9 C 357/2025 - 38

Rubrum

Okresní soud v Klatovech rozhodl samosoudkyní Mgr. Terezou Leitgebovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] o zaplacení 11 629,74 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč spolu s zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 5 000 Kč od 21. 10. 2025 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Co do částky 6 629,74 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 5 263,80 Kč od 3. 5. 2025 do 20. 10. 2025, zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 263,80 Kč od 21. 10. 2025 do zaplacení, jakož i zákonného úroku z prodlení ve výši 0,50 % ročně z částky 5 000 Kč od 21. 10. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Klatovech doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 11 629,74 Kč s příslušenstvím. Ke svému právu uvedla, že uzavřela s žalovanou smlouvu o revolvingovém úvěru č. [hodnota] dne [datum]. Na základě této smlouvy byl žalované poskytnut úvěrový rámec do výše 27 200 Kč. První splátka byla splatná dne 13. 1. 2025 a konec tzv. kreditového rámce měl nastat dne 7. 6. 2026. Žalovaná čerpala částku ve výši 5 000 Kč, přičemž ničeho žalobkyni neuhradila. Poskytnutá částka byla žalované vyplacena na účet č. [č. účtu] dne [datum]. Žalovaná svou povinnost splácet úvěr řádně a včas nesplnila, ocitla se v prodlení. Žalovaná tak byla povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 11 584,15 Kč, přičemž tato částka se skládá z jistiny ve výši 4 996,42 Kč, poplatku za vyplacení tranší úvěru ve výši 96,26 Kč, smluvního úroku ve výši 6 320,35 Kč, poplatku za službu „[Anonymizováno]“ ve výši 159,60 Kč a poplatku za službu „Informační SMS servis“ ve výši 11,52 Kč. Žalobkyně rovněž požadovala zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, kdy v tomto případě požadovala zaplacení částky ve výši 45,59 Kč. Krom zmíněného uplatnila žalobkyně nárok na zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši z částky 5 263,80 Kč od 3. 5. 2025 do zaplacení.

2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.

3. Soud rozhodl za splnění podmínek dle § 115a o. s. ř., bez nařízení jednání.

4. Z předložené smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru „[Anonymizováno]“ č. [hodnota] ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalobkyně, coby poskytovatel spotřebitelského úvěru, se zavázala poskytnout žalované, coby spotřebiteli, částku až do výše 27 200 Kč. Žalovaná se zavázala zaplatit krom jistiny úvěru zaplatit také úrok ve výši 1,066 % denně, dále poplatek za vyplacení tranše ve výši 1,99 % z čerpané částky, dále poplatek za volitelnou službu „Presto“ ve výši 165 Kč a poplatek za Informační SMS servis. V případě prodlení se žalovaná zavázala zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky.

5. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti bylo zjištěno, že výše čistého ověřeného příjmu žalované dle žalobkyně představovala částku ve výši 18 229 Kč měsíčně. Dále bylo zjištěno, že žalovaná uváděla, že na své půjčky měsíčně vydává částku ve výši 2 500 Kč, na bydlení částku ve výši 6 000 Kč. Ostatní zbytné výdaje pak jsou uvedeny ve výši 500 Kč a nezbytné výdaje uvedeny nejsou. Disponibilní příjem žalované by tak dle této listiny měl být 8 800 Kč. Žalobkyně rovněž předložila listinu označenou jako „identifikované příjmy“, ze které bylo zjištěno, že ve prospěch účtu žalované bylo připsáno za období dvou měsíců celkem 31 plateb, však neoznačených (odesílatel, důvod platby aj.).

6. Ze zprávy [právnická osoba]. a poskytnutého výpisu z účtu žalované za období od 1. 12. 2024 do 31. 12. 2024, bylo zjištěno, že ve prospěch účtu žalované byla převedena částka ve výši 5 000 Kč, představující poskytnutý úvěr, což odpovídalo rovněž žalobkyní předloženému přehledu transakcí (č.l. 21).

7. Žalobkyně vyzývala žalovanou opakovaně, a to i výzvou ve smyslu § 142a o. s. ř. jak bylo zjištěno z kopie výzvy samotné ze dne 4. 10. 2025, tak potvrzením o podání poskytovateli poštovních služeb.

