9 C 69/2022- 74

Rubrum

Okresní soud v Trutnově rozhodl samosoudcem JUDr. Tomášem Suchánkem ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] pro určení vlastnického práva - duplicitní vlastnictví takto:

Výrok

I. Soud připouští rozšíření žaloby ve vztahu k pozemkům parc. [číslo] všem zapsaným na [list vlastnictví] katastru nemovitostí pro obec a [katastrální uzemí].

II. Určuje se, že Česká republika je výlučným vlastníkem pozemků parc. [číslo] všech zapsaných v katastru nemovitostí vedeném [stát. instituce], [stát. instituce] na [list vlastnictví] pro obec a [katastrální uzemí].

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Trutnově soudní poplatek 5 000 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou dne 2. 3. 2022 se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem pozemků p. [číslo] k. ú. [obec], zapsaných na [list vlastnictví] katastru nemovitostí vedeného pro k. ú. [obec]. Na tomto listu vlastnictví je veden duplicitní zápis vlastnictví k předmětným pozemkům, a to pro žalobce s podílem 1/1 a pro žalovaného s podílem . K nabytí svého vlastnictví žalobce uvedl: Dne 24. 8. 1950 byla Národním pozemkovým fondem vyhotovena přídělová listina, kterou byl do vlastnictví [jméno] [celé jméno žalovaného] a [jméno] [příjmení] (každému ) přidělen příděl [číslo] který sestával z usedlosti a pozemků. Dne 3. 7. 1958 byla uzavřena kupní smlouva, kterou [anonymizováno] [obec] koupilo od [jméno] [celé jméno žalovaného] a [jméno] [příjmení] stodolu, která náležela k usedlosti [číslo] v [obec]. Následně byl dne 23. 10. 1958 zemědělským odborem ONV v [obec] pořízen zápis, ve kterém bylo uvedeno, jakou částku zbývalo přídělcům doplatit z ceny přidělených nemovitostí. Dne 29. 3. 1963 učinili [jméno] [celé jméno žalovaného] [příjmení] [příjmení] nabídku bezplatného odevzdání zbývajícího majetku získaného jako příděl do vlastnictví československého státu. Tato nabídka se týkala celku pozemků přidělených jim jako příděl [číslo] tj. pozemků [číslo] k. ú. [obec]. Ve svém vlastnictví [jméno] [celé jméno žalovaného] [příjmení] [příjmení] ponechali stavební parcelu [číslo] s domem [adresa] a [parcelní číslo] v k. ú. [obec]. Přijetím nabídky přešel majetek do státního socialistického vlastnictví a do prozatímní správy okresního národního výboru podle § 65 odst. 3 hospodářského zákoníku. Rozhodnutí o přijetí nabídky zn. Fin 37 /72-, 766/93 bylo ONV v [obec] vydáno dne 30. 3. 1963. S ohledem na uvedené skutečnosti měl žalobce za prokázané, že se stal dne 30. 3. 1963 vlastníkem sporných pozemků, a to na základě přijetí nabídky bezplatného odevzdání státu a akceptací této nabídky. Pozemky byly následně přečíslovány, jak je patrné i z výpisu z katastru nemovitostí, na základě obnovy katastrálního operátu v roce 2005. Dne 3. 3. 1966 byla vyhotovena kopie předběžné knihovní vložky [číslo] pozemkové knihy pro k. ú. [obec], ve které jsou uvedeny všechny původně přidělené pozemky. Jsou uvedeny jak pozemky, které byly odevzdací listinou převedeny na stát, tak pozemky, které si [jméno] [celé jméno žalovaného] [příjmení] [příjmení] (každý v podílu k celku) ponechali ve svém vlastnictví. Tato kopie byla vyhotovena na základě žádosti Státního notářství v [obec] sp. zn. D 144/66. V rozhodnutí byly vyjmenovány pozemky, které byly podle notáře v bezplatném užívání socialistického sektoru, mezi nimi mimo jiné i pozemky [anonymizována dvě slova], [číslo], [číslo], [anonymizováno], [číslo], [anonymizováno], [číslo], [anonymizováno], [číslo], [číslo]. U pozemků, které již nebyly ve vlastnictví [jméno] [celé jméno žalovaného], je tato skutečnost v předběžné knihovní vložce vyznačena. Ke dni úmrtí [jméno] [celé jméno žalovaného] nebyly pozemky, které stát nabyl na základě bezplatné nabídky v roce 1963, v jeho vlastnictví, a proto je nemohl nabýt [jméno] [příjmení] další dědicové. Vlastnictví k uvedeným pozemkům nemohlo proto [jméno] [celé jméno žalovaného] platně vzniknout. Přesto bylo vlastnické právo [jméno] [celé jméno žalovaného] k podílu na dotčených pozemcích zapsáno do evidence nemovitostí. Žalobce tak považuje [jméno] [celé jméno žalovaného] za nepravého dědice. Stejně tak jsou nepravými dědici jeho právní nástupci. Zápis o vlastnictví do evidence nemovitostí byl chybný. Většina pozemků je v současné době užívána společností [právnická osoba] Vzhledem k tomu, že žalovaný odmítl uznat, že žalobce je vlastníkem pozemků na [list vlastnictví] pro k. ú. [obec], je dán naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o.s.ř. na určení vlastnického práva žalobce, protože jedině tak může být odstraněna pochybnost o vlastnictví pozemků.

