9 C 49/2020- 114

Rubrum

Okresní soud v Trutnově rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr Tomáše Suchánka a přísedících Veroniky Strnádkové a Jiřího Lanty ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] pro zaplacení 82 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 15 748 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z částky 5 588 Kč od 1. 5. 2017 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z částky 10 160 Kč od 1. 6. 2017 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do částky 66 252 Kč s příslušenstvím se žaloba zamítá.

III. Pokud se žalobce domáhal přiznání úroků z prodlení z částek 5 588 Kč a 10 160 Kč za delší dobu, než je uvedeno ve výroku I., žaloba se zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V. Žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Trutnově soudní poplatek 1 000 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou dne 25. 2. 2020 se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 60 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. 4. 2017 do zaplacení. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobce pro žalovaného pracoval na základě dohod o provedení práce, a to jednak od 1. 1. 2017 do 31. 1. 2017, jednak od 1. 2. 2017 do 31. 3. 2017. Vykonával pro žalovaného truhlářské, frézařské a montážní práce, dále frézařské práce v provozovně v bývalém areálu [příjmení] [jméno], následně montáže a truhlářské práce u klientů a na stavbách, kde žalovaný působil. Za práce v době od 1. 1. 2017 do 31. 1. 2017 měl dostat 20 000 Kč a za práce v době od 1. 2. 2017 do 31. 3. 2017 měl dostat 40 000 Kč. Za uvedené práce mu žalovaný přes upomínky nic nezaplatil. Podáním doručeným soudu dne 13. 3. 2020 žalobce žalobu rozšířil o nárok na odměnu za práce provedené pro žalované po dle dohody o pracovní činnosti v době od 1. 4. 2017 do 30. 4. 2017. I v tomto období prováděl pro žalovaného výše uvedené práce. Měl dostat částku [částka] Ani z této částky žalovaný nic nezaplatil. Soud připustil změnu žaloby usnesením ze dne 17. 3. 2020, č. j. 9 C 49/2020–37. Po rozšíření žaloby se žalobce domáhal [anonymizována dvě slova] částky 82 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 60 000 Kč od 1. 4. 2017 do zaplacení a z částky 22 000 Kč od 1. 5. 2017 do zaplacení. Žalobce nesouhlasil s námitkami žalovaného, že jím předložené listiny jsou falzifikáty. Dohody byly sepsány na formulářích, které žalovaný používal a měl je v kanceláři. Žalobce tyto formuláře vyplnil u žalovaného v kanceláři, žalovaný je opatřil otiskem razítka a svým vlastnoručním podpisem. Žalobce nesouhlasil s námitkou žalovaného, že v dohodě o pracovní činnosti byla sjednána odměna pouze ve výši 50 Kč/hod. Za takovou odměnu by žalobce pro žalovaného nepracoval. Na základě uzavřených dohod žalobce pro žalovaného také skutečně v době od ledna do dubna 2017 pracoval. Rozsah žalobcem odvedené práce byl stejný, jako by běžně chodil do zaměstnání, bylo to tedy 8,5 hodiny denně. V té době účastníci měli mezi sebou pouze běžné rozpory, nejzávažnějším rozporem byl spor o peníze, které žalobce od žalovaného nedostával.

2. Žalobce na podané žalobě setrval i po provedeném dokazování. Bylo prokázáno, že žalobce pro žalovaného pracoval, spor je o to, v jakém rozsahu a za jakou mzdu. K rozsahu odvedené práce lze podpůrně použít ustanovení předložených dohod, kde je upraveno celkové časové rozmezí pro daný měsíc. To odpovídá i tvrzení žalobce, že opustil předchozí zaměstnání a šel pracovat k žalovanému, což by zřejmě nečinil, kdyby si u něj vydělávat nemohl. Při úvahách o výši mzdy by se mělo vycházet jednak ze zjištěného průměru pro daný druh práce, jednak by mělo být zohledněno i to, že mzda nesmí klesnout pod mzdu minimální. Podpůrně je třeba přihlédnout k výpovědi svědka [jméno], že pro [právnická osoba] žalovaný pracoval za částku 350 Kč/hod. Při odpočtu marže a přiměřeného zisku žalovaného jako dodavatele je zřejmé, že pracím provedeným žalobce odpovídá vyšší hodnota než žalovaným uváděných 80 Kč/hod. Žalobce popřel existenci jakéhokoliv dluhu vůči žalovanému z titulu smluv o zápůjčce.

3. Žalovaný se žalobou nesouhlasil a navrhl její úplné zamítnutí. Dohody o provedení práce předložené žalobcem nikdy neuzavřel. Dohody nejsou vyplněné jeho písmem, sjednané odměny neodpovídají jeho obvyklé praxi. Žalovaný nikdy nepoužíval formuláře dohod o provedení práce, které předložil žalobce. Dle jeho názoru podpisy i otisky razítek na předložených dohodách byly na listiny následně oskenovány. Pravost svých podpisů však žalovaný nesporoval. V dohodě o pracovní činnosti jsou části textu zjevně dopisovány dodatečně. Tato dohoda vykazuje vnitřní rozpor. Duben 2017 měl 4 pracovní týdny, teoreticky tak žalovaný mohl odpracovat 4 × 20 hodin, tj. 80 hodin. Při sjednané hodinové sazbě by měla odměna celkem činit 20 000 Kč. V dohodě je však uvedena celková odměna 22 000 Kč. Žalovaný nesouhlasil s tím, že by pro něho žalobce práce uvedené v dohodách vůbec vykonával. Výsledky práce mu žalobce nepředával a žalovaný je nepřejímal.

