9 Ca 279/2007 - 46

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudců Mgr. Martina Kříže a JUDr. Ivanky Havlíkové v právní věci žalobce: TDS Brno – SMS, s.r.o., se sídlem Brno, Mariánské nám. 1/1, IČ: 26962969, zast. JUDr. Radkem Adámkem, advokátem se sídlem Brno, Cihlářská 19, proti žalovanému: Ministerstvo průmyslu a obchodu, se sídlem Praha 1, Na Františku 32, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17.7.2007 č.j.: 22891/07/04330.R-04000 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu ze dne 17.7.2007 č.j.: 22891/07/04330.R-04000 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 10.640,- Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce advokáta JUDr. Radka Adámka.

Odůvodnění

Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví (dále též jen „Úřad“) usnesením ze dne 20.4.2007 č.j. 635/06/10 podle § 66 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zastavil řízení ve věci žádosti žalobce ze dne 20.2.2006 o udělení autorizace (notifikace). Rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalovaný zamítl odvolání podané žalobcem proti výše uvedenému rozhodnutí Úřadu a toto rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný nejprve konstatoval, že Úřad mu dne 7.6.2007 postoupil odvolání advokátky JUDr. E. Ch. proti rozhodnutí ze dne 20.4.2007 o zastavení řízení ve věci žádosti žalobce o udělení autorizace. K odvolání nebylo přiloženo zmocnění jmenované advokátky k zastupování žalobce a generální plná moc byla žalovanému dodatečně doručena dne 12.7.2007. Žalovaný dále uvedl, že žalobce dne 22.2.2006 doručil Úřadu žádost o udělení autorizace (notifikace) k činnostem pro posuzování shody výrobků stanovených ve smyslu zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o technických požadavcích na výrobky“), a to nařízením vlády č. 163/2002 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na vybrané stavební výrobky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nařízení vlády č. 163/2002 Sb.“), dále nařízením vlády č. 190/2002 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na stavební výrobky označované CE, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nařízení vlády č. 190/2002 Sb.“) a též nařízením vlády č. 26/2003 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na tlaková zařízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nařízení vlády č. 26/2003 Sb.“). Ve správním řízení byla pro uvedená tři nařízení vlády předložena žalobcem dokumentace v podstatě v obsahově shodných tří svazcích. Odlišnosti byly jen v některých dílčích údajích, jako je vymezení předmětu, tabulky analýzy způsobilosti a interní směrnice pro posuzování shody dle příslušných tří nařízení vlády. Žalobce byl Úřadem opakovaně vyzván k odstranění konkrétních nedostatků předložené dokumentace, přičemž po předložení třetí úpravy dokumentace dne 30.3.2007 Úřad svým usnesením ze dne 20.4.2007 řízení zastavil s odůvodněním, že žadatel řádně nedokládá k posouzení své způsobilosti plnění předepsaných podmínek autorizace v návaznosti na postupy určené příslušnými nařízeními vlády a na technické požadavky na stanovené výrobky, včetně harmonizovaných norem, případně dalších českých technických norem u jednotlivých skupin stanovených výrobků. Poté, co žalovaný přezkoumal odvolání podané žalobcem proti usnesení Úřadu o zastavení řízení, zjistil, že Úřad v řízení ve skutečnosti nezpochybňoval veškeré vybavení žalobce, ale žádal o řádné doložení vlastního zkušebního vybavení žalobce. Tento požadavek vyplývá ze zákona i z příslušných nařízení vlády. Jestliže Úřad použil pojem „vlastní akreditovaná zkušební laboratoř“ místo zavedeného a výstižného pojmu „vybavení vlastními zařízeními“, nelze pouze z toho vyvozovat porušení zásady legality. Žalobce dále (v odvolání) nesouhlasil s výhradou Úřadu, že z dokumentace nelze vůbec rozlišit, které zkoušky by měly být zajišťovány vlastními silami a které subdodavatelsky. Podle platné právní úpravy dané zákonem a nařízením vlády je vyžadováno, aby zkoušky zajišťovala autorizovaná osoba vlastními silami, přičemž zařízení pro speciální posuzování je možno zajišťovat subdodavatelsky nebo pronájmem zařízení. Dle názoru žalovaného je výše uvedená výhrada Úřadu oprávněná, neboť žalobcem předložené dokumenty neuvádějí přiřazení subdodavatelů ke konkrétním posuzovaným vlastnostem u konkrétních skupin výrobků. Zajištění zkoušek vlastními silami nebo subdodavatelsky neumožňují rozlišit ani tabulky analýzy způsobilosti pro posuzování shody, ani předložené subdodavatelské smlouvy. Dokument č. 200-F08-045 - Seznam subdodavatelů, obsahuje šest subdodavatelů a odkaz na pořadová čísla zkoušek v přílohách jejich osvědčení o akreditaci bez rozlišení, pro které nařízení vlády, natož pro kterou konkrétní vlastnost je zkouška využívána. Zajištění zkoušek vlastními silami nebo subdodavatelsky neumožňují rozlišit ani tabulky analýzy způsobilosti ani předložené subdodavatelské smlouvy. Žalobce dále v odvolání označil za šikanózní, že mu Úřad vytýká, že subdodavatelské smlouvy jsou uzavřeny s nekonkrétně formulovaným předmětem činnosti. Ve skutečnosti není zřejmé, zda všechny zkoušky uvedené v osvědčení o akreditaci subdodavatelů, jimiž je vymezován předmět předložené smlouvy, mají být jimi též dodávány, nebo které zkoušky by prováděl sám žalobce. Nejde pouze o soukromoprávní vztah, ale o propůjčení výkonu části veřejné moci subjektu soukromého práva. K odvolací námitce, že Úřad neprostudoval žalobcem předloženou dokumentaci, když mu vytýká nedoložení údajů, které evidentně doloženy byly, žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že žalobcem zmíněné dokumenty, a to dokument č. PJ 700 v kapitole 8 i dokument č. 700-P01-073 - Seznam dokumentů AO, obsahují pouze odvolávky na dokument č. 700-P03-081. V části 2.1 dokumentace č. 700-001- 07, respektive č. 700-002-07 či č. 700-003-07 je uveden počet zaměstnanců žadatele: 31, počet pracovníků určených pro činnost AO:24 (pro nařízení vlády č. 163/2002 Sb.), 24 (pro nařízení vlády č.190/2002 Sb.) a 20 (pro nařízení vlády č. 26/2003 Sb.) a odkaz na dokument č. 700-P03-081 v příloze 7. Není dodržena formulace z požadavku Úřadu „počet zaměstnanců žadatele/z toho počet zaměstnanců určených pro činnost AO při posuzování shody“, takže není zřejmé, zda pro nařízení vlády č. 163/2002 Sb., je 24 vlastních lidí, či zda jsou využíváni též externisté. Seznam pracovníků AO (dokument č. 700-P03-081) však obsahuje 20 osob pro nařízení vlády č. 163/2002 Sb., a dále soupis osmi technických expertů (nespecifikovaných dle nařízení vlády), přičemž A. K. a J. K. jsou uvedeni i v seznamu 20 lidí zmíněném výše. Deset z nich je označeno jako „smluvní posuzovatel“, z čehož není jasné, zda jde o externisty. Další strany tohoto dokumentu uvádějí seznam 30 pracovníků AO s uvedením kvalifikace, avšak bez dosaženého vzdělání a délky praxe, jak bylo Úřadem vyžadováno již v jeho první výzvě k odstranění nedostatků ze dne 6.3.2006 a opakovaně i v usnesení o přerušení řízení. Dokument č. 200-P06-311 - Seznam pracovníků ZL (v příloze 3) uvádí 15 jmen, z nichž 7 je zároveň zahrnuto v Seznamu pracovníků AO a 5 mezi technickými experty v dokumentu č. 700-P03-081 (v příloze 7), takže ani základních číselných údajů z části 2.1 dokumentace č. 700-001-07, respektive 700-002-07 či 700-003-06 se nelze dobrat. Žalovaný dále konstatoval, že k žádosti žalobce ze dne 26.10.2006 byla přiložena vydání 1 a 2 dokumentu č. 700-P03- 081. Úřadem bylo zejména zjištěno, že v řadě případů se jedná o doklady s prošlou platností v době podání žádosti, např. u Ing. O., Ing. B., Ing. F. a dalších, přičemž u J. Ž. a J. K. doklady nebyly přiloženy. Dokumenty s prošlou dobou platnosti se vyskytují i u Ing. V. a dalších. Žalobce v odvolání vytýkal Úřadu rovněž údajnou podjatost a v dalším bodě též nedůvodnost výtky, že nedoložil smlouvu o provedení úkonů dle stanoveného postupu posuzování shody s příslušným výrobcem, zplnomocněným zástupcem nebo dovozcem. Dle žalovaného však Úřad ve skutečnosti nevytýkal žalobci, že nedoložil předmětnou smlouvu, ale výslovně konstatoval, že není doložen závazek takovou smlouvu uzavřít (například formou prohlášení managementu). Žalovaný je toho názoru, že neobstojí ani výhrady žalobce k posuzování „tabulek analýzy způsobilosti“. Uvedl, že Úřad ve skutečnosti netrval na formě, ale konstatoval nedoložení a nemožnost zjištění rozsahu schopnosti žalobce tak, aby byly zřejmé základní údaje pro posouzení způsobilosti, tj. přesné vymezení výrobkové skupiny, označení základního požadavku, sledované vlastnosti, technické specifikace, podle nichž se vlastnosti posuzují, postupy posuzování shody a to, které činnosti posuzování shody bude žadatel provádět sám a které subdodavatelsky. Žalobce v odvolání nesouhlasil ani s tím, že by dokumentace obsahovala řadu terminologických a věcných nejasností. Žalovaný k tomu poznamenal, že tyto případy jsou Úřadem stručně uvedeny (zejména příklady v závorce) v příslušné části odůvodnění usnesení o zastavení řízení, neboť způsobují neurčitost ve vztahu k údajům dokládajícím plnění podmínek autorizace. Mezi závažnější patří matoucí uvedení směrnice č. 89/1206/EHS v dokumentaci č. 700-001-07 týkající se nařízení vlády č. 163/2002 Sb., které na rozdíl od nařízení vlády č. 190/2002 Sb., a nařízení vlády č. 26/2003 Sb., není transpozicí směrnic ES do práva ČR, což svědčí o nepřesnosti (nejasnosti) předmětu žádosti. Předmět žádosti je v části 2.2 Dokumentace č. 700-001-07 specifikován jen nařízením vlády, jako by šlo jeho plný rozsah. Dále je specifikován odlišně v průvodním dopise, kde není specifikace postupů posuzování shody, a opět odlišně v tabulce analýzy způsobilosti, kde je specifikace nepřesná podle nařízení vlády v oblasti výrobků i postupů. Teprve v podaném odvolání je vysvětlováno, že žadatel vyjádřil předmět žádosti na straně 2 předávacího dopisu a nikoli v části 2.2 Dokumentace, ač tato je tak nazvána, nebo v tabulce analýzy způsobilosti, kde název skupiny výrobků neodpovídá nařízení vlády a liší se od průvodního dopisu. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí dále konstatoval, že společná žádost žalobce o tři autorizace dostatečně a předepsaným způsobem nerozlišuje podmínky pro udělení autorizace podle příslušných nařízení vlády. Podotkl, že zřejmě metodicky by bylo vhodnější a rozhodně pro správní řízení přehlednější, kdyby předmětné žádosti o autorizace byly žadatelem podány a dokladovány samostatně. Za další důležitý poznatek označil žalovaný zjištění, že dané správní řízení v prvním stupni nedospělo do vrcholové procesní fáze, kdy by již mělo být vydáno vlastní rozhodnutí Úřadu o udělení či neudělení autorizace. Podle platné právní úpravy Úřad rozhoduje dle § 11 zákona o technických požadavcích na výrobky na základě žádosti, která musí být doložena doklady o splnění podmínek stanovených tímto zákonem a nařízeními vlády, a to po dohodě s ministerstvy a jinými ústředními správními úřady, jejichž působnosti se týká posuzování stanovených výrobků prováděné autorizovanými osobami. Jelikož vzhledem k dosaženému stupni řízení nevznikl ani důvod k zamítnutí žádosti o autorizaci, může žalobce po zastavení řízení využít část dokumentace po jejím nutném doplnění k případnému podání nové žádosti o udělení autorizace, respektive k podání nových žádostí o udělení autorizace. Žalovaný poté uvedl, že tzv. shrnutí námitek žalobce v části II. odvolání postrádá zejména jejich doloženost, přičemž některé body jsou též nekonkrétní. Na tvrzení, že Úřad se nevypořádal s předloženými „odbornými posudky,“ je dle žalovaného pozoruhodné, že mezi tentokrát konkrétně zmíněnými posuzovateli není uvedena advokátní kancelář, která žalobce v odvolacím řízení zastupuje. Ze spisu je zjevné, že Úřad toto ani vyjádření dalších posuzovatelů neuznal za důkaz v dané věci. Žádný z posuzovatelů nebyl ani znalcem pro obor státního zkušebnictví či posuzování shody výrobků, nebo konkrétně pro posouzení plnění všech zákonných podmínek autorizace. Úřad dle názoru žalovaného přímo neporušil ust. § 51 správního řádu, ale měl se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat s tím, proč posouzení, která jsou navíc velmi obecná, za důkaz neuznal. Ve vztahu k odvolacím námitkám uvedeným v části III. odvolání, které se týkaly údajné procesní vadnosti rozhodnutí Úřadu, žalovaný zdůraznil, že Úřad nedospěl k závěru, že by žadatel „nesplnil zákonné podmínky pro udělení autorizace,“ ale k tomu, že ani podklady předložené dne 30.3.2007 neodstranily podstatné vady žádosti, což nutně bránilo pokračování v řízení. Povinnost svolat ústní jednání v takovém případě není zákonem dána. K odvolací námitce, že dokumentace má sloužit žadateli a nikoli správnímu orgánu, a k návrhu žalobce na nařízení ústního jednání k projednání odvolání, při kterém by bylo prověřeno, zda je žalobce schopen s dokumentací bezvadně pracovat, žalovaný poznamenal, že žádost o autorizaci a podklady k ní nelze ztotožňovat s dokumentací, která má dle vyjádření žalobce sloužit žadateli. Pokud dokumentace neposkytuje dostatečné odpovědi na všechny aspekty týkající se splnění podmínek autorizace, je pro řízení o autorizaci nutné jeho doplnění zejména o specifické dokumenty, které umožní posoudit žádost ze všech hledisek. Dle žalovaného rovněž nelze souhlasit s tím, že by Úřadu měly snad postačit interní předpisy žadatele namísto žádosti řádně doložené předepsanými doklady. Žadatel například ke své činnosti nepotřebuje mít zdokumentováno, že ke každé zkušební normě má zkušební komisi a že je pro danou zkoušku akreditován (a pokud není, jinak doložit, že je pro ni odborně způsobilý), ale správní orgán toto řádné dokumentování pro své rozhodování potřebuje. Zákon rovněž v § 11 odst. 1 stanoví, že žádost o autorizaci musí být doložena doklady o plnění podmínek autorizace a neuvádí, že plnění podmínek autorizace by měl Úřad vyvodit pouze z dokumentace určené pro činnost subjektu, podle které by subjekt postupoval, pokud by byl autorizován. K odvolací námitce uvedené v části V. odvolání pak žalovaný uvedl, že správní řád nevylučuje, aby jednotlivé úkony správního orgánu ve správním řízení provádělo více oprávněných úředních osob. Vzhledem ke specifickému charakteru správního řízení tu neplatí analogie zásady „jediného soudce“ z občanského soudního řízení. V závěru odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný poznamenal, že petit žalobcova odvolání obsahuje návrhy na rozhodnutí a postupy odvolacího správního orgánu, které neodpovídají platnému správnímu řádu. Poté uzavřel, že na základě vyhodnocení všech zjištěných skutečností nebylo odvolání shledáno důvodným, a proto bylo zamítnuto. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení napadeného rozhodnutí, jakož i zrušení prvostupňového rozhodnutí Úřadu a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. V žalobě předně uvedl, že v odvolání proti rozhodnutí Úřadu brojil proti výtce, že nedoložil existenci vlastní akreditované zkušební laboratoře. Snesl přitom řadu argumentů ve prospěch tvrzení, že požadavek na vlastní akreditovanou zkušební laboratoř je nezákonný. S touto argumentací se žalovaný v napadeném rozhodnutí vypořádal tak, že Úřad pouze použil nevhodný pojem pro označení skutečnosti, že žalobce nedoložil vlastní zkušební vybavení. S tím se však žalobce nemůže ztotožnit, neboť žalovaný mu v podstatě sdělil, že je zcela jedno, jaké výhrady správní orgán prezentuje a co uvede do odůvodnění; relevantní má být pouze to, co chtěl správní orgán sdělit ve skutečnosti. Takovou mentální rezervaci nelze uznat ani v soukromém právu, natož při výkonu veřejné správy. Skutečností je, že Úřad žalobce opakovaně zmatečným způsobem upozorňoval na to, co po něm požaduje, ačkoli ve skutečnosti po žalobci vlastně požadoval něco jiného. Žalobce v této souvislosti namítl porušení principu dobré správy, přičemž poukázal na to, že správní orgán zaměňuje pojmy, uvádí žalobce opakovaně do zmatku a ze svého vadného postupu dovozuje splnění podmínek pro zastavení řízení. Žalovaný se navíc v odůvodnění napadeného rozhodnutí soustředil na vysvětlení toho, co chtěl správní orgán prvního stupně sdělit, avšak zcela pominul vypořádat se věcně s odvolací argumentací žalobce v tom smyslu, zda žalobce splňuje či nesplňuje požadavky vyplývající z ustanovení § 11 odst. 2 písm. a) zákona o technických požadavcích na výrobky. