9 C 364/2020-67

Rubrum

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl samosoudkyní JUDr Helenou Koniorovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o zaplacení 70 519,56 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 27 210 Kč s 10 % úrokem z prodlení ročně od 1. 11. 2020 do zaplacení to vše ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se ve zbytku o 3 485,56 Kč, o 39 824 Kč s 10 % úrokem z prodlení ročně od 1. 11. 2020 do zaplacení, o úrok ve výši 62,46 % ročně z částky 58 016,68 Kč od 23. 6. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 236 088 Kč, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce podal dne 23. 12. 2020 k Okresnímu soudu v Litoměřicích žalobu proti žalovanému o zaplacení částky ve výši 70 519 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že účastníci řízení uzavřeli dne 20. 5. 2019 smlouvu o úvěru, na základě které žalobce poskytnul žalovanému úvěr ve výši 60 000 Kč. Tuto částku vyplatil žalovanému dne 22. 5. 2019 a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru, sjednaný ve smlouvě ve výši efektivní úrokové sazby 83,83 % ročně splácet v 60 měsíčních splátkách ve výši 3 279 Kč, splatných vždy k šestnáctému dni každého kalendářního měsíce, počínaje měsícem červnem 2019, dle splátkového kalendáře, který tvořil přílohu oznámení žalobce o schválení úvěru.

2. Žalovaný zaplatil měsíčně částky ve výši 3 279 Kč, a to celkem deset splátek, počínajíc dnem 13. 6. 2019, 15. 7. 2019, 15. 8. 2019, 13. 9. 2019, 15. 10. 2019, 14. 11. 2019, 13. 12. 2019, 15. 1. 2019, 13. 2. 2020 a 13. 3. 2020. Žalobce požaduje náklad vzniklý v souvislosti s prodlením žalovaného 200 Kč, dle uzavřené smlouvy o úvěru. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou splátky v délce 65 dnů, a to u splátky číslo 11, splatné 16. 4. 2020. K datu 21. 6. 2020 došlo k zesplatnění celého úvěru, když celá zesplatněná jistina úvěru činila novou jistinu ve výši 67 034,25 Kč. K původní jistině úvěru žalobce připočetl i sjednaný úrok dle úvěrové smlouvy. Žalobce uvedl, že jistina 67 034,25 Kč odpovídá dlužné původní jistině úvěru ve výši 58 016,68 Kč a dlužnému úroku za poskytnutí úvěru, přirostlého ke dni zesplatnění úvěru ve výši 9 017,57 Kč. Žalobce požaduje smluvní pokutu dle smlouvy o úvěru ve výši 0,1 % z dlužné, nové jistiny úvěru ve výši 67 034,25 Kč, za každý den prodlení žalovaného s její úhradou, od 1. 11. 2020 do zaplacení, přičemž v žalobě požaduje smluvní pokutu, vypočtenou k datu vyhotovení žaloby, na částku 3 485,56 Kč. Dále žalobce požaduje úrok z dlužné původní jistiny ve výši 58 016,68 Kč od 23. 6. 2020 do zaplacení, přičemž požaduje nižší než sjednaný úrok, a to úrok v sazbě 62,46 % ročně od 23. 6. 2020 do zaplacení. V žalobním petitu pak vymezil tento úrok maximálně do doby, kdy úrok dosáhne částky 236 088 Kč.

3. Soud řádně a včas doručil žalovanému jednak žalobu a jednak usnesení ze dne 12. února 2021, č.j. 9 C 364/2020-54, ve kterém vyzval žalovaného, aby se ve lhůtě stanovené soudem vyjádřil k žalobě, která je připojena.

4. Žalovaný se ve stanovené lhůtě písemně k podané žalobě nevyjádřil.

