9 C 353/2022- 80

Rubrum

Okresní soud v Trutnově rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Tomáše Suchánka a přísedících Ing. Jiřího Žďárského a Jiřího Lanty ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] pro 75 000 Kč s příslušenstvím - náhrada škody takto:

Výrok

Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 75 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % p. a. od 1. 10. 2022 do zaplacení a náklady řízení 34 787 Kč, tyto k rukám [anonymizováno] [jméno] [příjmení], to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou dne 17. 10. 2022 se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení ve výroku uvedené částky s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobce byl na základě pracovní smlouvy uzavřené dne 3. 3. 2014 zaměstnán u žalovaného na pozici řidič sanitního vozu, a to v období od 3. 3. 2014 do 28. 2. 2021. Žalovaný je obchodní společností, která jako poskytovatel zdravotnických služeb poskytuje péči/služby v oblasti„ zdravotnická dopravní služba“. Pracovní poměr žalobce skončil na základě výpovědi ze strany žalobce ze dne 10. 12. 2020. Žalobce vykonával pro žalovaného práci řidiče sanitního vozu jako zdravotnický pracovník i v období tzv. druhé vlny epidemie onemocnění covid-19 od 1. 10. 2020 do 31. 12. 2020. Žalovanému jako poskytovateli zdravotnické dopravní služby se ve smyslu ustanovení § 15 vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 305/2020 Sb., o stanovení způsobu zahrnutí kompenzace do výše úhrad za hrazení služby poskytnuté v roce 2020, ve znění pozdějších předpisů („ kompenzační vyhláška“), navýšila v souladu s § 20a kompenzační vyhlášky úhrada ve smyslu § 15 kompenzační vyhlášky o částku Odměna 2. vlna, přičemž toto navýšení úhrady bylo poskytováno za účelem kompenzace zvýšených osobních nákladů plynoucích z vyplácení mimořádných odměn pro zdravotnické pracovníky. Žalobce v roce 2021 vyzval žalovaného k vyplacení kompenzace ve výši 75 000 Kč. Žalovaný požadavek žalobce odmítl. Při té příležitosti mj. uvedl:„ Každý do posledního zaměstnance dostal mimořádnou covid odměnu ve výši 75 000 Kč ke své mzdě k hlavnímu pracovnímu úvazku s úvazkem 1, ti kteří nastoupili v průběhu druhé vlny a nebo mají snížený úvazek na 0,5 dostali odměnu poměrem, tak aby to bylo pro všechny spravedlivé... Pan [celé jméno žalobce] v době, kdy vešla v platnost tato vyhláška, již nebyl zaměstnancem mé firmy celé dva měsíce.“ Z odpovědi vyplývá, že důvodem, proč žalobci nebyla vyplacena mimořádná odměna, zatímco jiným zaměstnancům vyplacena byla, je skutečnost, že pracovní poměr žalobce skončil dříve, než byla vydána vyhláška č. 172/2021 Sb., kterou došlo ke změně kompenzační vyhlášky 2020. Zaměstnavatel je dle § 16 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, povinen zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci, mj. pokud jde o odměňování za práci a o poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty. V případě, že zaměstnavatel poruší v oblasti odměňování povinnost rovného zacházení se zaměstnanci a bezdůvodně některé zvýhodní, má zaměstnanec, který byl postižen nerovným zacházením, právo domáhat se náhrady takto vzniklé újmy podle ustanovení § 265 odst. 2 zákoníku práce. Žalobci nebyla vyplacena mimořádná odměna za období tzv. druhé vlny epidemie onemocnění covid-19, která byla žalovanému kompenzována podle § 20a kompenzační vyhlášky 2020, zatímco ostatním zaměstnancům žalovaného na stejné pozici vykonávajícím stejný druh práce jako žalobce mimořádná odměna vyplacena v plné výši byla. Ve vztahu k žalobci tak došlo k nerovnému zacházení v oblasti odměňování za práci. Žalobce se proto domáhal vyplacení mimořádné odměny ve výši 75 000 Kč jako náhrady škody vzniklé mu nerovným zacházením v oblasti odměňování za práci podle § 265 odst. 2 zákoníku práce. Žalobce má nárok na vyplacení plné výše této mimořádné odměny i za situace, kdy k vyplácení mimořádných odměn ostatním zaměstnancům došlo až po skončení pracovního poměru žalobce, neboť byl u žalované zaměstnán v období rozhodném pro výplatu mimořádné odměny, tj. v období 1. 10. 2020 do 31. 12. 2020. Žalovaný přitom obdržel za služby poskytované v období 1. 10. 2020 až 31. 12. 2022 úhradu dle § 20a kompenzační vyhlášky v celkové výši 1 302 041,25 Kč, a to na celkový počet 23 pracovníků. Vedle výše uvedeného lze nevyplacení mimořádných odměn za období druhé vlny epidemie onemocnění covid-19 žalobci považovat rovněž za úmyslné jednání proti dobrým mravům, a to zvlášť z toho důvodu, že na kompenzaci těchto mimořádných odměn byly žalovanému poskytnuty prostředky podle § 20a kompenzační vyhlášky. Alternativně tak má žalobce nárok na náhradu škody, která mu tímto nevyplacením mimořádných odměn vznikla, i podle ustanovení § 265 odst. 1 zákoníku práce. Žalobce se dále domáhal přiznání zákonného úroku z prodlení od 1. 10. 2022, když v předžalobní výzvě vyzval žalovaného k zaplacení částky 75 000 Kč do 30. 9. 2022.

