9 C 354/2024 - 92

Rubrum

Okresní soud v Táboře rozhodl soudkyní JUDr. Ivanou Jakšičovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] o návrhu na zaplacení částky 163 934 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 58 843 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně jdoucím od 16. 11. 2024 do zaplacení, to vše v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3 000 Kč splatných vždy do každého 15 dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku pod ztrátou výhody splátek.

II. Pokud se žalobkyně domáhala zaplacení - částky 102 375 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně jdoucím od 16. 11. 2024 do zaplacení - částky 2 716,94 Kč - úroku ve výši 64,15 % ročně z částky 140 831,30Kč od 16. 11. 2024 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 16. 11. 2024 dosáhne částky 503 193 Kč řízení se zastavuje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně požadovala původně na žalované zaplacení částky 161 218 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení, dále pohledávky 2 716,94 Kč představující smluvní pokutu a konečně úroku z částky 140 831,30 Kč ve výši 64,15 % jdoucího od 16. 11. 2024 do zaplacení v maximální výši 503 193 Kč. Svůj požadavek odůvodňovala tvrzením, že mezi účastníky došlo dne 14. 8. 2023 k uzavření smlouvy o úvěru č. [hodnota]. Na základě této smlouvy byl poskytnut žalované úvěr v celkové výši 150 000 Kč, a to dne 14. 8. 2023, tedy dnem uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala za poskytnutý úvěr platit úrok ve výši 64,15 % ročně a celou dlužnou částku splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 8 736 Kč měsíčně. Žalobce zdůraznil, že schopnost žalované řádně hradit úvěr byla prověřena na základě dokladů a informací zjištěných od ní, dále potom databází umožňující posouzení úvěruschopnosti a dalšími zdroji. Žalovaná však nesplácela řádně. Do dne zesplatnění zaplatila toliko částku 90 758 Kč. V důsledku toho vzniklo žalobci právo na zaplacení smluvních pokut v celkové výši 998 Kč a právo na náklady ve výši 400 Kč. S ohledem na obsah smlouvy došlo v důsledku prodlení žalované automaticky k zesplatnění celého úvěru (bod 6.3. smlouvy), neboť žalovaná se dostala do prodlení s úhradou splátky o délce 65 dnů u splátky č. [hodnota] ze dne 10. 9. 2024. Ke dni 14. 11. 2024 tak došlo k zesplatnění celého úvěru. Podle bodu 6.4. smlouvy se pak ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny, kterou činila částka 159 820,98 Kč. Dále bylo ve smlouvě dohodnuto, že žalovaná v případě prodlení s hrazením nové jistiny úvěru zaplatí úroky z prodlení v zákonné výši z celé této nové jistiny až do úplného zaplacení. S ohledem na bod 6.5. smlouvy bylo dále ujednáno, že po zesplatnění úvěru činí smluvní pokuta za nezaplacení jistiny 0,1 % z dlužné jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou. Konečně v bodě 2.2. smlouvy bylo sjednáno, že sjednané úroky za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny s tím, že tento úrok se uplatňuje v roční nominální úrokové sazbě 64,15 % ročně. S odkazem na text smlouvy požadoval žalobce ve shora uvedené částky. [právnická osoba] ohledem na obsah smlouvy, jejíž ujednání shledal soud bez dalšího jako rozporné s dobrými mravy, nebylo možné platební rozkaz vydat. Žalovaná se k žalobnímu návrhu písemně vyjádřila. Proti požadavku žalobce se bránila z několika důvodů. Připustila, že obdržela úvěr ve výši 150 000 Kč, dostala se však do komplikované životní situace, proto dluh nezvládala splácet. Vyjádřila pochybnosti o tom, zda smlouva byla skutečně uzavřena, a to s ohledem na průběh samotného kontraktačního procesu. Vedle toho považovala za nezákonné a nemravné sankce, které byly ve smlouvě zakotveny. Poukázala na vysokou úrokovou míru, která činí smluvní podmínky nemravnými. Odkázala rovněž na to, že u ní jako u spotřebitele nebyly řádně zkoumány okolnosti, za níž bude splácet úvěr, tedy její úvěruschopnost. Konečně rozporovala i požadavek na zaplacení dlužné částky v krátké lhůtě, požadovala, aby jí bylo umožněno úvěr splácet v maximální výši 1 500 Kč měsíčně.