5. Soud provedl důkaz návrhem na uzavření smlouvy o úvěru, ze dne 20. 5. 2019, sdělením žalobce žalovanému o schválení úvěru ze dne 23. 5. 2019, splátkovým kalendářem ke smlouvě o úvěru [číslo] ze dne 23. 5. 2020, předžalobní výzvou ze dne 3. 12. 2020, kartou klienta bez data jejího vyhotovení, oznámením o zesplatnění úvěru ze dne 21. 6. 2020, kopií zásilky žalobce žalovanému na adresu [adresa] [anonymizováno], kterou si žalovaný u doručovacího orgánu nevyzvednul, výzvou k zaplacení s upozorněním na možnost zesplatnění celého úvěru ze dne 18. 6. 2020, předsmluvním formulářem ze dne 20. 5. 2019 s podpisem žalovaného, výzvou k zaplacení dlužných částek s upozorněním na možnost zesplatnění celého úvěru ze dne 17. 6. 2020, hodnocením klienta, vypracovaným žalobcem dne 20. 5. 2019, prohlášením klienta, a to žalovaného, ze dne 20. 5. 2019 s podpisem žalovaného, dokladem o vyplacení úvěru, výpisem z účtu číslo [bankovní účet], ze dne 22. 5. 2019, podacím archem žalobce ze dne 3. 12. 2020, výpisem záznamů z registru SOLUS ze dne 20. 5. 2019, úplným výpisem ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu ze dne 23. 5. 2018, vyjádřením znalce k problematice úročení pohledávek ze dne 25. 10. 2018 a to konkrétně čtením tabulky číslo 1, číslo 2 a číslo 3, dohodou o změně pracovní smlouvy ze dne 30. 3. 2017, ze dne 31. 12. 2004, výplatními lístky žalovaného za březen a duben 2019.

6. Při právním posouzení věci soud rozhodoval podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, č. 257/2016 Sb., je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

7. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku, zákona č. 89/2012 Sb., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

8. Podle § 588 občanského zákoníku, zákona č. 89/2012 Sb., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

9. Podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, zákona č. 89/2012 Sb., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

10. Podle § 1968 občanského zákoníku, zákona č. 89/2012 Sb., dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

11. Podle § 1970 občanského zákoníku, zákona č. 89/2012 Sb., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

12. Podle § 1973 občanského zákoníku, zákona č. 89/2012 Sb., dojde-li k dohodě, že dluh již splatný bude plněn ve splátkách a chce-li věřitel, aby dlužník ve splátkách platil i úroky z prodlení, musí to být výslovně dohodnuto.

13. Podle § 2 nařízení vlády České republiky č. 351/2013, kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky obchodního věstníku a veřejných rejstříků právnických a fyzických osob, výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

14. Podle § 19 odst. 1 citovaného nařízení vlády České republiky výše úroku z prodlení, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto nařízení, se řídí nařízením vlády č. 142/1994 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto nařízení.

15. Po zhodnocení výsledků provedeného dokazování a jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

16. Soud prvého stupně vycházel při svém rozhodování, ze skutkových zjištění, spočívajících v tom, že účastníci řízení uzavřeli dne 20. 5. 2019, návrh na uzavření smlouvy o úvěru [číslo] ve kterém se žalobce zavázal, poskytnout žalovanému úvěr ve výši 60 000 Kč, doba trvání úvěru byla sjednána na 60 měsíců s měsíčními splátkami ve výši 3 279 Kč. Splátky měly být žalovaným hrazeny nejpozději šestnáctého dne každého kalendářního měsíce, a to počínaje kalendářním měsícem následujícím po měsíci, ve kterém byl úvěr splacen. Zápůjční úroková sazba byla sjednána na 83,83 % ročně, jako pevná zápůjční úroková sazba na celou dobu splácení úvěru. Jednalo se o roční efektivní úrokovou míru. Za každý kalendářní den pak byl úrok žalobcem vypočten na částku ve výši 104,09 Kč. Tento skutkový závěr vyplývá z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru, ze dne 20. 5. 2019.