4. V průběhu řízení žalovaný připustil, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda o provedení práce. V této dohodě však byla sjednána odměna pouze 50 Kč na hodinu. Žalovaný sám fakturuje svým zákazníkům 350 Kč na hodinu, rozhodně by tedy nemohl zaměstnancům platit 250 Kč na hodinu. Zaměstnancům, kteří pro něho pracují nejdéle, platí 130 Kč na hodinu. Z hlediska praxe v oboru jsou předložené dohody nesmyslné. Obvykle se sjednává hodinová cena práce, nikoliv celková odměna, protože nikdy nelze dopředu zajistit, že jako zaměstnavatel bude odpovídající množství práce pro zaměstnance mít. Nemůže tedy zaměstnance předem zaúkolovat a nabídnout mu konkrétní částku. Žalovaný nadále namítal, že neexistují žádné předávací protokoly, které by dokladovaly předání provedených prací, ani výkaz hodin práce. Žalovanému z dílny zmizely důležité dokumenty, jako pracovní smlouvy, jakož i lístky, na kterých se vykazuje provedená práce. K množství práce, kterou pro něho žalobce skutečně odvedl, žalovaný uvedl, že ho lze určit pouze odhadem. Žalovaný docházel nepravidelně, což byl i důvod ukončení spolupráce. Pokud by se vycházelo z pracovní doby 8 hodin denně, tak žalobce mohl odpracovat dobu odpovídající 3/4 měsíce, maximálně jednoho měsíce. Žalovaný navíc v průběhu řízení uvedl (v rámci účastnické výpovědi dne 8. 7. 2020), že mu výkonem práce žalobce splácel dluh ze dvou zápůjček ve výši 7 000 Kč a 10 000 Kč O zapůjčení peněz žádný doklad neexistuje. Tento dluh si žalobce odpracoval, na jakou částku by měl mít ještě nárok, však žalovaný nedokáže určit.

5. Soud vzal na základě provedených důkazů za prokázané, že mezi účastníky měly být ve dnech 1. 1. 2017 a 1. 2. 2017 uzavřeny dohody o provedení práce. K uzavření dohod mělo dojít v obou případech vyplněním stejného formuláře nazvaného Dohoda o provedení práce (do 300 hod. ročně). V kolonce„ Zaměstnavatel“ je v obou případech otisk razítka žalovaného s uvedením sídla, čísla mobilního telefonu a IČO. Údaje o žalobci jako zaměstnanci jsou psány rukou (jméno, příjmení, místo a datum narození, rodné číslo, telefonní číslo a adresa, dále kód zdravotní pojišťovny). V obou dohodách byla sjednána práce„ truhlařina, frézařina“. První dohoda byla uzavřena na dobu od 1. 1. 2017 do 31. 1. 2017, byla sjednána odměna 20 000 Kč. Druhá dohoda byla sjednána na dobu od 1. 2. 2017 do 31. 3. 2017, byla sjednána odměna 20 000 Kč. Práci měl dle obou dohod přebírat zaměstnavatel. V dohodách se v kolonce„ Další ujednání“ uvádí, že odměna je splatná resp.„ sjednaná“ každý měsíc k 25. dnu dle vykonané práce. Listiny jsou podepsány žalobcem, dále je na nich podpis žalovaného a otisk jeho razítka. Dne 1. 4. 2017 byla mezi účastníky uzavřena Dohoda o pracovní činnosti (na formuláři stejného názvu). V kolonce„ Zaměstnavatel“ je otisk razítka žalovaného s uvedením sídla, čísla mobilního telefonu a IČO. Údaje o žalobci jako zaměstnanci jsou psány rukou (jméno, příjmení, datum narození, adresa). V kolonce„ Sjednané pracovní činnosti“ je uvedeno:„ řezání, frézování, nákup materiálu, doprava materiálu, montáže, natírání, lakování“. Dohoda byla uzavřena na dobu od 1. 4. 2017 do 20. 4. 2017. Byl sjednání rozsah pracovní doby 20 hodin týdně. V článku 6. dohody je uvedena odměna 250 Kč/hod. V kolonce„ Další ujednání smluvních stran“ se uvádí:„ Dohodnutá odměna činí za měsíc částku 22 000, která je splatná ke 25. dni následujícího měsíce.“ Listina je podepsána žalobcem, dále je na ní podpis žalovaného a otisk jeho razítka. Výše uvedené skutečnosti byly zjištěny ze dvou dohod o provedení práce a z dohody o pracovní činnosti.

