9 C 329/2025 - 101

Rubrum

Okresní soud v Klatovech rozhodl samosoudkyní Mgr. Terezou Leitgebovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] státní příslušnost [Anonymizováno] bytem [Adresa žalovaného] o zaplacení 40 034,36 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 25 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Co do částky 14 734,36 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 36 195 Kč od 22. 7. 2025 do zaplacení, úroku ve výši 68,38 % ročně z částky 29 735,55 Kč od 22. 7. 2025 do 13. 8. 2025 ve výši 1 247,29 Kč, jakož i úroku ve výši 12 % ročně z částky 29 735,55 Kč od 14. 8. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 22. 7. 2025 dosáhne částky 105 868 Kč, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 475,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně [Jméno advokátky].

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 40 034,36 Kč s příslušenstvím, k čemuž uvedla, že uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru č. [hodnota] dne [datum]. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 30 000 Kč, kdy se žalovaný zavázal žalobkyni poskytnuté plnění splatit ve 48 měsíčních splátkách po 2 095 Kč. Krom jistiny se žalovaný zavázal žalobkyni zaplatit úrok ve výši 68,38 % počínaje měsícem březen 2025. Součástí splátek byla i částka ve výši 257 Kč, coby měsíční úhrada za pojištění schopnosti žalovaného splácet úvěr. Žalovaný na svůj dluh plnil částkou ve výši 4 700 Kč, a to konkrétně v 5 splátkách. V důsledku následného prodlení žalovaného však žalobkyně celý dluh zesplatnila, kdy se žalovaný dostal do prodlení se zaplacením splátky splatné dne 15. 5. 2025. K zesplatnění došlo ke dni 20. 7. 2025. Žalobkyně v souvislosti s prodlením a zesplatněním dluhu požadovala zaplacení nové jistiny úvěru ve výši 34 283,63 Kč. Žalobkyně rovněž požadovala zaplacení smluvní pokuty ve výši 998 Kč za prodlení žalovaného se zaplacením dvou splátek (2 x 499 Kč) a dále zaplacení náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 400 Kč (2 x 200 Kč). Žalobkyně tedy požadovala zaplacení částky ve výši 36 195 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 11,5 % ročně od 22. 7. 2025 do zaplacení, částky ve výši 3 839,36 Kč, úroku ve výši 68,38 % ročně z částky 29 735,55 Kč od 22. 7. 2025 do 13. 8. 2025 ve výši 1 247,29 Kč, úrok ve výši 12 % ročně z částky 29 735,55 Kč od 14. 8. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 22. 7. 2025 dosáhne částky 105 868 Kč.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Žalobkyně následně k výzvě soudu doplnila svá skutková tvrzení a předložila soudu důkazy, když uvedla, že při posuzování úvěruschopnosti žalovaného bylo využito standardních schvalovacích postupů, čímž bylo splněno zhodnocení úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí, a dle použitých metod žalovaný byl schopen úvěr splatit.

4. K jednání u zdejšího soudu, které se ve věci konalo dne [datum], se žalovaný nedostavil, ani svoji nepřítomnost žádným způsobem neomluvil či z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání, ačkoliv z obsahu spisu vyplynulo, že předvolání k jednání společně s návrhem na zahájení řízení bylo žalovanému řádně a včas doručeno dle občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“). V souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného.

5. Žalobkyně soudu předložila návrh na uzavření smlouvy o úvěru č. [hodnota] a dodatek č. 1 k návrhu smlouvy o úvěru ze dne [datum] (včetně předsmluvního formuláře), uzavřenou mezi žalobkyní a žalovaným. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 30 000 Kč, jak bylo podloženo soudem vyžádanou zprávou banky [právnická osoba]., potvrzením o provedené platbě, dokladu o vyplacení úvěru a výpisy z interního systému žalobkyně, který se žalovaný zavázal zaplatit včetně úroku ve výši 68,37 % ročně. Žalovaný se zavázal úvěr splatit ve 48 měsíčních splátkách po 2 095 Kč, tedy celkem měl zaplatit částku ve výši 88 224 Kč.