8. Podle § 2395 občanského zákoníku (dále též „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 2993 o. z. platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

10. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatným právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, a nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

11. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného od 1. 12. 2016 (dále též jen „ZoSÚ“), je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

12. Podle § 84 odst. 2 ZoSÚ spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.

13. Dle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

14. Dle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, avšak pouze zčásti. Soud při svém rozhodování vycházel z následujících úvah.

17. Po právní stránce soud uzavřel, že mezi účastníky řízení byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru dle § 2 odst. 1 a § 104 a násl. zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Tuto smlouvu o spotřebitelském úvěru však soud považuje za neplatnou, a to z následujících důvodů.

18. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně se soud zabýval v prvé řadě především obsahem samotné smlouvy o úvěru. Podle ustanovení § 580 odst. 1 o. z. platného v době uzavření smluv, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Toto ustanovení představuje zákonný nástroj, jehož účelem je odstraňovat nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. Vždy záleží na okolnostech každého jednotlivého případu, kdy učinění závěru o rozporu s dobrými mravy vychází ze zjištění, že pouhá formální aplikace práva by vedla ke zjevně nepřiměřeným důsledkům. Aplikace korektivu dobrých mravů nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují. Soud si musí sám v každém jednotlivém případě vymezit hypotézu, neboť není stanovena právním předpisem, není zde výslovně stanoveno, ze kterých hledisek má soud vycházet a je tedy třeba zvážit všechny rozhodné okolnosti toho kterého případu, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 580 odst. 1 o. z. Bez zvážení okolností konkrétního případu nelze ani vycházet ze závěrů jiného soudního rozhodnutí soudu v obdobné věci (již judikováno). Dobré mravy jsou dle již ustálené soudní judikatury spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání, a proto je třeba posuzovat každý případ individuálně s přihlédnutím k jednání účastníků v tom kterém období a i vzhledem k jejich tehdejšímu postavení. Vada způsobující neplatnost se může vztahovat i na část právního jednání a pak zbývá posoudit, zda je vadná část oddělitelná od zbývajícího obsahu právního jednání (ve smyslu § 576 o. z.).

19. Soud v daném případě posoudil úvěrovou smlouvu uzavřenou mezi žalobkyní a žalovanou ve smyslu ustanovení § 588 o. z. jako neplatné právní jednání. Tato neplatnost působí od počátku a ze zákona. Zde není rozhodná vědomost účastníků smlouvy o důvodu této neplatnosti.

20. V nyní posuzovaném případě byla smlouva mezi jejími účastníky uzavřena jako spotřebitelská, ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o. z. Podle ustanovení § 1813 o. z. jsou zakázána ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být i podle směrnice Rady 93/13/EHS a judikatury ESD považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Proto čl. 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné. V daném případě jak zřejmé z textu předložené smlouvy, tato byla předtištěna. Žalovaná tedy samotný text smluv v tomto směru těžko mohla ovlivnit. Od poskytovatele se nicméně očekává požadavek přiměřenosti a poctivosti jednání vůči spotřebiteli, kdy rozsah zajištění návratnosti půjčky (úvěru) odpovídá jeho ekonomickému riziku.

21. Z obsahu smlouvy je zřejmé, že úrok z poskytnuté částky byl sjednán ve výši 1,066 % denně, což je 389,09 % ročně, vedle tohoto úroku byl sjednán rovněž poplatek za poskytnutí tranše ve výši 1,99 % z čerpané částky, jakož i poplatek za Informační SMS servis a poplatek Klidné a poplatek za volitelnou službu [Anonymizováno] ve výši 165 Kč. Těmito poplatky tak žalobkyně navyšuje splatnou pohledávku, rovněž sjednaný úrok je úrokem nemravným. Úrok ve výši 389,09 % ročně několikanásobně překračuje úrokovou míru obvyklou v době uzavření smluv, jak vyplývá z veřejně dostupné statistiky České národní banky pro spotřebitelské úvěry se stejnými parametry, když úroky, resp. RPSN úvěrů poskytovaných bankami a některými úvěrovými společnostmi, většinou nedosahují 30 % ročně (viz také nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 199/11 či II. ÚS 3194/18). Lze přitom mít důvodně za to, že žalobkyně by byla požadovanou částku úvěru žalované nepůjčila a smlouvu by s ní byla neuzavřela, kdyby žalovaná na její podmínky byla nepřistoupila. Žalobkyně si smlouvou o úvěru nechala od žalované slíbit plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění ve značném nepoměru. Smlouvy s takto sjednaným úrokem jsou proto dle názoru soudu smlouvami absolutně neplatnými. Shora zmíněné poplatky, jež navyšují splatnou pohledávku, představují nevyvážená ujednání ve smlouvě. Smlouva se tedy jeví jako celek nevyvážená, jež různými poplatky a sankcemi navyšuje k vrácení poskytnutou částku, proto nelze jednotlivé její části oddělit, ale je nutné ji brát v celém kontextu jako celek.