6. Žalobce předložil fotografie listin, jednak rukou psaného přehledu prací se sloupci, v nichž jsou uvedeny údaje o datu provedení práce, o zakázce (konkrétní druh výrobku), o výkresu (příslušné číslo), o počtu kusů a odpracované době. Údaje jsou vyplněny za dny 18. až 23.

3. Ve dnech 18. až 19. 3. mělo být dle přehledu odpracováno celkem 22 hodin a 20 minut, dne 20. 3. celkem 3 hodiny 30 minut, dne 21. 3. celkem 4 hodiny a 30 minut, dne 22. 3. celkem 7 hodin a dne 23. 3. celkem 6 hodin. Dále byla předložena fotografie lístku s uvedením čísla výkresu, druhu výrobku a počtu kusů výrobku a s uvedením doby. Uvedené údaje odpovídají údajům na prvním řádku přehledu. Údaje jsou přeškrtnuty. Konečně byla předložena fotografie celého svazku obdobných lístků.

7. Žalobce předložil pracovní smlouvu, kterou jako zaměstnavatel uzavřel dne 1. 4. 2019 se zaměstnancem [jméno] [příjmení]. Ten měl pro žalovaného pracovat jako montážní a pomocný dělník. Byl sjednán„ nástupní tarif“ zaměstnance 130 Kč za hodinu. Dne 1. 4. 2019 byla uzavřena pracovní smlouva s [jméno] [příjmení], který měl vykonávat rovněž práci montážního a pomocného dělníka. Byl sjednán nástupní tarif 80 Kč za hodinu. Žalobce předložil předtištěné formuláře, v nichž zaměstnanci vyplňovali datum provedení práce, příslušné číslo výkresu, počet kusů výrobku a celkovou odpracovanou dobu.

8. Ze zprávy společnosti [právnická osoba], se sídlem [obec a číslo], soud zjistil, že žalobce pracoval v této společnosti na základě dohody o provedení práce od 7. 7. 2016 do 30. 7. 2016, následně byl zaměstnán v pracovním poměru od 1. 8. 2016 do 26. 10. 2016.

9. Ze zprávy [právnická osoba], a.s., se sídlem [adresa], soud zjistil, že žalovaný pro uvedenou společnost v únoru a březnu 2017 provedl celkem 45 drobných zakázek. Všechny zakázky se týkaly frézařských prací a v celkové částce nepřesáhly hodnotu 40 000 Kč.

10. Ze zprávy [právnická osoba] a.s., se sídlem [adresa], bylo zjištěno, že žalovaný realizoval pro jmenovanou společnost v lednu až dubnu 2017 zakázky, šlo o frézařské práce. Dle předložených faktur žalovaný za provedené práce účtoval dne 24. 2. 2017 celkem 20 190 Kč, dne 15. 3. 2017 celkem 27 055 Kč, dne 29. 3. 2017 celkem 20 160 Kč, dne 12. 4. 2017 celkem 46 361 Kč, dne 3. 5. 2017 celkem 38 580 Kč, dne 17. 5. 2017 celkem 29 160 Kč a dne 31. 5. 2017 celkem 43 020 Kč.

11. Ze zprávy společnosti prodobrounoc s.r.o., se sídlem [adresa žalobce], soud zjistil, že v době od ledna do dubna 2017 žalovaný jmenované společnosti vyúčtoval částku 2 000 Kč za montážní práce a částku 4 830 Kč za dodání obkladové desky a skříňky.

12. Podle Regionální statistiky ceny práce pro Královéhradecký kraj ve mzdové sféře za rok 2017, kterou zpracovává Ministerstvo práce a sociálních věcí, činil průměrný hodinový výdělek podle podskupin zaměstnání CZ-ISCO pro podskupinu [číslo] Ostatní pomocní pracovníci ve výrobě 127 Kč/hod.

13. Z výpovědi svědka [jméno] [příjmení], výrobního ředitel [právnická osoba], a.s., soud zjistil, že žalovaný nabídl [právnická osoba] své služby, konkrétně šlo o frézařinu a soustružničinu. Na základě toho s ním byla zahájena spolupráce. Svědkovi není známo, zda se na plnění zakázek pro [právnická osoba] podílel žalobce. Ceny byly sjednávány tak, že společnost zaslala žalovanému objednávku na konkrétní výrobky a uvedla cenu, kterou byla připravena zaplatit. Pokud to žalovaný akceptoval, tak zakázku provedl. Cena byla stanovena konkrétně pro jednotlivé typy výrobků, nešlo tedy o hodinovou cenu.

14. Z výpovědi svědka [jméno] [jméno], vedoucího výroby a servisu firmy [právnická osoba], soud zjistil, že žalovaného zná od dětství. Žalobce viděl asi dvakrát v životě, jednou v provozovně žalovaného, jednou ho žalobce kontaktoval, telefonoval kvůli tomu, zda [právnická osoba] zaplatila žalovanému zakázku, kterou pro ni dělal. Svědek žalobci řekl, že žalovaného zkontaktuje a že by si to měli urovnat mezi sebou. Žalovaný mu poté sdělil, že mu má žalobce doložit výkaz práce a pak mu zaplatí, tuto informaci telefonicky podal zpět žalobci. Žalovaný svědkovi neřekl, že by pro něho žalobce vůbec nepracoval, ale řekl mu, že spor je o počet žalobcem nárokovaných hodin. Žalovaný pro [právnická osoba] vyrábí díly, jedná se o opakovanou výrobu, za kterou je účtována hodinová cena. V roce 2017 cena činila 350 Kč na hodinu.