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je tak nekonkrétní a paušalizující, neboť z něj nelze seznat, jaké vybavení žalobci chybí. V důsledku absence konkrétního a věcného odůvodnění je toto rozhodnutí nepřezkoumatelné. Žalobce dále uvedl, že žalovaný v napadeném rozhodnutí obhajuje stanovisko Úřadu o nekonkrétním předmětu subdodavatelských smluv připojených k žádosti o autorizaci. Názor žalovaného, že zde nejde o soukromoprávní vztah, ale o propůjčení výkonu části veřejné moci subjektu soukromého práva, považuje žalobce za vadný. Tento názor navíc nesouvisí s námitkou vznesenou Úřadem a odvolací argumentací žalobce, která měla být v rámci odvolacího řízení přezkoumána. Žalobce uzavírá se třetími subjekty smlouvy o zajištění specializovaných zkoušek, a to plně v režimu soukromého práva, takže zde nedochází k žádnému propůjčení veřejné moci. O tom lze uvažovat pouze ve vztahu státu a autorizované osoby, nikoli ve vztahu autorizované osoby a jejího subdodavatele. Subdodavatel žádnou veřejnou moc nevykonává, pouze provede specializované technické zkoušky, které autorizovaná osoba vyhodnotí a učiní příslušný závěr. Z uvedeného je dle mínění žalobce zřejmé, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je vadné, nedostatečné a též v rozporu s hmotným právem. Vůbec se nevypořádává se skutečným obsahem odvolání, v důsledku čehož je nepřezkoumatelné. Žalobce dále namítl, že žalovaný se vůbec nevypořádal s argumentací uvedenou v článku I. odvolání pod bodem F, čímž založil nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Co se týče závazku uzavřít smlouvu o provedení úkonů dle stanoveného postupu posuzování shody s příslušným výrobcem, zplnomocněným zástupcem nebo dovozcem, žalobce se k tomu obšírně vyjádřil v článku I. odvolání pod bodem G, kde přímo poukázal na dokumenty, ze kterých tento závazek vyplývá. Žalovaný se však s touto argumentací vůbec nevypořádal a pouze slovíčkaří a vysvětluje, co Úřad napsal či nenapsal; skutečná argumentace, zda Dokumentace závazek obsahuje či nikoli, však chybí. Napadené rozhodnutí je tedy i v tomto bodě nepřezkoumatelné, neboť zcela postrádá věcnou argumentaci a vypořádání se s konkrétními odvolacími námitkami. Žalobce má dále za to, že žalovaný opomněl vyjádřit se k odvolací námitce vztahující se k argumentaci ohledně kvality „tabulek analýzy způsobilosti“, podle níž má Dokumentace sloužit primárně žadateli a nikoli Úřadu a je plně na žadateli, v jaké podobě Dokumentaci zpracuje. Úřad má přezkoumat, zda žadatel s Dokumentací umí pracovat. Lpění na nějaké vzorové podobě dokumentace, která nevyplývá ze zákona, nelze označit jinak než za šikanózní a nezákonný výkon veřejné moci. Uvedenému dle míněné žalobce nasvědčuje i obiter dictum napadeného rozhodnutí, podle kterého „pro správní řízení by bylo přehlednější podat tři samostatné žádosti a zpracovat tři kompletní dokumentace ke každé žádosti.“ Zde správní orgán žalobce jinými slovy poučuje, že se má chovat tak, aby to bylo pro správní orgán co nejjednodušší a nejpohodlnější. Z uvedeného též vyplývá, že správní orgán má problémy orientovat se v Dokumentaci, avšak v řízení nevyšlo najevo (nebo to nikdo ani nezkoumal), že by žalobce neuměl Dokumentaci používat. Dokumentace je přitom určena pro žadatele, který podle ní bude postupovat, nikoli pro správní orgán. Dle mínění žalobce tak lze v této souvislosti vznést i námitku nedostatečně zjištěného skutkového stavu. V dalším žalobním bodě namítl žalobce, že žalovaný se vůbec nevypořádal s argumentací uvedenou v článku I. jeho odvolání pod bodem K až Q, čímž opět založil nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Ve vztahu k závěru žalovaného, že správní řízení nedospělo do vrcholové procesní fáze, kdy by již mělo být vydáno vlastní rozhodnutí o udělení či neudělení autorizace, žalobce nejprve odkázal na svou argumentaci obsaženou v článku III. odvolání a dále uvedl, že Úřad v průběhu řízení nesignalizoval, že by Dokumentace měla být natolik vadná, jak by se snad z odůvodnění jeho usnesení mohlo zdát. Při ústním jednání žalobce všechny dotazy Úřadu vždy obratem zodpověděl a nejasnosti vysvětlil. Aby správní orgán mohl zastavit řízení podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu, musí žadatele na podstatné vady žádosti upozornit a poskytnout mu lhůtu k jejich odstranění. Žalobce je toho názoru, že pokud dne 30.3.2007 doručil Úřadu přepracovanou dokumentaci, měl Úřad svolat ústní jednání a umožnit žadateli se k Dokumentaci vyjádřit. Tím, že tak neučinil, porušil ust. § 36 odst. 3 správního řádu, neboť žalobci neposkytl možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí před vydáním rozhodnutí ve věci samé. Ve vztahu k závěru žalovaného, že petit odvolání obsahuje návrhy a postupy odvolacího správního orgánu, které neodpovídají platnému správnímu řádu, žalobce namítl, že žalovaný nesdělil konkrétně, v čem je petit odvolání rozporný se správním řádem. I kdyby odvolání či jeho petit bylo formulačně nesprávné či neobratné, nemůže to být důvodem pro zamítnutí odvolání, pokud je z něj patrno, čeho se účastník domáhá. Celkovou argumentační marnost žalovaného dle názoru žalobce ilustruje i fakt, že žalovaný se na celé jedné straně napadeného rozhodnutí zabývá otázkou existence zastoupení a doložení plné moci advokáta, ačkoli již bylo judikatorně vyřešeno, že nepřiložení plné moci k podání je odstranitelnou vadou a zástupkyně žalobce plnou moc ve lhůtě doložila. Žalobce má dále za to, že žalovaný se nedostatečně vypořádal s jeho námitkou ohledně absence uvedení oprávněné úřední osoby, která byla vznesena pod bodem V. odvolání. Je si vědom toho, že ve správním řízení neplatí zásada jediného soudce. To ale neznamená, že by ve správním řízení panovala anarchie a že by jednotlivé úkony správního orgánu mohl provádět promiscue kterýkoli z jeho zaměstnanců. Žalobce v průběhu řízení namítal, že z rozhodnutí není zřejmé, kdo je oprávněnou úřední osobou ve smyslu § 15 odst. 2 správního řádu, čímž mu žalovaný znemožnil uplatnit případnou námitku podjatosti. K tomu se žalovaný v napadeném rozhodnutí nevyjádřil. Žádný ze správních orgánů nevyhověl žádosti žalobce ve smyslu § 15 odst. 4 správního řádu a nesdělil mu, kdo je ve věci oprávněnou úřední osobou. Žalobce též namítl, že v rozhodnutí o přerušení řízení absentovalo poučení o možnosti zastavit řízení, pokud ve lhůtě nebudou odstraněny podstatné vady žádosti. Úřad naopak výslovně uvedl, že po odpadnutí překážky, která vedla k zastavení (správně přerušení) řízení, bude v řízení pokračovat. Žalobce byl tedy po doplnění své žádosti o požadované podklady v dobré víře, že řízení bude pokračovat. Úřad však namísto toho řízení bez jakékoli další výzvy zastavil. Tímto postupem byl žalobce nezákonně zkrácen na svých procesních právech, neboť ze strany Úřadu došlo k porušení zásady poučovací a informační. Úřad postupoval v rozporu se zákonem, když řízení zastavil s poukazem na ust. § 66 odst. 1 správního řádu, neboť řízení bylo přerušeno podle § 64 odst. 2 správního řádu na žádost žalobce, nikoli podle § 64 odst. 1 písm. a) správního řádu v souvislosti s výzvou k odstranění nedostatků podle § 45 odst. 2 správního řádu. Řízení lze navíc podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu zastavit pouze tehdy, pokud žádost vykazuje podstatné vady, které brání pokračování v řízení. Žalovaný si tedy odporuje, pokud na jedné straně uvádí, že vzhledem k dosaženému stupni řízení nevznikl ani důvod k zamítnutí žádosti o autorizaci a odvolatel tak může po zastavení řízení využít část Dokumentace po jejím nutném doplnění k případnému podání nové žádosti, zatímco na druhé straně tvrdí, že žádost obsahovala takové podstatné vady, že řízení bylo nutné zastavit. Žalovaný i Úřad dle přesvědčení žalobce překračují meze správního uvážení, když svým vlastním způsobem nad rámec zákona vykládají, jak by měla dokumentace k žádosti vypadat a vůbec nezkoumají, zda je dokumentace funkční, tedy zda s ní žadatel umí bezvadně pracovat. Tím je zcela popřen smysl zákona o technických požadavcích na výrobky a celého řízení o udělení autorizace. Žalobce rovněž namítl nerespektování zásady spolehlivě zjištěného stavu věci před vydáním rozhodnutí, a to jak v řízení prvním, tak i ve druhém stupni. Uvedl, že skutková stránka věci má být zjištěna bez důvodných pochybností s využitím zásad legality, proporcionality, subsidiarity, právní jistoty a jejich komponent. Správní orgány obou stupňů tyto zásady ve vzájemné propojenosti nerespektovaly. Žalovaný se v odůvodnění napadeného rozhodnutí vůbec nevypořádal se znaleckými a jinými odbornými posudky, jakož i s kladným vyjádřením České obchodní inspekce, které žalobce na podporu své žádosti doložil. Přestože žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí připustil, že se Úřad dostatečně nevypořádal se všemi důkazy, tento nedostatek v odvolacím řízení nijak nezhojil a pouze obecně konstatoval, že k porušení § 51 správního řádu nedošlo. Žalovaný ani Úřad rovněž nerespektovali zásadu součinnosti, neboť žalobci neposkytli dostatečnou pomoc, poučení, informace a příležitost, aby mohl účinně hájit a uplatňovat svá práva a oprávněné zájmy. V odvolacím řízení byla navíc zcela opomenuta zásada slyšení žalobce před vydáním rozhodnutí, ačkoli žalobce byl připraven v dané věci doložit a vysvětlit vše, co by snad odvolací orgán považoval za nejasné. V poslední žalobní námitce poukázal žalobce na to, že na území České republiky jsou autorizovány převážně subjekty se zahraniční majetkovou účastí, a to zejména v oblasti tlakových řízení. Žalobce je přesvědčen o tom, že je veřejným zájmem, aby správní orgány podporovaly udělení autorizace tuzemským subjektům, které by vytvořily zdravé konkurenční prostředí a nabízely pro české podnikatele cenově přístupnější a kvalitnější služby. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu v plném rozsahu zamítl. Ve vyjádření k žalobě uvedl, že ačkoli řízení o udělení autorizace procesně probíhá dle správního řádu, nejedná se o zásah do subjektivních práv a povinností žalobce, neboť na udělení autorizace není právní nárok. Autorizaci lze zařadit mezi tzv. ostatní správní akty, jimiž se určitému subjektu propůjčuje postavení vykonavatele veřejné správy nebo jiné kvalifikované veřejnoprávní postavení. Dle názoru žalovaného tak rozhodnutí (hmotněprávní či procesní) v této věci nespadají do pravomoci a působnosti správního soudnictví. Žalovaný nesouhlasí s tvrzením žalobce, že se zcela opomněl věcně vypořádal s odvolací argumentací v tom smyslu, zda žalobce splňuje či nesplňuje požadavky vyplývající z ust. § 11 odst. 2 písm. a) zákona o technických požadavcích na výrobky. O splnění či nesplnění těchto požadavků se v dané počáteční fázi řízení ve své podstatě nerozhodovalo. Řízení bylo zastaveno pro naprostý nedostatek podkladů, které jsou nutné pro vydání meritorního rozhodnutí ve věci udělení autorizace k činnostem při posuzování shody výrobků. Žalovaný se rovněž neztotožňuje s tvrzením, že Úřad údajně na žalobci požadoval doložit existenci vlastní akreditované zkušební laboratoře. Úřad jako prvostupňový správní orgán nepožadoval, aby žalobce měl vlastní vybavení ani zařízení laboratoře, ale konstatoval, že nic takového, co by svědčilo o skutečnosti týkající se vybavení zkušební laboratoře, není doloženo, takže nelze v této věci rozhodnout. Těžiště odůvodnění nekonkrétnosti předmětu subdodavatelských smluv nespočívá ve větě „rovněž nejde pouze o soukromoprávní vztah, ale o propůjčení výkonu části veřejné moci subjektu soukromého práva“, nýbrž v předchozí větě „ve skutečnosti není zřejmé, zda všechny zkoušky uvedené v osvědčení o akreditaci subdodavatelů, kterým je vymezován předmět předložené smlouvy, mají být jimi též dodávány, anebo které by prováděl sám žadatel.“ Právě tato nezřejmost byla důvodem pro zastavení řízení, nikoli to, co žalobce účelově uváděl v odvolání. Požadavek Úřadu na konkrétní vymezení předmětu smluv je dle žalovaného zcela legitimní v duchu evropských pravidel systému posuzování shody výrobků, v němž autorizované (notifikované) osoby působí a podle něhož subdodávky musí být založeny na smlouvě, která zajišťuje průhlednost a spolehlivé plnění úkolů notifikované osoby. Ta zůstává plně odpovědná za činnost, kterou pro ní smluvní subdodavatel vykonává, a její notifikace může být zrušena z jakéhokoliv důvodu spojeného s jejím smluvním subdodavatelem, který musí rovněž vyhovovat požadavkům uvedeným v příslušné směrnici transponované do právního řádu ČR příslušným nařízením vlády. Žalovaný ve vyjádření k žalobě dále uvedl, že žalobce se ve své žádosti dostatečně nevypořádal ani s těmi částmi svého předmětu podnikání zapsaného v obchodním rejstříku, které nevylučují možnost rozporu s nestranností. Čestné prohlášení ředitele o neexistenci finančních nebo jiných zájmů neodpovídá smyslu legislativních požadavků dle nařízení vlády č. 190/2002 Sb., respektive nařízení vlády č. 26/2003 Sb., a zákona. Formulace čestného prohlášení ředitele není logická a především vůbec nevystihuje plnění legislativně stanovených podmínek autorizace. K námitce, že se žalovaný jako odvolací orgán nevypořádal s argumentací uvedenou v článku I. odvolání pod bodem G, žalovaný uvedl, že Úřad nevytýkal žalobci jako žadateli o udělení autorizace nedoložení smlouvy o provedení úkonů podle stanoveného postupu posuzování shody, ale konstatoval, že není doložen závazek takovou smlouvu uzavřít (např. formou prohlášení managementu). Určité části dokumentace potřebný rozsah závazku v principu popírají, neboť jsou s ním v rozporu. Žalobce v citované dokumentaci jako žadatel doslova píše: „Tuto smlouvu AO uzavře pouze v tom případě, že činnosti, které se mají provádět, jsou v rámci způsobilosti AO a AO má přiměřené a vhodně strukturované zdroje (personál, finanční zajištění, zařízení a dostatečnou kapacitu) pro splnění všech požadavků zákazníka .....“. Pouhé popsání závazku nemůže nahradit řádné doložení o jeho dodržování (prohlášením statutárního zástupce). K žalobní námitce, že v řízení nevyšlo najevo (a že nikdo ani nezkoumal), že by žadatel neuměl dokumentaci používat a že tato dokumentace je určena pro žadatele, který podle ní bude postupovat, nikoli pro správní orgán, žalovaný poznamenal, že toto tvrzení je naprosto zavádějící, neboť dokumentace přikládaná k žádosti o autorizaci musí sloužit pro účely posouzení způsobilosti žadatele notifikujícím orgánem podle zákona o technických požadavcích na výrobky. Autorizaci pro činnosti podle tohoto zákona uděluje ve vymezeném rozsahu Úřad rozhodnutím na základě žádosti, která musí být doložena doklady o plnění podmínek autorizace stanovených tímto zákonem a nařízeními vlády. Tuto funkci nemůže zpravidla zastat dokumentace určená pro interní potřebu žadatele; v daném případě tomu tak skutečně nebylo. V článku I. odvolání se žalobce pod body K až Q pouze snažil vyvrátit četné vady žádosti a nesrovnalosti dokumentace. Pod písmenem K šlo zejména o matoucí uvedení směrnice č. 89/106/EHS v Dokumentaci č. 700-001-07 týkající se nařízení vlády č. 163/2002 Sb., které není transpozicí směrnic ES do práva ČR, takže Úřadem napadené spojení je nesrozumitelné a svědčí o nepřesnosti a nejasnosti předmětu žádosti. Tuto nejasnost podtrhuje rovněž uvedení nařízení vlády č. 251/2003 Sb., které se netýká nařízení vlády č. 163/2002 Sb. Pod písmenem L je teprve v odvolání vysvětlováno, že žadatel vyjádřil předmět žádosti na straně 2 předávacího dopisu a nikoli v části 2.

