9 C 87/2019

Rubrum

Okresní soud Praha-východ rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Jany Stejskalové a přísedících Ing. Marie Trávníčkové a Karla Turka ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o náhradu mzdy takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 196 292,80 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně z částky 59 169,60 Kč od 1.9.2018 do zaplacení, 8,25% úrokem z prodlení ročně z částky 29 115,20 Kč od 1.9.2018 do zaplacení, 8,5% úrokem z prodlení ročně z částky 29 115,20 Kč od 1.9.2018 do zaplacení, 8,75% úrokem z prodlení ročně z částky 38 976,80 Kč od 1.9.2018 do zaplacení, 9% úrokem z prodlení ročně z částky 19 723,20 Kč od 1.9.2018 do zaplacení, 9,25% úrokem z prodlení ročně z částky 9 392 Kč od 1.9.2018 do zaplacení a 9,5% úrokem z prodlení ročně z částky 10 800,80 Kč od 1.10.2018 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Co do částky 33 307,20 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 1.9.2018 do zaplacení a dále s 9,5% úrokem z prodlení ročně z částky 10 800,80 Kč od 1.9.2018 do 30.9.2018 se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 20 144,88 Kč k rukám zástupce žalobkyně do 3 dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit České republice na soudním poplatku částku ve výši 4 807,50 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou u nadepsaného soudu dne 30.10.2019 ve znění jejího doplnění ze dne 4.5.2020 (čl. 66) se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit jí částku 229 600 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 1.9.2018 do zaplacení. Tvrdila, že byla zaměstnancem žalované na základě pracovní smlouvy, a to na pozici provozní. Dne 31.10.2016 jí byla doručena výpověď z pracovního poměru z důvodu nadbytečnosti. Žalobkyně s výpovědí nesouhlasila, dne 14.11.2016 pak sdělila žalované, že trvá na dalším zaměstnávání. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 26.6.2018 č.j. 7C 2/2017-50 bylo určeno, že výpověď je neplatná a žalované bylo uloženo zaplatit žalobkyni náhradu mzdy do 31.12.2016. Protože žalobkyni nebyla dosud přidělována práce, ačkoliv žalobkyně sdělila žalované, že trvá na dalším zaměstnávání, domáhá se náhrady mzdy za období od 1.1.2017 do 31.8.2018, a to ve výši 229 600 Kč. Tento výpočet vychází z toho, že průměrná mzda žalobkyně činila v období od 1.1.2017 do 31.12.2017 částku 11 000 Kč měsíčně, v období od 1.1.2018 do 31.12.2018 pak částku 12 200 Kč měsíčně.

2. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout. Namítla, že oznámení o tom, že žalobkyně na dalším zaměstnávání trvá, neobdržela, když se žalobou na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru žalobkyně současně nedomáhala určení, že pracovní poměr trvá. S ohledem na uvedené tedy pracovní poměr skončil dohodou ke dni 31.12.2016 a žalobkyni nárok na náhradu mzdy po uplynutí tohoto data nevznikl. Bez ohledu na uvedené dále žalovaná navrhla, aby soud připadnou výši náhrady mzdy moderoval, neboť celková doba, za kterou žalobkyně náhradu mzdy požaduje, přesahuje 6 měsíců. Namítla, že žalobkyně po 1.1.2017 nastoupila do pracovního poměru u nových zaměstnavatelů, a to od 1.1.2017 u [anonymizováno 5 slov] [obec], následně od 1.10.2017 ještě u [právnická osoba] [právnická osoba] V době od 1.1.2017 do 31.5.2017 pak žalovaná pobírala též podporu v nezaměstnanosti, což by nečinila, pokud by měla za to, že její pracovní poměr u žalované i nadále trvá. Je třeba přihlédnout k tomu, že žalobkyně měla možnost získat práci za obdobných podmínek jako v původním zaměstnání, nicméně toho nevyužila, přičemž o její osobě mnohé vypovídá též to, že oddlužení, které jí bylo povoleno, bylo zrušeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26.3.2020 č.j. [spisová značka], neboť žalobkyně neplnila splátkový kalendář a celkově měla nedbalý a lehkomyslný přístup k plnění závazků. V odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že žalobkyně i v době převyšující poptávku zaměstnavatelů nad nabídkou se nesnažila o dosažení příjmů, nevysvětlila, proč poptávala jen pozici barmanky či číšnice a nesnažila se o jiné možnosti, zaměstnavatele neustále měnila, opakovaně ukončovala pracovní poměry a spoléhala se na podporu v nezaměstnanosti a pomoc třetích osob. Žalobkyně nemá žádnou [anonymizováno] indispozici, která by jí v zaměstnávání bránila.

3. Mezi účastníky bylo nesporné, že ve třetím čtvrtletí roku 2016 činila měsíční mzda žalobkyně u žalované vždy částku 9 900 Kč hrubého.

4. Soud ve věci provedl listinné důkazy a zjistil z nich následující skutečnosti:

5. Z pracovní smlouvy ze dne 1.5.2016 bylo zjištěno, že žalobkyně uzavřela s žalovanou pracovní smlouvu s dnem nástupu 1.5.2016 na pozici provozní se sjednanou mzdou ve výši 9 900 Kč měsíčně.

6. Z výpovědi ze dne 31.10.2016 bylo zjištěno, že žalovaná rozvázala s žalobkyní pracovní poměr výpovědí z důvodu nadbytečnosti.

