9 C 88/2021-61

Rubrum

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl soudcem JUDr. Helenou Koniorovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o zaplacení 36.597 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba o 36.597 Kč s příslušenstvím se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce podal dne 30. 3. 2021 k Okresnímu soudu v Litoměřicích žalobu proti žalovanému o zaplacení částky ve výši 36.597 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že účastníci řízení uzavřeli dne 4. 7. 2017 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 70.000 Kč. K vyplacení úvěru žalovanému došlo dne 7. 7. 2017. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru ve výši efektivní úrokové sazby 85,81 % p.a. Žalovaný se zavázal vrátit tuto částku žalobci ve 42 měsíčních splátkách ve výši 4.188 Kč počínaje srpnem 2017. Žalobce popsal, jakým způsobem prověřil úvěruschopnost žalovaného a v žalobě vymezil částky, které žalovaný splácel pravidelně v měsíčních splátkách počínajíc dnem 11. 8. 2017 s tím, že naposledy splátku zaplatil dne 4. 6. 2020. Žalobce poukázal a vysvětlil, že má právo po žalovaném požadovat smluvní pokutu, kterou vymezil jednak na pevnou částku ve výši 499 Kč a jednak na sazbu 0,1 % z dlužné jistiny úvěru ve výši 30.547,07 Kč za každý den prodlení. Žalobce uvedl, že žalovaný nezaplatil splátku č. 35 splatnou dne 14. 6. 2020, takže k datu 18. 8. 2020 došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění celého úvěru. Žalobce tvrdil, že nesplacená jistina představuje částku 30.547,07 Kč. Vysvětlil, že úrok z úvěru je zahrnutý do každé splátky a odpovídá výši úroku přirostlému k jistině úvěru k poslednímu dni splatnosti dané splátky. Žalobce požaduje po žalovaném rovněž náklady na uplatnění pohledávky vyčíslené na 1.000 Kč.

2. Soud žalobě vyhověl platebním rozkazem ze dne 22. 4. 2021, který se nepodařilo žalovanému doručit do vlastních rukou, takže byl usnesením soudu ze dne na den 12. 5. 2021 zrušen a ve věci bylo nařízeno ústní jednání.

3. Soud provedl důkaz oznámením o schválení úvěru ze dne 10. 7. 2017, splátkovým kalendářem ze dne 10. 7. 2017, kartou klienta vypracovanou žalobcem ze dne 29. 3. 2021, jakožto dnem tisku této karty, oznámením žalobce ze dne 18. 8. 2020 o zesplatnění úvěru s vyčíslením dlužné částky na 32.046 Kč, návrhem na uzavření smlouvy o úvěru a smlouvou o úvěru ze dne 4. 7. 2017, dodejkou ze dne 11. 7. 2017, výzvou k zaplacení ze dne 14. 8. 2020, 15. 7. 2020, 16. 12. 2019, předsmluvním formulářem ze dne 4. 7. 2017, hodnocením klienta ze dne 4. 7. 2017, prohlášením klienta ze dne 4. 7. 2017, předžalobní výzvou právní zástupkyně žalobce ze dne 10. 3. 2021, výpisem záznamů z registru SOLUS, podacím archem žalobce ze dne 10. 3. 2021, údajem o osobních datech žalovaného ze dne 13. 6. 2017, dokladem o vyplacení úvěru ze dne 7. 7. 2017, pracovní smlouvou ze dne 27. 2. 2004 a dohodou o změně pracovní smlouvy žalovaného ze dne 29. 6. 2008, vyúčtováním mzdy žalovaného za duben a květen 2017, potvrzením [bankovní ústav] [příjmení] [příjmení] o příchozích platbách žalovaného, dne 9. 5. 2017, 8. 6. 2017.

4. Soud řádně a včas doručil žalovanému jednak žalobu a jednak usnesení ze dne 4. 6. 2021, č.j. 9 C 88/2021-51, ve kterém vyzval žalovaného, aby se ve lhůtě stanovené soudem vyjádřil k žalobě, která je připojena.