2. Žalovaný se žalobou nesouhlasil a navrhl její zamítnutí. Předně poukázal na skutečnost, že v žalobě ani nejsou uvedeny všechny pozemky evidované na [list vlastnictví] pro [katastrální uzemí]. Žaloba se proto nejeví být efektivním nástrojem pro celkové vyřešení souvisejícího duplicitního zápisu vlastnictví. V řešené věci považoval žalovaný za stěžejní rozhodnutí Státního notářství v [obec] č.j. D 144/66-15, jež nabylo právní moci dne 23. 4. 1966 a kterým bylo potvrzeno nabytí vlastnického práva [jméno] [celé jméno žalovaného] po zůstaviteli [jméno] [celé jméno žalovaného] ke spoluvlastnickému podílu na pozemcích zapsaných v knize vlastnictví [anonymizováno]. Následně byly předmětné pozemky zapsány na nově založený list vlastnictví (podíl [jméno] [celé jméno žalovaného] [jméno] [příjmení]) a zapsány do evidence nemovitostí v POLVZ 18/ 1966. [jméno] [celé jméno žalovaného], otec žalovaného, i na základě daného rozhodnutí s pozemky, které jsou nyní evidovány též na [list vlastnictví], od roku 1966 nakládal v odpovídajícím rozsahu v dobré víře, že tak činí plně po právu. Měl totiž větší hospodářství, kdy choval vícehlavé stádo ovcí a vyšší desítky králíků. Pozemky tak využíval mj. pro pastvu a zajištění krmiva pro hospodářská zvířata. I pokud snad došlo při potvrzení nabytí dědického práva ze strany státního notářství k nějakému pochybení, nic to na dosud uvedeném nemění. Jen stěží mohl [jméno] [celé jméno žalovaného] v tehdejší době dovozovat, že postup státního notářství byl vadný a že mu dané právo nenáleží. Z hlediska právní úpravy je namístě vycházet ze zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dle něhož bylo vydržení vlastnického práva k pozemkům umožněno s účinností k 1. 1. 1992 Nejvyšší soud se k problematice vydržení vlastnického práva k pozemkům v návaznosti na související novelu vyslovil například v rozhodnutí ze dne 25. 1. 1999, sp. zn. 22 Cdo 506/98, takto:„ Vznik právního vztahu, v daném případě absolutního právního vztahu vlastnického, totiž spadá jednoznačně do doby po 1. lednu 1992; do dřívější doby spadá jen naplňování právní skutečnosti (oprávněné držby), na kterou hypotéza § 134 odst. 1 obč. zák. váže vznik vlastnického práva a která zde ovšem musela být ke dni nabytí účinnosti zák. č. 509/1991 Sb. Je tedy třeba zabývat se otázkou, zda v době, kdy žalobkyně pozbyla dobré víry, že jí pozemek patří... splňovala podmínky vydržení, uvedené v § 134 obč. zák. …. Do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba započíst i držbu, vykonávanou před 1. lednem 1992. Opačný názor nelze ze zákona dovodit.“ V řešeném případě tak byl [jméno] [celé jméno žalovaného] po řadu let přinejmenším oprávněným držitelem pozemků (minimálně spoluvlastnického podílu), čímž byly naplňovány předpoklady vydržení vlastnického práva stanovené právní úpravou. Dle všeho tedy k 1. 1. 1992 [jméno] [celé jméno žalovaného] vydržel vlastnické právo k předmětným pozemkům přinejmenším v rozsahu spoluvlastnického podílu. Po úmrtí [jméno] [celé jméno žalovaného] dne 27. 8. 1992 přešlo vlastnické právo na dědice, což bylo potvrzeno rozhodnutím Okresního soudu v Trutnově ze dne 24. 1. 2007, č.j. 18 D 1572/2004-114, a to konkrétně ve prospěch žalovaného. Jelikož žalovaný není v otázkách práva či obecně v úředních záležitostech podrobněji zorientován, nepovažoval pozdější rozhodnutí dědického soudu za nikterak zvláštní. Vždy vycházel z faktického stavu, kdy pozemky v dotčeném místě v [obec] jeho rodina obhospodařovala jako vlastní, což měl plnohodnotně potvrzeno i ze strany orgánů státu, resp. dokumenty z dědických řízení. Ani argumentace žalobce ohledně samotného (údajného) nabytí vlastnictví státem v roce 1963 není přesvědčivá. Žalobce totiž uvádí, že stát měl přijmout pozemky spoluvlastněné právním předchůdcem žalovaného k 30. 3. 1963 na základě vyhlášky ministerstva financí č. 104/1966 Sb., o správě národního majetku. Tato vyhláška však byla vydána dne 20. 12. 1966 a nabyla účinnosti až 1. 1. 1967. Veškeré okolnosti žalobcem odkazované nabídky bezplatného odevzdání majetku státu jsou přitom nanejvýš pochybné a lze spíše usuzovat, že daná nabídka mohla být v předmětné době učiněna leda pod nátlakem.

3. Žalobce i po provedeném dokazování na žalobě setrval. Dědickým řízením nemohl dědic nabýt majetek, který již nebyl ke dni smrti ve vlastnictví zůstavitele. Dědic nemůže nabýt více, než vlastnil zůstavitel ke dni své smrti. Z bezplatné nabídky majetku, která byla učiněna a přijata v roce 1963, je zřejmé, jaký majetek byl předmětem této nabídky, a proto tento majetek již nemohl být předmětem dědictví. Otec žalovaného s pozemky nenakládal, když od roku 1963 s nimi nenakládal ani zůstavitel. V předběžné knihovní vložce je u každého pozemku poznámka, kdo je oprávněn s věcí nakládat, jaký subjekt. Pokud byla nabídka bezplatného odevzdání majetku státu učiněna pod nátlakem, měla se tato skutečnost řešit v rámci restitučního zákonodárství na žádost žalovaného nebo spíše jeho právního předchůdce. Žalobce zpochybňoval, že by právní předchůdce žalovaného s pozemky nakládal, a pokud ano, určitě to nebylo v dobré víře, že pozemky jsou jeho, když o bezplatné nabídce jistě věděl. Těžko si lze představit, že by právní nástupce [jméno] [celé jméno žalovaného] v 60., 70., a 80. letech minulého století mohl na pozemcích hospodařit. Jednalo se o pozemky o výměře cca 16 ha. Nebylo to možné z politických důvodů, nebylo to možné s ohledem na výměru pozemků ani z technických důvodů. Pokud všichni z rodiny věděli, že se jedná o rodinný majetek, jak tvrdí žalovaný, je s podivem, že se o tento začala rodina zajímat až v roce 2007, nikoli po roce 1989. Právní předchůdce žalovaného se tak nechoval k pozemkům jako vlastník, když je neužíval, neudržoval, neplatil daň. Z pozemků původního přídělu [jméno] [celé jméno žalovaného] užíval fakticky nějakou dobu pouhý zlomek. Je nelogické, že by [jméno] [celé jméno žalovaného], pokud by se považoval za spoluvlastníka pozemků, tyto neoznačil ve své závěti a neurčil, komu mají připadnout. Žalovaný ani jeho sourozenci se po smrti svého otce o pozemky dál nezajímali, nedrželi je, neužívali je. Dokonce ani v poměrně přelomové době po přijetí zákona č. 229/1991 Sb. neprojevili o pozemky žádný zájem. Žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2264/2009, ze kterého je zřejmé, že občanský zákoník neposkytoval ochranu obdobnou § 486 občanského zákoníku osobě, která by nabyla vlastnické právo k věcem nepatřícím zůstaviteli, jež byly přesto projednány v rámci dědického řízení. Toto rozhodnutí je na tento případ zcela přiléhavé. Ke dni úmrtí pana [jméno] [celé jméno žalovaného] mu nesvědčilo vlastnické právo k předmětným pozemkům, nemohl je tak nabýt pan [jméno] [celé jméno žalovaného], ani jeho právní nástupce, tj. žalovaný 4. Podáním předloženým soudu při jednání dne 12. 8. 2022 žalobce žalobu rozšířil tak, aby se týkala všech 32 pozemků zapsaných na [list vlastnictví] katastru nemovitostí pro obec a [katastrální uzemí] (žaloba se původně týkala pouze 21 pozemků). Tento postup žalobce odůvodnil tím, že některé z pozemků uvedených v původní žalobce byly rozděleny geometrickým plánem [číslo] ze dne 30. 11. 2020. Podle geometrického plánu byly nově vzniklé pozemky zapsány do katastru nemovitostí.