7. Z dopisu ze dne 14.11.2016 bylo zjištěno, že žalobkyně oznámila žalované, že výpověď z pracovního poměru danou jí dne 31.10.2016 považuje za neplatnou a trvá na dalším zaměstnávání. Jak prokazuje podací lístek, byla tato písemnost odeslána žalované prostřednictvím pošty dne 18.11.2016.

8. Ze spisu vedeného u Okresního soudu Praha-východ pod sp.zn. 7C 2/2017 bylo zjištěno, že žalobou podanou u zdejšího soudu dne 2.1.2017 se žalobkyně domáhala neplatnosti určení rozvázání pracovního poměru výpovědí dané jí žalovanou dne 31.10.2016 a dále náhrady mzdy za dobu výpovědní doby ve výši celkem 19 800 Kč. Rozsudkem (pro uznání) ze dne 26.6.2018 č.j. 7C 2/2018-50 bylo určeno, že rozvázání pracovního poměru dané žalobkyni žalovanou dne 31.10.2016 je neplatné, a dále bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni náhradu mzdy do podání žaloby ve výši 19 800 Kč s příslušenstvím. Rozsudek nabyl právní moci dne 18.8.2018.

9. Z výplatní pásky za měsíc 10/ 2016 bylo zjištěno, že žalobkyně za 168 odpracovaných hodin (odpovídající 21 dnům) dostala mzdu ve výši 9 900 Kč. Z výplatní pásky za měsíc 11/ 2016 bylo zjištěno, že v tomto měsíci neodpracovala žádnou směnu, neboť jí byla vyplacena náhrada mzdy a dovolená.

10. Z rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajská pobočka v Ostravě ze dne 3.3.2017 č.j. OTC-849/2017-KZ1 bylo zjištěno, že žalobkyni byla s účinností od 1.1.2017 přiznána podpora v nezaměstnanosti.

11. Z mzdového výměru ze dne 1.11.2017 vystaveného žalobkyni [právnická osoba] [právnická osoba] bylo zjištěno, že s účinností od 1.11.2017 činila měsíční hrubá mzda žalobkyně u této společnosti částku 9 200 Kč s možností přiznání nenárokové složky mzdy ve výši 2 000 Kč měsíčně. Ze mzdového výměru vystaveného týmž zaměstnavatelem žalobkyni bylo zjištěno, že s účinností od 1.2.2018 činila hrubá měsíční mzda žalobkyně u této společnosti částku 12 200 Kč.

12. Z potvrzení o zdanitelných příjmech ze závislé činnosti vystavené [právnická osoba] [anonymizováno] bylo zjištěno, že mzda žalobkyně za práci pro tohoto zaměstnavatele za období od 1.1.2018 do 31.10.2018 činila 93 365 Kč.

13. Z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26.3.2020 č.j. [spisová značka] bylo zjištěno, že insolvenční soud zrušil povolené oddlužení žalobkyně a zastavil insolvenční řízení. V odůvodnění pak insolvenční soud uvedl, že po značnou dobu trvání povoleného oddlužení žalobkyně neplnila svoji povinnost, když od 1.1.2017 po dobu 5ti měsíců pobírala podporu v nezaměstnanosti, do pracovního poměru nastoupila až 1.11.2017 a opětovně 1.2.2018, toto zaměstnání ukončila po cca 1 roce, dohodu o provedení práce u [anonymizována tři slova] [obec] z 29.9.2017 ukončila již v lednu 2018, aniž v tomto měsíci práci vykonávala. Prakticky vždy se jednalo o práci obsluhy za barem, barmanky, číšnice, provozní. Žalobkyně (v procesním postavení dlužnice) doložila negativní odpověď celkem pěti zaměstnavatelů na její poptávku zaměstnání, a to na tyto pozice. Insolvenční soud uzavřel, že žalobkyně dlouhodobě nevyvíjí řádnou aktivitu k dosažení příjmů vlastní pracovní činností tak, aby v maximální míře uspokojila pohledávky insolvenčních věřitelů, po celou dobu se skutečně nesnažila o příjmy z vlastní činnosti, v době, kdy poptávka zaměstnavatelů převyšovala nabídku nijak neosvětlila, z jakého důvodu poptávala pouze pozice barmanky, číšnice, nezajímala se o jiné pracovní možnosti. Je evidentní nestálost dlužnice ve vykonávané výdělečné činnosti, kterou žalobkyně neustále mění, ukončuje pracovní poměry, opakovaně se spoléhá na podporu v nezaměstnanosti a podporu jiných osob.

14. Z výpisu z insolvenčního rejstříku žalobkyně (tento důkaz byl opatřen soudem postupem dle § 120 odst. 2 o.s.ř.) bylo zjištěno, že shora citované rozhodnutí Městského soudu v Praze jako soudu insolvenčního bylo změněno rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 17.9.2020.

