9 C 367/2024 - 99

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl soudcem JUDr. Martinem Buluškem ve věci žalobce: [Anonymizováno] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o 506 700 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobce na žalovaném domáhá zaplacení částky [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % z této částky od [datum] do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení v částce [částka], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného.

Odůvodnění

1. Žalobce se na žalovaném domáhá zaplacení částky [částka] s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Uvedl, že je vlastníkem pozemků parc. č. [hodnota] a parc. č. [hodnota] v katastrálním území [adresa], obec [adresa] (dále též jen „pozemky“), které jsou částí pozemku tehdejšího zemského statku č. k. [Anonymizováno] [adresa], obec [adresa]. Dne [Anonymizováno]./[datum] byla uzavřena smlouva o stavebním právu mezi Zemským správním výborem pro [adresa] jménem fondu českých zemských statků, zastupujícím zemi Českou a Družstvem pro postavení úřednických a dělnických domků, zapsaným společenstvem s ručením omezeným v [adresa]. Předmětem této smlouvy bylo zřízení práva stavby na části pozemku tehdejšího zemského statku č. k. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] v [adresa], obec [adresa], za účelem stavby budov s byty pro bytové potřeby členů družstva. Právo stavby bylo zřízeno na dobu 80 let. V článku 18 této smlouvy bylo sjednáno, že po zániku práva stavby uplynutím doby jeho trvání, tedy od [datum], přestanou být předmětné budovy s byty součástí práva stavby a stanou se součástí předmětného pozemku, tedy vlastníkem budov se stane země [adresa], respektive její nástupce, kterým je žalobce, a to dle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí; žalobce je jako vlastník pozemků zapsán v katastru nemovitostí. Dle tvrzení žalobce užíval žalovaný uvedené pozemky bez právního důvodu v období [datum] až [datum], čímž se bezdůvodně obohatil o žalovanou částku, která dle žalobce odpovídá výši obvyklého nájemného v daném místě a čase. Žalobce proto zaslal žalovanému předpis náhrady za faktické užívání nemovitostí ze dne [datum], jenž byl žalovanému doručen dne [datum], a vyzval žalovaného, aby ve lhůtě do 30 dnů od doručení žalobci uhradil částku ve výši [částka]. Žalobce poukázal na rozsudky Městského soudu v Praze ze [datum] kterých odvolací soud vyslovil názor, že pro přechod příslušných pozemků v katastrálním území [adresa] do vlastnictví žalobce, k nimž bylo smlouvou zřízeno právo stavby, byly splněny všechny (tři) podmínky uvedené v § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. a žalobce je vlastníkem příslušných pozemků. Odkázal také na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne [datum], [Anonymizováno] dále poukázal na řízení vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. [Anonymizováno] mezi týmiž účastníky (o určení vlastnického práva ke stavbě stojící na výše uvedených pozemcích), odkázal na listinné důkazy z tohoto spisu a navrhl jeho připojení. Ačkoliv žaloba na určení vlastnického práva ke stavbě č. p. 271 v k. ú. [adresa] byla v řízení sp. zn. [Anonymizováno], poukázal na nejednotnost závěrů Městského soudu v Praze a setrval na svém názoru, že všechny podmínky uvedené v § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. k přechodu vlastnického práva k pozemkům na žalobce byly splněny a žalobce je aktivně věcně legitimován k vymáhání bezdůvodného obohacení za užívání pozemků vůči žalovanému.

