9 Ca 283/2009 - 69

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců JUDr. Naděždy Řehákové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobce: E.V., zast. Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem Chýně Hostivice, Západní 449, proti žalovanému: Generální finanční ředitelství (dříve Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu) se sídlem Brno, Masarykova 31, o žalobách proti rozhodnutím žalovaného ze dne 15.7.2009, č.j. 7229/09-1100-103204 a č.j. 7230/09-1100-103204, takto:

Výrok

I . Žaloby se zamítají I I . Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 2 222 Kč do 1 jednoho měsíce od právní moci rozsudku k rukám žalovaného.

Odůvodnění

Žalobce se podanými žalobami domáhal přezkoumání v záhlaví uvedených rozhodnutí žalovaného, kterými byla zamítnuta jeho odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru č. 1080004611 na základ daně, daň a ztrátu z příjmu fyzických osob za rok 2003, vydanému dne 9.9.2008 Finančním úřadem pro Prahu 5 ( dále též správce daně ) pod č.j. 366663/08/005914/7145 (dále též žalobou napadené rozhodnutí I.), a proti dodatečnému platebnímu výměru č. 1080004612 na základ daně, daň a ztrátu za rok 2004, vydanému dne 9.9.2008 správcem daně pod č.j. 366683/08/005914/7145 ( dále též žalobou napadené rozhodnutí II. ) Žalobce proti žalobou napadenému rozhodnutí I. namítal, že jeho podání ze dne 29.12.2008 nebylo doplněním odvolání ze dne 22.10.2008 ve znění doplnění ze dne 20.11.2008. Dále tvrdil, že podání ze dne 23.12.2008, doručené správnímu orgánu 29.12.2008, je označeno jako námitka a obsahuje nesouhlas s postupem správního orgánu, který bez vyřešení základních procesních otázek rovnou řeší otázky hmotněprávní. Podle žalobce byl jako doplnění odvolání pojat i návrh na zastavení daňového řízení, tento se týkal celého daňového řízení, nicméně správce daně v odpovědi ze dne 4.3.2009 žalobci sdělil, že rozhodnutí o odvoláních proti dodatečným platebním výměrům na DPH jsou již pravomocná a tedy není možné řízení zastavit. V napadeném rozhodnutí I. žalovaný tuto otázku řeší ve vztahu k dodatečnému platebnímu výměru na daň z příjmu fyzických osob (dále jen DPFO) za rok 2003, jakožto doplnění odvolání ve věci samé, což žalobce akceptuje, neboť součástí řízení o odvolání je i námitka o marném uplynutí prekluzivní lhůty. U dalšího podání, v němž žalobce vysvětluje otázku zastupování, lze rovněž souhlasit, že jej lze považovat za doplnění odvolání, neboť se v něm žalobce vyjadřuje k procesní otázce k přímému dotazu správního orgánu v daném konkrétním řízení. Žalobce dále poukázal na doplnění odvolání podáním ze dne 20.11.2008, kde nesouhlasil se závěrem správce daně, že zasláním zprávy o výsledku daňové kontroly byla tato ukončena. Žalobce k tomu obecně odkázal na stávající judikaturu s tím, že za dobu ukončení kontroly se v případě dodatečně doměřené daně, kdy je vydán na základě kontrolního zjištění dodatečný platební výměr, považuje den, kdy tento dodatečný platební výměr nabyl právní moci. K zastavení řízení o námitce tedy nebyly zákonné důvody a správce daně se námitkou měl zabývat. Pokud žalovaný vyhodnotil podání žalobce ze dne 23.12.2008 jako reakci na výzvu žalovaného, pak se jedná o nesprávné vyhodnocení obsahu podání, neboť na tuto výzvu žalobce reagoval tak, že své odvolání doplnil a navrhl provedení některých dalších důkazů. Žalobce dále tvrdil, že byla porušena jeho práva daňového subjektu ve smyslu § 2 odst. 1, 2 8 a § 16 odst. 2 písm. e), odst. 4 písm. c), písm. f) a odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků ve znění pozdějších předpisů (dále jen daňový řád), neboť mu nebylo umožněno být osobně přítomen při závěrečném projednání zprávy o výsledcích daňové kontroly, neměl možnost předkládat důkazní prostředky a vyjádřit se k výsledku uvedeném ve zprávě o daňové kontrole, případně navrhnout její doplnění. Daňová kontrola končí až okamžikem nabytí právní moci dodatečného daňového výměru, pakliže je tento vydán na základě zprávy o výsledku kontroly, což se v daném případě stalo. Žalobce dále tvrdil, že řádně předložil doklady o tom, že u něj nastala pracovní neschopnost, její skončení také řádně oznámil, tedy byl zde vážný důvod, pro který se nemohl žalobce účastnit jednání, což správci daně sdělil. Žalobci tak bylo upřeno právo daňového subjektu osobně se účastnit projednání závěrečné zprávy, vyjádřit se k výsledku uvedenému ve zprávě, případně navrhnout její doplnění. Žalobce nesouhlasil s tím, že by záměrně prodlužoval daňovou kontrolu a tvrdil, že se pouze v rámci zákonem mu daných možností snažil prokázat, že veškeré údaje, respektive jím podaná daňová přiznání, odpovídají skutečnosti. Vždy reagoval na závěry, které správce daně učinil, a pokud s nimi nesouhlasil, v souladu se zákonem uváděl námitky a důvody svého nesouhlasu. K dokazování žalobce uváděl, že provedené důkazy byly hodnoceny nesprávně, kupříkladu nebylo přihlédnuto ani k tomu, že při místním šetření byly předměty, o než se jedná, zjištěny na místně pracovníky správce daně, jejich existence tedy byla prokázána. Nebylo odůvodněno, z jakého důvodu jsou zpochybněny předložené důkazy o existenci předmětů a proč nesloužily na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Buď správní orgán zpochybňuje pravost a existenci listin, a pak musí uvést důvody, pro které tak činí, nebo je považuje za pravé a jejich existenci nepopírá, pak ale není důvod pro závěr, že tyto výdaje neslouží na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Žalobce zdůraznil, že se jednalo o daňové doklady, u nichž správce daně výslovně nenamítal jejich nepravost. K nezohlednění výdajů na nákup havarovaného vozidla žalobce uvedl, že trvá na argumentaci z daňového řízení a namítal, že byl zbaven svých práv na provádění dokazování. Argumentaci správního orgánu v tomto případě považoval za ryze účelovou. Tvrdil, že skutečnost, že navrhovaný svědek nemá živnostenské oprávnění k provádění oprav vozidel, nemůže sama o sobě být důkazem toho, že vozidlo, respektive zakoupený vrak, nebyl užit k opravě vozidla a tím že se náklady na jeho pořízení nestaly výdaji sloužícími k dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Stejné žalobní námitky žalobce, s výjimkou posledně uvedené námitky nezohlednění výdajů na nákup havarovaného vozidla, vznesl žalobce i proti žalobou napadenému rozhodnutí II. Konečně podle žalobce měla být obě daňová řízení zastavena z důvodu uplynutí lhůty podle § 47 daňového řádu. K tomu poukázal na průběh daňových řízení a tvrdil, že zahájením kontroly daně z přijmu fyzických osob za rozhodná zdaňovací období dne 30.5.2005 skutečně počala běžet nová lhůta a to s koncem roku, v němž byl o jejím zahájení žalobce zpraven, tedy s koncem roku 2005. Lhůta skutečně běžela a skončila dnem 31.12.2008. Nesouhlasil s tím, že by před jejím skončením byl učiněn další úkon ve smyslu § 47 odst. 2 daňového řádu, totiž byl vydán dodatečný platební výměr, a že tedy lhůta běží od konce roku 2008 a má končit až 31.12.2011. K tomu poukázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (dále jen NSS) ve věci sp. zn. 2Afs 137/2006 ze dne 21.3.2007 s tím, že lhůta pro vyměření či doměření daně v daném případě skončila dne 31.12.2008, aniž by v této prekluzivní lhůtě došlo k nabytí právní moci dodatečného platebního výměru, tedy aniž by došlo k pravomocnému doměření daně. Správně tedy mělo být řízení zastaveno, nikoliv v něm pokračováno. Žalobce žádal, aby na základě všech shora uvedených důkazů a námitek, z nichž za nejzásadnější považoval marné uplynutí prekluzivní lhůty ve smyslu § 47 daňového řádu, soud žalobou napadená rozhodnutí, jakož i rozhodnutí správce daně, zrušil a vyslovil závazný právní názor, že předmětná řízení mají být zastavena a žalobci přiznána náhrada nákladů řízení. V písemném vyjádření k žalobám žalovaný argumentoval obdobně jako v odůvodnění žalobou napadených rozhodnutích a žádal, aby soud žaloby zamítl. Při ústním jednání účastníci setrvali na svých stanoviscích. Zástupce žalobce vzal návrhy na provedení důkazů označených v žalobě zpět, neboť navrhované písemné doklady byly součástí spisového materiálu, jiné důkazy nenavrhl. Zdůraznil, že nejzásadnější je námitka promlčení, neboť podle žalobce nebyla dodržena lhůta vymezena v § 47 daňového řádu a nebylo pravomocně