9 Ca 117/2008 - 53

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudců Mgr. Martina Kříže a JUDr. Ivanky Havlíkové v právní věci žalobce: ROCREST ENGINEERING a.s., se sídlem Praha 4 – Krč, U Habrovky 247/11, IČ: 26705001, zast. Mgr. Karlem Tománkem, advokátem se sídlem Čerčany, Sokolská 505, adresa pro doručování Praha 7, U Papírny 9/614, proti žalovanému: Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem Praha 1, Štěpánská 28, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10.1.2008, č.j. 21325/07-1300-100719 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalovaný zamítl odvolání podané žalobcem proti platebnímu výměru na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období IV. čtvrtletí 2004, vydanému Finančním úřadem pro Prahu 4 dne 4.5.2007 pod č.j. 185803/07/004512/6961, kterým byl stanoven nadměrný odpočet v částce 598.683,- Kč namísto nadměrného odpočtu původně vykázaného v dodatečném přiznání ve výši 1.491.683,- Kč. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný konstatoval, že předmětem odvolání bylo neuznání odpočtu DPH ve výši 893.000,- Kč uplatněného žalobcem v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty za IV. čtvrtletí 2004. Odvoláním napadený platební výměr byl vydán po ukončení vytýkacího řízení, které bylo zahájeno výzvou správce daně ze dne 15.2.2005. Touto výzvou bylo žalobci uloženo odstranit pochybnosti o údajích vykázaných v přiznání a předložit doklady specifikované ve výzvě. Po doručení výzvy se uskutečnilo ústní jednání mezi žalobcem a správcem daně zachycené v protokolu ze dne 17.3.2005, jehož předmětem bylo ověřování skutečností pro správné stanovení a vybrání daně v rámci vytýkacího řízení za IV. čtvrtletí 2004. Zástupkyně žalobce při jednání uvedla, že žalobce v roce 2004 realizoval na základě smlouvy o dílo s obcí Suchomasty provedení kanalizačního řadu a čističky odpadních vod (dále jen „ČOV“) v této obci. Na základě výběrového řízení získala zakázku na zhotovení ČOV společnost REC.ing. spol. s r.o. (dále jen „REC.ing.“), pro kterou žalobce jako subdodavatel na základě smlouvy o dílo prováděl stavební práce. Dále uvedla, že vzhledem k výši poskytnuté dotace, která byla přidělena v době, kdy byly stavební práce prováděny se sníženou sazbou daně a cena za realizaci nemohla být navýšena, bylo datum uskutečnění zdanitelných plnění stanoveno na základě smluv o dílo na duben 2004. Při jednání správce daně převzal ověřené kopie faktur, smluv o dílo se společnostmi HELIO spol. s r.o., QUALITEC spol. s r.o., a záznamů o přijatých a uskutečněných zdanitelných plněních. Z předložených dokladů vyplývá, že žalobce v rozhodném zdaňovacím období uplatnil odpočet daně mj. i z faktur č. Q2004067 s datem uskutečnění zdanitelného plnění 10.11.2004, č. Q2004080 s datem uskutečnění zdanitelného plnění 6.12.2004 a č. Q2004082 s datem uskutečnění zdanitelného plnění 17.12.2004, vystavených na základě smlouvy o dílo na akci ČOV Suchomasty, 1., 2. a 3. etapa. Správce daně, aby ověřil tato plnění, zaslal dožádání na Finanční úřad v Brandýse nad Labem – Staré Boleslavi, který je místně příslušným správcem daně společnosti QUALITEC spol. s r.o. (dále jen „QUALITEC“), která uvedené faktury vydala. Vzhledem k tomu, že jmenovaná společnost mezitím změnila své sídlo, obdržel správce daně odpověď od Finančního úřadu pro Prahu 9. Z odpovědi vyplynulo, že jmenovaná společnost je nekontaktní, její jednatel nepřebírá poštu a k jednání ke správci daně se nedostavil a požadované doklady a evidenci nepředložil. Správce daně rovněž zaslal dožádání místně příslušnému správci daně společnosti HELIO spol. s .r.o. (dále jen „HELIO“), která také měla v uvedeném zdaňovacím období dodávat stavební práce na kanalizaci v obci Suchomasty žalobci. Z odpovědi na dožádání vyplynulo, že touto společností byly provedeny práce vlastními prostředky a zaměstnanci, příslušné faktury byly zaúčtovány a DPH byla vykázána v uskutečněných zdanitelných plněních této společnosti. Výzvou ze dne 9.6.2006 správce daně vyzval žalobce, aby prokázal přijetí předmětných zdanitelných plnění, pravdivost uvedených údajů a oprávněnost uplatněného nároku na odpočet daně ve smyslu § 72 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“) dle faktur č. Q2004067, Q2004080 a Q2004082 (dále též jen „sporné faktury“), protože dosud předloženými doklady nebyly vyvráceny veškeré pochybnosti o správnosti, pravdivosti a úplnosti předmětného přiznání za rozhodné zdaňovací období. Při ústním jednání konaném dne 31.8.2006 podala zástupkyně žalobce písemné stanovisko k výzvě správce daně ze dne 9.6.2006, ve kterém jako důkazní prostředky navrhla předávací protokol mezi žalobcem a jeho dodavatelem, společností QUALITEC ze dne 15.10.2004, smlouvu o dílo ze dne 20.9.2003, záznamní evidenci žalobce, výslech svědka – starosty obce Suchomasty pana J, výslech svědka stavebního dozoru pana Z, protokol o provedené kolaudaci stavby a projektovou dokumentaci stavby. Při ústním jednání pak zástupkyně žalobce na toto stanovisko odkázala. Správce daně při jednání dne 31.8.2006 požadoval předložení části účetnictví, kterou žalobce doložil v příloze další písemnosti dne 7.9.2006. Na základě žádosti správce daně Městský úřad v Berouně správci daně zaslal v příloze svého vyjádření ze dne 10.10.2006 kolaudační rozhodnutí na kanalizační stoky a ČOV pro obec Suchomasty a projektovou dokumentaci. Na základě výzvy k součinnosti třetích osob obec Suchomasty správci daně předložila smlouvu na výstavbu kanalizace uzavřenou se žalobcem pod č. 0032003, faktury vydané žalobcem, předávací protokol z 15.7.2004, kolaudační rozhodnutí a fotodokumentaci průběhu stavby. Správce daně požádal o součinnost též společnost REC. ing., která byla hlavním dodavatelem ČOV pro obec Suchomasty. Uvedená společnost poskytla správci daně smlouvu o dílo ze dne 23.7.2003 uzavřenou se žalobcem a smlouvu o dílo, kterou jako zhotovitel uzavřela s obcí Suchomasty, dále faktury přijaté od žalobce i faktury vydané obcí Suchomasty, včetně soupisu rozsahu provedených prací, předávacích protokolů a dokladů o úhradě. Z uvedených dokladů vyplynulo, že dílo bylo provedeno v jiných termínech než jak tvrdí žalobce. Za účasti zástupkyně žalobce správce daně provedl navržené výslechy svědků. Dne 17.10.2006 proběhl výslech pana J, který ve své výpovědi mj. uvedl, že na základě výběrového řízení byla provedena stavba ČOV. Současně probíhala výstavba kanalizace. Zkušební provoz byl zahájen v září 2004 a stavba byla zkolaudována v září 2005. Svědek byl přítomen při převzetí vodovodu, kanalizace i ČOV. Kanalizace a vodovod byly užívány obyvatelstvem od září 2004. ČOV byla převzata v září 2004 a zkušební provoz byl povolen již 6.8.2004. Stavba kanalizace i ČOV byla financována ze zdrojů Státního fondu životního prostředí. Svědek předložil zprávu o daňové kontrole dotace fondu provedené Finančním úřadem v Berouně. Posléze jmenovaný svědek správci daně ke své výpovědi zaslal kopie předávacích protokolů č. 1, 2 a 3 sepsaných mezí obcí Suchomasty a společností REC. ing., z nichž vyplynulo, že obec přebírala práce provedené na ČOV dne 16.1.2004, 9.4.2004 a 30.4.2004. Svědecká výpověď pana Z byla provedena dne 23.11.2006. Svědek vypověděl, že byl na stavbě jako občasný dozor a přebíral práci od dodavatelů. Uvedl, že jsou mu známy pouze technické věci, nikoli smluvní a finanční záležitosti. Stavební část čističky byla prováděna subdodávkou pro společnost REC. ing. Svědek potvrdil, že na předmětných stavbách pracovaly firmy Q UALITEC a HELIO, na které si pamatoval. Veškeré postupy konzultoval s panem Tučkem, vedoucím party. Byl přítomen zahájení zkušebního provozu i kolaudaci, jejich data si ale nepamatoval a odkázal na úřední doklady. Firma QUALITEC prováděla podle svědka zemní práce pro čističku i pro přečerpávací stanici, lámání ve skále, tj. veškerou potřebnou těžkou práci včetně úprav a násypů. Časový průběh prací však svědek nebyl schopen sdělit. Nepamatoval si, kdy došlo k převzetí stavební části ČOV společností REC. ing. od žalobce. Závěrem uvedl, že za společnosti QUALITEC a HELIO jednal pan Petr Tuček. Jako další svědek byl dne 30.11.2006 vyslechnut pan Martin Horník, bývalý jednatel společnosti QUALITEC. Ten ve své výpovědi uvedl, že společnost QUALITEC vykonávala v roce 2003 a 2004 stavební činnost, zaměstnávala 5 zaměstnanců a pracovala jak s vlastními stroji, tak se stroji pronajatými. Pokyny pracovníkům uděloval pan T. Společnost měla pro žalobce pracovat na základě smluvních podmínek sjednaných písemnou formou. Vzhledem k tomu, že rozsah prací byl větší, než byla firma schopna zvládnout, musel uzavřít další smlouvy s dalšími subjekty. Celou zakázku řídil stavbyvedoucí pan P. Svědkovi nebylo známo, zda došlo ke změně předmětné smlouvy o dílo. Nevěděl, od jakých skutečností se u sporných faktur odvozovalo datum uskutečnění zdanitelného plnění. Doklady nevystavoval, nevěděl ani, jakým způsobem a kdy došlo k jejich úhradě, pouze věděl, že byly zaúčtovány. Dne 4.1.2007 provedl správce daně výslech P, který vypověděl, že pro společnost QUALITEC pracoval jako technický dozor a řídil práce jak po stránce technické, tak po stránce fyzické práce pracovníků. Uvedl, že je spolumajitelem společnosti HELIO a v té době spolupracoval se žalobcem. Společnost HELIO z kapacitních důvodů požádala společnost QUALITEC o výpomoc na stavbě kanalizačních přivaděčů a ČOV v Suchomastech. Firma QUALITEC pak nastoupila na provedení ČOV, a to převážně na zemní práce a bourání skály. Z pověření pana H pak svědek podepsal smlouvu o dílo ze dne 20.9.2003. To, zda došlo ke změně této smlouvy, si však již nepamatoval. Svědek potvrdil, že všechny práce byly provedeny podle projektu. V průběhu svědecké výpovědi se správce daně dotazoval svědka, co a v jakém rozsahu bylo předmětem jednotlivých etap, uvedených ve fakturách vystavených firmou QUALITEC žalobci. K tomu, co bylo předmětem první etapy „Akce ČOV Suchomasty“ dle faktury č. Q2004067, svědek uvedl, že šlo o vyhloubení stavební jámy a přípravné práce pro samotnou stavbu čistírny, betonáž základové desky a nějaké šalování. Ke druhé etapě uvedené na faktuře č. Q2004080 ze 6.12.2004 se svědek vyjádřil poté, co mu zástupkyně žalobce předložila originál předávacího protokolu stavby ČOV ze dne 15.10.2004. Uvedl, že celá akce byla provedena tak, že byla fakturována po částech – etapách, které se fyzicky opakovaly, tj. bourání skály, šalování a úprava pláně pro základovou desku. Ke třetí etapě „Akce ČOV Suchomasty“, která je předmětem faktury č. Q2004082 ze dne 17.12.2004, svědek uvedl, že jde o to samé plus sběrná šachta a cca 20 až 25 m kanalizace TN 300. Na dotaz zástupkyně žalobce, zda byly všechny práce ukončeny a předány ve IV. čtvrtletí 2004, svědek odpověděl, že myslí, že ano. Žalovaný dále v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval, že s veškerými závěry a výsledky vytýkacího řízení správce daně seznámil žalobce při ústním jednání konaném dne 20.2.2007. Na základě výše uvedených důkazních prostředků správce daně dospěl k závěru, že práce na stavbě ČOV a kanalizace byly provedeny, avšak datum předání díla dne 15.10.2004 subdodavatelskou společností QUALITEC žalobci a následná fakturace ve IV. čtvrtletí 2004 neodpovídaly skutečnému stavu, protože žalobce uvedené dílo vyfakturoval společnosti REC.ing., již dříve, a to v lednu a dubnu 2004, a tento odběratel ve stejnou dobu dílo předal obci Suchomasty, aby mohl být zahájen zkušební provoz ČOV. Správce daně zhodnotil žalobcem předložené důkazní prostředky v souvislosti se vším, co v daňovém řízení vyšlo najevo, a protože shledal, že k přijetí zdanitelných plnění od společnosti QUALITEC nemohlo dojít v termínech na fakturách uvedených, vyloučil je z nároku na odpočet daně. Podrobné hodnocení důkazních prostředků správce daně uvedl ve sdělení k průběhu projednávání výsledků vytýkacího řízení č.j. 100107/07/004512/8345, které zaslal žalobci. Dne 4.5.2007 pak správce daně vystavil platební výměr na daň z přidané hodnoty, kterým stanovil nadměrný odpočet v částce 598.683,- Kč namísto původně žalobcem vykázaného nadměrného odpočtu ve výši 1.491.683,- Kč, což znamená snížení nadměrného odpočtu DPH o částku 893.000,- Kč. Proti platebnímu výměru podal žalobce odvolání, které následně doplnil. V průběhu odvolacího řízení byly výsledky dosavadního řízení dále doplňovány zasláním výzvy žalobci, aby doložil důkazní prostředky ke svým tvrzením uvedeným v odvolání a aby prokázal a doložil, na základě čeho a z jakého důvodu došlo k fakturaci ze strany firmy QUALITEC ve třech etapách, když takový způsob fakturace nebyl ve smlouvě o dílo ze dne 20.9.2003 ujednán. Dále měl žalobce prokázat a doložit, jaká konkrétní plnění byla předmětem jednotlivých etap dle uvedených faktur a od koho tato plnění přebíral. Bylo mu rovněž uloženo prokázat a doložit, na základě čeho byly stanoveny ceny jednotlivých etap. Dále měl objasnit nesrovnalost mezi datem předání prací dle předávacího protokolu z 15.10.2004 a daty uskutečnění zdanitelných plnění na sporných fakturách, včetně zdokladování skutečností rozhodných právě pro data uvedená na fakturách od firmy QUALITEC, a objasnit také nesrovnalost vyplývající z porovnání data dle předávacího protokolu od firmy QUALITEC a dřívějších dat, ke kterým předával dílo svému odběrateli a ten ve stejných dnech i konečnému zákazníkovi. Na tuto výzvu reagoval žalobce podáním ze dne 18.9.2007, v němž se vyjádřil k jednotlivým bodům výzvy, avšak pokud jde o důkazní prostředky, žádné nepřipojil a pouze odkázal na již předané dokumenty, vyjádření a výslechy svědků provedené Finančním úřadem pro Prahu 4 a Finančním úřadem v Berouně. Žalovaný po přezkoumání odvoláním napadeného platebního výměru dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že žalobce přijal od firmy QUALITEC plnění právě ke dni uskutečnění zdanitelného plnění uvedenému na sporných fakturách a že žalobce rovněž neprokázal, v jakém předmětu a rozsahu přijal od této společnosti plnění k deklarovaným datům uskutečnění zdanitelných plnění. Konstatoval, že prokázání nároku na odpočet daně je prvotně záležitostí dokladovou, jak vyplývá z ustanovení § 73 odst. 1 zákona o DPH, současně je však třeba respektovat soulad skutečného stavu se stavem formálně právním. To znamená, že ani doklady se všemi zákonem předepsanými náležitostmi nemohou být průkazem nároku na odpočet daně, není-li prokázáno, že k uskutečnění zdanitelného plnění fakticky došlo tak, jak je na nich