2. Při jednání dne [datum] žalobce uvedl, že pokud by nebyl vlastníkem předmětných pozemků na základě zákona č. 172/1991 Sb., stal se vlastníkem těchto pozemků na základě vydržení či mimořádného vydržení. Uvedl, že vlastnické právo k předmětným pozemkům bylo ve prospěch žalobce zapsáno do katastru nemovitostí v roce 2002. Česká republika nepopírala svůj faktický či právní nezájem na dotčených pozemcích a nijak se nedožadovala žádných právních nároků vyplývajících z vlastnického práva. Žalobce má za to, že Česká republika sama měla po celou dobu, to je od roku 1991 za to, že vlastníkem předmětných pozemků je žalobce. Z logiky věci potom vyplývá, že s předmětnými pozemky hospodařil žalobce, neboť prokazatelně nebylo jiného subjektu, který by s nimi hospodařil. To navíc za situace, kdy žalobce byl právním nástupcem národních výborů. Žalobce se ve vztahu k dotčeným pozemkům choval s péčí řádného hospodáře, což je soudu známo i z jeho vlastní činnosti, to je z podávání žalob žalobcem v obdobných sporech, jako je tento. Žalobce po vlastnících nemovitostí, které stojí na předmětných pozemcích, požadoval bezdůvodné obohacení, které těmto vlastníkům vzniklo tím, že užívali předmětné pozemky bez právního důvodu. Za tímto účelem nechal žalobce vypracovat znalecký posudek a právo na bezdůvodné obohacení opakovaně vymáhal i soudně, a to za různá dlužná období. K vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající 10 let, přičemž uplynula doba dvojnásobně dlouhá. Vydržitel mimořádně vydrží vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se prokáže nepoctivý úmysl. Žalobce byl jako vlastník nemovitostí evidován v katastru nemovitostí po dobu přesahující 20 let, po celou tuto dobu pozemky sám evidoval, pozemky byly zahrnuty v inventarizaci majetku. Žalobce v pozici vlastníka vystupoval i před vlastníky staveb, které byly na pozemcích zřízeny a vlastníci těchto staveb s žalobcem, jakožto s vlastníkem, komunikovali, a nijak po celou dobu jeho vlastnické právo nerozporovali. Vlastníci staveb žalobce dokonce žádali o koupi těchto pozemků. U žalobce tedy nelze uvažovat o tom, že by se jednalo o držbu s nepoctivým úmyslem a došlo k naplnění všech podmínek přinejmenším mimořádného vydržení.

3. Žalovaný uvedl, že žalobce není ve věci aktivně věcně legitimován, a navrhl zamítnutí žaloby. Žalobce není vlastníkem předmětných pozemků. Nesplnil zákonné podmínky přechodu vlastnictví dle zákona č. 172/1991 Sb. a pozemky zůstaly a jsou ve vlastnictví České republiky. K přechodu majetku z vlastnictví státu do vlastnictví obcí by bylo zapotřebí nejen existence vlastnického práva státu a formální existence práva na hospodaření svědčící žalobci ke dni [datum], ale též aby žalobce s majetkem ke dni účinnosti zákona reálně hospodařil, což splněno nebylo. Rovněž uvedl, že pozemky ani nebyly právně způsobilé k přechodu z vlastnictví České republiky na žalobce, a to z důvodu vyplývajícího z § 2 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 4 odst. 1 písm. a) zákona 172/1991 Sb., jelikož stavební právo představuje „právo osobního užívání“ a pozemky, ke kterým bylo takové právo zřízeno, byly z přechodu na obce zákonem výslovně vyjmuty. K tomu žalovaný poukázal na rozhodnutí [Anonymizováno] Co se týče vydržení či mimořádného vydržení, žalovaný uvedl, že žalobce s pozemky nikdy fakticky nehospodařil, byly na něj pouze evidovány v katastru nemovitostí, což (tzv. knihovní držba) nemůže založit vydržení, ani mimořádné vydržení. Na pozemcích fakticky hospodařil žalovaný.

4. Účastníci učinili při jednání soudu dne [datum] nesporným, že do dne účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, byl vlastníkem předmětných pozemků parcelní číslo [hodnota] a [Anonymizováno] v k. ú. [adresa] stát.

5. Dále učinili nesporným, že na části pozemků tehdejšího zemského statku č. k [Anonymizováno] v [adresa], obec [adresa], bylo za účelem stavby budov s byty pro potřebu členů družstva zřízeno smlouvou dne [datum] stavební právo na dobu 80 let. Stranami smlouvy byly Zemský správní výbor v Čechách a Družstvo pro postavení úřednických a dělnických domků. Část pozemku tehdejšího zemského statku č. k [adresa], obec [adresa], ke které bylo smlouvou zřízeno stavební právo, je v současné době tvořena pozemkem parcelní číslo [hodnota], na kterém se nachází stavba číslo popisné [Anonymizováno], a pozemkem parcelní číslo [hodnota], vše v k. ú. [adresa].