5. Po provedené změně žaloby se žalobce domáhal určení svého vlastnického práva k pozemkům parc. [číslo] všem zapsaným na [list vlastnictví] katastru nemovitostí pro obec a [katastrální uzemí].

6. Žalovaný trval i po provedeném dokazování na zamítnutí žaloby. Rozhodnou je právní úprava obsažená v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a to ve znění novely, která nabyla účinnosti k 1. 1. 1992, tedy ještě za života [jméno] [celé jméno žalovaného], otce žalovaného. Tato umožnila vydržení vlastnického práva k pozemkům bez omezení, ať již byly v užívání socialistické organizace či nikoli. V situaci, kdy se [jméno] [celé jméno žalovaného] na základě rozhodnutí státního notářství č.j. D 144/66-15 ujal v dobré víře držby a bez jakýchkoli výhrad ze strany jakékoli socialistické organizace pozemky užíval (a to přinejmenším jejich část), lze dovozovat, že navazující dobu je možné započítávat pro naplnění časové podmínky vydržení, které bylo znovu v širokém rozsahu připuštěno od 1. 1. 1992. K uvedenému datu pak byly podmínky pro vydržení vlastnického práva [jméno] [celé jméno žalovaného] naplněny a předmětné pozemky (spoluvlastnický podíl k nim či k jejich části) posléze mohly být také předmětem dědictví, které následně nabyl žalovaný. Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 25. 1. 1999, sp. zn. 22 Cdo 506/98, připustil v návaznosti na předmětnou novelizaci možnost vydržení i u pozemků v tzv. socialistickém vlastnictví, u nichž jinak bylo před 1. 1. 1992 vydržení striktně vyloučeno. Z uvedeného rozhodnutí lze pak citovat též následující pasáž:„ Pozemek ve státním vlastnictví byl tedy před nabytím účinnosti novely občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb. způsobilým předmětem oprávněné držby, tato držba však vzhledem k ustanovení § 135a odst. 3 ObčZ, které vylučovalo z vydržení pozemky v tzv. socialistickém vlastnictví, nemohla vyústit v nabytí vlastnického práva vydržením. Jakmile uvedené omezení odpadlo, uplatnily se právní důsledky oprávněné držby, které zákon až doposud vylučoval.“ 7. Dle § 95 odst. 1, 2 o.s.ř. žalobce (navrhovatel) může za řízení se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení. Změněný návrh je třeba ostatním účastníkům doručit do vlastních rukou, pokud nebyli přítomni jednání, při němž ke změně došlo. Soud nepřipustí změnu návrhu, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. V takovém případě pokračuje soud v řízení o původním návrhu po právní moci usnesení.

8. Žalobce podáním předloženým soudu při jednání dne 12. 8. 2022 žalobu rozšířil tak, aby se týkala všech 32 pozemků zapsaných na [list vlastnictví] katastru nemovitostí pro obec a [katastrální uzemí] (původně se týkala pouze 21 pozemků, i když na [list vlastnictví] v okamžiku podání žaloby bylo zapsáno všech 32 pozemků - viz výpis z katastru nemovitostí č.l. 4 – 6). Soud změnu žaloby připustil, protože výsledky dosavadního řízení mohly být podkladem i pro rozhodnutí o změněné žalobě. Dle soudu je navíc účelné, aby otázka duplicity vlastnictví byla vyřešena ve vztahu ke všem pozemkům, k nimž je duplicitní vlastnictví zapsáno.

9. Dle § 80 o.s.ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

10. Soud dále dovodil, že žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Otázka, zda jsou pozemky ve výlučném vlastnictví žalobce nebo zda je spoluvlastníkem pozemků v rozsahu ideální poloviny celku i žalovaný, je mezi účastníky sporná. K odstranění stavu, kdy jsou ve veřejném seznamu zapsáni jako spoluvlastníci nemovitých věcí 2 různé subjekty, tak může dojít pouze na základě rozhodnutí soudu. Vzhledem k existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení se soud žalobou věcně zabýval.