vyměřeno, jak tomu nasvědčují i stanoviska NSS, na které žalobce v žalobách poukazoval. Zástupce žalovaného odkázal na své vyjádření k žalobám a konstatoval, že v průběhu odvolacího řízení byl dne 9.12.2008 pod příslušným číslem jednajícím učiněn úkon, který lhůtu ve smyslu § 47 daňového řádu přerušil. Tímto úkonem byla výzva žalovaného žalobci. V podrobnostech odkázal na str. 6 žalovaných rozhodnutí, kde se touto problematikou zabývá a na rozhodnutí NSS ve věci sp. zn. 2Afs 52/2005. Dále uvedl, že podle jeho stanoviska došlo k řádnému ukončení daňové kontroly v souladu s § 16 odst. 8 daňového řádu. Zpráva o výsledku daňové kontroly byla žalobci doručena. Na ukončení daňové kontroly nelze nahlížet z pohledu § 41 odst. 2 citovaného zákona, neboť se jedná o lhůty k podání dodatečného daňového přiznání. Soud přezkoumal žalobou napadená rozhodnutí, jakož i řízení, která předcházela jejich vydání, v rozsahu žalobou tvrzených bodů nezákonnosti, kterými je vázán, podle skutkového a právního stavu ke dni vydání žalobou napadených rozhodnutí, a dospěl k závěru, že žaloby nejsou důvodné. Při posouzení soud vyšel z následující právní úpravy: Podle ust. § 2 odst. 1, 2, 8 daňového řádu v rozhodném znění při správě daně jednají správci daně v řízení o daních (dále jen "daňové řízení") v souladu se zákony a jinými obecně závaznými právními předpisy, chrání zájmy státu a dbají přitom na zachování práv a právem chráněných zájmů daňových subjektů a ostatních osob zúčastněných na daňovém řízení. (2) Správci daně postupují v daňovém řízení v úzké součinnosti s daňovými subjekty a při vyžadování plnění jejich povinností v daňovém řízení volí jen takové prostředky, které daňové subjekty nejméně zatěžují a umožňují přitom ještě dosáhnout cíle řízení, tj. stanovení a vybrání daně tak, aby nebyly zkráceny daňové příjmy. (8)Všechny daňové subjekty mají v daňovém řízení před správcem daně stejná procesní práva a povinnosti. Podle ust. § 16 odst. 2 písm. e), odst. 4 písm. c), d), f), odst. 8 daňového řádu daňový subjekt, u něhož je prováděna daňová kontrola, má ve vztahu k pracovníku správce daně povinnost předložit důkazní prostředky prokazující jeho tvrzení v průběhu kontroly. (4) Daňový subjekt, u něhož je prováděna daňová kontrola, má ve vztahu k pracovníku správce daně právo c) předkládat v průběhu daňové kontroly důkazní prostředky, případně navrhovat předložení důkazních prostředků, které on sám nemá k dispozici, d) podávat námitky proti postupu pracovníka správce daně, f) vyjádřit se před ukončením daňové kontroly k výsledku uvedenému ve zprávě, ke způsobu jeho zjištění, případně navrhnout jeho doplnění. (8) O výsledku zjištění sepíše pracovník správce daně zprávu o daňové kontrole. Po projednání této zprávy ji spolupodepisuje kontrolovaný daňový subjekt a pracovník správce daně. Bezdůvodné odepření podpisu kontrolovaným daňovým subjektem je pro platnost ve zprávě uvedených zjištění bezvýznamné a o tomto musí být ve zprávě kontrolovaný daňový subjekt výslovně poučen. Jedno vyhotovení kontrolní zprávy obdrží kontrolovaný daňový subjekt. Den podpisu zprávy je též dnem jejího doručení. Je-li výsledkem kontrolního zjištění skutečnost, odůvodňující dodatečné stanovení daně, může být součástí zprávy o daňové kontrole i dodatečný platební výměr. Při dodatečném stanovení daně správce daně přihlédne ke všem okolnostem, které byly při daňové kontrole zjištěny. Odmítne-li daňový subjekt zprávu převzít nebo se jejímu převzetí a projednání vyhýbá, odešle se mu v poštovní zásilce s doručenkou. Podle ust. § 27 odst. 1 písm. h) téhož zákona není-li v tomto nebo zvláštním zákoně stanoveno jinak, daňové řízení se zastaví, jestliže jde o nepřípustné podání. Podle ust. § 31 odst. 9 téhož zákona daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. Podle ust. § 41 odst. 2 téhož zákona dodatečné přiznání nebo hlášení není přípustné, byl-li před jeho podáním učiněn správcem daně úkon směřující k přezkoušení správnosti daňové povinnosti za období, kterého by se dodatečné přiznání nebo hlášení týkalo, a to až do doby ukončení tohoto úkonu. Je-li na základě úkonu správce daně vydáno rozhodnutí o daňovém základu či dani, za dobu ukončení úkonu se považuje den, kdy toto rozhodnutí nabylo právní moci. Lhůta pro podání dodatečného daňového přiznání nebo hlášení podle odstavce 1 se do doby ukončení úkonu správce daně přerušuje a nová lhůta počne běžet od ukončení tohoto úkonu. Tato nová lhůta se uplatní i v případě, že v době trvání úkonu správce daně marně uplynula lhůta stanovená pro podání dodatečného daňového přiznání nebo hlášení zvláštním daňovým zákonem. Daňový subjekt musí být o takovém úkonu zpraven. Podle ust. § 43 téhož zákona (1) vzniknou-li pochybnosti o správnosti průkaznosti nebo úplnosti podaného daňového přiznání nebo hlášení, popřípadě dodatečného daňového přiznání nebo následného hlášení a dalších písemností předložených daňovým subjektem, nebo o pravdivosti údajů v nich uvedených, správce daně ve výzvě sdělí daňovému subjektu tyto pochybnosti způsobem umožňujícím daňovému subjektu určitou odpověď a předložení důkazních prostředků. Současně správce daně vyzve daňový subjekt, aby se k těmto pochybnostem vyjádřil, zejména, aby neúplné údaje doplnil, nejasnosti vysvětlil a nepravdivé údaje opravil, nebo pravdivost údajů řádně prokázal. (2) Pokud vyplývá z podaného daňového přiznání nebo hlášení, popřípadě dodatečného daňového přiznání nebo následného hlášení, že daňovému subjektu má vzniknout přeplatek a správce daně má pochybnost podle odstavce 1, zahájí správce daně postup k odstranění pochybnosti do 30 dnů ode dne, kdy bylo takovéto podání učiněno. Ve výzvě daňovému subjektu určí správce daně přiměřenou lhůtu k odpovědi, která nesmí být kratší než 15 dnů, a poučí ho o následcích spojených s tím, jestliže pochybnost neodstraní nebo nedodrží stanovenou lhůtu. V průběhu vytýkacího řízení má daňový subjekt práva přiměřeně podle § 16 odst. 4 a výsledek vytýkacího řízení pracovník správce daně projedná s daňovým subjektem postupem podle § 16 odst. 8. (3) Pokud je den podání daňového přiznání nebo hlášení dnem počátku běhu lhůty pro rozhodnutí správce daně nebo pokud je počátek běhu lhůty od tohoto dne odvozován, běh lhůty se vydáním výzvy podle předchozích odstavců přerušuje a nová lhůta počne běžet až ode dne, kdy jsou odstraněny pochybnosti vytýkané správcem daně ve výzvě. Podle ust. § 47 téhož zákona (1) pokud tento nebo zvláštní zákon nestanoví jinak, nelze daň vyměřit ani doměřit či přiznat nárok na daňový odpočet po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení nebo v němž vznikla daňová povinnost, aniž by zde současně byla povinnost daňové přiznání nebo hlášení podat. (2) Byl-li před uplynutím této lhůty učiněn úkon směřující k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení, běží tříletá lhůta znovu od konce roku, v němž byl daňový subjekt o tomto úkonu zpraven. Vyměřit a doměřit daň však lze nejpozději do deseti let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení, nebo v němž vznikla daňová povinnost, aniž by zde byla současně povinnost daňové přiznání nebo hlášení podat. Podle ust. § 50 odst. 3 téhož zákona odvolací orgán přezkoumá odvoláním napadené rozhodnutí vždy v rozsahu požadovaném v odvolání. Vyjdou-li při přezkoumávání najevo skutečnosti odvolatelem sice neuplatněné, ale mající podstatný vliv na výrok rozhodnutí, lze k nim rovněž při rozhodování přihlédnout. Při tom není odvolací orgán vázán návrhy odvolatele a může proto změnit rozhodnutí odvoláním napadené i v neprospěch odvolatele. V rámci odvolacího řízení může odvolací orgán výsledky daňového řízení doplňovat, odstraňovat vady řízení anebo toto doplnění nebo odstranění vad uložit správci daně se stanovením přiměřené lhůty. Zjistí-li odvolací orgán, že jsou splněny u správce daně prvního stupně podmínky pro rozhodnutí podle § 49 odst. 2, vrátí věc k rozhodnutí s odůvodněním a pokyny pro další řízení správci daně prvního stupně, který je právním názorem odvolacího orgánu vázán. Podle ust. § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů v rozhodném znění výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů se pro zjištění základu daně odečtou ve výši prokázané poplatníkem a ve výši stanovené tímto zákonem a zvláštními předpisy. Ve výdajích na