15. Z výpovědi svědka [jméno] [příjmení], dřívějšího jednatele firmy [anonymizována dvě slova], soud zjistil, že žalobce asi jednou viděl v dílně u žalovaného, možná spolu také jednou přijeli do prodejny společnosti prodobrounoc.

16. Z výpisu z obchodního rejstříku soud zjistil, že [právnická osoba] s.r.o. byla do rejstříku zapsána dne 5. 8. 2010 a byla vymazána dne 1. 2. 2014. Žalobce byl od 13. 9. 2010 do 2. 11. 2013 společníkem, žalovaný byl v době od 20. 9. 2011 do 27. 8. 2012 jednatelem uvedené společnosti.

17. Z výpovědi žalobce soud zjistil, že žalovaného zná asi 12 až 15 let. Mimo jiné spolupracovali v rámci firmy [právnická osoba], k definitivnímu ukončení činnosti této firmy došlo někdy v letech 2011 až 2013. Později žalovaný žalobce potkal a nabídl mu, aby šel dělat k němu. Text všech tří uzavřených dohod byl napsán žalobcem. Zakázky si žalovaný zpravidla řešil sám. Žalobce vždy obdržel popis toho, co a jak se má udělat. Na základě toho si sepisoval lístečky, kam psal, jaká práce byla dělána, zpravidla to bylo s odkazem na číslo výkresu, a jak dlouho práci dělal. Záznamy z jednotlivých lístků měly být následně přepisovány do formuláře připraveného žalovaným. Ve formuláři však bylo málo místa, proto si žalobce sepsal svoji vlastní listinu, kterou vyfotografoval (č. l. 32). Do této listiny přepisoval údaje z jednotlivých lístků. Pokud některé práce provedl a měl je hotové, došlo k přeškrtnutí textu lístku. Nejzávažnější rozpor mezi účastníky vznikl kvůli penězům, které od žalovaného nedostával. Žalobce od odběratelů žalovaného zjistil, že žalovanému zaplatili třeba 350 000 Kč, přičemž žalobce nedostal nic. Na základě toho u žalovaného skončil.

18. Z výpovědi žalovaného soud zjistil, že žalobci nabídl, že by pro něho mohl pracovat. V souvislosti s touto činností žalobce uzavřeli dohodu o pracovní činnosti. Text na této listině vyplnil žalobce. Rozhodně však nebyla dohodnuta odměna 250 Kč na hodinu. Ti zaměstnanci, kteří pro žalovaného pracují nejdéle, mají 130 Kč na hodinu. Listina byla sepsána ve dvou vyhotoveních, jedno pro žalovaného, jedno pro žalobce. Vyhotovení žalovaného však zmizelo i s dalšími listinami. Žalobce pro žalovaného začal pracovat asi týden před podpisem dohody o pracovní činnosti. Po určité době žalovaný žalobci dal klíče od dílny, tudíž ten měl do dílny přístup, i když tam žalovaný nebyl. Docházka ze strany zaměstnanců se neeviduje, kvůli evidenci pracovních výkonů se vyplňují lístky, pracovní výkazy a jsou k dispozici výkresy. Podle těchto listin si žalovaný vždy zkontroluje, zda byly udělány potřebné věci ve správném počtu a jestli odpovídá čas na práci. Na předžalobní výzvu zaslanou zástupcem žalobce nereagoval, žalobci ale opakovaně napsal, ať mu dodá pracovní výkazy, pak že se o penězích mohou bavit.

19. Dle § 74 odst. 1, 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (ve znění účinném v roce 2017) zaměstnavatel má zajišťovat plnění svých úkolů především zaměstnanci v pracovním poměru. V dohodách o pracích konaných mimo pracovní poměr není zaměstnavatel povinen rozvrhnout zaměstnanci pracovní dobu.

20. Dle § 75 cit. zák. rozsah práce, na který se dohoda o provedení práce uzavírá, nesmí být větší než 300 hodin v kalendářním roce. Do rozsahu práce se započítává také doba práce konaná zaměstnancem pro zaměstnavatele v témže kalendářním roce na základě jiné dohody o provedení práce. V dohodě o provedení práce musí být uvedena doba, na kterou se tato dohoda uzavírá.

21. Dle § 76 odst. 1, 2 a 4 cit. zák. dohodu o pracovní činnosti může zaměstnavatel s fyzickou osobou uzavřít, i když rozsah práce nebude přesahovat v témže kalendářním roce 300 hodin. Na základě dohody o pracovní činnosti není možné vykonávat práci v rozsahu překračujícím v průměru polovinu stanovené týdenní pracovní doby. V dohodě o pracovní činnosti musí být uvedeny sjednané práce, sjednaný rozsah pracovní doby a doba, na kterou se dohoda uzavírá.