2. Žalovaný se žalobou nesouhlasil a navrhl její zamítnutí. Žalobce pro žalovaného vykonával práci řidiče sanitního vozu v období od 1. 10. 2020 do 31. 12. 2020. Žalobce poměrně značnou část tohoto období do práce fakticky nedocházel z důvodu ošetřování. Žalobce za celé toto období realizoval jediný převoz covid pozitivního pacienta, a to dne 23. 12. 2020, kdy však již převážel z [anonymizována dvě slova] v [obec] do [obec] pacienta vyléčeného po nemoci covid-19. Žalovaný se zásadně ohradil proti tomu, že by úmyslně jednal proti dobrým mravům tím, že by nevyplatil mimořádné odměny za období druhé vlny epidemie zdravotnickým pracovníkům. Žalovaný všechny prostředky, které obdržel na základě § 20a kompenzační vyhlášky, svým zaměstnancům vyplatil. Vyplaceno bylo ještě více, než žalovaná společnost na základě kompenzační vyhlášky obdržela. Žalovaná společnost poskytovala odměny svým zaměstnancům (včetně žalobce) i před tím, než jí byly vyplaceny prostředky na základě kompenzační vyhlášky, a to přesto, že v tomto předchozím období došlo k naprosto zásadnímu propadu příjmů na straně žalované společnosti, která je placena za uskutečněné převozy, jejichž počet v covidovém období logicky zásadně poklesl. S uplatněným nárokem žalovaný nesouhlasil, protože ustanovení § 16 odst. 1 zákoníku práce neporušil. Vyhláška č. 172/2021 Sb. byla přijata cca 2 měsíce poté, co pracovní poměr žalobce u žalovaného skončil, k výplatě podle ní pak došlo cca o další měsíc později. K předmětné vyhlášce samozřejmě neexistoval žádný metodický pokyn. Vyhláška hovoří o poskytnutí částky pro uvedené poskytovatele dle počtu zaměstnanců, nikoli tedy na jméno konkrétního zaměstnance. Žalovaný při vyplácení odměn vycházel z toho, že prostředky má vyplatit svým stávajícím zaměstnancům. Podle ustanovení § 1 písm. a) upravuje zákoník práce vztahy vznikající při výkonu závislé práce mezi zaměstnanci a zaměstnavateli; dle § 1 písm. d) pak úprava zákoníku práce dopadá i na právní vztahy vzniklé před vznikem pracovněprávních vztahů. Z tohoto zákonného ustanovení tedy neplyne, že by úprava v zákoníku práce dopadala i na dobu po skončení pracovního poměru, samozřejmě s výjimkami, které přímo ze zákoníku práce plynou (např. úprava konkurenční doložky). Podle § 16 odst. 1 zákoníku práce jsou zaměstnavatelé povinni zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci. V době trvání pracovního poměru žalobce žalovaný zásadu rovného zacházení neporušoval. V době rozdělování odměn dle kompenzační vyhlášky pak již žalobce nebyl zaměstnancem žalovaného, a žalovaný tak vůči němu jako nezaměstnanci právní povinnost rovného zacházení neměl. Porušení právní povinnosti je přitom předpokladem odpovědnosti za škodu. Žalovaný odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1486/2020 plyne mj. to, že:„ Zákoník práce upravuje zásadu rovného zacházení jako povinnost zaměstnavatele určitým způsobem zacházet s vlastními zaměstnanci, a to v průběhu celého trvání jejich pracovněprávního vztahu. Zásada rovného zacházení zaručuje rovná práva zaměstnancům nacházejícím se ve stejném či srovnatelném postavení (situaci) a vyplývá z ní též požadavek, aby vnitřní předpisy či praxe zaměstnavatele bezdůvodně nezvýhodňovaly ani neznevýhodňovaly zaměstnance před ostatními srovnatelnými zaměstnanci.“ Dále odkázal na Velký komentář k Zákoníku práce, 2. vydání, Nakladatelství C. H. Beck, který v komentáři k § 16 zákoníku práce na str. 89 uvádí, že:„ Jde o rovné jednání v rámci zacházení v rámci vztahů, které byly založeny dohodou dvou smluvních stran, a to v průběhu celého trvání takového pracovněprávního vztahu“. Na straně 91 téhož komentáře se pak uvádí následující:„ Všechny tři zásady (tj. i zásada rovného zacházení) dopadají na zaměstnavatele během přímého využívání pracovní síly svého zaměstnance a také na skutkové děje, které s tím souvisejí (např. na výběr nových zaměstnanců či výhody poskytované v souvislosti s trváním pracovněprávního vztahu).“ 3. Žalobce k námitkám žalovaného uvedl, že skutečnost, že žalobce v předmětném období čerpal ošetřovné a že realizoval pouze jeden převoz covid pozitivního pacienta, mu nelze ve vztahu k nároku na výplatu mimořádné odměny přičítat k tíži. Počet převozů covid pozitivních pacientů v rozhodném období není pro posouzení jeho nároku na mimořádnou odměnu relevantní. Zásadní je, že v tomto období vykonával práci ve zdravotnických službách, tj. práci, při které bylo prokazatelně vyšší riziko nákazy onemocněním covid-19. Nárok žalobce na vyplacení mimořádné odměny plyne již ze skutečnosti, že byl ke dni 31. 12. 2020 zaměstnancem žalovaného. Z kompenzační vyhlášky jasně plyne, že ve vzorci pro výpočet mimořádné odměny dle § 20a vyhlášky je uveden počet zdravotnických pracovníků uvedených ve smlouvě mezi poskytovatelem a zdravotní pojišťovnou účinné k 31. prosinci 2020. Skutečnost, že nárok na plnění dle kompenzační vyhlášky byl žalovanému jako poskytovateli zdravotnických služeb přiznán zpětně za rozhodné období, nelze žalobci, který v době vyplácení odměny nebyl zaměstnancem žalovaného, přičítat k tíži. Taková okolnost jeho nárok na vyplacení mimořádné odměny nevylučuje, neboť skutečností rozhodnou pro vznik nároku na vyplacení mimořádné odměny je trvání pracovněprávního vztahu v rozhodném období, resp. k 31. 12. 2020. Relevantní není ani jediný převoz covid pozitivního pacienta, který byl realizován žalobcem. Některým zaměstnancům žalovaného byla vyplacena mimořádná odměna ve výši 75 000 Kč i přesto, že v rozhodném období nerealizovali žádný převoz covid pozitivních pacientů. Mimořádnou odměnu dostávali i jiní zaměstnanci, kteří při své práci nepřicházeli do přímého kontaktu s covid pozitivními pacienty.

