9 Ca 186/2005-40

Rubrum

Ředitelství silnic a dálnic České republiky byla jakožto veřejná instituce hospodařící s veřejnými prostředky povinným subjektem ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění účinném do 22. 3. 2006, jehož stíhala povinnost poskytovat informace vztahující se k jeho působnosti.

Výrok

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců Mgr. Martina Kříže a JUDr. Naděždy Řehákové v právní věci žalobce: VIAGEOS, spol. s r. o., se sídlem Praha 5, Janáčkovo nábř. 9, IČ: 40614026, zast. JUDr. Mikulášem Ürgem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Jungmannova 31, proti žalovanému: Ředitelství silnic a dálnic ČR, se sídlem Praha 4, Na Pankráci 56, v řízení o žalobě proti fiktivnímu rozhodnutí generálního ředitele žalovaného ze dne 24. 5. 2005, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce ze dne 5. 5. 2005 a potvrzeno fiktivní rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 4. 2005 o odepření informací, jichž se žalobce domáhal žádostí ze dne 1. 4. 2005, takto:

Odůvodnění

I. Fiktivní rozhodnutí generálního ředitele žalovaného ze dne 24. 5. 2005, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce ze dne 5. 5. 2005 a potvrzeno fiktivní rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 4. 2005 o odepření informací, jichž se žalobce domáhal žádostí ze dne 1. 4. 2005, jakož i fiktivní rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 4. 2005 o odepření informací, jichž se žalobce domáhal žádostí ze dne 1. 4. 2005 se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 4558,50 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce advokáta JUDr. Mikuláše Ürgeho, Ph.D.

Poučení

Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení fiktivního rozhodnutí generálního ředitele žalovaného ze dne 24. 5. 2005, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce ze dne 5. 5. 2005 a potvrzeno fiktivní rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 4. 2005 o odepření informací, jichž se žalobce domáhal svou žádostí ze dne 1. 4. 2005, jakož i zrušení fiktivního rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 4. 2005 o odepření informací, jichž se žalobce domáhal žádostí ze dne 1. 4. 2005. Žalobce v podané žalobě uvedl, že dne 1. 4. 2005 podal prostřednictvím svého zástupce žalovanému jako povinnému subjektu ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 106/1999 Sb.“), žádost o poskytnutí informací, v níž se domáhal toho, aby mu žalovaný jako veřejná instituce hospodařící s veřejnými prostředky poskytl informace vztahující se k jeho působnosti, zejména informace týkající se rozhodnutí žalovaného o výběru nejvhodnější nabídky v soutěži vyhlášené v obchodním věstníku č. 25/03 pod značkou 173687-25/03 veřejná obchodní soutěž s názvem „Měření a dodávka dat o technickém stavu vozovek dálnic a silnic 1. třídy“, když této soutěže se žalobce rovněž účastnil se svou nabídkou, dále informace týkající se smlouvy o dílo na měření a dodávku dat o technickém stavu vozovek dálnic a silnic 1. třídy, uzavřené v souladu s výsledky uvedené soutěže, a informace týkající se zadávání veřejných zakázek v roce 2004 a 2005 ve vztahu k subjektům označeným v žádosti. Žádost žalobce byla žalovanému doručena dne 5. 4. 2005. Protože žalovaný v 15-ti denní lhůtě pro vyřízení žádosti neposkytl žalobci žádané informace ani nevydal rozhodnutí, kterým žádosti nevyhověl, nastala zákonná fikce, že žalovaný dne 20. 4. 2005 vydal rozhodnutí, kterým informace odepřel (§ 15 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb.). Proti fiktivnímu rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 5. 5. 2005 odvolání, jež bylo žalovanému doručeno dne 9. 5. 2005. Odvolací orgán žalovaného, jímž je generální ředitel, byl o odvolání žalobce povinen rozhodnout do 15-ti dnů od jeho předložení. Lhůta pro vydání rozhodnutí o odvolání marně uplynula dne 24. 