11. Soud vzal na základě provedených důkazů za prokázané, že v katastru nemovitostí vedeném [stát. instituce], [stát. instituce] pro obec a [katastrální uzemí], je na [list vlastnictví] k pozemkům uvedeným ve výroku II. tohoto rozsudku zapsáno duplicitní vlastnictví ve vztahu k ideální polovině těchto pozemků. Dle údajů v katastru nemovitostí přitom měl žalobce (stát) nabýt vlastnictví k nemovitostem jako celku na základě bezplatného odevzdání majetku do vlastnictví čsl. státu ze dne 29. 3. 1963 čj. Fin. 3/72- 766/63-. Žalovaný pak měl nabýt vlastnictví k ideální polovině nemovitostí na základě rozhodnutí o dědictví Okresního soudu v Trutnově ze dne 24. 1. 2007, č. j. 18D 1572/2004-114 Tyto skutečnosti soud zjistil z výpisu z katastru nemovitostí.

12. Dne 3. 7. 1958 byla sepsána dohoda, na základě které [anonymizováno] [obec] koupilo od [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] stodolu náležející k usedlosti [adresa] v [obec] za cenu stanovenou podle úhrady usedlosti [adresa] ve výši 432. Kč. K převodu stodoly došlo za účelem získání dřeva pro adaptaci sýpky [anonymizováno], které se zavázalo pro [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] upravit přístodolek. Tyto skutečnosti soud zjistil z listiny ze dne 3. 7. 1958.

13. Dne 23. 10. 1958 byl na místním národním výboru v [obec] sepsán zápis o uspořádání pohledávky majetkové podstaty pozemkových reforem (bývalého Národního pozemkového fondu) za dále uvedený zemědělským majetek, který nabyli přídělem [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Na základě tohoto zápisu došlo k zastavení splácení přídělové ceny za půdu včetně záhumenku a za majetek vnesený do [anonymizováno]. Ostatní majetek, kterým nebyl do [anonymizováno] vnesený, byl přídělce povinen splácet. Původní platební povinnost činila 69 600 Kčs, nová platební povinnost týkající se majetku, který nebyl vnesen do [anonymizováno], činila 32 188 Kč, z toho bylo zaplaceno 3 430 Kčs. Uvedená skutečnosti soud zjistil ze zápisu ze dne 23. 10. 1958.

14. Dne 29. 3. 1963 byla sepsána nabídka bezplatného odevzdání majetku do vlastnictví československého státu. Tuto nabídku učinili [jméno] [celé jméno žalovaného] [příjmení] [příjmení], bytem v [obec], vlastníci zemědělské usedlosti [adresa], a to v důsledku toho, že [anonymizováno] v [obec] přešlo do [anonymizována dvě slova] v [obec]. Nabídka se týkala pozemkových parcel číslo katastru [číslo], [anonymizováno 7 slov], [číslo], [anonymizováno], [číslo], [anonymizována dvě slova], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [anonymizováno] a [anonymizováno] o celkové výměře 12, [číslo] ha, vesměs v [katastrální uzemí], zapsaných v předběžné knihovní vložce [číslo]. [jméno] [celé jméno žalovaného] [příjmení] [příjmení] si měli ve svém vlastnictví ponechat pouze stavební parcelu číslo katastru 134 o výměře 0, 0708 ha s domem [adresa] a pozemkovou parcelu [číslo] o výměře 0, 1940 ha s tím, že za tento majetek budou povinni zaplatit československému státu částku, která bude dodatečně vypočtena zemědělským odborem ONV v [obec]. Pro československý stát – ONV v [obec] se měla darovací nabídka stát závaznou teprve dnem jejího převzetí s tím, že přijetí nabídky nevyžaduje schválení nadřízeným Vč KNV v [obec]. Místní národní výbor v [obec] potvrdil, že [jméno] [celé jméno žalovaného] [příjmení] [příjmení] listinu podepsali dne 29. 3. 1963. Ze schvalovací doložky zn. Fin 3772 –E.L. 766/63 vyplynulo, že finanční odbor ONV v [obec] v dohodě se zemědělským odborem ONV přijal nabídku bezplatného odevzdání dne 30. 3. 1963 podle vládního nařízení č. 30/54 Sb. a směrnic ministerstva financí. Výše uvedené skutečnosti byly zjištěny z nabídky bezplatného odevzdání majetku do vlastnictví československého státu a z doložky o přijetí nabídky.

15. Ze spisu Státního notářství v [obec] původní sp. zn. D 144/66 soud zjistil, že [jméno] [celé jméno žalovaného] zemřel dne 20. 1. 1966 v [obec]. Dne 14. 2. 1966 byl Státním notářstvím v [obec] sepsán protokol o předběžném šetření. Přítomen byl mimo jiné pozůstalý syn [jméno] [celé jméno žalovaného]. V soupisu majetku bylo uvedeno ve vztahu k nemovitostem:„ možná 13,5 hektaru v [obec] /bývalá usedlost [adresa] [obec], jejíž všechny budovy jsou zbourané/“. Dne 14. 2. 1966 byl pro potřeby dědického řízení D 144/66 pořízen výpis z předběžné knihovní vložky [číslo] pro [územní celek] (č.l. 10 spisu sp. zn. 9 C 69/2022). Dle tohoto výpisu byli spoluvlastníky nemovitostí [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], a to každý v rozsahu ideální poloviny celku. Následuje výčet pozemků, přičemž u pozemku parc. č. st. [anonymizováno] je uvedeno„ [celé jméno žalovaného] čp [anonymizováno]“. U některých dalších pozemků pak jsou názvy organizací užívajících pozemky (státní statek [obec], hosp. [obec], Čs. stát – Státní lesy [obec], Čs. stát – MNV, Čs. stát komunikace). Dne 15. 2. 1966 sdělil Místní národní výbor v [obec] Státnímu notářství v [obec], že hospodářské budovy u [adresa] v [obec], které obhospodařoval [jméno] [celé jméno žalovaného], byly asi v roce 1955 nebo 1956 zbourány. Pozemky patřící k [adresa] v [obec] obhospodařuje Státní statek – farma [obec]. Místní národní výbor v [obec] souhlasil s předáním těchto pozemků okresnímu národnímu výboru a také s tím, aby svoji polovinu darovala [jméno] [příjmení] [jméno]. Rozhodnutím ze dne 6. 4. 1966 potvrdilo Státní notářství v [obec], že dědictví po [jméno] [celé jméno žalovaného] nabývá jako dědic ze zákona dohodou pozůstalý syn [jméno] [celé jméno žalovaného]. Bylo uvedeno, že do dědictví patří pozemky v celkové výměře 15, 9094 ha s kolnou vzniklou z bývalé stodoly, v hodnotě celkem 7 950,70 Kčs, zapsané ve vložce [číslo] pozemkové knihy pro [katastrální uzemí] a pod číslem evidenčního listu [anonymizováno 5 slov] u střediska geodézie v [obec]. Dále bylo uvedeno:„ Celá nemovitost je v bezúplatném užívání socialistického sektoru.“ Rozhodnutí nabylo právní moci dne 23. 4. 1966. [jméno] [celé jméno žalovaného] nabyl ideální jednu polovinu nemovitostí s tím, že druhou polovinu vlastnila [jméno] [příjmení]. V evidenci nemovitostí měl být proveden zápis, že v bezúplatném užívání socialistického sektoru jsou pozemky st. p. č. kat. [anonymizována dvě slova], a p. p. č. kat. [číslo], [anonymizována dvě slova], [anonymizována dvě slova], [číslo], [anonymizována dvě slova], [číslo], [anonymizováno], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [anonymizována dvě slova], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo] – vesměs [obec]. Z podnětu Střediska geodézie v [obec] ze dne 17. 10. 1975 rozhodlo Státní notářství v [obec] dne 20. 10. 1975, že se výše citované rozhodnutí opravuje tak, že se ze 3. odstavce v bodě 3 poukazujícímu k zápisu do oddílu D) evidence nemovitostí vypouštějí pozemky číslo parcelní [anonymizováno] a [číslo] v [katastrální uzemí]. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 5. 12. 1975.