2. Předmět žádosti byl v části 2.

2. Dokumentace č. 700-001-07 specifikován jen nařízením vlády, jako by šlo o jeho plný rozsah; dále byl specifikován odlišně v průvodním dopise, kde není specifikace postupu posuzování shody, a opět odlišně v tabulce analýzy způsobilosti, kde je specifikace nepřesná v oblasti výrobků i postupů. Konstatování žalobce uvedené pod bodem M jeho odvolání, že „pokud je z dokumentace zřejmé, která norma se má kdy užít, tak uvedení některých nadbytečných norem není vadou“, by se dle žalovaného dalo koneckonců akceptovat, avšak ve skutečnosti pro Úřad nejsou potřebné údaje z dokumentace zřejmé. Určitě by se však stanovisko žalobce nedalo akceptovat v případě norem ČSN EN 516 a ČSN EN 12951 uvedených ve skupině norem č. 6, neboť tyto normy jsou harmonizované k nařízení vlády č. 190/2002 Sb., takže do analýzy způsobilosti dle nařízení vlády č. 163/2002 Sb., vůbec nepatří. Pod písmenem N žalobce v odvolání uvedl svoje zcela mylné představy, k nimž žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl následující: Předmět žádosti je v části 2.2 Dokumentace č. 700-002-07 specifikován jen nařízením vlády, jako by šlo o jeho plný rozsah; v tabulce analýzy způsobilosti je specifikován názvy rozhodnutí Evropské Komise, avšak zcela nepřesně až protismyslně. Žalovaný nepolemizuje s tvrzením žalobce, že „normu není třeba opisovat,“ má však za to, že je nutná správná orientace ve všech částech normy. Pro posouzení způsobilosti žadatele je relevantní příloha harmonizované evropské normy, ve které jsou předepsány vlastnosti, které musí být ověřeny v procesu posuzování shody, včetně rozdělení úkolů pro výrobce a autorizované osoby. V tabulce analýzy způsobilosti není uvedeno, které konkrétní vlastnosti budou dle příslušné harmonizované normy posuzovány v rámci postupu stanoveného pro konkrétní skupinu výrobků v rozhodnutí Evropské Komise, takže tabulka nemůže sloužit účelu, pro který byl její vzor vytvořen, tj. pro posouzení způsobilosti žadatele Úřadem. Posuzování shody se vztahuje k vlastnostem výrobku uvedeným v příslušné harmonizované evropské normě, ne ke všem základním požadavkům, jak jsou definovány v nařízení vlády č. 190/2002 Sb. Širší rozsah zkoušení by na výrobce kladl vyšší požadavky, než jaké jsou platnou úpravou vyžadovány pro umístění označení CE na výrobek. Tvrzení žalobce, že lze žádat o autorizaci dle nařízení vlády č. 190/2002 Sb., pro výrobky, pro něž neexistují harmonizované normy, je dle mínění žalovaného naprosto mylné a dokazuje, že žádost o autorizaci nerozlišuje mezi nařízením vlády č. 163/2002 Sb., a nařízením vlády č. 190/2002 Sb., čímž je znemožněno, aby Úřad mohl posoudit plnění podmínek pro autorizaci. Dokument č. 705-P02-030 - Tabulka způsobilosti pro posuzování shody v příloze 6 obsahuje celou řadu irelevantních informací, nikoliv však přesné názvy skupin výrobků dle rozhodnutí Evropské Komise a k nim stanovené postupy, příslušné harmonizované normy a dle nich posuzované vlastnosti a způsob jejich ověřování. Žalobce mj. žádá též o udělení autorizace podle rozhodnutí Evropské Komise č. 2003/728/ES, k němuž se vztahují ETAG 023, 024 a 025. Ke zpracování ETA dle příslušných ETAG jsou oprávněné pouze „schvalující autorizované osoby“, autorizované (a následně notifikované) odlišným způsobem. Tyto specifické osoby musí být členy mezinárodní organizace EO TA, v níž je každý členský stát Evropské unie zastoupen zpravidla jedním subjektem. Vzhledem k výše uvedenému je dle žalovaného zřejmé, že žalobce skutečně Úřadu ve specifickém řízení o autorizaci nedoložil řádné podklady, které by umožnily posouzení jeho schopností k výkonu posuzování shody podle nařízení vlády č. 190/2002 Sb. Pokud jde o argumentaci obsaženou v odvolání žalobce pod písm. O a Q, žalovaný se k ní již výše vyjádřil. K tvrzením uvedeným v odvolání pod písmenem P žalovaný zdůraznil, že tabulka analýzy pro nařízení vlády č. 26/2003 Sb., je rozčleněna podle skupin výrobků, avšak ve sloupci „označení základního požadavku v NVC“ uvádí místo jednotlivých základních požadavků pouze odkaz na přílohu č. 1 nařízení vlády č. 26/2003 Sb. (jako celek) a navíc na přílohu č. 2 - Grafy posuzování shody, která však základní požadavky neobsahuje. V následujícím sloupci „předpisy či dokumenty stanovující metody ověřování vlastnosti“ nejsou uvedeny příslušné normy nebo dokumenty. V tabulce analýzy je uváděna ČSN EN 13445 - „Netopené tlakové nádoby“ jednotně u všech skupin výrobků, aniž by byly uvedeny další normy pro ostatní skupiny výrobků (například ČSN EN 13480 pro potrubí). Ani příloha č. 1 k dokumentu č. 705-P03-030 neuvádí v potřebné úplnosti způsobilost žalobce v oblasti norem, zejména harmonizovaných. Žalovaný následně ve vyjádření k žalobě zopakoval, že předmětné řízení o autorizaci nedospělo do vrcholové procesní fáze, kdy by již mělo být vydáno vlastní rozhodnutí o udělení nebo neudělení autorizace. Poukázal na to, že Úřad vydal usnesení ze dne 30.6.2006, které obsahovalo výzvu k odstranění nedostatků a přerušení řízení. Podstatné vady přetrvávaly i v dokumentaci dodané žalobcem dne 26.10.2006 na základě výše uvedené výzvy. Vady v dokumentaci žalobce uznal a tyto byly důvodem jeho žádosti o přerušení řízení, které bylo vyhověno usnesením Úřadu ze dne 14.12.2006. Dokumentace dodaná poté žalobcem však prokazatelně nadále vykazovala neodstraněné podstatné vady, což bránilo pokračování v řízení a bylo též zákonnou podmínkou pro jeho zastavení. Žalovaný je toho názoru, že žalobce v řízení o udělení autorizace obdržel od Úřadu přiměřené poučení o právech a povinnostech. Úřad s ním navíc realizoval podrobný pohovor k problematice podané žádosti o autorizaci, na kterém zástupci Úřadu žalobci prezentovali řadu věcných poznatků a doporučení, aby byl žalobci usnadněn další postup v řízení. Úřad obzvláště žalobci vysvětloval, jakými předepsanými postupy má Úřadu umožnit řádné posouzení jeho žádosti, a vysvětlil mu též platné Zásady pro autorizaci k činnostem při posuzování shody výrobku, které Úřad vydal pod č.j. 1122/98/30-1368/32 jako rozpracování zákonných podmínek pro řádné zajištění činnosti pro posuzování shody výrobků. Právě na základě tohoto jednání žalobce požádal o přerušení řízení, avšak z následně předložených dokladů bohužel vyplynulo, že daná poučení a rady nebyly žalobcem dostatečně využity. Žalovaný v této souvislosti poznamenal, že obě strany se výslovně dohodly na tom, že zmíněné jednání nemá charakter ústního jednání ve smyslu § 49 správního řádu, jakož i na tom, že z tohoto pohovoru nebude sepsán protokol. Úřad také neshledal nutnost svolání ústního jednání, neboť toto nebylo pro splnění účelů řízení a uplatnění práv žadatele nutné. Žalovaný dále ve vyjádření k žalobě uvedl, že nezjistil, že by žalobce požádal o poskytování informací o řízení ve smyslu § 36 odst. 2 správního řádu. Možnost vyjadřovat se k podkladům řízení žalobce nevyužíval možná i proto, že veškeré podklady mu byly známy. Za absurdní žalovaný pokládá tvrzení žalobce, že jeho odvolání nebylo vyhověno pro neobratně formulovaný petit. K žalobnímu bodu, v němž je mu vytýkáno nedostatečné vypořádání se s odvolací námitkou ohledně absence uvedení oprávněné úřední osoby, žalovaný poznamenal, že správní řád výslovně určuje, že úkony správního orgánu v řízení provádějí úřední osoby oprávněné k tomu podle vnitřních předpisů správního orgánu nebo pověřené vedoucím správního orgánu. Tyto správní řád v § 15 odst. 2 označuje jako oprávněné úřední osoby. V odborné literatuře je všeobecně zastáván názor, že účastník řízení má právo ještě před vydáním rozhodnutí vědět, kdo je oprávněnou úřední osobou, zejména proto, aby mohl případně namítat její podjatost. Žalobce však v řízení o udělení autorizace o sdělení oprávněné úřední osoby vůbec nežádal a až v odvolání proti usnesení Úřadu o zastavení řízení uvedl, že rozhodnutí neobsahuje uvedení oprávněné úřední osoby s tím, že je sice podepsáno předsedou Úřadu, avšak není zřejmé, zda přímo on je oprávněnou osobou. Jestliže usnesení o zastavení řízení podepsal vedoucí příslušného Úřadu jako úkon orgánu, který řídí, má žalobce zbytečné pochybnosti o tom, že by předseda Úřadu nebyl oprávněnou osobou pro tento úkon. Žalovaný dodal, že seznam oprávněných úředních osob je samozřejmou součástí spisu, s nímž se žalobce mohl kdykoli seznamovat. Žalovaný ve vyjádření k žalobě konstatoval, že v odvolacím řízení přezkoumal všechny části a body podaného odvolání a nade vší pochybnost zjistil, že žalobce nedoložil plnění předepsaných podmínek autorizace, přičemž podle § 11 odst. 1 zákona o technických požadavcích na výrobky musí být žádost o autorizaci doložena doklady o plnění podmínek autorizace. Takovým dokladem nejsou ani vyjádření „o posouzení dokumentace k posuzování shody“ předložená žalobcem v páté příloze dokumentace k žádosti o autorizaci (posouzení od Ing. V. M., od Ing. M. P., advokátní kanceláře JUDr. J. Ch. a dále posouzení Ing. J. P., CSc. a Ing. V. K.). Žalovaný má za to, že nebylo nezbytné, aby se Úřad v odůvodnění usnesení o zastavení řízení s těmito listinami vypořádal, už vzhledem k tomu, že všechna „posouzení“ jsou natolik obecná, že ani nesměřují ke konkrétním skutečnostem uvedeným v usnesení o zastavení řízení. K porušení § 51 správního řádu Úřadem tedy nedošlo. Není pravdou, že žalovaný se v napadeném rozhodnutí s těmito posudky vůbec nevypořádal. V napadeném rozhodnutí je výslovně uvedeno, že ze spisu je zjevné, že Úřad toto (míněno posouzení zpracované advokátní kanceláří JUDr. Ch.é) ani vyjádření dalších posuzovatelů neuznal za důkaz v dané věci. Žádný z posuzovatelů nebyl znalcem pro obor státního zkušebnictví či posuzování shody výrobků, nebo konkrétně pro posouzení plnění všech zákonných podmínek autorizace. Nutno dodat, že vůbec nešlo o nějaké znalecké posudky, jak žalobce tvrdí, ale jen o krátká obecná vyjádření znalců, z nichž žádný nepůsobí pro obor státního zkušebnictví či posuzování shody apod. Podle žalovaného nemůže obstát ani tvrzení žalobce, že byl před vydáním rozhodnutí o zastavení řízení připraven v dané věci doložit a vysvětlit vše, co by snad odvolací orgán považoval za nejasné. Podstatné a četné vady žádosti o autorizaci odstraněny nebyly, přičemž k postupu Úřadu z procesního hlediska se žalovaný již vyjádřil výše. Ve vztahu k žalobní námitce poukazující na to, že na území ČR jsou autorizovány převážně subjekty se zahraniční majetkovou účastí, žalovaný podotkl, že Česká republika jako členský stát EU nemusí mít žádné notifikované osoby, neboť pro podnikatele jsou využitelné veškeré notifikované osoby působící v rámci EU. Správní orgán tu v daném případě není k podpoře jiného zájmu, než je zamezení ohrožení zdraví nebo bezpečnosti osob, majetku nebo životního prostředí, a to nejen v ČR, ale v rámci celé EU, pro niž bude autorizovaná/notifikovaná osoba potenciálně působit v rozsahu autorizace. Jako odpovědný notifikující orgán si Úřad podporu jakéhokoli jiného zájmu, tím méně pouze nacionálního, nesmí dovolit. V replice k vyjádření žalovaného žalobce oponoval názoru, že v dané věci nedošlo k zásahu do jeho subjektivních práv a povinností. Skutečnost, že podle zákona není na autorizaci právní nárok, neznamená, že by rozhodnutí o autorizaci bylo vyloučeno z přezkumu v pořadu správního soudnictví. Žalobce v tomto směru poukázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 6 A 57/2002-61 a ve věci sp. zn. 4 Aps 3/2006-45. Ani skutečnost, že autorizace se řadí mezi tzv. ostatní správní akty jimiž se určitému subjektu poskytuje postavení vykonavatele veřejné správy nebo jiné kvalifikovaného postavení, nezakládá nepřípustnost přezkumu napadeného rozhodnutí ve správním soudnictví. To žalobce dovozuje ze závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18.5.2005 č.j. 2 As 4/2004-138. Žalobce v replice poukázal taktéž na rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23.3.2005 č.j. 6 A 25/2002-42. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s.ř.s.). Ze správního spisu předloženého soudu žalovaným vyplynuly tyto skutečnosti významné pro posouzení věci: Dne 22.2.2006 byla Úřadu doručena žádost žalobce o udělení autorizace (notifikace) k činnostem při posuzování shody výrobků stanovených ve smyslu zákona o technických požadavcích na výrobky. Žalobce požadoval provést autorizaci (notifikaci) pro tlaková zařízení ve smyslu nařízení vlády č. 26/2003 Sb., pro stavební výrobky označované CE dle nařízení vlády č. 190/2002 Sb., a pro vybrané stavební výrobky dle nařízení vlády č. 163/2002 Sb. V žádosti uvedl, že má zpracovanou veškerou dokumentaci požadovanou v pokynech Úřadu na jeho webových stránkách a je připraven doložit veškeré náležitosti. K žádosti připojil výpis z obchodního rejstříku a akreditační osvědčení k certifikaci dle ČSN EN 45 012. Usnesením ze dne 6.3.2006 č.j. 635/06/02 Úřad podle § 45 odst. 2 správního řádu vyzval žalobce k odstranění nedostatků žádosti ve lhůtě 90 dnů od doručení této výzvy, a to zpřesněním a doplněním žádosti i předložených údajů a podkladů v souladu s „Minimálním rozsahem údajů v žádosti o udělení autorizace“. Do doby odstranění nedostatků žádosti Úřad řízení o autorizaci podle § 64 odst. 1 písm. a) správního řádu. přerušil. V odůvodnění usnesení Úřad uvedl, že při hodnocení podkladů předložených žalobcem zjistil zásadní nedostatky žádosti bránící k pokračování v řízení. Jedná se především o nejasnou specifikaci žádosti zahrnující tři různorodá nařízení vlády v celé šíři a rozmanitosti jejich rozsahu. Úřad konstatoval, že žádost je provázena pouze dvěma podklady, a to výpisem z obchodního rejstříku a neaktuálním osvědčením o akreditaci certifikačního orgánu pro certifikaci systémů managementu jakosti bez přílohy. Kromě řady jiných náležitostí dle „Minimálního rozsahu údajů v žádosti o udělení autorizace“ chybí i analýza způsobilosti k činnostem autorizované osoby a interní postupy žadatele pro činnosti při posuzování shody podle jednotlivých nařízení vlády. Chybí rovněž explicitní uvedení základních identifikačních údajů o žadateli a jeho personálním vybavení (počtu pracovníků určených pro výkon autorizované osoby a způsobilosti předních expertů s uvedením jejich vzdělání včetně směru a délky odborné praxe). Žádost je dle Úřadu třeba doplnit podle „Minimálního rozsahu údajů v žádosti o udělení autorizace“ tak, aby se všechny prokazované skutečnosti vztahovaly vždy k dané oblasti vymezené každým konkrétním nařízením vlády. Podaná žádost tedy neposkytuje správnímu orgánu možnost zhodnotit všechny údaje potřebné pro objektivní posouzení plnění podmínek autorizace v navrženém rozsahu, a proto Úřad žalobce vyzval k potřebnému zpřesnění a doplnění žádosti. Současně rozhodl o přerušení řízení, neboť bez vyžádaného zpřesnění žádosti nelze v řízení pokračovat. Usnesení Úřadu obsahuje poučení o možnosti odvolání a rovněž poučení o tom, že pokud nebudou podstatné vady žádosti ve stanovené lhůtě odstraněny, Úřad řízení o žádosti podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu zastaví. Dne 2.6.2006 žalobce Úřadu předal Dokumentaci k autorizaci (notifikaci) pro tlaková zařízení a stavební výrobky. Usnesením ze dne 30.6.2006 č.j. 635/06/04 Úřad podle § 45 odst. 2 správního řádu vyzval žalobce k odstranění nedostatků žádosti ve lhůtě 120 dnů od doručení této výzvy, a to zpřesněním a doplněním žádosti i předložených údajů a podkladů v souladu s „Minimálním rozsahem údajů v žádosti o udělení autorizace“. Do doby