9 C 474/2015-272

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl samosoudkyní JUDr. Donkou Vocetkovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovaným: 1. [územní celek], [IČO] sídlem [adresa žalované] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] za účasti vedlejšího účastníka: [osobní údaje vedlejšího účastníka] sídlem [adresa] 2. [země] - [anonymizována tři slova], [IČO] sídlem [adresa žalované] zastoupený [anonymizováno] - [anonymizováno 7 slov] sídlem [adresa] o určení takto:

Výrok

I. Žaloba s návrhem, aby bylo určeno, že vlastníkem nemovitostí – parcel [parcelní číslo], [parcelní číslo], [parcelní číslo], p. [číslo] p. [číslo] p. [číslo] [parcelní číslo], [parcelní číslo], [parcelní číslo] zapsaných na [list vlastnictví], pro [územní celek], okres [územní celek], [katastrální uzemí], to vše u Katastrálního pracoviště pro [územní celek], [stát. instituce]; a parcel [parcelní číslo], [parcelní číslo], [parcelní číslo], [parcelní číslo], [parcelní číslo], [parcelní číslo], [parcelní číslo], [parcelní číslo], [parcelní číslo], p. [číslo] [parcelní číslo], p. [číslo] p. [číslo] p. [číslo] p. [číslo] [parcelní číslo] zapsaných na [list vlastnictví], pro [územní celek], okres [územní celek], [katastrální uzemí], to vše u Katastrálního pracoviště pro [územní celek], [stát. instituce], je 2. žalovaný, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit 1. žalovanému náklady řízení ve výši 59 834,50 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce 1. žalovaného.

III. Žalobce je povinen zaplatit 2. žalovanému náklady řízení ve výši 2 100 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce 2. žalovaného.