3. V průběhu řízení vzala žalobkyně zpět žalobu ohledně částky 102 375 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně od 16. 11. 2024 do zaplacení, ohledně požadavku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 2 716,94 Kč a konečně ohledně nároku na zaplacení úroku ve výši 64,15 % z částky 140 831,30 Kč od 16. 11. 2024 do zaplacení. Soud proto postupem podle § 96 odst. 2, 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.) výrokem č. [hodnota] tohoto rozsudku řízení v rozsahu zpětvzetí zastavil, když souhlas žalované s částečným zpětvzetím žaloby vzhledem k okamžiku zpětvzetí žaloby nebylo třeba. Pro doplnění lze uvést, že podáním ze dne 18. 2. 2025 žalobkyně opravila částečné zpětvzetí tak, že bere zpět žalobu o menší částku, než bylo původně uvedeno. Poukazovala na chybu ve výpočtu. Vzhledem k tomu, že tato oprava je fakticky zpětvzetím zpětvzetí, nemohl soud na toto podání pozitivně reagovat. Zpětvzetí zpětvzetí není pojmově možné, proto nebylo možné na toto podání již dále reagovat.

4. Po provedeném dokazování má soud z předložených listinných důkazů, konkrétně ze smlouvy o úvěru č. [hodnota] ze dne 14. 8. 2023 (dále jen smlouva) ve spojení s oznámením věřitele o schválení úvěru, předsmluvním formulářem, formulářem pro hodnocení klienta za prokázané, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru ve výši 150 000 Kč, který se žalovaná zavázala splácet spolu s úrokem ve výši 64,15 % ročně ve 48 měsíčních splátkách po 8 736 Kč splatných počínaje měsícem září 2023. Tato úroková sazba byla dohodnuta jako pevná zápůjční úroková sazba na celou dobu splácení úvěru. Podle bodu 6.1. smlouvy, pokud se klient ocitne v prodlení s úhradou kterékoliv splátky či její části o délce 30 dnů, vzniká mu povinnost zaplatit poskytovateli smluvní pokutu ve výši 499 Kč, a to za každou splátku, u které se ocitl v prodlení v délce 30 dnů. Dle bodu 6.2. smlouvy poskytovatel má vůči klientovi právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlení klienta. Výše těchto nákladů činí u každé splátky, u které se klient ocitl v prodlení s její úhradou o délce 15 dnů, částku 200 Kč. Podle bodu 6.5. smlouvy, jestliže klient po zesplatnění úvěru nezaplatí novou výši jistiny úvěru v den zesplatnění, vzniká mu povinnost zaplatit poskytovateli smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po dni zesplatnění úvěru až do jejího úplného zaplacení. Z dokladu o vyplacení úvěru má pak soud za prokázané, že dne 14. 8. 2023 byla ve prospěch žalované odepsána z účtu žalobkyně částka 150 000 Kč. Z karty klienta ve spojení s výzvami k zaplacení má soud za prokázané, že žalovaná na úhradu poskytnutého úvěru zaplatila před zesplatněním úvěru celkem částku 90 758 Kč. K zesplatnění došlo v souladu s bodem 6.3. písm. b) smlouvy, podle kterého jestliže se klient ocitne v prodlení s úhradou splátky či její části o délce 65 dnů smlouvy, automaticky dojde k zesplatnění úvěru. K tomuto dni se pak stává okamžitě splatná celá jistina úvěru a veškeré úroky z poskytnutého úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru, veškeré smluvní pokuty a náklady dle bodu 6.

