9 Ca 132/2004

Rubrum

Zákon č. 357/1992 Sb. o trojdaní osvobozuje od daně pouze vklady vložené do obchodní společnosti při definici vkladu podle obchodního zákoníku, osvobození od daně se tedy vztahuje pouze na vklady do společnosti zvyšující základní jmění. Pokud jde o vklady nezvyšující základní jmění, tyto vklady podléhají dani. To vyplývá nejen ze znění ust. § 59 odst. 1 obchodního zákoníku, ale z vlastní věcné podstaty vkladů. Jde-li o směnu (úplatný převod) vkládaného majetku za obchodní podíly - akce, pak jen v rozsahu upisovaných akcií (počet akcií x nominální hodnota akcie) se navýšení základního jmění vložením nemovitosti projeví v zápise o výši základního jmění společnosti v obchodním rejstříku. Základní jmění není faktickou sumou finančních prostředků a majetku vložených společníky do společnosti, nýbrž je účetní hodnotou vyjadřující vklady společníků jako pasivní jmění, se kterým nelze nakládat a právě z tohoto důvodu (nedispozitivní funkce základního jmění) je tato část jmění jako základní jmění předmětem zápisu do obchodního rejstříku a při jejím vytváření vklady společníků je zohledněna daňovým osvobozením. Pojem základní jmění je třeba odlišovat od pojmu obchodní jmění dle ust. § 6 odst. 2 obchodního zákoníku, které tvoří souhrn majetkových hodnot, které slouží a jsou určeny k podnikání. Protože musí být dodržena shoda mezi výší základního jmění a hodnotou emitovaných akcií, nelze než dovolit, že ta část peněžních vkladů, které představují hodnotu, kterou vloží, uhradí či převede akcionář jako investor za akcii nad její nominální hodnotu, se stává součástí obchodního (nikoliv základního) jmění.

Výrok

Městský soud v Praze rozhodl v senátě v právní věci žalobkyně: X, s. r. o. zastoupena JUDr X, advokátem proti žalovanému: Finanční ředitelství pro hladní město Prahu se sídlem Štěpánská 28, Praha 1, o žalobě na přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 3. 2004, č. j. X, takto:

Odůvodnění

I. Žaloba se zamítá.

Poučení

Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 18. 3. 2004, č. j. X, kterým byl k jeho odvolání změněn platební výměr na daň z převodu nemovitosti č. X vydaný Finančním úřadem pro Prahu 3 dne 21. 2. 2003, pod č. j. X na částku 373 000,- Kč. Napadeným rozhodnutím byl uvedený platební výměr změněn ve výši daňové povinnosti žalobce tak, že daň z převodu nemovitosti byla snížena na částku 369 665,- Kč. V odůvodnění svého rozhodnutí se žalovaný správní orgán vypořádával s odvolacími námitkami žalobce, který namítal porušení ust. § 20 odst. 6 písm. e) zákona č. 352/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitosti ve znění platném do 31. 5. 2001. Porušení tohoto ustanovení spatřoval žalobce v tom, že správce daně neuznal osvobození žalobce od daně z převodu nemovitostí z nabytí majetku vkladem vloženým žalobcem do základního jmění (kapitálu) společnosti V., a. s., jímž se stal žalobce společníkem (akcionářem) této společnosti s vkladem v hodnotě 38 000 000,- Kč. Žalobce tvrdil, že splnil podmínky ust. § 20 odst. 6 písm. e) cit. zákona, neboť nesplňuje výjimku z osvobození v tomto zákonném ustanovení uvedenou, totiž tím, že jeho účast ve společnosti V., a. s. do 5 let od vložení vkladu nezanikla. Uvedl, že je stále majitelem 380 kusů akcií v celkové hodnotě 38 000 000,- Kč a nezanikla tak jeho účast jako společníka v uvedené akciové společnosti. Žalobce v dalším podání doplňujícím jeho odvolání proti platebnímu výměru namítl nesprávnou úvahu žalovaného týkající se kvalifikace vkladu předmětných nemovitostí, když uvedl, že ust. § 20 odst. 6 písm. e) zákona č. 357/1992 Sb. ve znění účinném do 31. 5. 2001 je co do osvobození od daně svou úpravou obsahově širší, než právní úprava existující po účinnosti novely zákona od 1. 6. 2001. Dle názoru žalobce se podle právní úpravy předcházející novelizaci zákona osvobození od daně vztahovalo na „vklady vložené podle zvláštního zákona do obchodních společností...