IV. Žalobce je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 3 300 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce podal dne 28. 12. 2015 žalobu, kterou se domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud určil, že 2. žalovaný je vlastníkem nemovitostí - parcel [parcelní číslo], [parcelní číslo], [parcelní číslo], p. [číslo] p. [číslo] p. [číslo] [parcelní číslo], [parcelní číslo], [parcelní číslo] zapsaných na [list vlastnictví], pro [územní celek], okres [územní celek], [katastrální uzemí], to vše u Katastrálního pracoviště pro [územní celek], [stát. instituce]; a parcel [parcelní číslo], [parcelní číslo], [parcelní číslo], [parcelní číslo], [parcelní číslo], [parcelní číslo], [parcelní číslo], [parcelní číslo], [parcelní číslo], p. [číslo] [parcelní číslo], p. [číslo] p. [číslo] p. [číslo] p. [číslo] [parcelní číslo] zapsaných na [list vlastnictví], pro [územní celek], okres [územní celek], [katastrální uzemí], to vše u Katastrálního pracoviště pro [územní celek], [stát. instituce] (dále jen„ předmětné nemovitosti“). Uvedl, že je církevní právnická osoba, součást římskokatolické církve, registrovaný v České republice podle § 22 odst. 1 zákona č. 308/1991 Sb., o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností. Ke dni 25. 2. 1948 byl knihovním vlastníkem předmětných nemovitostí. Žalobce má podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (dále jen„ zákona č. 428/2012 Sb.“) postavení oprávněné osoby. Předmětné nemovitosti jsou předmětem jeho restitučního nároku, a v katastru nemovitostí je zapsán jako vlastník 1. žalovaný. Žalobce má naléhavý právní zájem na určení, že předmětné nemovitosti jsou ve vlastnictví 2. žalovaného, neboť 1. žalovaný je zapsán jako vlastník, ač se jím nikdy právoplatně nestal. Po provedení zápisu 2. žalovaného jako vlastníka předmětných nemovitostí do katastru nemovitostí, je žalobce oprávněn uplatnit v zákonem stanovené lhůtě nárok na vydání svého historického knihovního majetku. Předmětné nemovitosti z vlastnictví žalobce do vlastnictví státu v rozhodném období ve smyslu § 5 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb, postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, resp. zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě. Podle návrhu ministerstva zemědělství ze dne 14. 7. 1948, č. j. Zd 1866/48, č. d. 10862/48, bylo do příslušné knihovní vložky poznamenáno zamýšlené převzetí a revize. Dne 9. 3. 1948 rozhodlo Ministerstvo zemědělství pod č. j. 6227/48-IX/R-12 o revizi první pozemkové reformy. Dne 8. 4. 1948 dalo Ministerstvo zemědělství 1. žalovanému pod č. j. 32.573/48-IX/R-31 výpověď práva hospodaření k předmětným nemovitostem. Dne 24. 8. 1948 Ministerstvo zemědělství rozhodlo pod č j. 88.711/48- o převzetí lesního a rybničního majetku žalobce, a to Velkostatku [část obce], [obec], [anonymizována dvě slova], [obec] § 18 zák. č. 428/2012 Sb. odkazuje na blokační ustanovení zákonů, které znají pouze převod vlastnického práva, přesto však výslovně používá i právní terminus technicus„ přechod“ vlastnického práva. Z toho je ovšem více než zřejmé, že zákonodárce mínil rozšířit ochranu oprávněných osob i mimo působnost zákonů obsahujících blokační ustanovení. Jinak by výraz„ nebo přešla“ použitý v textu shora uvedeného ustanovení postrádal jakýkoliv smysl. Odkaz na blokační ustanovení nesměřuje ke striktní aplikaci zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen„ zákon č. 229/1991Sb.“), nebo zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (dále jen„ zákon č. 92/ 1991“), ale k univerzálnímu závazku státu s historickým majetkem církví nenakládat až do přijetí zákona o církevních restitucích. Vlastnické tituly k předmětným nemovitostem, o které opírá své vlastnictví 1. žalovaný jsou prohlášení, která jsou podle žalobce v rozporu s blokačním § 29 zákona č. 229/1991 Sb. Předmětné nemovitosti přešly z vlastnictví žalobce do vlastnictví státu v rozhodném období ve smyslu § 5 písm. a) zákona 428/2012 Sb., zákona č. 428/2012 Sb. Dále uvedl, že je oprávněnou osobou podle zákona č. 92/1991 Sb. a je legitimován k podání žaloby podle § 18 zákona č. 428/2012 Sb. Podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen„ zákon č. 172/1991 Sb.“), přešly do vlastnictví České republiky pozemky, s nimiž obce skutečně po 23. 11. 1990 hospodařily. 1. žalovaná tyto podmínky nesplnila. 2. 1. žalovaný uvedl, že nesouhlasí s tvrzením žalobce, že blokační § 29 zákona č. 229/ 1991 je jakýmsi univerzálním blokačním ustanovením, a že předmětné nemovitosti nemohly přejít na 1. žalovaného. Předmětné nemovitosti přešly s účinností zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, dne 24. 5. 1991, přičemž blokační § 29 zákona č. 229/1991 Sb., nabyl účinnosti dne 24. 6. 1991. Podle § 8 zákona č. 428/2012 Sb., nelze vydat zastavěný pozemek nebo pozemek, který má veřejně prospěšnou funkci, přičemž na předmětných nemovitostech jsou asfaltové cesty a parková úprava, což je veřejně prospěšná funkce. Žalobce se pak vzdal všech svých nároků za předmětné nemovitosti, když uzavřel smlouvu o vypořádání finanční náhradou, která byla stanovena paušálně za majetek, který nebude vydán. Nadto pak 1. žalovaný předmětné nemovitosti vydržel. Dále 1. žalovaný uvedl, že blokační § 3 zákona č. 92/1991 Sb., se nevztahoval na přechod majetku na obce, když se nevztahovalo ani na převod majetku v tzv. malé privatizaci. § 29 zákona č. 229/1991 Sb., se týkal toliko zemědělského majetku (§ 1) a převodů. Nadto pak byly blokovány převody, nikoliv přechody. Dále uvedl, že s předmětnými nemovitostmi skutečně hospodařil a byly splněny podmínky pro jejich přechod na 1. žalovaného. Stejně tak podle § 5 zákona č. 172/1991 Sb. 3. 2. žalovaný uvedl, že § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. stanoví, že oprávněná osoba může podat soudu žalobu o určení vlastnického práva státu z důvodu, že věc z původního majetku registrovaných církví a náboženských společností byla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona převedena nebo přešla z majetku státu do vlastnictví jiných osob v rozporu s ustanovením § 3 zákona č. 92/1991 Sb. nebo v rozporu s § 29 zákona č. 229/1991 Sb. § 3 odst. 1 věta druhá zákona č. 92/1991 Sb. stanoví, že předmětem tohoto zákona není majetek, který na stát přešel po 25. únoru 1948 z vlastnictví církví, řádů a kongregací a náboženských společností. § 29 zákona č. 229/1991 Sb., s účinností od 24. 6. 1991, stanoví, že majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku. Žalobce uvádí, že 1. žalovaný nabyl vlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě zákona č. 172/1991 Sb. Žalobce se v podané žalobě dovolává blokačních ustanovení § 3 zákona č. 92/1991 Sb. a § 29 zákona č. 229/1991 Sb. § 3 zákona č. 92/1991 Sb. však dopadá pouze na privatizaci a § 29 zákona č. 229/ 1991 pak zapovídal toliko převod, nikoli též přechod vlastnického práva k majetku, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace. S názorem žalobce, že obecný charakter § 29 překračuje působnost zákona č. 229/ 1991, se 2. žalovaná neztotožňuje, naopak má za to, že se vztahoval pouze na nemovitosti, které ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. splňovaly charakter nemovitostí specifikovaných v § 1 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., neboť žádné z ustanovení tohoto zákona nemůže překročit rozsah působnosti zákona vymezený v § 1.

