využíván. Dne 19. 12. 1988 vydal Okresní národní výboru v Táboře pod č.j. VÚP vl. 3188/88-Ný stavební povolení k rekonstrukci malé vodní elektrárny stavebníku Opravárenská základna ČEZ [adresa]. Stavebník rekonstrukci nedokončil, neboť rozsudkem zdejšího soudu ze dne 7. 8. 1992 čj. 7 C 15/1991-40 byla [právnická osoba]. v Praze uložena povinnost uzavřít s navrhovatelkou [jméno FO] dohodu o vydání pozemku č. [hodnota] s přístřeškem pro malou vodní elektrárnu zapsaného na LV č. [hodnota] pro obec a katastrální území [adresa]. Dle sdělení [právnická osoba] – závodu Horní Vltava ze dne 12. 3. 1993 adresovaného právní předchůdkyni žalovaného [jméno FO] nebyly námitky proti dostavbě a provozu malé vodní elektrárny za předpokladu, že budou splněny vyjmenované podmínky. Ze stavebního povolení (které obsahuje odkaz na projektovou dokumentaci a příslušná vyjádření) ve spojení s povolením Okresního úřadu, referátu životního prostředí v Táboře ze dne 11. 4. 1994 k nakládání s vodami a s kolaudačním rozhodnutím [právnická osoba] v Táboře ze dne 19. 3. 1996 vyplývá, že stavba obsahuje budovu malé vodní elektrárny, ve které je umístěn generátor a potřebné elektrické rozvody, a dále venkovní úpravy, které tvoří stěny venkovního kanálu, vtok a betonovou kašnu a venkovní schody včetně manipulační lávky přes odtokový kanál. Právní předchůdkyně žalovaného tedy vstoupila do práv a povinností stavebníka, stavbu dokončila a kolaudovala, a to včetně venkovních úprav, tedy i stěn venkovního kanálu. Ten tvoří nedílnou součást celého komplexu zařízení a není tedy logický ani právní důvod k závěru, že vlastník malé vodní elektrárny není vlastníkem odpadního kanálu odvádějícího vodu. Soud proto považoval námitku nedostatku pasivní legitimace žalovaného za nedůvodnou.

6. Pojmovým předpokladem postupu podle § 59a vodního zákona je skutečnost, že odtokový kanál je vodním dílem. S ohledem na pochybnosti vyslovené žalovaným soud s odkazem na ustanovení § 55 odst. 4 zákona požádal příslušný vodoprávní úřad o rozhodnutí o otázce, zda odtokový kanál od malé vodní elektrárny je ve smyslu vodního zákona vodním dílem. [právnická osoba] v Táboře, odbor životního prostředí tedy zahájil vodoprávní řízení a v rozhodnutí ze dne 13. 3. 2020 vyslovil závěr, že odtokové koryto na pozemku č. [hodnota] v katastrálním území [adresa] od malé vodní elektrárny [adresa], která je situována na pozemku parc. č. 21/1 v katastrálním území [adresa] nad Lužnicí, je vodním dílem ve smyslu § 55 odst. 1 písm. l) vodního zákona. Rozhodnutí [právnická osoba] bylo potom potvrzeno rozhodnutím Krajského úřadu ze dne 19. 6. 2020 čj. k UJCK [adresa]/2020. Vodoprávní úřad vycházel ze zjištění, že odtokové koryto je v celkové délce přibližně 60 metrů a odtéká jím povrchová voda z malé vodní elektrárny, dále zaúsťuje do vodního toku [adresa]. [adresa] metrů je břeh opevněn kamenným zdivem a dále rostlým terénem. V celé délce není vidět žádné jiné vyústění, například dešťové kanalizace, meliorace nebo jiného potrubí neznámého původu, ani zde není viditelný jakýkoli jiný zásah do břehu odtokového koryta, který by nějak měnil nebo zasahoval do způsobu jeho využití. Odpad je využíván výhradně k odvádění povrchové vody od malé vodní elektrárny a k ničemu jinému. Charakter kanálu se nemění změnou opevnění a jeho účel zůstává stejný po celou délku odpadu až k vyústění do vodního toku [adresa]. Nenastávají zde jiné okolnosti, které by měnily účel odpadu, to je odvádění povrchových vod. Stavebně technický stav není pro vyhodnocení účelu podstatný. Z rozhodnutí je patrné, že již v archivních dokumentech je na plánech zakreslen a popsán vtokový i odpadní kanál, už tehdy bylo počítáno s odpadním kanálem, který by odváděl vodu z Francisovy turbíny. Všechny podklady tedy poukazovaly na to, že odpadní kanál historicky sloužil a dosud slouží potřebám malé vodní elektrárny k odvádění povrchové vody od energetického zařízení. Rozhodnutí zdůrazňuje, že přestože stavba malé vodní elektrárny, respektive její rekonstrukce, byla povolena obecným stavebním úřadem, neznamená to, že se nemůže jednat o vodní dílo podle § 55 vodního zákona. Malá vodní elektrárna je vodním dílem, její účel je jednoznačný, a to využití energetického potenciálu vody. Pro rozhodování, zda je odtokové koryto vodním dílem, není podstatné vlastní pojmenování díla, nýbrž jeho účel, který byl jednoznačně prokázán. Z obou rozhodnutí vodoprávního úřadu tak jednoznačně vyplývá, že vodní kanál, který je předmětem sporu, je vodním dílem a současně to, že tvoří na neoddělitelnou část malé vodní elektrárny, s níž tvoří funkční celek. Spíše pro úplnost lze tedy dodat, že i s ohledem na posledně vyslovené závěry je nadbytečné uvažovat o tom, že by tento vodní kanál nepatřil žalovanému, že by tedy nebyla dána jeho pasivní legitimace.