deklarováno. Faktury předložené žalobcem sice formálně obsahovaly veškeré náležitosti daňového dokladu, ale jejich shodu se skutečností žalobce neprokázal. Zákonnými náležitostmi daňového dokladu jsou zejména údaje o rozsahu a předmětu zdanitelného plnění, datum uskutečnění zdanitelného plnění, základ daně a daň, jak vyplývá z § 28 odst. 2 písm. f), h), j) a l) zákona o DPH. V daném případě žalobce neprokázal, že skutečně přijal plnění od společnosti QUALITEC tak, jak je uvedeno ve sporných fakturách, tj. v deklarovaném rozsahu a předmětu plnění k deklarovanému datu uskutečnění zdanitelného plnění. Uvedené doklady proto nelze považovat za daňové doklady ve smyslu § 28 odst. 2 zákona o DPH, které by prokazovaly nárok žalobce na odpočet daně ve smyslu § 73 odst. 1 téhož zákona. V tomto svém závěru žalovaný vycházel z důkazních prostředků předložených a navržených samotným žalobcem, jakož i ze skutečností zjištěných vlastním šetřením v rámci součinnosti se třetími osobami a na základě dožádání zaslaného ohledně firmy QUALITEC, k nimž je dle § 31 odst. 2 daňového řádu povinen přihlížet. Sporné faktury, které žalobce předložil, samy o sobě k prokázání oprávněnosti uplatněného nároku na odpočet daně nepostačují. Prokázat nárok na odpočet daně dle žalovaného nemůže ani smlouva o dílo ze dne 20.9.2003 uzavřená mezi žalobcem jako objednatelem a firmou QUALITEC jako zhotovitelem. Tato smlouva dokládá existenci obchodně závazkového vztahu, ale nic nevypovídá o jeho skutečném naplnění, a to z hlediska věcného ani časového. Oprávněnost uplatnění nároku na odpočet daně nedokládá ani evidence pro daňové účely vedená žalobcem podle § 100 zákona o DPH, ani účetní evidence. Z podchycení předmětných faktur v povinně vedených evidencích totiž nevyplývá, jaký byl skutečný předmět a rozsah plnění ani kdy bylo plnění ze strany deklarovaného dodavatele žalobci skutečně poskytnuto a kdy ho tedy žalobce reálně přijal. Stejně tak doklady o zaplacení nejsou dokladem o naplnění podmínek nároku na odpočet daně ve smyslu prokázání toho, že k plnění došlo tak, jak je uvedeno na sporných fakturách, neboť vypovídají pouze o tocích finančních prostředků, ale nikoli již o předmětu a rozsahu plnění ani o datu jejich uskutečnění dodavatelem QUALITEC a jejich faktickém přijetí žalobcem. Žalovaný poukázal na to, že podle předávacího protokolu z 15.10.2004 podepsaného žalobcem jako objednatelem a firmou QUALITEC jako dodavatelem měly být předány výkopové práce na ČOV, výkopové práce na odpadním a přívodním potrubí, montážní práce jak potrubí, tak šachty, zásypy a konečná úprava povrchů. Z předávacích protokolů mezi žalobcem a společností REC.ing., a následně mezi společností REC. ing. a obcí Suchomasty však plyne, že uvedené práce, které měl žalobce přijímat ve IV. čtvrtletí 2004, byly provedeny a předány již v lednu a dubnu 2004. Předávacím protokolem č. 1 ze dne 16.1.2004 jsou předávány zemní práce – výkopové práce objektů, vodorovné konstrukce (např. armování základů, betonáž) i svislé konstrukce (např. dodávka a montáž armatury svislých zdí, kotvení do terénu, montáž jímky), a to již v lednu 2004. Další část díla byla předána dle předávacího protokolu č. 2 dne 5.4.2004. Jedná se o zemní práce (např. zásypy kolem objektů, položení potrubí přepadu do vodoteče, propojení kanalizace), o svislé konstrukce (např. bednění svislých zdí, betonáž, kotvení do terénu, izolace) apod. Dle předávacího protokolu č. 3 ze dne 25.4.2004 pak byla předávána konečná část díla ČOV, a to zemní práce a vozovka, terénní úpravy, štěrk pro vyrovnání, povrchová úprava stavby, výkop pro sloupky a vrata, betonování a montáž sloupků atd. Jak plyne z uvedených předávacích protokolů, k převzetí předmětného stavebního díla žalobcem od společnosti QUALITEC nemohlo dojít až 15.10.2004 ani následně podle údajů o datu uskutečnění plnění uvedených na sporných fakturách, neboť dle předávacích protokolů č. 1, 2 a 3 musely být práce provedené společností QUALITEC již nedílnou součástí předmětného díla předaného žalobcem společnosti REC.ing., ve dnech 16.1.2004, 5.4.2004 a 25.4.2004, a dále předaného ve stejných termínech obci Suchomasty jako konečnému uživateli, který na čističce zahájil zkušební provoz před 15.10.2004. Tuto skutečnost potvrzuje i rozhodnutí Městského úřadu v Berouně č.j. 4867/2004/ŽP-VOD/Li ze dne 16.8.2004, kterým bylo povoleno prozatímní užívání vodního díla, kdy byl povolen zkušební provoz ČOV v obci Suchomasty. Dílo přijímané žalobcem od společnosti QUALITEC muselo být součástí stavební části ČOV, aby vůbec mohl být povolen zkušební provoz, neboť jinak by zařízení nebylo funkční. Pokud jde o projektovou dokumentaci a rozhodnutí příslušných úřadů ve věcech prozatímního užívání vodního díla či jeho kolaudace, tyto dle žalovaného mohou doložit splnění technických a stavebních podmínek stanovených pro předmětné dílo či jeho funkčnost a způsobilost jeho uvedení do provozu a v návaznosti na to mají vypovídací schopnost o časovém sledu, v jakém nutně muselo dojít k pracím, bez jejichž provedení by nemohlo být dílo uvedeno do provozu. Je proto evidentní, že bylo- li v srpnu 2004 vodní dílo již prozatímně užíváno, nemohlo až v listopadu 2004 dojít k provedení první etapy výkopových prací s dokončením díla v prosinci téhož roku, ani k převzetí těchto prací v říjnu téhož roku. Tvrzení žalobce, že obdržel plnění od firmy QUALITEC až v říjnu, listopadu a prosinci 2004 a jaký byl skutečný předmět a rozsah tohoto plnění, dle názoru žalovaného jednoznačně nepotvrzují ani výše zmíněné výpovědi svědků. Svědkové se shodují v tom, že dílo (ČOV) bylo provedeno, a to dle projektové dokumentace a v odpovídajícím rozsahu a že se jeho provedení účastnila i společnost QUALITEC. Tuto skutečnost však správce daně ani žalovaný nerozporují, avšak sama existence ČOV nepostačuje k prokázání nároku na odpočet daně uplatněného žalobcem. Žádný ze svědků však jednoznačně neuvedl období či termín, v němž firma QUALITEC měla práce pro žalobce provádět, ani konkrétně a věrohodně neuvedl rozsah, v němž měly práce od této firmy podle etap uvedených na sporných fakturách probíhat. Stavbyvedoucí pan T sice odsouhlasil, že práce byly firmou QUALITEC ukončeny a předány ve IV. čtvrtletí 2004, toto jeho vyjádření však nekoresponduje s výše uvedenými předávacími protokoly, podle nichž byly tyto práce součástí provedených prací předaných odběrateli žalobce a současně obci Suchomasty v lednu a dubnu 2004. Žalovaný dále zmínil, že provedení prací, zejména pokud jde o zemní práce a terénní úpravy, je patrné i z fotodokumentace obce Suchomasty. Na kopii fotografie s údajem na datovací stěně ze září 2004 je zachycen objekt ČOV, kolem něhož je upraveno okolní prostranství bez známek rozestavěnosti či existence staveniště. Žalovaný konstatoval, že správce daně ověřoval skutečnosti uvedené na sporných fakturách i prostřednictvím dožádání u správce daně místně příslušného firmě QUALITEC. Tato společnost sice za období listopad a prosinec 2004 podala přiznání k DPH, ale protože se její jednatel ke správci daně na předvolání nedostavil a neposkytuje součinnost ve svém daňovém řízení, nebylo ověřeno, zda byla daň z přidané hodnoty touto společností řádně přiznána a odvedena do státního rozpočtu. K předmětu a rozsahu prací, které měl žalobce dle sporných faktur přijmout od firmy QUALITEC a jejichž skutečný předmět a rozsah v daňovém řízení neprokázal, žalovaný ještě podotkl, že pokud jde o specifikaci prací, nejsou v souladu ani předložené faktury, smlouva o dílo ze dne 20.9.2003 a předávací protokol ze dne 15.10.2004. Dle smlouvy o dílo měly být firmou QUALITEC poskytnuty stavební a terénní práce v rozsahu: dodávka zemních prací na stavbě ČOV, dodávka materiálu, terénní úpravy a vybudování a odstranění zařízení staveniště. Dle předávacího protokolu měly být dne 15.10.2004 žalobci předány výkopové práce na ČOV, výkopové práce na odpadním a přívodním potrubí, montážní práce potrubí a šachty, zásypy a konečná úprava povrchů. Z předávacího protokolu nevyplývá, že by došlo k dodávce materiálu a vybudování a odstranění zařízení staveniště, jak je uvedeno ve smlouvě, a ve smlouvě zase nejsou ujednány montážní práce. Podle smlouvy mělo být fakturováno po kompletním dokončení a předání díla závěrečnou fakturou, naproti tomu žalobci byly vystaveny tři faktury na první, druhou a třetí etapu „Akce ČOV Suchomasty“. Změnu smluvního ujednání přitom žalobce neuvedl a nevyplynula ani z výpovědí zúčastněných osob. Předmětem jednotlivých etap měly být dle vyjádření žalobce v doplnění odvolání ze dne 18.9.2007 konečné úpravy povrchů, které byly ponechány až do doby ověření plné funkčnosti ČOV. Toto vyjádření žalobce však nekoresponduje s tím, co k předmětu jednotlivých etap vypověděl svědek T, který na stavbě čističky pracoval jako technický dozor a měl řídit práce na ní prováděné. Pokud jde o datum uskutečnění zdanitelných plnění deklarované spornými fakturami, žalobce nedoložil žádné důkazní prostředky, ze kterých by bylo patrné, jaké skutečnosti rozhodné pro stanovení data uskutečnění zdanitelných plnění v tyto dny nastaly. Z provedeného hodnocení důkazních prostředků tak vyplývá, že žalobce nepředložil a nenavrhl důkazní prostředky jednoznačně dokládající, v jakém předmětu a rozsahu přijal od firmy QUALITEC plnění, na která byly jménem této společnosti vystaveny sporné faktury s daty uskutečnění zdanitelných plnění 10.11.2004, 6.12.2004 a 17.12.2004. Nebyla tedy prokázána věcná a časová opodstatněnost sporných faktur, a to zejména v náležitostech dle § 28 odst. 2 písm. f) a h) zákona o DPH, a uvedené faktury tak nejsou řádnými daňovými doklady, které by byly způsobilé prokázat nárok žalobce na odpočet daně. V další části odůvodnění napadeného rozhodnutí se žalovaný zabýval jednotlivými odvolacími námitkami žalobce. Ten v odvolání namítl, že správce daně nezpochybnil provedení stavebních prací ani záznamní evidenci a neosvědčil, že by nesrovnalosti v datu převzetí prací a v datu vystavení daňových dokladů byly tak závažné, aby vedly ke stanovení daně podle pomůcek. Správce daně stanovil daň formou dokazování, přičemž neuznal odpočet daně na základě absence náležitostí výše uvedených daňových dokladů. Tím porušil § 2 odst. 3, § 16 a § 31 daňového řádu, neboť nehodnotil důkazní prostředky v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a nepřihlížel ke všem skutečnostem, které byly při daňové kontrole zjištěny, když požadoval prokázání obecně známých skutečností nebo skutečností známých správci daně z jeho činnosti. Žalobce dále v odvolání namítl, že vytýkací řízení trvalo neúnosně dlouho. To, že správce daně stanovil daň dokazováním, dle žalobce neznamená, že je při hodnocení důkazů vybaven pouze pravomocemi. Dosáhnout cíle řízení, tj. stanovení a vybrání daně, lze jedině v souladu s ustanovením § 2 odst. 1 daňového řádu a k tomuto cíli lze použít pouze postupu, který je v souladu se zákony a jinými obecně závaznými právními předpisy. Přestože prokazování daňových povinností je prvotně záležitostí dokladovou, je třeba respektovat potřebu souladu skutečného stavu se stavem formálně právním a nelze bez dalšího vyloučit, že průkaznost vynaložených výdajů lze osvědčit také jiným způsobem než jen účetním dokladem, jak vyplývá z § 31 odst. 4 daňového řádu. Podle § 73 odst. 12 zákona o DPH lze chybějící náležitost daňového dokladu nahradit dokazováním podle § 31 odst. 9 daňového řádu. Žalobce v odvolání dále argumentoval tím, že předložil účetnictví, smluvní a stavební dokumentaci, navrhl výslech svědků a poukázal na výsledek kontrolních zjištění Finančního úřadu v Berouně. Tyto navržené důkazní prostředky však správce daně neakceptoval a požadoval prokázání skutečností a odstranění svých pochybností za situace, kdy měl veškeré doklady a účetní evidenci k dispozici a mohl tak nahradit chybějící náležitost daňového dokladu dokazováním. Žalobce v odvolání poukázal na závěry vyjádřené v rozsudku Krajského soudu v Ostravě publikovaného pod č. 39 Sb. NSS, podle kterého rozhoduje-li správní orgán v neprospěch daňového subjektu z důvodu neunesení důkazního břemene podle § 31 odst. 9 daňového řádu, pak takový závěr předpokládá, že správní orgán řádně a úplně provede navržené důkazy. Žalobce považuje za chybnou argumentaci správce daně, že svědci sice potvrdili existenci firem a provedených prací, ale nebyli schopni dosvědčit, že by předmět a rozsah plnění, které žalobce přijal od společnosti QUALITEC, beze zbytku odpovídal předmětu a rozsahu plnění podle smlouvy o dílo ze dne 20.9.2003, zvláště pokud je toto vyžadováno od svědků, kteří nejsou zástupci smluvních stran, jako byl např. starosta Š. Tímto argumentem správce daně popírá smluvní volnost účastníků smluvního vztahu, když i dodatek uzavřený ústně (např. v místě stavby) s ohledem na skutečnosti, které nemohla žádná ze smluvních stran předpokládat při uzavírání smlouvy o dílo ze dne 20.9.2003, má platnost a je závazný pro obě strany. Žalobce rovněž v odvolání namítl, že správce daně porušil základní zásady daňového řízení ve smyslu § 2 odst. 1 daňového řádu a že platební výměr byl vydán na základě chybně vedeného vytýkacího řízení. Při hodnocení výše uvedených odvolacích námitek žalovaný konstatoval, že správce daně neměl důvod ke stanovení daně podle pomůcek, protože daň bylo možné stanovit dokazováním a na základě důkazního řízení byl také vyloučen nárok na odpočet uplatněný na základě sporných faktur. Námitka směřující ke stanovení daně na základě pomůcek je proto zcela nepřípadná. Pokud jde o námitky ohledně nedodržení zásady volného hodnocení důkazů, žalobce nespecifikoval, u kterých důkazních prostředků spatřuje pochybení správce daně, a žalovaný se proto nemůže s touto námitkou vypořádat jinak než v obecném smyslu. Konstatoval, že při přezkoumávání postupu správce daně neshledal, že by z jeho strany došlo k opomenutí některého z navržených důkazních prostředků nebo že by některý z nich nebyl předmětem hodnocení. Správce daně dle mínění žalovaného při hodnocení důkazů vycházel ze znění § 2 odst. 3 daňového řádu, když zrekapituloval průběh řízení tak, aby bylo jasné, jaké důkazní prostředky byly prováděny, stručně a jasně vyložil, které skutečnosti považuje za prokázané a které nikoli. Své závěry pak správce daně uvedl v protokolu o projednání výsledků vytýkacího řízení, dále ve sdělení k průběhu projednávání výsledků vytýkacího řízení a ve sdělení důvodů odlišného vyměření daně, ze kterých plyne, že při formulování svého nálezu