“, a tak osvobození od daně darovací a daně z převodu nemovitosti mělo být v případě žalobce užito na vlastní hodnotu základního kapitálu, ale též na emisní užil. Osvobození od daně se v případě žalobce proto mělo uplatnit v celém rozsahu, tj. do výše soudním znalcem zjištěné hodnoty nepeněžitého vkladu ve výši 72 824 000,- Kč. V této souvislosti žalobce poukázal na rozsudek Krajského soudu v Plzni sp. zn. 30 Ca 206/200, který řešil identický případ. K uvedeným odvolacím námitkám žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí nejprve uvedl, že daňový případ žalobce finanční orgány posuzovaly podle předpisů platných ke dni vzniku předmětu daně, tj. ke dni právních účinků smlouvy, resp. prohlášení vlastníka a postupem, který nejen krajské soudy, ale i Ústavní soud ve svých rozhodnutích akceptovaly. Žalovaný vyšel ze zjištění, že v říjnu r. 1998 bylo základní jmění společnosti V., a. s. zvýšeno nepeněžitým vkladem (vkladem nemovitostí v kat. území Žižkov) společnosti žalobce celkem o 38 000 000,- Kč, přičemž hodnota všech vkládaných nemovitostí (předmětem vkladu byly i jiné nemovitosti ležící v jiných katastrálních územích) činila dle znaleckého posudku ústavu A. s. r. o. 73 559 300,- Kč a dle posudku soudního znalce Ing. A. P. který předložil žalobce ve výši 72 824 020,- Kč. Právní účinky vkladu do katastru nemovitostí vznikly dne 7. 10. 1998. Žalovaný dále zjistil, že žalobce k výzvě správce daně ze dne 6. 6. 2000 k podání daňového přiznání a dle § 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb. k doložení, že žalobce je držitelem akcií společnosti V. a. s. předložil daňové přiznání, ve kterém si uplatnil osvobození od daně podle § 20 odst. 6 písm. e) zákona č. 357/1992 Sb. ve výši ceny 15 460 820,- Kč vkládaných nemovitostí v kat. území dle ocenění znalcem Ing. A. P. (ústav A. s. r. o. stanovil cenu vkládaných nemovitostí v kat. území Ž. ve výši 15 270 000,- Kč). Z ceny vložených nemovitostí v kat. území Ž. ve výši 15 460 820,- Kč pak byla správcem cena nemovitostí osvobozených od daně určena poměrem částky, o kterou bylo navýšeno základní jmění - 38 000 000,- Kč k ceně všech vkládaných nemovitostí dle znaleckého posudku ústavu A. s. r. o. ve výši 73 559 300,- Kč. Žalovaný dále ze sdělení žalobce na výzvu správce daně učiněnou v rámci odvolacího řízení na výši emisního kurzu a ze sdělení dožádaného správce daně Finančního úřadu o účtování výše hodnoty nemovitostí vložených žalobcem do společnosti V., a. s. zjistil, že rozdíl mezi hodnotou nepeněžitého vkladu a celkovou jmenovitou hodnotu akcií považuje žalobce i společnost V., a. s. za emisní užil. Žalobce konkrétně uvedl, že emisním ážiem je částka 34 824 020,- Kč jako rozdíl mezi oceněním všech nemovitostí znalcem Ing. A. P. ve výši 72 824 020,- Kč a jmenovitou hodnotou akcií 38 000 000,- Kč. Žalovaný uvedení zjištění posoudil z hlediska ust. § 20 odst. 6 písm. e) zákona č. 357/1992 Sb. ve znění platném do 31. 5. 2001 a ust. § 58 odst. 1 a § 59 obchodního zákoníku tak, že ke dni právních účinků vkladu se jednalo o vklad do základního jmění. Argumentoval tím, že k pojmovým znakům vkladu ve smyslu obchodního zákoníku náleží, že společník ocenitelné hodnoty vkládá do společnosti s cílem podílet se tím na výsledku podnikání společnosti. Proto právní úkon, kterým se tak děje, má charakter úplatného nabytí majetku ze strany společnosti, resp. veškeré prostředky poskytnuté jako vklad do základního jmění jsou úplatou, za kterou se vkladatel - společník podílí na rozhodování této společnosti. Takový vklad do základního jmění společnosti jako převod vlastnického práva k nemovitostem pak podléhá dani z převodu nemovitostí a je osvobozen od daně pouze za podmínek stanovených v § 20 odst. 6 písm. e) zákona č. 357/1992 Sb. Z uvedeného žalovaný vyvodil, že jestliže obchodní zákoník nezná jiný vklad než vklad do základního jmění a pokud je rozhodnutím společníků určeno, že část vkladu je zaúčtována v pasivech společnosti jako základní jmění na účtu 411, o tuto část je navýšeno základní jmění a další část vkladu tvoří příplatek nad hodnotu základního jmění, který se zaúčtuje jako emisní ážio na účet 412 nebo jako rezervní fond na účet 421, popřípadě jako vklad do kapitálových fondů na účet 413, je takto zúčtována část hodnoty nemovitostí považována za část, která nesplňuje jednu ze základních podmínek ust. § 20 odst. 6 písm. e) cit. zák. a z toho důvodu nepožívá osvobození od daně z převodu nemovitosti. Žalovaný proto s ohledem na uvedené skutečnosti, vycházející ze správně zaúčtovaného rozdílu mezi hodnotou všech vložených nemovitostí a hodnotou nepeněžitého vkladu do základního jmění jako emisního ážia v účetnictví společnosti, dospěl k závěru, že tato část vkladu je dalším vkladem do společnosti, mimo