4. Vedlejší účastník uvedl, že se plně ztotožňuje s argumentací 1. žalovaného.

5. Soud zjistil tyto skutečnosti:

6. Mezi účastníky řízení je nesporné, že žalobce je církevní právnická osoba, součást římskokatolické církve, registrovaný v České republice podle § 22 odst. 1 zákona č. 308/1991 Sb., o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností. K předmětným nemovitostem je v katastru nemovitostí zapsané vlastnické právo 1. žalovaného. Římskokatolická církev uzavřela s Českou republikou Smlouvu o vypořádání, do které byly zahrnuty veškeré velkostatky kláštera [anonymizováno] v [část obce].

7. Ze sdělení Katastrálního úřadu pro [anonymizována tři slova] ze dne 24. 2. 2020 soud zjistil, že ke dni 24. 5. 1991 byly pozemky parc. [číslo] ve vlastnictví Národního výboru [anonymizována dvě slova]. [obec], parc. [číslo] ve vlastnictví Obvodního národního výboru v [obec a číslo], a parc. [číslo] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno].

8. Z kopie žádosti o zápis do [anonymizováno] ze dne 31. 5. 1996 soud zjistil, že [stát. instituce] požádal o zápis do katastru nemovitostí na [list vlastnictví] žalované pozemky, které přešly do vlastnictví 1. žalované podle § 1 zákona č. 172/ 1991, a to parc. [číslo].

9. Z kopie ohlášení o přechodu vlastnictví ze dne 23. 2. 2001 a Prohlášení ze dne 23. 2. 2001 soud zjistil, že mimo jiné pozemky parc. [číslo] přešly do vlastnictví 1. žalovaného podle § 1 zákona č. 172/1991 Sb., přičemž ke dni 23. 11. 1990 byl ve vlastnictví Národního výboru a 1. žalovaná s ním ke dni 24. 5. 1991 hospodařila.

10. Z kopie ohlášení o přechodu vlastnictví ze dne 17. 3. 2006 a Prohlášení ze dne 23. 1. 2006 soud zjistil, že mimo jiné pozemek parc. [číslo] přešel do vlastnictví 1. žalované podle § 1 zákona č. 172/1991 Sb., přičemž ke dni 23. 11. 1990 byl ve vlastnictví Národního výboru a 1. žalovaná s ním ke dni 24. 5. 1991 hospodařila.

11. Z částečného výpisu z katastru nemovitostí soud zjistil, že pozemky parc. [číslo] nabyla 1. žalovaná na základě zákona č. 172/ 1991.

12. Z kopie žádosti o zápis do KN ze dne 4. 7. 1996 soud zjistil, že [stát. instituce] požádal o zápis do katastru nemovitostí na [list vlastnictví] žalované pozemky, které přešly do vlastnictví 1. žalovaného podle § 1 zákona č. 172/ 1991, a to parc. [číslo].

13. Z kopie Notářského zápisu sp. zn. NZ 22/ 2000 soud zjistil, že 1. žalovaná se podle § 1 zákona č. 172/1991 Sb. stala výlučným vlastníkem mimo jiné pozemku parc. [číslo].

14. Z kopie Výměru ze dne 10. 1. 1951, zn. 6243_XVIII /56-49-, soud zjistil, že stát vykoupil mimo jiné pozemek parc. [číslo].

15. Z částečného výpisu z katastru nemovitostí soud zjistil, že 1. žalovaná nabyla pozemek parc. [číslo] na základě Souhlasného prohlášení o nabytí vlastnictví podle zákona č. 172/1991 Sb. ze dne 23. 2. 2001 a vedlejší účastník na základě Ohlášení města o svěření majetku [anonymizována dvě slova] ze dne 14. 8. 2003.