16. Ze spisu zdejšího soudu sp. zn. 18 D 1572/2004 (původní značka D 1414/92) soud zjistil, že [jméno] [příjmení], posledně bytem [adresa]. Protokol o předběžném šetření byl sepsán dne 16. 3. 1993. Za dědice byl přítomen pozůstalý syn [jméno] [celé jméno žalovaného]. V protokolu bylo uvedeno, že zůstavitel nevlastnil nemovitosti. Rozhodnutím ze dne 31. 5. 1993 zdejší soud rozhodl o vydání majetku nepatrné hodnoty [jméno] [celé jméno žalovaného]. Řízení pak bylo zastaveno. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 30. 6. 1993. Součástí dědického spisu je opis listiny – poslední vůle ze dne 13. 10. 1991. Stav a obsah závěti byl zjištěn notářem dne 16. 3. 1993. V listině bylo uvedeno:„ Pohřeb bez účasti jak příbuzných tak veřejnosti a bez faráře. [příjmení] [příjmení] skontroluje rakev aby nedali tam jiného, bez hudby, a poproste p. [příjmení] aby opatrně rozebral obrubník a vykopal jakož i zaházel hrob. Vy pak se nehádejte a spolu svorně nažívejte. Vše mi odpusťte a řádně se starejte o mamčin hrob. Váš otec a děda.“ Dále se uvádí:„ Zde na stole leží vkladní knížka a někde ve stole pojistka, kterou potom vyzvednete, peníze, co zbydou dejte stejným dílem vnoučatům.“ Listina byla sepsána dne 13. 10. 1991 v 21.50 hodin. Dne 9. 7. 2004 byl soudu doručen dopis [stát. instituce], [stát. instituce] s upozorněním, že v katastru jsou evidovány jako vlastníci nemovitostí osoby, které již zemřely. Upozornění se týkalo mimo jiné [jméno] [celé jméno žalovaného]. Soud následně ve věci prováděl další úkony. Dne 7. 11. 2005 podal žalobce návrh na dodatečné projednání dědictví, konkrétně nemovitých věcí zapsaných na [list vlastnictví] pro [katastrální uzemí]. Následně rozhodnutím z 24. 1. 2007 byla schválena dohoda o vypořádání dědictví, podle které dodatečně najevo vyšlý majetek zůstavitele [jméno] [celé jméno žalovaného], tj. polovina pozemkových parcel [číslo] [PSČ], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [anonymizována dvě slova], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [anonymizována dvě slova], [číslo], [číslo], [anonymizována dvě slova], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo] a [číslo], připadá žalovanému. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 20. 2. 2007.

17. Z výpovědi žalovaného soud zjistil, že [jméno] [celé jméno žalovaného] byl jeho děda, [jméno] [celé jméno žalovaného] byl jeho otec. [jméno] [příjmení] byla partnerkou dědy. Na dědu si vůbec nepamatuje, zemřel, když byl hodně malý. Sporné pozemky se nacházejí na začátku [obec]. S rodiči bydlel na adrese [obec a číslo], což je o kousek výš nad pozemky. V roce 1983 se odstěhoval do [obec]. Původní usedlost [číslo] která byla předmětem přídělu, byla zbouraná, neví, kdy k bourání došlo. Na sporných pozemcích jako rodina pásli ovce, přes léto jich mívali více, třeba kolem 12, na zimu jich bylo méně. Ovce chovali na maso a na vlnu, tu dávali do výkupu v [obec]. Sám se tehdy nijak nezajímal o to, komu pozemky patří. Bral to tak, že patří rodině. Pastviště pro ovce se v průběhu sezony vždy posunovalo, aby ovce měli dostatek pastvy. V roce 1987 zemřela matka žalovaného, na otce už toho pak bylo hodně a nezvládal to, takže se hospodářství omezovalo. Žádné přístřešky na pozemcích neměli, ovce tam vždy pouze přivedli a nechali pást. Chovali i králíky a slepice, ty měli u domu. Nedokáže říci, jak velkou plochu pozemků tímto způsobem k chovu ovcí využívali. Otec se za svého života nikdy nezmínil o tom, že má nějaké pozemky.