7. Podle ustanovení § 59a zákona č. 254/2001 Sb. o vodách (dále jen vodní zákon) je vlastník pozemku povinen strpět za náhradu na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. 1. 2002 a jeho užívání. Jak je uvedeno shora, považuje soud za prokázané, že na pozemku ve vlastnictví žalobce takové vodní dílo existuje. Zabýval se tedy dále otázkou výše náhrady, která žalobci za strpění tohoto vodního díla náleží. Z rozhodovací praxe dovolacího soudu doposud vyplývá, že ustanovení § 59a vodního zákona zakládá existenci zákonného věcného břemene s povinností nahradit vlastníkovi pozemku omezení jeho vlastnických práv, a to formou jednorázové kompenzace. Byť shora citovaný Nález Ústavního soudu obsahuje zmínku o možnosti určit náhradu rentou, vychází nalézací soud ze skutečnosti, že ve všech dosud posuzovaných případech se jednalo o jednorázovou náhradu a že pro vyřešení vztahů účastníků obecně i pro rozhodnutí v posuzované věci je vhodné, aby byla stanovena konečnou částkou a aby vztahy účastníků byly definitivně narovnány. Pro takový závěr svědčí skutečnost, že s ohledem na dosavadní jednotnou praxi takové řešení odpovídá i legitimnímu očekávání účastníků a že žalobce jiné řešení ani nenavrhoval. Nárok na náhradu přitom vychází ze zákona a úkolem soudu je posoudit její přiměřenou výši. Judikatura Nejvyššího soudu, stejně jako soudu Ústavního vychází z předpokladu, že nárok na náhradu nevzniká v případě jakéhokoli omezení vlastnického práva, nýbrž pouze v případě, že omezení dosáhne takové intenzity, že je zasažena samotná podstata vlastnictví. Vzhledem k tomu, že v posuzované věci skutečně pro běžné fungování malé vodní elektrárny ve vlastnictví žalovaného je nezbytné, aby měla k dispozici odtokový kanál, který v důsledku toho nemůže žalovaná užívat v neomezeném rozsahu, považoval soud tuto podmínku za splněnou. Na straně druhé nelze souhlasit s úvahou žalobce, že zmíněnou část pozemku, na níž se nachází odtokový kanál, nemůže nijak užívat. K této části pozemku je běžný přístup jako k ostatním pozemkům představující břehy řeky, mohou se tam běžně vyskytovat vodní rostliny či živočichové. Pokud bylo uvedeno, že žalobce nemůže tento pozemek například zasypat, pak je to jistě pravda, nic však nenasvědčuje tomu, že by ho zasypat plánoval či potřeboval.