5. Žalovaný se ve stanovené lhůtě písemně k podané žalobě nevyjádřil.

6. Při právním posouzení věci soud rozhodoval podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, č. 257/2016 Sb., je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

7. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku, zákona č. 89/2012 Sb., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

8. Podle § 588 občanského zákoníku, zákona č. 89/2012 Sb., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

9. Podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, zákona č. 89/2012 Sb., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

10. Podle § 1968 občanského zákoníku, zákona č. 89/2012 Sb., dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

11. Podle § 1970 občanského zákoníku, zákona č. 89/2012 Sb., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

12. Podle § 1973 občanského zákoníku, zákona č. 89/2012 Sb., dojde-li k dohodě, že dluh již splatný bude plněn ve splátkách a chce-li věřitel, aby dlužník ve splátkách platil i úroky z prodlení, musí to být výslovně dohodnuto.

13. Podle § 2 nařízení vlády České republiky č. 351/2013, kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky obchodního věstníku a veřejných rejstříků právnických a fyzických osob, výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

14. Podle § 19 odst. 1 citovaného nařízení vlády České republiky výše úroku z prodlení, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto nařízení, se řídí nařízením vlády č. 142/1994 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto nařízení.

15. Po zhodnocení výsledků provedeného dokazování a jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

16. Soud prvého stupně vycházel při svém rozhodování, ze skutkových zjištění, spočívajících v tom, že žalobce uzavřel, jakožto věřitel, se žalovaným, jakožto dlužníkem, dne 4. 7. 2017 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které poskytl žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 70.000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit žalobci poskytnutý úvěr i se sjednanými úroky a zaplatit tak žalobci celkovou částku ve výši 175.896 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku splácet v měsíčních splátkách po 4.188 Kč, v celkem 42 splátkách, takže úvěr byl sjednán na dobu určitou, a to na dobu 42 měsíců ode dne 4. 7. 2017. Žalovaný se zavázal vrátit žalobci půjčenou částku se zápůjční úrokovou sazbou 85,81 %. Žalovaný tuto úvěrovou smlouvu podepsal. Tento skutkový závěr vyplývá ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 4. 7. 2017.

17. Žalobce oznámil dopisem ze dne 10. 7. 2017 žalovanému, že schválil úvěr ve výši 70.000 Kč a v tomto dopise opakoval údaje o celkové částce, kterou má klient zaplatit, ve výši 175.896 Kč. K tomuto dopisu je připojen splátkový kalendář ke smlouvě o úvěru [číslo] ve kterém je vyznačeno celkem 42 splátek s tím, že první splátka ve výši 4.188 Kč je vyznačena se splatností na den 14. 8. 2017 a poslední 42. splátka opět ve výši 4.188 Kč je vyznačeno se splatností na den 14. 1. 2021. Tento skutkový závěr vyplývá z dopisu ze dne 10. 7. 2017 a ze splátkového kalendáře ke smlouvě o úvěru [číslo].

18. Žalobce v kartě klienta kromě údajů o sjednaném úvěru, jeho výši, částce, kterou je povinen žalovaný žalobci zaplatit uvedl zaměstnavatele žalovaného a vyčíslil částky, kterých se žalobou domáhá. Tento skutkový závěr vyplývá z karty klienta.

19. Žalobce dopisem ze dne 18. 8. 2020, oznámil žalovanému, že tento je vyzván k zaplacení celkové dlužné částky ve výši 32.046 Kč, nejpozději do 10 dnů od data odeslání tohoto oznámení s upozorněním, že žalobce, v opačném případě, bude nucen přistoupit k vymáhání svých pohledávek. Žalobce vyzýval žalovaného k zaplacení dílčích splátek v dopisech ze dne 14. 8. 2020, 15. 7. 2020, 16. 12. 2019. Tento skutkový závěr vyplývá z dopisů žalobce ze dne 18. 8. 2020, 14. 8. 2020, 15. 7. 2020, 16. 12. 2019.