18. Z výpovědi svědka [jméno] [příjmení] soud zjistil, že se žalovaným se zná už od předškolního věku, v mládí byli přímí sousedé a byli spolužáci. Svědek sám bydlí po celý život ve stejném místě. Ví, kde se nacházela původní usedlost [adresa], co pamatuje, bylo tam už jen zbořeniště. K místu, kde [celé jméno žalovaného] chovali ovce, se chodilo úvozem. Pak tam byly nějaké náletové dřeviny a pak už byl prostor, kde se pásly ovce. V době základní školy tam se žalovaným chodili, ovce byly na řetězech a na kolících, pásly se kolem, oni kontrolovali, jestli se neutrhly, případně jestli se jim řetěz nenamotal na kolík. [celé jméno žalovaného] chovali hodně zvířat, třeba i kachny, slepice a husy. Krmení pro zvířata zajišťovali žalovaný, jeho starší bratr a otec, trávu sekali ručně. Trávu na seno sekali v okolí domu, kde bydleli, nikoliv tedy v blízkosti pastviny pro ovce. O tom, komu pozemky patří, se tehdy nebavili.

19. Soud se na základě shora uvedených zjištění nejprve zabýval otázkou, zda na základě nabývacích titulů, dle kterých je v katastru nemovitostí zapsáno vlastnické právo účastníků, skutečně mohlo dojít k nabytí vlastnictví oběma účastníky.

20. Žalobce měl nabýt výlučné vlastnictví na základě přijetí nabídky bezplatného odevzdání majetku do vlastnictví československého státu, kterou písemně učinili dne 29. 3. 1963 [jméno] [celé jméno žalovaného] [příjmení] [příjmení]. Stát zastoupený ONV v [obec] dne 30. 3. 1963 nabídku akceptoval, přičemž postupoval podle vládního nařízení č. 30/1954 Sb. (nikoliv tedy podle vyhlášky č. 104/1966 Sb., jak bylo uvedeno v žalobě). Dle § 1 odst. 1 vládního nařízení č. 30/1954 Sb. platilo, že o přijetí darů a jiných věnování ve prospěch státu (dále jen„ dary"), jejichž nabídka byla učiněna národním výborům, ústředním úřadům a jiným rozpočtovým organisacím, nebo o slibu takových darů, rozhodují s výjimkou případů uvedených v odstavcích 2 až 4 výkonné orgány okresních národních výborů. Příslušným k tomuto rozhodnutí a k naložení s přijatým darem je výkonný orgán okresního národního výboru, v jehož obvodě je darem nabídnutý majetek nebo jeho převážná část. Protože v posuzované věci nešlo o žádnou z výjimek uvedených v § 2 až 4 vládního nařízení, nelze než dovodit, že k bezúplatnému převodu pozemků na stát došlo v souladu s tehdy platnými právními normami. Lze samozřejmě uvažovat o tom, zda vzhledem k obecným poměrům panujícím v době převodu nemovitostí na stát byl právní úkon převodců [jméno] [celé jméno žalovaného] a [jméno] [příjmení] učiněn dobrovolně a bez nátlaku. V tomto směru je však nutno přisvědčit argumentaci žalobce, že uvedené otázky mohly být posuzovány pouze v rámci procesu restitucí, v daném případě restitucí upravených zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě). Protože však k uplatnění restitučního nároku oprávněnými osobami v zákonných lhůtách nedošlo, je při rozhodování v této věci otázka případného darování státu v tísni irelevantní. Soud tudíž dovodil, že stát nabyl vlastnické právo ke sporným pozemkům v souladu s právními předpisy ke dni 30. 3. 1963, kdy akceptoval nabídku na bezúplatný převod pozemků. 21. [příjmení] [jméno] [celé jméno žalovaného], který zemřel dne 20. 1. 1966 spoluvlastnický podíl k pozemkům již v roce 1963, nemohl nikdo z jeho právních nástupců platně nabýt vlastnictví k pozemkům děděním, byť v dědickém řízení vedeném u Státního notářství v [obec] pod sp. zn. D 144/66 bylo rozhodnuto, že ideální polovinu pozemků nabývá [jméno] [celé jméno žalovaného] – otec žalovaného. Žalovaný však správně argumentoval tím, že jeho otce mohl podíl k pozemkům nabýt vydržením, v takovém případě pak mohl žalovaný daný podíl platně zdědit. Proto se soud dále zabýval otázkou, zda otec žalovaného mohl spoluvlastnický podíl vydržet. Vycházel přitom z toho, že v době úmrtí [jméno] [celé jméno žalovaného] již byl účinný zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále obč. zák.).

22. Institut vydržení byl v zákoně č. 40/1964 Sb. poprvé upraven zákonem č. 131/1982 Sb., který nabyl účinnosti dne od 1. 4. 1983. Dle § 132a odst. 1 obč. zák. (ve znění účinném od 1. 4. 1983) kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, má - pokud není stanoveno jinak - obdobná práva na ochranu, jaká má vlastník věci. Dle § 135a odst. 1 obč. zák. (ve znění účinném od 1. 4. 1983) vlastníkem věci, která může být předmětem osobního vlastnictví, se stane občan, který má nepřetržitě v držbě (§ 132a odst. 1) movitou věc po dobu tří let a nemovitou věc po dobu deseti let. Obdobně, pokud není stanoveno jinak, nabude občan i právo odpovídající věcnému břemenu (§ 132a odst. 2). Dle § 135a odst. 2 věty prvé cit zák. jde-li o pozemek nebo jeho část, který má občan nepřetržitě v držbě (§ 132a odst. 1) po dobu deseti let a k němuž by jinak mohlo být zřízeno právo osobního užívání (§ 199 odst. 1), nabývá vlastnictví k pozemku nebo jeho části stát; občan nabývá právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku v rozsahu uvedeném v § 200. Dle § 135a odst. 3 cit. zák. takto však nelze nabýt věc z majetku v socialistickém vlastnictví nebo věc, ke které má socialistická organizace právo užívání podle zvláštních předpisů. Takto nelze nabýt ani právo k pozemku, který je v socialistickém vlastnictví nebo ke kterému má socialistická organizace právo užívání podle zvláštních předpisů. Dle § 135a odst. 4 cit. zák. do doby podle odstavců 1 a 2 může si občan započítat dobu, po kterou jeho právní předchůdce měl věc nepřetržitě v držbě, anebo nepřetržitě vykonával právo odpovídající věcnému břemenu. Dle § 507a obč. zák. (ve znění účinném od 1. 4. 1983) se do doby uvedené v ustanovení § 135a započítá i doba, po kterou občan nebo jeho právní předchůdce měl věc nepřetržitě v držbě (§ 135a odst. 1) nebo nepřetržitě vykonával právo odpovídající věcnému břemenu (§ 135a odst. 2) před 1. dubnem 1983; tato doba však neskoční dříve než uplynutím jednoho roku od tohoto dne.