17. Žalobce sdělil žalovanému dopisem, ze dne 23. 5. 2019, že žalovanému s potěšením oznamuje, že akceptoval návrh žalovaného na uzavření smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 20. 5. 2019 s tím, že přílohou tohoto oznámení je splátkový kalendář, vztahující se k uzavřené smlouvě a jedno vyhotovení smlouvy. Úvěr je vymezen jako úvěr spotřebitelský podléhající režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanskému zákoníku v platném znění a též zákonu č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru v platném znění. Jedná se o bezúčelový úvěr s tím, že celková výše úvěru je vymezena na částku 60 000 Kč a celková částka, kterou má žalovaný zaplatit je vymezena na částku 196 740 Kč. Počet splátek je vymezen na celkem 60, po 3 279 Kč měsíčně a každá splátka je splatná šestnáctý den každého kalendářního měsíce. Žalobce znovu zopakoval zápůjční úrokovou sazbu ve výši 83,83 % ročně, denní úrok vymezil na částku 104,09 Kč a dále uvedl, že výše RPSN na úvěr činí 84,81 %. Tento skutkový závěr vyplývá ze žalobcova oznámení o schválení úvěru, ze dne 23. 5. 2019.

18. Žalobce vypracoval přílohu k oznámení o schválení úvěru, a to splátkový kalendář ze dne 23. 5. 2019, ve kterém je vyznačen každý měsíc, datum splatnosti každé splátky úroku, každé splátky jistiny, jakožto i celková výše měsíční splátky, která činí částku 3 279 Kč. První splátka je stanovena s datem splatnosti na den 16. 6. 2019 a šedesátá splátka je stanovena s datem splatnosti na den 16. 5. 2024. Tento skutkový závěr vyplývá ze splátkového kalendáře, vypracovaného žalobcem dne 23. 5. 2019.

19. Žalobce v předžalobní výzvě ze dne 3. 12. 2020, vyzval žalovaného k zaplacení žalované částky s upozorněním, že v případě nezaplacení uvedené částky se bude domáhat jejího zaplacení prostřednictvím soudního řízení. Tento skutkový závěr vyplývá z předžalobní výzvy žalobce ze dne 3. 12. 2020.

20. Žalobce vypracoval kartu klienta, tedy žalovaného, ve které je vyznačen datum vyplacení částky 60 000 Kč dne 22. 5. 2019 a karta obsahuje všechny osobní údaje žalovaného, včetně údaje o jeho zaměstnavateli. V kartě je uvedeno, že žalovaný zaplatil, v době od 16. 6. 2019 do 16. 3. 2020 včetně, vždy částku ve výši 3 279 Kč, takže celkem zaplatil žalobci 10 splátek na úhradu dlužného úvěru. Tento skutkový závěr vyplývá z karty klienta ze dne 22. 5. 2019.

21. Žalobce zaslal žalovanému dne 21. 6. 2020 oznámení, ve které žalovanému sdělil, že je povinen okamžitě uhradit dosud nesplacenou částku, v celkové výši 67 034 Kč s tím, že pokud tuto částku neuhradí nejpozději do 10 dnů od odeslání tohoto oznámení, pak se žalobce obrátí s vymáháním svých pohledávek na soudní řízení. Tento dopis byl žalovanému odeslán prostřednictvím doručovacího orgánu a to České pošty s. p. jako doporučené psaní, [rekomandové číslo], na adresu [adresa] [anonymizováno] s tím, že žalovaný si zásilku nevyzvednul, takže tato se vrátila zpět žalobci. Tento skutkový závěr vyplývá z oznámení žalobce ze dne 21. 6. 2020 a z kopie obálky se zásilkou žalobce žalovanému číslo [rekomandové číslo].

22. Žalobce vyzval žalovaného dopisem ze dne 18. 6. 2020, k zaplacení splátek číslo 11, 12 a 13 a upozornil žalovaného na zesplatnění celého úvěru. Tento skutkový závěr vyplývá z výzvy žalobce k zaplacení ze dne 18. 6. 2020.

23. Žalobce vypracoval písemně hodnocení klienta, tedy žalovaného, ve kterém uvedl pravidelný čistý měsíční příjem žalovaného, jeho výdaje, název zaměstnavatele, rodinný stav a celkové příjmy, jakožto celkové výdaje a volné zdroje, tedy rozdíl mezi příjmy a výdaji žalovaného. Toto hodnocení klienta je opatřeno datem 20. 5. 2019, když tento skutkový závěr vyplývá právě z žalobcem vypracovaného hodnocení klienta ze dne 20. 5. 2019.