vycházel z ustanovení § 31 daňového řádu. Ze spisového materiálu je rovněž patrno, že správce daně nepožadoval prokazování obecně známých skutečností ve smyslu § 31 odst. 3 daňového řádu, jak namítá žalobce, ale právě naopak. S ohledem na způsob vymezení plnění uvedených na sporných dokladech vždy vyžadoval prokázání konkrétních skutečností. Vzhledem k tomu, že u žalobce bylo prováděno vytýkací řízení podle § 43 daňového řádu z důvodu pochybností správce daně o správnosti, pravdivosti a průkaznosti daňového přiznání předloženého žalobcem za IV. čtvrtletí 2004, nemohlo dojít k porušení ustanovení § 16 daňového řádu, protože správce daně daňovou kontrolu neprováděl. Povinnost přihlédnout ke všem okolnostem, které byly v průběhu řízení zjištěny, vyplývá z § 2 odst. 3 daňového řádu; jeho nedodržení v dané věci žalovaný neshledal. K námitce stran neúnosně dlouhého trvání vytýkacího řízení žalovaný poznamenal, že v dané věci došlo k prodloužení lhůty pro skončení vytýkacího řízení. Žalovaný neshledal, že by správce daně v řízení porušil ustanovení § 2 odst. 1 a 2 daňového řádu. Má za to, že správce daně postupoval v souladu s právními předpisy a chránil zájem státu, když ověřoval, zda žalobce dodržel zákonné podmínky odpočtu daně, který nárokoval. V tomto směru nedošlo k žádnému upřednostnění zájmu státu a nárok na odpočet daně nebyl uznán proto, že žalobce neunesl důkazní břemeno, které ho v této věci stíhá podle § 73 odst. 1 zákona o DPH i § 31 odst. 9 daňového řádu. K porušení práv žalobce v průběhu daňového řízení ze strany správce daně rovněž nedošlo, neboť žalobce svá práva uplatňoval a realizoval v rozsahu dle svého uvážení. Mezi správcem daně a žalobcem docházelo v průběhu řízení ke spolupráci a žalobce nebyl v tomto směru nikterak omezován. Žalovaný vyslovil souhlas s konstatováním žalobce ohledně nutnosti respektovat zásadu materiální pravdy v daňovém řízení, vyjádřenou shodností stavu formálně deklarovaného se stavem skutečným. Dodal, že u žalobce se nejednalo o průkaznost vynaložených výdajů, ale o nárok na odpočet daně, pro jehož uznání nestačí formálně správný daňový doklad ve smyslu zákona o DPH, tedy nikoli doklad účetní. K odvolací námitce, že chybějící náležitost daňového dokladu lze nahradit dokazováním podle § 31 odst. 9 daňového řádu, žalovaný uvedl, že nárok na odpočet daně nebyl žalobci uznán z toho důvodu, že neprokázal náležitosti uvedené na sporných fakturách, tj. neprokázal, že přijal plnění tak, jak je těmito fakturami deklarováno. Důvodem neuznání nároku na odpočet daně nebyla absence některé z náležitostí daňového dokladu, a uvedená námitka je proto neopodstatněná. Ze spisového materiálu je zjevné, že správce daně se zabýval všemi důkazními prostředky, provedl je, řádně zhodnotil a s jejich hodnocením žalobce seznámil. Tvrzení žalobce, že správce daně neprovedl řádně a úplně jím navržené důkazy, proto dle žalovaného nemá oporu ve spisovém materiálu a k porušení závěrů učiněných NSS, které žalobce namítal, nedošlo. K odvolací námitce, že svědci, kteří nejsou zástupci smluvních stran, nebyli schopni dosvědčit přijetí plnění beze zbytku, žalovaný uvedl, že pro prokázání oprávněnosti nároku na odpočet daně bylo i s ohledem na způsob vymezení předmětu a rozsahu plnění na sporných fakturách podstatné, aby žalobce prokázal, v jakém předmětu a rozsahu plnění skutečně přijal. Na dokladech je totiž uveden základ daně v celkové výši 4,700.000,- Kč, který odpovídá dohodnuté ceně podle zmíněné smlouvy o dílo. Rozsah plnění dle faktur by proto měl odpovídat rozsahu dohodnutého plnění. Skutečný předmět a rozsah plnění k deklarovaným datům jejich uskutečnění však žalobce neprokázal a tento jednoznačně nevyplýval ani z listin, které k tomu žalobce předložil. K této věci neposkytli jednoznačné vyjádření ani vyslýchaní svědci, kteří sice potvrdili, že práce na stavbě byly provedeny, ale nedosvědčili přijetí plnění podle smlouvy. Rozpory mezi předmětem plnění vymezeným na dokladech, resp. ve smlouvě, prohloubil i odlišný předmět plnění uvedený na předávacím protokolu ze dne 15.10.2004. V rámci celého daňového řízení se žalobce nezmínil o tom, že by v průběhu provádění díla došlo třeba i k ústní změně smlouvy a takovou skutečnost nepotvrdili ani svědci. Okolnost, že provedené svědecké výpovědi nepřispěly k objasnění předmětu a rozsahu plnění, který měl žalobce přijmout od firmy QUALITEC, nijak nezasahuje do smluvní volnosti zúčastněných stran. Žalovaný proto odmítá, že by hodnocením svědeckých výpovědí jako důkazních prostředků byla porušena Ústavou zaručená práva a svobody. Na základě výše uvedených skutečností žalovaný neshledal, že by vytýkací řízení bylo vedeno v rozporu s daňovým řádem, a neshledal ani porušení zásad daňového řízení. Žalovaný dále v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval, že v rámci doplnění odvolacího řízení žalobce v reakci na výzvu ze dne 28.8.2007 ve svém vyjádření ze dne 18.9.2007 uvedl, že z důvodu rychlého postupu prací došlo k dohodě s investorem o předání díla v březnu 2004 tak, aby bylo možné provést ověření funkčnosti jak kanalizačního řadu, tak ČOV. S dodavatelskou firmou QUALITEC však byla smlouva č. 042003 ponechána v původním znění, a to z důvodu smluvní jistoty objednatele (žalobce) ve věci řádného dokončení díla. Z důvodu dokončovacích prací pak došlo k předání v etapách a v termínech uvedených na sporných fakturách. Předmětem konkrétních plnění jednotlivých etap předání měly být konečné úpravy povrchů, které předával pan T. Cena za jednotlivá etapová plnění byla stanovována dohodou, a to dle poměru dokončených úprav povrchu a celkové ceny díla. K tomu žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že nezpochybňuje provedení prací žalobcem na ČOV a kanalizaci v obci Suchomasty, nesouhlasí však s tvrzením žalobce, že k předání díla od společnosti QUALITEC došlo 15.10.2004. Jako důkaz o tom, že práce byly předány již dříve, vyhodnotil správce daně a následně i žalovaný předávací protokoly mezi žalobcem a společností REC.ing., a následně i obcí Suchomasty, jak je popsáno shora. Žalobce měl dále objasnit nesrovnalost mezi datem předání prací dle předávacího protokolu od dodavatele QUALITEC ke dni 15.10.2004 a daty uskutečnění zdanitelných plnění na sporných fakturách (10.11.2004, 6.12.2004 a 17.12.2005). Zároveň měl doložit, jaké rozhodné skutečnosti nastaly právě k těmto datům uskutečnění zdanitelných plnění a prokázat, že fakturovaná plnění přijal právě k deklarovaným datům uskutečnění zdanitelného plnění. Měl vysvětlit i nesrovnalost vyplývající z toho, že od dodavatele QUALITEC měl dle předávacího protokolu ze dne 15.10.2004 přijmout plnění fakturovaná dne 10.11.2004, 6.12.2004 a 17.12.2004, která však měla být použita pro uskutečnění plnění, která žalobce svému odběrateli, společnosti REC. ing., poskytl k 16.1.2004, 5.4.2004 a 25.4.2004 s tím, že tato společnost jakožto hlavní zhotovitel díla měla konečné dílo předat obci Suchomasty, k čemuž došlo již v lednu a dubnu 2004. Žalobce v tomto směru uvedl, že jde o důsledek průběhu provádění díla s požadavkem na minimalizaci případné reklamace či sankce za nekvalitní provedení díla ze strany investora. Jedinou možností, jak donutit dodavatele k řádnému plnění smlouvy, je převzít dílo a vyúčtování až po naprostém a kompletním zhotovení subdodávky. Nesrovnalosti mezi daty uskutečnění zdanitelného plnění pak žalobce vysvětluje tím, že došlo k předání díla a následně k jeho vyúčtování až po ověření funkčnosti předávaného celku. Zdánlivá nesrovnalost dle žalobce vychází z nepochopení praxe při provádění stavebního díla a jeho kompletního předávání. K tomuto svému vyjádření nicméně žalobce nepředložil žádné doklady, navrhl pouze důkazy, které správce daně získal již dříve a které jsou popsány shora. Jedná se zejména o výslechy svědků provedené Finančním úřadem pro Prahu 4 a Finančním úřadem v Berouně. Vyjádření svědků, kteří vypovídali před Finančním úřadem pro Prahu 4, vzal žalovaný v úvahu a zhodnotil je výše. Svědky, kteří měli vypovídat před Finančním úřadem v Berouně, žalobce neidentifikoval, žalovaný však zjistil, že Finanční úřad pro Prahu 4 zaslal Finančnímu úřadu v Berouně dožádání k jiným zdaňovacím obdobím, než je předmětné IV. čtvrtletí 2004. Tento správce daně provedl za přítomnosti zástupkyně žalobce dne 10.9.2007 výslech svědka Š, starosty obce Suchomasty a dále výslech svědka D, člena stavební komise obce Suchomasty. Oba svědkové vypovídali ve věci realizace stavby kanalizace v obci Suchomasty; k pracím na ČOV, která je předmětem řízení v této věci, se žádný ze svědků nevyjádřil. Výpovědi pana Š i pana D potvrzují, že stavba kanalizace byla realizována. Tato skutečnost však nebyla v daném řízení rozporována a nebyla ani meritem věci. Starosta obce Š potvrdil, že stavba kanalizace byla dokončena 30.4.2004. Ke skutečnostem týkajícím se plnění fakturovaného žalobci firmou QUALITEC neobsahují výpovědi jmenovaných svědků žádné vyjádření, a z tohoto důvodu nemohou být důkazem pro tvrzení žalobce obsažená v jeho odpovědi ze dne 18.9.2007. Žalovaný uvedl, že se žalobcovým vysvětlením nesouhlasí. Žalobce sice může mít pravdu v tom, že k řádnému splnění smlouvy je nutné převzít dílo až po jeho kompletním zhotovení, z předávacích protokolů mezi žalobcem, společností REC. ing. a obcí Suchomasty však vyplývá, že dílo ČOV bylo zhotoveno a dáno do zkušebního provozu již před termíny dat uskutečnění zdanitelného plnění uváděnými na sporných fakturách. Žalovaný uzavřel, že ani v odvolacím řízení žalobce svá tvrzení o skutečnostech rozhodných pro uplatnění nároku na odpočet daně neprokázal. Dodal, že na základě shora uvedených zjištění považuje uplatnění nároku na odpočet daně žalobcem ze sporných faktur za účelový postup směřující k získání prostředků ze státního rozpočtu. Dle předávacích protokolů žalobce tato plnění sám předal v lednu a dubnu 2004, přičemž tvrdí, že je přijal od svého subdodavatele až v období října až prosince 2004. Účelovost chování žalobce dle žalovaného vyplývá také ve využití změny v legislativě, kdy od 1.5.2004 vstoupil v účinnost nový zákon o dani z přidané hodnoty č. 235/2004 Sb., ve kterém se změnila sazba daně pro stavební práce z původních 5 % na 19 %. Žalobce tak na základě fakturace od společnosti QUALITEC v posledním čtvrtletí 2004 nárokuje odpočet daně v sazbě 19 %, když sám fakturoval za předané dílo v lednu a dubnu 2004 v sazbě 5 %. Je tedy evidentní snaha žalobce o získání odpočtu o 14 % bodů vyššího než byla uplatněná daň na výstupu. Postup žalobce může dle žalovaného souviset s postupem, který při výstavbě předmětného díla uplatňovaly ostatní zúčastněné osoby, jejichž zájem je zřejmý i z vyjádření zástupkyně žalobce v doplnění odvolání ze dne 18.9.2007 (cit. „z důvodu rychlého postupu prací došlo k dohodě s investorem v předání díla v březnu 2004.....“), i z vyjádření předchozí zástupkyně žalobce při zahájení vytýkacího řízení (cit. „vzhledem k výši poskytnuté dotace, která byla přidělena v době, kdy stavební práce byly prováděny se sníženou sazbou daně a cena za realizaci nemohla být navýšena, bylo datum uskutečnění zdanitelných plnění stanoveno na základě smluv o dílo na duben 2004“). Zájmy a postupy dalších osob však nezakládají oprávněný nárok žalobce na odpočet daně, zejména když nebylo prokázáno, kdy skutečně a v jakém reálném předmětu a rozsahu přijal plnění od firmy QUALITEC a ohledně svého tvrzení, že ho přijal dle sporných faktur, neunesl důkazní břemeno. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení napadeného rozhodnutí, jakož i zrušení předmětného platebního výměru ze dne 4.5.2007 č.j. 185803/07/004512/6961 a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. V žalobě namítl, že pro zjištění skutkového stavu a následně správné stanovení DPH je rozhodující, že služba byla fakticky poskytnuta a že toto zdanitelné plnění uskutečnil dodavatel deklarovaný na daňovém dokladu. Žalovaný neprokázal, že dodavatel uvedený na daňovém dokladu předmětnou službu neuskutečnil. V napadeném rozhodnutí žalovaný rozvádí svá zjištění týkající se DPH, ovšem DPH jiného daňového subjektu – společnosti QUALITEC. I když se jedná o dodavatele žalobce, jsou zde uvedeny skutečnosti, které se stanovením základu daně a daně žalobce nesouvisí a nemohou se tedy stát důkazem v daňovém řízení vedeném se žalobcem. Žalobce následně v žalobě citoval § 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) a § 19 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (poznámka soudu: tento zákon byl zrušen již dne 1.5.2004 a na rozhodné zdaňovací období se tedy nevztahuje). Konstatoval, že hlavním důvodem pro nepřiznání nadměrného odpočtu bylo údajné neprokázání skutkového stavu ze strany žalobce. S tímto závěrem však žalobce nesouhlasí, neboť je přesvědčen, že v daňovém řízení předložil správci daně požadované dokumenty a výpisy z účetní evidence a další důkazy potřebné k prokázání skutkového stavu. V tomto ohledu žalobce odkázal na odvolání proti platebnímu výměru ze dne 18.6.2007, na odpověď na výzvu č.j. 14051/07-1300-100719 ze dne 18.9.2007 a rovněž na veškeré důkazní prostředky, které předložil v průběhu vytýkacího řízení a které dle jeho názoru dostatečně vyvracejí pochybnosti žalovaného k jednotlivým důkazům uvedené v rozhodnutí. Má za to, že žalovaný nesprávně zhodnotil skutkový stav věci. Není pravdou, že dílo bylo provedeno v jiných termínech a rozsahu, než tvrdí žalobce. Žalobce nesouhlasí s tvrzením žalovaného, že usiloval o získání odpočtu daně o 14 procentních bodů vyššího než byla uplatněná daň na výstupu. Toto tvrzení správního orgánu považuje za nesmyslné, neboť samotná změna sazby daně nemůže vést k jakémukoli obohacení na straně žalobce. K argumentaci žalovaného, že v průběhu řízení byl kontaktován správce daně místně příslušný společnosti QUALITEC, který sdělil, že tato společnost je nekontaktní, její jednatel nepřebírá poštu a požadované podklady nebyly předloženy, žalobce uvedl, že nerozumí, proč příslušný správce daně sám na dožádání nepředložil žalovanému příslušné daňové podklady společnosti QUALITEC. Žalovaný na jedné straně nemá ověřeno, zda byla daň ze strany dodavatele, tj. společnosti QUALITEC uhrazena a na druhé straně obviňuje žalobce z odčerpávání prostředků ze státního rozpočtu. Žalobce uvedl, že má informace o tom, že veškeré daňové povinnosti ze strany společnosti QUALITEC byly splněny, z čehož dovozuje, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav věci. Navrhl, aby si soud