5. 2005, a tak v souladu s § 16 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb., nastala zákonná fikce, že odvolací orgán žalovaného odvolání zamítl a potvrdil rozhodnutí vydané v prvním stupni. Žalobce namítá, že byl přímo zkrácen na svých právech vadami řízení o jeho žádosti i vadami odvolacího řízení. Tvrzené vady řízení spočívají v absolutní nepřezkoumatelnosti fiktivních rozhodnutí vydaných žalovaným i odvolacím orgánem v důsledku nesrozumitelnosti a nedostatku důvodů těchto rozhodnutí. Skutečnost, že žalovaný je povinnou osobou ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb., dovozuje žalobce z toho, že žalovaný byl dne 1. 1. 1997 zřízen jako státní příspěvková organizace Ministerstvem dopravy a spojů podle § 31 a 32 zákona č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky ČR. Podle § 54 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupováním v právních vztazích (dále jen „zákon č. 219/2000 Sb.“), který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2001, platí, že státní příspěvkové organizace zřízené podle dosavadních předpisů ústředními orgány, které ve vztahu k majetku státu dosud vykonávaly právo hospodaření, popř. právo společného hospodaření, jsou podle dosavadních předpisů právnickými osobami a hospodaří s majetkem státu podle § 8 tohoto zákona. Žalobce dále poukázal na to, že pojem „veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky“ byl vymezen např. v rozhodnutích Ústavního soudu ČR vydaných pod sp. zn. III. ÚS 686/02 a III. ÚS 671/02 tak, že společnými znaky veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky jsou veřejný účel, zřizování státem, kreování jejich orgánů státem, jakož i státní dohled nad jejich činností. Veřejný účel žalovaného vyplývá ze samotné zřizovací listiny. Zřizovatel (Ministerstvo dopravy a spojů) v rámci své působnosti zřídil žalovaného, přičemž jednání zřizovatele je jednáním státu podle § 3 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb. Statutární orgán žalovaného, jímž je generální ředitel, je jmenován ministrem dopravy a spojů a stát pomocí prostředků podle zákona č. 219/2000 Sb., a podle dalších právních předpisů vykonává nad činností žalovaného dohled. Pojem veřejné prostředky pak zahrnuje veřejné finance, věci, majetková práva a jiné majetkové hodnoty patřící státu nebo státní příspěvkové organizaci, přičemž podle zřizovací listiny žalovaný zejména hospodaří s dálnicemi a silnicemi 1. třídy, tedy s veřejnými prostředky. Žalovaný vzhledem k výše uvedenému dle přesvědčení žalobce naplňuje veškeré pojmové znaky veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky, a proto je povinnou osobou podle zákona č. 106/1999 Sb. Žalobce dále uvedl že fiktivní rozhodnutí žalovaného vydané v I. stupni, ani fiktivní odvolací rozhodnutí neobsahují, a ani nemohou obsahovat odůvodnění, protože byla v souladu se zákonem vydána na základě právní fikce. Z důvodu absence odůvodnění těchto rozhodnutí se žalobce domáhá jejich zrušení pro vady řízení, spočívající v nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů, a vrácení věcí žalovanému k dalšímu řízení. Výzvou ze dne 25. 7. 2005, čj. 9 Ca 186/2005-15, a opakovanou výzvou ze dne 8. 11. 2005, čj. 9 Ca 186/2005-16, soud vyzval žalovaného k tomu, aby soudu předložil v originále úplný spisový materiál, který se dané věci týká, a své písemné vyjádření k žalobě. Ve vyjádření k žalobě ze dne 19. 12. 2005 žalovaný podrobně konstatoval obsah žalobních tvrzení. K věci samé uvedl pouze to, že není správním orgánem a tedy povinným subjektem k poskytování informací dle zákona č. 106/1999 Sb., a navrhl, aby žaloba byla s odkazem na ustanovení § 68 písm. e) s. ř. s. shledána soudem za nepřípustnou a zamítnuta v plném rozsahu. Správní spis vztahující se k věci samé žalovaný přes opakovanou výzvu soudu nepředložil, nicméně ve svém vyjádření k žalobě nijak nezpochybnil tvrzení žalobce ohledně podání žádosti a odvolání proti fiktivnímu rozhodnutí žalovaného. Tato žalobní tvrzení žalobce soudu dostatečným způsobem doložil předložením kopií těchto podání a doručenek k nim se vztahujících. Z listin tvořících přílohy žaloby zjistil soud následující: Dne 5. 