22. Dle § 77 odst. 1, 2 cit. zák. dohoda o provedení práce a dohoda o pracovní činnosti musí být uzavřena písemně; jedno vyhotovení této dohody zaměstnavatel vydá zaměstnanci. Není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak, vztahuje se na práci konanou na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr úprava pro výkon práce v pracovním poměru; to však neplatí, pokud jde o a) převedení na jinou práci a přeložení, b) dočasné přidělení, c) odstupné, d) pracovní dobu a dobu odpočinku; výkon práce však nesmí přesáhnout 12 hodin během 24 hodin po sobě jdoucích, e) překážky v práci na straně zaměstnance, f) dovolenou, g) skončení pracovního poměru, h) odměňování (dále jen„ odměna z dohody“), s výjimkou minimální mzdy, a i) cestovní náhrady.

23. Dle § 109 odst. 1 cit. zák. za vykonanou práci přísluší zaměstnanci mzda, plat nebo odměna z dohody za podmínek stanovených tímto zákonem, nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní právní předpis jinak.

24. Dle § 138 cit. zák. výše odměny z dohody a podmínky pro její poskytování se sjednávají v dohodě o provedení práce nebo v dohodě o pracovní činnosti.

25. Dle § 136 o.s.ř. lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy.

26. V posuzovaném případě žalovaný popíral uzavření dohod o provedení práce datovaných dnem 1. 1. 2017 a 1. 2. 2017. Žalovaný připustil, že účastníci uzavřeli dohodu o pracovní činnosti datovanou dnem 1. 4. 2017. Nesouhlasil však s tím, že by v této dohodě byla sjednána odměna 250 Kč/hod., tvrdil, že ve skutečnosti byla sjednána odměna 50 Kč/hod. Mezi účastníky bylo dále sporné, jaký byl rozsah žalobcem skutečně odvedené práce. Účastníci se shodli na tom, že se provedená práce vykazovala na lístcích, kam se zapisoval druh výrobku (s odkazem na příslušný výkres), počet výrobků a čas na provedení práce. Údaje z jednotlivých lístků se pak měly přepisovat do přehledů odvedené práce za konkrétní měsíc, v tomto směru měl být vyplňován předtištěný formulář. Oba účastníci shodně uváděli, že uvedené doklady (lístky a formuláře – měsíční výkazy práce) nemají.

27. Při rozhodování v této věci vzhledem k rozporům v tvrzeních účastníků a k absenci dokladů o množství žalobcem provedené práce bylo nutno vyřešit si otázku, který z účastníků nese důkazní břemeno k prokázání rozhodných skutečností. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4166/2015, se uvádí: Protože ve sporném řízení, pro které platí zásada dispoziční a projednací (a takovým bylo i řízení v této věci), stojí strany proti sobě a mají opačný zájem na výsledku řízení, povinnost tvrzení a důkazní povinnost zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném směru. Každá ze sporných stran musí v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti a označit důkazy, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní břemeno). Účastník, který neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, nese případné nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů. Stejné následky stíhají i toho účastníka, který sice navrhl důkazy o pravdivosti svých tvrzení, avšak hodnocení provedených důkazů soudem vyznělo v závěr, že dokazování nepotvrdilo pravdivost skutkových tvrzení účastníka. Zákon zde vymezuje tzv. důkazní břemeno (§ 120 odst. 3 o.s.ř.) jako procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení, jestliže je určován výsledkem provedeného dokazování. Procesní smysl důkazního břemene vyniká především v takové důkazní situaci, kdy aktivní účastníci beze zbytku splní svou povinnost tvrzení a povinnost důkazní. Jeho pravým cílem je umožnit soudu vydat rozhodnutí i v těch případech, kdy určitá skutečnost, ve sporu rozhodná, nebyla (ve smyslu, že zpravidla ani být nemohla) dokázána, tedy v případech, kdy výsledky hodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout ani závěr o pravdivosti této skutečnosti, ale ani závěr o tom, že by byla nepravdivá. Rovněž v těchto případech (v tzv. důkazní nouzi) musí soud rozhodnout v neprospěch toho účastníka, v jehož zájmu bylo podle hmotného práva prokázat tvrzenou skutečnost. Z hmotněprávní úpravy obsažené v ustanoveních § 114 a § 96 odst. 1 písm. a) zák. práce, která vymezuje obsah povinnosti tvrzení a důkazní povinnosti zaměstnance a zaměstnavatele, vyplývá, že ve sporu o zaplacení mzdy za práci přesčas má žalobce jako zaměstnanec břemeno tvrzení o tom, že mezi ním a žalovaným zaměstnavatelem byl uzavřen (vznikl) pracovní poměr a že pro zaměstnavatele vykonal práci přesčas. Z tohoto břemene tvrzení pak pro zaměstnance (žalobce) vyplývá důkazní břemeno, jde-li o prokázání tvrzení toho, že pro zaměstnavatele vykonal práci přesčas a po jakou dobu. Prokazuje-li zaměstnanec své tvrzení o tom, že pro zaměstnavatele vykonal práci přesčas evidencí odpracované práce přesčas, a brání-li se žalovaný zaměstnavatel oproti požadavku zaměstnance na zaplacení mzdy za práci přesčas námitkou, že žalující zaměstnanec pro něj práci přesčas nevykonal, nemá (nemůže mít) ohledně tvrzení o tom, že byla práce přesčas vykonána, důkazní povinnost, ale nese břemeno tvrzení o tom, že příslušná evidence odpracované práce přesčas neodpovídá skutečnosti (a že tedy zaměstnanec nepracoval přesčas vůbec nebo alespoň v jím tvrzeném rozsahu), a má povinnost označit k tomuto tvrzení důkazy.