vyžádal od místně příslušného správce daně společnosti QUALITEC originály předmětných daňových přiznání. Dále namítl, že daňový subjekt nestíhá důkazní břemeno ve věci jiného daňového subjektu. Pokud by žalobce měl ve věci vlastní daňové povinnosti prokazovat plnění svého dodavatele, jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, jednalo by se o prokazování skutečností týkajících se zcela jiného daňového subjektu, což po žalobci nelze vyžadovat. V tomto směru žalobce poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 15.5.2001, podle něhož není přípustné, aby po daňovém poplatníku bylo požadováno provedení důkazu o skutečnosti, na které se nepodílel. V moci daňového subjektu není ovlivnit přiznání daně u svého dodavatele a toto také není zákonnou podmínkou přiznání odpočtu daně podle § 19 zákona č. 588/1992 Sb. Pro vlastní daňové řízení je podstatné, že služba byla poskytnuta a žalovaný neprokázal ve smyslu § 2 odst. 7 daňového řádu, že deklarovaný dodavatel neposkytl žalobci v daném předmětu a rozsahu plnění k deklarovaným datům uskutečnění zdanitelných plnění. Podkladem pro stanovení nadměrného odpočtu se tak stala rozporuplná zjištění žalovaného. Žalobci navíc není známo, že by jeho dodavatel, společnost QUALITEC, byl nějak postižen svým správcem daně, tj. že by mu byla doměřena daň, pakliže u něj byly rovněž zjištěny chyby v rámci daně z přidané hodnoty. O rozporuplném hodnocení skutkového stavu v celém případu svědčí i skutečnost, že daňové odpočty ve vztahu ke společnosti HELIO byly příslušným správcem daně uznány, ačkoliv se jednalo o dalšího subdodavatele žalobce a typově shodný případ. Žalobce je toho názoru, že k tomu, že správce daně v daňovém řízení nesplnil svou zákonnou povinnost prokazování, měl žalovaný přihlédnout ve smyslu § 50 odst. 3 daňového řádu. Žalovaný ale postupoval v rozporu s tímto ustanovením, protože nevyužil možnosti odstranit vadu řízení, ačkoliv mu muselo být známo, že v daňovém řízení, jehož výsledek přezkoumával, bylo při dokazování postupováno nezákonným způsobem. Žalovaný přesto potvrdil původní rozhodnutí správce daně a žalobcovo odvolání zamítl, čímž porušil zásadu zákonnosti vyjádřenou v § 2 odst. 1 daňového řádu. Žalobce též namítl, že žalovaný se v napadeném rozhodnutí snaží vyhnout své zákonné povinnosti plynoucí z § 31 odst. 8 daňového řádu s odůvodněním, že správce daně pouze vyhodnocoval předložené důkazy. Žalovaného však ve smyslu zmíněného ustanovení stíhá důkazní břemeno ve věci prokázání jeho tvrzení, že společnost QUALITEC neuskutečnila předmětná zdanitelná plnění v daném rozsahu a termínu. V napadeném rozhodnutí se však žalovaný s tímto důkazním břemenem nevypořádal a vůbec se touto otázkou nezabýval. Žalovaný, jehož stíhá důkazní břemeno rovněž ve smyslu § 2 odst. 7 daňového řádu, však nesplnil svou povinnost prokázat v rozhodnutí deklarovaný skutečný obsah právního úkonu žalobce. Nesplnil svou povinnost prokázat skutečnosti rozhodné pro stanovení nadměrného odpočtu při jím uváděném stavu, podle něhož právním úkonem žalobce mělo dojít k zastření skutečného obsahu právního úkonu stavem formálně právním. V případě, kdy žalovaného stíhá důkazní břemeno, žalovaný tuto svou zákonnou povinnost opakovaně nenaplnil. Jeho závěr, že služba nebyla žalobci poskytnuta v daném termínu a rozsahu, je v rozporu se skutečností a jedná se o chybné vyhodnocení důkazních prostředků a skutkového stavu. Žalobce má za to, že neporušil žádná ustanovení zákona o DPH ani daňového řádu, když ve smyslu § 19 odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, nárokoval odpočet daně na vstupu za úhradu poskytnuté služby. Dovolává se závěrů obsažených v (blíže neidentifikovaném) rozhodnutí sp. zn. 30 Ca 276/2000, v němž soud vyslovil, že důkazní břemeno v daňovém řízení leží na daňovém subjektu. Pokud daňový subjekt svou povinnost splní a předloží důkazy k prokázání jím tvrzených skutečností, pak se důkazní břemeno přenáší na správce daně, který je povinen prokázat jím v souladu se zákonem opatřenými důkazy, že důkazy předložené daňovým subjektem neprokazují skutečný stav věci. Žalobce v daném případě důkazní prostředky předložil a správce daně v rozporu s § 31 daňového řádu své důkazní břemeno neunesl. Z § 31 odst. 8 písm. c) daňového řádu vyplývá, že pro splnění povinnosti založené tímto zákonným ustanovením nepostačí pouhé pochybnosti o tvrzení daňového subjektu a správnosti předložených důkazních prostředků, nýbrž správce daně musí zcela jednoznačným způsobem věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost daňovým subjektem předložených důkazních prostředků jinými důkazními prostředky vyvrátit. Žalobce tudíž namítá, že žalovaný vědomě v rozporu se zákonem přenesl důkazní břemeno na žalobce. V případě, že správní orgány postupují způsobem, který nemůže vést k vydání rozhodnutí na základě objektivně zjištěného skutkového stavu, dochází k porušení principu legality a k ohrožení principu spravedlivého procesu a takový postup může vyvolat i zásah do práva chráněného článkem 11 Listiny základních práv a svobod, jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp.zn. IV.ÚS 402/99. Žalobce stíhá ve smyslu § 31 odst. 9 daňového řádu důkazní břemeno pouze k prokazování všech skutečností, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván, nikoli k prokazování pravdivosti údajů. Žalobce během daňového řízení předložil řadu důkazních prostředků k prokázání svých tvrzení, žalovaný však nezjistil dostatečně skutkový stav a zároveň nesplnil svou zákonnou povinnost prokazovat. Spisový materiál neobsahuje žádný důkaz prokazující úmysl žalobce zastřít skutečný stav stavem formálně právním. Žalovaný tak postupoval v rozporu s § 31 odst. 8 písm. b), c) daňového řádu a neunesl důkazní břemeno v případě, kdy mu to zákon nařizuje. Tím porušil základní zásadu daňového řízení, kterou je zásada zákonnosti zakotvená v § 2 daňového řádu a porušil též článek 2 odst. 3 Ústavy České republiky, podle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon. Žalobce uzavřel, že na rozdíl od správce daně své důkazní břemeno unesl. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl. Ve vyjádření k žalobě popřel oprávněnost jednotlivých žalobních námitek a zdůraznil, že důkazní břemeno ohledně odpočtu daně nese ten, kdo tento nárok uplatňuje. Bylo proto na žalobci, aby prokázal, že plnění od firmy QUALITEC přijal tak, jak vyplývá ze sporných faktur. Z provedeného důkazního řízení však nevyplynulo, že žalobce přijal k datům, ke kterým měla být podle sporných faktur pro něj plnění uskutečněna, od firmy QUALITEC vůbec nějaká plnění, ani jaký byl jejich faktický předmět a rozsah. Pouhá existence plnění není pro nárok na odpočet daně postačující, stejně jako skutečnost, že fakturami deklarovaný dodavatel byl v dané době plátcem daně. K oprávněnému uplatnění odpočtu daně je nezbytné doložit splnění všech podmínek nároku na odpočet daně vyplývajících ze zákona o DPH současně. V daném případě šlo o prokázání toho, že k datům uskutečnění zdanitelného plnění dodavatel QUALITEC poskytl žalobci plnění v předmětu a v rozsahu uvedeném na faktuře. Kumulativní naplnění těchto podmínek odpočtu daně však žalobcem prokázáno nebylo. Důkazní břemeno ohledně dokazování těchto skutečností spočívalo jednoznačně na žalobci. Námitka, že žalovaný neprokázal, že dodavatel uvedený na daňovém dokladu neuskutečnil předmětnou službu, nemá oporu v zákoně, neboť důkazní povinnost v této věci daňový řád žalovanému neukládá. Zjištění ohledně firmy QUALITEC, na které žalobce poukazuje, je žalovaným zmiňováno pouze v jednom odstavci na straně 7 napadeného rozhodnutí bez toho, že by nemožnost ověření odvedení daně na výstupu u jmenované firmy z důvodu její nekontaktnosti byla důvodem neuznání nároku na odpočet daně. Žalovaný nesouhlasí s tvrzením žalobce, že důkazní prostředky předložené v průběhu vytýkacího řízení dostatečně vyvracejí pochybnosti žalovaného a odmítá, že by došlo k nesprávnému hodnocení skutkového stavu. Žalobce měl v řízení prokázat shodu stavu formálně deklarovaného předloženými fakturami se stavem skutečným. K tomu však nepředložil důkazní prostředky, z nichž by bylo zřejmé, v jakém faktickém předmětu a rozsahu přijal stavební práce od firmy QUALITEC k datům deklarovaným jako data uskutečnění zdanitelných plnění. Žalovaný tedy nemohl pochybit v hodnocení skutkového stavu, neboť skutečný stav žalobce nedoložil. Žalovaný netvrdil, že dílo bylo provedeno v jiných termínech a rozsahu, než uvádí žalobce, ale konstatoval, že nebylo prokázáno provedení díla fakturovaného v jeho prospěch v termínech a v rozsahu uvedeném na předložených fakturách. I kdyby žalobce přijal nějaká plnění od společnosti QUALITEC, a to v nespecifikovaném předmětu, rozsahu a termínu, nárok na odpočet daně nezakládá vyhotovení faktury s náležitostmi daňového dokladu, nemá-li věrohodnost a opodstatněnost náležitostí těchto faktur oporu v prokázaném skutečném stavu. Závěry obsažené v napadeném rozhodnutí vycházejí z řádně provedeného důkazního řízení a jsou podložené obsahem spisového materiálu. K námitce žalobce, že samotná změna sazby daně nemůže vést k jakémukoli obohacení na straně žalobce, žalovaný poznamenal, že nárokuje-li žalobce ze státního rozpočtu daň ve výši 19 %, zatímco za to samé dílo do něj odvedl daň s 5 %, je prospěch na úkor rozpočtu u téhož plnění nakoupeného a dále prodaného jedním plátcem zřejmý. K žalobní námitce, že nedostatečně zjistil skutkový stav, když nevzal v úvahu údaje z daňového přiznání podaného společností QUALITEC, která dle informací žalobce měla splnit veškeré své daňové povinnosti, žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že na rozdíl od žalobce takovými poznatky nedisponuje. Podání daňového přiznání jmenovanou společností za listopad a prosinec 2004, které je v napadeném rozhodnutí zmíněno, je pouze splněním povinnosti jeho předložení. Z vykázaných údajů ale dále nijak nevyplývá, jaká konkrétní plnění jsou v přiznání deklarována a navíc ani jejich deklarování nemusí ještě znamenat, že skutečně nastala. Oprávněnost žalobcem uplatněného odpočtu tedy nelze dovozovat jen z podání daňového přiznání deklarovaným dodavatelem, když ten neposkytl součinnost svému správci daně ohledně ověření, že plnění pro žalobce poskytl, zahrnul je do svého přiznání a uplatnil daň na výstupu v souladu se zákonem o DPH. Z důvodu nespolupráce firmy QUALITEC tak nebylo možno ověřit zachování principu fungování daně z přidané hodnoty, což však samo o sobě nebylo důvodem pro neuznání žalobcem uplatněného nároku na odpočet, ale důvodem pochybností o jeho oprávněnosti. Ze spisového materiálu vyplývá, že žalobci nebyla v řízení ukládána povinnost prokazovat skutečnosti, jež jsou mimo sféru jeho vlivu. Předmětem důkazního řízení prováděného v souvislosti s uplatněným nárokem na odpočet daně nebylo zjišťování skutečného stavu ve smyslu § 2 odst. 7 daňového řádu, ale ověřování stavu vyplývajícího z faktur předložených žalobcem. Pro postih společnosti QUALITEC dodatečným doměřením daně by dle názoru žalovaného v případě zjištění chyb v rámci DPH, vztaženo k předmětným plněním, která by u firmy QUALITEC měla být uskutečněnými zdanitelnými plněními s daní na výstupu, nebyl relevantní důvod, navíc by se jednalo o skutečnosti rozhodné pro stanovení daně u jiného subjektu a nikoli u žalobce. Žalovaný neshledává žádný rozpor v tom, že odpočty daně uplatněné žalobcem z plnění od jiného plátce (společnosti HELIO) nebyly zpochybněny. O plněních ve prospěch žalobce od společnosti HELIO totiž správci daně nevznikly na základě šetření provedeného jejím správcem daně pochybnosti. Jak již bylo uvedeno shora, podstatou předmětného řízení nebylo zjišťování skutečného stavu, ale ověření oprávněnosti uplatněného nároku na odpočet z faktur od firmy QUALITEC, pro kterou není existence typově obdobného plnění přijatého od jiného dodavatele rozhodná. Z napadeného rozhodnutí je dle mínění žalovaného zřejmé, že se postupem správce daně v prvostupňovém řízení zabýval a že nezjistil žádné porušení daňového řádu. Žalovaný proto odmítá námitku, kterou je mu vytýkáno nerespektování zákonného postupu a porušení zásady zákonnosti v daňovém řízení, přičemž poukazuje zejména na výzvu, kterou dle § 50 odst. 3 daňového řádu vydal k doplnění dosavadních výsledků řízení v rámci odvolacího řízení. K žalobní námitce stran rozložení důkazního břemene v daňovém řízení mezi daňový subjekt a správce daně žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že prvotní povinnost dokazování byla dle zákona na žalobci. Ten nejprve předložil předmětné faktury a smlouvy o dílo. Jelikož faktury se u firmy QUALITEC nepodařilo ověřit, zpochybnil správce daně jejich důkazní dostatečnost pro nárok na odpočet daně a vyzval žalobce k doložení dalších důkazních prostředků. V rámci důkazního řízení byla žalobci poskytnuta možnost odstranit pochybnosti spojené s předloženými fakturami, neboť správce daně akceptoval a provedl všechny předložené či navržené důkazní prostředky. Jak však vyplývá z jejich hodnocení, žalobce nesplnil povinnost prokázat realizaci fakturovaných služeb, neboť nedoložil existenci plnění, které mu mělo být deklarovaným dodavatelem v daných termínech poskytnuto. Za situace, kdy správcem daně byla prokázána důvodnost pochybností o tom, zda vůbec a v jakém předmětu a rozsahu bylo firmou QUALITEC plnění žalobci k deklarovaným datům poskytnuto a žalobce tyto pochybnosti věrohodnými a bezrozpornými doklady neodstranil, nenastaly podmínky pro přenos důkazního břemene na správce daně, neboť žalobce svou povinnost plynoucí z § 31 odst. 9 daňového řádu nesplnil. S ohledem na tuto skutečnost nepovažuje žalovaný za opodstatněnou námitku, že se v napadeném rozhodnutí nevypořádal se svou povinností plynoucí z § 31 odst. 8 písm. c) daňového řádu. Nedůvodná je rovněž námitka, že neprokázal skutečný obsah právního úkonu žalobce a že podle žalovaného mělo dojít k zastření skutečného obsahu právního úkonu stavem formálně právním. Žalovaný v napadeném rozhodnutí neuvádí ustanovení § 2 odst. 7 daňového řádu, o zastření skutečného stavu stavem formálně právním se nezmiňuje a skutečný stav nezjišťoval. Žalobcem připisované důkazní povinnosti proto žalovanému nepřísluší. Žalovaný se neztotožňuje ani s názorem, že žalobce unesl důkazní břemeno podle § 31 odst. 9 daňového řádu, neboť mu není zřejmé, jak lze dostát důkazní povinnosti plynoucí z citovaného ustanovení bez prokázání pravdivosti uváděných údajů. Názor