odstranění nedostatků žádosti Úřad řízení o autorizaci podle § 64 odst. 1 písm. a) správního řádu přerušil. V odůvodnění usnesení Úřad konstatoval, že po prvotním vyhodnocení materiálů dodaných žalobcem nelze v řízení pokračovat na základě spolehlivě zjištěného stavu věci vzhledem k zásadním nedostatkům, které byly v předložené dokumentaci zjištěny. Žádost dle Úřadu neobsahuje doklady o splnění všech podmínek autorizace stanovených zákonem, respektive nařízeními vlády. Nejsou například uvedeny údaje o vlastních zkušebních laboratořích, tj. o vlastním potřebném vybavení a vlastních nezbytných zařízeních umožňujících řádně provádět technické činnosti. Dále jde například o nepřesné vymezení předmětu a rozsahu žádosti v oblasti výrobků i postupů u nařízení vlády č. 163/2002 Sb., neboť neodpovídá textu nařízení vlády a liší se od specifikace výrobkových skupin v tabulce analýzy způsobilosti, o neúplnost této tabulky postihující pouze základní požadavek č. 1 ze zmíněného nařízení vlády a o nesprávné vymezení předmětu a rozsahu žádosti v oblasti výrobků i postupů u nařízení vlády č. 190/2002 Sb., uvedené pouze v tabulce analýzy způsobilosti, která je kromě nadpisu identická s tabulkou pro nařízení vlády č. 163/2002 Sb., nebo o nejasnosti a nedostatky ve specifikaci personálního vybavení pro jednotlivé oblasti posuzování shody. Nedostatečná je rovněž specifikace předmětu a rozsahu žádosti pro oblast nařízení vlády č. 26/2003 Sb. Vzhledem k těmto a dalším nedostatkům podaná žádost neposkytuje správnímu orgánu možnost zhodnotit všechny údaje potřebné pro objektivní posouzení plnění podmínek autorizace v navrženém rozsahu. Úřad proto vyzval žadatele podle § 45 odst. 2 správního řádu k dalšímu potřebnému zpřesnění a doplnění žádosti a současně podle § 64 odst. 1 písm. a) správního řádu rozhodl o přerušení řízení, neboť bez vyžádaného zpřesnění žádosti nelze v řízení pokračovat. Usnesení Úřadu obsahuje poučení o možnosti odvolání a rovněž poučení o tom, že nebudou-li podstatné vady žádosti ve stanovené lhůtě odstraněny, Úřad řízení o žádosti podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu zastaví. Dne 26.10.2006 žalobce spolu s průvodním dopisem předal Úřadu přepracovanou Dokumentaci k autorizaci a notifikaci pro tlaková zařízení a stavební výrobky. Žádostí ze dne 6.12.2006 požádal žalobce o přerušení řízení k udělení autorizace (notifikace). V žádosti uvedl, že na základě společného ústního jednání konaného dne 23.11.2006 žádá o přerušení řízení. Jako důvod žádosti žalobce označil doporučení Úřadu k doplnění a opravě údajů uvedených v žádosti i v předložených dokumentech. Dodal, že po doplnění Úřadem ústně požadovaných údajů opět dodá tyto podklady k autorizaci (notifikaci). Usnesením ze dne 14.12.2006 č.j. 635/06/07 Úřad řízení o žádosti žalobce o udělení autorizace přerušil na dobu do 31.3.2007. V odůvodnění usnesení o přerušení řízení Úřad uvedl, že žádost žalobce doplněná po výzvě v rámci druhého přerušení řízení nedokumentuje plnění podmínek autorizace v návaznosti na postupy podle příslušných nařízení vlády a na technické požadavky na stanovené výrobky, včetně harmonizovaných norem, ani potřebnou způsobilost ke zkoušení a posuzování výrobků podle technických předpisů, harmonizovaných českých technických norem, event. dalších českých technických norem u jednotlivých skupin stanovených výrobků. Při následných ústních jednáních byl žalobce na některé z podstatných podmínek autorizace a nedostatků v žádosti upozorněn. Úřad v této souvislosti konstatoval, že dále uvedené skutečnosti jsou rovněž pouze příklady. Nedostatky v žádosti se týkaly zejména nesprávné specifikace nařízení vlády pro stavební výrobky ve vazbě na směrnici ES a určení konkrétních skupin těchto výrobků stanovených nařízením vlády č. 163/2002 Sb., nebo nařízením vlády č. 190/2002 Sb., chybně uvedených postupů jejich posuzování a harmonizovaných norem k jednotlivým skupinám výrobků posuzovaných podle nařízení vlády č. 190/2002 Sb. Dále se jednalo například o nedoložení existence vlastní akreditované zkušební laboratoře, a tím i nedoložení jednoznačného požadavku zákona i nařízení vlády č. 190/2002 Sb., na vybavení vlastními zařízeními nezbytnými pro činnosti podle nařízení vlády 163/2002 Sb., a č. 190/2002 Sb., a o nejasnosti a nedostatky ve specifikaci personálního vybavení pro působení při posuzování shody podle jednotlivých nařízení vlády, včetně údajů o dosaženém vzdělání, odborné praxi, popřípadě doložení smluv s externími experty a souhlasu jejich zaměstnavatelů. Další přetrvávající zábranou v řízení je naprosto nevyhovující zpracování tabulek analýzy způsobilosti, které tak, jak jsou předkládány, nedokládají a neumožňují zjistit schopnost posuzovat základní požadavky a k nim příslušné vlastnosti ve vazbě a členění na jednotlivé skupiny či druhy výrobků podle příslušných nařízení vlády a rovněž chybějící jasná specifikace předmětu žádosti v oblasti výrobků i postupů u nařízení vlády č. 26/2003 Sb. Mezi další příklady nedostatků vyplývajících ze žádosti patří dle Úřadu i to, že není uvedeno vypořádání s těmi částmi z předmětu podnikání uvedeného ve výpisu z obchodního rejstříku a doloženého jednotlivými živnostenskými listy, které nevylučují možnost rozporu s nestranností, a že není doložen závazek uzavřít smlouvu o provedení úkonů dle stanoveného postupu posuzování shody s příslušným výrobcem, zplnomocněným zástupcem nebo dovozcem, který se na autorizovanou osobu obrátí. Úřad dále konstatoval, že žalobce byl upozorněn na to, že prokázání splnění podmínek autorizace z nařízení vlády či zákona předpokládá předložení podkladů s důsledným vypořádáním všech požadavků „Zásad pro autorizaci....“ které jsou rozpracováním zákonných podmínek pro řádné zajištění činností při posuzování shody, a to jednoznačně pro každé z nařízení vlády, ke kterému se žádost vztahuje. Po seznámení se s uvedenými skutečnostmi žalobce dne 6.12.2006 požádal ve smyslu § 64 odst. 2 správního řádu o přerušení řízení a Úřad této žádosti usnesením vyhověl. Usnesení o přerušení řízení obsahuje poučení o možnosti odvolání a dále poučení o tom, že po dobu přerušení řízení lhůta k vydání rozhodnutí ve věci neběží a že správní orgán bude v řízení pokračovat podle § 65 odst. 2 správního řádu, jakmile odpadne překážka, pro níž bylo řízení přerušeno. V dopise ze dne 14.12.2006 zaslaném žalobci spolu s usnesením o přerušení řízení z téhož dne Ing. V. B., ředitel odboru státního zkušebnictví a technické normalizace uvedl, že z jednání konaného dne 23.11.2006 vzešla ze strany Úřadu zcela jiná doporučení, než která žalobce uvádí jako důvod podání žádosti o přerušení řízení. Pokud byly žalobci při jednání dne 23.11.2006 objasňovány nedostatky v jím předložené žádosti o autorizaci a na příkladech dokladována absence řady údajů nezbytných pro posouzení žádosti, nelze toto v žádném případě charakterizovat tak, že by šlo o údaje, které Úřad od žalobce požadoval. Účelem tohoto jednání nebylo provést úplný výčet všech chybějících údajů, ale upozornit žalobce alespoň na ty nejzávažnější nedostatky žádosti, které bránily ve vydání kladného rozhodnutí. Pouhé doplnění údajů, které Úřad při jednání zmínil, by jistě nepostačovalo k doložení plnění podmínek autorizace, jak požaduje ust. § 11 zákona o technických požadavcích na výrobky. Žalobce byl při jednání upozorněn na skutečnost, že doložení splnění všech podmínek autorizace je podmíněno důsledným dodržením smyslu Zásad pro autorizaci, které vyjadřují minimální rozsah údajů pro žádost o udělení autorizace, zpracovaných jako pomůcka pro žadatele pro autorizaci. Dne 30.3.2007 žalobce Úřadu předložil přepracovanou a doplněnou „Dokumentaci k provádění činnosti autorizovanou (notifikovanou) osobou při posuzování shody výrobků,“ a to jednak dokumentaci k žádosti o autorizaci (notifikaci) žalobce pro tlaková zařízení č. 700-003-07, dále dokumentaci k žádosti o autorizaci (notifikaci) žalobce pro stavební výrobky označované CE, č. 700-002-07 a též dokumentaci k žádosti o autorizaci (notifikaci) žalobce pro vybrané stavební výrobky č. 700-001-07. V průvodním dopise žalobce vymezil rozsah požadované autorizace (notifikace) dle jednotlivých nařízení vlády. Dále mj. uvedl, že předloženou dokumentaci nechal v rámci nezávislého posouzení zhodnotit experty označenými v průvodním dopise. Spolu s dokumentací k autorizaci a notifikaci žalobce Úřadu předložil znalecký posudek Ing. J. P., CSc., k posouzení dokumentace, znalecký posudek Ing. V. K. k posouzení dokumentace, posouzení dokumentace autorizovanou (notifikovanou) osobou -Českou svářečskou společností ANB- Ing. V.M., CSc., posouzení dokumentace Českou obchodní inspekcí – Ing. M. P. a posouzení dokumentace advokátní kanceláří JUDr. Ch. Usnesením ze dne 20.4. 2007 Úřad podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu zastavil řízení ve věci žádosti o udělení autorizace (notifikace) podané žalobcem dopisem ze dne 20.2.2006. V odůvodnění usnesení o zastavení řízení Úřad konstatoval, že mu dne 22.2.2006 byla doručena žádost žalobce o udělení autorizace k činnostem při posuzování shody výrobků stanovených ve smyslu zákona o technických požadavcích na výrobky nařízením vlády č. 163/2002 Sb., dále nařízením vlády č. 190/2002 Sb., a nařízením vlády č. 26/2003 Sb. Žádost neobsahovala předepsané náležitosti, a Úřad proto usnesením ze dne 6.3.2006 podle § 45 odst. 2 správního řádu vyzval žalobce k odstranění nedostatků žádosti ve lhůtě 90 dnů a podle § 64 odst. 1 písm. a) správního řádu řízení o autorizaci do doby odstranění nedostatků přerušil. Dne 2.6.2006 žalobce na základě uvedené výzvy doručil Úřadu „Dokumentaci k autorizaci (notifikaci)“. Po zjištění nedostatků zásadního charakteru v této dokumentaci byl žalobce usnesením Úřadu ze dne 30.6.2006 opětovně vyzván k odstranění nedostatků a správní řízení bylo znovu přerušeno. Dopisem ze dne 26.10.2006 předal žalobce Úřadu přepracovanou dokumentaci. Při ústním jednání o obsahu této dokumentace, při kterém Úřad poskytl žadateli pomoc a poučení, byl žalobce upozorněn na některé z podstatných podmínek autorizace a na nedostatky v žádosti s nimi související i na možnosti nápravy. Po tomto jednání žalobce dopisem ze dne 6.12.2006 požádal o přerušení řízení a Úřad této žádosti vyhověl usnesením ze dne 14.12.2006 se lhůtou do 31.3.2007. Dne 30.3.2007 žalobce předal Úřadu „Dokumentaci k autorizaci a notifikaci TDS Brno – SMS, s.r.o.“, ovšem žádost ani s touto dokumentací dodanou po třetí úpravě nedokládá plnění podmínek autorizace v návaznosti na postupy podle příslušných nařízení vlády a na technické požadavky na stanovené výrobky, včetně harmonizovaných norem, event. dalších českých technických norem u jednotlivých skupin stanovených výrobků, což znemožňuje posouzení způsobilosti žadatele. Žalobce tak ve stanovené lhůtě neodstranil podstatné vady žádosti, které brání pokračování v řízení, a Úřad proto rozhodl o zastavení řízení. V další části odůvodnění usnesení o zastavení řízení Úřad uvedl, v čem spočívají podstatné vady žalobcovy žádosti. V předané Dokumentaci dle Úřadu přetrvává nedoložení existence vlastní akreditované zkušební laboratoře, přičemž požadavek vybavení vlastními zařízeními nezbytnými pro činnost autorizované osoby vyplývá ze zákona (pro nařízení vlády č. 163/2002 Sb.) i z nařízení vlády č. 190/2002 Sb. Na základě předložených materiálů nelze rozlišit, které zkoušky by měly být zajišťovány vlastními silami (neakreditovaně) a které subdodavatelsky, neboť výčet zkoušek z osvědčení o akreditaci subdodavatelů je uveden v seznamu subdodavatelů společně bez rozlišení nařízení vlády a subdodavatelské smlouvy jsou uzavřeny s nekonkrétně formulovaným předmětem činnosti. Ve všech třech částech Dokumentace rozdělené podle jednotlivých nařízení vlády zůstávají nejasnosti ve specifikaci personálního vybavení vůči jednotlivým nařízením vlády z hlediska počtu pracovníků, členění na vlastní zaměstnance a externí pracovníky, nejsou uvedeny údaje o dosaženém vzdělání a odborné praxi osob pro posuzování shody a zkoušení ani doloženy smlouvy s externími pracovníky s uvedením (popřípadě souhlasem) jejich zaměstnavatelů. V části 3.2 písm. f) je navíc uvedeno, že žalobce provádí všechny deklarované činnosti v oblasti posuzování shody vlastními pracovníky, v rozporu s tím však následuje konstatování, že zkušební činnost vyplývající z postupů posuzování shody zajišťuje žalobce prostřednictvím způsobilých zkušebních laboratoří, s nimiž jsou uzavírány smlouvy. Není uvedeno vypořádání s těmi částmi z předmětu podnikání uvedeného ve výpisu z obchodního rejstříku, které nevylučují možnost rozporu s nestranností. Dále není doložen závazek uzavřít smlouvu o provedení úkonů dle stanoveného postupu posuzování shody s příslušným výrobcem, zplnomocněným zástupcem nebo dovozcem, který se na autorizovanou osobu obrátí. V Dokumentaci uvedené návrhy na uzavření smluv s Úřadem jsou pro doložení tohoto závazku irelevantní a zcela se vymykají správnímu řízení. Další přetrvávající zábranou v řízení je nevyhovující zpracování tabulek analýzy způsobilosti, které nedokládají a neumožňují zjistit schopnost žalobce posuzovat základní požadavky a k nim příslušné vlastnosti ve vazbě a členění na jednotlivé skupiny či druhy výrobků podle příslušných nařízení vlády. Z části 3.2 Dokumentace nelze zjistit odpovědnosti za jednotlivé úkony autorizované osoby, ač byl žalobce upozorněn na to, že prokázání splnění podmínek autorizace z nařízení vlády či zákona předpokládá předložení podkladů s důsledným vypořádáním všech požadavků „Zásad pro autorizaci....“, které jsou rozpracováním zákonných podmínek pro řádné zajištění činností při posuzování shody a řešení otázky odpovědnosti zahrnují. Dokumentace obsahuje i řadu terminologických a věcných nejasností (například „stanovení shody“, „spolupráce s Úřadem při provádění dozoru“, „stavební zkouška“, „atest materiálu“, „autorizovaná osoba jako organizační útvar začleněný v TDS“, „využívání služeb jiné autorizované osoby“, „prodlužování platnosti certifikátu“ apod.), ztěžujících možnost žádost správně analyzovat a posoudit. V Dokumentaci k nařízení vlády č. 163/2002 Sb., zůstává nesrozumitelné spojení tohoto nařízení vlády pro stavební výrobky se směrnicí ES a nejasné určení předmětu žádosti. V části 2.2 Dokumentace je předmět žádosti specifikován jen odkazem na nařízení vlády, tedy jeho plným rozsahem, odlišně je specifikován ve vymezení rozsahu uvedeném v průvodním dopisu k Dokumentaci (tam není uvedena specifikace postupů) a rovněž odlišně je specifikován v tabulce analýzy způsobilosti, pokud by rozsah žádosti měly vyjadřovat údaje o skupinách výrobků a postupech v ní uvedených. V této tabulce nejsou specifikovány vlastnosti, které skupiny výrobků (ve sloupci vlastnosti nejsou uvedeny vlastnosti, ale základní požadavky) a není uveden k nim příslušný způsob ověření těchto vlastností. Přiřazení technických norem ke třem skupinám výrobků z tabulky analýzy je nejasné, neboť v příloze č. 1 k tabulce analýzy, obsahující seznam norem, jsou uvedeny nikoliv tři skupiny, ale čtrnáct skupin výrobků s číselným i slovním označením neodpovídajícím tabulce analýzy (včetně nejasného zmínění ETA a ETAG). Přitom normy ke skupině 10/12 z nařízení vlády, jíž se zřejmě týká žádost o autorizaci, nejsou v tomto seznamu uvedeny vůbec. Není zjevné, co ve vztahu k tabulce analýzy dokumentují jednotlivé skupiny výrobků ani normy uvedené v její příloze č.