8. Při úvaze o stanovení výše přiměřené náhrady za omezení vlastnického práva je zásadní, že se nejedná o otázku skutkovou, nýbrž o otázku právní (§ 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 1. 2015 sp. zn. 22 Cdo 3012/2012). Náhrada proto musí být stanovena úvahou soudu, která zohlední všechny konkrétní okolnosti případu, zejména dosavadní a do budoucna předpokládaný způsob využití zasaženého pozemku, podmínky, za jakých došlo ke vzniku zatížení, intenzitu restrikce, dobu, po kterou bude vlastnické právo omezeno. Nelze se tedy spokojit se závěrem, že hodnota náhrady se rovná výši bezdůvodného obohacení, které uživateli vodního díla vzniká. Každá z procesních stran soudu předložila posudek o výši částky, která měla představovat přiměřenou náhradu. Oba tyto posudky splňovaly předpoklady § 127a občanského soudního řádu a bylo možné je pro rozhodnutí využít. Současně je na úvod dalších úvah třeba poznamenat, že postupy zvolené při vypracování posudků a závěry z nich plynoucí byly diametrálně odlišné, což bylo mimo jiné způsobeno i odlišným zadáním znaleckých úkolů ze strany účastníků řízení. Soud proto v řízení podrobně zpracovatele posudků vyslechl.

9. Žalobce uložil znaleckému ústavu úkol stanovit obvyklé roční nájemné z pozemku za účelem určení výše náhrady za strpění vodního díla s tím, že měl být zohledněn energetický potenciál vodního díla na pozemku zbudovaného. Naproti tomu žalovaný formuloval znalecký úkol obecněji jako určení obvyklé ceny povinnosti strpět na svém pozemku stavbu jiného vlastníka. Znalecký ústav qdq [právnická osoba]. na úvod konstatoval, že při určování obvyklého ročního nájemného se obecně nabízí porovnání s nájemným za srovnatelné pozemky. V tomto konkrétním případě však nepovažoval takovou metodu za správnou, neboť neměl k dispozici dostatek známých realizovaných, případně inzerovaných, pronájmů obdobných nemovitostí ve stejné či srovnatelné lokalitě. Zdůraznil, že se jedná o záležitost zcela atypickou, na trhu se pohybuje omezený počet subjektů, u nichž lze uzavření obdobné smlouvy předpokládat, což může značně zkreslovat cenu. V podstatě nelze vyloučit, že by se do takto určené ceny promítaly vlivy mimořádných okolností trhu. Za nejvhodnější tak považoval stanovení obvyklého nájemného jeho odvozením z obvyklé ceny pozemku. Za tímto účelem vyhledal pozemky zastavěné stavbou vodního díla, případně funkčně spojené se stavbou malé vodní elektrárny, ke kterým je v posledních čtyřech letech evidován v katastru nemovitostí cenový údaj. Při přesvědčení, že se podařilo vytvořit dostatečně velký reprezentativní vzorek realizovaných prodejů srovnatelných pozemků, odhlédl od ojedinělých nabídek na prodej obdobných pozemků v realitní inzerci. Vzal tedy v úvahu celkem pět smluv, kde prodávajícím byla právnická či fyzická osoba a kupujícímu společnost provozující vodní díla. Vzhledem k tomu, že takto zněl znalecký úkol, zohlednil rovněž energetický potenciál vodního díla vybudovaného na pozemku. Průměrnou cenu, kterou určil vzhledem ke shora popsaným smlouvám ve výši 470 Kč/ m2, upravil celkem pěti koeficienty, v nichž vzal v úvahu instalovaný výkon malé vodní elektrárny, hlavní účel vodního díla, polohu v obci, dopravní dostupnost a komerční využitelnost. Pomocí těchto koeficientů potom určil hodnotu 1 m2 pozemku částkou 305 Kč. Takto určenou cenu vynásobil rozlohou vodního díla (odtokový kanál užívaný žalovaným – 492,6 m2) a dospěl k částce 150 243 Kč představující cenu pozemku. Obvyklé roční nájemné potom určil jako 10 % z této částky, tedy 15 024 Kč. Žalobce vyšel v žalobním návrhu z posudku s tím, že žalovaná částka představuje pětinásobek obvyklého ročního nájemného ve smyslu pěti ročních plnění a s připočtením 21 % DPH dostal žalovanou částku 90 896 Kč. Naproti tomu znalecký posudek, který byl vypracován na základě zadání žalovaného znalcem Ing. [jméno FO], zvolil výnosovou metodu jako nejvhodnější pro určení tržní hodnoty. Znalec vyložil, jakým způsobem dospěl ke svým závěrům, odkázal na řadu srovnatelných objektů – vodních děl, které se nachází v Jihočeském kraji. Jednalo se o rybníky a malé vodní nádrže, u nichž se roční nájemné pohybovalo v rozmezí 0,6 do 2,23 Kč/m2 ročně. Byl přesvědčen, že takto získané vzorky jsou dobře použitelné pro závěr o tržní hodnotě práva představující věcné břemeno. Znalec současně při ústním doplnění posudku označil metodiku zvolenou znaleckým ústavem za možnou. Byl však přesvědčen, že základní cena pozemku, z níž znalecký ústav vyšel, i procento, které mělo představovat výši nájemného, jsou nepřiměřeně vysoké.