28. Výše citované rozhodnutí stanoví, který z účastníků nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno ve sporu o mzdu za práci přesčas. Uvedené závěry jsou však použitelné i ve sporu o odměnu z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr. V tomto sporu tak má žalobce jako zaměstnanec tvrdit a prokázat, že mezi účastníky vznikly pracovněprávní vztahy na základě dvou dohod o provedení práce a na základě jedné dohody o pracovní činnosti. Dále je povinen tvrdit a prokázat, že pro žalovaného jako zaměstnavatele vykonal práci v konkrétním rozsahu.

29. Existenci pracovněprávních vztahů žalobce předně dokládal dohodami o provedení práce datovanými dne 1. 1. 2017 a 1. 2. 2017. Žalovaný uzavření těchto dohod popíral, byť nerozporoval pravost svého podpisu na listinách ani to, že na nich je otisk jeho razítka. Soud hodnotil věrohodnost uvedených listin v kontextu všech provedených důkazů. Dospěl k závěru, že nejde o věrohodné doklady o vzniku dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr. Předně neexistuje žalobcem tvrzená kontinuita mezi ukončením jeho pracovního poměru u společnosti [právnická osoba] (26. 10. 2016) a tvrzeným vznikem pracovněprávního vztahu u žalovaného (1. 1. 2017). Žalobce přitom tvrdil, že předchozí pracovní poměr ukončil z důvodu nespokojenosti a u žalovaného nastoupil, protože mu nabídl lepší výdělek. Dohody o provedení práce však nejsou věrohodné ani z hlediska jejich obsahu. Dle soudu lze skutečně důvodně pochybovat o tom, že by žalovaný dohodu uzavřel s tím, že žalobci vyplatí odměnu 20 000 Kč měsíčně, aniž by bylo předem zaručeno, že žalobce odpracuje odpovídající množství práce. Žalovaný na podporu svého tvrzení, že zásadně sjednává hodinovou mzdu či odměnu, předložil pracovní smlouvy se zaměstnanci [příjmení] a [příjmení], v nichž byla sjednána hodinová mzda. Byť jde o smlouvy pozdější (z roku 2019), lze je považovat za důkaz o tvrzení žalovaného. Toto tvrzení je logické i v tom směru, že žalovaný skutečně nemůže předem předvídat, jaké množství práce jeho zaměstnanec odvede. Žalovaný nemůže předem vědět jednak to, zda bude schopen odpovídající množství práce zaměstnanci přidělit, jednak to, zda zaměstnanec bude po sjednanou dobu k výkonu práce docházet. Zásadní je však dle soudu skutečnost, že pokud by byla sjednána celková měsíční odměna (nikoliv hodinová odměna), pak by bylo nadbytečné vykazovat skutečné množství odvedené práce a vyplňovat lístky a pracovní výkazy. K vyplňování těchto listin přitom i dle žalobce docházelo, resp. docházet mělo. Z uvedených důvodů soud hodnotí obě dohody o provedení práce jako nevěrohodné s tím, že uvedené listiny vznik pracovněprávního vztahu mezi účastníky pro období ledna až března 2017 neprokazují.

30. Dohody o provedení práce datované dnem 1. 1. 2017 a 1. 2. 2017 však nemohou obstát ani z hlediska jejich platnosti. Tvrdí-li žalobce, že na základě těchto dohod pracoval v lednu až březnu 2017 v rozsahu odpovídajícím běžné pracovní době, pak nelze přehlédnout, že uzavřené dohody zjevně odporovaly tehdy platné právní úpravě. Dle citovaného § 75 zákoníku práce (ve znění účinném od 1. 1. 2017) rozsah práce, na který se dohoda o provedení práce uzavírá, nesmí být větší než 300 hodin v kalendářním roce. Do rozsahu práce se započítává také doba práce konaná zaměstnancem pro zaměstnavatele v témže kalendářním roce na základě jiné dohody o provedení práce. Dle plánovacího kalendáře v roce 2017 při pracovní době 8 hodin denně činil počet pracovních hodin v lednu 176, v únoru 160 a v březnu 184. Celkem jde o 520 hodin. Podle § 4 zákoníku práce se pracovněprávní vztahy se řídí tímto zákonem; nelze-li použít tento zákon, řídí se občanským zákoníkem, a to vždy v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů. Dle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

31. Práce konané na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr mohou být dle zákona vykonávány pouze v omezeném časovém rozsahu, protože dle § 74 odst. 1 zákoníku práce zaměstnavatel má zajišťovat plnění svých úkolů především zaměstnanci v pracovním poměru. Pokud tedy v souladu s tvrzením žalobce měly být na základě obou dohod o pracovní činnosti vykonávány práce v rozsahu vysoce převyšujícím zákonný časový limit 300 hodin, nelze než dovodit, že jde o neplatná právní jednání z důvodu jejich rozporu se zákonem.