16. Z kopie rozhodnutí Ministerstva financí České republiky ze dne 11. 9. 1992, č. j. 124/52, 569/92, soud zjistil, že do vlastnictví 1. žalované dnem vydání tohoto rozhodnutí přešly mimo jiné movité a nemovité věci ve vlastnictví [anonymizována tři slova] (parc. [číslo]), a to podle § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/1991 Sb.

17. Z kopie Hospodářské smlouvy ze dne 1. 10. 1981 soud zjistil, že pozemky parc. [číslo] byly převedeny Národním výborem [anonymizováno] [obec] do správy [anonymizována dvě slova] a [anonymizováno].

18. Z částečného výpisu z katastru nemovitostí a Ohlášení o nabytí vlastnického práva ze dne 25. 1. 2012 soud zjistil, že pozemky parc. [číslo] nabyla 1. žalovaná na základě § 1 zákona č. 172/ 1991 a jejich správa byla svěřena vedlejšímu účastníkovi.

19. Z kopie sdělení ze dne 29. 11. 19 – nečitelné, č. j. F /3-28543/60, soud zjistil, že stát na základě darovací smlouvy nabyl do vlastnictví mimo jiné pozemky parc. [číslo].

20. Z kopie sdělení ze dne 29. 11. 1960, č. j. F /3-28543/60, a Návrhu na provedení zápisu do evidence nemovitostí ze dne 28. 1. 1969, soud zjistil, že stát na základě darovací smlouvy ze dne 1. 11. 1960 nabyl do vlastnictví mimo jiné pozemky parc. [číslo].

21. Z kopie sdělení ze dne 29. 11. 1960, č. j. F /3-28543/60, a Návrhu na provedení zápisu do evidence nemovitostí ze dne 1. 6. 1973, soud zjistil, že stát na základě darovací smlouvy ze dne 1. 11. 1960 nabyl do vlastnictví mimo jiné pozemky parc. [číslo].

22. Z částečného výpisu z katastru nemovitostí soud zjistil, že pozemky parc. [číslo] nabyla 1. žalovaná na základě zákona č. 172/ 1991.

23. Z částečného výpisu z katastru nemovitostí soud zjistil, že pozemky parc. [číslo] nabyla 1. žalovaná na základě zákona č. 172/ 1991.

24. Z fotografií č. 1 - 15 předmětných nemovitostí soud zjistil, jaký byl stav předmětných nemovitostí v předmětné době.

25. Z kopie Obecně závazné vyhlášky č. 16/2003 Sb. soud zjistil, že byly do správy vedlejšího účastníka svěřeny mimo jiné pozemky parc. [číslo].

26. Z časopisu pro občany [obec a číslo], ročník [anonymizováno], [číslo], 2016, soud zjistil, že v roce 1990 vzniklý Český zahrádkářský svaz se zasadil o schválení zákona, kterým byla stanovena ochranná lhůta zahrádkářským koloniím na 10 let a měla skončit 31. 12. 2002, čehož využil odbor územního plánování 1. žalovaného a dal výpověď zahrádkářské kolonii [jméno], přičemž dvouletá lhůta užívání pozemku skončila k 21. 12. 2002.

27. Z kopie usnesení obvodní rady vedlejšího účastníka ze dne 20. 9. 2000, č. 1101/00, soud zjistil, že bylo rozhodnuto vypovědět smlouvu se zahrádkářskou kolonií [jméno] do 30. 9. 2000 a zadat zpracování dokumentace k funkční transformaci předmětných nemovitostí.

28. Z výslechu svědkyně [jméno] [příjmení] soud zjistil, že je od roku 1991 pracovnicí vedlejšího účastníka a byla v kanceláři, kde měli na starost údržbu zeleně a rekultivaci všech prostor [anonymizováno] části, včetně předmětných nemovitostí. Na předmětných nemovitostech byla prováděna údržba vyjma zahrádkářské kolonie, která byla zrušena v roce 2002 a byla provedena rekultivace celého prostoru. Údržba zeleně se prováděla prostřednictvím [anonymizována dvě slova] a [anonymizována dvě slova] na základě objednávek, a to i v okolí kláštera. Mimo jiné poskytovali klášteru finanční prostředky na údržbu cest v klášteře. V roce 1991 byly sice zarostlé, ale sekaly se a udržovaly. Rekultivací v roce 2002 se dělali nové cesty. Údržba byla kontrolována inspektory, kteří práci zkontrolovali, a poté byla uhrazena faktura.

29. Z výslechu svědka [jméno] [příjmení] soud zjistil, že v letech 1990 – 1994 byl místostarostou a 1994 – 1998 starostou vedlejšího účastníka. Předmětné pozemky byly udržovány dvěma organizacemi, které o ně pečovaly, a které zajišťoval v roce 1990 [anonymizována dvě slova] o [anonymizováno]. Starali se o zeleň a udržovali komunikace.