2. části B smlouvy. Podle bodu 6.4. smlouvy se pak ke dni zesplatnění úvěru stala celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění součástí nové jistiny úvěru s tím, že tuto novou jistinu byla žalovaná povinna uhradit žalobkyni nejpozději do dne zesplatnění. Z výzvy k zaplacení ze dne 11. 10. 2024 a ze dne 11. 11. 2024 má soud dále za prokázané, že žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužných splátek, tj. splátek č. [hodnota], 14 a 15, které měla řádně hradit dle přílohy ke smlouvě – splátkového kalendáře a také k úhradě smluvní pokuty a nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované. Zesplatnění úvěru k 14. 11. 2024 je prokázáno oznámením o zesplatnění úvěru z 25. 11. 2024. Z karty klienta má soud dále za prokázané, že žalovaná byla v prodlení o délce 30 dnů se splátkou 13 a 14, o délce 22 dnů se splátkou 15. Předžalobní výzvou ze dne 25. 11. 2024 (doložené včetně podacího archu z téhož dne) je prokázáno, že žalovaná byla vyzvána k úhradě vzniklého dluhu a upozorněna na možnost jeho soudního vymáhání. Z výpisu záznamů z registru Solus a z výpisu z nebankovního registru klientských informací je dále prokázáno, že žalobkyně před poskytnutím úvěru ověřila úvěruschopnost žalované. Ze statistického seznamu České národní banky – úrokové sazby korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR na spotřebu má soud za prokázané, že za srpen 2023 činila průměrná sazba úroků z úvěru na spotřebu poskytovaná bankami domácnostem 9,57 % ročně.

5. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ust. § 2048 o. z. ujednají-li si strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzované povinnosti vznikla škoda. Podle ust. § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroků z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku. Podle ust. § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Podle ust. § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle ust. § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle ust. § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