15. Z usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26.1.2021 č.j. [spisová značka] bylo zjištěno, že insolvenční soud rozhodl o tom, že bere na vědomí splnění oddlužení žalobkyně jako dlužnice; zároveň rozhodl, že se žalobkyně neosvobozuje od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, ve kterém nebyly uspokojeny v insolvenčním řízení, pohledávek věřitelů, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo a dále od placení pohledávek, které věřitelé nepřihlásili, ač je přihlásit měli. V odůvodnění insolvenční soud shrnul, že v období rozhodném pro toto předmětné řízení o náhradu mzdy žalobkyně v období od 1.1.2017 do 31.5.2017 pobírala podporu v nezaměstnanosti, dále od 1.11.2017 byla zaměstnána u [právnická osoba] [anonymizováno] se sníženým úvazkem na straně zaměstnavatele; od 1.10.2017 pak měla sjednanou dohodu o pracovní činnosti s [příjmení] [anonymizována čtyři slova] [obec] s pracovním úvazkem 4, 8 či 2 hodiny měsíčně za sjednanou odměnu ve výši 150 Kč/hodina; tuto dohodu ukončila žalobkyně v lednu 2018, přičemž v lednu už žádnou práci nevykonávala. Pracovní poměr u [právnická osoba] [právnická osoba] ukončila dohodou 6.10.2018 z důvodu, že nebyla schopna práci vykonávat. Insolvenční soud shrnul, že žalobkyně jako dlužnice opakovaně neplnila povinnosti z povoleného oddlužení jí vyplývající, původní rozhodnutí o zrušení oddlužení bylo odvolacím soudem změněno jen v důvěře odvolacího soudu o změně jejího přístupu, avšak žalobkyně neplnila ani platební povinnosti, k nimž se zavázala při jednání před odvolacím soudem, o svých příjmech neinformovala ani insolvenční soud ani insolvenčního správce, zcela rezignovala na platební povinnosti v posledním měsíci trvání splátkového kalendáře. K podanému odvolání Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 24.3.2021 č.j. [spisová značka] toto usnesení změnil tak, že žalobkyni jako dlužnici přiznal osvobození od placení pohledávek v rozsahu dle § 414 insolvenčního zákona (rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bylo opatřeno soudem postupem podle § 120 odst. 2 o.s.ř.).

16. Z analýzy neobsazenosti volných pracovních míst podle profesí dostupného na portálu data.mpsv.cz (tedy Ministerstva práce a sociálních věcí) bylo zjištěno, že v [anonymizováno] [obec] bylo: (A) v I. čtvrtletí 2017 celkem 4790 neobsazených míst, a z toho pro obor: pomocní kuchaři: 357, číšníci, servírky, barmani: celkem 220, provozní pracovníci: 14, vedoucí provozu stravovacích, ubytovacích a dalších zařízení: 8, vedoucí provozu v ubytování, stravování a pohostinství (kromě školních jídelen a menz): 8; (B) II. čtvrtletí 2017 celkem 5639, z toho pro obor: pomocní kuchaři: 463, číšníci, servírky, barmani: celkem 271, provozní pracovníci: 14, vedoucí provozu stravovacích, ubytovacích a dalších zařízení: 9, vedoucí provozu v ubytování, stravování a pohostinství (kromě školních jídelen a menz): 11; (C) III. čtvrtletí 2017 celkem 6262 neobsazených míst, z toho pro obor: pomocní kuchaři: 542, číšníci, servírky, barmani: celkem 326, provozní pracovníci: vedoucí provozu stravovacích, ubytovacích a dalších zařízení: 9, vedoucí provozu v ubytování, stravování a pohostinství (kromě školních jídelen a menz): 31; (D) ve IV. čtvrtletí 2017 celkem 6885, z toho pro obor: pomocní kuchaři: 613, číšníci, servírky, barmani: celkem 352, provozní pracovníci: 14, vedoucí provozu stravovacích, ubytovacích a dalších zařízení: 5, vedoucí provozu v ubytování, stravování a pohostinství (kromě školních jídelen a menz): 44; (E) I. čtvrtletí 2018 celkem 7624 neobsazených míst, z toho pro obor: pomocní kuchaři: 727, číšníci, servírky, barmani: celkem 441, provozní pracovníci: 8, vedoucí provozu stravovacích, ubytovacích a dalších zařízení: 12, vedoucí provozu v ubytování, stravování a pohostinství (kromě školních jídelen a menz): 81; (F) II. čtvrtletí 2018 celkem 9 499 neobsazených míst, z toho pro obor: pomocní kuchaři: 980, číšníci, servírky, barmani: celkem 593, provozní pracovníci: 10, vedoucí provozu stravovacích, ubytovacích a dalších zařízení: 20, vedoucí provozu v ubytování, stravování a pohostinství (kromě školních jídelen a menz): 97; (G) III. čtvrtletí 2018 celkem 10016 neobsazených míst, z toho pro obor: pomocní kuchaři: 957, číšníci, servírky, barmani: celkem 659, provozní pracovníci: 8, vedoucí provozu stravovacích, ubytovacích a dalších zařízení: 38, vedoucí provozu v ubytování, stravování a pohostinství (kromě školních jídelen a menz): 127.

17. Z provedených důkazů má soud za prokázané, že na základě pracovní smlouvy uzavřené dne 1.5.2016 nastoupila žalobkyně jako zaměstnanec do práce k žalované, a to dne 1.5.2016. Dne 31.10.2016 dala žalovaná žalobkyni výpověď z pracovního poměru z důvodu nadbytečnosti, avšak tato výpověď byla rozsudkem (pro uznání) Okresního soudu Praha-východ ze dne 26.6.2018 č.j. 7C 2/2017-50 shledána neplatnou; rozsudek nabyl právní moci dne 18.8.2021. Žalobkyně dopisem ze dne 14.11.2016, který odeslala poštou dne 18.11.2016 sdělila žalované, že výpověď považuje za neplatnou a sdělila, že trvá na dalším zaměstnávání. Pokud žalovaná namítala, že jí žalobkyně nesdělila, že na dalším zaměstnávání trvá, tuto námitku má soud vyvrácenou jednak samotným oznámením ze dne 14.11.2016, ze kterého jednoznačně vyplývá, že žalobkyně trvá na pokračování pracovního poměru a výpověď považuje za neplatnou, a z podacího lístku k zásilce zasílané žalobkyní žalované dne 18.11.2016, z něhož je zřejmé, že byla odeslána písemnost doporučeně žalované, přičemž odeslání potvrzuje razítko pošty na [obec a číslo]. Byť nelze z podacího lístku vyčíst, jaká konkrétní písemnost byla zasílána, je zřejmá časová souvislost mezi datem vyhotovení písemnosti a jejím odesláním, přičemž nebylo tvrzeno (ani ze strany žalované ani ze strany žalobkyně), že by byly ze strany žalobkyně odesílány jiné písemnosti. Ostatně to, že žalobkyně oznámila žalované, že trvá na dalším zaměstnávání (dopisem ze dne 14.11.2016), tvrdila žalobkyně již v řízení o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru, žalovaná v tomto řízení proti uvedenému nikterak nebrojila, což vedlo k tomu, že soud ve věci rozhodl rozsudkem pro uznání.