20. Žalobce vypracoval hodnocení klienta ze dne 4. 7. 2017, které žalovaný podepsal a žalovaný rovněž v den 4. 7. 2017, podepsal své prohlášení o majetkových a výdajových poměrech. V prohlášení žalovaného však k jeho konkrétním příjmům a výdajům nejsou uvedeny žádné skutečnosti a jsou tam zapsány kontaktní údaje na zprostředkovatele úvěru. V prohlášení je uvedeno pouze jméno, příjmení a rodné číslo žalovaného. V hodnocení klienta pak žalobce uvedl, že pravidelný měsíční čistý příjem klienta činí 28.000 Kč ze zaměstnání, k výdajům, poznamenal životní minimum 3.410 Kč, ke splátkám úvěrů, zápůjček, leasingovým splátkám, výživnému, hypotékám, poznamenal částku 10.500 Kč, ke splátkám [právnická osoba], poznamenal částku 3.583 Kč. V hodnocení klienta je uvedeno nájemné a inkaso 2.000 Kč a celkové výdaje žalovaného 19.493 Kč. Rezerva je vyznačena na částku 1.000 Kč a volné zdroje na částku 7.507 Kč. V doplňujících údajích je uvedeno, že žalovaný je svobodný, pracuje od 1. 3. 2004 u zaměstnavatele [právnická osoba], [ulice a číslo], [obec], u vzdělání má uveden výuční list a u bydlení má uvedeno bydlení u rodičů. Tento skutkový závěr vyplývá z hodnocení klienta ze dne 4. 7. 2017 a z prohlášení o majetkových a výdajových poměrech žalovaného.

21. Žalobce si opatřil výpis záznamů v registru SOLUS, ve kterém nejsou uvedeny žádné dlužné splátky žalovaného.

22. Žalobce si od žalovaného vyžádal pracovní smlouvou ze dne 27. 2. 2004, která byla sjednána od 1. 3. 2004 do 30. 6. 2004 na pracovní poměr žalovaného jako dělníka ve sklářské výrobě. Mzda nebo jiná dohoda o pracovním příjmu není obsahem této pracovní smlouvy. Žalobce měl k dispozici ještě dohodu o změně pracovní smlouvy uzavřenou mezi žalovaným a jeho zaměstnavatelem dne 29. 6. 2008 s tím, že sjednaný druh práce je ve smlouvě označen jako„ strojník sklářských zařízení“ a pracovní poměr byl změněn na dobu neurčitou. Žalobce měl dále k dispozici mzdové listy žalovaného za duben 2017, kdy obdržel na čistém příjmu z pracovního poměru částku 30.153 Kč a za květen 2017, kdy obdržel na čistém příjmu částku 52.704 Kč. Z těchto mzdových listů však vyplývá, že měsíční mzda za duben 2017 činila 23.290 Kč, za květen činila 19.519 Kč. Další částky byly částky vyplacené zaměstnavatelem žalovanému za práci ve svátek, za práce přesčas, za práce o sobotách a nedělích, takže nešlo o pravidelný měsíční příjem. Žalobce měl k dispozici potvrzení od [bankovní ústav] [příjmení] [příjmení] o tom, že žalovaný obdržel na účet dne 9. 5. 2017 částku od zaměstnavatele ve výši 30.153 Kč a dne 8. 6. 2017 částku od zaměstnavatele ve výši 52.704 Kč. Tento skutkový závěr vyplývá z pracovní smlouvy žalovaného a jejích dodatků, ze mzdových listů žalovaného za duben a květen 2017.

23. Žalobce předložil částečný výpis z účtu č. [bankovní účet], ze kterého vyplývá, že 7. 7. 2017 mu byla odepsána pod variabilním symbolem [číslo] částka ve výši 70.000 Kč, která byla nepochybně poukázána na účet žalovaného. Tento skutkový závěr vyplývá z částečného výpisu z účtu žalobce, č. [bankovní účet].