dosažení, zajištění a udržení příjmů nelze uplatnit výdaje, které již byly v předchozích zdaňovacích obdobích ve výdajích na dosažení, zajištění a udržení příjmů uplatněny. Pokud poplatník účtuje v souladu se zvláštním právním předpisem některé účetní operace kompenzovaně, posuzují se náklady, jejichž uznatelnost je limitována výší příjmů s nimi souvisejících, obdobně jako by byly účtovány odděleně náklady a výnosy. Soud se předně zabýval námitkou marného uplynutí lhůty podle ust. § 47 daňového řádu u obou zdaňovacích období a dospěl k závěru, že námitka není důvodná. Při posouzení soud vyšel z judikatury NSS, podle které se rozhodnutím odvolacího orgánu o odvolání proti platebnímu výměru daňové řízení končí a vady odvolání napadeného rozhodnutí či postupu správce daně I. stupně v řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, musí být odstraněny v rámci odvolacího řízení. Je vyloučeno, aby po zrušení platebního výměru správce daně I. stupně pokračoval v daňovém řízení a o dani znovu rozhodl (rozšířený senát NSS dne 14.4.2009, č.j. 8Afs 15/2007-75). Dále soud poukazuje na shora citované ust. § 47 odst. 2 daňového řádu, podle kterého je třeba k prodloužení lhůty stanovené v odst. 1 téhož zákonného ustanovení, aby byl učiněn úkon směřující k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému ustanovení, pak běží tříletá lhůta znovu od konce roku, v němž byl daňový subjekt o tomto úkonu zpraven. Podle rozsudku NSS ze dne 29.8.2007, č.j. 8Afs 19/2006-72 je takovým úkonem především daňová kontrola. Rozsudek NSS dále poukazuje na rozšířený senát NSS a sice rozhodnutí č. 953/2006 Sb. NSS ve věci sp. zn. 2Afs 52/2005, který úkon dle § 47 odst. 2 daňového řádu charakterizoval tak „že musí být nutně výrazem procesní aktivity ústící ve vyměření či dodatečné stanovení daně, vycházet z určitých pochybností o správnosti postupu daňového subjektu nebo o správnosti předchozího vyměření. Účelem § 47 odst. 2 daňového řádu je poskytnutí nové lhůty, vyvstala- li potřeba prověřit některé skutečnosti v rámci předchozí lhůty a byla vůči daňovému subjektu projevena konkrétním úkonem“. Dále NSS judikoval v usnesení rozšířeného senátu ze dne 16.12.2009, č.j. 7Afs 36/2008-134, že „úkon správce daně v odvolacím řízení může být úkonem podle § 47 odst. 2 věty první daňového řádu přerušujícím běh prekluzivní lhůty a zakládajícím běh lhůty nové za podmínky, že vychází z určitých pochybností o správnosti. Výše předchozího vyměření daně směřuje k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení a prováděný úkon odpovídá povaze a rozsahu zjišťovaných skutečností. Tyto účinky nemá úkon provedený výlučně nebo převážně za účelem přerušení běhu prekluzivní lhůty“. Podle odůvodnění usnesení NSS je mimo jiné nezbytné, aby se vždy jednalo o úkon učiněný před uplynutím zákonné lhůty směřující k vyměření či doměření daně a aby jeho provedení bylo nezbytné k dosažení stanoveného účelu, jímž je správné vyměření či doměření daně. Účelem přerušení prekluzivní lhůty je získání časového prostoru k dokončení řízení, v němž je řádně pokračováno. Nesmí tedy jít o úkon, jehož jediným či hlavním účelem je snaha o posun prekluzivní lhůty. Ve věci žalobou napadeného rozhodnutí I. bylo přiznání k DPFO za rok 2003 žalobcem podáno dne 2.4.2004 a vyměřena daň z příjmu fyzických osob za uvedený rok podle § 46 odst. 5 daňového řádu. Lhůta pro vyměření podle § 47 odst. 1 téhož zákona končila dne 31.12.2006. Ve věci žalovaného rozhodnutí II. bylo přiznání k DPFO za rok 2004 podáno dne 4.5.2005 a vyměřena daň z příjmu fyzických osob za rok 2004 podle § 46 odst. 5 daňového řádu. Lhůta pro vyměření podle § 47 odst. 1 daňového řádu končila dne 31.12.2007. U obou zdaňovacích období byla dne 30.5.2005 zahájena kontrola daně z příjmu fyzických osob a tím byl ve smyslu § 47 odst. 2 daňového řádu učiněn úkon způsobující, že lhůta pro vyměření končila dne 31.12.2008. Před uplynutím této lhůty byl v obou věcech odvolacím orgánem, tj. žalovaným, učiněn další úkon ve smyslu § 47 odst. 2 daňového řádu, a sice výzva ze dne 9.12.2008, č.j. 18669/08-1100-103204, podle § 29 odst. 1, § 31 odst. 9 a § 43 daňového řádu, doručená žalobci dne 12.12.2008 a jeho zástupkyni dne 11.12.2008. Lhůta pro vyměření podle § 47 odst. 2 daňového řádu se tak prodloužila do 31.12.2011. Žalobou napadená rozhodnutí byla vydána dne 15.7.2009. Ve shora citované výzvě žalovaný reagoval na odvolání žalobce do obou zdaňovacích období podle ust. § 50 odst. 3 ve spojení s § 29 odst. 1, § 31 odst. 9 a § 43 daňového řádu a žádal, aby se žalobce vyjádřil k rozporům vyplývajícím z průběhu daňového řízení v souvislosti s úhradou faktury č. 11490011003 za notebook od společnosti Cikota Prod. s. r.o., stejně jako za tiskárnu Canon Smart Base MP 370 a další. K poukazu žalobce v odvolání na svědka R., na místní šetření, k tvrzení, že pořízení majetku od této společnosti bylo prokázáno fakturami – daňovými doklady a výpisy z účtu, žalovaný uvedl konkrétní zjištění z průběhu daňového řízení, zejména konkrétní čísla jednotlivých faktur vystavených společností Cikota Prod. s.r.o., výpověď svědka J. do protokolu dne 2.8.2006 a výpověď svědka M. s tím, že z uvedeného není patrno a jednoznačně zřejmé, kým byly práce na připojení dodané kancelářské techniky provedeny. Žalobce byl proto žalovaným vyzván k předložení dalších důkazních prostředků, které by odstranily pochybnosti správce daně o výši uplatněných výdajů jako výdajů daňově účinných. Žalovaný žádal, aby se žalobce k uvedeným rozporům vyjádřil a prokázal dalšími důkazními prostředky, že předmět fakturace byl realizován tak, jak je uvedeno na žalobcem předložených fakturách, a že se jedná o výdaj na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve smyslu § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmu ve stanovené lhůtě. K tomu soud poukazuje na obsah odvolání žalobce proti dodatečným platebním výměrům za rok 2003 a 2004, kde v odvolání, respektive jeho doplnění ze dne 20.11.2008, k roku 2003 k věci samé tvrdí, že správce daně zpochybnil a následně zvýšil základ daně z příjmu fyzických osob za rok 2003 o odpisy mimo jiné za úhradu faktury č. 11490011003- notebook v částce 17 475 Kč pořízený od společnosti Cikota Prod. s.r.o. s tím, že bylo nadevší pochybnost prokázáno fakturami – daňovými doklady a výpisy z účtů žalobce, že jak notebook Fujitsu Siemens AMILO K7600, tak také tiskárna Canon Smart Base MP 370 byly pořízeny od této společnosti. Navíc byl k těmto okolnostem vyslechnut svědek prokurista společnosti L. R., který svou svědeckou výpovědí dodání uvedených předmětů včetně služeb, jak byly účtovány a zahrnuty do příslušných daňových dokladů, potvrdil. Kromě toho také místním šetřením byla potvrzena existence těchto věcí a je tedy na místě zohlednit nákup a následně odpisy z uvedených předmětů v nákladech na dosažení, zajištění a udržení příjmů. Dále žalobce nesouhlasil se závěry uvedené ve zprávě o výsledcích daňové kontroly, kdy nebyl zohledněn nákup havarovaného vozidla Mercedes Benz ML SPZ: AED 81-89 na náhradní díly k opravě vozidla Mercedes Benz AK T33-33, které bylo opravováno M. B., který byl navržen k výslechu jako svědek a k jehož výslechu nedošlo, ačkoliv na jeho svědecké výpovědi žalobce trval a zřetelně doložil, že je v pracovní neschopnosti a je tak nutno opravit tvrzení správního orgánu v rámci zprávy o výsledcích daňové kontroly. Ke zdaňovacímu období roku 2004 žalobce v odvolání, respektive jeho doplnění ze dne 20.11.2008, k věci samé ke zpochybnění a následnému zvýšení základu daně z příjmu fyzických osob správcem daně za rok 2004 uvedl, že vše bylo prokázáno fakturami – daňovými doklady a výpisy z účtů žalobce. Navíc byli vyslechnuti svědci L. R., svědek Zdeněk Kuta a svědek Daniel M., kteří rovněž podstatné okolnosti potvrdili. Současně žalobce předložil fotodokumentaci a namítal, že správní orgán odmítl veškeré důkazy s tím, že de facto je označil jako neprokazatelné, ačkoliv se jedná o daňové doklady, aniž by uvedl, jak ještě jinak by měl daňový subjekt prokazovat po téměř 4 letech existenci dodávek, ani z jakého důvodu, když tato plnění byla řádně uhrazena, by daňový subjekt hradil dodávky, které neobdržel, respektive osobě, od které je neobdržel. Na výzvu žalovaného v odvolacím řízení žalobce reagoval podáním došlým žalovanému 