4. Při jednání soudu dne 5. 4. 2023 soud účastníkům sdělil, že v úvahu připadá i posouzení věci z toho hlediska, zda nezaplacení sporné částky žalobci nelze kvalifikovat jako porušení zásady legitimního očekávání. V posuzované věci žalobce vykonával práci pro žalovaného v době od října do prosince 2020, přičemž následně přijatá vyhláška č. 172/2021 Sb., tedy obecně závazná právní norma, založila pro tyto případy zaměstnancům právo na mimořádnou odměnu, aniž by jakkoliv blíže specifikovala podmínky (např. zda se vztahuje na zaměstnance, jejichž pracovní poměr před přijetím této normy zanikl). Žalobce nicméně mohl po přijetí dané vyhlášky legitimně očekávat, že mu odměna ve výši 75 000 Kč náleží.

5. V návaznosti na poučení o možnosti jiné právní kvalifikace žalobce uvedl, že je nadále přesvědčen o tom, že mu nárok náleží z důvodů uvedených v žalobě (z titulu náhrady škody). Nelze však vyloučit ani přiznání nároku na základě ochrany legitimního očekávání, která je obecným historickým právním principem.

6. Žalovaný s možností aplikace zásady ochrany legitimního očekávání zásadně nesouhlasil. Skutečnost, že někdo vydal nějaký právní předpis, nemůže založit povinnost žalované společnosti. V daném případě by bylo možné uvažovat o pasivní legitimaci státu, který vydal vyhlášku č. 172/2021 Sb., aniž by blíže specifikoval podmínky jejího použití. V tehdejší době vycházela řada předpisů, u nichž bylo složité zjistit, jak mají být aplikovány. Nejasnost právního předpisu by rozhodně neměla jít k tíži žalovaného, ale toho, kdo neurčitý právní předpis vydal. Navíc případné legitimní očekávání žalobce mohlo vzniknout až v okamžiku vydání vyhlášky, tedy po skončení pracovního poměru žalobce u žalovaného, kdy již žádný právní vztah mezi účastníky neexistoval. Zásada ochrany legitimního očekávání je použitelná vůči státu nebo orgánu veřejné moci, ale rozhodně nemůže být použita vůči soukromému subjektu. Důvody vzniku závazků upravuje ustanovení § 1723 o. z., přičemž ochrana legitimního očekávání mezi nimi není. Pokud by pouze na základě této zásady byla žalovanému uložena povinnost, pak by to bylo v rozporu s LISTINOU ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD, konkrétně se zásadou, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona. S odkazem na tuto zásadu nelze ukládat povinnosti, které nemají oporu v právním řádu.