základní jmění a jako taková nepodléhá osvobození od daně dle ust. § 20 odst. 6 písm. e) zákona č. 357/1992 Sb. Snížení výše daňové povinnosti oproti výši stanovené platebním výměrem, žalovaný odůvodnil tím, že žalobce vycházel při účtování z posudku znalce Ing. A. P., a proto i žalovaný při výpočtu daně vycházel z celkové ceny nepeněžitého vkladu stanovené tímto znalcem ve výši 72 824 000,- Kč. Proti uvedenému rozhodnutí směřuje podaná žaloba. Žalobce v podané žalobě nejprve uvedl, že vložením nemovitostí do společnosti V, a. s. v hodnotě 72 824 020,- Kč při výši emisního kurzu totožného se jmenovitou hodnotou akcií se stal společníkem (akcionářem) společnosti V., a. s. s vkladem 38 000 000,- Kč a že i nadále je akcionářem uvedené společnosti a nedošlo k navrácení vkladu. Žalobce rovněž přisvědčil tomu, že zakladatelská smlouva společnosti V., a. s. i Stanovy ze dne 15. 5. 1998 neupravovaly situaci, jak má celkovou jmenovitou hodnotou akcií. Podle žalobce daný rozdíl ve výši 34 824 020,- Kč tak byl a je emisním ážiem, neboť zakladatelská smlouva ani stanovy společnosti V., a. s. neurčily jinak. Žalobce poukázal na to, že společnost V, a. s. také celou dobu o vzniklém rozdílu účtuje jako o emisním ážiu, což bylo doloženo zprávou od dožádaného správce daně. Žalobce však namítal, že uvedený stav finanční orgány nesprávně posoudily podle ust. § 20 odst. 6 písm. e) zákona č. 357/1992 Sb., neboť nevzaly v potaz snění citovaného zákonného ustanovení a jeho význam v době před účinností novely zákona učiněné zákonem č. 117/2001 Sb. Žalobce je toho názoru, že dle zákonné úpravy účinné do 31. 5. 2001 se osvobození od daně darovací a daně z převodu nemovitostí užije nejen na vlastní hodnotu základního kapitálu, ale též na emisní ážio. Žalobce tak uplatňoval osvobození od daně v celém rozsahu, tj. do výše hodnoty nepeněžitého vkladu 72 824 020,- Kč. Na podporu svého názoru argumentoval výkladem pojmu „vklad podle zvláštního zákona“ vyskytujícího se v ust. § 20 odst. 6 písm. e) cit. zákona ve znění před i po novelizaci. Uvedl, že pojem „vklad“ lze v obchodním zákoníku nalézt v celé řadě ustanovení §§ 56-260 obchodního zákoníku v ustálených spojeních (vklad společníka, nepeněžitý vklad, peněžitý vklad...), přičemž tyto pojmy mohou mít na různých místech části druhé obchodního zákoníku význam odlišný. Podle názoru žalobce chápání, že vklad společníka je vždy vkladem do základního kapitálu společnosti není jednoznačné a konečné, neboť sám obchodní zákoník právnímu pojmu „nepeněžitý vklad“ připisuje význam jiný, značně širší. To je možné dovodit např. z ust. § 109 odst. 3 obchodního zákoníku a v souvislosti s ním i z ust. § 143 odst. 3 cit. zákoníku a obdobně i z ust. § 163a odst. 3 obchodního zákoníku, podle kterého se rozdíl mezi hodnotou nepeněžitého vkladu a jmenovitou hodnotou akcií, které mají být vydány akcionáři jako protiplnění, se považuje za emisní ážio, pokud stanovy, zakladatelská smlouva nebo listina nebo usnesení valné hromady neurčují, že tento rozdíl je společnost povinna vyplatit upisovateli anebo, že jde o tvorbu rezervního fondu. Z uvedené zákonné úpravy a dále i z ust. § 59 odst. 4 písm. b) obchodního zákoníku žalobce dovozuje, že pojem „nepeněžitý vklad“ používá obchodní zákoník jak ve významu vkladu společníka, tak ve významu zahrnujícím celou věcnou podstatu vkladu, tj. nejen tu část, která je vkladem společníka, ale také část, která se považuje za emisní ážio. Zákon č. 357/1992 Sb. pak až do 1. 6. 2001 neobsahoval upřesnění, v jakém z možných významů je pojem „vklad“ ve znění ust. § 20 odst. 6 písm. e) cit. zákona uvažován. Žalobce upozornil na to, že daně lze ukládat v souladu s čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod jen na základě zákona. Pokud má zákon zabránit možnosti daňových úniků, musí používat formulace, které nebudou v praxi umožňovat různé výklady. Cílem interpretace práva je objasnit smysl textu. Je možné užít zužující výklad práva, nikoliv však takovou interpretací, která se bude opírat o volnou úvahu, jako se v dané věci řídil žalovaný. Jestliže úmysl zákonodárce upravit věcné osvobození od daně z převodu nemovitostí jen na určitou skupinu případů nebyl vyjádřen v době do novely zákona účinné od 1. 6. 