24. Žalovaný podepsal informace pro klienty, poskytované zprostředkovatelem úvěru, dne 20. 5. 2019, ve kterých jsou uvedeny všechny údaje o listinách, se kterými se žalovaný před podpisem úvěrové smlouvy seznámil. Tento skutkový závěr vyplývá z prohlášení klientů, informace pro klienty poskytované zprostředkovatelem úvěru, podepsané žalovaným dne 20. 5. 2019.

25. Žalobce vyplatil z účtu číslo [bankovní účet], dne 22. 5. 2019, na účet žalovaného [číslo] [bankovní účet], částku ve výši 60 000 Kč. Tento skutkový závěr vyplývá z dokladů o vyplacení úvěru ze dne 22. 5. 2019.

26. Žalovaný nebyl uveden ve výpise ze záznamů z registru SOLUS ke dni 20. 5. 2019, jak to vyplývá z výpisu ze záznamů z registru SOLUS ze dne 20. 5. 2019.

27. Žalovaný uzavřel se svým zaměstnavatelem, [právnická osoba] dne 31. 12. 2004, dohodu o změně pracovní smlouvy ze dne 28. 4. 2000, s účinností od 1. 1. 2005, dle níž je jmenovaný zařazen do funkce [pracovní pozice]. Žalovaný uzavřel se shora označeným zaměstnavatelem, další dohodu o změně pracovní smlouvy dne 30. 3. 2017 a dne 1. 6. 2015. Tento skutkový závěr vyplývá z dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 31. 12. 2004, 30. 3. 2017 a 1. 6. 2015. Žalobce obdržel od svého zaměstnavatele za březen 2019 čistou mzdu ve výši 32 339 Kč a za měsíc duben 2019 měsíční čistou mzdu ve výši 32 998 Kč. Tento skutkový závěr vyplývá z výplatních lístků za měsíce březen a duben 2019, vypracovaných zaměstnavatelem žalovaného.

28. Soud prvého stupně se při posuzování žalobního návrhu musel nejprve zabývat tím, zda žalobce, jakožto věřitel, splnil svoji zákonnou povinnost, uvedenou ve shora citovaném ustanovení § 9 odst. 1, zákona o spotřebitelském úvěru číslo 257/2016 Sb.

29. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané pouze od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, jak je na tuto skutečnost poukazováno například v zákoně o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb., v jeho komentáři autorů Wachtlová, L a Slanina. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud ČR.

30. V dané věci se žalobce, před poskytnutím úvěru žalovanému, spokojil s čestným prohlášením žalovaného ze dne 20. 5. 2019, které je v záhlaví označeno jako hodnocení klienta ke smlouvě o úvěru, [číslo]. Žalovaný čestně prohlásil, že má pravidelný čistý měsíční příjem ve výši 31 712 Kč a to ze zaměstnání. Dále prohlásil, že má životní minimum ve výši 3 410 Kč, rovněž prohlásil, že splácí splátky [právnická osoba] ve výši 4 911 Kč, platí nájemné a inkaso za bydlení ve výši 1 400 Kč a má celkové výdaje 9 721 Kč. Rezervu vyznačil na 1 000 Kč. Označil svého zaměstnavatele jako [právnická osoba] [IČO] s tím, že nastoupil do hlavního pracovního poměru dne 1. 7. 1992 Smlouvu má uzavřenou na dobu neurčitou a neběží mu výpovědní lhůta. Svůj rodinný stav vyznačil jako ženatý a uvedl datum svého narození a číslo občanského průkazu, formu bydlení vyznačil jako vlastní a uvedl, že je vzdělán maturitou. Celkové příjmy uvedl na částku 31 712 Kč, celkové výdaje na 9 721 Kč a volné zdroje vymezil na částku 20 991 Kč. Zprostředkovatel úvěru úvěr doporučil a je na čestném prohlášení žalovaného rovněž podepsán nečitelným podpisem. Žalobce si pravdivost údajů žalovaného v čestném prohlášení ze dne 20. 5. 2019, ověřil výpisem záznamů v registru SOLUS v den 20. 5. 2019, s tím, že žalovaný nebyl v tomto registru vyhledán jako dlužník jakékoliv částky po splatnosti. Žalobce získal od žalovaného tři znění dohody o změně pracovní smlouvy, ze dne 31. 12. 2004, ze dne 30. 3. 2017 a ze dne 1. 6. 2015, ze kterých vyplývá, že žalovaný od 1. 1. 2005 pracuje u zaměstnavatele, [právnická osoba] jako [pracovní pozice].