1. Dokumentace pro nařízení vlády č. 190/2002 Sb., dle Úřadu rovněž nejasně specifikuje předmět žádosti. Ten je v části 2.2 Dokumentace specifikován jen odkazem na nařízení vlády, tedy opět jeho plným rozsahem, zatímco v dopisu a tabulce analýzy způsobilosti je uvedena věcná specifikace pouze podle jednotlivých rozhodnutí Komise ES (a to nepřesně), aniž by byly uvedeny k nim příslušné skupiny výrobků a k nim určené postupy, na které by dále navazovala tabulka analýzy způsobilosti. V ní nejsou specifikovány vlastnosti, které mají být ověřovány pro posouzení plnění jednotlivých základních požadavků kladených na konkrétní skupiny výrobků (ve sloupci vlastnosti nejsou uvedeny vlastnosti, ale základní požadavky), a není uveden k nim příslušný způsob ověření těchto vlastností. V seznamu technických norem v příloze č. 1 k tabulce analýzy jsou například zahrnuty i normy neharmonizované, což spolu s dalšími věcnými chybami znemožňuje posouzení této části žádosti. O nejasném přiřazení technických norem ke skupinám výrobků z tabulky analýzy platí konstatování obdobné tomu, které je uvedeno u nařízení vlády č. 163/2002 Sb. Čestné prohlášení ředitele žalobce v části 2.5 Dokumentace nereflektuje podmínky z přílohy č. 3 nařízení vlády č. 190/2002 Sb. (včetně požadavku profesionální bezúhonnosti). V dokumentaci pro nařízení vlády č. 26/2003 Sb., jsou sice v tabulce analýzy způsobilosti specifikovány vlastnosti sledované k posouzení splnění základních požadavků, avšak „předpisy či dokumenty stanovující metodu ověřování“ ani „způsob ověření vlastnosti“ nejsou k jednotlivým vlastnostem přiřazeny. Příloha č. 2 k tabulce analýzy obsahuje proklamativní vyjádření bez uvedení souvislostí s prokázáním způsobilosti k činnostem při posuzování shody, s výjimkou bodu 3.1.2 přílohy č. 1 k nařízení vlády (svařování), který ovšem není zmíněn v tabulce analýzy. Čestné prohlášení ředitele žalobce v části 2.5 Dokumentace nereflektuje podmínky z přílohy č. 4 nařízení vlády č. 26/2003 Sb. (včetně požadavku profesionální spolehlivosti). Proti rozhodnutí o zastavení řízení podal žalobce odvolání, v němž v článku I. namítl následující: A/ Požadavek Úřadu na doložení existence vlastní akreditované zkušební laboratoře nevyplývá ze zákona o technických požadavcích na výrobky, ani z nařízení vlády č. 163/2002 Sb., č. 190/2002 Sb., a č. 26/2003 Sb. Žalobce má za to, že náležitě doložil splnění podmínky stanovené v § 11 odst. 2 písm. a) zákona o technických požadavcích na výrobky, tj. podmínky odborné úrovně ve vztahu k procesu posuzování shody. Úřad však ve svém rozhodnutí opomenul vypořádat se s důkazy předloženými žalobcem a žádost odmítl s paušálním a nezákonným odkazem na nedoložení vlastní akreditované zkušební laboratoře. Žalobce přitom disponuje vlastní kvalitně vybavenou laboratoří, což v Dokumentaci náležitě doložil. Tato laboratoř má zavedený systém řízení jakosti EN ISO 17 025 s certifikovaným personálem dle EN 473, EN 970 a EN ISO 17024. Úřad se vůbec věcně nezabýval vybavením zkušební laboratoře, tedy tím, zda po stránce technické vyhovuje požadavkům zákona. Žalobce přitom doložil vlastní laboratoř vybavenou vlastním zařízením s tím, že činnosti laboratoře jsou prováděny podle dokumentovaných a chválených postupů. Žalobce v Dokumentaci doložil dozor nad prováděním zkoušek pro posuzování shody výrobků certifikačním orgánem AO a inspekčním orgánem AO s tím, že zkoušky budou prováděny v jejich přítomnosti. Tyto orgány jsou akreditovány Českým institutem pro akreditaci. Žalobci je známo, že v minulosti Úřad udělil autorizaci i subjektům, které nedisponovaly vlastní akreditovanou zkušební laboratoří. Svým rozhodnutím tak Úřad porušil princip předvídatelnosti, materiální rovnosti a dobré správy, který je zakotvený v ust. § 2 odst. 4 správního řádu. B/ Žalobce za neoprávněnou označil výhradu Úřadu, že z Dokumentace nelze rozlišit, které zkoušky by měly být zajišťovány vlastními silami a které subdodavatelsky. Dle žalobce to lze jednoznačně rozlišit z dokumentu Analýza způsobilosti pro posuzování shody (TOS-705- 102). Seznam subdodavatelů zkoušek akreditovaných laboratoří v rámci posuzování shody výrobků je uveden v dokumentu Seznam subdodavatelů (č. 200-F08-045) včetně jejich osvědčení o akreditaci a dalších příloh. Dále žalobce v této souvislosti odkázal na dokumenty 705-P01-030, 705-P02-030 a 705-P03-030 (tabulky analýzy způsobilosti). Uvedl, že pokud využívá služeb třetího subjektu – laboratoře, potom od smluvní laboratoře přebírá pouze zjištěná data a výsledky vyhodnocuje sám. Zkoušky ve smluvní laboratoři probíhají za přítomnosti pracovníků žadatele, což vyplývá z Dokumentace. S ohledem na charakter a velikost posuzovaných výrobků se zkoušky pro posuzování shody výrobků provádí v největší míře přímo v provozu u výrobce posuzovaného výrobku prostřednictvím vlastních zařízení, eventuelně na zařízeních výrobce posuzovaného výrobku. V menší míře se další zkoušky pro posuzování shody provádí v akreditovaných laboratořích, a to vždy za dozoru pracovníků žalobce jakožto akreditovaného subjektu. Subdodavatelské smlouvy k provádění zkoušek pro posuzování shody výrobků jsou zavřeny s akreditovanými laboratořemi, které mají schválené postupy pro zkoušení vlastností, jež jsou v souladu s Tabulkami analýzy způsobilosti pro posuzování shody. Subdodavatelské smlouvy byly Úřadu předány ve druhém a třetím přepracování Dokumentace. Vzor smlouvy je přiložen v dokumentu Seznam dokumentů ZL č. 200-P01-043. C/ Žalobce označil za šikanózní výtku Úřadu, že subdodavatelské smlouvy jsou uzavřeny s nekonkrétně formulovaným předmětem činnosti. Žalobce namítl, že je výlučnou záležitostí soukromoprávních subjektů, jak formulují své obchodněprávní smlouvy a správnímu orgánu nepřísluší přezkoumávat jejich určitost. Má-li Úřad za to, že návrhy smluv jsou nekonkrétní, měl by v odůvodnění rozhodnutí uvést, v čem tuto nekonkrétnost spatřuje a neschovávat se za obecné prohlášení. Žalobce se na tomto místě dovolává zásady smluvní autonomie a zásady dispozitivnosti právní úpravy a poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se otázky určitosti právního úkonu. D/ K výhradě Úřadu, že Dokumentace vykazuje nejasnosti ohledně specifikace personálního vybavení vůči jednotlivým nařízením vlády, členění na vlastní zaměstnance a externí pracovníky, žalobce v odvolání uvedl, že přesná specifikace personálu pro posuzování shody výrobků dle jednotlivých nařízení vlády, a to včetně počtu těchto pracovníků, je uvedena v dokumentech PJ-700 (kapitola 8), dále v dokumentu označeném jako Seznam dokumentů AO č. 700-P01-073 a č. 700-P03-081, a to včetně jejich kvalifikací. Dále odkázal na Seznam dokumentů ZL (dokumenty č. 200-P01-073 a č. 200-P06-311). Dle mínění žalobce je zřejmé, že Úřad ani neprostudoval předloženou Dokumentaci, když žadateli vytýká nedoložení údajů, které evidentně doloženy byly. E/ Úřad v rozhodnutí o zastavení řízení odkázal na část 3.2 písm. f) Dokumentace, kde má žalobce uvádět, že veškeré činnosti zajišťuje vlastními pracovníky, ačkoliv v rozporu s tím má následovat konstatování, že některé zkušební činnosti zajišťuje prostřednictvím způsobilých zkušebních laboratoří, se kterými jsou uzavírány smlouvy. Žalobci však není známo, na který bod Dokumentace Úřad odkazuje. Dokumentace se skládá z desítek samostatných dokumentů a odkaz Úřadu není identifikovatelný, takže se k němu žalobce nemůže relevantně vyjádřit. Žalobce v této souvislosti upřesnil, že využívá jak vlastních, tak smluvních laboratoří, ve kterých provádí dozor nad průběhem zkoušek. Na základě výsledků zkoušek poskytnutých smluvní laboratoří žalobce sám vyhodnocuje výsledky a provádí závěry, tzn. ověřuje shodu s technickými normami a předpisy. F/ Výhrada Úřadu, že není uvedeno vypořádání s těmi částmi z předmětu podnikání uvedeného ve výpisu z obchodního rejstříku, které nevylučují možnost rozporu s nestranností, nedává po obsahové stránce smysl. Pokud Úřad spojuje rozsah předmětu činnosti žalobce s dodržením zásady nestrannosti ve smyslu § 11 odst. 2 písm. b) zákona o technických požadavcích na výrobky, měl by také uvést, v čem konkrétně porušení nestrannosti spatřuje, respektive jaká shledává na straně žalobce rizika. Žalobce je přesvědčen, že dodržování nestrannosti jednoznačně doložil v Organizačním řádu a v Příručce jakosti. Jeho činnost jakožto autorizované osoby je oddělená od ostatních činností, a to i finančně. Na tomto místě žalobce poukázal na konkrétní dokumenty, které byly Úřadu dodány při druhé a třetí úpravě dokumentace. Doplnil, že je českou právnickou osobou, která má zcela průhlednou vlastnickou a organizační strukturu a nemá žádné vazby na jiné osoby. Na rozdíl od jiných subjektů, kterým Úřad v minulosti autorizaci udělil a které jsou koncernovými osobami, a tudíž u nich lze uvažovat o riziku porušení nestrannosti ve vztahu k činnostem posuzování shody vykonávaným pro ostatní koncernové osoby, společníky či členy sdružení, toto riziko u žalobce nehrozí. Ze zákona nevyplývá, že by se autorizovaná osoba mohla zabývat výlučně činností autorizované osoby a nemohla vedle toho vykonávat jinou nekonfliktní činnost, například činnost školící, vydavatelskou, znaleckou, činnost technických poradců apod. Žalobce namítl též porušení principu materiální rovnosti před zákonem, neboť Úřad v minulosti udělil autorizaci subjektům, které vedle činnosti autorizované osoby vyvíjejí i jinou podnikatelskou činnost a jejich předmět podnikání je prakticky totožný s rozsahem předmětu podnikání žalobce (například společnost PAVUS, a.s., TÜV SÜD Czech s.r.o., TÜV NORD CZECH, s.r.o.). Dodal, že není součástí žádné obchodní či výrobní organizace, jejíž produkce se činnosti autorizované osoby dotýká a neexistují u něj žádné nežádoucí kapitálové vstupy ani jiné formy zvláštních výhod v obchodním styku. Je ekonomicky i personálně stabilní a silnou organizací, která není na nikom závislá. G/ Ve vztahu k výhradě Úřadu, že nedoložil smlouvu o provedení úkonů dle stanoveného postupu posuzování shody s příslušným výrobcem, zplnomocněným zástupcem nebo dovozcem, který se na autorizovanou osobu obrátí, žalobce namítl, že tento závazek a postup při uzavírání smlouvy je popsán v Příručce jakosti (PJ-700) v kapitole 10 a dále v dokumentu č. 700-002/07, čl. 10.5.

4. Vlastní návrh smlouvy byl přiložen a tvoří součást Dokumentace. Výhrada Úřadu v tomto bodu je dle žalobce zcela nekonkrétní a nedůvodná. Sám Úřad ve svém interním předpise (Zásady pro autorizaci k činnostem při posuzování shody výrobků) k ust. § 11 odst. 2 písm. f) zákona o technických požadavcích na výrobky uvedl, že vhodnou formou je prohlášení managementu o přijetí závazku. Žalobce k naplnění tohoto zákonného ustanovení předložil dokumentaci s přesně popsaným procesem, ze kterého splnění zákonné podmínky jednoznačně vyplývá. Pokud jde o předložené návrhy smluv s Úřadem, žalobce má za to, že s Úřadem lze souhlasit v tom, že pro doložení splnění podmínky výše citovaného ustanovení zákona jsou tyto irelevantní. Těmito návrhy však žalobce danou podmínku nedokládal. H/ K výhradě Úřadu o nevyhovujícím zpracování tabulek analýzy způsobilosti, které údajně nedokládají a neumožňují zjistit schopnost žalobce posuzovat základní požadavky, žalobce v odvolání namítl, že zpracování tabulek analýzy způsobilosti je provedeno ve vyhovující a přehledné podobě. Pokud si Úřad vyhrazuje, aby byly tabulky zpracovány podle jím předem daného schématu, měl by své představy předem zpřístupnit, aby vyloučil podezření z nerovného přístupu k žadatelům. Žalobce při osobním projednání Dokumentace pracovníkům Úřadu vždy vše pohotově doložil a v Dokumentaci označil a je připraven bezvadnost Dokumentace doložit a názorně předvést i odvolacímu správnímu orgánu. Žalobce zdůraznil, že Dokumentace je určena primárně pro žadatele – autorizovanou osobu, která s ní bude pracovat. Nikoli tedy Úřad, ale autorizovaná osoba musí být s mnohasetstránkovou dokumentací obeznámena a musí jí umět používat, což nechť Úřad prověří. To, že Úřadu připadá Dokumentace nepřehledná, není relevantní, pokud subjekt prokáže (a žalobce to prokázal), že s Dokumentací umí pracovat. Nikde není stanoveno jak mají přesně tabulky vypadat, a lze je tedy zpracovat v jakékoliv funkční podobě. Ohledně grafického zpracování může mít každý subjekt odlišné představy. Žalobce poté odkázal na jednotlivé konkrétní dokumenty tvořící součást předložené Dokumentace, které podle něj dokládají jeho schopnost posuzovat shodu z hlediska základních požadavků a tím i vlastností, které se dále prověřují a zkouší dle kontrolních listů zpracovaných podle výrobkových norem. Uvedl, že v analýzách způsobilosti jsou plně doloženy skupiny a druhy výrobků, pro které žalobce autorizaci (notifikaci) požaduje, včetně příslušných technických norem. Kontrolní listy byly Úřadu doloženy v rámci druhého doplnění žádosti. I/ Žalobce vyjádřil nesouhlas s výtkou Úřadu, že z Dokumentace nelze zjistit odpovědnost za jednotlivé úkony autorizované osoby. Žalobce má za to, že uvedené lze jednoznačně zjistit z dokumentu Příručka jakosti (PJ-700) a dále z dokumentů č. 700-001-07, č. 700-002-07 a č. 700-003-07. Odpovědnost lze zjistit taktéž z Organizačního řádu (TDS-101-534, kapitola 6, bod 6.5.5). J/ Na rozdíl od Úřadu, podle kterého Dokumentace obsahuje řadu terminologických a věcných nejasností, žalobce v Dokumentaci žádné nejasnosti neshledává. Odlišnosti v terminologii lze shledat i ve vztahu technických norem a právních předpisů a mnohdy je terminologická nejednotnost způsobena i špatným překladem evropských předpisů. Užívání rozdílné terminologie nelze považovat za věcnou nejasnost. Úřad také v odůvodnění rozhodnutí neuvádí, z jakého důvodu považuje v rozhodnutí citované pojmy a slovní spojení za nejasné, což znemožňuje přezkum jeho rozhodnutí. I kdyby v Dokumentaci skutečně byly drobné terminologické nepřesnosti, nejsou takového rázu, že by způsobovaly nejasnost či neurčitost Dokumentace. K/ K výhradě Úřadu, že v Dokumentaci k nařízení vlády č. 163/2002 Sb., je nesrozumitelné spojení tohoto nařízení vlády pro stavební výrobky se směrnicí ES a předmět žádosti je nejasný, žalobce uvedl, že má-li Úřad na mysli, že v dokumentu č. 700-001-07 na straně 4 v bodu 3.3 je za označením nařízení vlády č. 163/2002 Sb., v závorce uvedena směrnice č. 89/106/EHS, znamená to, že citované nařízení vlády věcně souvisí s uvedenou normou ES, respektive svůj předmět upravuje obdobně. Z tabulek analýzy způsobilosti č. 705-P01-030 však jednoznačně vyplývá, že relevantní pro posuzování shody je výlučně uvedené nařízení vlády, nikoli směrnice ES. Danou část dokumentace proto nelze považovat za nesrozumitelnou. Z ničeho také nevyplývá, že by žalobce měl v úmyslu postupovat podle směrnice ES. Argumentuje-li Úřad nejasností určení předmětu žádosti, měl by uvést, v čem tuto jasnost shledává. Paušální uvedení této námitky nelze považovat za řádné odůvodnění rozhodnutí. L/ Spatřuje-li Úřad vadu žádosti v tom, že v bodu 2.2 části Dokumentace k nařízení vlády č. 163/2002 Sb., je předmět žádosti specifikován jen odkazem na nařízení vlády, v průvodním dopise chybí specifikace postupů a odlišné údaje má obsahovat tabulka analýzy způsobilosti, žalobce ve vztahu k této výhradě v odvolání namítl, že požadovaný rozsah posuzování shody je upřesněn v tabulkách analýzy způsobilosti pro jednotlivé skupiny výrobků a dále v průvodním dopise k žádosti. Specifikace postupů posuzování shody je vždy uvedena v doložené konkrétní směrnici TOS pro jednotlivá nařízení vlády. V žádné části dokumentace není uváděn plný rozsah posuzování shody, skupiny posuzovaných výrobků jsou uvedeny v tabulkách analýzy způsobilosti a rozsah posuzování je uveden v těchto analýzách i v průvodním dopise a v tabulkách analýz způsobilosti. Posuzované základní požadavky na výrobky jsou srozumitelně uvedeny v tabulkách analýz způsobilosti, které jsou pro ověřování vlastností doplněny kontrolními listy (dokument č. 100-P16-735). Vzory kontrolních listů žadatel Úřadu předal v rámci druhé úpravy žádosti dne 26.10.2006. Žalobce je toho názoru, že specifikaci postupů není nutné uvádět do průvodního dopisu. Specifikace postupů posuzování shody je plně uvedena v dokumentu č. TOS-701-102 v kapitole 7. Žádost (o autorizaci) byla zpracována s ohledem na to, jak rozsah způsobilosti vymezuje Úřad ve svých rozhodnutích vůči dosud autorizovaným osobám. To, čeho se žalobce domáhá, je jednoznačně uvedeno na straně 2 předávacího dopisu ze dne 30.3.2007, který byl téhož dne doručen Úřadu. Při formulaci předmětu žádosti žalobce vycházel z údajů o rozsahu autorizace, které lze dohledat na webových stránkách Úřadu. M/ Žalobce reagoval na výtky Úřadu, že v tabulce analýzy způsobilosti (část Dokumentace k nařízení vlády č. 163/2002 Sb.) nejsou specifikovány vlastnosti skupiny výrobků a není k nim uveden příslušný způsob ověření těchto vlastností, když ve sloupci vlastnosti nejsou uvedeny vlastnosti, ale základní požadavky, dále že přiřazení technických norem ke třem skupinám výrobků je nejasné, v tabulce chybí normy ke skupině 10/12 a není zjevné, co ve vztahu k tabulce analýzy dokumentují jednotlivé skupiny výrobků a normy uvedené v příloze č.