2001, žalovaný měl vycházet ze znění zákona a nikoliv z toho, co zákonodárce snad uvést chtěl, ale co do zákona nevtělil. Žalobce poukázal na judikaturu Ústavního soudu, podle které situaci, kdy z textu veřejnoprávního předpisu nevyplývají jednoznačně povinnosti účastníka řízení a kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje dvě různé interpretace, nelze takové ustanovení vykládat účelově v neprospěch účastníka za použitá nepřiměřeného a účelového výkladu, který zasahuje do některého ústavně garantovaného základního práva. Žalobce namítal, že ve stejném duchu se odvíjí i též judikatura Evropského soudu pro lidská práva, podle něhož právní předpis, na jehož základě je činěn zásah do práv zaručených Listinou základních práv a svobod, musí být zcela určitý a jednoznačný a musí umožňovat osobě, které se týká, předvídat důsledky, které z takového zákona vyplývají, aby mohla upravit své chování v souladu s předvídatelnými důsledky určitého aktu. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby soud zrušil napadené rozhodnutí, jakož i vydaný platební výměr. Ve svém vyjádření k podané žalobě žalovaný správní orgán poukázal na to, že žalobce v podané žalobě popisuje skutečnosti, které nejsou v rozporu se skutkovými zjištěními finančních orgánů. K námitce ve vztahu k interpretaci ust. § 20 odst. 6 písm. e) zákona č. 357/1992 Sb. ve znění do 31. 5. 2001 žalovaný trval na svém stanovisku, že i dle tehdejšího znění zákona požívaly osvobození od daně jen vklady vložené do základního jmění. Podle žalovaného ze znění ust. § 59 odst. 1 a § 58 odst. 1 obchodního zákoníku vyplývá, že obchodní zákoník nezná jiný vklad, než je vklad do základního jmění společnosti. Nevylučuje přitom, že do společnosti mohou být vloženy i další prostředky přesahující hodnotu podílu jednotlivého společníka na jejím základním jmění, avšak ty nelze zahrnou do pojmu vkladu, neboť ten je v uvedených ustanoveních výslovně pojímán jako vklad do základního jmění společnosti. Z takto vymezené definice vkladu vychází i ust. § 20 odst. 6 písm. e) cit. daňového zákona a z novelizace tohoto zákona od 1. 6. 2001 lze jen dovodit, že úmyslem zákonodárce bylo již od počátku zákona č. 357/1992 Sb. osvobodit pouze vklady vložené do základního jmění společnosti, přičemž nyní terminologie zákona vyjádřila tento úmysl výslovně. Vzhledem k tomu, že v dané věci byl základní jmění navýšeno o 38 000 000,- Kč a společnost V., a. s. se stala vlastníkem všech vložených nemovitostí a nikoliv jen části nemovitostí v hodnotě vkladu do základního jmění společnosti, je pouze část hodnoty celého vkladu, již je vklad do základního jmění společnosti, od daně z převodu nemovitosti osvobozena. Ust. § 163a obchodního zákoníku nelze interpretovat tak, že u akciové společnosti neplatí, že vkladem se rozumí pouze vklad do základního jmění společnosti. Pokud tedy žalobce v souladu s ust. § 163a odst. 3 obchodního zákoníku zaúčtoval zbývající část hodnoty nepeněžitého vkladu na emisní ážio, byl tento jeho postup s přihlédnutím k ust. § 58 odst. 2 obchodního zákoníku zcela v souladu se zákonem. K námitkám žalobce uplatňujícím širší výklad pojmu „nepeněžitý vklad“ tak, jak je uváděn v různých ustanoveních obchodního zákoníku, žalovaný uvedl, že při konformním výkladu právních norem je nezbytné aplikovat i další interpretační metody vedle výkladu gramatického. Žalovaný vyšel ze skutečnosti, že základní jmění se vytváří v akciové společnosti povinně, přičemž základní jmění musí mít akciová společnost po celou dobu své existence, neboť jde o významný údaj o finanční postavení společnosti. Vklady do základního jmění jsou vklady, které se projevily v rejstříkovém zápise o základním jmění společnosti, se základním jměním nemůže kapitálová společnost nikterak nakládat a na rozdíl od jiného majetku je tato skutečnost zohledňována daňovým osvobozením. K takovému závěru lze dojít logickým výkladem právního předpisu. Žalovaný poukázal na to, že shora uvedený výklad zastávají správní orgány od roku 1995, byla s ním seznámena odborná veřejnost, řada daňových poradců a poradenských firem. Kromě řady rozhodnutí krajských soudů zaujal shodné stanovisko i Ústavní soud ČR v rozhodnutích II. ÚS 31/2000, II. ÚS 184/2000 a II. ÚS 644/02, přičemž zhodnotil, že takový postup správců daně není v rozporu s čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Podle názoru žalovaného v daném případě nedošlo ke svévolné aplikaci práva, neboť za takový by měl být považován jen takový výklad, který by postrádal jakékoliv smysluplné odůvodnění. Stanovisko zastávané finančními orgány je na základě relevantní judikatury poplatnické veřejnosti dostupné, předvídatelné, k čemuž dospěl i Ústavní soud ve svém rozhodnutí II. ÚS 644/02. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby soud podanou žalobu zamítl. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, podle § 65 a násl. zák. č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního (dále jen s. ř. s.) v mezích žalobou uplatněných žalobních bodů a dospěl k závěru že žaloba není důvodná. V dané věci z podkladů správního řízení, zejména z odpovědi žalobce ze dne 25. 4. 2001 na výzvu správce daně ze dne 2. 4. 2001, z předložených důkazních prostředků (z prohlášení o vkladu žalobce ze dne 15. 9. 1998, z notářského zápisu o průběhu mimořádné valné hromady společnosti V., a. s., z výpisů z obchodních rejstříků společnosti V., a. s. a žalobce, ze znaleckých posudků) a dále z odpovědi dožádaného správce daně ze dne 9. 9. 2003, vyplývající a mezi účastníky řízení jsou nesporná skutková zjištění, která vedla k vyměření daně z převodu nemovitosti. V daňovém řízení bylo nepochybně zjištěno a prokázáno, že dne 14. 8. 1998 bylo na mimořádné valné hromadě společnosti V., a. s. přijato usnesení o navýšení základního jmění (kapitálu) společnosti z částky 15 010 000,- Kč na částku 60 910 000,- Kč, když ke zvýšení základního jmění došlo o částku 45 900 000,- Kč upsáním 459 kusů kmenových akcií na majitele. Z toho bylo žalobce nabídnuto 380 kusů akcií v nominální hodnotě 100 000,- a to za vložení nepeněžitého vkladu do základního kapitálu, jehož předmětem byly, mimo jiné, nemovitosti v kat. území X. Právní účinky vkladu vlastnického práva vznikly dnem 7. 10. 1998 a vlažením uvedených nemovitostí se žalobce stal akcionářem společnosti V., a. s. a do dne vydání napadeného rozhodnutí nezanikla jeho účast jako společníka obchodní společnosti V., a. s. Protože žalobce nepodal v zákonem stanovené lhůtě přiznání k dani z převodu nemovitostí, byl správcem daně výzvami ze dne 6. 6. 2000 vyzván podání daňového přiznání a dle § 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb. k předložení důkazních prostředků o tom, že je držitelem akcií. Žalobce k uvedeným výzvám uplatnil osvobození od daně podle ust. § 20 odst. 6 písm. e) zákona č. 357/1992 Sb. a to ve výši oceněných vkládaných nemovitostí v částce 15 460 820,- Kč (týká se pouze nemovitostí v kat. území X), když celkově vložil do společnosti nemovitosti i v jiných katastrálních územích v celkové hodnotě 72 824 020,- Kč dle znaleckého ocenění Ing. A. P. (ocenění zvažované žalovaným). V řízení bylo rovněž žalobcem prokázáno a to listinným důkazem - vyjádřením společnosti A., s. r. o. ze dne 17. 4. 2001 připojeným k odpovědi žalobce ze dne 25. 4. 2001 a dále i zprávou od dožádaného správce daně, že vložený majetek společnosti žalobce činil celkem 72 824 020,- Kč, z toho vklad (uváděno jako základní jmění společnosti připadající na podál žalobce), na účtu - emisní ážio byla pak zaúčtována částka 34 824 020,- Kč. Z prohlášení statutárního orgánu žalobce a z usnesení mimořádné valné hromady společnosti V., a. s. je zřejmé, že úmyslem společníků bylo vložit do základního jmění akciové společnosti jen část hodnoty předmětným nemovitostí, připadající na žalobce v rozsahu částky 38 000 000,- Kč, což lze dovodit i z výpisu z obchodního rejstříku společnosti V., a. s. vedeného Krajským soudem. Žalobce nečiní předmětem sporu skutková zjištění. Nezpochybňuje, že došlo k úplatnému převodu nebo převodu vlastnictví k nemovitostem tak, jak předpokládá ustanovení § 9 odst. 1 písm. a) zák. 357/1992 Sb. Předmětem sporu nečiní ani základ či výši daně. Sporným činí právní posouzení existence jeho daňové povinnosti žalovaným vycházející, dle názoru žalobce, z nesprávné interpretace pojmu „vklad vložený podle zvláštního zákona“, když podstatou žalobcovy jediné výhrady je tvrzení, že uskutečněný nepeněžitý vklad do obchodní společnosti V., a. s. je převodem od daně z převodu nemovitostí osvobozeným, a to z důvodu uvedeného v ust. § 20 odst. 6 písm. e) zák. 357/1992 Sb. ve znění platném do 31. 5. 