4. 2005 byla žalovanému doručena žádost žalobce datovaná dnem 1. 4. 2005, v níž žalobce s odkazem na zákon č. 106/1999 Sb., požádal žalovaného o poskytnutí informací a) ohledně obchodní veřejné soutěže pro veřejnou zakázku s názvem Měření a dodávka dat o technickém stavu vozovek dálnic a silnic 1. třídy, č. 10 340-00007/03, která byla žalovaným vyhlášena uveřejněním v Obchodním věstníku č. 25 ze dne 25. 6. 2003 pod číslem 173687, a to: 1. informací týkajících se rozhodnutí žalovaného o výběru nejvhodnější nabídky v soutěži podle § 38 zákona č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů, blíže vymezených pod písm. a), b) a c) tohoto bodu žádosti, 2. informací týkajících se smlouvy o dílo na měření a dodávku dat o technickém stavu vozovek dálnic a silnic 1. třídy, dále vymezených pod písm. a) – e) tohoto bodu žádosti, 3. informací týkajících se zápisu z jednání komise pro posouzení a hodnocení nabídek v soutěži ze dne 17. 5. 2004 včetně odůvodnění odchylného názoru členů komise proti názoru většiny, a to předložením kopie tohoto zápisu, popř. jiného dokumentu z jednání komise, ve kterém členové komise odůvodnili svůj odchylný názor proti názoru většiny; b) ohledně uzavření smluv v roce 2004 a 2005 mezi žalovaným a subjekty blíže označenými v žádosti. Dne 9. 5. 2005 bylo žalovanému doručeno odvolání datované dnem 5. 5. 2005, v němž žalobce uvedl, že žalovaný mu neposkytl informaci požadovanou v žádosti ze dne 1. 4. 2005 ve stanovené 15-ti denní lhůtě, která marně uplynula dne 20. 4. 2005, ani lhůtu neprodloužil, ani jinak nerozhodl nebo neučinil jiný úkon, takže se podle § 15 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb., má za to, že vydal rozhodnutí, kterým informace odepřel. Žalobce proto podává odvolání proti rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí žádosti o poskytnutí informací ze dne 1. 4. 2005, a žádá o poskytnutí informací, o jejichž poskytnutí žádal již v žádosti ze dne 1. 4. 2005. K posouzení věci samé si soud vyžádal od žalovaného jeho zřizovací listinu. Z úplného znění zřizovací listiny žalovaného, jež byla vydána rozhodnutím ministra dopravy ze dne 21. 7. 2005, soud zjistil, že žalovaný jakožto státní příspěvková organizace vznikl dnem 1. 1. 1997; jeho zřizovatelem je Ministerstvo dopravy ČR. Základním účelem a předmětem činnosti žalovaného je mimo jiné: - hospodaření s dálnicemi a silnicemi 1. třídy se součástmi a příslušenstvím dle § 12 a násl. zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, spolu se souvisejícími právy a závazky a souvisejícími pozemky, - zabezpečení údržby a opravy dálnic a silnic 1. třídy, vymezených v příloze č. 1 této zřizovací listiny, se součástmi a příslušenstvím s tím, že k ostatním silnicím 1. třídy do doby přechodu majetku státních příspěvkových organizací Správa a údržba silnic podle rozhodnutí ministra dopravy a spojů čj. 2752/01-KM ze dne 28. 6. 2001 zabezpečují údržbu a opravy těchto silnic příslušné státní příspěvkové organizace Správa a údržba silnic v souladu se svými zřizovacími listinami, - zabezpečení výstavby a modernizace silnic a dálnic a jejich součástí a příslušenství a dalších staveb nutných pro provoz na dálnicích a silnicích a pro jejich údržbu a opravy a pořizování dalšího majetku nutného pro hospodaření s tímto majetkem. - zabezpečení a plnění závazků státu vyplývajících z koncesionářských smluv uzavřených mezi státem a koncesionáři podle části čtvrté zákona č. 13/1997 Sb., a to v rozsahu pověření Ministerstvem dopravy a spojů ČR. Dle