30. Z účastnického výslechu žalobce ([anonymizováno] [jméno] [jméno] [příjmení]) soud zjistil, že podle jeho názoru se předmětných nemovitostí nikdo nedotýkal, správce archivu tam měl zahrádku. Nebyly obhospodařovány nějak zvlášť.

31. Z ostatních v řízení provedených důkazů již soud nezjistil žádné podstatné skutečnosti pro rozhodující skutková zjištění nebo právní posouzení věci a proto je dále nehodnotil.

32. Soud zhodnotil v řízení provedené důkazy v souladu s § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a dospěl ke zjištění následujícího skutkového stavu:

33. Žalobce jakožto církevní právnická osoba byl ke dni 25. 2. 1948 knihovním vlastníkem předmětných nemovitostí. Účinností zákona č. 172/1991 Sb. přešly dne 24. 5. 1991 předmětné nemovitosti do vlastnictví 1. žalovaného.

34. Podle § 80 o. s. ř., určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

35. Podle § 2 zákona č. 428/2012 Sb., se pro účely tohoto zákona rozumí a) původním majetkem registrovaných církví a náboženských společností věci, majetková práva a jiné majetkové hodnoty, včetně spoluvlastnických podílů a součástí a příslušenství věcí, které byly alespoň část rozhodného období ve vlastnictví nebo které příslušely registrovaným církvím a náboženským společnostem, právnickým osobám zřízeným nebo založeným jako součásti registrovaných církví a náboženských společností, Náboženské matici nebo dalším právnickým osobám zřízeným nebo založeným za účelem podpory činnosti registrovaných církví a náboženských společností k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům, nebo jejich právním předchůdcům; b) zemědělskými nemovitostmi: 1. pozemky, které ke dni 24. června 1991 tvořily zemědělský půdní fond nebo do tohoto fondu náležely, 2. pozemky, které ke dni 24. června 1991 tvořily lesní půdní fond, 3. obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby patřící k původní zemědělské usedlosti, včetně zastavěných pozemků, 4. obytné a hospodářské budovy a stavby sloužící zemědělské a lesní výrobě nebo s ní souvisejícímu vodnímu hospodářství, včetně zastavěných pozemků.

36. Podle § 3 zákona č. 428/2012 Sb., je oprávněnou osobou a) registrovaná církev a náboženská společnost, b) právnická osoba zřízená nebo založená jako součást registrované církve a náboženské společnosti, c) právnická osoba zřízená nebo založená za účelem podpory činnosti registrované církve a náboženské společnosti k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům, d) Náboženská matice, za podmínky, že v rozhodném období utrpěla tato osoba nebo její právní předchůdce majetkovou křivdu v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5.

37. Podle § 5 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., skutečnostmi, v jejichž důsledku došlo v rozhodném období k majetkovým křivdám, jsou odnětí věci bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě).

38. Podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., může oprávněná osoba podat soudu žalobu o určení vlastnického práva státu z důvodu, že věc z původního majetku registrovaných církví a náboženských společností byla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona převedena nebo přešla z majetku státu do vlastnictví jiných osob v rozporu s ustanovením § 3 zákona č. 92/1991 Sb. nebo v rozporu s ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb. do dne nabytí účinnosti tohoto zákona; lhůta pro uplatnění výzvy k vydání věci počne běžet dnem nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bylo určeno vlastnické právo státu.

39. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., se zákon se vztahuje na a) půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží, a v rozsahu stanoveném tímto zákonem i na půdu, která tvoří lesní půdní fond, b) obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, včetně zastavěných pozemků, c) obytné a hospodářské budovy a stavby, sloužící zemědělské a lesní výrobě nebo s ní souvisejícímu vodnímu hospodářství, včetně zastavěných pozemků, d) jiný zemědělský majetek uvedený v § 20.

40. Podle § 29 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění do 31. 12. 2012), majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské společnosti, řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku.

41. Podle § 1 odst. 1 a 2 zákona č. 172/1991 Sb., do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni 23. listopadu 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce a v hlavním městě [obec] též na městské části, pokud obce a v hlavním městě [obec] též městské části s těmito věcmi ke dni účinnosti tohoto zákona hospodařily. Do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí dále věci z vlastnictví České republiky, s nimiž začaly obce a v hlavním městě [obec] též městské části hospodařit po 23. listopadu 1990 způsobem obdobným právu hospodaření, jestliže s nimi takto hospodařily ke dni účinnosti tohoto zákona.