22. Ostatně Krajský soud v Plzni dal ve svých rozhodnutích, týkajících se obdobných věcí o nárocích ze spotřebitelských úvěrových smluv, opakovaně najevo, že i při respektování smluvní volnosti a autonomie vůle účastníků smlouvy nelze pominout, že smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele (srov. kupř. rozsudky ve věcech sp. zn. 25 Co 112/2018, 25 Co 127/2018, 25 Co 292/2018 nebo sp. zn. 25 Co 293/2018). Ke shodnému závěru lze dospět i při respektování závěrů vyslovených jiným odvolacím senátem Krajského soudu v Plzni v rozsudku č. j. 64 Co 265/2020-88 ze dne 27. 10. 2020. V tomto rozhodnutí odvolací soud sice nedospěl k výše nastíněnému závěru o tom, že nepřiměřeně vysoký (nemravný) úrok sám o sobě vede k neplatnosti celé úvěrové smlouvy, avšak i tak dovodil neplatnost smlouvy o úvěru jako celku s poukazem na to, že ujednání o výši úroku je třeba zkoumat v souvislostech s dalším obsahem smlouvy, zejména s ohledem na adhezní způsob uzavření smlouvy, faktickou nutnost akceptace formulářové dokumentace vypracované žalobkyní ze strany spotřebitele, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit, na přirůstání úroku běžícího do zaplacení, konstrukci „nové jistiny“, která však žádnou jistinou úvěru není, neadekvátní anatocismus (tj. sjednání úroku z úroků) ve spojení se smluvními pokutami a ve vazbě na ujednání o právu žalobkyně požadovat předčasné splacení celého úvěru v důsledku kvalifikovaného prodlení úvěrovaného aj. (v podrobnostech lze na citovaný judikát zcela odkázat). Přítomnost těchto „škodlivin“ v závazkovém vztahu, jako je tomu i v nyní rozhodnuté věci, ve svém posledku vytváří významnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran v neprospěch spotřebitele. Tato ujednání také nesplňují požadavek na jasnost a srozumitelnost veškerých sdělení vůči spotřebiteli podle § 1811 o. z., neboť stěží lze předpokládat, že uvedené formulace budou srozumitelné průměrnému spotřebiteli a že on bude schopen posoudit důsledky takového ujednání na obsah jeho povinností.

23. I při respektování smluvní volnosti a autonomie vůle účastníků smluv je tedy nutné dle názoru zdejšího soudu dospět k takovému závěru, že uzavřená smlouva v celém svém kontextu nastoluje v rozporu se zásadou ochrany práv spotřebitele, která má své vyjádření především v příslušných ustanoveních o. z. a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran, která je tak významnou, že je nutno ujednání smlouvy hodnotit vcelku jako obecně nespravedlivé, když obecná ustanovení o. z., vyjádřená v hlavě I., je nutné používat vždy a musí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona. Lze přitom důvodně dovozovat, že žalobkyně by požadované částky úvěrů žalované neposkytla a smlouvu by s ní neuzavřela, pokud by žalovaná zcela na její podmínky nepřistoupila.

24. Soud měl dále rovněž za to, že smlouva o úvěru je neplatná ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ, neboť žalobkyně neposoudila s odbornou péčí schopnost žalované jako spotřebitele splácet úvěr, resp. poskytla žalované úvěr za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaná bude schopna jej splácet. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a Ústavního soudu ČR (např. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR-Finance, Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Přitom nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na toto rozhodnutí navázal též Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 31. 5. 2021, sp. zn. 29 ICdo 3/2021.