18. V řízení bylo dále prokázáno, že žalobkyně pobírala u žalované měsíčně mzdu ve výši 9 900 Kč měsíčně hrubého, a to v měsících červenec až říjen 2016, v měsíci 11/ 2016 již práci nevykonala; za měsíc říjen 2016 odpracovala celkem 21 dnů. Po (neplatném) ukončení pracovního poměru u žalované pak byla žalobkyně v evidenci úřadu práce a pobírala 5 měsíců podporu v nezaměstnanosti až do 31.5.2017, od 1.11.2017 byla zaměstnána na pozici provozní u [právnická osoba] [anonymizováno] se sjednanou mzdou ve výši 9 200 Kč hrubého s možností navýšení o nenárokovou složku mzdy ve výši 2 000 Kč měsíčně (od 1.11.2017), za období od 1.1.2018 do 31.10.2018 pak pobírala mzdu v celkové výši za toto období 93 365 Kč. Dále od 1.10.2017 vykonávala práci na základě dohody o pracovní činnosti u zaměstnavatele [anonymizováno 5 slov] [obec] se sjednanou odměnou 150 Kč/hodina, což bylo ukončeno dohodou ke dni 31.1.2018, když v lednu 2018 již žalobkyně pro tohoto zaměstnavatele žádnou činnost nevykonala. Rozsah vykonané činnosti odpovídal řádově do 8 hodin měsíčně.

19. Dle ustanovení § 69 odst. 1, 2 zákona č. 262/2006 Sb., ve znění účinném ke dni 31.12.2016 (k němuž byl neplatně rozvázán pracovní poměr s žalobkyní, dále jen„ zák. práce“ (1) dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. Náhrada podle věty první přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru. (2) Přesahuje-li celková doba, za kterou by měla zaměstnanci příslušet náhrada mzdy nebo platu, 6 měsíců, může soud na návrh zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy nebo platu za další dobu přiměřeně snížit; soud při svém rozhodování přihlédne zejména k tomu, zda byl zaměstnanec mezitím jinde zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výdělku dosáhl nebo z jakého důvodu se do práce nezapojil.

20. Dle ustanovení § 208 zák. práce nemohl-li zaměstnanec konat práci pro jiné překážky na straně zaměstnavatele, než jsou uvedeny v § 207, přísluší mu náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku; to neplatí, bylo-li uplatněno konto pracovní doby (§ 86 a 87).

21. Dle ustanovení § 352 zák. práce průměrným výdělkem zaměstnance se rozumí průměrný hrubý výdělek, nestanoví-li pracovněprávní předpisy jinak.

22. Dle ustanovení § 353 odst. 1 zák. práce průměrný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období.

23. Dle ustanovení § 354 odst. 1 zák. práce není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak, je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí.

24. Dle ustanovení § 356 odst. 1 zák. práce průměrný výdělek se zjistí jako průměrný hodinový výdělek.

25. Dle ustanovení § 357 odst. 1 zák. práce jestliže je průměrný výdělek zaměstnance nižší než minimální mzda (§ 111), na kterou by zaměstnanci vzniklo právo v kalendářním měsíci, v němž vznikla potřeba průměrný výdělek uplatnit, zvýší se průměrný výdělek na výši odpovídající této minimální mzdě; to platí také při uplatnění pravděpodobného výdělku (§ 355).

26. Žalobkyně se v řízení domáhala náhrady mzdy za období od 1.1.2017 do 31.8.2018. Bylo prokázáno, že rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne ze dne 26.6.2018 č.j. 7C 2/2017-50 byla výpověď z pracovního poměru shledána neplatnou. Protože žalobkyně sdělila žalované svým dopisem ze dne 14.11.2016, že trvá na dalším zaměstnávání, vznikl žalobkyni v souladu s ustanovením § 69 odst. 1 zák. práce nárok na zaplacení náhrady mzdy a to až do právní moci rozsudku, kterým bylo určeno, že rozvázání pracovního poměru je neplatné, tedy 17.8. 2018 včetně (viz rozhodnutí NS SSR ze dne 23.12.1975, sp.zn. 4 Cz 42/75, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 33/1975). Jak bylo uvedeno shora, žalobkyně odeslala oznámení o tom, že trvá na dalším zaměstnávání dne 18.11.2016, a to prostřednictvím poskytovala poštovních služeb, na adresu zaměstnavatele uvedenou v pracovní smlouvě. V souladu s ustanovením § 573 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění, ve spojení s ustanovením § 4 zák. práce se má za to, že zásilka byla doručena třetí pracovní den po odeslání. Je třeba zdůraznit, že zák. práce nestanoví taxativní výčet způsobu doručení oznámení zaměstnancem zaměstnavateli; zaměstnanec může zaměstnavateli kterékoliv pracovněprávní anebo jiné jednání doručit jakýmkoliv způsobem, který se dostane do sféry dispozice zaměstnavatele (viz Bělina, M., Drápal, L. a kol. Zákoník práce. Komentář. 3. vydání. Praha: C.H.Beck, 2019, komentář k § 337 dostupný na www.beck-online.cz); zvláštní podmínky pro doručování jsou upraveny pouze pro doručování prostřednictvím sítě anebo služby elektronických komunikací, což ale není pro tento případ rozhodné. Pokud žalovaná namítala, že žalobkyně měla sdělit, že na dalším zaměstnávání trvá bez zbytečného odkladu, je třeba zdůraznit, že toto sdělení lze učinit písemně až do doby skončení pracovního poměru na základě jiné právní skutečnosti, nejpozději do skončení řízení o žalobě na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru (viz Bělina, M., Drápal, L. a kol. Zákoník práce. Komentář. 3. vydání. Praha: C.H.Beck, 2019, komentář k § 69, dostupný na www.beck-online.cz).