23. Ustanovení občanského zákoníku o vydržení byla následně novelizována zákonem č. 509/1991 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 1. 1992. Dle § 134 odst. 1 obč. zák. (ve znění účinném od 1. 1. 1992) oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Dle § 134 odst. 2 cit. zák. takto nelze nabýt vlastnictví k věcem, které nemohou být předmětem vlastnictví nebo k věcem, které mohou být jen ve vlastnictví státu nebo zákonem určených právnických osob (§ 125). Dle § 134 odst. 3 cit. zák. do doby podle odstavce 1 se započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce. Dle § 872 odst. 6 obč. zák. (ve znění účinném od 1. 1. 1992) jde-li o vydržení vlastnického práva k pozemku podle tohoto zákona, kde na základě dosavadních předpisů bylo možné nabýt jen právo na uzavření dohody o osobním užívání pozemků, může si oprávněná osoba započítat dobu, po kterou její právní předchůdce měl pozemek nepřetržitě v držbě i před účinností tohoto zákona.

24. Při posuzování otázky, zda mohl [jméno] [celé jméno žalovaného] vydržet spoluvlastnické právo k pozemkům, soud dále vycházel z ustálené judikatury. Podmínkami vydržení pozemku se zabýval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000. V tomto rozhodnutí se mj. uvádí: Pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi – prvek subjektivní) a faktické ovládání věci – panství nad věcí (corpus possesiones – prvek objektivní). Faktickým ovládáním se nerozumí jen fyzické ovládání věci. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí.

25. Soud konečně vycházel z obecné definice dobré víry. Dobrá víra je právní pojem, zároveň psychická kategorie. V dobré víře je ten, kdo je důvodně přesvědčen o oprávněnosti svého jednání. Subjektivní dobrá víra je v právním prostředí označována jako psychická kategorie. Jedná se o vnitřní stav právnické nebo fyzické osoby, která je přesvědčená o správnosti svého jednání, což přináší danému člověku ochranu.

26. Obecně platí, že rozhodnutí o dědictví může být titulem, o nějž lze opírat oprávněnou držbu (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1085/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4415/2007). Je však otázkou, zda v posuzované věci rozhodnutí Státního notářství v [obec] ze dne 6. 4. 1966 skutečně založilo u dědice [jméno] [celé jméno žalovaného] dobrou víru, že je spoluvlastníkem pozemků uvedených v rozhodnutí. Lze mít důvodné pochybnosti o tom, že [jméno] [celé jméno žalovaného] byl o svém spoluvlastnickém právu vnitřně přesvědčen. To vyplývá zejména ze skutečnosti, že spoluvlastnický podíl na pozemcích vůbec neuvedl ve své závěti (tzv. poslední vůle ze dne 13. 10. 1991), ačkoliv by tento podíl evidentně byl nejvýznamnější částí jeho majetku. Jak uvedl sám žalovaný, jeho otec mu nikdy nesdělil, že je spoluvlastníkem pozemků. Tato skutečnost je ostatně zřejmá i z toho, že v průběhu dědického řízení v rámci předběžného šetření dne 16. 3. 1993 bylo ze strany syna zůstavitele [jméno] [celé jméno žalovaného] výslovně sděleno, že zůstavitel nevlastnil nemovitosti. Sám žalovaný začal činit kroky k tomu, aby podíl na pozemcích zdědil, až v průběhu řízení o dodatečném projednání dědictví, které probíhalo od roku 2005. Absence uvedeného vnitřního přesvědčení je dle soudu vysvětlitelná tím, že [jméno] [celé jméno žalovaného] jako otec [jméno] [celé jméno žalovaného] na pozemcích poté, co je převedl státu, nepochybně nehospodařil a že pozemky byly v užívání socialistického sektoru, což bylo ostatně opakovaně uvedeno v rozhodnutí o dědictví ze dne 6. 4. 1966. Dle soudu tak nic nenasvědčuje tomu, že zde v době od roku 1966 (rozhodnutí o dědictví) do úmrtí [jméno] [celé jméno žalovaného] existovalo jeho vnitřní přesvědčení o tom, že je spoluvlastníkem sporných pozemků. Chybí tedy jeden z předpokladů pro vznik držby a vydržení.

27. Zcela nepochybně pak nemohl být ve vztahu ke všem sporným pozemkům naplněn ani druhý předpoklad oprávněné držby spočívající ve faktickém ovládání věci. Předně je třeba uvést, že sporné pozemky bylo možno vydržet až dle právní úpravy účinné od 1. 1. 1992. Podle právní úpravy účinné do tohoto data nebylo možné vydržet pozemky, ke kterým měla právo užívání podle zvláštních předpisů socialistická organizace. V tomto směru žalovaný správně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 1999, sp. zn. 22 Cdo 506/98, z něhož vyplývá možnost vydržení i u pozemků v tzv. socialistickém vlastnictví, u nichž jinak bylo před 1. 1. 1992 vydržení vyloučeno. V uvedeném rozhodnutí se však rovněž uvádí: Pro úplnost je třeba uvést, že nejde o pravou zpětnou působnost zákona, která je v zásadě nepřípustná. O takový případ by totiž šlo jen tehdy, pokud by zákon stanovil, že vlastníkem se stal oprávněný držitel pozemku ke dni, ke kterému splnil náležitosti vydržení i v případě, že by tento den předcházel dni nabytí účinnosti zákona (v daném případě by šlo o den předcházející 1. lednu 1992). Pouze takový výklad zákona by znamenal uplatnění pravé zpětné působnosti; vyplývá-li však ze zákona, že po nabytí jeho účinnosti se stane vlastníkem věci i osoba, která byla oprávněným držitelem této věci po stanovenou dobu i před nabytím účinnosti zákona, nejde o zpětnou působnost, ale pouze o skutečnost, že zákon váže na uplynutí stanovené doby, po kterou oprávněný držitel věc užíval, byť i jen zčásti, před nabytím účinnosti zákona, právní důsledky, jež se mohly uplatnit jen v případě, že podmínky pro vydržené tu byly v den nabytí účinnosti zákona č. 509/1991 Sb. Nový vlastnický právní vztah zde zcela jednoznačně vzniká až nabytím účinnosti zákona, nikoliv dříve.