článku IV. bodu 1 zřizovací listiny je žalovaný státní příspěvkovou organizací podle § 54 a násl. zákona č. 219/2000 Sb., a hospodaří s majetkem podle § 8 tohoto zákona a § 53 a násl. zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změnách některých souvisejících zákonů. Podle článku IV. bodu 2 zřizovací listiny je žalovaný právnickou osobou vystupující v právních vztazích svým jménem a nesoucí odpovědnost z těchto vztahů vyplývající. Podle článku V. zřizovací listiny je statutárním orgánem žalovaného generální ředitel jmenovaný ministrem dopravy. V posuzované věci vyšel soud z níže uvedené právní úpravy: Podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., ve znění účinném do 22. 3. 2006, povinnými subjekty, které mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, jsou státní orgány a orgány územní samosprávy a veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky. Podle § 14 odst. 3 písm. c) zákona č. 106/1999 Sb., v témže znění, povinný subjekt posoudí obsah žádosti a poskytne požadovanou informaci ve lhůtě nejpozději do 15 dnů od přijetí podání nebo od upřesnění žádosti podle písmena a), a to písemně, nahlédnutím do spisu, včetně možnosti pořídit kopii, nebo na paměťových médiích. Podle § 15 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., v témže znění, pokud povinný subjekt žádosti, byť i jen zčásti, nevyhoví, vydá o tom ve lhůtě pro vyřízení žádosti rozhodnutí, s výjimkou případů, kdy se žádost odloží podle § 14 odst. 2 nebo podle § 14 odst. 3 písm. b). Rozhodnutí se doručuje do vlastních rukou žadatele (odstavec 3 téhož ustanovení). Podle § 15 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb., v témže znění, jestliže orgán ve lhůtě pro vyřízení žádosti neposkytl informace či nevydal rozhodnutí podle § 15 odst. 1, má se za to, že vydal rozhodnutí, kterým informace odepřel. Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne, kdy uplynula lhůta pro vyřízení žádosti. Podle ustanovení § 16 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., v témže znění, proti rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí žádosti lze podat odvolání ve lhůtě do 15 dnů od doručení rozhodnutí nebo od marného uplynutí lhůty pro vyřízení žádosti v případě uvedeném v § 15 odst.

4. Odvolání se podává u povinného subjektu, který rozhodnutí vydal nebo měl vydat. Podle ustanovení § 16 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb., v témže znění, odvolací orgán rozhodne o odvolání do 15 dnů od předložení odvolání povinným subjektem. Jestliže v uvedené lhůtě o odvolání nerozhodl, má se za to, že vydal rozhodnutí, kterým odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil; za den doručení tohoto rozhodnutí se považuje den následující po uplynutí lhůty pro vyřízení odvolání. Podle ustanovení § 16 odst. 6 zákona č. 106/1999 Sb., v témže znění, rozhodnutí o odmítnutí žádosti je přezkoumatelné soudem podle zvláštního zákona. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná a že je na místě napadené rozhodnutí bez jednání rozsudkem zrušit pro vady řízení (§ 76 odst. 1 s. ř. s.). Soud se nejprve zabýval pro posouzení věci klíčovou otázkou, zda žalovaný je povinným subjektem, který má podle zákona č. 106/1999 Sb., povinnost poskytovat informace vztahující se k jeho působnosti. Povinnými subjekty jsou podle § 2 odst. 1 citovaného zákona státní orgány, orgány územní samosprávy a veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky, a dále podle § 2 odst. 2 ty subjekty, kterým zákon svěřil rozhodování o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech fyzických nebo právnických osob v oblasti veřejné správy (a to pouze v rozsahu této jejich rozhodovací činnosti). V souzené věci žalobce argumentuje tím, že žalovaný je povinným subjektem ve smyslu ust. § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., protože je veřejnou institucí hospodařící s veřejnými prostředky. K této právní otázce se žalovaný ve svém vyjádření k žalobě vůbec nevyjádřil, když uvedl pouze to, že „není správním orgánem a tedy povinným subjektem k poskytování informací dle zákona č. 106/1999 Sb.