27. Z výše uvedených důvodů tedy soud dospěl k závěru, že žalobkyni vznikl nárok na náhradu mzdy za období od uplynutí výpovědní doby z (neplatného) rozvázání pracovního poměru výpovědí (neboť oznámení o tom, že žalobkyně trvá na dalším zaměstnávání, žalobkyně učinila ještě v průběhu běhu této výpovědní doby) do právní moci rozsudku, který bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru je neplatná, a to v souladu s ustanovením § 69 odst. 1 zák. práce, tedy od 1.1.2017 do 18.8.2018.

28. Žalovaná v řízení uplatnila nárok na moderaci náhrady mzdy, neboť dle jejího tvrzení mohla žalobkyně získat práci za obdobných podmínek jako v původním zaměstnání, nicméně toho nevyužila, aniž by pro to byl z její strany ospravedlnitelný důvod. Dle ustálené judikatury (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.12.2003 sp.zn. 21 Cdo 1103/2003) základními hledisky, které soud bere v úvahu při rozhodování o snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy (dle ustanovení § 69 odst. 2 zák. práce) jsou zejména skutečnosti, zda se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce v místě sjednaném pracovní smlouvou pro výkon práce nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat za rovnocenné místu sjednanému pro výkon práce (například v místě bydliště zaměstnance), nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například místo v obci bezprostředně sousedící s obcí bydliště zaměstnance, který do vzdálenějšího místa sjednaného pro výkon práce denně dojíždí), anebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například v jiné obci nebo kraji), zda zaměstnanec vykonával nebo mohl vykonávat takovou práci, která odpovídá druhu práce sjednanému v pracovní smlouvě, nebo práci, která je sjednanému druhu práce rovnocenná, anebo práci, jejíž výkon je pro zaměstnance výhodnější než v pracovní smlouvě sjednaný druh práce, a jakou mzdu za vykonanou práci obdržel nebo by mohl (kdyby takovou práci vykonával) obdržet. Ke snížení nebo k nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení § 69 odst. 2 zák. práce může soud přistoupit jen tehdy, je-li možné po zhodnocení všech okolností případu dovodit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci.

29. Žalovaná uplatněný nárok na moderaci opírala o tvrzení (viz tvrzení ve vyjádření ze dne 21.7.2020 a při jednání dne 7.9.2021), že žalobkyně měla v daném období dostatek příležitostí si výdělek obstarat, s ohledem na množství nabídek jiných zaměstnavatelů, přičemž o jejím nedbalém přístupu k obstarávání výdělku svědčí i to, že insolvenční soud zrušil původně žalobkyni povolené oddlužení právě tohoto důvodu.

30. V souladu s judikaturou pro posouzení, zda v případě zaměstnance jsou splněny podmínky pro snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy, není významné, zda zaměstnanec vyvíjel aktivitu k tomu, aby si zajistil jiné zaměstnání, ani zda byl evidován u úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání, neboť k přiměřenému snížení, popřípadě k nepřiznání náhrady mzdy zaměstnanci, který se po neplatném rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele nezapojil do práce u jiného zaměstnavatele, by soud mohl přistoupit – jak vyplývá z výše uvedeného - jen tehdy, bylo-li by možné po zhodnocení všech okolností případu dovodit, že zaměstnanec měl konkrétní (skutečnou) možnost zapojit se do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci, ale že této možnosti bez vážných důvodů nevyužil; se samotným nedostatkem aktivity zaměstnance při hledání jiné práce ani s tím, že se neobrátil na úřad práce se žádostí o zprostředkování zaměstnání, zákon možnost snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy nespojuje (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4124/2014).

31. Podle ustanovení § 69 odst. 2 zák. práce přesahuje-li celková doba, za kterou by měla zaměstnanci příslušet náhrada mzdy nebo platu, 6 měsíců, může soud na návrh zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy nebo platu za další dobu přiměřeně snížit; soud při svém rozhodování přihlédne zejména k tomu, zda byl zaměstnanec mezitím jinde zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výdělku dosáhl nebo z jakého důvodu se do práce nezapojil.„ Zmírňovací“ ustanovení § 69 odst. 2 zák. práce nemá zabránit tomu, aby zaměstnavatel byl za svůj nesprávný postup postižen tím, že zaměstnanci zajistí stejné plnění, jako kdyby práci vykonával, nýbrž neodůvodněnému zvýhodňování zaměstnance. Po uplynutí šesti měsíců z celkové doby, za niž by měla být zaměstnanci poskytnuta náhrada mzdy, tak ustupuje sankční a satisfakční povaha náhrady mzdy (platu) do pozadí a oproti tomu se zvýrazňuje její sociální funkce. Jde tedy především o to, zda chování zaměstnance při zajišťování si dalšího výdělku (jiného příjmu) je korektní; krácení přichází v úvahu, jestliže vlastní vinou zanedbal možnost vydělat si a tak alespoň z části nahradit ušlý příjem, nebo si naopak někde vydělával tolik, že újmu neutrpěl (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 5. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3338/2020).

32. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poté, co s ní byl (neplatně) rozvázán pracovní poměr, uzavřela nový pracovní poměr dne 1.11.2017 u [právnická osoba] [anonymizováno], kde pracovala s přestávkou do 31.10.2018, a to na pozici provozní v restauraci; její mzda odpovídala úrovni minimální mzdy (v roce 2017 ve výši 9 200 Kč hrubého, v roce 2018 ve výši 12 200 Kč hrubého). Dále pracovala na základě dohody o pracovní činnosti pro zaměstnavatele [anonymizováno 5 slov] [obec], v období od 1.10.2017 do 31.1.2018, ale rozsah této práce byl velmi omezený, max. do 8 hodin měsíčně, v lednu 2018 vůbec. Porovnáním těchto prací, které žalobkyně vykonávala u jiných zaměstnavatelů však nelze dospět k závěru, že se jednalo o práci vykonávanou za stejných nebo dokonce lepších podmínek než práce, kterou vykonávala žalobkyně u žalované na základě předmětné pracovní smlouvy. Je zřejmé, že se jednalo o práci na stejné pracovní pozici (pokud jde o zaměstnavatele [anonymizováno] [právnická osoba]), tedy pozici provozní restaurace, výše mzdy odpovídala výši minimální mzdy, nicméně žalovaná (která moderaci mzdy navrhla, a tudíž ji v tomto směru tíží břemeno tvrzení a důkazní břemeno) ani netvrdila, že podmínky výkonu zaměstnání (konkrétní pracovní náplň, místo výkonu práce) byly pro žalobkyni stejné anebo dokonce lepší než u žalované. Žalovaná omezila svá tvrzení na to, že se žalobkyně mohla nechat zaměstnat v oboru pohostinství (provozní, barmanka, servírka apod.) u jiných zaměstnavatelů, neboť nabídek z tohoto oboru dle analýzy neobsazených míst dostupných na webu Ministerstva práce a sociálních věcí několik set jen pro region [anonymizováno] [obec]. Samotná existence volných pracovních míst, bez bližší znalosti pracovních podmínek, za kterých by byla práce vykonávána, však neprokazuje důvodnost uplatněného nároku na moderaci náhrady mzdy, a to právě s ohledem na to, že nelze zjistit, dle § 69 odst. 2 zák.práce, zda pracovní podmínky, za kterých by mohla žalobkyně tuto práci vykonávat, by byly stejné nebo obdobné jako ty, za kterých práci vykonávala u žalované. Nelze navíc ani uzavřít, zda by, pokud by žalovaná o práci požádala, takovou práci získala. Je pravdou, že z rozhodnutí vydaném v insolvenčním řízení týkající se žalobkyně jako dlužnice vyplynulo, že žalobkyně řádně neplnila splátkový kalendář a k získání finančních prostředků vlastní prací (bez spoléhání se na pomoc třetích osob) přistupovala nedbale, nicméně tyto závěry nelze bez dalšího promítnout pro posouzení předmětného nároku na náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru, respektive její moderaci. Insolvenční soud při svém rozhodování zvažuje otázky uspokojování věřitelů. V řízení o náhradě mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru je pak podstatné to, zda žalobkyně vykonávala práci za stejných či dokonce lepších podmínek,, anebo zda měla reálnou možnost takovou práci si obstarat, což v řízení prokázáno nebylo. Žalovaná k výzvě soudu k navržení důkazů k prokázání svých tvrzení dle § 118a odst. 3 o.s.ř. navrhla toliko přehled volných míst na portálu Ministerstva práce a sociálních věcí, a rozhodnutí insolvenčního soudu, které nejprve zrušilo povolené oddlužení žalobkyně jako dlužnice, posléze, po změně provedené odvolacím soudem, schválilo oddlužení, nicméně neosvobodilo žalobkyni od dluhů. Tyto důkazy však neprokázaly rozhodné skutečnosti, tedy to, že žalobkyně vykonávala, respektive měla objektivní možnost vykonávat za stejných či lepších podmínek, než u žalované, a žalovaná v tomto směru tedy neunesla důkazní břemeno. Navíc nelze přehlédnout, že žalovaná mohla kdykoliv poté, co jí bylo doručeno oznámení, že žalobkyně trvá na dalším zaměstnávání a v době řízení o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru ukončit dobu, za kterou žalobkyni přísluší náhrada mzdy tím, že by jí umožnila pokračovat v práci. Z výše uvedených důvodů soud tedy shledal žalovanou uplatněný návrh na moderaci náhrady mzdy za nedůvodný.