28. V posuzované věci by tak mohlo v souvislosti s účinností zákona č. 509/1991 Sb. ze strany [jméno] [celé jméno žalovaného] dojít k vydržení jen těch sporných pozemků (případně jejich částí), které fakticky ovládal ke dni 1. 1. 1992. Z provedených důkazů vyplynulo, že [jméno] [celé jméno žalovaného] za svého života užíval pouze určitou část sporných pozemků, a to jako pastvinu pro ovce (viz výpovědi žalovaného a svědka [příjmení]). Užívání části pozemků též jako luk k sečení (tvrzené žalovaným) svědek [jméno] [příjmení] nepotvrdil. Žalovaný ani svědek [příjmení] nebyli schopni ani přibližně určit výměru pozemků, které byly [jméno] [celé jméno žalovaného] uvedeným způsobem užívány. Nepochybně se však mohlo jednat o výměru v řádu několika arů, celková výměra všech pozemků přitom představuje několik hektarů. Sám žalovaný přitom uvedl, že po úmrtí jeho matky v roce 1987 už toho na otce bylo hodně, takže se hospodářství omezovalo. Naplnění podmínky vydržení spočívající ve faktickém ovládání věci by tak připadalo v úvahu pouze k těm částem sporných pozemků, které [jméno] [celé jméno žalovaného] skutečně užíval ještě po 1. 1. 1992.

29. Lze tedy shrnout, že naplnění podmínky vydržení spočívající ve faktickém ovládání věci [jméno] [celé jméno žalovaného] ke dni 1. 1. 1992 by se mohlo týkat pouze nepatrné části sporných pozemků. Protože však nebyla naplněna ani první podmínka vydržení (dobrá víra [jméno] [celé jméno žalovaného] o spoluvlastnictví pozemků), neprováděl soud další důkazy k tomu, zda a jakou část pozemků [jméno] [celé jméno žalovaného] užíval i po 1. 1. 1992 (místní ohledání eventuálně geometrické oddělení). Vzhledem k výše uvedeným právním závěrům soud neprováděl ani důkazy navržené žalobcem (k zaměstnání [jméno] [celé jméno žalovaného], k placení povinných odvodů z jeho strany, k placení daní ze sporných pozemků atd.).

30. Nevydržel-li [jméno] [celé jméno žalovaného] za svého života spoluvlastnické právo k pozemkům, pak žalovaný nemohl toto právo platně zdědit.

31. Ze všech shora uvedených důvodů soud žalobě vyhověl. Soud ve výroku rozsudku výslovně vyjádřil, že se určuje vlastnické právo státu, tedy České republiky. K tomu soud přistoupil v zájmu odstranění jakýchkoliv případných pochybností, zejména ve vztahu k organizační složce, která stát v tomto řízení zastupuje. Konečně soud ve výroku výslovně uvedl, že stát je výlučným vlastníkem sporných pozemků. Tím soud vyjádřil, že žalovaný jako druhý účastník není ani spoluvlastníkem sporných pozemků. K této formulaci soud přistoupil, aby vydané rozhodnutí mohlo být podkladem pro odstranění stávajícího stavu, tj. duplicitního zápisu dvou vlastníků k témuž předmětu vlastnictví.

32. Žalobce byl ve věci plně úspěšný, a proto by měl mít podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Soud však dovodil, že v posuzované věci jsou dány podmínky pro aplikaci ust. § 150 o.s.ř. Dle tohoto ustanovení jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. V posuzované věci je vznik sporu důsledkem opakovaných pochybení, k nimž v minulosti došlo ze strany orgánů státu. Pokud [jméno] [celé jméno žalovaného] bezúplatně převedl svůj podíl na nemovitostech státu, pak se tento podíl po úmrtí [jméno] [celé jméno žalovaného] vůbec neměl stát předmětem dědického řízení. Skutečnost, že o podílu bylo v dědickém řízení rozhodnuto, byla důsledkem chyb v evidenci vlastnictví vedené státem. Důsledkem uvedeného pochybení pak byla skutečnost, že ve vztahu k ideální jedné polovině nemovitostí bylo na základě výsledků dědických řízení deklarováno nejprve vlastnické právo [jméno] [celé jméno žalovaného], poté i žalovaného. Jinak řečeno, pokud by stát řádně plnil své povinnosti při evidenci vlastnictví nemovitostí a při rozhodování v dědických řízeních, nemohla by situace, kdy je ve vztahu k ideální polovině sporných pozemků duplicitně zapsáno vlastnické právo dvou subjektů, vůbec nastat. Za tohoto stavu by dle soudu bylo vůči žalovanému nepřiměřenou tvrdostí, pokud by mu byla uložena povinnost hradit náklady řízení druhému účastníku – státu. Proto soud rozhodl, jak je ve výroku III. uvedeno.

33. Úspěšný žalobce je v tomto řízení osvobozen od soudních poplatků (§ 11 odst. 2 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích). Poplatková povinnost tak podle ust. § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích přechází na žalovaného. Soud proto žalovanému uložil povinnost zaplatit státu soudní poplatek, jehož výše byla určena podle položky 4 bodu 1 písm. a) Sazebníku soudních poplatků. Lhůtu k plnění stanovil soud podle § 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích.

Poučení