7. Soud vzal na základě provedených důkazů za prokázané, že žalovaný je právním subjektem zapsaným v národním registru poskytovatelů zdravotních služeb, konkrétně poskytovatelem zdravotnických dopravních služeb (viz výpis z národního registru poskytovatelů zdravotnických služeb). Pracovní poměr žalobce u žalovaného vznikl na základě pracovní smlouvy ze dne 3. 3. 2014, který byl sjednán rovněž jako den nástupu do práce. Žalobce byl zaměstnán jako řidič sanitního vozu. Pracovní poměr žalobce u žalovaného pak zanikl na základě výpovědi dané žalobcem žalovanému dne 11. 12. 2020 podle § 50 zákoníku práce. K zániku pracovního poměru tak došlo ke dni 28. 2. 2021 Tyto skutečnosti soud zjistil z pracovní smlouvy a z výpovědi z pracovního poměru.

8. Ve věci sporného nároku účastníci komunikovali na sociálních sítích i písemně. Na síti facebook byla na webu CT24.CESKATELEVIZE.CZ umístěna reportáž nazvaná„ Zaměstnavatelka odmítla proplatit covidový bonus řidičům sanitek. Po natáčení s ČT dostal jeden z nich výpověď.“ Na tuto reportáž reagoval svými příspěvky žalobce. V návaznosti na tyto příspěvky pak k věci argumentoval i jednatel žalovaného [jméno] [příjmení] (viz č.l. 19 – 21). Žalovaný následně vyzval žalobce dopisem ze dne 21. 6. 2021 k veřejné omluvě vůči jednateli žalovaného [jméno] [příjmení] i vůči žalované společnosti (viz č.l. 10). Žalobce na výzvu reagoval svým dopisem nazvaným„ Vyjádření k výzvě veřejné omluvy.“ V tomto dopise žalobce mimo jiné uvedl, že by byl rád, aby mu žalovaný„ zaslal peníze ve výši 75000 Kč, případně částku ve výši, kterou jste získal na základě platnosti mého pracovněprávního vztahu, které jsem měl s Vaší firmou [právnická osoba]“ (viz č.l. 11). Žalovaný reagoval dopisem z 29. 6. 2021, v němž opětovně zopakoval argumentaci, proč žalobce na mimořádnou odměnu ve výši 75 000 Kč nemá nárok (č.l. 12).

9. Z dopisu Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky zaslaného žalovanému dne 28. 5. 2021 bylo zjištěno, že na základě ustanovení § 20a vyhlášky č. 172/2021 Sb., kterou se mění vyhláška č. 305/2020 Sb., o stanovení způsobu zahrnutí kompenzace do výše úhrad za hrazené služby poskytnuté v roce 2020, vypočítala zdravotní pojišťovna výši kompenzace na částku 1 302 041,25 Kč (viz č.l. 28).

10. Z dopisu Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky zaslaného zástupci žalobce dne 6. 10. 2022, bylo zjištěno, že ve vztahu k žalovanému se při výpočtu výše kompenzace vycházelo z počtu úvazků 21,625. K 31. 12. 2020 bylo evidováno celkem 23 pracovníků žalovaného. Týdenní hodinová kapacita zdravotnických pracovníků, na základě které byla kompenzace vypočtena, činila 40 hodin. Byl přitom použit koeficient poměru počtu pojištěnců VZP v daném kraji 0,6 (viz č.l. 29).

11. Z tabulky vydané Ministerstvem zdravotnictví České republiky s názvem„ Koeficient poměru počtu pojištěnců dané pojišťovny v daném kraji“ bylo zjištěno, že v [územní celek] činil koeficient pro Všeobecnou zdravotní pojišťovnu 0,6, pro Vojenskou zdravotní pojišťovnu České republiky 0,1, pro Zaměstnaneckou pojišťovnu Škoda 0,1 a pro Zdravotní pojišťovnu ministerstva vnitra České republiky 0,2 (viz č.l. 16 p. v.).

12. Z listiny nazvané„ TRANSPORTY PACIENTŮ COVID 19 – POZITIVNÍ“, kterou předložil žalovaný, soud zjistil, že v době od 15. 10. 2020 do 31. 12. 2020 provedl žalobce jednu přepravu pozitivního pacienta, a to dne 23. 11. 2020 (viz č.l. 48 – 58).

13. Z listiny nazvané„ ODMĚNY A PRÉMIE“ předložené žalovaným bylo zjištěno, že žalobci byla vyplacena v lednu 2021 odměna 4 887 Kč a v únoru 2021 odměna 7 801 Kč. Mimořádné odměny ve výši 75 000 Kč byly vyplaceny dne 21. 5. 2021 celkem 17 zaměstnancům žalovaného. Celkem byly tzv. odměny Covid vyplaceny 25 zaměstnancům. Části zaměstnanců byly vypláceny snížené odměny. Celková částka vyplacená žalovaným z titulu odměny Covid činila 1 422 100 Kč bez zákonných odvodů (viz č.l. 44 – 47).

14. Dopisem ze dne 23. 9. 2022 vyzval žalobce žalovaného k zaplacení částky 75 000 Kč s příslušenstvím formou předžalobní výzvy ve smyslu § 142 a odst. 1 o. s. ř.. Žalovaný byl vyzván k zaplacení předmětné částky do sedmi dnů ode dne doručení výzvy. Výzva byla žalovanému doručena dne 23. 9. 2022 (viz č.l. 23, 24 p. v.).

15. Z výkazů práce vedených žalovaným ve vztahu k žalobci za měsíce říjen až prosinec 2020 bylo zjištěno, že žalobce čerpal volno z důvodu ošetřování člena rodiny ve dnech 23. až 24. 10. 2020 a ve dnech 1. až 17. 11. 2020 (viz č.l. 59 – 60).

16. Žalobce navrhl, aby soud ve věci provedl i další důkazy. Mimo jiné navrhl provedení výslechů svědků – dalších zaměstnanců žalovaného, zejména rodinných příslušníků jednatele žalovaného, čímž chtěl prokázat diskriminační přístup žalovaného ve vztahu k žalobci. Dále navrhl zjištění údajů, jaké částky poskytli žalovanému z titulu kompenzace podle § 20a vyhlášky č. 305/2020 Sb. ve znění vyhlášky č. 172/2021 Sb. další zdravotní pojišťovny, jejichž pojištěncům žalovaný poskytoval služby. Soud považoval provedení navržených důkazů za nadbytečné. Pro rozhodnutí ve věci není relevantní, jaké celkové částky žalovaný od zdravotních pojišťoven z titulu kompenzace podle § 20a vyhlášky č. 305/2020 Sb. ve znění vyhlášky č. 172/2021 Sb. skutečně obdržel. Pro rozhodnutí v této věci je zásadní posouzení právní otázky, zda žalobci právo na tzv. mimořádnou odměnu vzniklo či nikoliv. Se zřetelem k dále uvedeným právním závěrům o tvrzené diskriminaci žalobce pak soud považoval za nadbytečné rovněž výslechy svědků.

17. Po skutkové stránce je zásadní, že žalobce vykonával pro žalovaného práci řidiče sanitního vozu mimo jiné i v době od 1. 10. 2020 do 31. 10. 2020, tj. v době rozhodné pro vznik nároku žalovaného vůči zdravotním pojišťovn na kompenzaci zvýšených osobních nákladů podle § 20a vyhlášky č. 305/2020 Sb. ve znění vyhlášky č. 172/2021 Sb. Pracovní poměr žalovaného u žalobce skončil ke dni 28. 2. 2021 Vyhláška č. 172/2021 Sb., která změnila vyhlášku č. 305/2020 Sb. a upravila nárok poskytovatelů zdravotních služeb mimo jiné i na kompenzaci zvýšených osobních a plynoucích z vyplácení mimořádných odměn pro zdravotnické pracovníky, nabyla účinnosti dne 28. 4. 2021. K výplatě tzv. mimořádných odměn zaměstnancům žalovaného došlo dne 21. 5. 2021.

18. Rozhodující normou pro posouzení žalobou uplatněného nároku je vyhláška ministerstva zdravotnictví č. 305/2020 Sb., o stanovení způsobu zahrnutí kompenzace do výše úhrad za hrazené služby poskytnuté v roce 2020, ve znění vyhlášky č. 172/2021 Sb. Tato vyhláška nabyla účinnosti dne 28. 4. 2021. Vyhláška stanovila způsob zahrnutí kompenzace do výše úhrad za hrazené služby poskytnuté v roce 2020, mj. i kompenzační výši úhrad za hrazené služby poskytované pojištěncům (§ 1 odst. 1 písm. b) vyhlášky) pro konkrétní poskytovatele zdravotnických služeb (§ 1 odst. 2 vyhlášky), mj. i pro poskytovatele zdravotnických dopravních služeb. Dle § 20a vyhlášky poskytovatelům, mj. i poskytovatelům podle § 15 vyhlášky (poskytovatelé zdravotnické dopravní služby), pokud v období druhé vlny epidemie onemocnění COVID-19 od 1. října 2020 do 31. prosince 2020 poskytovali hrazené služby a vykazovali je zdravotní pojišťovně, se za účelem kompenzace zvýšených osobních nákladů plynoucích z vyplácení mimořádných odměn pro zdravotnické pracovníky navýšila o částku„ Odměna 2. vlna“. Odměna byla stanovena ve výši 75 000 Kč, s výjimkou poskytovatelů zdravotnické záchranné služby, pro které se stanovila ve výši 120 000 Kč.