žalobce o postačujícím předložení důkazních prostředků opomíjí podstatu důkazního řízení, v rámci něhož je každý důkazní prostředek hodnocen samostatně a v souvislosti s ostatními a teprve pak může, ale také nemusí, být osvědčen jako důkaz tvrzené skutečnosti. Zásada volného hodnocení důkazů vyjádřená v § 2 odst. 3 daňového řádu je důležitou zásadou daňového řízení, podle které správce daně i žalovaný v řízení postupovali. Tuto zásadu nelze vykládat natolik extenzívním způsobem, že by jí byla popřena v zákoně vyjádřená právní úprava důkazní povinnosti daňového subjektu. Poukaz žalobce na názor Ústavního soudu vyjádřený v rozhodnutí publikovaném pod sp. zn. IV. ÚS 402/99 je vytrženou částí odůvodnění týkající se problematiky věcně odlišné od případu žalobce. V posuzovaném případě Ústavní soud dospěl k závěru o porušení principu legality a ohrožení principu spravedlivého procesu na základě zjištění, že u stěžovatele neproběhlo řádné dokazování a neuznání nároku na odpočet daně bylo odůvodněno fiktivním nákupem zboží s tím, že již nákup zboží u dodavatele stěžovatele byl simulovaný, přičemž správce daně stěžovatele nevzal v úvahu předložené důkazní prostředky. Tato situace však u žalobce nenastala. Při rozhodování o předmětném nároku na odpočet daně správní orgány vycházely z výsledku provedeného důkazního řízení a zejména z volného hodnocení důkazů a svůj závěr neopíraly o žádnou domněnku, ani nevycházely z žádné právní fikce. Povinnost dle ustanovení § 31 odst. 8 písm. c) daňového řádu proto na žalovaného ani na správce daně nedopadá. Žalovaný je přesvědčen, že zásady daňového řízení v případě žalobce porušeny nebyly a že na jejich porušení nelze usuzovat pouze z hodnocení důkazních prostředků, subjektivně žalobcem provedeného odlišně, než jak učinil správce daně a žalovaný. V projednávané věci nedošlo k žádnému postupu mimo rámec daňového řádu či zákona o DPH ani k porušení namítaných zásad zakotvených v Ústavě České republiky. Žalobce ostatně závěrečnou námitku o porušení ústavních zásad nijak blíže nekonkretizoval, a žalovaný se k ní proto nemůže blíže vyjádřit. Žalobce stejně tak neuvedl, na kterých konkrétních právech daných daňovým řádem byl v dané věci zkrácen. V replice k vyjádření žalovaného žalobce opětovně odkázal na odvolání, které podal proti předmětnému platebnímu výměru a na odpověď na výzvu č.j. 14051/07-1300-100719 ze dne 18.9.2007. Odkázal též na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 30.6.2006 č.j. 5 Afs 15/2006-65 (správně 5 Afs 15/2005 – 65), který dle jeho mínění hovoří v jeho prospěch. Dále namítl, že jestliže správce daně učinil dotaz na místně příslušného správce daně společnosti QUALITEC, měl jistě dostatek informací zejména o tom, zda byla daň na výstupu ze strany jmenované firmy uhrazena. Jestliže společnost QUALITEC přiznala a odvedla daň z přidané hodnoty a žalobce jako odběratel této společnosti žádá o odpočet, který mu nebyl uznán, jedná se ze strany žalovaného o duplicitní výběr daně. Žalobce v replice poznamenal, že na vstupu odvedl daň ve výši 19 % na základě platby od svého odběratele a nikoli 5 %, jak tvrdí žalovaný. Nesnažil se tedy získat ze státního rozpočtu majetkový prospěch ve výši 14 % z odvedené daně, jak se účelově snaží navodit žalovaný. Ve vyjádření k žalobcově replice žalovaný uvedl, že námitkami vznesenými žalobcem v odvolání se v napadeném rozhodnutí jednotlivě zabýval, včetně toho, co žalobce v reakci na výzvu žalovaného uvedl ke skutečnostem, které měl doložit a prokázat. Podotkl, že předání díla konečnému zákazníkovi, obci Suchomasty, a předtím i odběrateli žalobce je zdokumentováno v řadě důkazních prostředků zmiňovaných v napadeném rozhodnutí. Z těchto písemných materiálů vyplývá předání celého díla (ČOV) v průběhu prvních 4 měsíců roku 2004, přičemž stavební práce, které v tomto díle musely být nutně obsaženy, měl žalobce dle sporných faktur přijmout až v listopadu a prosinci 2004. Pod č.j. 5 Afs 15/2006-65 nalezl žalovaný rozsudek NSS řešící problematiku upravenou celním zákonem. Ustanovení § 9 odst. 1 písm. f), na které žalobce v replice poukazuje, náleží do zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, který pozbyl účinnosti ke dni 30.4.2004 a pro rozhodné zdaňovací období již nebyl platným právním předpisem. Zákon o DPH, který na rozhodné zdaňovací období dopadá, obsahuje úpravu uskutečnění zdanitelného plnění podle smlouvy o dílo v § 21 odst. 5 písm. a). V obou ustanoveních je jako rozhodná skutečnost (vedle zaplacení ve starém zákoně o DPH) pro stanovení data uskutečnění zdanitelného plnění uvedeno převzetí a předání díla nebo jeho dílčí části. NSS k tomu uvádí, že zákon o DPH nepodmiňuje uskutečnění zdanitelného plnění sepsáním protokolu o předání a převzetí, případně bezvadností díla či splněním jiných podmínek. Názor, podle kterého by dílo nebylo možno považovat za uskutečněné bez sepsání protokolu o předání a převzetí, proto dle NSS není správný, neboť nesepsání smluvně dohodnutého protokolu znamená toliko porušení smluvního ujednání, které nemá vliv na uskutečnění zdanitelného plnění a povinnost přiznat daň na výstupu. Takový názor však žalovaný v daném případě nezastával. Situace, že by neexistoval předávací protokol, v daném případě nenastala; součástí spisu je jak předávací protokol mezi žalobcem a společností QUALITEC, tak i předávací protokoly mezi žalobcem jako zhotovitelem a objednatelem REC.ing., i předávací protokoly mezi zhotovitelem REC.ing., a obcí Suchomasty jakožto objednatelem. Žalovaný zdůraznil, že za správnost stanovení okamžiku uskutečnění zdanitelného plnění a jeho uvedení na daňovém dokladu jakožto jedné z povinných náležitostí takového dokladu odpovídá plátce, který plnění uskutečnil. Žalobce v daném případě uskutečnil plnění ve prospěch svého odběratele REC.ing., a stanovil datum uskutečnění zdanitelného plnění v lednu a dubnu 2004. Jako příjemce faktur vystavených firmou QUALITEC datum uskutečnění zdanitelných plnění, z nichž nárokoval odpočet, žalobce nestanovil, ale měl prokázat, že deklarovaná plnění k těmto datům skutečně od vystavitele dokladu přijal a že je k těmto datům přijal v předmětu a rozsahu, jak je uvedeno na sporných fakturách. V tomto směru však důkazní břemeno neunesl. Ke splnění své důkazní povinnosti žalobce předložil předávací protokol ze dne 15.10.2004 sepsaný mezi jím a firmou QUALITEC, který žalovaný i správce daně hodnotili jako důkazní prostředek samostatně i v souvislosti s dalšími skutečnostmi, ale jako skutečný důkaz o tom, že žalobce přijal stavební práce od firmy QUALITEC tak, jak je uvedeno na sporných fakturách, ho neosvědčili. To však neznamená, že správní orgány podmiňovaly uskutečnění zdanitelných plnění sepsáním předávacího protokolu. Předání díla objednatelem, společností REC. ing., investorovi, jímž byla obec Suchomasty, ani předání díla žalobcem uvedenému objednateli nebylo v řízení zpochybňováno. Kolaudační rozhodnutí Městského úřadu v Berouně ze dne 7.11.2005 č.j. 7799/2005/ŽP-VOD/Li se týká stavby třetí etapy kanalizace v obci Suchomasty, kterým bylo této obci povoleno užívání kanalizačních stok. Toto kolaudační rozhodnutí nic nevypovídá o tom, kdy, v jakém předmětu a rozsahu a od koho přijal žalobce stavební práce na ČOV jako subdodávky pro svého odběratele. Na stavbu ČOV bylo kolaudační rozhodnutí s povolením k jejímu trvalému užívání vydáno dne 26.9.2005 a z jeho odůvodnění vyplývá, že čistírna bylo do zkušebního provozu uvedena již dne 16.8.2004. Pokud byla ČOV obcí Suchomasty uvedena do zkušebního provozu v srpnu 2004, nemohl žalobce až v listopadu a prosinci 2004 přijmout od svého dodavatele výkopové práce na odpadním a přívodním potrubí, montážní práce potrubí a šachty apod. Pokud takové práce dodavatel pro žalobce uskutečnil fakticky, a nikoliv formálně, a žalobce je skutečně přijal dříve, než jsou deklarovaná data uskutečnění zdanitelných plnění na sporných fakturách, nebylo v daňovém řízení prokázáno, kdy ani v jakém předmětu a rozsahu takové plnění reálně nastalo. Předmětem řízení bylo ověřování stavu tvrzeného žalobcem dle předložených faktur. K žalobcově námitce stran duplicitního výběru daně žalovaný poznamenal, že firma QUALITEC sice daňová přiznání svému správci daně předložila, ale i kdyby do vykázaných údajů byly zahrnuty faktury vystavené pro žalobce, neznamená to, že plnění fakticky nastala tak, jak je na fakturách deklarováno. Jelikož je firma QUALITEC pro správce daně nekontaktní společností, nebyly údaje tvrzené žalobcem na její straně ověřeny. Doklady, z nichž by vyplynula věcná opodstatněnost faktur vystavených pro žalobce, ani podchycení těchto faktur v povinně vedených evidencích jmenovaná firma svému správci daně nedoložila. Disponuje- li tedy žalobce knihou vystavených faktur firmy QUALITEC, jedná se o důkaz, který nebyl v předmětném daňovém řízení proveden, neboť ho správce daně neměl k dispozici. Přestože byl žalobce k předložení důkazních prostředků vyzván, nebyl tento důkaz v průběhu daňového řízení předložen. K tvrzení o duplicitním výběru daně žalovaný upozornil na to, že přiznání daně na výstupu ani zaplacení daňové povinnosti, do které daň na výstupu vchází, nepatří mezi zákonem stanovené podmínky nároku na odpočet daně. Přestože žalobce odmítá, že by změna sazeb DPH mohla vést k jeho obohacení, poukazuje žalovaný na vyjádření žalobce ze dne 17.3.2005, z něhož dle jeho názoru kalkulace se sníženou sazbou daně u stavebních prací v době platnosti starého zákona o DPH jednoznačně vyplývá. Při ústním jednání ve věci samé setrval žalobce v plném rozsahu na svých žalobních námitkách. Zástupce žalobce při jednání doplnil, že žalovaný vytkl žalobci obohacení ve výši 14 % v důsledku změny sazby DPH, nevzal však v úvahu, že daň byla odvedena do státního rozpočtu. Jestliže společnost QUALITEC jako dodavatel žalobce řádně odvedla DPH, posuzoval žalovaný skutkový stav věci rozdílně, neboť si ponechal DPH od tohoto dodavatele a žalobci neuznal nárok na odpočet daně, aniž by to řádně odůvodnil. Zástupce žalobce v tomto směru odkázal na rozsudek NSS č.j. 1 Afs 128/2008-136 vydaný v řízení týkajícím se společnosti RTJ, s.r.o., kde byla řešena námitka duplicitního doměření daně. Žalovaný při jednání před soudem navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a zdůraznil, že nárok na odpočet je skutečností, kterou prokazuje daňový subjekt. Důvodem k vydání platebního výměru v dané věci nebylo to, že by došlo k obohacení žalobce v důsledku změny sazby DPH. To bylo v rozhodnutí uváděno jen jako úvaha a pro dokreslení skutkového stavu. Důvodem pro uznání nároku žalobce na odpočet daně nemůže být ani skutečnost, že společnost QUALITEC odvedla daň na výstupu. U žalobce nešlo o daň na výstupu, ale o nárok na odpočet daně na vstupu. Nadto nebylo možné ověřit, zda společnost QUALITEC vůbec daň na výstupu odvedla a zda byla vykázána v daňovém přiznání, protože tato společnost byla nekontaktní a se svým správcem daně nekomunikovala. I kdyby však daň na výstupu byla touto společností odvedena, nic to nemění na tom, že žalobce stále tížilo důkazní břemeno ohledně prokázání nároku na odpočet daně. V důkazních prostředcích předložených žalobcem byla řada nesrovnalostí ohledně toho, jak se společnost QUALITEC účastnila stavebních prací. Žalobce tvrdil, že provedl práce na základě dodávek uskutečněných ve IV. čtvrtletí roku 2004, ačkoliv stavba byla v té době již hotova a předána k užívání. Správce daně i žalovaný proto ověřovali reálnou podloženost faktur; vlastní provedení prací přitom nezpochybnili. Samotná existence plnění však nepostačuje, neboť podle faktur měly být práce provedeny v určitém rozsahu k datu uskutečnění zdanitelného plnění deklarovaném na fakturách. Žalovaný připomněl, že základem fungování DPH je skutkový stav a to, že daňový doklad je vydán v souladu se skutkovým stavem. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s.ř.s.). Ze správního spisu předloženého soudu žalovaným vyplynuly tyto skutečnosti významné pro posouzení věci: Dne 4.6.2003 uzavřela společnost REC.ing., jako zhotovitel s obcí Suchomasty jako objednatelem smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo „provedení stavby čistírny odpadních vod v Suchomastech podle projektové dokumentace zpracované firmou PROFI Jihlava včetně uvedení do zkušebního provozu a cenové nabídky společnosti REC.ing., ze dne 24.4.2003.