24. Právní zástupkyně žalobce dopisem ze dne 10. 3. 2021, vyzvala žalovaného k zaplacení žalované pohledávky s upozorněním, že v opačném případě se žalobce s vymáháním dlužné částky obrátí na příslušný soud. Tento skutkový závěr vyplývá z dopisu právní zástupkyně žalobce, ze dne 10. 3. 2021.

25. Soud prvého stupně se při posuzování žalobního návrhu musel nejprve zabývat tím, zda žalobce, jakožto věřitel, splnil svoji zákonnou povinnost, uvedenou ve shora citovaném ustanovení § 9 odst. 1, zákona o spotřebitelském úvěru číslo 257/2016 Sb.

26. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané pouze od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, jak je na tuto skutečnost poukazováno například v zákoně o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb., v jeho komentáři autorů Wachtlová, L a Slanina. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud ČR.

27. V dané věci se žalobce, před poskytnutím úvěru žalovanému, spokojil pouze s pracovní smlouvou žalovaného ze dne 27. 2. 2004 a s dohodou o změně pracovní smlouvy ze dne 29. 6. 2008. Rovněž měl k dispozici pouze potvrzení od zaměstnavatele žalovaného, o příjmu žalovaného z pracovního poměru za duben 2017 ve výši 30.153 Kč a za květen 2017 ve výši 52.704 Kč. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného se žalobce spokojil rovněž pouze s výpisem záznamů z registru SOLUS, kde u žalovaného nejsou zaznamenány žádné dlužné splátky.

28. Žalobce, přes nedostatek zásadních údajů o příjmech a výdajích žalovaného, vypracoval hodnocení klienta, ve kterém jsou uvedeny zcela neprokázané celkové příjmy žalovaného ve výši 28.000 Kč měsíčně ze zaměstnání, ačkoliv mzdové lístky žalovaného za duben 2017 a květen 2018 vykazují úplně jiné čisté měsíční příjmy. Dále pak žalobce poukázal v hodnocení klienta na splátky, které je žalovaný nucen splácet v celkové výši 10.500 Kč měsíčně, avšak k takovým splátkám si neopatřil žádné konkrétní listinné důkazy a zejména důkazy o tom, že takové splátky v datech jejích splatnosti žalovaný splácí. Žalobce neměl k dispozici ani jeden listinný důkaz o tom, kterým konkrétním subjektům žalovaný splácí úvěry, zápůjčky, leasing, výživné, hypotéky, případně i jiné splátky. Žalobce, v hodnocení klienta, poukázal na splátky žalovaného [právnická osoba] ve výši 3.583 Kč, avšak soudu nepředložil ani jediný důkaz o tom, že žalovaný takové splátky žalobci splácí, anebo naopak je v prodlení se splácením takových částek. Žalobce vyznačil, že žalovaný platí nájemné a inkaso 2.000 Kč, aniž by si opatřil jediný důkaz o pravdivosti těchto částek, které žalovaný musí měsíčně na nájemné a inkaso platit. Žalobce neměl jediný listinný důkaz o měsíčních výdajích žalovaného, a přesto v hodnocení klienta uvedl, že žalovaný má volné zdroje, měsíčně 7.507 Kč Tyto údaje o hodnocení klienta jsou zcela nepravdivé, protože žalobce neměl jediný důkaz o konkrétních příjmech a o konkrétních výdajích žalovaného. Rovněž si nevyžádal ani jeden důkaz od žalovaného, alespoň za posledních 6 měsíců před poskytnutím úvěru ve výši 70.000 Kč, aby tak získal konkrétní přehled o měsíčních příjmech a výdajích žalovaného a splnil tak svoji zákonnou povinnost.