19. Soud nejprve posoudil uplatněný nárok jako nárok z titulu náhrady škody, jak jej uplatnil žalobce.

20. Dle § 16 odst. 1 zákona č. 262/2006, zákoník práce (v platném znění), zaměstnavatelé jsou povinni zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci, pokud jde o jejich pracovní podmínky, odměňování za práci a o poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, o odbornou přípravu a o příležitost dosáhnout funkčního nebo jiného postupu v zaměstnání.

21. Dle § 265 odst. 1 zákoníku práce je zaměstnavatel povinen nahradit zaměstnanci škodu, která mu vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti dobrým mravům. Dle § 265 odst. 2 zákoníku práce je zaměstnavatel povinen nahradit zaměstnanci též škodu, kterou mu způsobili porušením právních povinností v rámci plnění pracovních úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jeho jménem.

22. Základním předpokladem vzniku odpovědnosti zaměstnavatele z titulu náhrady škody je porušení právní povinnosti, k němuž dle žalobce došlo porušením výše citovaného ustanovení § 16 odst. 1 zákoníku práce. Soud (ve shodě se žalovaným) vychází z toho, že povinnost rovného zacházení lze vztahovat pouze k osobám, které v okamžiku, kdy mělo k nerovnému zacházení dojít, byly zaměstnanci daného zaměstnavatele. Pro stručnost soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu i komentář, kterými argumentoval žalovaný. K jednání, kterým dle žalobce mělo dojít k porušení povinnosti rovného zacházení žalovaným, došlo dne 21. 5. 2021 (výplata mimořádné odměny). V té době již žalobce zaměstnancem žalovaného nebyl. Z toho důvodu nelze dovodit, že nevyplacením mimořádné odměny žalobci došlo k porušení povinnosti rovného zacházení upravené v § 16 odst. 1 zákoníku práce. Pokud tedy jednáním žalovaného nedošlo ze k porušení právní povinnosti zakotvené v § 16 odst. 1 zákoníku práce, nemůže být dán nárok na náhradu škody podle § 265 odst. 1 zákoníku práce.

23. Dle soudu nelze jednání žalovaného spočívající v nevyplacení mimořádné odměny žalobci kvalifikovat ani jako„ úmyslné jednáním proti dobrým mravům“. K tomuto závěru je soud opětovně veden tím, že k nevyplacení odměny došlo v době, kdy již účastníci nebyli v postavení zaměstnance a zaměstnavatele, tedy neexistoval mezi nimi právní vztah, v jehož rámci by bylo možno posuzovat, zda jednání žalovaného jako zaměstnavatele vybočilo z obecně uznávaných pravidel morálky a slušnosti. Dle soudu jde v posuzované věci o situaci, kdy v důsledku určité vágnosti a neúplnosti právní normy existuje mezi účastníky spor o to, zda žalobce vůči žalovanému právo na mimořádnou odměnu má či nikoliv. Nelze přitom dovodit, že by právní argumentace žalovaného byla zjevně účelová či neopodstatněná. Proto dle soudu nelze spornou částku přiznat ani z důvodu úmyslného jednání žalovaného proti dobrým mravům.

24. Se zřetelem k výše uvedeným závěrům se soud zabýval tím, zda není dán jiný důvod, pro který by mělo být žalobě vyhověno, a to zejména kvůli specifickým okolnostem posuzované věci.

25. Vyhláška č. 305/2020 Sb. ve znění vyhlášky č. 172/2021 Sb. upravovala vztahy mezi zdravotními pojišťovnami a poskytovateli zdravotní péče. Neupravovala tedy přímo vztahy mezi poskytovateli zdravotní péče jako zaměstnavateli a jejich zaměstnanci. Na základě vyhlášky měli poskytovatelé zdravotní péče mimo jiné obdržet od zdravotních pojišťoven finanční prostředky za účelem„ kompenzace zvýšených nákladů plynoucích z vyplácení mimořádných odměn pro zdravotnické pracovníky“. V případě poskytovatelů zdravotnických dopravních služeb byla výše odměny stanovena na 75 000 Kč. Z vyhlášky tak byl zřejmý účel, k němuž měly poskytnuté prostředky sloužit (výplata„ odměn 2. vlna“). Poskytnutí prostředků za tímto konkrétním účelem přitom bylo vázáno na jedinou podmínku, konkrétně na poskytování hrazených služeb v období druhé vlny epidemie onemocnění COVID-19 od 1. října 2020 do 31. prosince 2020. Při výpočtu výše kompenzace pro konkrétního zaměstnavatele se zohledňoval mj. počet zdravotnických pracovníků poskytujících hrazené zdravotní služby u poskytovatele. V posuzované věci se tedy ve výši kompenzace, kterou zdravotní pojišťovny poskytly žalovanému, muselo projevit i to, že žalobce jako zaměstnanec žalovaného v období od 1. 10. 2020 do 31. 12. 2020 poskytoval hrazené zdravotní služby u poskytovatele (tj. u žalovaného). Již tato skutečnost sama o sobě musela na straně žalobce založit legitimní očekávání, že mu odměna ve výši 75 000 Kč bude zaplacena, i když v době přijetí vyhlášky již zaměstnancem žalovaného nebyl. Skutečnost, že pracovní poměr žalobce u žalovaného skončil dne 28. 2. 2021 (tedy předtím, než byla vyhláška č. 172/2021 Sb. vůbec přijata), nemůže dle soudu jít žalobci k tíži. Dal-li žalobce žalovanému výpověď z pracovního poměru, pak jen využil práva upraveného v § 50 odst. 3 zákoníku práce. Naplnil tím právo na svobodnou volbu povolání garantované v článku 26 odst. 1 LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD.