“ Dne 23.7.2003 uzavřel žalobce jako zhotovitel se společností REC.ing., jako objednatelem smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo provedení stavební části čistírny odpadních vod v Suchomastech podle projektové dokumentace zpracované firmou PROFI Jihlava. Cena za provedení díla byla stanovena dohodou smluvních stran jako cena pevná ve výši 7.160.600,- Kč. Dne 20.9.2003 uzavřel žalobce jako objednatel s firmou QUALITEC jako zhotovitelem smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo provedení stavebních a terénních prací na stavbě ČOV v obci Suchomasty dle poskytnuté projektové dokumentace v rozsahu vymezeném v této smlouvě a níže uvedené specifikaci. Dle článku 2 této smlouvy mělo dílo spočívat v dodávce zemních prací na stavbě ČOV, dodávce materiálu, terénních úpravách a vybudování a odstranění zařízení staveniště. Dle článku 3 této smlouvy mělo k započetí stavby dojít v září 2003 a k ukončení stavby v prosinci 2004. Podle článku 4 smlouvy celková cena díla v rozsahu dle článku 2 činí 4.700.000,- Kč bez DPH. Fakturou č. 2004001 vystavenou dne 16.1.2004 žalobce vyfakturoval společnosti REC.ing., za provedení stavebních prací na ČOV v obci Suchomasty částku 2.000.000,- Kč a 5 % DPH ve výši 100.000,- Kč, celkem tedy 2.100.000,- Kč. Na faktuře je jako datum zdanitelného plnění uvedeno 16.1.2004. Dne 16.1.2004 podepsali žalobce a firma REC.ing., předávací protokol č. 1 na základě smlouvy o dílo ze dne 23.7.2003, podle něhož byly provedeny práce dle přiloženého seznamu označeného jako „Rozsah provedených prací“ (zemní práce v hodnotě 750.000,- Kč, vodorovné konstrukce v hodnotě 310.000,- Kč a svislé konstrukce v hodnotě 940.000,- Kč). Fakturou č. 2004002 vystavenou dne 5.4.2004 žalobce vyfakturoval společnosti REC.ing., za provedení stavebních prací na ČOV v obci Suchomasty částku 3.500.000,- Kč a 5 % DPH ve výši 175.000,- Kč, celkem 3.675.000,- Kč. Dne 5.4.2004 podepsali žalobce a společnost REC.ing., předávací protokol č. 2 na základě smlouvy o dílo ze dne 23.7.2003, podle kterého byly provedeny práce dle přiloženého seznamu označeného jako „Rozsah provedených prací“ (zemní práce v hodnotě 1.280.000,- Kč, svislé konstrukce v hodnotě 970.000,- Kč, vodorovné konstrukce v hodnotě 310.000,- Kč a stavební práce v hodnotě 940.000,- Kč). Fakturou č. 2004005 vystavenou dne 25.4.2004 žalobce vyfakturoval společnosti REC.ing., za provedení stavebních prací na ČOV v obci Suchomasty částku 1.660.600,- Kč a 5 % DPH ve výši 83.030,- Kč, celkem 1.743.630,- Kč. Jako datum uskutečnění zdanitelného plnění je na faktuře uvedeno datum 25.4.2004. Dne 25.4.2004 podepsali žalobce a společnost REC.ing., předávací protokol č. 3 na základě smlouvy o dílo ze dne 23.7.2003, podle něhož byly dle předmětu smlouvy na dodávku stavební části díla „čistírna odpadních vod v Suchomastech“ provedeny práce dle přiloženého seznamu označeného jako „Rozsah provedených prací“ (zemní práce a vozovka v hodnotě 560.600,- Kč, konkrétně provedení výtlaku z jímky do ČOV, terénní úpravy v areálu ČOV, vozovka, rýha pro betonovou podezdívku, zásyp makadamem včetně hutnění, štěrk pro vyrovnání, a dále stavební práce v hodnotě 1.100.000,- Kč, konkrétně nátěr fasády, krytina Bramac, úpravy krovu, klempířské práce, malířské práce, natěračské práce, rýha pro betonovou podezdívku, výkop pro sloupky a vrata, betonování a montáž sloupků, pletiva a vrat). Částky, které jí byly vyfakturovány fakturami č. 2004001, č. 2004002 a č. 2004005 vystavenými žalobcem, společnost REC.ing., uhradila bezhotovostním převodem ze svého bankovního účtu, o čemž svědčí výpisy z účtu založené ve spise. K předání a převzetí provedeného díla ČOV mezi obcí Suchomasty a společností REC.ing., došlo dle předávacích protokolů sepsaných těmito subjekty dne 16.1.2004 (předávací protokol č. 1), dne 9.4.2004 (předávací protokol č. 2) a dne 30.4.2004 (předávací protokol č. 3). Rozhodnutím ze dne 16.8.2004 č.j. 4867/2004/ŽP-VOD/Li Městský úřad Beroun, odbor životního prostředí vydal obci Suchomasty povolení k prozatímnímu užívání stavby vodního díla – čistírny odpadních vod pro 2 x 500 EO. Dne 15.10.2004 byl mezi žalobcem a firmou QUALITEC sepsán předávací protokol ohledně stavby ČOV v obci Suchomasty. V předávacím protokolu jsou provedené práce specifikovány takto: výkopové práce na ČOV, výkopové práce na odpadním a přívodním potrubí, montážní práce - potrubí, montážní práce – šachty, zásypy, konečná úprava povrchů. Cena stavby je vyčíslena částkou 4.700.000,- Kč. Fakturou č. Q2004067 vystavenou dne 10.11.2004 firma QUALITEC vyfakturovala žalobci „na základě smlouvy o dílo na akci ČOV Suchomasty 1. etapa“ částku 2.000.000,- Kč a DPH 380.000,- Kč, celkem tedy 2.380.000,- Kč. Jako datum uskutečnění zdanitelného plnění je na faktuře uvedeno datum 10.11.2004. Fakturou č. Q2004080 vystavenou dne 6.12.2004 firma QUALITEC vyfakturovala žalobci „na základě smlouvy o dílo na akci ČOV Suchomasty 2. etapa“ částku 2.000.000,- Kč a DPH 380.000,- Kč, celkem 2.380.000,- Kč. Jako datum uskutečnění zdanitelného plnění je na faktuře uvedeno datum 6.12.2004. Fakturou č. Q2004082 vystavenou dne 17.12.2004 firma QUALITEC vyfakturovala žalobci „na základě smlouvy o dílo na akci ČOV Suchomasty 3. etapa“ částku 700.000,- Kč a DPH 133.000,- Kč, celkem 833.000,- Kč. Jako datum uskutečnění zdanitelného plnění je na faktuře uvedeno datum 17.12.2004. Rozhodnutím ze dne 26.9.2005 Městský úřad Beroun, odbor životního prostředí vydal obci Suchomasty povolení k trvalému užívání stavby vodního díla – čistírny odpadních vod. V odůvodnění rozhodnutí je konstatováno, že ČOV byla do zkušebního provozu uvedena dne V odpovědi ze dne 14.8.2006 na dožádání správce daně, které se týkalo prověření sporných faktur vystavených společností QUALITEC, Finanční úřad pro Prahu 9 zaslal správci daně kopie přiznání jmenované společnosti k DPH za listopad a prosinec 2004 a dále sdělil, že společnost QUALITEC je v současné době nekontaktní, daňová přiznání k DPH nepodává a na výzvy k podání daňového přiznání k DPH nereaguje. Výzvou ze dne 9.6.2006 vydanou podle § 43 daňového řádu vyzval správce daně žalobce, aby prokázal pravdivost údajů uvedených ve sporných fakturách, přijetí předmětných zdanitelných plnění dle těchto faktur a tím oprávněnost uplatnění nároku na odpočet daně na základě uvedených dokladů podle § 72 a násl. zákona o DPH. Výzvou ze dne 28.8.2007 vydanou podle § 50 odst. 3 a § 43 daňového řádu žalovaný vyzval žalobce k doložení důkazních prostředků ke skutečnostem, které prokáží splnění podmínek nároku na odpočet daně u sporných faktur vyplývajících z § 72 zákona o DPH. Žalobce byl vyzván, aby prokázal a doložil, jaká konkrétní plnění byla předmětem jednotlivých etap dle uvedených faktur a od koho jmenovitě tato plnění v jednotlivých etapách přebíral, na základě čeho byly stanoveny ceny jednotlivých etap, které mu byly vyfakturovány spornými fakturami, že přijal plnění v jednotlivých etapách v předmětu a rozsahu odpovídajícím deklarovaným cenám od dodavatele uvedeného na fakturách. Dále byl vyzván, aby objasnil nesrovnalosti mezi datem předání prací dle předávacího protokolu ze dne 15.10.2004 a daty uskutečnění zdanitelných plnění na sporných fakturách. Byl vyzván, aby doložil, jaké rozhodné skutečnosti nastaly právě k těmto datům uskutečnění zdanitelných plnění a aby prokázal, že fakturovaná plnění přijal právě k deklarovaným datům uskutečnění zdanitelného plnění. Dále byl vyzván k objasnění nesrovnalosti spočívající v tom, že měl od dodavatele QUALITEC přijmout dle předávacího protokolu z 15.10.2004 plnění fakturovaná mu podle předmětných faktur k 10.11., 6.12. a 17.12.2004, která však měla být použita pro žalobcem uskutečněná plnění, která poskytl svému odběrateli, společnosti REC.ing., k 16.1.2004, 5.4.2004 a 25.4.2004, přičemž tato společnost jako hlavní zhotovitel díla předala konečné dílo, jehož součástí byla předmětná žalobcem přijatá i poskytnutá plnění, obci Suchomasty již v lednu a dubnu 2004. V posuzované věci vyšel soud z následně uvedené právní úpravy: Podle § 2 odst. 1 písm. b/ zákona o DPH, ve znění účinném pro rozhodné zdaňovací období, předmětem daně je poskytnutí služby za úplatu osobou povinnou k dani, s místem plnění v tuzemsku. Podle ust. § 72 odst. 1 zákona o DPH nárok na odpočet daně má plátce, pokud přijatá zdanitelná plnění použije pro uskutečnění své ekonomické činnosti. Nárok na uplatnění odpočtu daně vzniká dnem uskutečnění přijatého zdanitelného plnění nebo dnem přijetí platby, pokud platba je přijata plátcem, který uskutečňuje zdanitelné plnění, přede dnem uskutečnění zdanitelného plnění. Podle ust. § 73 odst. 1 zákona o DPH plátce prokazuje nárok na odpočet daně daňovým dokladem, který byl vystaven plátcem a byl zaúčtován podle zvláštního právního předpisu, popřípadě evidován podle § 100 u plátců, kteří nevedou účetnictví. V případě splátkového nebo platebního kalendáře je tato podmínka splněna zaúčtováním platby ve prospěch plátce uskutečňujícího zdanitelné plnění, popřípadě jejím zaevidováním podle § 100 u plátců, kteří nevedou účetnictví. Podle ust. § 73 odst. 12 zákona o DPH daňový doklad pro prokázání nároku na odpočet daně musí obsahovat všechny náležitosti stanovené tímto zákonem. Pokud doklad neobsahuje všechny náležitosti daňového dokladu, prokazuje se nárok podle zvláštního právního předpisu. Podle § 28 odst. 2 zákona o DPH běžný daňový doklad musí obsahovat a) obchodní firmu nebo jméno a příjmení, popřípadě název, dodatek ke jménu a příjmení nebo názvu, sídlo nebo místo podnikání plátce, který uskutečňuje plnění, b) daňové identifikační číslo plátce, který uskutečňuje plnění, c) obchodní firmu nebo jméno a příjmení, popřípadě název, dodatek ke jménu a příjmení nebo názvu, sídlo nebo místo podnikání osoby, pro kterou se uskutečňuje plnění, d) daňové identifikační číslo, pokud je osoba, pro kterou se uskutečňuje plnění, plátcem, e) evidenční číslo daňového dokladu, f) rozsah a předmět plnění, g) datum vystavení daňového dokladu, h) datum uskutečnění plnění nebo datum přijetí platby, a to ten den, který nastane dříve, i) jednotkovou cenu bez daně, a dále slevu, pokud není obsažena v jednotkové ceně, j) základ daně nebo výši platby, k) základní nebo sníženou sazbu daně nebo sdělení, že se jedná o plnění osvobozené od daně, a odkaz na příslušné ustanovení tohoto zákona, l) výši daně uvedenou v korunách a haléřích, popřípadě zaokrouhlenou na desítky haléřů nahoru. Podle § 2 odst. 1 daňového řádu při správě daně jednají správci daně v řízení o daních (dále jen "daňové řízení") v souladu se zákony a jinými obecně závaznými právními předpisy, chrání zájmy státu a dbají přitom na zachování práv a právem chráněných zájmů daňových subjektů a ostatních osob zúčastněných na daňovém řízení. Podle § 2 odst. 3 daňového řádu při rozhodování hodnotí správce daně důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom přihlíží ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo. Podle § 31 odst. 8 daňového řádu správce daně prokazuje a) doručení vlastních písemností daňovému subjektu, b) existenci skutečností rozhodných pro užití právní domněnky a nebo právní fikce, c) existenci skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetnictví a jiných povinných evidencí či záznamů, vedených daňovým subjektem, d) existenci skutečností rozhodných pro uplatnění zákonných sankcí. Podle § 31 odst. 9 daňového řádu daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. V rámci vypořádání žalobních námitek považuje soud za nezbytné zmínit zásady, jimiž se řídí uplatňování a prokazování nároku na odpočet daně z přidané hodnoty. Uplatnění nároku na odpočet daně je vždy do jisté míry formální, neboť se odvíjí od formálního listinného důkazu – daňového dokladu, jímž plátce podle § 73 odst. 1 zákona o DPH prokazuje nárok na odpočet daně. Jak ale konstatoval NSS v rozsudku ze dne 30.6.2005 čj. 7 As 39/2003 – 55, prokazování nároku na odpočet je sice prvotně záležitostí dokladovou, současně je však třeba respektovat soulad skutečného stavu se stavem formálně právním. To znamená, že ani doklady se všemi požadovanými náležitostmi nemohou být podkladem pro uznání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty, není-li prokázáno, že k uskutečnění zdanitelného plnění fakticky došlo tak, jak je v dokladech prezentováno. Důkaz daňovým dokladem je pouze formálním důkazem dovršujícím hmotněprávní aspekty skutečného provedení zdanitelného plnění. Jestliže zdanitelné plnění nebylo uskutečněno, nemůže být důkazní povinnost naplněna pouhým předložením, byť formálně správného, daňového dokladu. Daňový doklad, který jen simuluje uskutečnění zdanitelného plnění, není relevantním důkazem a jeho předložení může vést k formulaci požadavku směřujícího k dokázání hmotněprávního úkonu, tj. k důkazu existence zdanitelného plnění (viz nález ze dne 15. 5. 2001, sp. zn. IV. ÚS 402/99). Ani samotná smlouva proto nemusí být dostatečným doložením uskutečnění zdanitelného plnění. Pokud daňový subjekt není schopen předložit dostatečné důkazy o tom, jakým konkrétním způsobem byla zdanitelná plnění realizována, neunese důkazní břemeno. Pro uznání nároku na odpočet tedy nejsou rozhodné jen formální náležitosti předloženého a řádně zaúčtovaného daňového dokladu, ale stav faktický, tj. faktické přijetí zdanitelného plnění, které musí být uskutečněno jiným plátcem daně. Z výše uvedených závěrů obsažených v citovaném rozsudku NSS však nelze dovodit, že je-li fakticky prokázáno uskutečnění zdanitelného plnění, stává se daňový doklad pro dokazování zcela právně bezvýznamným. Význam daňového dokladu, kterým plátce prokazuje nárok na odpočet daně, se v průběhu řízení nijak nemění. Od tohoto dokladu, jehož obligatorní náležitosti jsou stanoveny zákonem, se totiž odvíjí směr případného dokazování, neboť v případě vzniklých pochybností plátce daně prokazuje, že k uskutečnění zdanitelného plnění fakticky došlo tak, jak je v daňovém dokladu prezentováno. Jinými slovy řečeno daňový subjekt prokazuje, že jiný plátce uskutečnil konkrétní zdanitelné plnění deklarované na příslušném daňovém dokladu (prokazování uskutečnění jiných zdanitelných plnění je nerozhodné) a že on právě toto plnění v uvedeném rozsahu od plátce deklarovaného na dokladu přijal a následně je použil při svém podnikání. Pokud daňový subjekt prokáže všechny tyto skutečnosti, prokáže tím soulad skutečného stavu se stavem formálně právním, jenž je zachycen na příslušném daňovém dokladu, a pouze v takovém případě je na místě jím uplatněný a správcem daně zpochybněný nárok na odpočet daně uznat. Argumentace žalobce, podle níž je pro správné stanovení daně rozhodující, že služba byla fakticky poskytnuta a že zdanitelné plnění uskutečnil dodavatel deklarovaný na daňovém dokladu, je povrchní a nepřesná, neboť k uznání nároku na odpočet daně nepostačuje prokázání poskytnutí (jakékoliv) služby dodavatelem deklarovaným na daňovém dokladu. Souladem skutečného stavu se stavem formálně právním, který daňový subjekt v řízení prokazuje, je nutno rozumět shodu uskutečněného a daňovým subjektem přijatého zdanitelného plnění (jeho předmětu a rozsahu) se zdanitelným plněním deklarovaným na daňovém dokladu, shodu mezi deklarovaným a faktickým datem uskutečnění zdanitelného plnění, jakož i shodu mezi subjektem – jiným plátcem, který měl dle daňového dokladu zdanitelné plnění pro daňový subjekt uskutečnit, a subjektem, od kterého daňový subjekt uplatňující nárok na odpočet zdanitelné plnění skutečně přijal. V souzené věci správce daně ani žalovaný nezpochybnili, že společnost QUALITEC pro žalobce v souvislosti s výstavbou ČOV v obci Suchomasty prováděla stavební práce, v souladu se zákonem však na žalobci požadovali prokázání toho, jaká konkrétní zdanitelná plnění (v jakém předmětu a rozsahu) přijal od jmenovaného dodavatele (plátce) k datům uskutečnění zdanitelného plnění označeným na sporných fakturách. Tyto skutečnosti, podstatné pro posouzení oprávněnosti uplatněného nároku na odpočet daně, však žalobce v řízení neprokázal. Samotná realizace stavebních prací ještě neznamená, že žalobci vznikl nárok na odpočet daně na základě správcem daně zpochybněných faktur. Z § 28 odst. 2 a 4 zákona o DPH vyplývá, že jak běžný, tak i zjednodušený daňový doklad musí vždy obsahovat i obchodní firmu nebo jméno a příjmení, popřípadě název, dodatek ke jménu a příjmení nebo názvu, sídlo nebo místo podnikání plátce, který uskutečňuje zdanitelné plnění, a jeho identifikační číslo, údaj o rozsahu a předmětu plnění a datum uskutečnění plnění nebo datum přijetí platby, a to ten den, který nastane dříve, a