32. Dle soudu je nevěrohodné, že by žalobce vykonával práce pro žalovaného již od ledna 2017, ještě z dalšího důvodu. Dle první dohody o provedení práce byla odměna za leden 2017 ve výši 20 000 Kč splatná již k 25. lednu. Lze pochybovat o tom, že by žalovaný vykonával práce až do konce dubna 2017, pokud by mu žalobce dlužil odměnu již od 25. ledna 2017.

33. Soud na straně druhé neshledal důvodnou námitku žalovaného, že formuláře dohod o pracovní činnosti jsou z doby, kdy se účastníci podíleli na činnosti [právnická osoba]. Tato společnost byla vymazána z obchodního rejstříku ke dni 1. 2. 2014. Dle soudu je nevěrohodné, že by se žalobce již v té době zmocnil formulářů a použil je s odstupem 6 let pro potřeby tohoto řízení. Navíc nelze přehlédnout, že na formulářích je podpis žalovaného, jehož pravost není sporována, a otisk razítka žalovaného.

34. Žalovaný naopak nesporoval uzavření dohody o pracovní činnosti datované dnem 1. 4. 2017. Tvrdil však, že v této dohodě nebyla sjednána odměna 250 Kč/hod, ale odměna 50 Kč/hod. Námitku žalovaného k výši odměny soud považuje za logickou. Bylo-li prokázáno, že žalovaný v té době vykonával zakázky například pro [právnická osoba] a.s. za 350 Kč/hod., pak je naprosto nevěrohodné, že by se zavázal žalobci platit odměnu 250 Kč/hod., když žalovaný nepochybně měl v souvislosti se svojí podnikatelskou činností i další náklady (například na materiál, na energie, na dopravu, na jiné zaměstnance atd.). Ze žalovaným předložených pracovních smluv z pozdější doby (rok 2019) vyplývá výše hodinové mzdy 130 respektive 80 Kč/hod. Dále nelze přehlédnout, že při sjednaném rozsahu prací 20 hodin týdně by celková odměna měla činit 20 000 Kč, nikoliv 22 000 Kč, jak se v dohodě uvádí. Dle plánovacího kalendáře na rok 2017 měl duben 2017 celkem 18 pracovních dnů, když na dny 14. a 17. 4. 2017 připadl svátek. Dle soudu tak lze považovat za věrohodné, že údaje o výši odměny v dohodě o pracovní činnosti datované dnem 1. 4. 2017 byly dodatečně pozměněny či doplněny. Lze nicméně vycházet z toho, že dohoda o pracovní činnosti mezi účastníky uzavřena byla a že na jejím základě žalobce pro žalovaného vykonával práce, a to již před dnem 1. 4. 2017 (žalovaný ve své výpovědi uvedl, že žalobce začal práce vykonávat„ asi týden před podpisem dohody o pracovní činnosti“).

35. Soud se tedy zabýval otázkou, v jakém rozsahu žalobce práce pro žalovaného provedl a jaká odměna mu za to náleží. Jak vyplývá z výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, důkazní břemeno k prokázání tvrzení o provedení práce a o rozsahu provedené práce nese žalobce. Skutečnost, že žalobce určité práce provedl, v průběhu řízení připustil i sám žalovaný. Výkon práce žalobcem pro žalovaného je pak prokázán rovněž výpověďmi svědků [jméno] a [příjmení]. Problematické je určení rozsahu provedené práce.

36. Účastníci shodně tvrdí, že lístky, na které byly zapisovány jednotlivé pracovní výkony a doba práce, ani pracovní výkazy, ve kterých byly zaznamenávány pracovní výkony v konkrétním měsíci, nemají (s výjimkou pracovního výkazu za část března 2017, jehož fotografii předložil žalobce). Protože jde o jediné doklady, z nichž bylo možno zjistit skutečné množství odvedené práce, je přesné určení rozsahu odvedené práce v podstatě nemožné. Za tohoto stavu se soud rozhodl použít ustanovení § 136 o. s. ř., dle kterého lze-li výši nároku zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy.