31. Podle názoru soudu prvého stupně, žalobce žádné konkrétní údaje, ohledně příjmu a výdajů žalovaného vůbec nezjišťoval a neposoudil řádně schopnost žalovaného úvěr, ve výši 60 000 Kč s vysokým příslušenstvím splácet. Žalobce se spokojil pouze s údaji, které žalovaný uvedl zprostředkovateli úvěru do čestného prohlášení žalovaným, podepsaného dne 20. 5. 2019. Žalobce pouze prověřil z dohod o změně pracovní smlouvy žalovaného s jeho zaměstnavatelem, [právnická osoba], [IČO], že žalovaný pracuje od 1. 1. 2005 jako [pracovní pozice] a že pracovní smlouva, ze dne 28. 4. 2000, byla změněna písemně dne 31. 12. 2004, 1. 6. 2015 a 30. 3. 2017. Žalobce, pro posouzení žalovaného úvěr splácet, měl pouze výplatní pásky žalovaného za březen a duben 2019, ze kterých vyplývá čistý měsíční příjem žalovaného z pracovního poměru v březnu 2019, ve výši 32 339 Kč a v dubnu 2019, ve výši 32 998 Kč.

32. Žalobce vůbec neprověřil, jaké jsou konkrétní výdaje žalovaného, související s jeho bydlením, neboť si neopatřil důkaz o pravdivosti tvrzení žalovaného o tom, že má vlastní formu bydlení. Žalobce si neopatřil výpis z katastru nemovitostí, aby tak bylo prokázáno, že žalovaný nemusí platit nájemné. Žalovaný však uvedl, že za bydlení, a to nájemné a inkaso platí měsíčně 1 400 Kč. Žalobce neprověřil, zda se jedná skutečně o takový konkrétní výdaj žalovaného za bydlení a vůbec neprověřil, jestli jeho manželka je výdělečně činná, jaké má konkrétní příjmy a jaké další konkrétní výdaje má žalovaný v souvislosti s uspokojováním svých životních nákladů.

33. Žalobce se tedy spokojil pouze s tvrzením žalovaného o tom, že má měsíční příjmy ve výši 31 712 Kč a výdaje ve výši 9 721 Kč. Žalobce ani neprověřil, zda žalovaný má nějaké nezletilé děti, kterým poskytuje rovněž úhradu měsíčních výdajů pro uspokojování jejich životních nákladů a nevyžadoval další důkazy, jako například důkaz o vlastnictví automobilu, o měsíčních výdajích na pojištění automobilu a spotřebních nákladů v souvislosti s jeho užíváním. Žalobce nevyžadoval ani potvrzení zaměstnavatele žalovaného o tom jaké konkrétní čisté měsíční příjmy vyplatil žalovanému za dřívější období, nežli pouze za období březen a duben 2019, neprověřil, zda-li žalovaný svému zaměstnavateli nedlužil nějaké částky, anebo zda před březnem 2019 neměl nařízené exekuční splátky ze svých příjmů u zaměstnavatele [právnická osoba].

34. Žalobce, jakožto věřitel, nesplnil povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele, žalovaného, splácet spotřebitelský úvěr, ve smyslu shora citovaného § 9 odst. 1, zákona o spotřebitelském úvěru, neboť vyšel z objektivně nedoloženého, osobního prohlášení žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že žalovaný nebyl evidován v databázích dlužníků.

35. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Shora uvedené závěry, dovodil Okresní soud v Litoměřicích, na základě závazných právních názorů Nejvyššího soudu České republiky, například ve věci, vedené pod sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a to v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, nebo v rozsudku, ze dne 25. 7. 2018, NS ČR, vydaném ve věcí vedené pod sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

36. Porušení povinnosti, stanovené v § 9 odst. 1, nebude mít vždy za následek absolutní neplatnost takto sjednané smlouvy. V souladu s § 586 odst. 2 občanského zákoníku, z. č. 89/2012 Sb., je na spotřebiteli, aby se případné neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru dovolal. Současně je nutno ustanovení o neplatnosti vnímat, podle § 586 odst. 1 občanského zákoníku, z. č. 89/2012 Sb., jako ustanovení na ochranu zájmu spotřebitele. Proto je to výlučně spotřebitel, a nikoliv věřitel, kdo se neplatnosti smlouvy může dovolat. V závislosti na míře naplnění znaků stanovených v § 588 občanského zákoníku, z. č. 89/2012 Sb., však nelze vyloučit, že v některých konkrétních případech bude nutné jednání věřitele považovat za zjevně se příčící dobrým mravům nebo zjevně narušující veřejný pořádek, a tudíž smlouva bude neplatná absolutně.

37. V dané věci dospěl soud prvého stupně k závěru, že s ohledem na nesplnění zákonné povinnosti žalobce, jakožto věřitele, prověřit schopnost žalovaného splácet úvěr, posoudil soud smlouvu o poskytnutí spotřebitelského úvěru [číslo] ze dne 20. 5. 2019, jako absolutně neplatnou. Tato neplatnost je také soudem posuzována, s ohledem na obsah ujednání, ve shora uvedené úvěrové smlouvě, neboť žalobce tuto smlouvu se žalovaným uzavřel pouze tím, že žalovanému skutečně vyplatil dne 22. 5. 2019, částku ve výši 60 000 Kč. Žalovaný zaplatil více než polovinu této půjčené částky, a to celkem 10 splátek po 3 279 Kč měsíčně, za dobu od 13. 6. 2019 do 13. 3. 2020. Žalovaný tak celkem žalobci zaplatil 32 790 Kč. Žalobce však požadoval po žalovaném, aby mu za půjčenou částku 60 000 Kč zaplatil celkovou částku ve výši 196 740 Kč, a to v 60 měsíčních splátkách po 3 279 Kč, se zápůjční úrokovou sazbou ve výši 83,83 % ročně. Denní úrok tak byl žalobcem vypočten na částku ve výši 104,09 Kč. Soud tedy, s ohledem na tato ujednání úvěrové smlouvy, uzavřené mezi účastníky řízení, smlouvu vyhodnotil jako smlouvu lichevní. Tento typ smlouvy je upraven v § 1796 občanského zákoníku, zákona č. 89/2012 Sb., dle něhož je neplatná smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. Podle názoru soudu prvého stupně, je v hrubém nepoměru půjčené částky 60 000 Kč, požadavek žalobce na zaplacení celkové částky ve výši 196 740 Kč. K těmto závěrům soud dospěl i v souladu s názorem, například Ústavního soudu, vyjádřeným v jeho nálezu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18. Z nálezu vyplývá, že postupy, kdy jsou mimo jiné spotřebitelům vnucována smluvní ujednání v podobě zajištění smluvní pokutou ve výši 30 % nebo 45 % dlužné částky za prodlení s platbou splátek v řádu jednotek týdnů, je nutno považovat za nepřijatelné a uvedená ujednání označit za neplatná pro jednoznačný rozpor s dobrými mravy. K tomuto závěru Ústavního soudu České republiky, soud prvého stupně musel přihlédnout v souvislosti s dalším požadavkem žalobce, uvedeným v úvěrové smlouvě, uzavřené se žalovaným dne 20. 5. 2019 žalobce požadoval, aby mu žalovaný v případě nezaplacení sjednaných úvěrových měsíčních splátek, zaplatil rovněž, jako sankci, smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru, za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po dni zesplatnění úvěru, až do jejího úplného zaplacení. Je sice pravdou, že žalobce uplatnil, v rámci podané žaloby, smluvní pokutu v omezeném rozsahu, a to částku 3 485,56 Kč, avšak zároveň požaduje vysoký roční úrok 62,45 % z jistiny, ve výši 58 016,68 Kč od 23. 6. 2020 až do úplného zaplacení, maximálně do doby, kdy úrok dosáhne částky 236 088 Kč. Přiznání takových úroků ve zcela nepřiměřené výši, je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, jak tento závěr vyslovil rovněž Ústavní soud České republiky, kdy doporučil, aby v těchto případech, obecné soudy poskytly dlužníkovi a jeho majetku soudní ochranu, dle čl. 11 a čl. 36 odst. 1, Listiny základních práv a svobod. Všechna shora označená ujednání účastníků v úvěrové smlouvě uzavřené dne 20. 5. 2019, ať již pokud jde o smluvní pokutu, anebo smluvní úrok z půjčené částky ve výši 60 000 Kč, jsou zjevně v rozporu s dobrými mravy a soud poukazuje na obdobné názory, vyjádřené Ústavním soudem České republiky v nálezu, ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 562/12, ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 nebo v nálezu Ústavního soudu České republiky sp. zn. I. ÚS 191/11.