částku, která má být za plnění zaplacena. Tyto údaje, jak bylo výše uvedeno, musí odpovídat skutečnosti. Nepostačuje, že ke zdanitelnému plnění někdy a nějakým způsobem došlo, nýbrž zdanitelné plnění musí být realizováno takovým způsobem, v takovém rozsahu a v takové době, jak je deklarováno na daňovém dokladu. Neodpovídají-li údaje v daňovém dokladu skutečnosti, neprokazuje tento doklad nárok na odpočet daně z přidané hodnoty (obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16.3.2010 č.j. 1 Afs 10/2010 – 71). V souzené věci vznikly správci daně pochybnosti o oprávněnosti nároku na odpočet daně uplatněného žalobcem v daňovém přiznání za čtvrté čtvrtletí 2004 ohledně zdanitelných plnění, která měl žalobce přijmout podle faktur č. Q2004067, č. Q2004080 a č. Q2004082 od svého dodavatele, společnosti QUALITEC. K pochybnostem správce daně vedla v daném případě zjištění ohledně jmenované společnosti, která vyplynula z dožádání u místně příslušného správce daně (nesoučinnost se správcem daně, neplnění daňových povinností, nekontaktnost). Uvedená zjištění prokazují oprávněnost pochybností správce daně o tom, zda zdanitelná plnění označená na sporných fakturách byla podložena skutečným přijetím zdanitelných plnění žalobcem od této společnosti tak, jak bylo na fakturách deklarováno. Na základě vzniklých pochybností byl správce daně oprávněn požadovat, aby žalobce prokázal, že předmětná zdanitelná plnění od plátce uvedeného na těchto fakturách skutečně přijal. K doložení a prokázání těchto skutečností také směřovala výzva správce daně ze dne 9.6.2006, jakož i výzva žalovaného ze dne 28.8.2007, jimiž byl žalobce vyzván k prokázání oprávněnosti uplatněného nároku na odpočet daně, tj. k prokázání přijetí zdanitelných plnění dle sporných faktur, k doložení důkazních prostředků a rovněž k objasnění zásadní nesrovnalosti spočívající v tom, že zdanitelná plnění, k jejichž uskutečnění mělo podle sporných faktur dojít dne 10.11.2004, 6.12.2004 a 17.12.2004, měl od firmy QUALITEC přijmout podle předávacího protokolu sepsaného dne 15.10.2004, přičemž totožná plnění měla být použita pro žalobcem uskutečněná plnění, která žalobce předal společnosti REC.ing., jakožto svému odběrateli již v lednu a dubnu 2004. Důkazní břemeno ohledně prokázání těchto skutečností tížilo žalobce. Podle konstantní judikatury NSS vztahující se k otázce působení důkazního břemene v daňovém řízení platí, že daňový subjekt zásadně prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván (§ 31 odst. 9 daňového řádu). Přestože je povinností správce daně dbát, aby skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti byly zjištěny co nejúplněji, a není v tom vázán jen návrhy daňových subjektů (odst. 2 citovaného ustanovení), není daňové řízení založeno na zásadě vyšetřovací, ale na prioritní povinnosti daňového subjektu dokazovat vše, co sám tvrdí. Není proto povinností správce daně tvrdit a prokázat, jaký byl úmysl účastníků smluvního vztahu a co sledovali uzavřením určité smlouvy. Naopak, daňový subjekt je odpovědný za to, že jím předložené důkazní prostředky budou konkrétní a budou prokazovat jeho tvrzení (srov. rozsudek NSS ze dne 9.2.2005, čj. 1 Afs 54/2004 – 125 a rozhodnutí publikované pod č. 94/2004 Sb. NSS). Žalovaný tedy nebyl povinen prokazovat, že dodavatel uvedený na daňovém dokladu předmětné zdanitelné plnění (službu) v daném rozsahu a době pro žalobce neuskutečnil; byl to naopak žalobce, jehož tížilo důkazní břemeno ohledně prokázání souladu skutečného stavu přijetí zdanitelného plnění se stavem formálně právním, deklarovaným na sporných fakturách. Jeho povinností bylo předložit správci daně takové důkazní prostředky, jimiž by bylo lze prokázat oprávněnost uplatněného nároku na odpočet daně. Ze strany správce daně či žalovaného nebylo žalobci vytýkáno zastření skutečného obsahu právního úkonu nebo jiné skutečnosti rozhodné pro stanovení či vybrání daně odlišným stavem formálně právním ve smyslu § 2 odst. 7 daňového řádu. Správní orgány obou stupňů na žalobci zcela v souladu s § 73 odst. 1 zákona o DPH ve spojení s § 31 odst. 9 daňového řádu požadovaly prokázání toho, že skutečně přijal od společnosti QUALITEC zdanitelná plnění tak, jak byla deklarována spornými fakturami. Názor žalobce, že žalovaného v dané věci stíhalo důkazní břemeno ve smyslu § 2 odst. 7 daňového řádu, je tudíž mylný. V rozsudku ze dne 9.2.2005, čj. 1 Afs 54/2004 – 125 se NSS zabýval otázkou přechodu důkazního břemene z daňového subjektu na správce daně (§ 31 odst. 9 a § 31 odst. 8 daňového řádu). Dospěl přitom k závěru, že ustanovení § 31 odst. 8 daňového řádu se použije až tehdy, podaří-li se daňovému subjektu prokázat skutečnosti, které prokazuje podle § 31 odst. 9 daňového řádu, předkládá-li hodnověrné důkazy pro své tvrzení, avšak správce daně je nepřijme. Pak je skutečně na správci daně, aby prokázal, že důkazy subjektem předložené nejsou s to obstát. Není pravdou, že v napadeném rozhodnutí žalovaný rozvádí (výlučně) svá zjištění týkající se DPH jiného daňového subjektu, a to společnosti QUALITEC. Zjištění, která správce daně učinil o jmenovaném dodavateli žalobce prostřednictvím dožádaného správce daně, jsou v napadeném rozhodnutí zmíněna toliko okrajově a v žádném případě nebyla důvodem neuznání nároku na odpočet daně. Napadené rozhodnutí je zbudováno na jednoznačném a srozumitelném závěru žalovaného o neprokázání nároku na odpočet daně žalobcem z důvodu neunesení důkazního břemene a netrpí žádnými logickými ani právními rozpory. Žalovaný vzal při svém rozhodování v úvahu tvrzení žalobce a všechny jím předložené důkazní prostředky, jakož i zjištění učiněná bez součinnosti se žalobcem, která jsou významná pro posouzení oprávněnosti žalobcem uplatněného nároku na odpočet daně, a tyto hodnotil zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, tj. jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Závěry, k nimž při hodnocení důkazních prostředků dospěl, pak srozumitelně popsal v odůvodnění napadeného rozhodnutí. S jeho závěry se soud, jak dále uvedeno, v plném rozsahu ztotožňuje. Správce daně i žalovaný na žalobci nepožadovali nad rámec zákona prokazování skutečností, na kterých se nepodílel, ani jej nezatěžovali daňovými povinnostmi jiných subjektů. Skutečnosti, k jejichž prokázání byl žalobce správcem daně a následně též žalovaným vyzván, se úzce týkaly jeho daňové povinnosti, resp. jím uplatněného nároku na odpočet daně, o čemž svědčí shora zmíněné výzvy ze dne 9.6.2006 a ze dne 28.8.2007. Uplatněný nárok na odpočet daně se bezesporu vztahuje ke zdanitelným plněním, které měl deklarovaný dodavatel podle sporných faktur poskytnout žalobci. Prokázání faktického uskutečnění těchto zdanitelných plnění nelze považovat za prokazování skutečností týkajících se jiného daňového subjektu, na nichž se žalobce nepodílel a které po žalobci nelze vyžadovat. Je to žalobce, kdo tvrdí, že zdanitelná plnění uvedená ve sporných fakturách od deklarovaného dodavatele přijal, je to on, kdo z těchto plnění uplatňuje nárok na odpočet daně, a je proto jeho zákonnou povinností prokázat správci daně na základě jeho výzvy faktickou realizaci předmětných zdanitelných plnění. Žalobci lze obecně přisvědčit v tom, že jím uplatněný nárok na odpočet daně nemůže být vázán na plnění daňových povinností ze strany jeho dodavatelů, neboť nenese odpovědnost za chování jiných daňových subjektů. Žalobci nicméně není napadeným rozhodnutím kladeno za vinu či přičítáno k tíži neplnění daňových povinností ze strany jeho dodavatele. Soudu nezbývá než zopakovat, že důvodem pro neuznání žalobcem uplatněného nároku na odpočet daně nebylo zjištění správce daně o tom, že deklarovaný dodavatel žalobce, společnost QUALITEC, je nekontaktní a že v době realizace dožádání nereaguje na výzvy k podání daňových přiznání k DPH, ale jednoznačný závěr o neunesení důkazního břemene žalobcem, k němuž správce daně i žalovaný dospěli na základě hodnocení všech provedených důkazních prostředků. Protože se u deklarovaného dodavatele zdanitelných plnění vzhledem k jeho nekontaktnosti nepodařilo ověřit faktické uskutečnění zdanitelných plnění, bylo pouze a jenom na žalobci, aby uplatněný nárok na odpočet daně prokázal předložením jiných důkazů prokazujících přijetí konkrétních zdanitelných plnění od společnosti QUALITEC v době deklarované na sporných fakturách. Vzhledem k tomu, že žalobcem předložené důkazní prostředky neprokazují, v jakém rozsahu přijal od jmenované společnosti stavební práce související s výstavbou ČOV v obci Suchomasty a že tato plnění byla uskutečněna v listopadu a prosinci 2004, nelze než přisvědčit žalovanému, že žalobce důkazní břemeno, které jej v daňovém řízení tížilo, neunesl. Co se týče vlastního hodnocení důkazních prostředků, soud se plně ztotožňuje se závěry, k nimž žalovaný dospěl v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Žalovaným provedené hodnocení důkazních prostředků je založeno na logických úvahách, které žalobce v podané žalobě ničím nevyvrátil. Žalobcem předložené listinné důkazní prostředky (faktury, smlouvy o dílo, předávací protokoly aj.), výpovědi svědků ani zjištění, která správce daně učinil bez součinnosti se žalobcem neprokazují, že by žalobce přijal k datům, ke kterým pro něj měla být podle sporných faktur zdanitelná plnění uskutečněna, od firmy QUALITEC vůbec nějaká plnění, ani jaký byl faktický předmět a rozsah těchto plnění. Žalovaný správně dovodil, že smlouva o dílo ze dne 20.9.2003 uzavřená mezi žalobcem a QUALITEC sice dokládá existenci obchodně závazkového vztahu mezi oběma společnostmi, ale nevypovídá nic o jeho faktickém naplnění, a to z hlediska věcného ani časového. Z uvedení sporných faktur v povinně vedených evidencích rovněž nelze dovozovat, jaký byl skutečný předmět a rozsah zdanitelných plnění, ani kdy byla tato plnění ze strany deklarovaného dodavatele uskutečněna. Také doklady o zaplacení fakturovaných částek vypovídají pouze o tocích finančních prostředků, nikoli o skutečném předmětu a rozsahu zdanitelných plnění ani o datu jejich faktického přijetí žalobcem. Sporné faktury vymezují zdanitelné plnění poměrně neurčitě, nicméně z odkazu na smlouvu o dílo týkající se provedení stavebních prací na ČOV v obci Suchomasty je zřejmé, že společnost QUALITEC těmito fakturami žalobci vyfakturovala cenu za (blíže nespecifikované) stavební práce, které pro něj měla provádět na základě předmětné smlouvy o dílo. Tato skutečnost je patrná i ze souhrnné částky všech tří faktur (bez daně), která činí 4.700.000,- a přesně koresponduje s celkovou cenou díla sjednanou v smlouvě o dílo uzavřené dne 20.9.2003 mezi žalobcem a společností QUALITEC. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že žalobce nikdy v průběhu daňového řízení netvrdil (ani neprokázal), že by došlo ke změně této smlouvy nebo že by existovala ještě nějaká jiná smlouva uzavřená mezi ním a společností QUALITEC, která by se týkala provádění stavebních prací na stavbě ČOV v obci Suchomasty. Žalobce nebyl konečným zhotovitelem tohoto díla (stavby), tím byla společnost REC.ing., na základě smlouvy o dílo uzavřené s obcí Suchomasty dne 4.6.2003. Žalobce vystupoval v roli subdodavatele společnosti REC.ing., a veškerá svá plnění, k nimž se smluvně zavázal, předával nikoliv obci, ale právě společnosti REC.ing. Součástí těchto plnění pak nepochybně byly i stavební práce provedené pro žalobce společností QUALITEC jakožto dalším subdodavatelem. Jestliže ale ke kompletnímu předání předmětu díla provedeného žalobcem pro společnost REC.ing., došlo již v dubnu 2004, o čemž svědčí tři výše zmíněné předávací protokoly sepsané mezi žalobcem a jmenovanou společností, jestliže žalobce třemi fakturami ze dne 16.1.2004, 5.4.2004 a 25.4.2004 vyfakturoval společnosti REC.ing., v součtu částku 7.160.600, která přesně odpovídá výši ceny za provedení díla sjednané ve smlouvě o dílo ze dne 23.7.2003 uzavřené mezi žalobcem a společností REC.ing., a jestliže k předání a převzetí díla – stavby ČOV mezi obcí Suchomasty a společností REC.ing., došlo dle předávacích protokolů sepsaných těmito subjekty ve dnech 16.1.2004, 9.4.2004 a 30.4.2004, nelze než dospět k závěru, že k uskutečnění zdanitelných plnění v podobě stavebních prací prováděných společností QUALITEC pro žalobce v rámci výstavby ČOV v obci Suchomasty nemohlo dojít až v závěru roku 2004. Je také vyloučeno, aby Městský úřad Beroun, odbor životního prostředí vydal v srpnu 2004 obci Suchomasty povolení k prozatímnímu užívání předmětné čistírny odpadních vod, pokud by tato stavba nebyla v době vydání povolení řádně stavebně provedena a pokud by teprve v závěru roku 2004 mělo proběhnout bourání skály, hloubení stavební jámy či betonáž základové desky v rámci „1. až 3. etapy akce ČOV Suchomasty“, jak vypověděl svědek T. Vzhledem k výše uvedeným časovým souvislostem, prokazovaným též dalšími důkazními prostředky, např. výpovědí starosty obce Suchomasty o skutečné době předání ČOV a době jejího uvedení do zkušebního provozu, se výpověď svědka T jeví krajně nevěrohodně. Lze shrnout, že žalobce přes výzvy správce daně i žalovaného žádným relevantním důkazním prostředkem neprokázal, jaká zdanitelná plnění pro něj společnost QUALITEC uskutečnila k datům 10.11.2004, 6.12.2004 a 17.12.2004, která jsou jako data uskutečnění zdanitelných plnění uvedena na sporných fakturách. Žalobce, přestože k tomu byl vyzván výzvou žalovaného ze dne 28.8.2007, nikterak neobjasnil nesrovnalost mezi datem předání prací dle předávacího protokolu ze dne 15.10.2004 a daty uskutečnění zdanitelných plnění deklarovanými na sporných fakturách, nedoložil, jaké rozhodné skutečnosti nastaly právě k těmto deklarovaným datům uskutečnění zdanitelných plnění a neprokázal, že fakturovaná plnění přijal právě k těmto datům. Stejně tak neobjasnil, jak je možné, že plnění, k nimž se upínají sporné faktury a která měl od společnosti QUALITEC převzít dle předávacího protokolu sepsaného dne 15.10.2004, byla použita pro jím uskutečněná plnění, která svému odběrateli, společnosti REC.ing., předal již ve dnech 16.1.2004, 5.4.2004 a 25.4.2004. Soud na tomto místě připomíná, že podle § 21 odst. 5 písm. a/ zákona o DPH se při zdanitelném plnění uskutečněném podle smlouvy o dílo zdanitelné plnění považuje za uskutečněné dnem převzetí a předání díla nebo jeho dílčí části. Výše uvedené rozpory žalobce nevysvětlil ani v řízení před soudem; ve své žalobní argumentaci toliko obecně popírá pravdivost závěrů, k nimž na základě provedeného dokazování dospěl