26. Na straně druhé si dle soudu i žalovaný mohl a měl být vědom toho, že nebýt výkonu práce žalobce jako jeho zaměstnance v době od 1. 10. 2020 do 31. 12. 2020, byla by částka poskytnutá žalovanému zdravotními pojišťovnami dle § 20a vyhlášky nižší.

27. Zásada legitimního očekávání souvisí s obecnějším principem právní jistoty. Každá fyzická či právnická osoba, která oprávněně dospěje k závěru, že jí svědčí určité subjektivní právo, má právo na to, aby její očekávání bylo naplněno. Naskýtá se otázka, zda může být určité právo přiznáno pouze na základě legitimního očekávání oprávněné osoby.

28. Mezi základní práva garantovaná článkem 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (publikována pod [číslo] Sbírky zákonů) patří právo na ochranu majetku se zřetelem na legitimní očekávání toho, že majetkový nárok oprávněné osoby nebude opomenut (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004 sp. zn. I. ÚS 185/04). V nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2005 sp. zn. I. ÚS 353/04 se mj. uvádí: Ústavní soud, jsa vázán petitem ústavní stížnosti, nikoli jejím odůvodněním, zkoumal, zda napadená rozhodnutí nezasahují do základního práva stěžovatele garantovaného čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen„ Úmluva“), tj. do základního práva na legitimní očekávání ochrany majetku... Dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (např. rozhodnutí ve věci Broniowski proti Polsku ze dne 22. 6. 2004) pojem„ majetek“ ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě má autonomní rozsah, který není omezen na konstituované vlastnictví hmotného jmění a není závislý na formální kvalifikaci vnitrostátního práva. Pro účely tohoto ustanovení jsou za„ majetková práva“, resp.„ majetek“ také považována další práva a zájmy tvořící aktiva (např. pohledávky), na základě jejichž existence může stěžovatel tvrdit, že na jejich splnění má přinejmenším legitimní očekávání (ésperance legitime/legitimate expectation). Soud považuje za vhodné dodat, že obě zmíněná rozhodnutí Ústavního soudu byla vydána ve sporech mezi soukromoprávními subjekty.

29. V posuzované věci došlo k tomu, že normou vydanou ústředním orgánem státní správy (ministerstvem zdravotnictví) bylo mj. upraveno, jakým způsobem a v jaké výši budou poskytovatelům zdravotnických služeb kompenzovány zvýšené náklady spojené s vyplácením mimořádných odměn pro zdravotnické pracovníky, konkrétně pro zaměstnance poskytovatelů zdravotnických dopravních služeb, kteří vykonávali práci v době od 1. 10. 2020 do 31. 12. 2020. Norma jednoznačně stanovila, že výše mimořádné odměny činí v případě poskytovatelů zdravotnických dopravních služeb 75 000 Kč na osobu. Žalobce v období od 1. 10. 2020 do 31. 12. 2020 jako zaměstnanec žalovaného vykonával práci řidiče sanitního vozu, tj. činnost, v rámci které žalovaný vůči pojištěncům zdravotních pojišťoven poskytoval zdravotnické dopravní služby. Žalobce tak splnil jedinou podmínku, se kterou vyhláška č. 305/2020 Sb. ve znění vyhlášky č. 172/2021 Sb. spojovala vznik nároku zdravotnického pracovníka na mimořádnou odměnu ve výši 75 000 Kč. Na straně žalobce tak bez jakýchkoliv pochybností muselo vzniknout legitimní očekávání, že mu mimořádná odměna ve výši 75 000 Kč bude zaplacena, a to ze strany žalovaného, kterému byly odpovídající finanční částky poskytnuty z prostředků veřejného zdravotního pojištění.

30. Vznik sporu v této věci je důsledkem toho, že právní norma upravující kompenzaci zvýšených nákladů poskytovatelů zdravotnických služeb byla přijata a nabyla účinnosti téměř 5 měsíců po skončení rozhodného období, v němž byla vykonávána práce, s jejímž výkonem bylo poskytování mimořádných odměn spojeno. Žalovaný nepochybně v souladu s vyhláškou č. 305/2020 Sb. ve znění vyhlášky č. 172/2021 Sb. vůči zaměstnancům, kteří pro něho vykonávali práci v době od 1. 10. 2020 do 31. 12. 2020 a kteří setrvali v pracovním poměru do 28. 4. 2021 (účinnost vyhlášky), postupoval. Kompenzační vyhláška neřešila, jak má být postupováno ve vztahu k zaměstnancům, jejichž pracovní poměr v době do 28. 4. 2021 skončil. To však má svoji logiku, protože kompenzační vyhláška upravovala vztahy mezi zdravotními pojišťovnami a poskytovateli zdravotnických služeb. Vzniklý spor tak logicky musel vyřešit soud v tomto řízení.

31. Soud neshledává důvody, pro které by bylo možno uvažovat o tom, že by měl žalobci spornou částku zaplatit stát, který v rámci obecně závazné normy náležitě neupravil postavení zaměstnanců poskytovatelů zdravotnických služeb, jejichž pracovní poměr v době do přijetí vyhlášky č. 172/2021 Sb. skončil. Dle soudu lze totiž výkladem dovodit, že i tito zaměstnanci mají na mimořádnou odměnu nárok, byť to z právní normy výslovně nevyplývá. Žalovaný obdržel z prostředků veřejného zdravotního pojištění částku 75 000 Kč, a to díky tomu, že pro něho žalobce v době od 1. 10. 2020 do 31. 12. 2020 vykonával práci řidiče sanitního vozu. Povinnost poskytnout žalobci mimořádnou odměnu tak má žalovaný, který byl v rozhodném období zaměstnavatelem žalobce.

32. Soud na základě shora uvedených úvah dovodil, že nárok žalobce na zaplacení mimořádné odměny vůči žalovanému je co do základu dán.

33. Ve vztahu k výši nároku pak soud dovozuje, že se odvíjí od rozsahu pracovního úvazku žalobce u žalovaného v rozhodném období. Výše pracovních úvazků je jednou z veličin rozhodných pro výpočet částky, kterou žalovaný z prostředků veřejného zdravotního pojištění na výplatu mimořádných odměn obdržel. Dle soudu proto není relevantní, zda a v jakém rozsahu žalobce v rozhodném období čerpal v souvislosti s ošetřováním člena rodiny pracovní volno, eventuálně kolik covid pozitivních pacientů žalobce v rámci výkonu sjednaného druhu práce skutečně převážel.

34. Ze shora uvedených důvodů soud žalobě vyhověl. Žalobci pak byl přiznán rovněž úrok z prodlení z přisouzené částky 75 000 Kč. Výše úroku z prodlení odpovídá nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Úrok byl v souladu se žalobou přiznán od 1. 10. 2022, když v rámci předžalobní výzvy doručené žalovanému dne 23. 9. 2022 byl žalovaný vyzván k zaplacení sporné částky ve lhůtě 7 dnů, tj. do 30. 9. 2022.

35. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce byl ve věci zcela úspěšný, a proto má právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Soud žalobci přiznal částku 3 750 Kč odpovídající zaplacenému soudnímu poplatku. Dále byly přiznány náklady zastoupení ve výši odpovídající vyhlášce č. 177/1996 Sb. Konkrétně jde o odměnu za 5 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva k plnění, sepis žaloby, vyjádření ze dne 27. 12. 2023, účast při jednání soudu), která z hodnoty předmětu sporu dle § 7 vyhlášky činí 4 100 Kč za úkon. Dále žalobci náleží paušální náhrada hotových výloh za uvedené úkony po 300 Kč (§ 13 odst. 4 vyhlášky). Na nákladech zastoupení soud žalobci dále přiznal cestovné ve výši 2 850,51 Kč (trasa Praha – Trutnov a zpět, celkem 325 km, průměrná spotřeba 7,9 l /100 km, cena PHM 45,20 Kč, základní náhrada 5,20 Kč/km) a náhradu za čas promeškaný cestou k jednání 800 Kč (8 půlhodin po 100 Kč). Zástupce žalobce osvědčil, že je plátcem DPH. Proto k odměně a nákladům zastoupení náleží rovněž daň v základní sazbě 21 %. Základem daně je částka 25 650,51 Kč, daň činí 5 386,60 Kč. Celkově tak bylo na nákladech řízení přiznáno 34 787 Kč (po zaokrouhlení). Náklady jsou splatné k rukám zástupce žalobce (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

36. Soud neshledal důvody pro aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř., tj. pro nepřiznání nákladů řízení úspěšnému žalobci. Dle uvedeného ustanovení jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Žalobce neměl jinou možnost, než se zaplacení mimořádné odměny za výkon práce pro žalovaného v pracovněprávním vztahu domáhat v rámci tohoto řízení. Za tohoto stavu by dle soudu bylo nepřiměřenou tvrdostí vůči žalobci, pokud by měl ze svého hradit náklady tohoto řízení.

37. Lhůtu k plnění stanovil soud podle § 160 odst. 1 o.s.ř.