6. Úvěr byl žalobkyní schválen, jak bylo zjištěno z oznámení o schválení úvěru č. [hodnota].

7. Žalovaný rovněž měl uzavřené pojištění schopnosti splácet úvěry, jak bylo zjištěno z přihlášky do pojištění ze dne [datum] včetně informačního dokumentu o pojistném produktu.

8. Z platební bilance bylo zjištěno, že žalovaný na svůj dluh plnil částkou ve výši 4 700 Kč, a to v 5 splátkách, kdy dne 14. 3. 2025 plnil celkem částkou ve výši 2 100 Kč, dne 15. 4. 2025 částkou ve výši 2 100 Kč, a dne 19. 5. 2025 pak částkou ve výši 500 Kč.

9. Žalobkyně předložila soudu listinné důkazy označené jako „hodnocení klienta“, tedy listiny obsahující posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Z těchto důkazu soud zjistil, že žalovaný měl mít čistý měsíční příjem ze zaměstnání ve výši 14 035 Kč. Do výdajů žalovaného žalobkyně započítala životní minimum ve výši 4 860 Kč, dále spoření ve výši 90 Kč, splátky úvěrů, zápůjček aj., ve výši 540 Kč, bydlení ve výši 4 621 Kč, a ostatní ve výši 200 Kč. Celkem tedy výdaje vyčíslila žalobkyně na částku ve výši 10 311 Kč a dále počítala s rezervou ve výši 1 000 Kč. Volné zdroje či příjmy pak měl žalovaný mít ve výši 2 724 Kč, coby zůstatek po odečtení výše zmíněných částek. Z potvrzení o platbě bylo zjištěno, že žalovaný čerpal od společnosti [právnická osoba], kterou uvedl jako zaměstnavatele částku ve výši 18 723 Kč dne 9. 10. 2024, dne 12. 11. 2024 částku ve výši 13 103 Kč, dne 13. 12. 2024 částku ve výši 14 242 Kč a dne 15. 1. 2025 částku ve výši 14 765 Kč.

10. Žalovaný, jak bylo zjištěno z listiny označené jako „prohlášení klienta“, prohlásil, že byl seznámen, mimo jiné, s veškerými informacemi dle § 92 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, či že není v úpadku.

11. Z výpisu záznamů z registru [Anonymizováno], pro hledání RČ [Anonymizováno] bylo zjištěno, že žalovaný měl ke dni 17. 7. 2024 dluh na telekomunikačních poplatcích po splatnosti, který byl ke dni 15. 8. 2024 zaplacen.

12. Dle výpisu z nebankovního registru klientských informací (NRKI) žalovanému mělo ke dni 14. 2. 2025 zbývat částek kreditních karet, celkového čerpání úvěrového rámce nesplátkových a splátkových operací ve výši 1 030 898 Kč, měl mít žalovaný dluh po splatnosti ve výši 9 463 Kč.

13. Z kopií průkazu o povolení k trvalému pobytu bylo zjištěno, že žalobkyně disponovala podobenkou žalovaného, jakož i potvrzením o jeho povolení k trvalému pobytu na území České republiky.

14. Žalobkyně vyzvala žalovaného k plnění výzvou ve smyslu § 142a o. s. ř. dopisem ze dne 20. 10. 2025, jak bylo doloženo výzvou a dodejkou, na kterou žalovaný adekvátně nereagoval, když ničeho na svůj dluh neplnil. Krom výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. byl žalovaný opakovaně upomínán, a to upomínkou ze dne 16. 7. 2025, 20. 7. 2025 či ze dne 16. 6. 2025.

15. Podle § 2395 občanského zákoníku (dále též „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

16. Podle § 2993 o. z. platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

17. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatným právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

18. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného od 1. 12. 2016 (dále též jen „ZoSÚ“), je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

19. Podle § 84 odst. 2 ZoSÚ spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.

20. Dle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

21. Dle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

22. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

23. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, avšak pouze zčásti. Soud při svém rozhodování vycházel z následujících úvah.

24. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně se soud zabýval v prvé řadě především obsahem samotné smlouvy o úvěru. Podle ustanovení § 580 odst. 1 o. z. platného v době uzavření smluv, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Toto ustanovení představuje zákonný nástroj, jehož účelem je odstraňovat nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. Vždy záleží na okolnostech každého jednotlivého případu, kdy učinění závěru o rozporu s dobrými mravy vychází ze zjištění, že pouhá formální aplikace práva by vedla ke zjevně nepřiměřeným důsledkům. Aplikace korektivu dobrých mravů nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují. Soud si musí sám v každém jednotlivém případě vymezit hypotézu, neboť není stanovena právním předpisem, není zde výslovně stanoveno, ze kterých hledisek má soud vycházet a je tedy třeba zvážit všechny rozhodné okolnosti toho kterého případu, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 580 odst. 1 o. z. Bez zvážení okolností konkrétního případu nelze ani vycházet ze závěrů jiného soudního rozhodnutí soudu v obdobné věci (již judikováno). Dobré mravy jsou dle již ustálené soudní judikatury spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání, a proto je třeba posuzovat každý případ individuálně s přihlédnutím k jednání účastníků v tom kterém období a i vzhledem k jejich tehdejšímu postavení. Vada způsobující neplatnost se může vztahovat i na část právního jednání a pak zbývá posoudit, zda je vadná část oddělitelná od zbývajícího obsahu právního jednání (ve smyslu § 576 o. z.).

25. Soud v daném případě posoudil úvěrovou smlouvu uzavřenou mezi žalobkyní a žalovaným ve smyslu ustanovení § 588 o. z. jako neplatné právní jednání. Tato neplatnost působí od počátku a ze zákona. Zde není rozhodná vědomost účastníků smlouvy o důvodu této neplatnosti.

26. V nyní posuzovaném případě byla smlouva mezi jejími účastníky uzavřena jako spotřebitelská, ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o. z. Podle ustanovení § 1813 o. z. jsou zakázána ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být i podle směrnice Rady 93/13/EHS a judikatury ESD považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Proto čl. 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné. Od poskytovatele se nicméně očekává požadavek přiměřenosti a poctivosti jednání vůči spotřebiteli, kdy rozsah zajištění návratnosti půjčky (úvěru) odpovídá jeho ekonomickému riziku.

27. Ze shora provedených důkazů je nepochybné, že žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč při deklarované roční úrokové sazbě ve výši 68,37 %. Úrok ve výši 68,37 % ročně několikanásobně překračuje úrokovou míru obvyklou v době uzavření smluv, jak vyplývá z veřejně dostupné statistiky České národní banky pro spotřebitelské úvěry se stejnými parametry, když úroky, resp. RPSN úvěrů poskytovaných bankami a některými úvěrovými společnostmi, většinou nedosahují 30 % ročně (viz také nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 199/11 či II. ÚS 3194/18). Lze přitom mít důvodně za to, že žalobkyně by byla požadovanou částku úvěru žalovanému nepůjčila a smlouvu by s ním byla neuzavřela, kdyby žalovaný na její podmínky byl nepřistoupil. Žalobkyně si smlouvou o úvěru nechala od žalovaného slíbit plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění ve značném nepoměru. Smlouvy s takto sjednaným úrokem jsou proto dle názoru soudu smlouvami absolutně neplatnými.