žalovaný, aniž by se k těmto závěrům konkrétním způsobem vyjádřil. Vytýká- li ale žalobce žalovanému chybné vyhodnocení důkazních prostředků, bylo by zároveň na místě, aby uvedl, jaké důkazní prostředky žalovaný vyhodnotil nesprávně a v čem nesprávnost jejich posouzení spočívá. Nic takového však žalobce neučinil. Žalovanému je nutno přisvědčit i v tom, že žalobce v řízení neprokázal ani skutečný předmět a rozsah prací, které měl dle sporných faktur od společnosti QUALITEC přijmout, aiz tohoto důvodu nesplnil zákonem stanovené podmínky pro uznání nároku na odpočet daně. V napadeném rozhodnutí žalovaný v tomto směru důvodně poukázal na existující rozpory mezi vymezením předmětných stavebních prací ve smlouvě o dílo ze dne 20.9.2003 a v předávacím protokolu ze dne 15.10.2004 a rovněž na nesoulad mezi vyjádřením žalobce ze dne 18.9.2007, podle kterého měly být předmětem plnění jednotlivých etap konečné úpravy povrchů, a tím, co k předmětu jednotlivých etap vypověděl svědek T. Argumentace žalobce obsažená v jeho vyjádření ze dne 18.9.2007, podle níž měly být předmětem konkrétních plnění jednotlivých etap konečné úpravy povrchů, které předával pan T s tím, že cena za jednotlivá etapová plnění byla stanovena dohodou podle poměru dokončených úprav povrchu a celkové ceny díla, není podložena naprosto žádným důkazním prostředkem, a jedná se tak o ničím neprokázané tvrzení, které je v rozporu jak s výše zmiňovanou svědeckou výpovědí samotného T, tak i s obsahem předávacího protokolu ze dne 15.10.2004, podle něhož konečná úprava povrchů byla toliko jednou z mnoha provedených (a protokolem předávaných) stavebních prací. Vzhledem k tomu, že v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že k předání provedených stavebních prací žalobcem společnosti REC.ing., došlo nejpozději v dubnu 2004, přičemž práce provedené společností QUALITEC pro žalobce byly součástí stavebních prací (díla), které žalobce předal a vyúčtoval společnosti REC.ing., neobstojí ani vysvětlení žalobce, že k předání díla mezi jím a společností QUALITEC a k jeho následnému vyúčtování došlo až po ověření funkčnosti předávaného celku. Nesouhlas žalobce s tvrzením žalovaného, že usiloval o získání odpočtu daně o 14 procentních bodů vyššího než byla uplatněná daň na výstupu, není relevantní žalobní námitkou a nemůže nijak ovlivnit závěr soudu o souladu napadeného rozhodnutí se zákonem. Zmíněné konstatování správního orgánu je pouze vysvětlením motivu, který dle názoru žalovaného vedl žalobce k uplatnění nároku na odpočet daně tím způsobem, jaký v dané věci zvolil. Je třeba znovu zopakovat, že napadené rozhodnutí stojí výlučně na závěru o neunesení důkazního břemene ze strany žalobce. Namítá-li žalobce, že nerozumí tomu, proč dožádaný správce daně nepředložil žalovanému příslušné daňové podklady společnosti QUALITEC, soud k tomu předně uvádí, že přílohou odpovědi Finančního úřadu pro Prahu 9 ze dne 14.8.2006 na dožádání správce daně byly kopie přiznání jmenované společnosti k DPH za listopad a prosinec 2004. Pokud měl žalobce v průběhu daňového řízení k dispozici knihu vystavených faktur společnosti QUALITEC či jiné důkazy svědčící o tom, že veškeré daňové povinnosti ze strany této společnosti byly splněny, mohl a měl je předložit správci daně, popř. žalovanému; nic takového však neučinil. V souzené věci správce daně a následně též žalovaný uzavřel, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně přijetí zdanitelných plnění od společnosti QUALITEC tak, jak byla deklarována na sporných fakturách. Takový závěr musel žalovaný učinit k určitému časovému okamžiku (den vydání rozhodnutí v odvolacím řízení) poté, co žalobci umožnil předložit jakékoliv jemu dostupné důkazy, případně navrhnout provedení jiných. Jestliže však žalobce neunesl svoje důkazní břemeno v rámci daňového řízení (nepředložil ani nenavrhl důkazy, které by mohly prokázat, že ke zdanitelným plněním tak, jak byla deklarována, skutečně došlo), nemůže být tento nedostatek napravován dokazováním v soudním řízení. Připuštění takového postupu by nutně vedlo k absurdní situaci, kdy by daňové subjekty nepředkládaly v daňovém řízení důkazy, ač by k tomu byly vyzvány, a tyto důkazy by předkládaly až správnímu soudu. Jakkoliv obecně může správní soud doplňovat dokazování ve správním řízení (§ 77 s. ř. s.), nemůže tato skutečnost popřít jeden ze základních principů daňového řízení, jímž je povinnost daňového subjektu prokázat to, co tvrdí, případně k čemu je správcem daně vyzván, a nemůže současně posouvat správní soudy do role jakési třetí a čtvrté instance v rámci daňového řízení. Shodný názor zaujal NSS již v rozsudku ze dne 19.8.2004, č. j. 3 Afs 2/2003 - 58, v němž konstatoval, že „neunesl-li daňový subjekt důkazní břemeno v daňovém řízení (§ 31 odst. 9 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků), dodatečná náprava předkládáním nových důkazů v řízení před soudem není možná.“ Tento závěr není v rozporu s usnesením rozšířeného senátu NSS ze dne 26.8.2008, č. j. 7 Afs 54/2007 - 62, publikovaném pod č. 1742/2009 Sb. NSS, podle nějž lze v žalobním řízení uplatnit i ty námitky, které nebyly uplatněny v řízení správním. Problematika unesení důkazního břemene v daňovém řízení a navrhování nových důkazních prostředků je totiž otázkou zcela jinou: úkolem soudu zde není napravovat nečinnost žalobce v daňovém řízení, nýbrž jeho přezkumná činnost se soustřeďuje na posouzení správnosti závěru správce daně, že žalobce své důkazní břemeno neunesl (shodně viz rozsudek NSS ze dne 16.3.2010 č.j. 1 Afs 10/2010 – 71). Vycházeje z výše uvedených premis, soud při ústním jednání ve věci samé rozhodl, že nebude provádět dokazování žalobcem navrženými důkazy, neboť závěr žalovaného o neunesení důkazního břemene žalobcem je nutno posoudit výhradně na podkladě těch důkazů, které byly shromážděny v průběhu daňového řízení a jsou obsahem spisového materiálu. Neopodstatněná je rovněž námitka, v níž žalobce vytýká žalovanému, že na jedné straně nemá ověřeno, zda byla daň ze strany jeho dodavatele, tj. společnosti QUALITEC, uhrazena, a na druhé straně obviňuje žalobce z odčerpávání prostředků ze státního rozpočtu. Uvedení sporných faktur v knize vystavených faktur společnosti QUALITEC, a stejně tak i to, zda společnost QUALITEC odvedla daň ze zdanitelných plnění, k nimž se sporné faktury vztahují, jsou skutečnosti, které jsou pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí irelevantní. Samotné zahrnutí sporných faktur do údajů vykázaných společností QUALITEC v daňových přiznáních k DPH ještě neznamená, že zdanitelná plnění nastala tak, jak je na fakturách deklarováno. Žalovanému je rovněž třeba přisvědčit v tom, že důvodem pro uznání nároku žalobce na odpočet daně nemůže být ani případné přiznání a odvedení daně na výstupu společností QUALITEC. Přiznání daně na výstupu ani zaplacení daňové povinnosti, do které daň na výstupu vchází, nepatří mezi zákonem stanovené podmínky nároku na odpočet daně a nemůže tedy automaticky zakládat nárok žalobce na odpočet daně. Jinými slovy řečeno, i kdyby daň na výstupu z předmětných zdanitelných plnění byla společností QUALITEC odvedena, žalobce stále tížilo důkazní břemeno ohledně prokázání oprávněnosti nároku na odpočet daně (viz výše), které v řízení neunesl. Vzhledem k výše uvedenému neshledal soud důvodnou ani žalobní námitku duplicitního výběru daně. Tuto námitku navíc žalobce poprvé vznesl až v replice k vyjádření žalovaného, tedy po uplynutí zákonem stanovené lhůty pro rozšíření žaloby (§ 71 odst. 2 s.ř.s.), a soud by k ní proto ani v případě její opodstatněnosti nemohl přihlížet. Pokud by tak učinil, tedy pokud by překročil rozsah včas uplatněných žalobních námitek, jednal by v rozporu s ustanoveními § 75 odst. 2 s.ř.s. a § 71 odst. 2 věta třetí s.ř.s., které mu ukládají přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v mezích žalobních bodů uplatněných v zákonem stanovené lhůtě. Tvrzení žalobce, že mu není známo, že by společnost QUALITEC byla v rámci DPH v souvislosti s předmětnými zdanitelnými plněními nějakým způsobem postižena, je též bezpředmětné. Nárok na odpočet z předmětných zdanitelných plnění uplatnil žalobce, nikoliv společnost QUALITEC, u které tato plnění měla být uskutečněnými zdanitelnými plněními s daní na výstupu. V souzené věci bylo předmětem daňového řízení výlučně stanovení daňové povinnosti žalobce, konkrétně posouzení oprávněnosti jím uplatněného nároku na odpočet daně. Způsob, jakým byla ve výsledku stanovena daňová povinnost jeho dodavatele, nemůže mít (a v daném případě taky neměl) na toto posouzení žádný vliv. Z toho, že ze strany správce daně nebyl zpochybněn nárok na odpočet daně, který žalobce uplatnil z plnění od jiného plátce, společnosti HELIO, nelze dovozovat závěr o rozporuplném hodnocení skutkového stavu ze strany žalovaného. O plněních ve prospěch žalobce uskutečněných společností HELIO správci daně nevznikly na základě výsledku šetření provedeného prostřednictvím správce daně místně příslušného této společnosti žádné pochybnosti, a žalobce proto nebyl vyzván k prokázání souladu jejich faktického uskutečnění se stavem formálně právním. Předmět daňového řízení byl v projednávané věci vymezen příslušnými výzvami správce daně a bylo jím výlučně posouzení oprávněnosti nároku na odpočet daně ze zdanitelných plnění deklarovaných spornými fakturami. Pouze k takto vymezenému předmětu řízení směřovalo veškeré dokazování. Existence jiných typově obdobných plnění ve prospěch žalobce od jiných dodavatelů nemůže mít vliv na výsledek daňového řízení v projednávané věci, neboť nemůže nijak ovlivnit závěr správního orgánu, zda žalobce unesl důkazní břemeno a prokázal přijetí zdanitelných plnění právě (a pouze) od společnosti QUALITEC, a to v předmětu, rozsahu a době deklarované na sporných fakturách. Soud nesdílí názor žalobce, že správce daně v daňovém řízení nesplnil svou zákonnou povinnost prokazování, k čemuž měl žalovaný ve smyslu § 50 odst. 3 daňového řádu přihlédnout. Soudu není zřejmé (a nevyplývá to ani z podané žaloby), z čeho žalobce dovozuje, že žalovanému muselo být známo, že v daňovém řízení, jehož výsledek přezkoumával, bylo při dokazování postupováno nezákonným způsobem. Žalobce nikterak blíže nespecifikuje, v čem spatřuje nezákonnost postupu správce daně při dokazování, neuvádí, jaké navržené důkazní prostředky správce daně opomenul provést či jaké provedené důkazní prostředky žalovaný opomněl v napadeném rozhodnutí posoudit, a jeho námitky tak opět zůstávají pouze v obecné rovině. Soud k těmto námitkám uvádí, že v souzené věci žádné pochybení při provádění dokazování na straně správce daně ani žalovaného neshledal. Ze spisového materiálu vyplývá, že žalobci byla v daňovém řízení poskytnuta možnost označit a předložit veškeré důkazní prostředky, které považoval za podstatné z hlediska prokázání relevantních skutečností. Veškeré důkazní prostředky, které žalobce označil, také byly správcem daně v řízení provedeny a se všemi se pak žalovaný v napadeném rozhodnutí řádně vypořádal; v jejich hodnocení provedeném v souladu s § 2 odst. 3 daňového řádu soud žádné pochybení neshledal. Porušení § 50 odst. 3 ve spojení s § 2 odst. 1 daňového řádu tak žalobce vytýká žalovanému neoprávněně. Samotný odkaz žalobce na odvolání, které v dané věci podal proti platebnímu výměru, a na vyjádření ze dne 18.9.2007, které je reakcí na výzvu žalovaného ze dne 28.8.2007, není způsobilým žalobním bodem, na základě něhož by soud mohl a měl přezkoumat zákonnost napadeného rozhodnutí. Podle § 71 odst. l písm. d) s.ř.s. musí žaloba obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrné, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Tvrzené důvody nezákonnosti napadeného rozhodnutí musí být tedy v podané žalobě uvedeny výslovně; odkaz na jiná podání žalobce a tam uváděnou argumentaci je z hlediska vymezení rozsahu soudního přezkumu napadeného rozhodnutí nepostačující. Z uvedených důvodů se soud nemohl blíže zabývat argumenty, které žalobce uváděl v odvolání či ve vyjádření učiněném v průběhu odvolacího daňového řízení, ale nikoli již v podané žalobě. Z žalobcovy repliky není zřejmé, jakých závěrů uvedených v rozsudku NSS ze dne 30.6.2006 č.j. 5 Afs 15/2005 – 65 se dovolává. Ve zmíněném rozsudku NSS označil za nesprávný názor, podle kterého by dílo nebylo možno považovat za uskutečněné bez sepsání protokolu o předání a převzetí, když dovodil, že nesepsání smluvně dohodnutého protokolu znamená toliko porušení smluvního ujednání, které nemá vliv na uskutečnění zdanitelného plnění a povinnost přiznat daň na výstupu. Na projednávanou věc však tento závěr nelze vztáhnout, neboť součástí spisového materiálu je celá řada předávacích protokolů sepsaných mezi žalobcem a společností QUALITEC, mezi žalobcem a REC.ing., a mezi REC.ing., a obcí Suchomasty. Tyto listinné důkazní prostředky vzal žalovaný při svém rozhodování v úvahu. Lze shrnout, že důkazní prostředky, které žalobce v průběhu řízení správci daně předložil, výpovědi svědků ani zjištění, která správce daně učinil bez součinnosti se žalobcem neprokazují, že žalobce v rozhodném zdaňovacím období přijal od společnosti QUALITEC plnění tak, jak byla deklarována spornými fakturami. Žalobci se tedy nepodařilo prokázat skutečnosti, které v řízení prokazuje podle § 31 odst. 9 daňového řádu, nepředložil správci daně hodnověrné důkazy k prokázání svých tvrzení, a k přenesení důkazního břemene na správce daně (§ 31 odst. 8 daňového řádu) proto ve smyslu závěrů obsažených ve shora citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9.2.2005, čj. 1 Afs 54/2004 – 125 v daném případě nedošlo. S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem a citovaným zákonným ustanovením má soud ve shodě s názorem žalovaného za to, že žalobce (a nikoliv správce daně či žalovaný) v řízení neunesl důkazní břemeno a v rozporu s § 31 odst. 9 daňového řádu neprokázal, že od společnosti QUALITEC skutečně přijal zdanitelná plnění tak, jak byla deklarována spornými fakturami. Žalovaný proto zcela v souladu se zákonem dovodil, že nárok na odpočet z těchto plnění žalobci podle § 72 a 73 zákona o DPH nenáleží. V postupu správce daně a žalovaného, který vyústil ve vydání napadeného rozhodnutí, nelze spatřovat porušení zásady zákonnosti zakotvené v § 2 odst. 1 daňového řádu ani porušení článku 2 odst. 3 Ústavy. Soud tedy neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., neboť žalobce nebyl ve sporu úspěšný a žalovanému žádné náklady v řízení nevznikly.