33. Kromě nároku na náhradu mzdy za období od uplynutí výpovědní doby z (neplatného) rozvázání pracovního poměru do právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti rozvázání pracovního poměru, se žalobkyně dále domáhala nároku na náhradu mzdy za období od právní moci tohoto rozhodnutí do 31.8.2018, tj. za období od 18.8.2018 do 31.8.2018 (neboť za další období žalobkyně náhradu mzdy nepožadovala). V řízení nebylo sporné, že ani v tomto období žalovaná žalobkyni nepřidělovala práci, a tudíž za toto období má žalobkyně nárok na náhradu mzdy dle § 208 zák. práce, a to ve výši průměrného výdělku (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČR Cpjn 4/2004 ze dne 9.6.2004). Je třeba zdůraznit, že na rozdíl od nároku na náhradu mzdy v případě neplatného rozvázání pracovního poměru dle ustanovení § 69 odst. 2 zák. práce, který zakotvuje možnou moderaci výše nároku, v případě náhrady mzdy po dobu trvání jiných překážek v práci na straně zaměstnavatele dle § 208 zák. práce zákon takové snížení nepřipouští.

34. Pokud jde o samotnou výši nároku na náhradu mzdy, vycházel soud z hrubého hodinového výdělku, kterého žalobkyně dosáhla v rozhodném období, tj. předcházející čtvrtletí (viz ustanovení § 352, § 353 odst. 1, § 354 odst. 1 a § 356 odst. 1 zák. práce). Tímto rozhodným obdobím jsou měsíce říjen, listopad a prosinec 2016, tedy 4. čtvrtletí roku 2016, neboť nárok na náhradu mzdy ve smyslu ustanovení § 69 odst. 2 zák. práce vzniká nejdříve uplynutím výpovědní doby z (neplatného) rozvázání pracovního poměru výpovědí, pokud, jako se tomu stalo v tomto případě, oznámila žalobkyně žalované, že na dalším zaměstnávání trvá, již v průběhu běhu výpovědní doby (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.5.2001 sp.zn. 21 Cdo 991/2001, C 1240/2). Ze mzdových lístků za měsíc 10/ 2016 a 11/ 2016 vyplynulo, že žalobkyně v rozhodném období odpracovala celkem 21 dnů, a to v měsíci říjnu 2016, kdy za toto období jí byla vyplacena mzda ve výši 9 900 Kč. Žalobkyně tak v rozhodném období dosahovala průměrného hodinového výdělku ve výši 58,59 Kč, což odpovídá minimální mzdě pro rok 2016. Z takto vypočteného průměrného výdělku je pro účely výpočtu náhrady mzdy třeba vycházet po celou dobu uplatněného nároku na náhradu mzdy (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.7.2010 sp.zn. 21 Cdo 1474/2009). Za období od 1.1.2017 do 17.8.2018 (do právní moci rozsudku, který byla určena neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí) vznikl žalobkyni nárok na náhradu mzdy dle § 69 odst. 1 zák. práce za celkem 408 pracovních dnů, což odpovídá částce 191 596,80 Kč (408 x 8 x 58,70 Kč); za období od 18.8.2018 do 31.8.2018 pak vznikl žalobkyni nárok na náhradu mzdy dle § 208 zák. práce za celkem 10 pracovních dnů, což odpovídá částce 4 696 Kč (10 x 8 x 58,70 Kč). Celkem tak vznikl žalobkyni nárok na náhradu mzdy ve výši 196 292,80 Kč. Soud dodává, že nebyly splněny podmínky pro to, aby při výpočtu průměrného výdělku nebylo třeba vycházet z výdělku pravděpodobného, neboť žalobkyně v rozhodném období odpracovala 21 dnů (viz § 355 odst. 1 zák.práce).

35. Žalobkyně se domáhala náhrady mzdy ve výši 11 000 Kč měsíčně za rok 2017 a za rok 2018 ve výši 12 200 Kč měsíčně; tato výše mzdy však neodpovídá výši prokázaného průměrného výdělku žalobkyně v rozhodném období u žalované, což ostatně ani žalobkyně netvrdila, neboť tvrdila, že se jednalo o její výdělek v roce 2017 a v roce 2018; tvrzené výdělky v roce 2017 a v roce 2018 však nejsou pro toto řízení podstatné. Zjištěný průměrný hrubý výdělek pro účely náhrady mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru nelze ani valorizovat, tedy navýšit jej na úroveň odpovídající minimální mzdy stanovené pro příslušný rok, neboť zákonná úprava, na rozdíl od náhrady mzdy při nároku na náhradu škody, takovou možnost nepřipouští (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.5.2020 sp.zn. 21 Cdo 3191/2018).

36. Soud tedy žalobě vyhověl co do částky 196 292,80 Kč a co do částky 38 003,20 Kč žalobu zamítl.

37. Pokud jde o příslušenství, žalobkyně nárokovala zákonné úroky z prodlení z žalované částky 229 600 Kč od 1.9.2018. Byť žalobkyně číselně nespecifikovala výši úroků z prodlení, jednoznačně vyjádřila, že výše má odpovídat právním předpisům stanovujícím výši úroků z prodlení; soud tedy v tomto směru nevyzýval žalobkyni k odstranění vad ani doplnění tvrzení (viz rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 1.11.2016 III .ÚS 1320/16). Výši (zákonného) úroku z prodlení tak soud stanovil v souladu s ustanovením § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., v platném znění, ve spojení s § 4 zák. práce, a to ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění. Konkrétní výše se pak k odvíjí od splatnosti jednotlivých nároků na náhradu mzdy, kdy splatnost náhrady mzdy je v souladu s ustanovením § 144 ve spojení s § 141 odst. 1 zák. práce splatná nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vznikl nárok na náhradu mzdy.