29.12.2008, kde ke zdaňovacímu období rok 2003 opětovně navrhl výslech M. B. s tím, že tento již byl navržen a vyslechnut nebyl, jeho svědectví má zásadní význam a vliv na snížení základu daně za období roku 2003, kdy svědek prodal a následně spolupracoval při realizaci opravy automobilu, který byl předmětem příjmu v uvedeném období, na což správce daně reagoval účelově tak, že svědek nemá k uvedené činnosti živnostenský list, což žalobce považoval za nesmysl, neboť svědek k tomu, aby spolupracoval při opravě v rámci občanské výpomoci, potřebuje ruce a naopak živnostenský list nepotřebuje vůbec. Dále ke zdaňovacímu období roku 2004 doplnil důkazní prostředky o splátkový kalendář leasingové smlouvy č. L 118649 vydaný společností Daimler Chraisler Services Bohemia s.r.o., a nadále trval na předvolání svědků M. D. a paní H., pracovnic FÚ Praha 5, které vedly kontrolu u žalobce a to ve věci faktur od společnosti Cikota Prod. s.r.o. Žalovaný k návrhu žalobce v průběhu odvolacího řízení předvolal svědka B.k ústnímu jednání na den 20.4.2009. Svědek se, ač byl řádně obeslán, bez omluvy nedostavil. Na tomto jednání žalobce uvedl k dotazu žalovaného, zda je schopen zajistit přítomnost tohoto svědka k výpovědi na Finančním ředitelství uvedl, že po s ním domluveném termínu zajistí svědka osobně. Nato žalovaný navrhl termín 28.4.2009 nebo 30.4.2009 a žalobce uvedl, že telefonicky jeden z termínů potvrdí do pátku 24.4.2009. Sdělením došlým žalovanému 23.4.2009 žalobce sdělil, že navrhované termíny svědku B. z důvodu pracovní cesty do zahraničí nevyhovují. Nato žalovaný posléze vydal žalobou napadená rozhodnutí. Mezi účastníky není sporu o tom, že úkonem ve smyslu § 47 odst. 2 daňového řádu bylo zahájení daňové kontroly za obě zdaňovací období dne 30.5.2005 a že tímto úkonem byla lhůta pro vyměření prodloužena do 31.12.2008. Sporné je, zda další úkon žalovaného, a sice jeho výzva v průběhu odvolacího řízení ze dne 9.12.2008, byla úkonem ve smyslu § 47 odst. 2 daňového řádu prodlužující lhůtu pro vyměření daně do 31.12.2011, když k vydání žalobou napadených rozhodnutí došlo 15.7.2009. Podle stanoviska soudu je ze shora uvedeného popisu průběhu daňového řízení zřejmé, že výzva odvolacího orgánu ze dne 9.12.2008, tj. výzva žalovaného v průběhu řízení o odvolání žalobce do obou zdaňovacích období, je úkonem ve smyslu § 47 odst. 2 daňového řádu, který má na mysli shora citovaná judikatura NSS, neboť byla splněna podmínka určitých pochybností o správnosti výše předchozího vyměření daně. Tyto pochybnosti vznesl žalobce v podaných odvoláních. Výzva odvolacího orgánu směřovala k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému ustanovení a odpovídala povaze a rozsahu zjišťovaných skutečností, přičemž se nejednalo o úkon provedený výlučně nebo převážně za účelem přerušení běhu prekluzivní lhůty. Žalovaný totiž ve výzvě reagoval na konkrétní tvrzení žalobce v podaných odvoláních a vyzval jej k doplnění dalších důkazních prostředků, které by odstranily pochybnosti správce daně o výši uplatněných výdajů jako výdajů daňově účinných, a to s poukazem na konkrétní zjištění učiněná v daňovém řízení před správcem daně. Vyzval jej, aby se k rozporům vyplývajícím ze žalobcových tvrzení a skutečností zjištěných v průběhu daňového řízení, vyjádřil a prokázal svá tvrzení o tom, že jím uplatňované výdaje jsou výdaji ve smyslu § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmu. Žalovaný je k takovému postupu oprávněn ve smyslu § 50 odst. 3 daňového řádu, přičemž při svém postupu při přezkoumání prvoinstančního rozhodnutí musí mít na mysli, že rozhodnutím žalovaného o odvolání proti platebnímu výměru daňové řízení končí a vady odvoláním napadeného rozhodnutí či postupu správce daně I. stupně v řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, musí být odstraněny v rámci odvolacího řízení (rozšířený senát NSS ze dne 14.4.2009, č.j. 8Afs 15/2007-75). K tomu soud připomíná, že žalobce ve smyslu § 31 odst. 9 prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. K tomu soud dodává, že žalobce v průběhu odvolacího řízení doplnil dokazování ke zdaňovacímu období za rok 2004 o splátkový kalendář leasingové smlouvy č. L 118649 vystavený společností Daimler Chraisler Services Bohemia s.r.o. a trval na výslechu svědka M. B. a pracovnic správce daně, které vedly daňovou kontrolu u žalobce paní M. D. a paní H. K tomu soud dále připomíná s poukazem na protokol o ústním jednání u žalovaného ze dne 20.4.2009 a na sdělení žalobce došlé žalovanému 23.4.2009, že se výslech svědka B. neuskutečnil, neboť se svědek k jednání nedostavil a ani k dalším navrženým termínům jeho výslechu, u nichž žalobce přislíbil, že jeho účast zajistí, svědek nepřišel. Lze tak uzavřít, že výzva žalovaného ze dne 9.12.2008 v průběhu odvolacího řízení byla úkonem ve smyslu § 47 odst. 2 daňového řádu, která prodloužila lhůtu pro vyměření daně do 31.12.2011. S ohledem na to, že žalobou napadená rozhodnutí byla vydána dne 15.7.2009 k prekluzi žalobcova práva ve smyslu § 47 daňového řádu nedošlo. Žalobce dále k oběma zdaňovacím obdobím namítal, že jeho podání z 29.12.2008 nebylo doplněním odvolání ze dne 22.10.2008 ve znění doplnění ze dne 20.11.2008. Dále, že podání ze dne 23.12.2008, doručené správnímu orgánu dne 29.12.2008, je námitkou nesouhlasu s postupem správního orgánu, který bez vyřešení základních procesních otázek rovnou řeší otázky hmotněprávní. K tomu tvrdil, že toto jeho podání není reakcí na výzvu odvolacího orgánu, neboť na tu reagoval tak, že své odvolání doplnil a navrhl provedení některých dalších důkazů. Dále žalobce tvrdil, že jako doplnění odvolání byl pojat i jeho návrh na zastavení daňového řízení. Poukázal na odpověď správce daně ze dne 4.3.2009, svou reakci ze dne 18.3.2009 a přípis správního orgánu ze dne 20.4.2009 s tím, že v žalovaných rozhodnutí žalovaný tuto otázku řeší ve vztahu k dodatečnému platebnímu výměru za zdaňovací období roku 2003 a 2004 jako doplnění odvolání ve věci samé. Tento postup žalobce akceptuje, neboť součástí odvolání je i námitka o marném uplynutí prekluzivní lhůty. U dalšího podání, v němž žalobce vysvětluje otázku zastupování (pozn. v žalobě není uvedeno datum tohoto podání), žalobce souhlasil s tím, že jej lze považovat za doplnění odvolání, neboť se v něm žalobce vyjadřuje k procesní otázce k přímému dotazu správního orgánu v daném konkrétním řízení (pozn. žalobce měl zřejmě na mysli své podání bez data, došlé žalovanému 29.12.2008, zapsáno pod č.j. 19830/08-1100, jako odpověď na výzvu žalovaného v odvolacím řízení). Dále žalobce nesouhlasil se závěrem správce daně, že zasláním zprávy o výsledku daňové kontroly byla tato ukončena, odkázal na stávající judikaturu bez jejího konkrétního označení v žalobě s tím, že v judikatuře je konstatováno, že za dobu ukončení kontroly v případě dodatečně doměřené daně, kdy je vydán na základě kontrolního zjištění dodatečný platební výměr, se považuje den, kdy tento dodatečný platební výměr nabyl právní moci. Z toho žalobce dovozuje, že pokud na základě zprávy o kontrole je vydán dodatečný platební výměr lze (pozn. v žalobě nesprávně neuvedeno „nelze“) považovat za okamžik ukončení kontroly den, kdy tento dodatečný platební výměr nabyl právní moci, nikoliv den, kdy byla zpráva doručena daňovému subjektu. Podle žalobce nebyly dány zákonné důvody k zastavení řízení o námitce a správce daně se námitkou měl zabývat. Žalobce trval na nesprávnosti argumentace správního orgánu. K tomu žalobce tvrdil porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních a svobod, neboť pro zastavení řízení nebyly splněny zákonem stanovené podmínky. Žalobce rovněž namítal, že ke své pracovní neschopnosti předložil doklady, její skončení řádně oznámil a byl zde tedy vážný důvod, pro který se žalobce nemohl účastnit jednání, což ale správci daně sdělil. Žalobce nesouhlasil s tím, že by záměrně prodlužovat daňovou kontrolu, neboť pouze v rámci zákonem mu daných možností se snažil prokázat, že veškeré údaje, respektive jím podaná daňová přiznání odpovídají skutečnosti. Podle žalobce byly provedené důkazy hodnoceny nesprávně, kupříkladu nebylo přihlédnuto ani k tomu, že při místním šetření předměty, o nichž se jedná, byly na místě pracovníky správce daně zjištěny a jejich existence prokázána. Nebylo odůvodněno, z