1. Žalobce k této argumentaci Úřadu uvedl, že způsob ověření vlastností je uveden ve vlastní normě. Zákon neklade na žadatele podmínku, aby dokumentace k žádosti o autorizaci opisovala zákon. Dokumentace má být vodítkem a žadateli umožňuje v prvé řadě rychlou a bezpečnou identifikaci norem, podle kterých následně postupuje při vlastním ověřování vlastností. Žalobce poznamenal, že Úřad si sám odporuje, když při osobním jednání žalobci sdělil, že žádá předložit jasnou, stručnou a „l cm tenkou“ dokumentaci, zatímco nyní mu vytýká, že Dokumentace neobsahuje způsob ověření vlastností, ačkoli ten je popsán přímo v normách. Specifikace postupů posuzování shody je plně uvedena v kapitole 7 dokumentu č. TOS-701-102. Údaje o skupinách výrobků jsou uvedeny v Tabulce analýzy způsobilosti pro posuzování shody (dokument č. 705-P01-030), kde jsou také specifikované sledované vlastnosti, které jsou dále uvedeny i ve zpracovaných dokumentovaných kontrolních záznamech. Přiřazení norem je v příloze č. 1 dokumentu č. 705-P01-030 u skupin výrobků, které nemají v názvu skupiny uvedeno „v AO není aplikováno“, což doplňuje Tabulku analýzy způsobilosti (dokument č. 705-P01-030). Normy ETA/ETAG jsou užívány výlučně v souvislosti s nařízením vlády č. 190/2002 Sb., a žalobce nikde nedokladuje souvislost těchto norem s nařízením vlády č. 163/2002 Sb. Z odůvodnění rozhodnutí není zřejmé, kde tuto údajnou vadu dokumentace Úřad objevil. Přiřazení technických norem ke třem skupinám výrobků z tabulky analýzy způsobilosti je dle žalobce zřejmé z názvu výrobku. Pokud je z Dokumentace zřejmé, která norma se má kdy užít, pak uvedení některých nadbytečných norem není vadou Dokumentace, která byla původně zpracována pro zamýšlený širší rozsah autorizace. Informační systém o všeobecně závazných předpisech (dokument č. TOS-704- 102) je přehledem o znalosti a vybavenosti žadatele v oblasti všeobecně závazných právních předpisů. Žalobce na tomto místě zopakoval svou námitku, že Dokumentace je určena primárně pro žadatele – autorizovanou osobu, která s ní bude pracovat. Nikoli tedy Úřad, ale autorizovaná osoba musí být s mnohasetstránkovou dokumentací obeznámena a musí jí umět správně používat. To, že Úřadu připadá Dokumentace nepřehledná, není relevantní, pokud subjekt prokáže (což žalobce učinil), že s Dokumentací umí pracovat. N/ Obdobné námitky, jako vznesl u části Dokumentace k nařízení vlády č. 163/200 Sb., uvádí Úřad i pro část Dokumentace k nařízení vlády č. 190/2002 Sb. Žalobce k tomu v odvolání namítl, že způsob ověření vlastností je uveden ve vlastní normě. Zákon neklade na žadatele podmínku, aby dokumentace k žádosti o autorizaci opisovala zákon. Dokumentace má být vodítkem a má žadateli umožňovat v prvé řadě rychlou a bezpečnou identifikaci norem, podle kterých následně postupuje při vlastním ověřování vlastností. Pokud jsou v seznamu technických norem v příloze č. 1 k tabulce analýzy posuzování shody uvedeny i normy neharmonizované, je tomu tak proto, že pro uvedenou skupinu zatím neexistují normy harmonizované. S ohledem na totožnost námitek žalobce na tomto místě odkázal na svou argumentaci uvedenou výše pod písmeny K, L a M. Dále uvedl, že v tabulce analýzy způsobilosti (dokument č. 705/P02-030) jsou uvedeny příslušné skupiny výrobků. Specifikace postupů posuzování shody výrobků je plně uvedena v kapitole 6 dokumentu č. TOS-702-102. Evropské technické schválení je uvedeno v dokumentu č. TOS-702-102 v kapitole 5. V tabulce analýzy způsobilosti jsou také specifikovány sledované vlastnosti, které jsou dále uvedeny i ve zpracovaných dokumentovaných kontrolních záznamech. Vzorové kontrolní záznamy byly ve druhém přepracování Dokumentace předány Úřadu. Podle dokumentovaných kontrolních záznamů se ověřují sledované vlastnosti těchto výrobků v souladu s Tabulkou analýzy způsobilosti (dokument č. 705-P02-030). V seznamu technických norem v příloze č. 1 k dokumentu č. 705-P02-030 jsou uvedeny harmonizované nebo i neharmonizované normy. Podle toho, zda některé normy existují nebo neexistují, se přihlíží při posuzovány shody výrobků buď k harmonizovaným nebo neharmonizovaným normám. Předpisy ETA, ETAG uvedené v přehledu platí pro posuzování shody výrobků v souladu s nařízením vlády č. 190/2002 Sb. O/ Žalobce nesouhlasí s výhradou Úřadu, že čestné prohlášení ředitele žalobce nereflektuje podmínky z přílohy č. 3 nařízení vlády č. 190/2002 Sb., včetně požadavku profesionální bezúhonnosti. Je přesvědčen, že čestné prohlášení svým obsahem vyhovuje znění zákona i zásadám autorizace. Z výtky Úřadu nelze seznat, v čem je prohlášení nevyhovující. Žalobce poukázal na Příručku jakosti (PJ-700), která taktéž obsahuje některá nezbytná prohlášení. Tento dokument, stejně jako veškeré jednotlivé dokumenty tvořící Dokumentaci, je podepsán statutárním orgánem a managementem žalobce a splňuje tak požadavek písemného prohlášení. Dále žalobce odkázal na dokument č. 700-002-07, na Seznam pracovníků AO (dokument č. 700-P03-081) v němž jsou uvedeny kvalifikace pracovníků, a též na Příručku kvality AO (dokument PJ-700) upravující kvalifikační požadavky. P/ K výhradě Úřadu, že v části Dokumentace pro nařízení vlády č. 26/2003 Sb., nejsou v tabulce analýzy způsobilosti přiřazeny předpisy či dokumenty stanovující metody ověřování ani způsob ověření vlastností k jednotlivým vlastnostem, a že příloha č. 2 k tabulce analýzy způsobilosti obsahuje proklamativní vyjádření bez uvedení souvislostí s prokázáním způsobilosti k činnostem při posuzování shody, žalobce v odvolání namítl, že v části Dokumentace pro nařízení vlády č. 26/2003 Sb., jsou v tabulce analýzy způsobilosti (dokument č. 705-P03-030) uvedeny názvy výrobků (skupiny výrobků), základní požadavky i sledované vlastnosti. Sledované vlastnosti jsou uvedeny i v kontrolních záznamech. Tyto vlastnosti se ověřují u výrobků metodou i způsobem, které jsou uvedeny v kontrolních záznamech. Q/ Žalobce nesouhlasí s argumentací Úřadu, podle níž čestné prohlášení ředitele žalobce nereflektuje podmínky přílohy č. 4 nařízení vlády 26/2003 Sb., včetně požadavku profesionální spolehlivosti. Je toho názoru, že čestné prohlášení obsahem vyhovuje znění zákona i zásadám autorizace. Z výtky Úřadu nelze seznat, v čem je prohlášení nevyhovující. Čestné prohlášení je uvedeno v dokumentu č. 700-003-047 a v Příručce kvality (dokument č. PJ-700). Profesionální bezúhonnost je dokladována v Seznamu pracovníků AO (dokument č. 700-P03-081), kde jsou uvedeny kvalifikace pracovníků, a také v Příručce kvality AO (dokument č. PJ-700). Žalobce dodal, že Úřad neuvedl, v čem by měl být žalobce profesionálně nespolehlivý, a není tak možný přezkum tohoto názoru. V článku II. odvolání shrnul žalobce své odvolací námitky takto: 1) Úřad vůči žalobci postupuje zjevně diskriminačně, porušuje zásadu rovnosti a zásadu zákonnosti, což je zřejmé zejména u námitky nedoložení vlastní akreditované zkušební laboratoře a u námitky porušení principu nestrannosti. 2) Úřad klade na žalobce podmínky, které nevyplývají ze zákona a zneužívá institut správního uvážení. 3) Úřad vykračuje z mezí správního uvážení a vůči žalobci postupuje šikanózně, což je zřejmé zejména z námitky o nevyhovující podobě zpracování tabulek, respektive Dokumentace, ačkoli tato je po obsahové stránce zcela v pořádku. Taktéž u námitky nestrannosti chybí jakékoli důkazy, které by Úřad opravňovaly označit žalobce za nedůvěryhodného či neschopného či dokonce za profesionálně nespolehlivého. 4) Úřad popírá základní podstatu a princip Dokumentace, jejímž účelem je sloužit žadateli – autorizované osobě. Úřad je oprávněn zkoumat, zda žadatel je schopen s Dokumentací pracovat, nemůže však své negativní rozhodnutí stavět na tom, že dokumentace není zpracována tak, jak si snad představují zaměstnanci Úřadu. 5) Celá řada námitek Úřadu je velmi nekonkrétní a paušální, což znemožňuje jejich přezkum. 6) Úřad se v řízení nevypořádal se všemi předloženými důkazy, respektive nepřezkoumal Dokumentaci v celém jejím rozsahu, což je zřejmé z některých námitek spočívajících v nepravdivých tvrzeních, že Dokumentace některé záležitosti neobsahuje. Úřad se taktéž opomenul vypořádat s odbornými posudky, které na podporu úplnosti a správnosti předložené dokumentace žalobce předložil. Rozhodnutí Úřadu je tak založeno na porušení předpisů o dokazování ve správním řízení (§ 51 správního řádu) a odůvodnění jeho rozhodnutí je v rozporu s ust. § 68 odst. 3 správního řádu. 7) Úřad vůči žalobci z neznámého důvodu od počátku nepostupuje nestranně, což je zřejmé z některých zcela absurdních a nezákonných výhrad uvedených výše. Pokud se snad v dokumentaci nachází drobné nesrovnalosti, nejsou takové kvality, která by bránila vyhovění žádosti. V článku III. odvolání žalobce namítl procesní nesprávnost rozhodnutí Úřadu. Poukázal na ust. § 4 odst. 1, 2 správního řádu, podle kterých je veřejná správa službou veřejnosti a správní orgán má v souvislosti se svým úkonem poskytnout dotčené osobě – žadateli přiměřené poučení o jeho právech a povinnostech. V průběhu řízení však Úřad nesignalizoval, že by Dokumentace měla být natolik vadná, jak by se z odůvodnění jeho rozhodnutí mohlo zdát. Naopak při ústním projednání žalobce všechny dotazy vždy obratem zodpověděl a nejasnosti vysvětlil. Pokud se ve svých rozhodnutích a v přípisech, které byly v uvedené věci vydány, Úřad zaštiťuje tím, že výhrady, které žalobci v průběhu posuzování Dokumentace sdělil, byly pouze demonstrativní, považuje to žalobce za porušení principu dobré správy a povinnosti správního orgánu poučit účastníka o tom, v jakém směru má svoji žádost opravit či doplnit. Pokud Úřad argumentuje tím, že již při ústním projednání měl žalobce upozornit na vadnost předložené dokumentace, měl by o tom ve spise existovat protokol podepsaný žalobcem, jehož sepsání správnímu orgánu ukládá ust. § 18 správního řádu. Žalobce též namítl, že poté, co Úřadu doručil dne 30.3.2007 přepracovanou dokumentaci, již Úřad nesvolal ústní jednání a neumožnil tak žalobci se k dokumentaci vyjádřit. Tím došlo k porušení § 36 odst. 3 správního řádu. Dále namítl, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro zastavení řízení. Pokud dle Úřadu žalobce nesplnil zákonné podmínky pro udělení autorizace, měl Úřad žádost zamítnout a nikoli řízení zastavit. V článku IV. odvolání žalobce navrhl, aby odvolací správní orgán nařídil ústní jednání k projednání odvolání, při kterém by prověřil, zda je žadatel schopen s dokumentací bezvadně pracovat. Schopnost aplikovat příslušné právní a technické normy v praxi, respektive používat Dokumentaci, totiž žalobce považuje za pravou podstatu autorizace. Smyslem řízení o autorizaci má být ověření toho, zda žadatel je či není schopen činnost autorizované osoby řádně vykonávat, nikoli poukazování na nevýznamné, mnohdy dokonce sporné rozpory v dokumentaci. V článku V. odvolání žalobce namítl, že rozhodnutí Úřadu neobsahuje uvedení oprávněné úřední osoby. Rozhodnutí je sice podepsáno předsedou Úřadu, není však zřejmé, zda přímo on je oprávněnou úřední osobou ve smyslu § 15 odst. 2 správního řádu, což žalobci znemožňuje náležitě hájit svá práva, například s ohledem na případné uplatnění námitky podjatosti. Žalobce v této souvislosti požádal o písemné sdělení ve smyslu § 15 odst. 4 správního řádu o tom, kdo je v dané věci oprávněnou úřední osobou v řízení před Úřadem a též kdo je oprávněnou úřední osobou v řízení před odvolacím správním orgánem. V článku VI. odvolání žalobce konstatoval, že Dokumentace předložená k žádosti o autorizaci vychází z dokumentace, která byla základem pro udělení akreditací žalobci ze strany Českého instituci pro akreditaci, přičemž ze strany tohoto orgánu nebyly vzneseny žádné připomínky ohledně terminologické nejasnosti, neúplnosti, nesprávnosti či nesystematičnosti dokumentace. Na základě výše uvedeného žalobce v článku VII. odvolání navrhl, aby odvolací správní orgán rozhodnutí Úřadu zrušil a ve věci sám rozhodl tak, že žádosti žalobce v plném rozsahu vyhoví a autorizaci žalobci udělí. Pro případ, že odvolací správní orgán zruší rozhodnutí Úřadu a věc vrátí Úřadu k dalšímu projednání, požádal žalobce o to, aby odvolací orgán učinil přiměřené právní kroky, které by zabránily dalšímu nezákonnému a svévolnému postupu Úřadu vůči žalobci. Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně s odůvodněním, jak bylo popsáno shora. V posuzované věci vyšel soud z následně uvedené právní úpravy: Podle ust. § 11 odst. 1 zákona o technických požadavcích na výrobky, ve znění účinném k datu vydání napadeného rozhodnutí, se autorizací pro účely tohoto zákona rozumí pověření právnické osoby k činnostem při posuzování shody výrobků zahrnujícím i posuzování činností souvisejících s jejich výrobou, popřípadě s jejich opakovaným použitím, a vymezených v technických předpisech (dále jen "autorizovaná osoba"). Autorizaci pro činnost podle tohoto zákona uděluje ve vymezeném rozsahu Úřad rozhodnutím na základě žádosti, která musí být doložena doklady o plnění podmínek autorizace stanovených tímto zákonem a nařízeními vlády, a to po dohodě s ministerstvy a jinými ústředními správními úřady, jejichž působnosti se týká posuzování stanovených výrobků prováděné autorizovanými osobami. Nedojde-li k takové dohodě, rozhodne o autorizaci Úřad, jehož rozhodnutí může na základě podnětu dotčeného ministerstva nebo jiného ústředního správního úřadu zrušit vláda. Úřad v rozhodnutí o autorizaci stanoví podmínky pro dodržování jednotného postupu autorizovaných osob při jejich činnosti a vymezí jeho rozsah. Podle ust. § 11 odst. 2 zákona o technických požadavcích na výrobky Úřad může vydat rozhodnutí o autorizaci, pokud žadatel o autorizaci splňuje všechny podmínky k řádnému zajištění činnosti při posuzování shody stanovené nařízením vlády vydaným k provedení zákona. Pokud nařízení vlády tyto podmínky nestanoví, může Úřad vydat rozhodnutí o autorizaci, splňuje-li žadatel o autorizaci nezbytné podmínky, kterými jsou a) odborná úroveň ve vztahu k procesu posuzování shody, b) neexistence finančních nebo jiných zájmů, které by mohly ovlivnit výsledky činnosti autorizované osoby, c) vybavení vlastními zařízeními k technickým a administrativním úkonům a přístupnost k zařízení pro speciální posuzování, d) existence nezbytného počtu zaměstnanců s odborným výcvikem, znalostmi a schopnostmi, e) existence závazku zaměstnanců k mlčenlivosti o skutečnostech, o nichž se dozvídají při činnosti autorizované osoby, f) existence závazku uzavřít v rozsahu udělené autorizace smlouvu o provedení úkonů podle stanoveného postupu posuzování shody. Při rozhodování o autorizaci lze využít zjištění prokázaných při akreditaci (§ 14 až 16). Na udělení autorizace není právní nárok. Podle ust. § 11 odst. 7 zákona o technických požadavcích autorizované osoby se oznámením podle § 7 odst. 7 písm. b) stávají notifikovanými osobami. Podle ust. § 7 odst. 7 písm. b) zákona o technických požadavcích na výrobky Úřad oznamuje orgánům Evropského společenství, popřípadě příslušným orgánům členských států Evropské unie zejména osoby pověřené podle § 11 k činnostem při posuzování shody podle nařízení vlády přejímajících právo Evropských společenství, změny a zrušení tohoto pověření. Podle § 4 odst. 2 správního řádu správní orgán v souvislosti se svým úkonem poskytne dotčené osobě přiměřené poučení o jejích právech a povinnostech, je-li to vzhledem k povaze úkonu a osobním poměrům dotčené osoby potřebné. Podle § 14 odst. 2 správního řádu účastník řízení může namítat podjatost úřední osoby, jakmile se o ní dozví. K námitce se nepřihlédne, pokud účastník řízení o důvodu vyloučení prokazatelně věděl, ale bez zbytečného odkladu námitku neuplatnil. O námitce rozhodne bezodkladně usnesením služebně nadřízený úřední osoby nebo ten, kdo má obdobné postavení (dále jen "představený"). Podle § 15 odst. 1 správního řádu jednotlivé úkony v řízení se činí písemně, pokud zákon nestanoví jinak nebo pokud to nevylučuje povaha věci. Jednotlivé sdělení v průběhu řízení lze vůči přítomnému účastníku řízení učinit ústně, pokud ten na písemné formě netrvá. Obsah úkonů prováděných jinou než písemnou formou se poznamená do spisu, nestanoví-li zákon jinak. Podle § 15 odst. 2 správního řádu úkony správního orgánu v řízení provádějí úřední osoby oprávněné k tomu podle vnitřních předpisů správního orgánu nebo pověřené vedoucím správního orgánu (dále jen "oprávněné úřední osoby"). Podle § 15 odst. 4 správního řádu o tom, kdo je v dané věci oprávněnou úřední osobou, se provede záznam do spisu a správní orgán o tom účastníka řízení na požádání informuje. Oprávněná úřední osoba na požádání účastníka řízení sdělí své jméno, příjmení, služební nebo obdobné označení a ve kterém organizačním útvaru správního orgánu je zařazena. Podle § 18 odst. 1 správního řádu o ústním jednání (§ 49) a o ústním podání, výslechu svědka, výslechu znalce, provedení důkazu listinou a ohledání, pokud jsou prováděny mimo ústní jednání, jakož i o jiných úkonech souvisejících s řízením v dané věci, při nichž dochází ke styku s účastníky řízení, se sepisuje protokol. Kromě protokolu lze též pořídit obrazový nebo zvukový záznam. Podle § 18 odst. 2 správního řádu protokol obsahuje zejména místo, čas a označení úkonů, které jsou předmětem zápisu, údaje umožňující identifikaci přítomných osob, vylíčení průběhu předmětných úkonů, označení správního orgánu a jméno, příjmení a funkci nebo služební číslo oprávněné úřední osoby, která úkony provedla. Údaji umožňujícími identifikaci fyzické osoby se rozumějí jméno, příjmení, datum narození a místo trvalého pobytu, popřípadě jiný údaj podle zvláštního zákona. Podle § 36 odst. 3 správního řádu nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal. Podle § 45 odst. 1 správního řádu žádost musí mít náležitosti uvedené v § 37 odst. 2 a musí z ní být patrné, co žadatel žádá nebo čeho se domáhá. Žadatel je dále povinen označit další jemu známé účastníky. Podle § 45 odst. 2 správního řádu nemá-li žádost předepsané náležitosti nebo trpí-li jinými vadami, pomůže správní orgán žadateli nedostatky odstranit na místě nebo jej vyzve k jejich odstranění, poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu a poučí jej o následcích neodstranění nedostatků v této lhůtě; současně může řízení přerušit (§ 64). Podle § 64 odst. 1 písm. a) správního řádu správní orgán může řízení usnesením přerušit současně s výzvou k odstranění nedostatků žádosti podle § 45 odst.