“ Soud nikterak nezpochybňuje skutečnost, že žalovaný je právnickou osobou - státní příspěvkovou organizací, nikoliv státním orgánem či orgánem územní nebo zájmové samosprávy. Z dikce výše citovaného ust. § 2 zákona č. 106/1999 Sb., je však zřejmé, že povinným subjektem dle tohoto zákona může být i jiný subjekt než jen správní orgán, přičemž rozhodnutí každého povinného subjektu je přezkoumatelné soudem podle zvláštního zákona (§ 16 odst. 6). Zvláštním zákonem je po nabytí účinnosti soudního řádu správního nutno rozumět právě tento procesní předpis, a soudu tudíž nezbylo než v souzené věci postupovat podle ust. § 65 a násl. s. ř. s., upravujících řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, neboť se jedná o zákonnou úpravu, jež je vzhledem ke svému obsahu, smyslu a účelu jedině aplikovatelná na danou věc. Soud se plně ztotožnil s názorem žalobce, že žalovaný je veřejnou institucí hospodařící s veřejnými prostředky, a tedy zároveň povinným subjektem ve smyslu uvedeného zákona. Definiční znaky veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky vymezil Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. III. ÚS 686/2002, a contrario k pojmům státního orgánu, orgánu územní samosprávy a veřejnoprávní korporace. Společnými znaky veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky jsou dle zmíněného rozhodnutí Ústavního soudu veřejný účel, zřizování státem, kreování jejich orgánů státem, jakož i státní dohled nad jejich činností. Všechny uvedené definiční znaky naplňuje i žalovaný, jenž byl zřízen státem (Ministerstvem dopravy ČR) a jeho statutární orgán je kreován státem (jmenován ministrem dopravy). Žalovaný byl zřízen k naplňování veřejného účelu, jímž bezpochyby je hospodaření s dálnicemi a silnicemi 1 třídy (jejichž vlastníkem je podle § 9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, stát) či zabezpečení údržby a opravy dálnic a silnic 1. třídy. Stát také vykonává nad činností žalovaného dohled za pomoci kontrolních mechanismů upravených v zákoně č. 219/2000 Sb., jak vyplývá z ust. § 48, 49 a 50 ve spojení s § 55 odst. 2 tohoto zákona. Ze zřizovací listiny žalovaného je rovněž zřejmé, že žalovaný hospodaří s veřejnými prostředky, jimiž jsou dálnice a silnice 1. třídy ve vlastnictví státu. S přihlédnutím ke všem výše uvedeným skutečnostem a citovaným zákonným ustanovením nelze než dospět k závěru, že žalovaný jakožto veřejná instituce hospodařící s veřejnými prostředky je povinným subjektem, který má podle zákona č. 106/1999 Sb. povinnost poskytovat informace vztahující se k jeho působnosti. Bylo tedy zákonnou povinností žalovaného zabývat se žádostí žalobce o poskytnutí informací ze dne 1. 4. 2005 a tuto žádost zákonem upraveným způsobem vyřídit. Za situace, kdy žalovaný žalobci požadované informace neposkytl, ani v zákonem stanovené lhůtě nevydal rozhodnutí o neposkytnutí informace, nastoupila v souladu s ustanovením § 15 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb., fikce vydání rozhodnutí o odepření informace. Žalobce proto důvodně podal proti tomuto fiktivnímu rozhodnutí žalovaného vydanému v I. stupni odvolání. Vzhledem k tomu, že o jeho odvolání nebylo tím, kdo stojí v čele povinného objektu, který rozhodnutí vydal nebo měl vydat, a kdo je oprávněn za žalovaného jednat (§ 16 odst. 2 poslední věta zákona č. 106/1999 Sb.), tj. generálním ředitelem žalovaného, rozhodnuto ve lhůtě do 15-ti dnů od předložení odvolání, nastoupila opět zákonem předvídaná fikce vydání rozhodnutí odvolacího orgánu. V souladu s ustanovením § 16 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb., se