6. Soud se v dané věci nejprve zabýval platností smlouvy o úvěru, neboť k případné absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo a účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu, neboť soud je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 833/2008). V dané věci byl dle předložené smlouvy o úvěru sjednán úrok z úvěru ve výši nominální úrokové sazba z úvěru 74,35 % ročně, s uváděnou RPSN úvěru ve výši 105,72 %. Ohledně úroků z poskytnutých finančních prostředků (ať již formou úvěru či zápůjčky) existuje poměrně bohatá judikatura Nejvyššího soudu České republiky (dále jen NS ČR), kdy lze konkrétně uvést např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, sp. zn. 20 Cdo 474/2006, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 a sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, od kterých také není žádný důvod se v dané věci odchylovat. Konkrétně v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 NS ČR dovodil, že „Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.“ Dále se v něm NS ČR odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů (viz NS ČR sp. zn. 21 Cdo 486/2002) a věc uzavřel se závěrem, že „Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy.“ Podle rozhodnutí NS ČR ve věci sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 lze úroky z prodlení „posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen co do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Veškerá tato judikatura vydaná za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.), je přitom plně použitelná i za účinnosti o. z. (viz Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I., komentář, 1. vydání, [adresa]: [právnická osoba]. Beck, 2014, str. 2077 – 2091). Také Ústavní soud České republiky (dále jen ÚS) již v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 dospěl k závěru, že úvěrová smlouva s úrokem 79 % ročně a RPSN ve výši 115,32 % ročně (spolu s dalšími sankcemi) naplňuje svým obsahem kritéria zjevné nespravedlnosti a je namístě přistoupit k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Tato judikatura se dále prohlubovala a např. nález ÚS ve věci sp. zn. II. ÚS 3194/18 dovodil, že v případě zcela a naprosto zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V návaznosti na judikaturu ÚS pak NS ČR v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019, 20 Cdo 2884/2019 nebo 20 Cdo 75/2020 uzavřel, že přiznané plnění je ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, že je namístě exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu dlužníka, s tím, že další okolnosti se stávají podružnými, přičemž šlo o případy, kde se RPSN pohybovala od 94,98 % po 148,17 %, a jejíž zaplacení bylo zajištěno smluvními pokutami. Podepsaný soud má v souladu s právním názorem odvolacího Krajského soudu v [adresa] – pobočka v Táboře (např. rozsudek č. j. 15 Co 61/2022 – 69 ze dne 12. 4. 2022), že uvedené právní závěry NS ČR a ÚS, které ve své většině byly vysloveny v rámci exekučního řízení, jsou o to více použitelné i pro řízení nalézací. Podle uvedeného rozhodnutí: „exekuční řízení je totiž už z principu určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv tedy pro nalézání práva a pro přezkum exekučního titulu. I proto je vhodné a účelné, aby se posouzení platnosti spotřebitelských smluv o úvěru přesunulo už do řízení nalézacího, v němž je vydáváno meritorní rozhodnutí a jež je svou podstatou určeno k tomu, aby v něm byly posouzeny všechny relevantní aspekty hmotného práva.“ 7. Jak již bylo výše uvedeno, předmětnou smlouvou o úvěru ze dne 14. 8. 2023 byla mezi účastníky sjednána nominální úroková sazba z úvěru ve výši 64,15 % ročně. Obvyklá výše úroků dle přehledu statistických údajů zveřejněných Českou národní bankou (dále jen ČNB) pro období srpen 2023 činila pro korunové úvěry poskytnutými bankami domácnostem v ČR na spotřebu v průměru 9,57 % ročně. Dohodnutá výše úroků tedy enormně převyšuje tuto obvyklou úrokovou míru, což vede soud k jednoznačnému závěru, že jde o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy neplatné. Na tomto závěru nic nemění ani to, že žalobkyně není bankou, neboť tato skutečnost přece nemůže znamenat, že by si žalobkyně mohla sjednávat takto nemravnou výši úroků. Stejně tak nemůže nic změnit ani částečné zpětvzetí žaloby žalobkyní co do úroku, neboť soud poměřuje korektivem dobrých mravů právní jednání účastníků, tedy uzavřenou smlouvu o úvěru, a nikoli nyní uplatňovaný úrok. Uvedený závěr je v souladu s předchozími pravomocnými rozhodnutími odvolacího (i zdejšího) soudu, kdy jako neplatné byly shledány sjednané úroky ze spotřebitelských úvěrů i ve výši 86,21 % ročně - č. j. 15 Co 69/2018–93 nebo ve výši 52,21 % (č. j. 24 C 416/2018 – 69). Neobstojí ani případná argumentace, že se jednalo o vyjádření svobodné vůle účastníků s důsledky pacta sunt servanda, neboť korektiv dobrých mravů se uplatňuje právě na smluvní ujednání. Smluvní ujednání přece nejsou vyloučené ze soudního přezkumu, naopak tyto musí soud ex offo vždy přezkoumávat z hlediska souladu s dobrými mravy. „Následkem rozporu s dobrými mravy je podle § 580 odst. 1 neplatnost právního jednání, ve spojení s ustanovením § 588 je třeba dospět k závěru, že se jedná vždy o neplatnost absolutní.” (viz výše uvedená odborná literatura, str. tamtéž). Na toto posouzení nemá žádný vliv ust. § 1793 o. z. nebo § 1813 o. z., neboť jimi nejsou vyloučena ustanovení o absolutní neplatnosti právního jednání, které je zjevně v rozporu s dobrými mravy; právě k takovému absolutně neplatnému právnímu jednání došlo v dané věci.

8. Podle výše uvedené judikatury NS ČR, která navazuje na judikaturu ÚS (viz celá řada rozhodnutí ÚS uváděná ve zmíněných rozhodnutích NS ČR), je třeba zkoumat neplatnost spotřebitelských smluv způsobenou nepřiměřenými úroky nikoli izolovaně, ale v celém souhrnu uzavřené spotřebitelské smlouvy, neboť není přípustné nepřiměřené vychýlení v právech a povinnostech stran v zásadní neprospěch spotřebitele. Ve výše uvedených rozhodnutích, která se týkala další fáze uplatnění práva v exekučních řízeních, a to právě ve věcech spotřebitelských smluv o poskytnutí peněžních prostředků, bylo dovozeno, že v případě takovéto nepřiměřenosti se neplatnost vztahuje na celý závazkový vztah. NS ČR dovodil, že pokud jsou povinnosti dlužníka ve svém kontextu nepřiměřené jeho právům, že je na místě exekuci zcela zastavit, a tedy smlouvu je třeba jako celek považovat za neplatnou (viz v podrobnostech shora uvedená judikatura). Tak je tomu i v dané věci, kdy právě ujednání o nemravné výši úroků z úvěru jsou ve smlouvě o úvěru tučně vytištěna jako základní parametry úvěru, přičemž vedle nemravné výše úroků z úvěru smlouva stanovila dále toliko v neprospěch spotřebitele smluvní pokutu (pro případ porušení povinností věřitele žádná smluvní pokuta sjednána nebyla) a dále i náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením spotřebitele. Jednotlivá ustanovení dané smlouvy o úvěru poskytnuté podnikatelem spotřebiteli jsou natolik provázaná, že je nelze od sebe oddělit, neboť bez takto sjednaných úroků (pokuty a poplatků) by žalobkyně peněžní prostředky žalované nepůjčila, tedy neplatná je celá smlouva o úvěru. Její ustanovení zakládají tak nevýhodný a nevyvážený vztah mezi věřitelem a dlužníkem, že způsobují absolutní neplatnost smlouvy.