2. Podle § 64 odst. 2 správního řádu v řízení o žádosti přeruší správní orgán řízení na požádání žadatele; jestliže je žadatelů více, může tak učinit jen za podmínky, že s přerušením souhlasí všichni. Podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu řízení o žádosti správní orgán usnesením zastaví, jestliže žadatel v určené lhůtě neodstranil podstatné vady žádosti, které brání pokračování v řízení. Podle § 68 odst. 3 správního řádu v odůvodnění se uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Podle § 89 odst. 2 správního řádu odvolací správní orgán přezkoumává soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy. Správnost napadeného rozhodnutí přezkoumává jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání, jinak jen tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem. K vadám řízení, o nichž nelze mít důvodně za to, že mohly mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy, popřípadě na jeho správnost, se nepřihlíží; tímto ustanovením není dotčeno právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem. Soud nemohl přisvědčit argumentaci žalovaného, že rozhodnutí správního orgánu vydaná v řízení o udělení autorizace, ať již hmotněprávní či procesní, nepodléhají přezkoumání soudem v rámci správního soudnictví. To, že na udělení autorizace není podle § 11 odst. 2 zákona o technických požadavcích na výrobky (ve znění účinném k datu vydání napadeného rozhodnutí) právní nárok, samo o sobě nevylučuje možnost soudního přezkumu rozhodnutí o (ne)udělení autorizace. Žalobce v této souvislosti oprávněně poukázal na usnesení ze dne 23.3.2005 č.j. 6 A 25/2002 – 42, ve kterém rozšířený senát Nejvyššího správního soudu dospěl k závěru, že žalobní legitimace musí být dána i pro případy přezkumu rozhodnutí založených na volném správním uvážení. Správní uvážení je totiž vždy limitováno principy vyplývajícími z ústavního pořádku České republiky; z nich lze vyvodit, že i tam, kde vydání rozhodnutí závisí toliko na uvážení správního orgánu, je tento orgán omezen zákazem libovůle, příkazem rozhodovat v obdobných věcech obdobně a ve stejných věcech stejně, tj. principem rovnosti, zákazem diskriminace, příkazem zachovávat lidskou důstojnost, jakož i povinností výslovně uvést, jaká kritéria v rámci své úvahy použil, jaké důkazní prostředky si opatřil, jaké důkazy provedl a jak je hodnotil, a k jakým skutkovým a právním závěrům dospěl. Ustanovení § 65 odst. 1 s.ř.s. nelze vykládat doslovným jazykovým výkladem, ale podle jeho smyslu a účelu. Žalobní legitimace podle tohoto ustanovení musí být dána pro všechny případy, kdy je dotčena právní sféra žalobce, tj. kdy se jednostranný úkon správního orgánu, vztahující se ke konkrétní věci a konkrétním adresátům, závazně a autoritativně dotýká jejich právní sféry. Nejde tedy o to, zda úkon správního orgánu založil, změnil, zrušil či závazně určil práva a povinnosti žalobce, nýbrž o to, zda se – podle tvrzení žalobce v žalobě – negativně projevil v jeho právní sféře. Je nepochybné, že rozhodnutí správního orgánu o udělení či neudělení autorizace se bezprostředně dotýká právní sféry žadatele o autorizaci. V případě kladného rozhodnutí se žadateli ve vymezeném rozsahu přiznává veřejnoprávní pověření k činnostem při posuzování shody výrobků zahrnujícím i posuzování činností souvisejících s jejich výrobou, popřípadě s jejich opakovaným použitím, a vymezených v technických předpisech; negativní rozhodnutí je jednostranným autoritativním úkonem Úřadu, kterým se žadateli o autorizaci toto veřejnoprávní pověření nepřiznává. Soud si je vědom toho, že v projednávané věci není předmětem soudního přezkumu meritorní rozhodnutí správního orgánu o neudělení autorizace, nýbrž rozhodnutí o zastavení řízení o žádosti žalobce o udělení autorizace, tj. rozhodnutí procesního charakteru. Shora citované usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23.3.2005 č.j. 6 A 25/2002 – 42 nicméně řeší i otázku přípustnosti soudního přezkumu tohoto druhu správních aktů. Nejvyšší správní soud v něm výslovně uvedl, že „zastaví-li správní orgán správní řízení např. z důvodu, že žadatel na výzvu neodstraní vady žádosti (nepředloží požadované podklady), nerozhoduje tím meritorně o podané žádosti (neposuzuje žádost z hlediska hmotného práva), nýbrž se jeho rozhodnutí zakládá výlučně na aplikaci procesních norem; osoba, ohledně jejíž žádosti bylo řízení zastaveno, není zkrácena na svých hmotných právech, nýbrž opět na právu na meritorní projednání věci. I přesto jsou správní soudy povinny se žalobou proti takovému rozhodnutí o zastavení řízení meritorně zabývat........ Jestliže soudní řád správní nevylučuje ze soudního přezkumu rozhodnutí procesní povahy, ale pouze rozhodnutí, jimiž se upravuje vedení řízení (§ 70 písm. c/ s.ř.s.), znamená to, že všechna ostatní rozhodnutí procesní povahy přezkoumatelná jsou, přičemž pro jejich pouhý procesní (a chybějící hmotněprávní) charakter je nelze vylučovat ze soudního přezkumu podle § 70 písm. a/ s.ř.s. s tím, že nejde o rozhodnutí správního orgánu. Znamená to tedy, že procesní rozhodnutí (tj. rozhodnutí, která nezasahují do hmotných práv účastníků, ale do jejich práv procesních) jako kategorie soudnímu přezkumu podléhají, ledaže by je zákon z tohoto přezkumu výslovně vylučoval; jejich povaha ale sama o sobě důvodem kompetenční výluky není a být nemůže.“ Z výše uvedeného nepochybně vyplývá, že napadené rozhodnutí (ve spojení s rozhodnutím Úřadu o zastavení řízení ve věci žádosti žalobce o udělení autorizace) není ze soudního přezkoumání vyloučeno, a není tak dán důvod k odmítnutí žaloby podle § 46 odst. 1 písm. d/ ve spojení s § 68 písm. e/ s.ř.s. Po posouzení věci dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná. Soud předně považuje za opodstatněnou řadu žalobních bodů, ve kterých žalobce vytýká žalovanému správnímu orgánu, že se nevypořádal (ať již vůbec, či v dostatečném rozsahu) s jeho jednotlivými námitkami uvedenými v odvolání. To platí i pro odvolací námitku brojící proti závěru Úřadu o nedoložení existence vlastní akreditované zkušební laboratoře. Není pravdou, že Úřad na žalobci ve skutečnosti nepožadoval doložení existence vlastní akreditované zkušební laboratoře, ale doložení vlastního zkušebního vybavení, jak vyplývá z argumentace žalovaného uvedené v napadeném rozhodnutí. Nedoložení „existence vlastní akreditované zkušební laboratoře“ bylo žalobci výslovně vytýkáno již v usnesení Úřadu o přerušení řízení ze dne 14.12.2006 a také v usnesení o zastavení řízení označil Úřad nedoložení „existence vlastní akreditované zkušební laboratoře“ za jednu z podstatných vad žalobcovy žádosti. Žalobce pak v odvolání argumentoval tím, že disponuje vlastní kvalitně vybavenou laboratoří, která má zavedený systém řízení jakosti EN ISO 17 025 s certifikovaným personálem, přičemž poukázal na řadu dokumentů tvořících součást Dokumentace, které dle jeho názoru tuto skutečnost dokládají. S touto věcnou odvolací námitkou se však žalovaný v napadeném rozhodnutí vůbec nevypořádal, a porušil tak povinnost přezkoumat správnost odvoláním napadeného rozhodnutí v rozsahu námitek uvedených v odvolání, uloženou mu ustanovením § 89 odst. 2 správního řádu. Soud považuje za správný názor žalobce, že uzavírá-li autorizovaná osoba za účelem zajištění speciálního posouzení subdodavatelskou smlouvu s jinou laboratoří, nejedná se o propůjčení výkonu části veřejné moci subjektu soukromého práva, ale o ryze soukromoprávní vztah. K propůjčení výkonu části veřejné moci dochází toliko ve vztahu mezi Úřadem a žadatelem při vyhovění žádosti o autorizaci, tj. udělením autorizace právnické osobě jakožto subjektu soukromého práva. Subdodavatel autorizované osoby při provádění specializovaných zkoušek žádnou veřejnou moc nevykonává; odpovědnost za plnění povinností nebo podmínek stanovených v zákoně o technických požadavcích na výrobky, v příslušných nařízeních vlády a v rozhodnutí o autorizaci nese výlučně autorizovaná osoba. Žalobci však nelze přisvědčit v tom, že žalovaný se nevypořádal „se skutečným obsahem odvolání“, pokud jde o odvolací námitku brojící proti výtce Úřadu o nekonkrétním předmětu subdodavatelských smluv připojených k žádosti o autorizaci. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalovaný, stejně jako předtím Úřad, spatřuje nekonkrétnost předmětu žalobcem předložených subdodavatelských smluv v tom, že z nich nelze seznat, zda všechny zkoušky uvedené v osvědčení o akreditaci subdodavatelů, jimiž je vymezován předmět subdodavatelské smlouvy, mají být subdodavateli dodávány, nebo zda by některé z těchto zkoušek prováděl sám žalobce. Proti tomuto závěru správních orgánů obou stupňů žalobce v podané žalobě žádnou relevantní námitku nevznesl. Žalobce oprávněně vytýká žalovanému, že se v napadeném rozhodnutí vůbec nevypořádal s argumentací uvedenou v článku I. odvolání pod bodem F. V této části odvolání vznesl žalobce celou řadu odvolacích námitek, jimiž brojil proti výhradě Úřadu, že „není uvedeno vypořádání s těmi částmi z předmětu podnikání uvedeného ve výpisu z obchodního rejstříku, které nevylučují možnost rozporu s nestranností.“ Je skutečností, že odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela postrádá jakoukoliv reakci žalovaného na tyto odvolací námitky, což má za následek nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Zastavení řízení o žádosti o udělení autorizace Úřad zdůvodnil mj. i tím, že žalobcem nebyl doložen závazek uzavřít smlouvu o provedení úkonů dle stanoveného postupu posuzování shody s příslušným výrobcem, zplnomocněným zástupcem nebo dovozcem, který se na autorizovanou osobu obrátí, což je podle § 11 odst. 2 písm. f/ zákona o technických požadavcích jedna z nezbytných podmínek, kterou musí žadatel o autorizaci splňovat. Žalobce se závěrem Úřadu o nesplnění této podmínky nesouhlasil a v článku I. odvolání pod bodem G poukázal na konkrétní dokumenty tvořící součást Dokumentace, ze kterých dle jeho názoru tento závazek a postup při uzavírání smlouvy vyplývá. Žalovaný v napadeném rozhodnutí ve vztahu k této odvolací námitce pouze zopakoval, že Úřad žalobci vytkl nedoložení závazku uzavřít smlouvu o provedení úkonů dle stanoveného postupu posuzování shody (např. formou prohlášení managementu); s odvolacím tvrzením, že předložená Dokumentace existenci tohoto závazku dokládá, se však nijak nevypořádal. Žalobci tedy nelze než přisvědčit, že napadené rozhodnutí je i v tomto bodě nepřezkoumatelné, neboť postrádá věcnou argumentaci, z níž by bylo patrné, jakým způsobem se odvolací orgán vypořádal s konkrétní odvolací námitkou. Opodstatněná je rovněž žalobní námitka vytýkající žalovanému, že se nevypořádal s argumentací uvedenou v článku I. odvolání pod bodem K až Q. V článku I. odvolání pod bodem K žalobce namítal, že relevantní pro posuzování shody je výlučně nařízení vlády č. 163/2002 Sb., a nikoliv směrnice č. 89/106/EHS, což dle jeho názoru jednoznačně vyplývá z tabulek analýzy způsobilosti č. 705-P01-030. Žalovaný v napadeném rozhodnutí argumentoval toliko matoucím uvedením zmíněné směrnice v dokumentaci týkající se nařízení vlády č. 163/2002 Sb., uvedenou námitku však ponechal bez povšimnutí. V článku I. odvolání pod bodem L žalobce reagoval na výtku Úřadu stran nejasné specifikace předmětu žádosti v části 2.2 Dokumentace k nařízení vlády č. 163/2002 Sb., přičemž mj. uvedl, že žádost (o autorizaci) byla zpracována s ohledem na to, jak rozsah způsobilosti vymezuje Úřad ve svých rozhodnutích vůči dosud autorizovaným osobám. Dále uvedl, že to, čeho se domáhá, je jednoznačně uvedeno na straně 2 předávacího dopisu ze dne 30.3.2007, který byl téhož dne doručen Úřadu. Tzv. „předávací dopis“ ze dne 30.3.2007 skutečně na str. 2 a 3 obsahuje vymezení rozsahu požadované autorizace, přičemž ze strany žalobce se jednalo o poslední úkon v řízení učiněný předtím, než Úřad řízení o žádosti zastavil. I z tohoto důvodu bylo zapotřebí, aby se žalovaný v napadeném rozhodnutí vyrovnal s odvolacím tvrzením, že předmět žádosti, tj. rozsah požadované autorizace, byl v předávacím dopise ze dne 30.3.2007 jednoznačně vymezen, což však žalovaný neučinil. Napadené rozhodnutí dále zcela postrádá jakoukoliv argumentaci, z níž by bylo možné seznat, jakým způsobem se žalovaný vypořádal s námitkami uplatněnými žalobcem v článku I. odvolání pod bodem M až Q, což má rovněž za následek jeho nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Není ale pravdou, že by se žalovaný v napadeném rozhodnutí opomněl vyjádřit k odvolací námitce, podle níž má Dokumentace sloužit primárně žadateli a nikoli Úřadu, takže je plně na žadateli, v jaké podobě Dokumentaci zpracuje. Žalovaný se s uvedenou odvolací námitkou vypořádal na poslední straně napadeného rozhodnutí, kde uvedl, že žádost o autorizaci a podklady k ní nelze ztotožňovat s dokumentací, která má dle vyjádření žalobce sloužit žadateli. Žalovaný v tomto směru přiléhavě poukázal na ustanovení § 11 odst. 1 zákona o technických požadavcích na výrobky, které stanoví, že žádost o autorizaci musí být doložena doklady o plnění podmínek autorizace stanovených tímto zákonem a nařízeními vlády. Podstatou řízení o udělení autorizace totiž není posouzení toho, zda žadatel o autorizaci umí používat Dokumentaci, kterou v rámci řízení správnímu orgánu předložil, jak se mylně domnívá žalobce, ale posouzení toho, zda žadatel splňuje všechny podmínky k řádnému zajištění činnosti při posuzování shody stanovené nařízením vlády vydaným k provedení zákona o technických požadavcích na výrobky, popř. podmínky zakotvené v § 11 odst. 2 písm. a/ - f/ tohoto zákona. Soud na tomto místě považuje za potřebné uvést, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí spočívající v nevypořádání námitek uplatněných účastníkem v řádném opravném prostředku nemůže být zhojena tím, že žalovaný správní orgán svou argumentaci k těmto námitkám předestře až ve vyjádření k žalobě. Předmětem soudního přezkumu je zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí správního orgánu jakožto správního aktu, který bezprostředně zasahuje do právní sféry žalobce. Vyjádření žalovaného k žalobě je toliko procesním úkonem správního orgánu učiněným v rámci řízení před soudem, který se práv a povinností žalobce nedotýká, netvoří jeden celek s přezkoumávaným rozhodnutím, a proto jím nemohou být zhojeny případné nedostatky a vady napadeného rozhodnutí mající za následek jeho nezákonnost. V článku III. odvolání žalobce namítl procesní nesprávnost rozhodnutí Úřadu o zastavení řízení. Mimo jiné argumentoval tím, že Úřad měl jeho žádost zamítnout a nikoli řízení zastavit, pokud dospěl k závěru, že žalobce nesplnil zákonné podmínky pro udělení autorizace. Ve vztahu k této odvolací námitce žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že Úřad nedospěl k závěru, že by žadatel nesplnil zákonné podmínky pro udělení autorizace, ale k tomu, že ani podklady předložené dne 30.3.2007 neodstranily podstatné vady žádosti, což nutně bránilo pokračování v řízení. Ve shodě s touto argumentací pak žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí označil za důležitý poznatek zjištění, že správní řízení v prvním stupni nedospělo do vrcholové procesní fáze, kdy by již mělo být vydáno vlastní rozhodnutí Úřadu o udělení či neudělení autorizace. S těmito závěry žalovaného je ale v rozporu ta část odůvodnění usnesení o zastavení řízení, v níž Úřad uvádí, že „....