jakého důvodu jsou zpochybněny předložené důkazy o existenci předmětů a jejich dodávek, a o tom, že by nesloužily k dosažení, zajištění a udržení příjmu. Pokud správní orgán zpochybnil pravost a existenci listin – daňových dokladů a výpisů z účtů daňového subjektu, pak ale musí uvést důvody, pro které tak činí nebo je považuje za pravé a jejich existenci nepopírá. Podle žalobce není důvod pro závěr, že tyto výdaje nesloužily na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. K tomu žalobce zdůraznil, že se jednalo o daňové doklady, u nichž správce daně výslovně nenamítal jejich nepravost. Žalobce tvrdil porušení práv daňového subjektu ve smyslu § 2 odst. 1, 2, 8 a § 16 odst. 2 písm. e), odst. 4 písm. c), písm. f) a odst. 8 daňového řádu, neboť mu nebylo umožněno být osobně přítomen při závěrečném projednání zprávy o výsledcích daňové kontroly, neměl možnost předkládat důkazní prostředky a vyjádřit se k výsledku uvedenému ve zprávě, případně navrhnout její doplnění. Žádná z těchto námitek nemohla být důvodem pro zrušení žalobou napadených rozhodnutích. Je tomu tak proto, že z obsahu spisového materiálu a odůvodnění žalovaných rozhodnutí, jakož i písemného vyjádření k žalobě, z hlediska časové postoupnosti vyplývá, že daňová kontrola byla u obou zdaňovacích období zahájena dne 30.5.2005. V jejím průběhu byly žalobci zaslány výzvy (ze dne 20.9.2005 a 17.3.206) ve smyslu § 16 a § 31 daňového řádu k doložení dokladů a prokázání skutečností, které byly předmětem důkazního řízení. Dne 10.1.2007 byl žalobce prvně seznámen s kontrolními zjištěními. Žalobce využil svých procesních práv a žádal, aby bylo pokračováno v dokazování. Správce daně mu vyhověl a provedl další jednání (dne 19.1.2007, č.j. 7390/07/005931/8303, dne 25.1.2007, č.j. 23037/07/005931/8303, dne 6.6.2007, č.j. 262924/04/005931/8303 a dne 20.6.2007, č.j. 268124/07/005931/8303). K jeho návrhu správce daně též provedl výslech svědka pana L. R. dne 16.5.2007, protokol č.j. 230270/07/005931/8303 a svědka pana Z. K. dne 13.6.2007, protokol č.j. 263914/07/005931/8303. Následně byla dne 23.1.2008 pod č.j. 18223/08/005931/8303 znovu projednávána zpráva o daňové kontrole, k čemuž se vyjádřil žalobce do protokolu tak, že žádal o prostudování zprávy v klidu doma s tím, že za situace, kdy správce daně trvá na nedostatečnosti důkaznosti ze strany daňového subjektu v některých konkrétních případech, daňový subjekt hodlá tyto objasnit a navrhl termín jednání na 13.2.2008. Při ú.j. dne 13.2.2008 žalobce navrhl doplnit dokazování o výslechy svědků D. M., F.F. a M.B. (výslech svědka M. žádal k částce 95 398 Kč, která se podle jeho tvrzení měla týkat vypomáhání na základě smlouvy o dílo, k částce 377 480 Kč (výdaj) a 78 787 Kč (příjem) k opravám a servisování aut a k fakturám od společnosti Cikota Prod. s.r.o.; svědka F. žádal k opravám a fakturaci aut, jak je shora uvedeno; svědka B. k fakturám od společnosti Cikota Prod. s.r.o.). Výslechy svědků pana M. a pana F. byly provedeny za přítomnosti žalobce (svědek F. vyslechnut dne 25.2.2008 a 19.3.2008, svědek M. dne 7.4.2008). Svědek B. se na první předvolání dne 19.3.2008, podáním došlým správci daně dne 18.3.2008, omluvil z důvodu dlouhodobé plánované cesty do zahraničí. Podle úředního záznamu ze dne 22.4.2008 byla dne 15.4.2008 svědkovi B. zaslána na mobilní telefon SMS ohledně termínu svědecké výpovědi na 7.5.2008. Protože nebylo reagováno, telefonovala správkyně daně na mobilní telefon panu B. Ten jí sdělil, že má momentálně bratra v nemocnici a nedokáže říci, kdy se bude vracet z Anglie zpět do ČR, termín upřesní správci daně do konce týdne. Dne 7.5.2008 došlo správci daně podání žalobce, kterým žádal o omluvu nepřítomnosti u výslechu svědka 7.5.2008 ze zdravotního důvodů. Současně žalobce sdělil, že o tom informoval i svědka B., se kterým se domluvil na opakování jeho výslechu na nový termín, na který ho po dohodě žalobce se správcem daně zajistí. Dále žalobce uvedl, že ukončení pracovní neschopnosti správci daně neprodleně oznámí. Při ústním jednání dne 23.6.2008 předvolaný svědek B., kterého chtěl správce daně vyslechnout jako osobu přezvědnou, odmítl vypovídat z důvodu nepřítomnosti žalobce. Z protokolu vyplývá, že se žalobce nedostavil, neukončil pracovní neschopnost, zástupce nenavrhl. Žalobce byl o termínu tohoto ústního jednání za účelem výslechu svědka B. informován zásilkou doručovanou do vlastních rukou, kterou si podle obsahu spisového materiálu nevyzvedl a tato se vrátila správci daně zpět. Nato byl žalobce předvolán k opětovnému projednání daňové kontroly na den 12.8.2008. Ani toto předvolání, doručované do vlastních rukou, si žalobce na poště ani po výzvě nevyzvedl a zásilka se vrátila jako nevyzvednutá v úložní době správci daně zpět. Podle obsahu spisového materiálu byla zpráva o daňové kontrole, k jejímuž projednání správce daně žalobce pozval na den 12.8.2008, odeslána žalobci zásilkou doručovanou do vlastních rukou dne 14.8.2008, na poště byla uložena dne 15.8.2008 a žalobce si ji osobně vyzvedl dne 1.9.2008. Podáním ze dne 20.8.2008 došlým správci daně téhož dne (č.j. 346746/08) žalobce správci daně sdělil, že toho dne ošetřující lékař ukončil jeho pracovní neschopnost ke dni 31.8.2008 s tím, že počínaje 1.9.2008 je schopen pokračovat v úkonech započaté daňové kontroly, žádal, aby správce daně navrhl termín nevyslechnutého svědka B. na jehož výslechu trvá a že písemně do protokolu žalobce označí další svědky, které žádá vyslechnout. Žádal o svou osobní účast při veškerých jednáních na předmětné daňové kontrole, kterých má právo se osobně zúčastnit, zejména na projednání výsledků zjištění daňové kontroly a výslechu svědků. Podle úředního záznamu ze dne 1.9.2008 žalobce správci daně sdělil, že si na poště vyzvednul zprávu o daňové kontrole, nesouhlasí s tím, že by byla projednána, trvá na vyslechnutí svědka, postup správce daně považuje za nestandardní z důvodu jeho nemoci. Na výzvu správce daně uvedl, že své vyjádření podá do podatelny písemně. Dne 2.9.2008 žalobce sdělil, že již podal písemné podání na podatelnu s tím, že trvá na řádném projednání zprávy výslechu svědka a že bude požadovat další výslech svědků. Dne 2.9.2008 došlo do podatelny správce daně podání žalobce ze dne 1.9.2008, označené jako námitka proti postupu správce daně, v ní žalobce poukazoval nato, že od 5.5.2008 byl uznán lékařem práce neschopným, což správci daně sdělil, dne 20.8.2008 správci daně ukončení pracovní neschopnosti ke dni 31.8.2008 oznámil a požádal o sdělení termínu svědecké výpovědi již navrženého svědka B., na jehož výpovědi trvá, stejně jako na výpovědi dalších svědků, jejichž seznam přiložil. Dále poukázal na § 16 odst. 8 daňového řádu s tím, že správce daně nerespektoval jeho pracovní neschopnost a snaží se mu tak neumožnit a zbavit povinnost předkládat důkazní prostředky podle § 16 odst. 2 písm. e) a zkracuje tím práva žalobce podle § 16 odst. 4 písm. c) a f), který hodlá dále dokazovat tvrzení, které podle zprávy o daňové kontrole neprokázal. Rozhodnutím ze dne 9.9.2008 č.j. 367029/08/005931/1091 správce daně rozhodl o zastavení řízení podle § 27 odst. 1 písm. h) daňového řádu, kdy posoudil jako nepřípustné podání žalobce ze dne 1.9.2008, došlé správci daně dne 2.9.2008 „ námitka proti postupu správce daně „ s tím, že námitky podle § 16 odst. 4 písm. d) citovaného zákona má právo podat daňový subjekt, u něhož je prováděna daňová kontrola. Ta však byla za předmětná zdaňovací období roku 2003 a 2004 u žalobce ukončena doručením zprávy o daňové kontrole č. 5439/08/05931/8303 žalobci dne 1.9.2008. K tomu správce daně poukázal na průběh daňového řízení a uved, že s výsledků zjištění daňové kontroly se týkalo již jednání dne 10.1.2007, při kterém byly žalobci výsledky zjištění daňové kontroly předány. Dne 19.1.2008 navrhl žalobce do protokolu výslechy svědků a předal písemné vyjádření k výsledkům zjištění daňové kontroly. Další výsledky zjištění daňové kontroly doplněné o navržené důkazní prostředky byly žalobci předány při ústním jednání dne 23.1.2008. Dne 13.2.2008 se žalobce vyjádřil ke zjištění daňové kontroly a navrhl další výslechy svědků, přičemž správce daně požadované výslechy svědků, krom výslechu svědka B. ( který se k výslechu dostavil 23.6.2008, ale odmítl vypovídat bez přítomnosti žalobce, který