10. Při posouzení závěrů znaleckých posudků je třeba poznamenat, že jak znalecký ústav, tak znalec Ing. [jméno FO] byli schopni své závěry obhájit a poměrně srozumitelně vysvětlit. Je evidentní, že se jedná o problematiku velmi komplikovanou a málo frekventovanou, kde je obtížené najít jak srovnávané nemovitosti, tak i metodu k logickému způsobu určení ceny. Je přitom třeba mít na paměti, že se jedná o právo svého druhu, při jehož ocenění je třeba přihlédnout, jak je uvedeno shora, k mnoha okolnostem. Soud tedy nepovažoval za nutné řešit rozpory v závěrech předložených posudků zajištěním posudku revizního. Závěry posudků poskytují dostatečný podklad pro spravedlivé určení výše náhrady.

11. Východiskem úvah, z nichž soud následně vycházel, je ustanovení § 1039 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.), obsahující obecnou úpravu náhrady za omezení vlastnického práva s přihlédnutím k ustanovení § 16b zákona č. 151/1997 Sb. o oceňování majetku a § 39a vyhlášky č. 441/2013 Sb., kterou se provádí některá ustanovení tohoto zákona. V obecné rovině za omezení vlastnického práva nebo vyvlastnění věci náleží vlastníkovi plná náhrada odpovídající míře, v jaké byl jeho majetek těmito opatřeními dotčen. Pro posouzení částky, která má být vlastníku za omezení jeho vlastnického práva uhrazena, je tedy podstatné to, co vlastníku ušlo či nadále uchází tím, že je jeho majetek omezen. Podzákonná právní úprava, která je dále zmíněna, slouží především jako instrument, podle něhož mohou znalci při zjišťování ceny postupovat. Ustanovení §16b zákona o oceňování majetku konkretizuje, že věcné břemeno se oceňuje výnosovým způsobem na základě ročního užitku při zohlednění doby jeho trvání nebo pevnou částkou, nelze-li určit roční užitek z věcného břemene. U služebnosti se v ročním užitku zohledňuje míra omezení užívání nemovité věci. Podle § 39a prováděcí vyhlášky č. 441/2013 Sb. se cena věcného břemene určuje v závislosti na počtu let jeho dalšího trvání a ročního užitku oprávněného, kromě časově neomezeného reálného břemene a vykupitelné služebnosti. Je-li věcné břemeno zřízeno na dobu neurčitou, cena věcného břemene se určí jako podíl ročního užitku oprávněného z věcného břemene v korunách děleného mírou kapitalizace podle přílohy č. [hodnota] vyhlášky. Je však třeba zdůraznit, že shora uvedené úvahy a postupy se uplatní pouze za předpokladu, že se jedná o standardní situaci a standardní zadání a že lze alespoň do určité míry získat bezpečné vstupní údaje. Tak tomu ale v posuzované věci nebylo. Oba zpracovatelé posudků se shodli na tom, že získat spolehlivé podklady pro porovnání přiměřeně stejného zatížení nelze. Znalecký ústav měl stanovit obvyklé nájemné z části uvedeného pozemku ve vlastnictví České republiky s právem hospodařit pro [právnická osoba]. za účelem určení výše náhrady za strpění vodního díla a jeho užívání dle § 59a zákona o vodách s tím, že při stanovení obvyklého nájemného měl být zohledněn energetický potenciál vodního díla vybudovaného na předmětné části pozemku. Lze tedy připustit, že zadání v zásadě odpovídá úpravě obsažené v § 16b zákona o oceňování majetku, která předpokládá, že věcné břemeno se oceňuje výnosovým způsobem, na straně druhé však obsahuje tolik netypických požadavků na to, co má být zohledněno, že závěry předem deformuje a tím komplikuje jejich převzetí do rozhodnutí soudu o výši náhrady.