žádost ani s touto Dokumentací dodanou po třetí úpravě nedokládá plnění podmínek autorizace v návaznosti na postupy podle příslušných nařízení vlády a na technické požadavky na stanovené výrobky, včetně harmonizovaných norem, event. dalších českých technických norem u jednotlivých skupin stanovených výrobků, což znemožňuje posouzení způsobilosti žadatele.“ Jestliže Úřad shledal, že žalobce v řízení nedoložil splnění podmínek autorizace, měl skutečně podanou žádost zamítnout pro nesplnění podmínek pro udělení autorizace stanovených v § 11 odst. 1 a 2 zákona o technických požadavcích na výrobky. Odůvodnění usnesení o zastavení řízení, ve kterém Úřad ze závěru, že žalobce nedoložil plnění podmínek autorizace, dovozuje, že tato skutečnost znemožňuje posouzení způsobilosti žadatele, je do značné míry rozporuplné a nesrozumitelné. Úřad dle náhledu soudu některé skutečnosti, z nichž dovodil neplnění podmínek autorizace žalobcem, nesprávně označil za podstatné vady žádosti bránící pokračování v řízení, ačkoliv tyto skutečnosti měly být posouzeny jako překážky bránící vyhovění žádosti. Tak tomu bylo v případě tvrzeného nedoložení existence vlastní akreditované zkušební laboratoře, v čemž Úřad spatřoval nesplnění požadavku na vybavení vlastními zařízeními nezbytnými pro činnost autorizované osoby ve smyslu § 11 odst. 2 písm. c/ zákona o technických požadavcích na výrobky, nebo též v případě nedoložení existence závazku uzavřít v rozsahu udělené autorizace smlouvu o provedení úkonů podle stanoveného postupu posuzování shody (§ 11 odst. 2 písm. f/ téhož zákona). Soud nepřisvědčil žalobní námitce stran porušení § 36 odst. 3 správního řádu, jehož se měl Úřad dopustit tím, že po doručení přepracované Dokumentace (30.3.2007) nesvolal ústní jednání a neumožnil tak žadateli vyjádřit se k této Dokumentaci. Smyslem § 36 odst. 3 správního řádu je poskytnout účastníku správního řízení možnost prezentovat správnímu orgánu své stanovisko k důkazním prostředkům, které správní orgán shromáždil ve správním řízení. Materiálním předpokladem jeho užití je situace, kdy skutkový stav doznal určitých změn, zejména kdy byly provedeny důkazy, o nichž žalobce neví. Za předpokladu, že správní orgán řízení sám nedoplnil prováděním dalšího dokazování a při rozhodování vycházel pouze z těch podkladů, které žalobce nutně znal, neboť je správnímu orgánu sám předložil, by výzva, aby se žalobce vyjádřil k podkladům rozhodnutí, byla čistě formálním úkonem. Z uvedeného důvodu nemohlo v projednávané věci dojít k porušení ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu, zvláště jednalo-li se o případ, kdy správní orgán o žádosti žalobce meritorně vůbec nerozhodoval, ale řízení o ní podle § 66 odst. 1 písm. c/ správního řádu zastavil. Zákon také správnímu orgánu neukládá, aby před zastavením řízení nařizoval ve věci samé ústní jednání. Smyslem ústního jednání je projednání věci samé, k němuž při zastavení řízení pro podstatné vady žádosti bránící věcnému posouzení žádosti nedochází. Je pravdou, že správní řád neumožňuje odvolacímu orgánu rozhodnout způsobem, který žalobce navrhl v petitu svého odvolání, tj. zrušit rozhodnutí Úřadu o zastavení řízení a zároveň rozhodnout o udělení autorizace žalobci. Nesprávná formulace petitu žalobcova odvolání nicméně nebyla důvodem zastavení řízení ve věci jeho žádosti o udělení autorizace, a nebyla ani důvodem, pro který žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce směřující proti rozhodnutí Úřadu o zastavení řízení. Žalobní námitka poukazující na konstatování žalovaného o vadně formulovaném petitu odvolání je tudíž pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí irelevantní, stejně jako poznámka žalobce o „celkové argumentační marnosti žalovaného.“ Žalobce v průběhu řízení před správním orgánem I. stupně nepožádal Úřad o sdělení, kdo je v dané věci oprávněnou úřední osobou, ani nevznesl námitku podjatosti vůči těm úředním osobám, které jménem Úřadu činily úkony adresované žalobci. Spisový materiál obsahuje v souladu s § 15 odst. 4 věta prvá správního řádu záznam o tom, kteří ze zaměstnanců Úřadu jsou v dané věci oprávněnými úředními osobami. Dle tohoto záznamu je oprávněnou úřední osobou též předseda Úřadu Ing. A. Š.-P., jehož podpis je uveden na usnesení o zastavení řízení. Usnesení Úřadu o zastavení řízení tedy bylo podepsáno oprávněnou úřední osobou a žalobci, který znal jméno, příjmení i funkci této osoby, nic nebránilo v uplatnění případné námitky podjatosti vůči této osobě. V článku V. odvolání však žalobce s výslovným poukazem na § 15 odst. 4 správního řádu požádal rovněž o písemné sdělení, kdo je ve věci oprávněnou úřední osobou v řízení před odvolacím správním orgánem. Tomuto požadavku žalovaný nevyhověl, požadovanou informaci žalobci v rozporu s citovaným zákonným ustanovením nesdělil a zatížil tak řízení vadou, která mohla mít za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí, neboť v důsledku uvedeného pochybení bylo žalobci znemožněno vznést případnou námitku podjatosti proti těm, kdož měli v dané věci jménem žalovaného činit úkony jako oprávněné úřední osoby. I přes výslovnou žádost zůstala totožnost těchto osob žalobci skryta, přestože mu § 15 odst. 4 správního řádu jako účastníku řízení přiznává právo na poskytnutí této informace. Soud pouze na okraj dodává, že žalobce v článku V. odvolání nezpochybňoval, že jednotlivé úkony správního orgánu může v průběhu řízení provádět více oprávněných úředních osob. Argumentace obsažená v odůvodnění napadeného rozhodnutí, v níž žalovaný reagoval na tuto část odvolání konstatováním, že ve správním řízení neplatí analogie zásady „jediného soudce“, je proto nepatřičná. Soud má ve shodě s názorem žalobce za to, že Úřad v průběhu řízení o předmětné žádosti porušil zákonem mu uloženou poučovací povinnost (§ 4 odst. 2 správního řádu) a neposkytl žalobci dostatečnou pomoc potřebnou k tomu, aby mohl v řízení uplatňovat svá práva a oprávněné zájmy (§ 4 odst. 4 správního řádu). Soud v této souvislosti předně uvádí, že považuje za nepřípustné, aby správní orgán řízení o žádosti zastavil pro podstatné vady žádosti, aniž by předtím žadateli (žalobci) poskytl možnost všechny vytýkané vady odstranit. V projednávané věci tomu tak bylo, neboť Úřad v usneseních, jimiž opakovaně řízení o žádosti přerušil, nepoučil žalobce komplexně o tom, v čem všem spatřuje podstatné vady žádosti bránící jejímu meritornímu posouzení, a namísto toho uváděl pouze neúplný, demonstrativní výčet vad žádosti. Odůvodnění usnesení Úřadu ze dne 6.3.2006 tak obsahuje větu: „Kromě řady jiných náležitostí dle Minimálního rozsahu údajů v žádosti o udělení autorizace chybí i ........“, v usnesení ze dne 30.6.2006 se uvádí, že: „Nejsou například uvedeny údaje o vlastních zkušebních laboratořích....“, „Vzhledem k těmto a dalším nedostatkům podaná žádost neposkytuje správnímu orgánu možnost ....“ Usnesení o přerušení řízení ze dne 14.12.2006 se pak odvolává na to, že při „následných ústních jednáních byl žadatel na některé z podstatných podmínek autorizace a nedostatků v žádosti upozorněn,“ a konstatuje, že „dále uvedené skutečnosti jsou rovněž pouze příklady.“ Tomu koresponduje i další dikce odůvodnění zmíněného usnesení („Nedostatky v žádosti se týkaly zejména........“, „Dále se jednalo například o nedoložení....“, „Mezi další příklady nedostatků vyplývajících ze žádosti patří ....“. Ustanovení § 45 odst. 2 správního řádu ukládá správnímu orgánu pro případ, že žádost nemá předepsané náležitosti nebo trpí jinými vadami, povinnost pomoci žadateli nedostatky odstranit na místě nebo jej vyzvat k jejich odstranění, poskytnout mu k tomu přiměřenou lhůtu a poučit jej o následcích neodstranění nedostatků v této lhůtě; správní orgán může současně řízení přerušit. Podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu řízení o žádosti správní orgán usnesením zastaví, jestliže žadatel v určené lhůtě neodstranil podstatné vady žádosti, které brání pokračování v řízení. Z výše zmíněných ustanovení správního řádu vyplývá, že k zastavení řízení pro neodstranění podstatných vad žádosti bránících pokračování v řízení může správní orgán přistoupit až poté, co žadatele upozornil na to, že jeho žádost je stižena zásadními vadami, poskytl mu přiměřenou lhůtu k odstranění vytýkaných vad a zároveň jej poučil o následcích neodstranění nedostatků žádosti v této lhůtě spočívajících v zastavení řízení. Výzva správního orgánu k odstranění vad žádosti musí být dostatečně určitá a srozumitelná, aby z ní účastník řízení mohl zjistit, jakými konkrétními vadami je jeho žádost stižena a jakým způsobem má tyto vady odstranit. Výčet vad žádosti ve výzvě k jejich odstranění musí být komplexní; nelze akceptovat, aby správní orgán upozornil žadatele pouze příkladmo na některé vady jeho žádosti a následně zastavení řízení odůvodňoval též dalšími zjištěnými vadami žádosti, na jejichž existenci dříve žadatele neupozornil (a nevyzval ho k jejich odstranění v přiměřené lhůtě). Teprve v usnesení o přerušení řízení ze dne 14.12.2006 byl žalobce upozorněn na to, že podstatné vady žádosti o udělení akreditace Úřad spatřuje rovněž v tom, že „není uvedeno vypořádání s těmi částmi z předmětu podnikání uvedeného ve výpisu z obchodního rejstříku a doloženého jednotlivými živnostenskými listy, které nevylučují možnost rozporu s nestranností, a že není doložen závazek uzavřít smlouvu o provedení úkonů dle stanoveného postupu posuzování shody s příslušným výrobcem, zplnomocněným zástupcem nebo dovozcem, který se na autorizovanou osobu obrátí.“ K odstranění těchto vad žádosti přitom žalobce nebyl ve zmíněném usnesení, ani v žádném z předchozích usnesení Úřadu vyzván, nebyla mu stanovena lhůta k jejich odstranění a ani nebyl poučen o tom, že Úřad řízení o žádosti zastaví, jestliže žalobce tyto vady žádosti v určené lhůtě neodstraní. Pokud jde o vady žádosti, na které byl poprvé upozorněn až usnesením Úřadu o přerušení řízení ze dne 14.12.2006, tedy žalobce právem namítá, že toto usnesení neobsahovalo poučení o možnosti zastavit řízení v případě, že nedojde k odstranění těchto vad. To, že Úřad podstatnou vadu žádosti spatřuje též ve skutečnosti, že čestné prohlášení ředitele společnosti v části 2.5 Dokumentace nereflektuje podmínky vyplývající z přílohy č. 3 nařízení vlády č. 190/2002 Sb. (včetně požadavku profesionální bezúhonnosti) a podmínky vyplývající z přílohy č. 4 nařízení vlády č. 26/2003 Sb. (včetně požadavku profesionální spolehlivosti), mohl dokonce žalobce zjistit teprve z usnesení o zastavení řízení. Až v odůvodnění tohoto rozhodnutí Úřad žalobce také seznámil s tím, proč považuje za nedostatečnou specifikaci předmětu a rozsahu žádosti pro oblast nařízení vlády č. 26/2003 Sb. K případným upozorněním na nedostatky podané žádosti, která snad měla zaznít při ústním jednání se žalobcem konaném dne 14.12.2006, nelze přihlížet, neboť o tomto ústním jednání nebyl sepsán žádný protokol, který by zachycoval průběh jednání a obsah žalobci sdělených upozornění. Soud pouze na okraj dodává, že je s podivem, že Úřad v takto složité věci žalobce na „nejzávažnější nedostatky žádosti“ (viz dopis Úřadu ze dne 14.12.2006) upozorňoval při ústním jednání, o němž ani nesepsal protokol, jak mu ukládalo ustanovení § 18 odst. 1 správního řádu. Vzhledem k výše uvedenému soud shledal, že Úřad v projednávané věci postupoval v rozporu s § 45 odst. 2 a § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu, když řízení o předmětné žádosti o udělení autorizace zastavil pro neodstranění podstatných vad žádosti, aniž by předtím žalobci poskytl dostatečně určité, srozumitelné a komplexní poučení o tom, v čem spatřuje podstatné vady žádosti bránící jejímu věcnému posouzení a jakým způsobem má žalobce tyto vady odstranit, a aniž by žalobci určil přiměřenou lhůtu k odstranění všech vytýkaných vad a poučil jej o tom, že řízení bude zastaveno, pokud žalobce v určené lhůtě tyto vady žádosti neodstraní. Námitku vytýkající správním orgánům obou stupňů nerespektování povinnosti zjistit spolehlivě skutkový stav věci, kterou žalobce odůvodnil tím, že Úřad ani žalovaný správní orgán se v odůvodnění svých rozhodnutí nevypořádali s odbornými posudky, které na podporu své žádosti doložil, neshledal soud důvodnou. Otázka, zda doklady, které žalobce jako žadatel o autorizaci připojil ke své žádosti, dokládají plnění podmínek pro udělení autorizace stanovených zákonem o technických požadavcích na výrobky a příslušnými nařízeními vlády, je otázkou právní, jejíž posouzení spadá do výlučné pravomoci Úřadu. Znalecké posudky a další vyjádření, které žalobce předložil Úřadu spolu s třetí přepracovanou verzí Dokumentace a které se zabývaly posouzením této dokumentace, jsou tudíž pro rozhodnutí Úřadu ve věci samé bezpředmětné a správní orgány nepochybily, pokud k nim při rozhodování nepřihlížely. Neopodstatněná je i poslední žalobní námitka, ve které žalobce vyjadřuje své přesvědčení, že je ve veřejném zájmu, aby správní orgány podporovaly udělení autorizace tuzemským subjektům. Zákon o technických požadavcích na výrobky neumožňuje Úřadu, aby při rozhodování o žádosti o udělení autorizace jakkoliv zohledňoval, zda žadatel je tuzemským či zahraničním subjektem. S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem a citovaným zákonným ustanovením soudu nezbylo než napadené rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. a/, c/ s.ř.s. rozsudkem bez jednání zrušit pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí a pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. V souladu s ust. § 78 odst. 4 s.ř.s. soud současně vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení. Právním názorem, který soud ve zrušujícím rozsudku vyslovil, je v dalším řízení správní orgán vázán (§ 78 odst. 5 s.ř.s.). Ve druhém výroku tohoto rozsudku přiznal soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 věta prvá s.ř.s. žalobci, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení. Náklady, které žalobci v řízení vznikly, spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 2.000,- Kč a v nákladech souvisejících s právním zastoupením žalobce advokátem. Tyto jsou tvořeny jednak odměnou za právní zastoupení žalobce advokátem, a to za tři úkony právní služby (převzetí zastoupení, sepsání žaloby, replika k vyjádření žalovaného), přičemž sazba odměny za jeden úkon právní služby činí dle advokátního tarifu - vyhlášky č. 177/1996 Sb., 2.100,- Kč (§ 7, § 9 odst. 3 písm. f/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1.9.2006). Náklady právního zastoupení žalobce jsou dále tvořeny třemi paušálními částkami ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1.9.2006) a částkou 1440,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 57 odst. 2 s.ř.s.). Celková výše nákladů, které žalobci v tomto řízení vznikly, tedy činí 10.640,- Kč. Soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v této výši, a to ve stanovené lhůtě k rukám právního zástupce žalobce advokáta JUDr. Radka Adámka (§ 149 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 64 s.ř.s.).

Poučení