28. Ostatně Krajský soud v Plzni dal ve svých rozhodnutích, týkajících se obdobných věcí o nárocích ze spotřebitelských úvěrových smluv, opakovaně najevo, že i při respektování smluvní volnosti a autonomie vůle účastníků smlouvy nelze pominout, že smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele (srov. kupř. rozsudky ve věcech sp. zn. 25 Co 112/2018, 25 Co 127/2018, 25 Co 292/2018 nebo sp. zn. 25 Co 293/2018). Ke shodnému závěru lze dospět i při respektování závěrů vyslovených jiným odvolacím senátem Krajského soudu v Plzni v rozsudku č. j. 64 Co 265/2020-88 ze dne 27. 10. 2020. V tomto rozhodnutí odvolací soud sice nedospěl k výše nastíněnému závěru o tom, že nepřiměřeně vysoký (nemravný) úrok sám o sobě vede k neplatnosti celé úvěrové smlouvy, avšak i tak dovodil neplatnost smlouvy o úvěru jako celku s poukazem na to, že ujednání o výši úroku je třeba zkoumat v souvislostech s dalším obsahem smlouvy, zejména s ohledem na adhezní způsob uzavření smlouvy, faktickou nutnost akceptace formulářové dokumentace vypracované žalobkyní ze strany spotřebitele, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit, na přirůstání úroku běžícího do zaplacení, konstrukci „nové jistiny“, která však žádnou jistinou úvěru není, neadekvátní anatocismus (tj. sjednání úroku z úroků) ve spojení se smluvními pokutami a ve vazbě na ujednání o právu žalobkyně požadovat předčasné splacení celého úvěru v důsledku kvalifikovaného prodlení úvěrovaného aj. (v podrobnostech lze na citovaný judikát zcela odkázat). Přítomnost těchto „škodlivin“ v závazkovém vztahu, jako je tomu i v nyní rozhodnuté věci, ve svém posledku vytváří významnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran v neprospěch spotřebitele. Tato ujednání také nesplňují požadavek na jasnost a srozumitelnost veškerých sdělení vůči spotřebiteli podle § 1811 o. z., neboť stěží lze předpokládat, že uvedené formulace budou srozumitelné průměrnému spotřebiteli a že on bude schopen posoudit důsledky takového ujednání na obsah jeho povinností.

29. I při respektování smluvní volnosti a autonomie vůle účastníků smluv je tedy nutné dle názoru zdejšího soudu dospět k takovému závěru, že uzavřená smlouva v celém svém kontextu nastoluje v rozporu se zásadou ochrany práv spotřebitele, která má své vyjádření především v příslušných ustanoveních o. z. a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran, která je tak významnou, že je nutno ujednání smlouvy hodnotit vcelku jako obecně nespravedlivé, když obecná ustanovení o. z., vyjádřená v hlavě I., je nutné používat vždy a musí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona.

30. Odhlédnuvši od všeho výše uvedeného dospěl soud rovněž k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná taktéž ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ, neboť žalobkyně neposoudila s odbornou péčí schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet úvěr, resp. poskytla žalovanému úvěr za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaný bude schopen jej splácet. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a Ústavního soudu ČR (např. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR-Finance, Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Přitom nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na toto rozhodnutí navázal též Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 31. 5. 2021, sp. zn. 29 ICdo 3/2021.