37. Jak již bylo uvedeno, žalovaný připustil, že žalobce pro něho pracoval již asi týden před uzavřením dohody o pracovní činnosti. Dle pracovního výkazu, jehož fotografii předložil žalobce, byly práce vykonávány od 18. března 2017. Soud považuje tento údaj za hodnověrný. Započetí prací necelé dva týdny před uzavřením dohody o pracovní činnosti není v zásadním rozporu s tím, co uvedl žalovaný ve své výpovědi ze dne 8. 7. 2020, tj. více jak 3 roky po posuzovaných událostech. Dle pracovního výkazu bylo žalobcem v době od 18. do 23. 3. 2017 odpracováno celkem 43 hodin a 50 minut, tj. přibližně 44 hodin. Další výkon práce v březnu 2017 prokázán není. Dle samotné dohody o pracovní činnosti pak mělo být v dubnu 2017 odpracováno 20 hodin týdně, tj. celkem 80 hodin. Žalovaný ve své výpovědi uvedl, že pro něho žalobce přestal práci vykonávat ještě před koncem dubna 2017, avšak nebyl schopen dobu ukončení výkonu práce specifikovat. Soud tedy při svém rozhodování vycházel z toho, že žalobce pro žalovaného v dubnu 2017 provedl práce ve sjednaném rozsahu 80 hodin, když jiný rozsah práce nebyl prokázán. Ukončil-li žalobce výkon práce pro žalovaného již před koncem dubna 2017, kompenzuje se tím skutečnost, že není prokázáno množství práce provedené v době od 24. do 31. 3. 2017, přičemž lze předpokládat, že i v tomto období žalobce pro žalovaného práci vykonával, avšak neunesl důkazní břemeno k prokázání množství odvedené práce. Soud tedy při svém rozhodování vycházel z toho, že žalobce pro žalovaného na základě dohody o pracovní činnosti celkem odpracoval 124 hodin (vykázaných 44 hodin v březnu 2017 a sjednaných 80 hodin v dubnu 2017).

38. Žalovaný mj. uvedl, že mu žalobce výkonem práce splácel duh ze dvou smluv o zápůjčce v celkové výši 17 000 Kč. Žalobce existenci jakýchkoliv závazků z tohoto titulu popřel. Žalovaný existenci svých pohledávek neprokázal, uvedl, že smlouvy nebyly uzavřeny písemně. V dohodě o pracovní činnosti se navíc o tom, že sjednaná odměna bude započítávána na dluh žalobce vůči žalovanému, nic neuvádí. Soud proto tuto obranu žalovaného neshledal důvodnou.

39. Konečně soud musel vyřešit otázku, jaká hodinová odměna žalobci náleží. Jak již soud uvedl, údaj o odměně 250 Kč/hod. obsažený v žalobcem předložené dohodě o pracovní činnosti není věrohodný. Žalobce na straně druhé uvedl, že za sjednanou odměnu 50 Kč/hod. by pro žalovaného nepracoval. Při této odměně a sjednaném rozsahu práce by žalobci za duben 2017 vzniklo právo na odměnu 4 000 Kč (80 hodin po 50 Kč), takže se námitka žalobce o nepřiměřeně nízké odměně jeví důvodně. Za tohoto stavu bylo dle soudu spravedlivé, aby žalobci byla přiznána odměna odpovídající průměrné hodinové mzdě za výkon tohoto druhu práce v daném období. Výše této mzdy byla zjištěna z regionální statistiky ceny práce, která pro pomocné pracovníky ve výrobě činila 127 Kč/hod. Na základě uvedených úvah tak soud žalobci přiznal odměnu ve výši 15 748 Kč (124 hodin po 127 Kč), přičemž z uvedené částky náleží 5 588 Kč za práci odvedenou v březnu 2017 a 10 160 Kč za práci v dubnu 2017. Soud dále vycházel z toho, že odměna měly být vyplacena nejpozději do konce následujícího měsíce (§ 141 odst. 1 zákoníku práce). Proto byl žalobci přiznán rovněž zákonný úrok z prodlení z částky 5 588 Kč od 1. 5. 2017 a z částky 10 160 Kč od 1. 6. 2017. Co do částky 66 252 Kč byla žaloba zamítnuta (výrok II.). Pokud se pak žalobce domáhal přiznání úroků z prodlení za delší dobu (od 1. 4. 2017 respektive od 1. 5. 2017), byla žaloba rovněž zamítnuta (viz výrok III.).

40. Dle § 142 odst. 2 o.s.ř. měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Dle § 142 odst. 3 o.s.ř. i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Dle § 150 o.s.ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

41. Žalobce se dovolával toho, že by při rozhodnutí o nákladech řízení mělo být aplikováno ustanovení § 142 odst. 3 o.s.ř. Žalobci lze přisvědčit v tom, že jím uplatněný nárok byl co do základu dán, výši plnění stanovil soud na základě své úvahy. Z tohoto ohledu by tedy byly dány důvodu pro použití ustanovení § 142 odst. 3 o.s.ř. Soud na straně druhé nemohl přehlédnout, že dohody o provedení práce předložené žalobcem nebyly shledány věrohodnými listinami, dohoda o pracovní činnosti byla dle soudu zčásti pozměněna. Jde o závažné okolnosti, které odůvodňují nepřiznání nákladů řízení žádnému z účastníků postupem dle § 150 o.s.ř. Proto soud rozhodl, jak je ve výroku IV. uvedeno.

42. Žalobce je v tomto řízení osvobozen od soudních poplatků. Poplatková povinnost tak podle výsledku řízení přechází na žalovaného (§ 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích). Soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit státu soudní poplatek z přisouzené částky. Výše poplatku byla určena podle položky 1 písm. a) Sazebníku soudních poplatků. Lhůta k plnění byla stanovena dle § 7 odst. 1 cit. zák.

Poučení