12. Přes popsané výhrady je třeba za základ pro určení výše náhrady považovat předpokládaný roční užitek, který ze zřízení věcného břemene oprávněný má a který lze chápat jako eventuální nájem v daném místě a čase. Logické a obecně přesvědčivé závěry znalce Ing. [jméno FO] však základem pro rozhodnutí bez dalšího rovněž být nemohly. Znalec totiž, s ohledem na shora popsané problémy se získáním srovnatelných vzorků objektů, vycházel ze zjištěného obvyklého nájemného za rybníky a malé vodní nádrže. Jedná se ale o objekty srovnatelné pouze tím, že jde rovněž o vodní plochy, případně vodní díla; jinak mají odlišné využití, většinou významně větší rozlohu. Jejich obchodní význam je jiný a hospodářské vztahy jsou významně ovlivněny tím, že jsou pronajímány společnostem provozujícím jako hlavní činnost rybářství, jinak jsou neobchodovatelné. V důsledku toho se obvyklé nájemné pohybuje v částkách 0,6 – 2.5 Kč/ m2. Z toho důvodu vzal soud za základ svých úvah obsah posudku znaleckého ústavu, který uvažoval s lépe srovnatelnými objekty, současně však upravil jeho závěry s ohledem na dále popsané úvahy.

13. Znalecký ústav vyšel při určení základní ceny z pěti srovnávaných objektů. Výhrady proti tomuto postupu byly spíše v teoretické rovině a při ústním doplnění posudku zástupce ústavu vcelku srozumitelně vysvětlil způsob výběru srovnávaných pozemků a odmítl, že cenotvorným faktorem byly například mimořádné vztahy subjektů, které smlouvu uzavřely. Zda a do jaké míry se má do výše takto zjištěného předpokládaného nájmu promítat právě energetický potenciál na pozemku zbudovaného vodního díla, je jistě diskutabilní. Úvaze, že méně významné dílo s menším potenciálem méně zatěžuje vlastníka nemovitosti, však rovněž nelze upřít logiku. V zásadě logické jsou pak další použité koeficienty, tedy poloha vodního díla v obci, dopravní dostupnost pozemku a jeho případná komerční využitelnost. Proto soud základní závěr o ceně jednoho metru pozemku v částce 305 Kč do své úvahy převzal. Ztotožnil se ale současně s výhradou znalce [jméno FO] k výši procenta, s nímž znalecký ústav pracoval při určení ceny nájmu ve vazbě na cenu pozemku. Sám zpracovatel posudku odkázal na Znalecký standard AZO č.[hodnota], který je součástí znalci obecně využívané metodiky. Ten při určení obvyklého nájemného z pozemku odvozením z jeho ceny nabízí procentní rozmezí, v němž je doporučeno se pochybovat. Znalecký ústav neodůvodněně zvolil nejvyšší kategorii užívanou pro komerční účely (administrativní budovy, obchodní domy, supermarkety, parkoviště, hotely, čerpací stanice atd), kde se za obvyklé nájemné považuje roční podíl z ceny pozemku v rozmezí 7% - 15%. I když vzal z tohoto rozmezí střední hodnotu, je jeho úvaha zjevně nepřiměřená. Žalovaný provozuje velmi malou vodní elektrárnu v místě, které je odlehlé, a komerční využití ve významném rozsahu nepřichází v úvahu. Charakteru podnikání žalovaného mnohem lépe odpovídá druhá kategorie (zahrnující drobné podnikání, sklady, výrobu) s rozmezím 5%-10%. Soud tedy uvažoval s ní a za odpovídající vzal rovněž střední hodnotu, tedy 7,5%. Potom cena nájmu za m2 pozemku činí 22,875 Kč, za celý pozemek potom 11 268,225 Kč. Při standardní úvaze, že hodnota časově neomezeného věcné břemene se rovná pětinásobku ceny nájmu, představuje celková hodnota takto vyčíslené závady částku 56 341 Kč, s připočtením 21% DPH potom 68 173 Kč.

14. Jak je již shora uvedeno, náhrada za omezení vlastnického práva má být stanovena na základě úvahy zohledňující veškeré konkrétní okolnosti případu, kupříkladu intenzitu a délku trvání restrikce, podmínky nabytí zatíženého pozemku, předpokládaný vliv na tržní cenu nemovitosti a další faktory. Prvním faktorem, který vzal soud v úvahu, byly historické souvislosti, v důsledku nichž je žalovaný vlastníkem pozemku a provozuje na něm malou vodní elektrárnu. Z obsahu spisu je zřejmé, že jeho právním předchůdcům byly nemovitosti, na nichž stál mlýn s později zbudovanou Francisovou turbínou, znárodněny a využívány po celá léta státem. V roce 1988, tedy stále ještě před změnou politických poměrů, bylo vydáno stavební povolení pro rekonstrukci malé vodní elektrárny, která byla následně kolaudována v době, kdy se vlastnicí na základě rozsudku zdejšího soudu stala právní předchůdkyně žalovaného paní [jméno FO]. Žalovaný tedy neměl reálnou možnost rozhodnout, zda, případně co na svém pozemku vybuduje a musel převzít stav v podobě, v jaké byl. Tuto skutečnost musel soud zohlednit v rovině dobrých mravů, musela mít nepochybně na rozhodnutí o výši náhrady vliv. Dalším faktorem je i v zásadě minimální míra restrikce ve sféře žalobce. Ten je pochopitelně povinen využití odpadního kanálu v podobě věcného břemena zatěžujícího jeho pozemek akceptovat, a to na dobu časově neomezenou, v praktické rovině ho však omezuje velmi málo. Jedná se o jakési rameno vodního toku, v němž může nepřerušeně probíhat vývoj živočichů i rostlinstva. Jak bylo znaleckým ústavem uvedeno, musí žalobce tento kanál respektovat, nemůže ho například zasypat. To je však omezení minimální. V zásadě si nelze představit vhodný způsob využití této části pozemku, kterému věcné břemeno brání. Všechny tyto úvahy vedly soud k závěru, že je na místě shora stanovenou cenu snížit. Za přiměřené pak soud považoval její snížení o 10% s odkazem na historické souvislosti a o 5% s ohledem na hodnocení restrikce, tedy celkem o 15 %. Výsledná částka představující konečnou náhradu pak představuje 58 000 Kč. Ve zbytku byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.

15. Při rozhodování o nákladech řízení soud nepostupoval podle § 142 o.s.ř., podle něhož má právo na náhradu nákladů řízení ten z účastníků, který by ve věci úspěšný, případně úspěšnější. Vzhledem ke komplikovanému vývoji judikatury v této věci považoval za případné použití ustanovení § 150 o.s.ř., podle něhož soud nemusí zcela výjimečně přiznat náhradu nákladů řízení, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele. Nalézací soud je přesvědčen, že nelze zatěžovat žádného z účastníků povinností k náhradě nákladů, pokud délka řízení a náklady s ním spojené byly způsobeny zásadní změnou v nazírání soudů všech stupňů na posuzovanou problematiku. Za spravedlivé řešení považuje takové, při kterém každá z procesních stran ponese náklady řízení ze svého.

Poučení