31. Posuzovaná smlouva o úvěru neobsahuje ani v nejmenším informace, které by mohl věřitel posuzovat za účelem zjištění schopnosti žalovaného splácet sjednaný úvěr, přičemž žalobkyně ničím neprokázala svá tvrzení, že by s odbornou péčí posoudila úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně předložila soudu jako důkaz posuzování a hodnocení úvěruschopnosti žalovaného, kdy tento postup dle žalobkyně byl proveden s odbornou péčí, výpis z registru NRKI a SOLUS, potvrzení o provedené platbě, jakož i hodnocení klienta. Žalobkyně tedy předložila soudu toliko listiny, kde sice jsou zmíněné příjmy žalovaného, plynoucí ze zaměstnání (když lze přitom konstatovat, že jestliže jsou takto doložený příjmy jediným příjmem žalovaného, tak se pohybují pod výší minimální mzdy s odkazem na § 111 zák. č. 262/2006 Sb., zákoníku práce a s odkazem na sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí č. 286/2024 Sb.), nicméně ve smyslu § 86 odst. 2 ZoSÚ má poskytovatel spotřebitelského úvěru při posouzení úvěruschopnosti posoudit rovněž nejen příjmy, ale také výdaje. Těmi se nijak žalobkyně nezabývala a vycházela pouze z údajů sdělených žalovaným. Pochybení žalobkyně pak nemohly napravit ani výstupy z nejrůznějších databází, neboť ty neposkytují dostatečný podklad pro závěr, že spotřebitel disponuje aktuálně prostředky k tomu, aby dohodnuté splátky splácel. Na výše uvedeném závěru nemění nic skutečnost, že žalovaným uvedené údaje případně odpovídají „statisticky obvyklým“ údajům, neboť zákonem stanovená povinnost předpokládá zkoumání úvěruschopnosti konkrétního žadatele, nikoliv žalobkyní presumovaného obrazu typického žadatele (spadajícího do určité skupiny dle jím sdělených a neověřovaných údajů), bez ohledu na skutečnost, že použití scoringového postupu vycházejícího ze statistických dat může v praxi vést k nižšímu počtu nesplacených úvěrů jakožto i k nižším nákladům/pracnosti/složitosti procesu sjednávání spotřebitelského úvěru. Z postupu žalobkyně přitom nelze seznat, že by si tyto informace o výdajích žalovaného jakkoliv zjišťovala, či si alespoň ověřila ty, které jí byly žalovaným tvrzeny, což lze chápat jako jednoduchý krok k ověření schopnosti splácet úvěr klientem, ke kterému měla žalobkyně přistoupit a z nepochopitelných důvodů tak neučinila, byť si mohla za tímto účelem minimálně sama vyžádat od žalovaného výpisy z bankovního účtu k doložení, kopii nájemní smlouvy aj. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla své břemeno důkazní stran prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, když soud vychází ze zjištěného skutkového stavu, tedy že žalobkyně úvěruschopnost žalovaného dostatečně nezkoumala. Žalobkyně nijak nedoložila, a to ani po poučení dle § 118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř., kterého se jí dostavilo při ústním jednání, jaké jsou skutečně výdaje žalovaného (např. výpisem z účtu žalovaného), či zda nemá jiné závazky, a tudíž i výdaje. Nad rámec výše zmíněného nutno podotknout, že v případě registru SOLUS by žalovaný neměl mít žádné splátky po splatnosti, ale dle registru NRKI měl mít dluh po splatnosti ve výši 9 463 Kč, což žalobkyně rovněž nikterak nereflektovala. Pokud tedy žalobkyně dospěla k tomu, že je žalovaný schopen úvěr splácet, byl tento závěr chybný. Posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr nebylo dle závěru soudu dostatečné a správné, žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem, které pro ni vyplývaly ze zákona o spotřebitelském úvěru, neboť nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Proto soud dovodil absolutní neplatnost smlouvy o úvěru pro rozpor se zákonem (shora citované §§ 86 a 87 ZoSÚ a § 580 odst. 1 o. z.), kdy k tomuto je soud povinen přihlížet i bez návrhu (§ 588 o. z.). V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. S ohledem na to je nutné na nyní posuzovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru pohlížet jako na 32. Ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ je i z tohoto důvodu smlouva o úvěru mezi žalobkyní a žalovaným, neplatná.

33. Vzhledem k tomu, že je neplatný hlavní závazek, nemohou být platná ani vedlejší ujednání o úroku, poplatcích a smluvních pokutách. Spotřebitel je však povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru (§ 87 odst. 1 ZoSÚ).

34. Nárok žalobkyně je tedy nutno posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení dle § 2993 odst. 1 o. z, neboť zde nebyl a není platný závazek. Žalovaný na svůj dluh plnil částkou ve výši 4 700 Kč, obdržel částku ve výši 30 000 Kč. Soud tedy uložil povinnost žalovanému zaplatit žalobkyni částku představující rozdíl mezi těmito plněními, tedy částku ve výši 25 300 Kč.