42. Podle § 5 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., na žádost obce může okresní úřad a v [anonymizováno] městě [obec] ministerstvo financí České republiky rozhodnout, že do vlastnictví obce přecházejí a) věci z vlastnictví České republiky uvedené v § 1 odst. 3, b) věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni účinnosti tohoto zákona příslušelo právo hospodaření organizacím, jestliže na okresní úřady, obce a v [anonymizováno] městě [obec] též na [anonymizováno] části přešla funkce jejich zakladatele nebo pravomoc zřizovat, řídit a zrušovat tyto organizace, 5 pokud nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 2 nebo § 3.

43. Podle § 3 zákona č. 92/1991 Sb., majetku, na jehož vydání může vzniknout nárok fyzické osobě podle zvláštních předpisů, může být použito podle tohoto zákona pouze v případě, že tyto nároky nebyly uplatněny ve stanovené lhůtě nebo byly zamítnuty.

44. Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2015, č. j. 29 Co 265/2015-364, § 18 zákona č. 428/2012 vymezuje okruh majetku, jenž může být předmětem restituce a jednoznačně odkazuje pouze na majetek převedený v rozporu s § 3 zákona č. 92/1991 Sb. a § 29 zákona č. 2291/ 1991, k čemuž měl zákonodárce nepochybně důvod, a není možné dovozovat, že se možnost uplatnění restitučního nároku týká i majetku převedeného v rámci jiných zákonů.

45. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5002/2016, za situace, kdy ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. byly splněny všechny podmínky přechodu sporných věcí do vlastnictví obcí, došlo k tomuto právnímu následku bez dalšího (ze zákona), přičemž dodatečné zakotvení zákazu dispozic s předmětným majetkem v § 29 zákona č. 229/1991 Sb. (ani uplatnění restitučních nároků dle posléze přijatého zákona č. 428/2012 Sb.) nemohlo retroaktivně způsobit jeho opětovné odnětí a zpětný přechod na stát.

46. Podle usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 937/17, zatímco zákon č. 172/1991 Sb. využívá konstrukci přechodu (viz již jeho název), blokační ustanovení týkající se majetku, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, omezuje ius disponendi toliko pro případy převodu.

47. Podle usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3668/17, restituční zákonodárství je směřováno ke zmírnění toliko některých majetkových křivd a bylo na vůli demokratického zákonodárce, aby určil, následky kterých majetkových křivd bude zmírňovat a jakým postupem a způsobem se tak stane. Navíc je důležité i to, že za majetek, který nelze vydat, náleží stěžovateli peněžitá náhrada podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, z čehož vyplývá, že celkově není nastolené řešení vůči stěžovateli nespravedlivé.

48. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, funkce pozemku, pokrytého nyní porostem, je výhradně veřejně prospěšná a pro osobu oprávněnou v restituci vznikl právní stav obdobný tomu, při němž existuje překážka vydání věci podle ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (kde jsou vypočteny jednotlivé výluky vydání včetně zastavěnosti pozemku).

49. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, předmětné pozemky – travnaté plochy částečně porostlé veřejnou zelení (park a sportovní hřiště) jsou využívány výlučně pro veřejné účely a jejich individuální využití ze strany oprávněných osob je nereálné. Nemůže-li restituent z objektivního důvodu užívat nemovitost, jež má být po kladném výroku o jeho vlastnictví předmětem vydání podle zákona č. 229/1991 Sb., nastává právní stav neslučitelný s účelem restituce deklarovaným v preambuli a ustanovení § 1; vznik holého vlastnictví nebyl účelem restitučního procesu.

50. S ohledem na povahu podané žaloby se soud zabýval nejprve tím, zdali je v projednávané věci dán naléhavý právní zájem na určení. Soud dospěl k závěru, že zde naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva není. Nepochybně je tvrzení vlastnického práva, jež vyžaduje zápis do katastru nemovitostí, naléhavým právním zájmem, avšak pouze za situace legitimního očekávání na straně žalobce, která zde chybí. Žalobce by v případě vyhovění žaloby pro sebe nedosáhl lepšího postavení. Pokud se jedná o žalobcův uplatňovaný nárok, který mimo jiné odůvodňuje skutečností, že předmětné nemovitosti jsou předmětem jeho restitučního nároku, proto navrhuje určení vlastnictví předmětných nemovitostí 2. žalovaného, musí soud konstatovat, že tyto pozemky by v případě restitučního nároku nebylo možné vydat. Jedná se o pozemky, na kterých se nachází parková úprava, která slouží pro veřejné účely a jejich individuální využití ze strany žalobce by bylo nereálné. Dané se tak stává neslučitelné se zákonem č. 229/1991 Sb., když vznik holého vlastnictví není jeho účelem (viz nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14). Naléhavý právní zájem pak zde nelze shledat, když se jedná o majetek, který by s ohledem na zákonnou úpravu nemohl být žalobci vydán (§ 8 zákona č. 428/2012). Dále právní úpravu obsaženou v § 18 zákona č. 428/2018 Sb. je nutno posuzovat v kontextu právní úpravy a nelze říci, že by v projednávané věci nebylo potřeba prokazování naléhavého právního zájmu z toho důvodu, že vyplývá z právního předpisu. Podrobněji však soud dané vysvětluje níže.