nepřevzal sdělení o předvolání svědka) provedl. Správce daně na to vyhodnotil veškeré důkazní prostředky ve zprávě o daňové kontrole ( č.j. 5439/08/005931/8303), k jejímuž projednání byl znovu žalobce předvolán na den 12.8.2008, předvoláním ze dne 15.7.2008, které si v úložní době nevyzvedl a kam se žalobce nedostavil. Zpráva o daňové kontrole byla proto žalobci doručena poštou dne 1.9.2008. Tímto doručením byla daňová kontrola ukončena. Z obsahu spisového materiálu dále vyplynulo, že téhož dne, tj. dne 9.9.2008, vydal správce daně předmětné dodatečné platební výměry na DPFO za rok 2003 a 2004. Proti těmto rozhodnutím podal žalobce odvolání ze dne 22.10.2008, došlé správci daně dne 24.10.2008 (č.j. 418787/OV), blanketně v zastoupení advokátky Mgr. Jany Gavlasové. Na výzvy správce daně ze dne 31.10.2008 k doplnění podaných odvolání o náležitosti odvolání podle § 48 odst. 4 daňového řádu žalobce svá odvolání doplnil podáními ze dne 20.11.2008 ( k r. 2003 došlo správci daně dne 21.11.2008, k roku 2003 došlo správci daně dne 24.11.2008. Zde mimo jiné poukázal na tvrzenou nezákonnost zastavení řízení o jeho námitce proti postupu správce daně ze dne 1.9.2008, namítal porušení svých procesních práv být přítomen při závěrečném projednání zprávy o výsledcích daňové kontroly, předkládat důkazní prostředky, vyjádřit se k výsledku kontroly a navrhnout její doplnění. Tvrdil, že daňová kontrola ukončena nebyla. K tomu poukázal na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ve věci sp. zn. 59Ca 22/2002 a tvrdil, že dodatečné platební výměry na DPFO dosud nenabyly právní moci. K věci samé uvedl, že správce daně odmítl veškeré důkazy, aniž by uvedl, jak ještě jinak by měl daňový subjekt prokazovat po téměř 4 letech existenci dodávek, ani z jakého důvodu, když tato plnění byla řádně uhrazena, by daňový subjekt hradil dodávky, které neobdržel, respektive osobě, od které je neobdržel (k roku 2004). Ke zdaňovacímu období roku 2003 nesouhlasil se závěry správce daně o odpisech, mimo jiné za úhradu faktury za notebook v částce 17 475 Kč od společnosti Cikota Prod. s.r.o.. Tvrdil že také tiskárna Canon Smart Mase MP 370 byla pořízena od této společnosti, to vyplývá z faktur – daňových dokladů a výpisů z účtů žalobce, navíc existence těchto věcí byla potvrzena místním šetřením. Je tedy na místě zohlednit nákup a následné odpisy z uvedených předmětů v nákladech na dosažení, zajištění a udržení příjmů. Žalobce tvrdil, že neznemožňoval pokládání otázek svědkovi R., ale pouze vznášel námitky vůči těm otázkám, které byly mimo předmět daňové kontroly. Dále nesouhlasil se závěry daňové kontroly, kde nebyl zohledněn nákup havarovaného vozidla Mercedes Benz SPZ: AED 8189 na náhradní díly k opravě vozidla Mercedes Benz AK T33- 33 a tvrdil, že vozidlo bylo opravováno svědkem B., který byl k výslechu navržen, vyslechnut nebyl, ačkoliv na jeho svědecké výpovědi trval a zřetelně doložil, že byl v pracovní neschopnosti. K tomu poukázal na sdělení, které v tomto směru učinil správce daně dne 7.5.2008 s tím, že pracovní neschopnost trvala až do 31.8.2008. To správci daně sdělil dne 20.8.2008. O předvolání k výslechu svědka a k provedení daňové kontroly se nedozvěděl a ani nemohl, neboť v době, kdy mělo být takto učiněno, se nenacházel se v místě bydliště, byl stále v pracovní neschopnosti, na doporučení lékařů opustil Prahu a pobýval mimo její území, kde se léčil. Nelze mu to tedy klást k tíži. Nesouhlasil s tím, že správce dně dovodil, že pokud svědek (B.) nemá živnostenské oprávnění k provozování živnostenské činnosti k opravě aut, nemohl tuto činnost provést (aniž by se zabýval tím, že tuto činnost nemusel provádět jako živnostník, neboť vše bylo provedeno jako občanská výpomoc, která zdanění nepodléhá) a tudíž nelze tuto položku, tedy nákup vraku vozidla, jenž byl určen jako na součástky k opravě, zohlednit v nákladech na dosažení, zajištění a udržení příjmu. Takové vysvětlení považoval za účelové, poškozující jej a ve spojení se shora namítanými postupy správce daně za jednání v rozporu se zákonem a jednání, které vedlo k porušení práv žalobce. Výzvou ze dne 9.12.2008 č.j. 18669/08-1100-103204 ( dále též výzva žalovaného z 9.12.2008 ) žalovaný vyzval žalobce k předložení dalších důkazních prostředků, které by odstranily pochybnosti správce daně o výši uplatněných výdajů jako výdajů daňově účinných (podrobněji viz shora – uvedeno k průběhu daňového - výzva žalovaného v odvolacím řízení ze dne 9.12.2008). Podáním ze dne 23.12.2008, došlým žalovanému dne 31.12.2008, označeným jako „námitka“, žalobce reagoval na výzvu žalovaného z 9.12.2008 a žádal, aby bylo upřednostněno odvolání, které se týkalo procesních důvodů (míněno odvolání žalobce proti rozhodnutí o zastavení řízení podle § 27 odst. 1 písm. h) daňového řádu správcem daně ze dne 9.9.2008, odvolání žalobce ze dne 22.10.2008 ). Podle žalobce je nejprve třeba vyřešit jeho odvolání proti procesním důvodům a až poté ve věci samé. Nedatovaným podáním došlým žalovanému 29.12.2008 (č.j. 19830/08-1100) žalobce reagoval na výzvu žalovaného ze dne 9.12.2008. V průběhu odvolacího řízení podal žalobce ještě návrh na zastavení daňového řízení z důvodu uplynutí lhůty dle § 47 daňového řádu. Zbývá uvést, že žalobce v podané žalobě vznesl obdobné námitky jako v odvolání proti rozhodnutím správce daně, včetně návrhu na marné uplynutí lhůty dle § 47, a že se žalovaný v odůvodnění žalobou napadených rozhodnutí všemi těmito námitkami zabýval. K tomu soud ve shodě se žalovaným uvádí: K námitkám k daňové kontrole je ze shora uvedeného zřejmé, že po zahájení daňové kontroly dne 30.5.2005 byl žalobce prvně seznámen s výsledky daňové kontroly dne 10.1.2007, po následném doplnění dokazování (jednání dne 19.1.2007, 25.1.2007. 6.6.2007. 20.6.2007 a výslechů svědků R. dne 16.5.2007 a K. 13.6.2007) byla znovu projednána zpráva o kontrole dne 23.1.2008. Také při tomto jednání žalobce požádal o poskytnutí lhůty pro vznesení návrhu na doplnění dokazování, kterou mu správce daně poskytl. Dne 13.2.2008 žalobce navrhl výslechy dalších svědků ( M., F. a B.). Výslechy svědků M. a F. byly provedeny za přítomnosti žalobce, výslech svědka B. se přes opakované pokusy správce daně i žalovaného (v průběhu odvolacího řízení ) realizovat nepodařilo. Z toho je patrno, že správce daně i žalovaný žalobci umožnili předkládat nové důkazní návrhy, které, s výjimkou svědecké výpovědi svědka B., také provedli. Nelze tak vejít na žalobcovu námitku, že mu bylo upřena procesní práva ve smyslu § 2 odst. 1, 2, 8 a § 16 odst. 2 písm. e), odst. 4 písm. c) písm. f) a odst. 8 daňového řádu a předkládat důkazní prostředky a vyjádřit se k výsledku uvedenému ve zprávě o kontrole či právo se osobně se účastnit jejího projednání. Žalobce se projednání zprávy o kontrole dne 10.1.2007 a 23.1.2007, kdy byla zpráva doplněna o hodnocení nových důkazů, osobně účastnil a měl dostatek času vyjádřit se ke kontrolním zjištěním. Správce daně při ústních jednáních dne 10.1.2007 a 23.1.2008 se žalobcem výsledky daňových zjištění průběžně projednával a vždy reagoval na vyjádření žalobce a jeho návrhy na provedení dalších důkazů. Naposledy správce daně žalobce vyzval k dalšímu projednání zprávy o daňové kontrole na den 12.8.2008. Teprve poté, co si žalobce předvolání v úložní době na poště nevyzvedl a dne 12.8.2008 se k projednání zprávy nedostavil, mu zaslal dne 14.8.2008 zprávu o daňové kontrole prostřednictvím pošty do vlastních rukou. Žalobce si tuto zásilku vyzvedl dne 1.9.2008. Podle stanoviska soudu tak byla daňová kontrola ukončena v souladu s ust. § 16 odst. 8 daňového řádu při respektování práv žalobce daných v tomto zákonném ustanovení, zejména předkládat v průběhu daňové kontroly důkazní prostředky, případně navrhovat předložení důkazních prostředků, které on sám nemá k dispozici (odst. 4 písm. c)), vyjádřit se před ukončením daňové kontroly k výsledku uvedenému ve zprávě, ke způsobu jeho zjištění, případně navrhnout jeho doplnění (odst. 4 písm. f)). Z obsahu zprávy o daňové kontrole je zřejmé, že se správce daně kontrolními zjištěními zabýval, odůvodnil je, vymezil důkazní prostředky, které osvědčil jako důkazy, vypořádal se s důkazními prostředky, které žalobce navrhl a které byly provedeny, případně které nebyly provedeny a nestaly se tak důkazem podle § 31 odst.

4. Správce daně rovněž uvedl konkrétní ustanovení právních předpisů, které žalobce jako daňový subjekt podle názoru správce daně porušil. Podle obsahu spisového materiálu je nadevší pochybnost zřejmé, že správce daně žalobci opakovaně umožňoval realizovat procesní práva daňového subjektu ve smyslu ust. § 16 a § 31 daňového řádu, jakož i základních zásad daňového řízení. Při požadavku daňového řádu na to, aby byla daňovému subjektu poskytnuta maximální možnost realizace procesních práv a při současném požadavku na rychlost a včasnost úkonu správce daně, tedy i na rychlost v rámci lhůty pro vyměření daně ve smyslu § 47 daňového řádu, soud neshledal pochybení správce daně ani žalovaného v průběhu daňového řízení, neboť žalobci byla opakovaně, a to i v odvolacím řízení, dána možnost unést břemeno tvrzení ve smyslu § 31 odst. 9 daňového řádu a prokázat důkazními prostředky jím tvrzené naplnění ust. § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Samotná skutečnost, že žalobce opakovaně se závěry správce daně, promítnutými do zprávy o daňové kontrole, nesouhlasil a navrhoval jejich doplnění, nemůže vést k neúměrnému prodlužování daňového řízení. Lze tak uzavřít, že žalobce byl opakovaně průběžně seznamován se zjištěními učiněnými správcem daně v průběhu daňové kontroly a s jejich výsledky. Správce daně opakovaně kladně reagoval na návrhy žalobce na doplnění dokazování, a poté žalobce s hodnocením takto nově doplněného dokazování seznámil a s výjimkou výslechu svědka B., jehož výslech se ostatně nepodařilo realizovat ani přes snahu odvolacího správního orgánu v odvolacím řízení. Poté, kdy správce daně znovu přistoupil k seznámení žalobce s výsledky daňové kontroly, ale žalobce si zásilku v úložní době na poště nevyzvedl a k projednání zprávy se nedostavil, ukončil správce daně daňovou kontrolu v souladu s § 16 odst. 8 daňového řádu tak, že žalobci zaslal zprávu o daňové kontrole zásilkou doručovanou mu do vlastních rukou. K tomu soud podotýká, že dodatečný platební výměr byl vydán až po ukončení daňové kontroly ( žalobce převzal zprávy o daňové kontrole dne 1.9.2008), tj. dne 9.9.2008. Neobstojí ani žalobcův poukaz na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ve věci sp. zn. 59Ca 22/2002, neboť ten řeší dobu ukončení daňové kontroly z hlediska zániku překážky pro podání dodatečného daňového přiznání nebo hlášení ve smyslu § 41 odst. 2 daňového řádu. S touto žalobní námitkou dále úzce souvisí námitka nezákonnosti zastavení řízení o námitce žalobce ze dne 1.9.2008, došlé správci daně dne 2.9.2008, proti průběhu kontroly. Soud se shoduje se závěry správce daně a žalovaného v tom, že tyto námitky byly uplatněny až po ukončení daňové kontroly, přičemž právo podat námitky proti postupu správce daně může daňový subjekt podle § 16 odst. 4 písm. d) daňového řádu uplatnit jen pro období , kdy je u něj daňová kontrola prováděna. Řízení o námitkách tedy bylo zastaveno v souladu se zákonem. Pokud žalobce v žalobě poukazoval na svá jednotlivá podání a namítal nesprávnost jejich pochopení žalovaným soud k tomu stejně jako žalovaný uvádí, že podání žalobce, došlé žalovanému dne 29.12.2008, chápe jako doplnění odvolání žalobce proti dodatečným platebním výměrům, neboť je odpovědí na výzvu odvolacího správního orgánu v průběhu odvolacího řízení ze dne 9.12.2008 podle § 50 odst. 3 daňového řádu k předložení dalších důkazních prostředků, které by odstranily pochybnosti správce daně o výši uplatněných výdajů jako výdajů daňově účinných, což žalobce splnil a tyto důkazní prostředky označil. Dále žalobce nesouhlasil s tím, že jeho podání ze dne 23.12.2008, došlé žalovanému dne 31.12.2008, označené jako „námitka“, bylo žalovaným posouzeno jako doplnění odvolání, a tvrdil, že se jednalo o nesouhlas s postupem správního orgánu. K tomu soud uvádí, že podle obsahu tohoto podání se žalobce vyjadřoval k výzvě žalovaného ze dne 9.12.2008, přičemž v tomto podání nesouhlasil s tím, že žalovaný začíná projednávat odvolání ve věcné rovině namísto toho, aby řešil odvolání z procesních důvodů. Podle stanoviska soudu je však i toto podání žalobce reakcí na výzvu žalovaného k doplnění dokazování, byť v procesní rovině. Žalobce se sice vyjadřuje k průběhu odvolacího řízení, nelze ale přehlédnout, že se žalobce touto námitkou snaží vrátit k námitce nezákonnosti ukončení daňové kontroly a k námitce nezákonnosti rozhodnutí zastavení řízení o námitce žalobce proti daňové kontrole. S těmito námitkami, které jsou i žalobními body, se však soud již vypořádal a proto pro stručnost na shora uvedené závěry odkazuje. K tvrzenému porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nedošlo, neboť správní orgán se námitkami žalobce proti daňové kontrole za situace, kdy byla daňová kontrola ukončena, ani zabývat nemohl. K nesouhlasu žalobce se závěry žalovaného ve věci pracovní neschopnosti žalobce soud odkazuje na časovou souslednost pokusů správce daně realizovat k návrhu žalobce výslech posledního z navržených svědků, tj. svědka B. A s ohledem na shora uvedené pro stručnost na konkrétní údaje o pokusech správce daně provést jeho svědeckou výpověď, jakož i na chování žalobce v tomto období tak, jak jsou podrobně shrnuty v předkládací zprávě správce daně ze dne 14.11.2008 k odvolání žalobce proti jeho rozhodnutí ze dne 9.9.2008 o zastavení řízení podle § 27 odst. 1 písm. h) daňového řádu a v písemném vyjádření žalovaného k žalobě, odkazuje. K tomu soud ale zdůrazňuje, že uvedené shrnutí má za podklad skutečnosti, vyplývají z obsahu správního spisu. Dále nelze ze spisového materiálu přehlédnout, že poté, kdy byl svědek B. předvoláním ze dne 19.2.2008, doručeným dne 3.3.2008, předvolán na výslech dne 19.3.2008, o čemž byl žalobce vyrozuměn, ale zásilku si nevyzvedl, pročež byl informován prostřednictvím SMS, se svědek podáním došlým do podatelny správce daně dne 18.3.2008, tj. 1 den před nařízeným ústním jednáním, omluvil z důvodu cesty do zahraničí. Dne 20.3.2008 přitom svědecky vypovídal u jiného daňového subjektu, uvedl, že bude celý duben (tedy následující měsíc) v zahraničí. Se správcem daně v nyní projednávané věci byl domluven náhradní termín výslechu svědka na začátek května s tím, že termín bude upřesněn SMS. Poté, kdy správce daně poslal svědkovi B. SMS s termínem 7.5.2008, se kterým svědek souhlasil, byl následně formou SMS informován též žalobce, který s termínem rovněž souhlasil. Dne 7.5.2008 se ale svědek B. k výpovědi nedostavil a telefonicky se omluvil s tím, že jej kontaktoval žalobce, který mu sdělil, že je nemocný a jednání se neúčastní. Omluva včetně neschopenky žalobce, kde bylo mimo jiné uvedeno, že má neomezené vycházky, je nezaměstnaný a není v evidenci na úřadu práce, byla podána na podatelnu správce daně dne 7.5.2008. Ani další předvolání svědka B. na den 23.6.2008, přičemž o tomto termínu byl zpraven i žalobce, se neuskutečnilo. Svědek se sice dostavil, ale odmítl z důvodu nepřítomnost žalobce vypovídat. Předvolání žalobce k tomuto termínu výslechu svědka se vrátilo jako nevyzvednuté v úložní době zpět správci daně. Dne 15.7.2008 správce daně vyzval žalobce k projednání zprávy o kontrole na 19.8.2008, žalobce si však toto předvolání nevyzvedl (dne 14.8.2008 byla zpráva o daňové kontrole správcem daně zaslána žalobci do vlastních rukou). Dne 20.8.2008 žalobce správci daně sdělil, že k 31.8.2008 bude ukončena jeho pracovní neschopnost a že trvá na důkazu výslechem svědka B. a dalších důkazech, které označí, aniž by uvedl, v jaké konkrétní souvislosti by měli být svědci vyslechnuti. Podle stanoviska soudu lze z tohoto jednání žalobce a jednání svědka B., kterého se ostatně nepodařilo přes příslib žalobce zajistit jeho přítomnost předvolat ani v průběhu odvolacího řízení, důvodně usuzovat na záměrné prodlužování daňové kontroly a možné zneužívání procesních práv žalobcem na úkor povinnosti správce daně rychle a včas konat úkony v rámci daňového řízení, tedy jednat v souladu s veřejným zájmem na řádném a včasném plnění úkolů daňové zprávy. Soud proto ani tuto žalobní námitku nepovažuje za opodstatněnou. K tvrzení žalobce, že správce daně nepřihlédl k tomu, že při místním šetření byly předměty, o nichž se jedná, zjištěny a jejich existence prokázána, a že správce daně nezpochybnil pravost vystavených dokladů, soud poukazuje na zjištění učiněná v daňovém řízení, neunesení důkazního břemene žalobcem ve smyslu § 31 odst. 9 daňového řádu a poukazuje na rozpory ve výpovědích prokuristy firmy Cikota Prod. s.r.o. pana L. R. (protokol o ú.j. ze dne 16.5.2007), jeho písemné vyjádření ze dne 18.9.2006 a jeho výpovědi ze dne 25.5.2005 na Finančním úřadu v Říčanech, kde uvedl, že neměl obchodní partnery, vystavené ani přijaté doklady neviděl a kdo vykonával fakturované práce neví. Správce daně ve zprávě o daňové kontrole a žalovaný v reakci na obdobnou odvolací námitku uvedli důvody, proč svědeckou výpověď L. R. nepovažují za důkaz ve smyslu § 31 odst. 4 daňového řádu a soud jejich závěrům přisvědčuje. Dále soud poukazuje na výpověď J. J., který byl podle výpisu z obchodního rejstříku jednatelem společnosti Cikota Prod. s.r.o., a který do protokolu před správcem daně dne 2.8.2006 (č.j. 304091/06/005931/8303) uvedl, že faktury předložené žalobcem nevystavoval, podpis na fakturách není jeho, nikdy nebyl statutárním orgánem společnosti Cikota Prod. s.r.o., a neví na základě jakých podkladů byl do obchodního rejstříku jako statutární orgán zapsán. Také z podpisu, který učinil přes správcem daně, je zřejmá rozdílnost od podpisu na fakturách vystavených společností Cikota Prod. s.r.o.. Jeho výpověď je odlišná od tvrzení shora uvedeného L. R., který u Finančního úřadu v Říčanech 25.5.2005 uvedl ke své činnosti prokuristy, že „když pan J. něco potřeboval, udělal jsem to oč mě požádal“, současně ale uvedl, že pana J.nezná. Žalovaný tak právem přisvědčil závěrům správce daně, že žalobce svá tvrzení ohledně obchodních případů se společností Cikota Prod. s.r.o. neprokázal. Samotná skutečnost, že se předměty, související s těmito obchodními případy, při místním šetření správce daně našly v prostorách žalobce, nijak ve smyslu § 31 odst. 9 daňového řádu neprokazuje, že výdaje spojené s jejich pořízením, jsou daňově uznatelnými ve smyslu § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Ke zdaňovacímu období roku 2003 žalobce navíc tvrdil, že byl v souvislosti s nezohledněním výdajů na nákup havarovaného vozidla zbaven svých práv na provádění dokazování a argumentace správního orgánu, že je v tomto případě ryze účelová. Namítal, že skutečnost, že navrhovaný svědek nemá živnostenské oprávnění k provádění oprav vozidel, nemůže sama o sobě být důkazem toho, že vozidlo, respektive zakoupený vrak, nebyl užit k opravě vozidla a tím že se náklady na jeho pořízení nestaly výdaji sloužícími k dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Soud k tomu poukazuje na hodnocení obdobné odvolací námitky žalobce žalovaným v odůvodnění jeho rozhodnutí, jakož i na závěry správce daně, jak vyplývají ze zprávy o daňové kontrole. Podle nich z kupní smlouvy ze dne 15.3.2003, uzavřené mezi M. B. jako prodávajícím a žalobcem jako kupujícím, pouze vyplývá, že prodávající kupujícímu prodává vozidlo tovární značky Mercedes Benz ML SPZ: AED 81-89 na náhradní díly za 500 000 Kč. Žalobce přitom neprokázal, že by náhradní díly byly skutečně použity na opravu vozidla Mercedes Benz SPZ AKT 33-33, pořízeného za částku 390 000 Kč od společnosti Auto aukce s.r.o., následně prodané společnosti Daimler Chraisler Services Bohemia s.r.o. za částku 1 300 000 Kč. Jak již bylo shora uvedeno předvolání svědka B. a jeho výslech se správci daně ani žalovanému nepodařilo uskutečnit a to přesto, že se žalobce v průběhu řízení před správcem daně (protokol o ú.j. ze dne 19.3.2008) a v průběhu odvolacího řízení (protokol o ústním jednání ze dne 20.4.2009) zavázal jeho přítomnost zajistit. Soud se připojuje ke stanovisku žalovaného v odůvodnění jeho rozhodnutí, kde žalovaný k obdobné odvolací námitce žalobce uvedl, že žalobcem navržená výpověď svědka M. B. nebude prováděna, neboť hodnota 500 000 Kč byla vynaložena na nákup celého havarovaného vozidla, o kterém žalobce tvrdí, že byl použit na náhradní díly, přičemž M. B. prodal havarované vozidlo jako soukromá fyzická osoba žalobci jako soukromé fyzické osobě, nikoliv jako podnikateli. Využil- li tak žalobce, jak tvrdí, služeb M. B. v rámci občanské výpomoci, nejednalo se o podnikatelskou činnost. Jiné důkazní prostředky, kromě kupní smlouvy, která byla již soudem shora zmíněna, předloženy nebyly. Žalobce tak neprokázal, že náklady vynaložené na opravu vozidla Mercedes Benz SPZ: AKT 33-33, respektive částka 500 000 Kč, může být výdajem vynaloženým na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve smyslu § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. K poukazu žalobce na to, že skutečnost, že svědek B. nemá živnostenské oprávnění k provádění oprav vozidel nemůže být důkazem o tom, že žalobcem uplatněné výdaje nejsou výdaji ve smyslu § 24 odst. 1, soud v kontextu se shora uvedeným uvádí, že tento údaj správce daně, uvedený ve zprávě o daňové kontrole, pouze doplňuje zjištění, které správce daně učinil a jak správce daně důkazy navržené žalobcem k tomuto výdaji posoudil. Lze přisvědčit žalobci, že skutečnost, že svědek B. nemá živnostenský list na opravy vozidel, sama o sobě neznamená, že by žalobcem uplatněný výdaj nebyl výdajem ve smyslu § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Podstatné však je, že žalobce jiné důkazní prostředky k prokázání tohoto výdaje ( kromě kupní smlouvy, ze které je však patrno pouze to, že vozidlo Mercedes Benz ML SPZ: AED 81-89 bylo žalobci prodáno M. B., přičemž na obou stranách jednali účastníci smlouvy jako soukromé osoby, tj. občané, nikoliv podnikatelé), nepředložil a výslech svědka B. se neuskutečnil. Žalobce neunesl důkazní břemeno ve smyslu § 31 odst. 9 daňového řádu a soud proto ani tuto žalobní námitku nepovažuje za opodstatněnou. Na základě všech shora uvedených skutečností soud nedůvodnou žalobu podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce nebyl ve věci procesně úspěšný, žalovanému správnímu orgánu, který měl ve věci úspěch, vznikly náklady řízení za cestu hromadnou dopravou na trase Brno – Praha a zpět, které doložil. Soud mu proto jejich náhradu přiznal.

Poučení