38. Pro účely stanovení příslušenství soud odlišil nároky na náhradu mzdy za jednotlivé měsíce, a to po částech, kdy vzhledem ke splatnosti platila totožná výše zákonných úroků z prodlení. Splatnost náhrady mzdy za období od 1.1.2017 do 30.6.2017 nastala ve všech případech do 31.7.2017, tomu odpovídá zákonný úrok z prodlení (platný až do 4.8.2017) ve výši 8,05%; náhrada mzdy za toto období (126 pracovních dnů x 8 hodin x 58,70 Kč) činila 59 169,60 Kč, z celé částky pak soud přiznal úrok z prodlení ve výši 8,05% ročně, a to od 1.9.2018, neboť za předchozí období žalobkyně příslušenství nepožadovala. Splatnost náhrady mzdy za období od 1.7.2017 do 30.9.2017 byla nejpozději 31.10.2017, tomu odpovídá zákonný úrok z prodlení (platný od 4.8.2017 do 3.11.2017) ve výši 8,25%; náhrada mzdy za toto období (62 pracovních dnů x 8 hodin x 58,70 Kč) činila 29 115,20 Kč, z celé částky pak soud přiznal úrok z prodlení ve výši 8,25% ročně, a to od 1.9.2018, neboť za předchozí období žalobkyně příslušenství nepožadovala. Splatnost náhrady mzdy za období od 1.10.2017 do 31.12.2017 byla nejpozději 31.1.2018, tomu odpovídá zákonný úrok z prodlení (platný od 3.11.2017) ve výši 8,5%; náhrada mzdy za toto období (62 pracovních dnů x 8 hodin x 58,70 Kč) činila 59 169,60 Kč, z celé částky pak soud přiznal úrok z prodlení ve výši 8,5% ročně, a to od 1.9.2018, neboť za předchozí období žalobkyně příslušenství nepožadovala. Splatnost náhrady mzdy za období od 1.1.2018 do 30.4.2018 byla nejpozději 31.5.2018, tomu odpovídá zákonný úrok z prodlení (platný od 2.2.2018) ve výši 8,75%; náhrada mzdy za toto období (83 pracovních dnů x 8 hodin x 58,70 Kč) činila 38 976,80 Kč, z celé částky pak soud přiznal úrok z prodlení ve výši 8,75% ročně, a to od 1.9.2018, neboť za předchozí období žalobkyně příslušenství nepožadovala. Splatnost náhrady mzdy za období od 1.5.2018 do 30.6.2018 byla nejpozději 31.7.2018, tomu odpovídá zákonný úrok z prodlení (platný od 28.6.2018 do 3.8.2018) ve výši 9%; náhrada mzdy za toto období (42 pracovních dnů x 8 hodin x 58,70 Kč) činila 19 723,20 Kč, z celé částky pak soud přiznal úrok z prodlení ve výši 9% ročně, a to od 1.9.2018, neboť za předchozí období žalobkyně příslušenství nepožadovala. Pokud jde o splatnost náhrady mzdy za měsíc červenec, nastala 31.8.2018, soud tedy přiznal úrok z prodlení ve výši 9,25% (platný k tomuto dni) z částky odpovídající náhradě mzdy za toto období (20 dnů x 8 hodin x 58,70 Kč), tedy ve výši 9 392 Kč od 1.9.2018. Splatnost náhrady mzdy za měsíc srpen nastala 30.9.2018, soud tedy přiznal nárok na úroky z prodlení z náhrady mzdy za tento měsíc (23 dnů x 8 hodin x 58,70 Kč) ve výši 10 800,80 Kč až od 1.10.2018; žalobou uplatněný nárok na úrok z prodlení z této částky od 1.9.2018 do 30.9.2018 jako nedůvodný zamítl; výše úroků z prodlení platná k 1.10.2018 odpovídá částce 9,5% (od 27.9.2018).

39. Pokud jde o nárok na náhradu nákladů řízení, žalobkyně byla úspěšná v částce 196 292,80 Kč z původně požadované částky 229 600 Kč, což odpovídá úspěchu žalobkyně v rozsahu 85%, neúspěchu pak v rozsahu 15%. Soud proto přiznal žalobkyni v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř. nárok na náhradu nákladů řízení v rozsahu 70% Tyto náklady se sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 5 740 Kč, odměny advokáta ve výši 9 220 Kč (dle § 7 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, v platném znění, dále jen„ advokátní tarif“) za každý ze 2 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, účast na jednání soudu dne 7.9.2021), paušální náhrada hotových výdajů advokáta za každý ze dvou shora uvedených úkonů právní služby ve výš 300 Kč, dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, 21% DPH z uvedených částek (bez soudního poplatku) ve výši 3 998,40 Kč, celkem tedy 28 778,40 Kč; 70% z této částky pak představuje částku 20 144,88 Kč.

40. Lhůta k plnění byla určena v obecné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř.); náhrada nákladů řízení na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

41. Protože žalobkyně byla usnesením ze dne 3.3.2020 č.j. 9C 87/2019-60 částečně osvobozena od placení soudních poplatků v rozsahu 50%, uložil soud žalované, která je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení, povinnost k zaplacení soudního poplatku (dle § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění), a to ze základu odpovídajícímu částce, se kterou byla žalobkyně v řízení úspěšná (částka 191 596,80 Kč), čemuž odpovídá soudní poplatek 9 615 Kč. Protože žalobkyně byla osvobozena od placení soudních poplatků v rozsahu 50%, uložil soud žalované k zaplacení jednu polovinu takto stanoveného soudního poplatku, tj. 4 807,50 Kč. Splatnost poplatku byla stanovena v souladu s § 7 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění.