9 C 41/2025 - 98

Rubrum

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudkyní Mgr. Markétou Esslerovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem JUDr. Ing. Karlem Goláněm, Ph.D. sídlem Letenská 121/8, 118 00 Praha proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o 35 423,14 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 5 000 Kč od [datum] do zaplacení a částku 20 879,35 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 20 879,35 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se, co do částky 1 184 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 660,96 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 5 499 Kč od [datum] do [datum], zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 499 Kč od [datum] do zaplacení, úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 5 000 Kč od [datum] do zaplacení, částky 8 359,84 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 352,15 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 644,67 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 29 239,14 Kč od [datum] do [datum], zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 8 359,84 Kč od [datum] do zaplacení a úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 28 758,28 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 35 423,14 Kč s příslušenstvím, skládající se ze dvou nároků. Svůj první nárok odůvodnila tím, že dne [datum] uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba]. s žalovaným smlouvu o kontokorentním úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému částku 5 000 Kč. Tuto částku měl žalovaný splácet řádně a včas, a to tak, že měl za období předešlých 3 měsíců zajistit na běžném účtu kreditní obrat ve výši 25 % celkové výše kontokorentu a splátky měly být hrazeny z jakýchkoliv příchozích transakcí. Žalovaný však nesplácel řádně a včas, porušil ustanovení smlouvy o kontokorentu a došlo k přečerpání celkového limitu kontokorentu. Banka upozornila opakovaně žalovaného na potřebu napravení vzniklého stavu. Jelikož tak žalovaný neučinil, banka po předchozí výzvě úvěr zesplatnila ke dni [datum]. K tomuto dni pak dlužná částka, skládající se z nesplacené jistiny ve výši 5 000 Kč, smluvní pokuty ve výši 685 Kč a poplatků ve výši 499 Kč celkem činila 6 159,96 Kč. Svůj druhý nárok pak odůvodnila tím, že dne [datum] s žalovaným uzavřela smlouvu o půjčce č. [číslo smlouvy], na jejímž základě poskytla banka žalovanému úvěr ve výši 50 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal splácet v 36 pravidelných měsíčních splátkách po 1 683 Kč. Strany si ve smlouvě pak ujednaly smluvní úrok 12,9 % ročně. Vzhledem k tomu, že žalovaný nehradil splátky řádně a včas a dostal se se splácením do prodlení, právní předchůdkyně žalobkyně žalovaného vyzvala, aby tento stav napravil. Jelikož tak žalovaný neučinil, právní předchůdkyně žalobkyně zesplatnila celý úvěr ke dni [datum]. Ke dni [datum] byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalovaný dlužné částky neuhradil ani po tom, co byl žalobkyní vyzván k plnění. Co se týče zkoumání úvěruschopnosti, k nároku č. 1 žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně provedla posouzení úvěruschopnosti klienta tak, že zkontrolovala aktuální dluhy žalovaného, a to interní i externí, provedla lustraci v NRKI/BRKI/SOLUS, příjmy žadatele banka kontrolovala na základě průměrných příjmů na běžném účtu. Příjmy měly činit 36 000 Kč, právní předchůdkyně žalobkyně navýšila tvrzené výdaje na 25 511 Kč, přičemž z toho činily výdaje na splátky půjček 16 066 Kč, výdaje na bydlení 5 085 Kč, výdaje na živobytí 3 860 Kč a ostatní výdaje 500 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně došla z lustrací, informací získaných od žalovaného a interních informací k závěru, že žalovaný bude schopný splácet kontokorent. Co se týče zkoumání úvěruschopnosti žalovaného k nároku č. 2, zde právní předchůdkyně provedla posouzení úvěruschopnosti klienta tak, že zkontrolovala aktuální dluhy žalovaného, a to interní i externí, provedla lustraci v NRKI/BRKI/SOLUS, příjmy žadatele banka kontrolovala na základě průměrných příjmů na běžném účtu. Započtené příjmy měly činit 25 905 Kč, právní předchůdkyně žalobkyně navýšila tvrzené výdaje na 22 228 Kč, přičemž z toho činily výdaje na splátky půjček 11 478 Kč, výdaje na bydlení 6 000 Kč, výdaje na živobytí 4 250 Kč a ostatní výdaje 500 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně došla z lustrací, informací získaných od žalovaného a interních informací k závěru, že žalovaný bude schopný splácet měsíční částku 1 683 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Z vyrozumění o postoupení pohledávky včetně podacího archu soud zjistil, že dne [datum] zaslala právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému oznámení o postoupení pohledávky.

4. Z potvrzení o přijetí úplaty soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně dne [datum] obdržela úplatu za postoupené pohledávky od žalobkyně.

5. Z akceptace návrhu na uzavření smlouvy o kontokorentu soud zjistil, že žalobkyně předložila dokument s tímto názvem, jsou v něm uvedené údaje žalovaného a údaje o poskytnutém kontokorentu, jako je jeho celková výše 5 000 Kč, úroková sazba 19,90 % či RPSN 21,82 %.

6. Z akceptace návrhu na uzavření smlouvy o půjčce soud zjistil, že žalobkyně předložila dokument s tímto názvem, kdy předmětem smlouvy je úvěr v celkové výši 50 000 Kč splatný v 36 měsíčních splátkách po 1 683 Kč s úrokovou sazbou 12,9 % a RPSN 13,69 %.

7. Z návrhu na uzavření smlouvy o kontokorentu soud zjistil, že žalobkyně předložila listinu podepsanou žalovaným, kde jsou uvedeny jeho údaje, dále údaje o poskytovateli kontokorentu, dále pak o kontokorentu samotném (výše, úroky, RPSN…) a informace o splácení kontokorentu nebo o ukončení smlouvy.

8. Z návrhu na uzavření smlouvy o půjčce soud zjistil, že žalobkyně předložila listinu podepsanou žalovaným, kde jsou uvedeny jeho údaje, dále údaje o poskytovateli úvěru, dále pak o kontokorentu samotném (výše, úroky, RPSN…) a informace o splácení kontokorentu nebo o ukončení smlouvy.

9. Z vyrozumění o postoupení pohledávky včetně podacího archu soud zjistil, že dne [datum] zaslala právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému oznámení o postoupení pohledávky.

10. Z rámcové smlouvy o poskytování bankovních, platebních a investičních služeb soud zjistil, že žalobkyně předložila soudu dokument s tímto názvem podepsaný žalovaným, obsahující informaci o poskytnutých bankovních službách, jako jsou Smlouva o běžném a spořícím účtu, Smlouva o termínovaném vkladu a Smlouva o poskytování investičních služeb.

11. Z výzvy k plnění soud zjistil, že dne [datum] vyzval zástupce žalobkyně žalovaného k uhrazení částky ve výši 44 810,40 Kč.

12. Z výzev k úhradě dluhu soud zjistil, že [datum] právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalovanému, že došlo k zesplatnění dluhu a vyzvala jej k uhrazení částky 32 235,96 Kč a dne [datum] k uhrazení částky 6 159,96 Kč.

13. Z všeobecných obchodních podmínek soud zjistil, že žalobkyně předložila dokument s tímto názvem, který obsahuje všeobecné obchodní podmínky právní předchůdkyně žalobkyně, které se vztahují na všechny smluvní závazky vzniklé mezi bankou a klienty.

14. Z produktových obchodních podmínek soud zjistil, že žalobkyně předložila dokument s tímto názvem, který obsahuje obchodní podmínky právní předchůdkyně žalobkyně, které se vztahují na smlouvy o kontokorentu. Obsahují například podmínky uzavírání smluv, splácení kontokorentu, či případy ukončení kontokorentu.

15. Ze sazebníku platného od [datum] soud zjistil, že žalobkyně předložila sazebník poplatků své právní předchůdkyně, který byl platný v době uzavření smluv s žalovaným.

16. Soud z protokolu o ověření úvěruschopnosti zjistil, že žalobkyně předložila dokument, který popisuje výsledky interního procesu posouzení úvěruschopnosti žalovaného před schválením žádosti o kontokorent (nárok 1). Žalovaný měl být bez záznamu v Insolvenčním rejstříku, na interním blacklistu i v databázi neplatných dokladů. Z vyhodnocení externích úvěrových registrů pak měl být BRKI/NRKI bez záznamu, v SOLUS neměl být zjištěn žádný dluh po splatnosti, debt service to income ratio bylo vypočteno na 44,63 %, kdy doporučená hranice je do 45 % a celkové skóre pak mělo odpovídat pravděpodobnosti splacení úvěru ve výši 97,13 %. Listina dále uvádí, že právní předchůdkyně žalobkyně počítala s deklarovaným příjmem 36 000 Kč a zohlednili výdaje ve výši 25 511 Kč, které se měly skládat z výdajů na další splátky půjček 16 066 Kč, výdajů na bydlení ve výši 5 085 Kč, výdajů na živobytí ve výši 3 860 Kč a ostatních výdajů ve výši 500 Kč. právní předchůdkyně žalobkyně pak došla k závěru, že žalovanému zbývá na další výdaje a nové půjčky 10 489 Kč. Dokument dále obsahuje dvoustrannou tabulku shrnující výstupy zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, kde v sekci negativní info o klientovi lze vidět, že bylo nalezeno 20 celkových kontraktů se sumou zbývajících splátek 861 541 Kč.

17. Z Identifikace žádosti soud zjistil, že žalobkyně předložila dokument, představující nejspíše zpracovaný výstup z formuláře, který při podávání žádosti vyplní žadatel o úvěr, kdy tento obsahuje krom údajů o žalovaném jako jsou jeho jméno, příjmení, a adresa i další informace, jako je vzdělání, druh domácnosti a počet osob v ní, údaje o zaměstnání, kdy je zde uvedeno, že žalovaný je zaměstnanec s příjmem 36 000 Kč a jako výdaje jsou zde uvedeny 10 000 Kč jakožto splátky dalších úvěrů, 3 800 Kč jakožto výdaje na živobytí a 500 Kč, jako další výdaje. Dále dokument obsahuje údaje o stávajícím splátkovém zatížení a dalších započtených výdajích.

18. Z přehledu zůstatků soud zjistil, že žalobkyně předložila dokument vykazující, jak žalovaný postupně čerpal kontokorent.

19. Z výpisu z běžného účtu od září 2022 do srpna 2024 soud zjistil, že žalobkyně předložila výpisy z účtu žalovaného za toto období, kdy jde o období až po uzavření obou smluv. Jsou zde vidět příchozí platby z jiného účtu žalované v jiné bance, dále pak odchozí platby na splátky úvěrů, či nákupy v potravinách a u čerpacích stanic.

20. Soud z protokolu o ověření úvěruschopnosti zjistil, že žalobkyně předložila dokument, který popisuje výsledky interního procesu posouzení úvěruschopnosti žalovaného před schválením žádosti o úvěr ve výši 50 000 Kč (nárok 2). Žalovaný měl být bez záznamu v Insolvenčním rejstříku, na interním blacklistu i v databázi neplatných dokladů. Z vyhodnocení externích úvěrových registrů pak měl být BRKI/NRKI bez záznamu, v SOLUS neměl být zjištěn žádný dluh po splatnosti, debt service to income ratio bylo vypočteno na 44,31 %, kdy doporučená hranice je do 45 % a celkové skóre pak mělo odpovídat pravděpodobnosti splacení úvěru ve výši 97,62 %. Listina dále uvádí, že právní předchůdkyně žalobkyně ponížila deklarovaný příjem 36 000 Kč na 25 905 Kč a zohlednili výdaje ve výši 22 228 Kč, které se měly skládat z výdajů na další splátky půjček 11 478 Kč, výdajů na bydlení ve výši 6 000 Kč, výdajů na živobytí ve výši 4 250 Kč a ostatních výdajů ve výši 500 Kč. právní předchůdkyně žalobkyně pak došla k závěru, že žalovanému zbývá na další výdaje a nové půjčky 3 677 Kč. Dokument dále obsahuje dvoustrannou tabulku shrnující výstupy zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, kde v sekci negativní info o klientovi lze vidět, že bylo nalezeno 18 celkových kontraktů se sumou zbývajících splátek 987 344 Kč.