38. Soud prvého stupně tedy považuje sjednanou smluvní pokutu a sjednané úroky za půjčenou částku 60 000 Kč za plnění naprosto nemravné a jako takové, které vede k nepřiměřenému postižení žalovaného. K obdobným názorům dospěl i Nejvyšší soud České republiky ve věci vedené pod sp.zn. 20 Cdo 4022/2017, nebo například i ve věci vedené pod sp.zn. 20 Cdo 1857/2019.

39. S ohledem na to, že úvěrová smlouva, sjednaná účastníky dne 20. 5. 2019, je ze shora uvedených důvodů absolutně neplatná, soud posoudil po stránce právní žalobu žalobce proti žalovanému, jako bezdůvodné obohacení.

40. Okresní soud v Litoměřicích vycházel z toho, že žalobce převedl na účet žalovaného dne 22. 5. 2019, částku ve výši 60 000 Kč, když žalovaný na úhradu této částky zaplatil celkem 10 měsíčních splátek, od 13. 6. 2019 do 13. 3. 2020 včetně, po 3 279 Kč, celkovou částku ve výši 32 790 Kč. Proto je žalovaný ve výroku I. tohoto rozsudku uznán povinným, vrátit žalobci částku, o kterou se bezdůvodně, na účet žalobce obohatil, a to částku ve výši 27 210 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 1. 11. 2020 do zaplacení.

41. Ve zbytku pak musela být žaloba, o smluvní pokutu ve výši 3 485,56 Kč, o 39 824 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 1. 11. 2020 do zaplacení a o smluvní úrok ve výši 62,46 % ročně z částky 58 016,68 Kč od 23. 6. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 236 088 Kč zamítnuta, tak jak je to uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

42. O náhradě nákladů řízení soud rozhodoval podle § 142 odst. 2 o. s. ř., zákona č. 99/1963 Sb., v platném znění, dle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce, v rámci tohoto řízení, požadoval po žalovaném zaplacení částky 70 519,56 Kč s příslušenstvím, avšak byl úspěšný pouze pro částku 27 210 Kč s příslušenstvím, takže měl úspěch pouze ve výši 38,59 %. Naopak žalovaný měl úspěch ve výši 61,41 % a v tomto rozsahu byl žalobce neúspěšný. Rozdíl mezi úspěchem žalobce a jeho neúspěchem je tedy mínus 22,82 %, takže soud žalobci nepřiznal ani částečnou náhradu nákladů řízení. Žalovaný nebyl zastoupen advokátem, takže mu nevznikly žádné náklady tohoto soudního řízení, a proto bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jak je to uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.