25. Právní předchůdkyně žalobkyně, coby poskytovatel spotřebitelského úvěru, je osobou povinnou podle § 75 zák. č. 257/2016 Sb., provozovat svou činnost s odbornou péčí, a s touto péčí i náležitě spolehlivě a bez důvodných pochybností zjistit úvěruschopnost žalované dle § 86 odst. 1 a odst. 2 stejného zákona. V posuzovaném případě sice žalobkyně počítá s jistými částkami, s příjmem, nejspíše ze zaměstnání, kdy původ příjmu žalobkyně nijak neprokazuje, včetně dalších 30 příjmových položek (lze přitom konstatovat, že jestliže jsou takto doložené příjmy ze zaměstnání jediným příjmem žalované, tak se pohybují okolo výše minimální mzdy s odkazem na § 111 zák. č. 262/2006 Sb., zákoníku práce a s odkazem na sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí č. 286/2024 Sb.). Stejný závěr lze vyvodit i z posuzování výdajů žalované, kdy žalobkyně počítá s žalovanou uvedenými částkami, ovšem položky ostatní zbytné a nezbytné výdaje představují pouze částku ve výši 500 Kč. Žalobkyně sice v návrhu konstatuje, že vycházela z předložených výpisů z účtu žalované, potvrzení od zaměstnavatele žalované, avšak ničeho soudu nepředložila. Vzhledem k tomu, že žalobkyně tedy nepředložila soudu důkaz o tom, jak posuzovala příjem žalované, či že by jakýmkoliv způsobem zjišťovala výdaje žalované, spoléhaje se jen na tvrzení žalované, soud uzavřel, že žalobkyně neposuzovala důkladně a s odbornou péčí dle § 75 a § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., úvěruschopnost žalované. Právě z tohoto důvodu shledal soud smlouvu neplatnou dle § 87 odst. 1 zákona. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla své břemeno důkazní stran prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalované, když soud vychází ze zjištěného skutkového stavu, tedy že žalobkyně úvěruschopnost žalované dostatečně nezkoumala.

26. Nárok žalobkyně je tedy nutno posoudit jako nárok na vydání z bezdůvodného obohacení dle § 2993 odst. 1 o. z., neboť zde nebyl a není platný závazek. V tomto směru soud po zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že nároky žalobkyně jsou důvodné a vyplývají ze shora uvedených listinných důkazů. Žalovaná nároky žalobkyně žádným způsobem nezpochybnila a neprokázala, že by dluh uhradila. Soud proto nárok žalobkyně posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení dle § 2993 občanského zákoníku. Žalované byla poskytnuta částka ve výši 5 000 Kč, na svůj dluh ničeho neplnila. Žalovaná je tedy povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 5 000 Kč.

27. Soud se rovněž zabýval úrokem z prodlení, jehož zaplacení žalobkyně požadovala z částky 5 263,80 Kč od 3. 5. 2025 do zaplacení v zákonné výši 12 % ročně. Vzhledem k tomu, že nárok žalobkyně je nárokem na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 odst. 1 o. z., je žalovaná povinna plnit až na výzvu žalobkyně dle § 1958 odst. 2 o. z. (s odkazem na rozhodnutí NS sp. zn. 28 Cdo 903/2021). Žalovaná byla prokazatelně vyzvána k plnění výzvou ve smyslu § 142a o. s. ř. Má se za to, že došlá zásilka došla třetí pracovní den po odeslání dle § 573 o. z. Žalovaná byla vyzvána k zaplacení celého dluhu do tří dnů od doručení výzvy, v prodlení se ocitla dne následujícího po splatnosti. Výzva, coby zásilka, byla poskytovateli poštovních služeb předána dne 14. 10. 2025. Ode dne 21. 10. 2025 je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni úrok z prodlení dle § 1968 ve spojení s § 1970 o. z., jehož výši stanoví § 2 nařízení č. 351/2013 Sb.

28. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě měli oba účastníci ve věci úspěch pouze částečný s tím, že procesní úspěch žalované ve výroku II. převýšil procesní úspěch žalobkyně ve výroku I. Vzhledem k tomu, že žalované žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

29. Vzhledem k tomu, že ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, v řízení bylo pokračováno, stanovil soud žalobkyni povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Klatovech doplatek soudního poplatku dle položky 2 bod 2 ve spojení s položkou 1 bod 1 písm. a) sazebníku poplatků zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích ve výši 200 Kč.

30. Při úvaze o lhůtě ke splnění rozsudkem uložených povinností výrokem I. a IV, se soud řídil ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. a určil zákonem předvídanou výchozí lhůtu 3 dnů od právní moci rozsudku, když nezjistil žádné okolnosti, pro které by bylo namístě pariční lhůtu prodloužit, anebo stanovit, že peněžité plnění se má stát ve splátkách.

Poučení