6. Ostatní skutečnosti zůstaly mezi účastníky sporné, zejména potom aktivní věcná legitimace žalobce.

7. Soud dospěl na základě nesporných skutečností a tvrzení účastníků k závěrů, že ve věci je možno rozhodnout již na tomto základě. Z tohoto důvodu soud zamítl jako nadbytečné veškeré důkazní návrhy, jelikož i tehdy, pokud by žalobce prokázal všechna svá tvrzení, nemohl být s žalobou úspěšný, a to na základě následujících důvodů vyplývajících z právního posouzení věci.

8. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.: „do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni [datum] příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce a v hlavním městě Praze též na městské části, pokud obce a v hlavním městě Praze též městské části s těmito věcmi ke dni účinnosti tohoto zákona hospodařily“.

9. Dle § 4 odst. 1) písm. a) zákona č. 172/1991 Sb.: „Do vlastnictví obcí nepřecházejí tyto věci z vlastnictví České republiky: a) pozemky, k nimž bylo zřízeno právo osobního užívání a pozemky, které byly k tomuto účelu přiděleny“.

10. Co se týče právního posouzení věci, soud se zcela ztotožňuje s právním názorem Městského soudu v Praze (viz rozhodnutí uvedená níže), že právo stavby zřízené smlouvou (mezi Zemským správním výborem v Čechách a Družstvem pro postavení úřednických a dělnických domků) dne [datum] na dobu 80 let jako právo věcné na předmětných pozemcích odpovídá z hlediska svého účelu (uspokojení bytové potřeby) právní úpravě práva osobního užívání pozemků podle § 198 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (ve znění účinném do 31. 12. 1991), a proto takto užívané pozemky spadají pod výjimku upravenou v § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., podle níž z vlastnictví státu do vlastnictví obcí nepřecházejí pozemky ve vlastnictví České republiky, k nimž bylo zřízeno právo osobního užívání. Tento právní názor byl opakovaně vysloven v judikatuře odvolacího soudu, tj. Městského soudu v Praze, a to např. v rozhodnutích č. j. [Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno], které se týkaly obdobných věcí, tedy žalob žalobce na vydání bezdůvodného obohacení po vlastnících staveb na pozemcích v k. ú. [adresa] po skončení trvání stavebního práva zřízeného smlouvou mezi Zemským správním výborem v Čechách a Družstvem pro postavení úřednických a dělnických domků. Z výše uvedeného právního posouzení jednoznačně vyplývá, že předmětné pozemky z vlastnictví státu nepřešly na žalobce podle zákona č. 172/1991 Sb., a to z důvodu výjimky dle § 4 odst. 1) písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. a žalobce tedy není vlastníkem předmětných pozemků a není aktivně věcně legitimován k podání žaloby na bezdůvodné obohacení za užívání předmětných pozemků vůči žalovanému. S ohledem na to je třeba žalobu zamítnout.

11. Soud dále uvádí, že žalobce není vlastníkem pozemků rovněž z toho důvodu, že s nimi nikdy fakticky nehospodařil. Žalobce v řízení tvrdil, že s pozemky „hospodařil ve vlastním slova smyslu s ohledem na uzavřenou Smlouvu tj. smlouvu o stavebním právu, pozn. soudu prostřednictvím žalovaného, resp. jeho právních předchůdců, jakožto oprávněných ze stavebního práva (práva stavby), a to v souladu se zákonem č. 88/1947 Sb., o právu stavby, který je doposud součástí právního řádu ČR. Žalobci nezbývalo nic jiného, než primárně hospodařit prostřednictvím žalovaného a jeho právních předchůdců, přičemž sekundárním projevem z toho vyplývajícím bylo dodržování povinnosti tyto oprávněné z práva stavby nerušit při výkonu jejich výlučného práva užívacího a požívacího k pozemkům do [datum].“ Žalobce v tomto ohledu odkázal též na rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. [Anonymizováno] s tím, že v těchto rozhodnutích měl Městský soud v Praze tímto podmínku hospodaření za splněnou.