21. Z Identifikace žádosti soud zjistil, že žalobkyně předložila dokument, představující nejspíše výstup z formuláře, který při podávání žádosti vyplní žadatel o úvěr, kdy tento obsahuje kromě údajů o žalovaném jako jsou jeho jméno, příjmení a adresa i další informace, jako je vzdělání, druh domácnosti a počet osob v ní, údaje o zaměstnání, kdy je zde uvedeno, že žalovaný je zaměstnanec s příjmem 36 000 Kč, přičemž započtený příjem je 25 905 Kč a jako výdaje jsou zde uvedeny 6 000 Kč jakožto výdaje na bydlení včetně hypotéky, 2 000 Kč jakožto výdaje na živobytí a 500 Kč, jako další výdaje. Dále dokument obsahuje údaje o stávajícím splátkovém zatížení a dalších započtených výdajích.

22. Z přehledu zůstatků soud zjistil, že žalobkyně předložila dokument ukazující, jak žalovaný postupně čerpal a splácel Minutovou půjčku.

23. Z výpisu z běžného účtu od září 2022 do srpna 2024 soud zjistil, že žalobkyně předložila výpisy z účtu žalovaného za toto období, kdy jde o období po uzavření obou smluv. Jsou zde příchozí platby z jiného účtu žalované v jiné bance, dále pak odchozí platby na splátky úvěrů, či nákupy v potravinách a u čerpacích stanic.

24. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

25. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

26. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění ke dni vzniku nároků (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

27. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

28. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

29. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

30. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

31. Předmětnou smlouvu soud posuzoval dle ustanovení o. z. jako smlouvu o úvěru. Zároveň se však jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb.

32. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda porušení povinnosti věřitele podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. spočívající v nedostatečném zkoumání úvěruschopnost dlužníka vede k relativní neplatnosti právního jednání, které se podle § 586 odst. 1 o. z. může dovolat pouze osoba, pro jejíž ochranu zájmu je tato neplatnost stanovena, anebo k absolutní neplatnosti právního jednání, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. bez návrhu.

33. Povinnost věřitele poskytující spotřebitelský úvěr posuzovat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele byla stanovena již v předchozí právní úpravě v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Tento postup zahrnoval povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 1 Afs 94/2009 – 56). Věřitel tak byl povinen náležitě aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Rozhodovací praxe se přitom ustálila na závěru, že nesplnění této povinnosti věřitele podle předchozí právní úpravy vedla k absolutní neplatnosti právního jednání (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), a to přestože tento následek § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 výslovně nestanovil.

34. Soud si je vědom, že s účinností nové právní úpravy § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a podle jeho striktně jazykového výkladu by se na první pohled mohlo dospět k závěru, že došlo ke změně v následku porušení této povinnosti (z absolutní neplatnosti právního jednání na relativní neplatnosti právního jednání). V tomto ohledu je ovšem namístě podotknout, že obecné soudy jsou vázány smyslem a účelem zákona, tj. jeho teleologickým výkladem. Ústavní soud totiž v usnesení pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06 stanovil, že „obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sb.n.u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98, Sb.n.u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06, I. ÚS 50/03, IV. ÚS 611/05, dostupné na www.usoud.cz). Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.“ V této souvislosti proto soud dále posuzoval smysl a účel nové právní úpravy, a to s přihlédnutím k vývoji v zákonodárství, evropským předpisům a k ustálené rozhodovací praxi.