29. Žalobce, jakožto věřitel, nesplnil povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele, žalovaného, splácet spotřebitelský úvěr, ve smyslu shora citovaného § 9 odst. 1, zákona o spotřebitelském úvěru, neboť vyšel z objektivně nedoloženého, osobního prohlášení žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že žalovaný nebyl evidován v databázích dlužníků.

30. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Shora uvedené závěry, dovodil Okresní soud v Litoměřicích, na základě závazných právních názorů Nejvyššího soudu České republiky, například ve věci, vedené pod sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a to v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, nebo v rozsudku, ze dne 25. 7. 2018, NS ČR, vydaném ve věcí vedené pod sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

31. Porušení povinnosti, stanovené v § 9 odst. 1, nebude mít vždy za následek absolutní neplatnost takto sjednané smlouvy. V souladu s § 586 odst. 2 občanského zákoníku, z. č. 89/2012 Sb., je na spotřebiteli, aby se případné neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru dovolal. Současně je nutno ustanovení o neplatnosti vnímat, podle § 586 odst. 1 občanského zákoníku, z. č. 89/2012 Sb., jako ustanovení na ochranu zájmu spotřebitele. Proto je to výlučně spotřebitel, a nikoliv věřitel, kdo se neplatnosti smlouvy může dovolat. V závislosti na míře naplnění znaků stanovených v § 588 občanského zákoníku, z. č. 89/2012 Sb., však nelze vyloučit, že v některých konkrétních případech bude nutné jednání věřitele považovat za zjevně se příčící dobrým mravům nebo zjevně narušující veřejný pořádek, a tudíž smlouva bude neplatná absolutně.

32. V dané věci dospěl soud I. stupně k závěru, že s ohledem na nesplnění zákonné povinnosti žalobce, jakožto věřitele, prověřit schopnost žalovaného splácet úvěr, posoudil soud smlouvu o poskytnutí spotřebitelského úvěru [číslo] ze dne 4. 7. 2017, jako absolutně neplatnou. Tato neplatnost je také soudem posuzována, s ohledem na obsah ujednání, ve shora uvedené úvěrové smlouvě, neboť žalobce tuto smlouvu se žalovaným uzavřel s tím, že žalovanému skutečně vyplatil dne 7. 7. 2017 částku ve výši 70.000 Kč. Žalovaný zaplatil mnohonásobně vyšší částku, než skutečně půjčených 70 000 Kč, a to celkem 34 splátek po 4.188 Kč za dobu od 14. 8. 2017 do 14. 5. 2020. Žalovaný tak celkem žalobci zaplatil 142.392 Kč. Žalobce však požadoval po žalovaném, aby mu zaplatil celkovou částku ve výši 175.896 Kč, a to ve 42 měsíčních splátkách po 4.188 Kč, se zápůjční úrokovou sazbou ve výši 85,81 % ročně. Denní úrok tak byl žalobcem vypočten na částku ve výši 123,63 Kč.

33. Soud tedy, s ohledem na tato ujednání úvěrové smlouvy, uzavřenou smlouvu vyhodnotil jako smlouvu lichevní. Tento typ smlouvy je upraven v § 1796 občanského zákoníku, zákona č. 89/2012 Sb., dle něhož je neplatná smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.

34. Podle názoru soudu prvého stupně, je v hrubém nepoměru půjčené částky 70.000 Kč, požadavek žalobce na zaplacení celkové částky ve výši 175.896 Kč. K těmto závěrům soud dospěl i v souladu s názorem, například Ústavního soudu, vyjádřeným v jeho nálezu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18. Z nálezu vyplývá, že postupy, kdy jsou mimo jiné spotřebitelům vnucována smluvní ujednání v podobě zajištění smluvní pokutou ve výši 30 % nebo 45 % dlužné částky za prodlení s platbou splátek v řádu jednotek týdnů, je nutno považovat za nepřijatelné a uvedená ujednání označit za neplatná pro jednoznačný rozpor s dobrými mravy.