12. Zdejší soud k tomu uvádí, že pozdější judikaturou Městského soudu v Praze bylo naopak opakovaně potvrzeno, že tento žalobcem výše tvrzený způsob užívání pozemků nenaplňuje pojem „hospodaření“ ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb. Městský soud v Praze k tomu uvedl např. v aktuálním rozsudku ze dne 13. 2. 2025, č. j. [Anonymizováno] (který je žalobci znám, neboť byl účastníkem řízení): „Konstantní judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu je ve shodě v závěru, že pojem „hospodaření“ nelze ztotožnit s „právem hospodaření“ jako ekvivalentem správy majetku a že přechod věci do majetku obce podle uvedeného ustanovení zákona vyžadoval faktické nakládání s věcmi v tom smyslu, že je národní výbor (coby právní předchůdce obce ve smyslu citovaného ustanovení) využíval k plnění svých úkolů (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1263/2014, sp.zn.28 Cdo 3042/2010, sp.zn. 29 Cdo 1768/2012, nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 600/11, sp. zn. IV.ÚS 1105/07 a další soudem I. stupně v odst. 40 napadeného rozsudku uvedená rozhodnutí). Tato podmínka nemusela být naplněna jen vlastním užíváním věci, ale i nakládáním s ní mimo jiné i přenecháním ji k užíváním jinému (organizaci nebo fyzické osobě), vždy však musí být přítomen prvek vědomé správy dotyčného majetku péčí o jeho řádné využití a údržbu. V daném případě však národní výbor za trvání faktického užívání pozemků žalovanými na základě práva stavby na jakoukoliv správu dotyčných pozemků rezignoval, včetně vybírání pachtovného (stavební činže) podle smlouvy o stavebním právu ze dne [Anonymizováno]/[datum], jak správně zmínil soud I. stupně, a nijak se o dotyčné pozemky nestaral. Odvolací soud nemá proto nemá důvod odchýlit se od závěrů, vyjádřených ve skutkově obdobných a právně shodných sporech týchž účastníků v rozhodnutích Městského soudu v Praze ze dne [datum], č.j[datum] že žalobce se pro nesplnění podmínky reálného hospodaření s pozemky národním výborem jejich vlastníkem podle § 1 odst. 2 zákona o přechodu majetku nestal a proto mu nemohlo ani vzniknout právo na vydání náhrady za jejich bezdůvodné obohacení žalovanými. Poukazuje-li žalobce na vlastní postup ve vztahu k pozemkům a vůli domáhat se nároku z bezdůvodného obohacení, přehlíží, že podmínka hospodaření s pozemky pro přechod vlastnického práva na obec musela být naplněna ke dni [datum], kdy nabyl účinnosti zákon o přechodu majetku. Odvolací soud podotýká, že závěr o nedostatku vlastnického práva žalobce k pozemkům v katastrálním území [adresa], užívaných na podkladě stejného práva stavby, byl opakovaně aprobován judikaturou Nejvyššího soudu ve sporech o určení vlastnictví staveb na těchto pozemcích (např. usnesení sp. zn. 28 Cdo 889/2022, ústavní stížnost proti němuž byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2049/22, usnesení sp. zn. 28 Cdo 1110/2023, sp. zn. 28 Cdo 2599/2022, sp. zn. 28 Cdo 2598/2022, sp. zn. 28 Cdo 204/2023, sp. zn. 28 Cdo 3843/2022), v níž tento soud akcentoval, že formálně právem hospodaření nadaný Národní výbor hlavního města Prahy s pozemky ke dni účinnosti zákona o přechodu majetku nijak nehospodařil, nevyužíval jej k plnění svých úkolů, nikterak o něj nepečoval a neprojevoval se ani jako účastník právního poměru, založeného smlouvou o zřízení práva stavby ze dne [datum] (nevymáhal sjednanou stavební činži a neprojevoval ani vůli nabýt vlastnické právo ke stavbě na pozemku zřízené). Žalobcem zmíněné usnesení Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2762/22 nemá judikatorní rozměr, neboť jde jen o stručné odmítnutí ústavní stížnosti, a ve světle uvedené judikatury nemohou závěry, obsažené v odůvodnění žalobcem prosazovaných rozhodnutí Městského soudu v Praze jako zjevně nesprávné obstát.“ Nelze tedy než uzavřít, že žalobcem tvrzený způsob užívání předmětných pozemků spočívající v nerušení žalovaného či jeho právních předchůdců, resp. hospodaření s předmětnými pozemky jejich prostřednictvím na základě smlouvy o stavebním právu, bez dalšího zcela zjevně nenaplňuje zákonnou podmínku hospodaření s pozemky ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., tj. ve smyslu vědomé správy pozemků (včetně vybírání pachtovného) či užívání pozemků k plnění úkolů, a na žalobce tedy nepřešlo ze státu vlastnické právo k předmětným pozemkům podle zákona č. 172/1991 Sb. Žalobce tedy není vlastníkem předmětných pozemků ani z důvodu nenaplnění všech podmínek stanovených pro přechod vlastnického práva za státu dle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. a v projednávané věci tedy není aktivně věcně legitimován k vymáhání bezdůvodného obohacení za užívání předmětných pozemků vůči žalovanému.

13. Pokud žalobce odkazoval na rozhodnutí Městského soudu v Praze [Anonymizováno] třeba uvést, že se jedná o minoritní a již překonaný názor odvolacího soudu, neboť ve vztahu k žalobci bylo v mnoha dalších řízeních vedených u Obvodního soudu pro [adresa] (např. sp. zn. [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno]/[Anonymizováno]) shledáno, že žalobce s pozemky v k. ú. [adresa], na které se vztahuje smlouva ze dne [datum] o zřízení stavebního práva na dobu 80 let uzavřená mezi Zemským správním výborem v Čechách a Družstvem pro postavení úřednických a dělnických domků, fakticky nehospodařil, jelikož jím tvrzené skutečnosti nelze považovat za hospodaření ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Tento závěr byl potvrzen odvolacím soudem ve výše uvedených řízeních a dále potvrzen i konstantní rozhodovací praxí dovolacího soudu, která následně obstála i v rovině ústavněprávního přezkumu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1377/2022, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1061/2022, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2023, sp. zn. 28 Cdo 204/2023, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1110/2023, usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2022, sp. zn. I. ÚS 2762/22, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2023, sp. zn. I. ÚS 133/2 a usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2023, sp. zn. II. ÚS 882/23).

14. Žalobce není vlastníkem předmětných pozemků ani na základě vydržení či mimořádného vydržení, přičemž tento závěr bylo možné učinit již na základě tvrzení žalobce.

15. Institut vydržení byl právně upraven v § 134 odst. 1 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) ve znění účinném od [datum]. Podle daného ustanovení se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let (v případě věci movité) nebo deseti let (v případě věci nemovité). Do doby podle odst. 1 se započítává též doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce. Podle § 129 odst. 1 a 2 obč. zák. je držitelem ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe. Držet lze věci, jakož i práva, která připouštějí trvalý nebo opětovný výkon. Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. Podle § 868 obč. zák. pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona (tedy obč. zák. ve znění zákona č. 509/1991 Sb.) i právní vztahy vzniklé před lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. lednem 1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů. Předpoklady pro vydržení tak lze hodnotit i za dobu před [datum] s tím, že k vydržení mohlo dojít nejdříve k tomuto datu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 1806/2006).

16. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) upravuje institut vydržení v § 1089 a násl. s tím, že v § 1095 je zakotven institut mimořádného vydržení. Podle § 1095 o. z. platí, že uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl. Podle § 3066 o. z. se do doby stanovené v § 1095 započte i doba, po kterou měl držitel, popř. jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.