9. Z výše uvedených závěrů vyplývá, že poskytnutí peněžních prostředků žalované je s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru třeba posoudit jako plnění bez právního důvodu, tedy bezdůvodné obohacení dle citovaného ust. § 2991 odst. 1 o. z. Uvedené jiné právní hodnocení nevyžadovalo poučení dle ust. § 118a odst. 2 o. s. ř., neboť toto soud poskytuje jen předpokladu, kdy je třeba, aby účastník v této souvislosti doplnil vylíčení rozhodných skutečností. Tak tomu v posuzované věci nebylo, žalobkyní vylíčené skutečnosti a předložené důkazy pro rozhodnutí soudu poskytují dostatečný základ. Jak již bylo výše uvedeno, žalobkyně poskytla žalované částku 150 000 Kč. Z žalobních tvrzení plyne, že žalovaná zaplatila žalobkyni celkem 90 758 Kč, a proto je nárok žalobkyně po částečném zpětvzetí žaloby jednoznačně důvodný. Proto byla žalobkyni přiznána výrokem I. částka 58 483 Kč, neboť žalovaná musí své bezdůvodné obohacení v této výši žalobkyni vydat, neboť ta má právo na vrácení toho, co bylo plněno (§ 2993 o. z.). Je-li tato částka o několik málo korun nižší, než by nárok žalobkyně činil, je to v souvislosti ze zpětvzetím žaloby, na něž musel soud příslušně procesně reagovat. Důvodný je též nárok žalobkyně na úroky z prodlení z této dlužné jistiny, neboť žalovaná byla a je v prodlení s plněním peněžitého dluhu, když co do výše žalobkyní požadovaných úroků z prodlení, je tato v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

10. Lhůta k plnění ve výroku I. byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Žalovaná požadovala, aby jí bylo umožněno dlužnou částku splácet, pokazovala na svou složitou osobní situaci. Z předložených dokladů plyne, že pobírá mzdu ve výši 32 645 Kč. Z této částky platí nájemné ve výši 12 900 Kč, 1 200 Kč energie, 972 Kč pojištění a splácí anuitu ve výši 11 056 Kč. Vedle toho platí splátky nebankovních úvěrů v celkové výši 1750 Kč. Celkem činí platební povinnosti 27 878 Kč. Ačkoli žalovaná uvádí, že na nákladech bydlení se podílí syn, zůstává žalované na běžné potřeby velmi nízká částka. Z toho důvodu soud považoval požadavek na umožnění splátek za opodstatněný. Nemohl však vyhovět návrhu žalobkyně, aby povolil splátky ve výši 1500 Kč měsíčně, taková výše splátky je s ohledem na výši dlužné částky nepřiměřená. Současně nevyhověl ani návrhu žalované, aby splátky byly stanoveny ve výši 4 370 Kč, neboť na takovou částku poměry žalované zjevně nepostačují. Soud proto umožnil žalované splácet dluh ve splátkách 3 000 Kč měsíčně, které jsou sice pro žalovanou hraniční, umožní však úhradu celkové pohledávky v krajní možní době.

11. O náhradě nákladů řízení rozhodoval soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť úspěšnější žalované žádné náklady řízení nevznikly.

Poučení