2001. Toto tvrzení staví proti argumentaci žalovaného, že osvobození podle cit. zákonného ustanovení se vztahuje pouze na vklady do základního jmění a emisní ážio zdanění nepodléhá. Městský soud v Praze nemohl přisvědčit uvedenému právnímu názoru žalobce, neboť není souladný s tím, jak je pro daňové účely chápána a zákonem pojata podstata vkladů do společností, v dané věci do akciové společnosti. Soud vyšel z následující právní úpravy: Podle § 20 odst. 6 písm. e) zákona č. 357/1992 Sb. ve znění do 31. 5. 2001 od daně darovací a daně z převodu nemovitostí jsou osvobozeny vklady vložené podle zvláštního zákona * do obchodních společností nebo družstev. Je-li vkladem nemovitost osvobození se neuplatní, jestliže do pěti let od vložení vkladu zanikne účast společníka obchodní společnosti nebo člena v družstvu, s výjimkou případu úmrtí společníka, a nemovitost není společníku vrácena. Po dobu těchto pěti let neběží pro vyměření daně. Zánik účasti ve společnosti nebo členství v družstvu do pěti let do vložení nemovitosti jako vkladu je společník povinen oznámit do 30 dnů ode dne zániku účasti nebo členství místně příslušnému správce daně; součástí tohoto oznámení je i sdělení o způsobu vypořádání. Podle § 20 odst. 6 písm. e) zákona č. 357/1992 Sb. ve znění od 1. 6. 2001 od daně dědické a daně darovací jsou osvobozeny vklady vložené podle zvláštního zákona 12) do základního kapitálu obchodních společností nebo družstev (dále jen „vklad“). Je-li vkladem nemovitost, osvobození se neuplatní, jestliže do pěti let od vložení vkladu zanikne účast společníka obchodní společnosti nebo člena v družstvu (dále jen „společník“), s výjimkou případu úmrtí společníka, a nemovitost není společníku vrácena. Po dobu těchto pěti let neběží lhůta pro vyměření daně. Zánik účasti ve společnosti nebo členství v družstvu do pěti let od vložení nemovitosti jako vkladu je společník povinen oznámit do 30 dnů ode dne zániku účasti nebo členství místně příslušnému správci daně; součástí tohoto oznámení je i sdělení o způsobu vypořádání. Podle § 9 odst. 1 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb. předmětem daně z převodu nemovitostí je úplatný převod nebo přechod vlastnictví k nemovitostem včetně vypořádání podílového spoluvlastnictví. Podle § 58 odst. 1 obchodního zákoníku základní jmění společnosti je peněžní vyjádření souhrnu peněžitých i nepeněžitých vkladů všech společníků do společnosti. Podle § 59 odst. 1 obchodního zákoníku vkladem společníka je souhrn peněžních prostředků a jiných penězi ocenitelných hodnot, které se společník zavazuje vložit do společnosti a podálet se jím na výsledku podnikání společnosti. Soud posoudil právní otázku daného sporu takto: Obchodní zákoník v § 59 odst. 1 vymezuje vklad společníka jako souhrn peněžních prostředků a jiných penězi ocenitelných hodnot, které se společník zavazuje vložit do společnosti a podílet se jím na výsledku podnikání společnosti. Současně vymezuje základní jmění společnosti jako peněžní vyjádření souhrnu peněžitých i nepeněžitých vkladů všech společníků do společnosti. Zákon č. 357/1992 Sb. ve znění do 31. 5. 2001 v § 20 odst. 6 písm. e) osvobozuje od daně darovací vklady vložené podle zvláštního zákona do obchodních společností nebo družstev - zvláštním zákonem se tu rozumí obchodní zákoník, část druhá. Z toho pak vyplývá, že obchodní zákoník nezná jiný vklad než vklad do základního jmění, na rozdíl od postupů účtování, které znají vklad do základního jmění a vklad nezvyšující základní jmění. Vzhledem k tomu, že zákon č. 357/1992 Sb. osvobozuje od daně pouze vklady vložené do obchodní společnosti při definici vkladu podle obchodního zákoníku, vztahuje se osvobození od daně pouze na vklady do společnosti zvyšující základní jmění. Pokud jde o vklady do společnosti nezvyšující základní jmění, tyto vklady nepochybně podléhají dani. To vyplývá nejen ze znění cit. ustanovení obchodního zákoníku, ale z vlastní věcné podstaty vkladů. Pro daný případ platí, že věcná podstata vkladů spočívá ve směně (v úplatném převodu) vkládaného majetku ze obchodní podíly - akcie. Významným ustanovením právní úpravy akciových společností v obchodním zákoníku je ustanovení § 157, které stanoví požadavek shody jmenovitých hodnot všech vydaných akcií s výší základního jmění (s výši základního kapitálu) společnosti a povinnost určit ve stanovách nominální hodnotu akcie. Stejně je významné i ust. § 109 odst. 2, které stanoví, že celková výše vkladů společníků musí souhlasit s hodnotou základního jmění (s výší základního kapitálu) společnosti. Základní jmění společnosti V., a. s. bylo v říjnu roku 1998 zvýšeno rovněž nepeněžitým vkladem žalobce celkem o 38 000 000,- Kč, což jednoznačně vyplývá z notářského zápisu o prohlášení statutárního orgánu žalobce o vložení nemovitostí v kat. území X 15. 