17. Pro samotný vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi – prvek subjektivní) a faktické ovládání věci (corpus possessionis – prvek objektivní). Fakticky přitom věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí (tedy ten, kdo vykonává obsah vlastnického práva). V případě pozemku je tedy jeho držitelem i osoba, která vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (tzv. detentora). V tom případě je však nezbytné, aby detentor věc fyzicky ovládal pro držitele a jeho jménem (např. jako jeho nájemce). Jinými slovy řečeno: držitelem je jen ten, kdo fakticky ovládá věc a chová se k ní jako vlastník. To předpokládá zpravidla akt uchopení držby. Jestliže držitel pozemek neužívá, ale užívá jej někdo jiný, je třeba, aby tento detentor tak činil na základě svolení držitele (zpravidla založeného právním jednáním, např. nájemní smlouvou) a pro něj (tzv. držba vykonávaná zástupcem). Je třeba, aby se detentor choval k držiteli jako k vlastníkovi, např. platil mu sjednané nájemné atd. (srov. např. s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, a ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 526/2020 a usnesením téhož soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 592/2014).

18. Žalobce namítl vydržení či mimořádné vydržení předmětných pozemků s tím, že v roce 2002 bylo vlastnické právo žalobce zapsáno do katastru nemovitostí, Česká republika od r. 1991 k pozemkům žádná vlastnická práva nevykonávala a žalobce s pozemky hospodařil formou podávání žalob na vydání bezdůvodného obohacení vůči jejich uživatelům.

19. Soud uvádí, že žádná z žalobcem uvedených skutečností nepřestavuje akt uchopení se držby předmětných pozemků a jejich faktické ovládání. Jak již bylo uvedeno výše, žalobce na předmětných pozemcích nikdy fakticky nehospodařil. Samotný zápis vlastnického práva žalobce v katastru nemovitostí, nerušení uživatelů pozemků, inventární vedení pozemků či právní úkony směřující vůči uživatelům (žaloby podávané z titulu bezdůvodného obohacení) nejsou držbou, jelikož zcela schází prvek faktického ovládání věci. Pro případ vydržení věci tzv. knihovaní držba (zápis v evidenci) nepožívá ochrany (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1897/2015, sp. zn. 28 Cdo 1052/2020), když není splněna právě podmínka faktického ovládání věci. Soud dospěl již na základě tvrzení žalobce k závěru, že žalobce se držby pozemků nikdy nechopil, nikdy je fakticky neovládal, nikdy je v právním smyslu nedržel, pročež k nim ani nemohl řádně či mimořádně vydržet vlastnické právo. Soud dodává, že shodné právní závěry byly konstatovány v obdobné věci v rozsudku Městského soudu v Praze [datum]-[Anonymizováno]. K vydržení ani mimořádnému vydržení pozemků tedy na straně žalobce nemohlo dojít. Žalobce není vlastníkem pozemků a není aktivně věcně legitimován k podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalovanému.

20. S ohledem na nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce soud žalobu v plném rozsahu zamítl (výrok I.).

21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalovanému, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce [částka]. Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši [částka] sestávající z částky [částka] za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, odpor spojený s vyjádřením k žalobě, účast na soudním jednání) včetně tří paušálních náhrad výdajů po [částka] dle § 13 odst. 4 a. t. V souvislosti s cestou na soudní jednání realizovanou dne [datum] náhrada [částka] podle § 13 a. t. za ujetých 410 km na cestě [adresa] a zpět v částce [částka] ([částka] za litr paliva dle vyhlášky č. 475/2024 Sb. při průměrné spotřebě 5,7 l/100 km a [částka]/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 475/2024 Sb.) a náhrada za ztrátu času v trvání 8 × 30 minut v částce [částka] podle § 14 a. t. (výrok II.).

22. Povinnost žalobce nahradit náklady řízení k rukám zástupce žalovaného byla stanovena dle § 149 odst. 1 o. s. ř. Lhůta k plnění byla stanovena v délce 3 dnů od právní moci rozsudku v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.