35. K tomuto závěru Ústavního soudu České republiky, soud prvého stupně musel přihlédnout v souvislosti s dalším požadavkem žalobce, uvedeným v úvěrové smlouvě, uzavřené se žalovaným dne 4. 7. 2017. Žalobce požadoval, aby mu žalovaný, v případě nezaplacení sjednaných úvěrových měsíčních splátek, zaplatil rovněž jako sankci, smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru, za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po dni zesplatnění úvěru, až do jejího úplného zaplacení. Je sice pravdou, že žalobce uplatnil, v rámci podané žaloby, smluvní pokutu v omezeném rozsahu, a to částku 4 551,95 Kč, avšak zároveň požaduje vysoký roční úrok 63,58 % z jistiny, ve výši 26 744,04 Kč od 20. 8. 2020 až do úplného zaplacení, maximálně do doby, kdy úrok dosáhne částky 211 075 Kč. Přiznání takových úroků ve zcela nepřiměřené výši, je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, jak tento závěr vyslovil rovněž Ústavní soud České republiky, kdy doporučil, aby v těchto případech, obecné soudy poskytly dlužníkovi a jeho majetku soudní ochranu, dle čl. 11 a čl. 36 odst. 1, Listiny základních práv a svobod. Všechna shora označená ujednání účastníků v úvěrové smlouvě uzavřené dne 4. 7. 2017, ať již pokud jde o smluvní pokutu, anebo smluvní úrok z půjčené částky ve výši 70 000 Kč, jsou zjevně v rozporu s dobrými mravy a soud poukazuje na obdobné názory, vyjádřené Ústavním soudem České republiky v nálezu, ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 562/12, ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 nebo v nálezu Ústavního soudu České republiky sp. zn. I. ÚS 191/11.

36. Soud prvého stupně tedy považuje sjednanou smluvní pokutu a sjednané úroky za půjčenou částku 70.000 Kč za plnění naprosto nemravné a jako takové, které vede k nepřiměřenému postižení žalovaného. K obdobným názorům dospěl i Nejvyšší soud České republiky ve věci vedené pod sp.zn. 20 Cdo 4022/2017, nebo například i ve věci vedené pod sp.zn. 20 Cdo 1857/2019.

37. S ohledem na to, že úvěrová smlouva, sjednaná účastníky dne 4. 7. 2017, je ze shora uvedených důvodů absolutně neplatná, soud posoudil po stránce právní žalobu žalobce proti žalovanému, jako bezdůvodné obohacení.

38. Okresní soud v Litoměřicích vycházel z toho, že žalobce převedl na účet žalovaného dne 7. 7. 2017 částku ve výši 70.000 Kč, když žalovaný na úhradu této částky zaplatil celkem 34 měsíčních splátek od 14. 8. 2017 do 14. 5. 2020 včetně, po 4.188 Kč měsíčně a celkem tak žalobci zaplatil 142.392 Kč. S ohledem na neplatnost úvěrové smlouvy uzavřené mezi účastníky řízení, soud tedy posoudil věc jako bezdůvodné obohacení, přičemž v tomto řízení bylo jednoznačně prokázáno, že žalobce převedl na účet žalovaného dne 7. 7. 2017 částku ve výši 70.000 Kč, kterou žalobce dávno před podáním žaloby, tedy přede dnem 30. 3. 2021, žalobci zaplatil. Žalovaný se tedy na úkor žalobce bezdůvodně neobohatil, protože částku ve výši 70.000 Kč vrátil před podáním žaloby. S ohledem na tento závěr, soudu nezbylo nic jiného, než žalobu v celém rozsahu zamítnout tak, jak je to uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

39. O náhradě nákladů řízení soud rozhodoval podle § 142 odst. 1 o.s.ř., dle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

40. Žalobce neměl ve věci úspěch, žalovaný nebyl zastoupen advokátem, takže ačkoliv měl ve věci plný úspěch, soud dospěl k závěru, že žalovanému žádné náklady tohoto řízení nevznikly, proto tedy o nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, jak je to uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

Poučení