51. V první řadě je nutno uvést, že nárok uplatňovaný žalobou je v zásadě nesporný, stejně tak způsob přechodu předmětných nemovitostí z vlastnictví žalobce na 1. žalovaného. Podstatnou otázkou sporu je toliko, zdali byl jejich přechod v rozporu s blokačními ustanoveními (§ 3 zákona č. 92/1991 Sb., § 29 zákona č. 229/1991 Sb.) či nikoliv. Později v řízení pak žalobce zpochybňoval splnění podmínek pro přechod předmětných nemovitostí na 1. žalovaného, zejména zdali s předmětnými nemovitostmi v rozhodné době hospodařil.

52. V řízení bylo prokázáno, že předmětné nemovitosti přešly do vlastnictví 1. žalovaného ke dni 24. 5. 1991, a to na základě § 1 (předmětné nemovitosti vyjma parc. [číslo]) a [ustanovení pr. předpisu] Podmínky přechodu předmětných nemovitostí považuje soud za splněné, přičemž žalobce až v průběhu řízení namítal nesplnění podmínek pro přechod podle § 1 zákona č. 172/1991 Sb., konkrétně, že 1. žalovaný s předmětnými nemovitostmi v rozhodné době nehospodařil. Předmětné nemovitosti tvoří park a jeho část tvořila i zahrádkářská kolonie. O dané pečoval Národní výbor v tom smyslu, že se staral o údržbu trávníku a cest, což soud s ohledem na povahu těchto pozemků považuje za dostatečné pro uzavření, že s pozemky v rozhodné době hospodařil. Práva a povinnosti následně přešly na 1. žalovaného, později na vedlejšího účastníka. Skutečnost, že s předmětnými pozemky hospodařili, osvědčila i svědkyně [jméno] [příjmení], která zcela věrohodně popsala stav v roce 1991 a soud nemá důvod jejímu výslechu neuvěřit. Zároveň byla část předmětných nemovitostí Národním výborem pronajata zahrádkářské kolonii, přičemž smlouva byla v roce 2000 vypovězena vedlejším účastníkem, kdy dané podle ustálené judikatury taktéž svědčí o tom, že s pozemky hospodařil. Soud má za to, že po více než 30 letech je faktické hospodaření s pozemky velice obtížné prokazovat, přičemž z předložených fotografií vyplývá toliko, že tráva na předmětných nemovitostech byla udržována, a výslech svědkyně [příjmení] je natolik autentický, že soud považuje v tomto směru dokazování za zcela dostačující. Nadto předmětné nemovitosti tvoří veřejný park a soud považuje obstarávání zeleně a cest za dostačující k naplnění faktického hospodaření s pozemky.

53. Blokační ustanovení § 3 zákona č. 92/1991 Sb. a § 29 zákona č. 229/1991 Sb. jednoznačně pracují s pojmem převod nikoliv přechod majetku, a lze uzavřít, že na uvedené nedopadají. Ze shora uvedené judikatury pak zcela zřejmě vyplývá, a soud se s touto plně ztotožňuje, že institut převodu a institut přechodu jsou zcela odlišné a nepřekrývají se. Zákonodárce si byl vědom tohoto rozdílu i v době přijímání blokačního ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. Pokud by jeho záměrem bylo taktéž vyloučení přechodu nikoliv jen převodu, nepochybně by tento svůj záměr vyjádřil. Soud má za to, že způsoby přechodu a převodu věcí z původního majetku církví je taxativní a nelze ho výkladově jakkoliv rozšiřovat. Zákonodárce v § 18 zákona č. 428/2012 Sb., jednoznačně vymezil okruh majetku, který může být předmětem restitučního nároku, a to ten, který byl převeden v rozporu s § 3 zákona č. 92/1991 Sb. a § 29 zákona č. 229/1991 Sb., nikoliv majetku, k jehož přechodu došlo na základě jiných zákonů (viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2015, č. j. 29 Co 265/2015-364). Blokační ustanovení tak nedopadají na přechody majetku na obce, když tyto se vztahují toliko na převody.

54. V závěru je potřeba uvést, že žalobce se vzdal svých nároků, když uzavřel Smlouvu o vypořádání podle § 16 zákona č. 428/2012 Sb., přičemž finanční náhrada byla podle § 15 zákona č. 428/2012 Sb. Církvi římskokatolické stanovena ve výši 47 000 000 000 Kč jakožto paušální náhrada za majetek, který jí nebude vydán, což zahrnuje i předmětné nemovitosti. Takové řešení není nespravedlivé a zákonodárce určil, že budou takto zmírněny následky majetkových křivd (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3668/17).

55. Co se týče návrhu žalobce na doplnění dokazování spočívajícího v místním šetření, které mělo spočívat v projekci diapozitivů z předmětné doby, čímž mělo být prokázáno faktické nehospodaření 1. žalovaného s předmětnými pozemky, bylo zamítnuto pro nadbytečnost, když soud na základě provedeného dokazování dospěl k jednoznačnému závěru (viz shora).

56. Soud s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že pro přechod majetku na stát byly splněny zákonné podmínky, a že na uvedenou situaci nedopadá § 18 zákona č. 428/2012 Sb., resp. blokační ustanovení § 3 zákona č. 92/1991 Sb. a § 29 zákona č. 229/1991 Sb. Zároveň dospěl k závěru, že v projednávané věci není dán naléhavý právní zájem na určení, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.

57. Výrok II. tohoto rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení, je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož soud přiznal 1. žalovanému, který měl ve věci plný úspěch, náhradu nákladů řízení. Ty sestávají z nákladů za zastoupení advokátem. Tomu mu náleží odměna stanovená podle § 9 odst. 4 písm. b) a § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a. t.), z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč za 14 úkonů právní služby podle § 11 odst. 1 (vyjádření ze dne 24. 3. 2016, 8. 2. 2017, 5. 3. 2018, 13. 11. 2018, 3. 5. 2019, 2. 3. 2020, 8. 4. 2021, 24. 5. 2022, účast na jednání dne 28. 11. 2019, 16. 7. 2020, 1. 12. 2020, 19. 10. 2021, 9. 2. 2022, 1. 6. 2022) a za 1/2 úkonu právní služby podle § 11 odst. 2 (účast na jednání, při kterém došlo pouze k vyhlášení rozhodnutí dne 8. 6. 2022) sestávající z částky 3 100 Kč za jeden úkon. V souladu s § 13 odst. 3 citované vyhlášky soud přiznal i hotové výdaje advokáta spojené s 15 úkony právní služby ve výši 300 Kč za jeden úkon. V souladu s § 137 odst. 1, 3 o. s. ř. zvýšil soud odměnu za úkony právní služby a hotové výdaje advokáta o 21 % DPH v částce 10 384,50 Kč, protože právní zástupce 1. žalovaného je plátcem této daně. Celkem 59 834,50 Kč. V souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. uložil soud žalobci zaplatit 1. žalovanému náklady řízení na účet jeho právního zástupce.

58. Výrok III. tohoto rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení, je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož soud přiznal 2. žalovanému, který měl ve věci plný úspěch, náhradu nákladů řízení. Ty sestávají z náhrady za 7 úkonů ve věci (vyjádření ze dne 9. 6. 2016, 10. 4. 2018, účast na jednání dne 28. 11. 2019, 16. 7. 2020, 1. 12. 2020, 9. 2. 2022, 1. 6. 2022) po 300 Kč podle § 151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu Celkem 2 100 Kč. V souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. uložil soud žalobci zaplatit 2. žalovanému náklady řízení na účet jeho zástupce.

59. Výrok IV. tohoto rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení, je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož soud přiznal vedlejšímu účastníku, který měl ve věci plný úspěch, náhradu nákladů řízení. Ty sestávají z náhrady za 11 úkonů ve věci (vyjádření ze dne 26. 7. 2017, 3. 4. 2018, 12. 12. 2018, 29. 5. 2019, 2. 3. 2020, účast na jednání dne 28. 11. 2019, 16. 7. 2020, 1. 12. 2020, 19. 10. 2021, 9. 2. 2022, 1. 6. 2022) po 300 Kč podle § 151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu Celkem 3 300 Kč.

Poučení