35. Soud se dále zabýval nárokem žalobkyně na úrok z prodlení. Výše uvedený závěr o nesplnění povinnosti posoudit úvěruschopnost dlužníka se přitom projeví i v rozhodnutí o lhůtě k plnění a o úroku z prodlení. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 se mj. uvádí: Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 436-440). Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

36. V posuzované věci byl žalovaný nečinný. Netvrdil a neprokázal, jaké jsou jeho možnosti stran vrácení poskytnuté jistiny. Za tohoto stavu soud rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit dlužnou částku ve lhůtě stanovené podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Úrok z prodlení z přisouzené částky nebyl přiznán (výrok II.), protože žalovaný se v prodlení ocitne až v případě, že dlužnou jistinu nezaplatí v soudem stanovené lhůtě.

37. Z výše zmíněných důvodů tedy žalobu zčásti výrokem II. ve zbytku zamítl 38. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě měli oba účastníci ve věci úspěch pouze částečný s tím, že procesní úspěch žalobkyně 57 % (ve výroku I.) převýšil procesní úspěch žalovaného 43 % (ve výroku II.). Soud tak stanovil povinnost žalovanému zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v níže specifikované výši.

39. Náklady řízení žalobkyně dle ustanovení § 137 o. s. ř. tvoří soudní poplatek ve výši 2 002 Kč dle položky 1 bodu 1 písm. b) sazebníku poplatků zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, odměna advokáta za zastupování žalobkyně v soudním řízení ve výši 8 537,16 Kč sestávající ze 3 úkonů právní služby (příprava a převzetí zastoupení, výzva k plnění a podání samotné žaloby) při sazbě mimosmluvní odměny 700 Kč za 1 úkon právní služby dle ustanovení § 14 odst. 1 bod 3 advokátního tarifu(tj. celkem 2 100 Kč), dále 3 režijních paušálů po 100 Kč dle § 14b odst. 6 písm. a) téže vyhlášky, tj. celkem 300 Kč, dále 1 úkonu právní služby ve výši 2 740 Kč podle § 7 bod 5 téže vyhlášky za účast na soudním jednání, tomu odpovídajícím 1 režijním paušálem ve výši 450 Kč dle § 13 odst. 4 téže vyhlášky, dále z náhrady za promeškaný čas v celkovém rozsahu 4 započatých půlhodin po 150 Kč dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 vyhlášky, tj. celkem 600 Kč, dále z cestovného v celkové částce 865,16 Kč za jednu cestu na trase [adresa] a zpět o celkové délce trasy 90 km, při použití osobního automobilu tov. zn. [Anonymizováno], o průměrné kombinované spotřebě 10,7 l/100 km, vyhláškové ceně paliva (benzin) 34,70 Kč/l a základní amortizační náhradě 5,80 Kč/1 km. K výše uvedeným položkám je nutné připočítat 21 % DPH podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř., neboť právní zástupce žalobkyně osvědčil, že je plátcem této daně, a to ve výši 1 482 Kč. Celkem náklady řízení žalobkyně dosahují částky 10 539,16 Kč. S ohledem na přiznání náhrady nákladů řízení v rozsahu 14 %, proto soud stanovil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni tuto poměrnou část jejích nákladů řízení, tedy částku ve výši 1 475,50 Kč (výrok III.). Soud má za to, že podmínky § 14b zmíněné vyhlášky byly splněny, neboť žaloba byla podána po 1. 7. 2014, jedná se o řízení, které bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatňovaném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech a předmětem řízení bylo peněžité plnění, jehož tarifní hodnota nepřesáhla 50 000 Kč. Soud žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů řízení za právní úkon doplnění žaloby k výzvě soudu, neboť skutečnosti vyžadované soudem měly být již součástí žalobního návrhu, který má být podán jako perfektní. Jestliže žalobkyně takový žalobní návrh neučinila a musela být tudíž soudem k jeho doplnění vyzvána tak, aby mohla být věc připravena s cílem rozhodnout při prvním jednání, nelze klást tuto liknavost žalobkyně k tíži žalovaného a účelově tímto navyšovat náklady řízení.

40. V případě splnění povinnosti uložené výrokem I. a III., postupoval soud dle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., a určil zákonem předvídanou lhůtu tří dnů, neboť nebyl zjištěn důvod pro určení lhůty jiné.