má za to, že odvolací orgán vydal rozhodnutí, kterým odvolání žalobce zamítl a odvoláním napadené fiktivní prvostupňové rozhodnutí žalovaného potvrdil. Soud shledal zcela opodstatněnými námitky žalobce dovozující nepřezkoumatelnost rozhodnutí vydaného žalovaným v I. stupni, jakož i rozhodnutí odvolacího orgánu, pro nedostatek důvodů. Vzhledem k tomu, že v daném případě byly v obou stupních splněny zákonné podmínky ve smyslu ust. § 15 odst. 4 a § 16 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb., pro vydání fiktivních rozhodnutí, která však neobsahují (a ani obsahovat nemohou) odůvodnění, musel by soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí sám konstruovat důvody pro odepření informací., které měl v rozhodnutí vyjádřit žalovaný jakožto povinný subjekt sám. Pro takový postup nemá soud oporu v soudním řádu správním, protože by tak zasahoval do pravomoci žalovaného způsobem vymykajícím se principům soudní kontroly zákonnosti. Protože s ohledem na charakter napadeného fiktivního rozhodnutí nejsou známy důvody, které vedly generálního ředitele žalovaného k zamítnutí odvolání a potvrzení rozhodnutí žalovaného vydaného v prvním stupni, dospěl soud k závěru, že rozhodnutí, jehož vydání i existence je nastolena právní fikcí, je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Soud pro úplnost dodává, že jeho závěr o tom, že fiktivní rozhodnutí o odepření poskytnutí informace (§ 15 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb.), jakož i fiktivní rozhodnutí o zamítnutí odvolání a potvrzení rozhodnutí o odepření poskytnutí informace (§ 16 odst. 3 téhož zákona) jsou ze své povahy nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů, je zcela v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 7. 2003, čj. 6 A 78/2002-39). Se zřetelem k výše uvedenému soudu nezbylo než žalobou napadené fiktivní rozhodnutí generálního ředitele žalovaného rozsudkem bez jednání zrušit pro vady řízení, neboť toto rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Soud současně zrušil též fiktivní prvostupňové rozhodnutí žalovaného, které mu předcházelo, neboť i to je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů (§ 78 odst. 3 s. ř. s.). V souladu s ust. § 78 odst. 4 s. ř. s. soud současně vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení. Úkolem žalovaného v novém řízení bude opětovně rozhodnout o žádosti o poskytnutí informace podané žalobcem, a to přezkoumatelným způsobem a při respektování zákonem stanovených lhůt pro vydání rozhodnutí. Právním názorem, který soud ve zrušujícím rozsudku vyslovil, je v dalším řízení správní orgán vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Ve druhém výroku tohoto rozsudku přiznal soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 věta prvá s. ř. s. žalobci, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení. Náklady, které žalobci v řízení vznikly, spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 2000 Kč a v nákladech souvisejících s právním zastoupením žalobce advokátem. Tyto jsou pak tvořeny jednak odměnou za právní zastoupení žalobce advokátem, a to za dva úkony právní služby (převzetí zastoupení, sepsání žaloby), přičemž sazba odměny za jeden úkon právní služby činí dle advokátního tarifu - vyhlášky č. 177/1996 Sb., částku 1000 Kč [§ 7, § 9 odst. 3 písm. f) cit. vyhlášky]. Náklady právního zastoupení žalobce jsou dále tvořeny dvěma paušálními částkami ve výši 75 Kč (§ 13 odst. 3 cit. vyhlášky) a částkou 408,50 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 57 odst. 2 s. ř. s.). Celková výše nákladů, které žalobci v tomto řízení vznikly, činí 4558,50 Kč. Soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v této výši, a to ve stanovené lhůtě k rukám právního zástupce žalobce advokáta JUDr. Mikuláše Ürgeho, Ph.D. (§ 149 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s.).