9. 1998 do základního jmění společnosti V., a. s. a z notářského zápisu o průběhu valné hromady společnosti V., a. s. ze dne 14. 8. 1998. Jen v tomto rozsahu upisovaných akcií (žalobci bylo nabídnuto 380 akcií v nominální hodnotě 100 000,- Kč) se navýšení základního jmění vložením nemovitostí žalobce projevilo v zápise o výši základního jmění společnosti V., a. s. v obchodním rejstříku. Základní jmění není faktickou sumou finančních prostředků a majetku vložených společníky do společnosti, nýbrž je účetní hodnotou vyjadřující vklady společníků jako pasivní jmění, se kterým nelze nakládat a právě z tohoto důvodu (nedispozitivní funkce základního jmění) je tato číst jmění společnosti jako základní jmění předmětem zápisu do obchodního rejstříku a při jejím vytváření vklady společníků je zohledněna daňovým osvobozením. Pojem základní jmění je třeba odlišovat pojmu „obchodní jmění“ dle ust. § 6 odst. 2 obchodního zákoníku, které tvoří souhrn majetkových hodnot, které slouží a jsou určeny k podnikání. Protože musí být dodržena shoda mezi výší základního jmění a hodnotou emitovaných akcií, nelze než dovodit, že ta část peněžních vkladů, které představují hodnotu, kterou vloží, uhradí či převede akcionář jako investor za akcii nad její nominální hodnotu, se stává součástí obchodního (nikoliv základního jmění). Tento příplatek či přeplatek vkladů dosahující částek nad nominální hodnotou emitovaných akcií (v dané věci rozdíl mezi hodnotou nepeněžitého vkladu a jmenovitou hodnotu vydaných akcií) byl účastníky řízení považován za emisní ážio a bylo o něm také společností V., a. s. účtováno na účtu 412 - emisní ážio, a to ve výši 34 824 020,- Kč (rozdíl mezi hodnotou všech nemovitostí vložených do společnosti žalobcem dle ocenění ve výši 72 824 020,- Kč znalcem Ing. A. P. a jmenovitou hodnotou vydaných akcií - 38 000 000,- Kč). Tzv. emisní ážio tak stojí účetně i právně mimo základní jmění společnosti. Z uvedených skutečností vyplývá, že právní výklad žalobce opírající se o gramatický výklad znění ust. § 20 odst. 6 písm. e) zákona č. 357/1992 Sb. ve spojení s ustanovení obchodního zákoníku tak, že význam pojmu vkladu majetku do společnosti byl před novelou zákona č. 357/1992 Sb. účinnou od 1. 6. 2001 jiný, širší a obecnější, neobstojí. Věcná podstata podmínek pro osvobození od daně z převodu nemovitostí vycházející z věcné podstaty vkladů do základního jmění a shody vydaných akcií s výší základního jmění totiž zůstává stejná, neměnná bez závislosti na provedené novelizaci daňového zákona a vysvětluje, z jakých důvodů je toliko majetek vkládaný do základního jmění společnosti osvobozen od daně. Soud proto přisvědčil žalovanému v tom, že zákonem č. 117/2001 Sb., kterým se rovněž mění a doplňuje zákon č. 357/1992 Sb., bylo pouze terminologický a formálně upřesněno znění § 20 odst. 6 písm. e) zákona č. 357/1992 Sb., a to v návaznosti na terminologickou úpravu „základního kapitálu“ učiněnou novelou obchodního zákoníku. V daném případě bylo zřejmé, že rozdíl mezi hodnotou nemovitostí celkově vkládaných žalobcem ve výši 72 824 020,- Kč uvažované žalovaným dle znaleckého posudku ing. A. P. a hodnotou vkladu společníka na zvýšení základního jmění s. r. o. (z níž podíl připadající na žalobce činí 38 000 000,- Kč zaúčtovaný na účet 411 - základního jmění), tj. částka připadající na žalobce 34 824 020,- Kč, nebyla zaúčtována na účet základního jmění, nýbrž na účet 412 emisní ážio. Převod nemovitostí připadající na žalobce v hodnotě 34 824 020,- Kč není vkladem do základního jmění, a proto nepodléhá osvobození podle § 20 odst. 6 písm. e) zákona č. 357/1992 Sb. Žalobcem nebyl dostatečně vyargumentován význam námitky poukazující na ustanovení § 163a obchodního zákoníku, které se týká akciových společností, ostatně odkaz na toto ustanovení není v dané věci ani relevantní. Toto ustanovení nikterak nepodporuje tvrzení žalobce, pouze upravuje vznik tzv. emisního ážia. Soud neshledal v postupu finančních orgánů ani porušení článku 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Podle čl. 2 odst. 2 Listiny lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Pro oblast daní a poplatků je toto ústavní pravidlo konkretizováno v žalobcem namítaném čl. 11 odst. 5 Listiny, podle něhož daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. Význam tohoto ustanovení spočívá zejména v deklaraci toho, že ukládání daní a poplatků je v principu v souladu s ústavním pořádkem, a není tedy neústavním zásahem do jiných základních práv včetně práva vlastnického. Aby však zdanění bylo ústavně konformní, musí se především opírat o zákon. Jiné hmotněprávní podmínky ústavní právo nepředepisuje. Ústavní soud ČR ve své judikatuře vztahující se k postupům finančních orgánů v obdobných věcech zdanění vkladů do obchodních společností (srov. II ÚS 644/02, II. ÚS/2000) již vyslovil, že v těchto případech se nejedná o případ konkurence různých norem jednoduchého práva sledujících různé, vzájemně si konkurující ústavně chráněné cíle. Zdanění převodu nemovitostí představuje dle Ústavního soudu ČR legitimní cíl spočívající v získávání prostředků k naplnění státního rozpočtu, přičemž případy osvobození od daně lze vnímat jako výjimky z pravidla. Zdanění v obecné rovině neústavním zásahem do vlastnictví není a ani výjimka spočívající v osvobození od daně podle § 20 odst. 6 písm. e) zákona o dani z převodu nemovitostí nesleduje ochranu vlastnického práva, nýbrž je zřejmě vyjádřením hospodářsko-politického zájmu státu na rozvoji podnikání (srov. důvodovou zprávu k bodu 16. vládního návrhu zákona č. 18/1993 Sb., kterým byl změněn zákon o dani z převodu nemovitostí), tedy cíle zcela jistě legitimního. Podle přesvědčení Ústavního soudu nemůže jít dále ani o případ svévolné aplikace jednoduchého práva, neboť za takový považuje Ústavní soud pouze takový výklad, jemuž schází jakékoliv smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným cílem; typicky případy extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními. Ani Ústavní soud ČR nezjistil, že by interpretace ustanovení § 20 odst. 6 písm. e) zákona o převodu nemovitostí, jak ji zastávaly daňové orgány a jak ji dle shora uvedeného zastává i Městský soud v Praze (ostatně i jiné krajské soudy - např. Krajský soud v Ostravě pod sp. zn. 22 Ca 362/2003) byla zcela nepředvídatelná v tom smyslu, že by jí orgány veřejné moci rozumně předvídat pravděpodobné právní důsledky svého jednání, mohl předvídat, že orgány veřejné moci mohou při posuzování vkladu nemovitosti do obchodní společnosti interpretovat relevantní ustanovení právních norem dle již publikované judikatury známé odborné veřejnosti i podnikatelům. Již v roce 1998 bylo publikováno např. rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 15 Ca 671/97, který tuto interpretaci zastával (viz údaje databáze ASPI). I v dalších letech k řešení této problematiky soudy přistupovaly stejně (např. rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 230/2001, nebo rozhodnutí Krajského soudu v Brně, sp. zn. 29 Ca 525/2000. Nepřípadné jsou námitky žalobce, že v dané věci nejednoznačného výkladu při aplikaci veřejnoprávních norem nelze činit interpretaci k tíži žalobce jako daňového subjektu. V tomto případě nešlo o nejednoznačnost právního předpisu implikujícího různé interpretace. Při naprosto logickém a věcně opodstatněném gramatickém i teleologickém výkladu práva dle obchodního zákoníku i daňového zákona, učiněném žalovaným nedošlo k situaci interpretačního právního rozcestí, které by odůvodňovalo žalobcem tvrzení postup. Jak již bylo výše řečeno, Ústavní soud ČR i krajské soudy se již předestřenou problematikou zabývaly a Městský soud v Praze nemá věcný ani procesní důvod, aby se od ustálené interpretace zastávané správními soudy i Ústavním soudem ČR odchýlil. Ze všech uvedených důvodů Městský soud v Praze dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem, proto podanou žalobu podle § 78 odst. 7 jako nedůvodnou zamítl. Soud ve věci rozhodoval bez nařízení jednání, neboť k takovému postupu měl dány podmínky podle ust. § 51 odst. 1, když účastníci řízení k výzvě soudu řádně jim doručené v zákonné lhůtě nevyjádřili svůj nesouhlas s projednáním věci bez nařízení jednání. Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem, žalovanému správnímu orgánu náklady řízení před soudem nevznikly. Z uvedených důvodů soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Rubrum