35. Koncepce ochrany spotřebitele jakožto subjektu, který nemá znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing a ekonomickou sílu je pevně zakotvena v českém právním řádu (mj. právě v zákoně č. 257/2016 Sb., ale též zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a § 1810 až 1867 o. z.) i evropských předpisech (směrnice č. 93/13/EHS a směrnice č. 2008/48/EHS) s tím, že dorovnává faktickou nerovnost spotřebitele a podnikatele jako profesionála. Účelem této ochrany je, že po spotřebitelských úvěrech si přirozeně poptávají osoby, které volné peněžní prostředky spíše nemají a tyto prostředky se proto snaží získat za každou cenu. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují, a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Proto je povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána zákonem nikoli spotřebiteli, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Následek relativní neplatnosti ovšem tento účel zákona znemožňuje, když soudu neumožňuje splnění této povinnosti kontrolovat z vlastní iniciativy – bez návrhu protistrany, čímž nestanovuje dostatečně účinné následky porušení povinnosti podnikatele jako profesionála při neposuzování úvěruschopnosti. Poskytovatelům úvěrů následek v podobě relativní neplatnosti umožňuje systematicky takovou povinnost porušovat. Oslabení ochrany spotřebitele však nebylo záměrem zákonodárce.

36. V důvodové zprávě k zákonu č. 257/2016 Sb. totiž zákonodárce uvádí, že „stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Nová úprava tudíž jako svůj cíl deklaruje „posílení principu zodpovědného úvěrování“, tj. aby byl takovýto věřitel dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých zákonných povinností. Lze proto s ohledem na výše uvedené konstatovat, že smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo namístě důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Porušení této povinnosti nelze akceptovat s odkazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele odsouhlasil. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly rozebírány v již zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

37. Nelze ani pominout, že tento závěr podporuje též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého obecný soud poruší právo spotřebitele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže nezkoumá, zda věřitel dostatečně zjišťoval úvěruschopnost spotřebitele.

38. Z provedeného dokazování pak vyplývá, že žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. přistupovala převážně formálně, nepostupovala s řádnou péčí odborníka a nebylo spolehlivě zjištěno, že žalovaný bude schopen dostát svým závazkům, a to jednak řádně a včas splácet kontokorent do limitu 5 000 Kč, jednak na poskytnutý úvěr ve výši 50 000 Kč zaplatit 1 683 Kč měsíčně. Právní předchůdkyně vycházela jen z deklarovaného příjmu žalovaného ve výši 36 000 Kč, který následně u smlouvy o úvěru sice na rozdíl od starší smlouvy o kontokorentu ponížila na částku 25 905 Kč, ale nebylo vůbec ze strany žalobkyně tvrzeno, jakým způsobem došlo (a zda vůbec k tomu došlo) k jeho ověření. Přiloženy byly sice výpisy z účtu žalovaného, ale až za období po poskytnutí úvěru, kdy tyto měly dokázat jeho splácení. Žalobkyně sice tvrdí, že úvěruschopnost posuzovala mimo jiné z výpisů z účtu žalovaného, to však zcela neprokázala, neboť nepředložila žádný výpis z účtu za období, jež předcházelo poskytnutí kontokorentu, nebo poskytnutí úvěru. Z předložených výpisů z účtu navíc vyplývá, že tento účet nebyl pro žalovaného účtem jediným, a možná ani hlavním (za období, za které žalobkyně předložila výpisy z účtů totiž na účet nepřišla žádná mzda, ani jiný příjem, který by nepocházel od žalovaného samotného, příjmovou stránku totiž tvořily buď platby od žalovaného z jiného účtů nebo půjčky. Výdajová stránka hospodaření žalovaného, jejíž prověření žalobkyně taktéž neprokázala se opírá o tvrzené výdaje, z nichž nejvyšší podíl připadá na splátky dalších půjček (v případě posuzování před smlouvou o kontokorentu jde dokonce o částku blížící se polovině deklarovaných příjmů žalovaného), což ostatně vyplývá i z oněch předložených výpisů z účtů, byť ty konkrétní, které byly soudu předloženy, opět z logiky věci nemohla mít právní předchůdkyně žalobkyně při sjednávání smlouvy o úvěru k dispozici, a z těch mohlo tedy vyplývat i něco jiného. Výdaje na bydlení jsou pak tvrzeny ve výši 5 085 Kč v případě prvního nároku, respektive ve výši 6 000 Kč v případě smlouvy o zápůjčce, výdaje na živobytí pak ve výši 3 860 Kč, respektive ve výši 4 250 Kč. Opět i zde nebylo žalobkyní ani tvrzeno, ani prokázáno, že tyto částky nějak ověřovala, zkoumala, nebo jak vůbec k některým z nich došla. Právní předchůdkyni žalobkyně měly zarazit zejména velmi nízké tvrzené náklady, a tyto vzniklé pochybnosti měla následně vyvrátit tím, že by se žalovaného dotazovala na jejich upřesnění a podložení. Zejména se soud pozastavil nad tvrzenými náklady na bydlení, kdy žalovaný uvedl, že žije v domácnosti sám, v pronajatém domě nebo bytě, a náklady na bydlení byly uvedeny v částce 5 085 Kč, respektive 6 000 Kč. Takovouto do očí bijící pochybnost by měl poskytovatel spotřebitelských úvěrů, který postupuje s řádnou pečlivostí a odbornou péčí, jaká je na poskytovatele spotřebitelských úvěrů kladena jak zákonodárcem, tak dlouhodobě i judikaturou, neprodleně napravit a zjišťovat příčiny takto nízkých nákladů na bydlení. V neposlední řadě pak byla na místě obezřetnost poskytovatele úvěru z důvodu vysokých výdajů žalovaného na splátky, které tvořily význačný podíl z tvrzených výdajů žalovaného. Uvedený postup žalobkyně v tomto případě lze jen stěží označit jako aktivní zjišťování schopnosti žalovaného splácet úvěr. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.).

39. V souladu se § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku relevantních podkladů k výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít. Způsob dosavadního finančního hospodaření žalovaného tedy objektivně vedl k důvodné pochybnosti o jeho schopnostech dostát svým závazkům řádně, což znamená, že žalobkyně jako odborně způsobilá osoba měla tuto pochybnost odstranit, což zjevně neučinila. Tyto skutečnosti ve svém souhrnu tak měly vést žalobkyni při odborné péči k důkladnějšímu prověřování úvěruschopnosti žalovaného, zejména jeho výdajů. Soud tak uzavřel, že neprokázala, že došlo k řádnému ověření úvěruschopnosti žalovaného.

40. Soud uzavírá, že žalobkyně v daném případě nesplnila svoji povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Porušení této povinnosti pak podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 588 o. z. vede k absolutní neplanosti smlouvy o úvěru, neboť toto odporuje smyslu a účelu zákona a současně zjevně narušuje veřejný pořádek. Absolutně neplatné právní jednání nevyvolává žádné zamýšlené právní následky. V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému jednak částku 5 000 Kč, která tvoří nesplacený kontokorent, jednak částku 50 000 Kč, tvořící zápůjčku, přičemž nevrácená část finančního plnění činila ke dni rozhodnutí 5 000 Kč z poskytnutého kontokorentu a 20 879,35 Kč ze smlouvy o úvěru. Vzhledem k tomu, že soud uzavřel, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, jedná se ze strany žalobkyně o plnění bez právního důvodu a příjemci vzniká bezdůvodné obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.). Soud proto vyhověl žalobě co do zaplacení částky 5 000 Kč a dále co do zaplacení částky 20 879,35 Kč a ve zbývajícím rozsahu, žalobu zamítl, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

41. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. S ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, nýbrž v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. Soud dospěl k závěru, že žalovaný byl vyzván k plnění do [datum], což soud považuje za datum splatnosti pohledávky bezdůvodného obohacení, proto i úrok z prodlení přiznal žalobkyni ode dne následujícího po splatnosti.

42. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovanému, žádné náklady nevznikly (výrok III.).

43. Povinnost k plnění byla stanovena v obecné pariční lhůtě tří dnů (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.). O splatnosti náhrady nákladů řízení k rukám zástupkyně žalobkyně soud rozhodl podle § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení