9 Ca 331/2007 - 49

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců Mgr. Martina Kříže a JUDr. Naděždy Řehákové v právní věci žalobce: L.T.B.C., spol. s r.o., se sídlem Praha 10, Limuzská 2110/8, IČ: 26766337, proti žalovanému: Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem Praha 1, Štěpánská 28, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25.7.2007 č.j. 11847/07-1300-100924 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalovaný zamítl odvolání podané žalobcem proti platebnímu výměru na daň z přidané hodnoty za prosince 2004 vystavenému Finančním úřadem pro Prahu 10 dne 15.12.2005 pod č.j. 359080/05/010514/8041, kterým byl žalobci vyměřen nadměrný odpočet ve výši 6.807,- Kč oproti uplatněnému nadměrnému odpočtu ve výši 1.071.757,- Kč. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný nejprve konstatoval, že Finanční úřad pro Prahu 10 (dále též jen „správce daně“) obdržel dne 20.1.2005 přiznání žalobce k DPH za prosinec 2004, ve kterém byl uplatněn nadměrný odpočet ve výši 860.834,- Kč. Vzhledem k výši uplatněného nadměrného odpočtu vznikly správci daně pochybnosti o jeho oprávněnosti, a proto dne 27.1.2005 vydal výzvu k odstranění pochybností, kterou byl žalobce vyzván k předložení dokladů a prokázání oprávněnosti údajů uvedených v daňovém přiznání. Žalobce předložil záznamní povinnost a faktury za prosinec 2004, ze kterých vyplývalo, že uskutečňoval nákup, zpracování a prodej tabáku a tabákových výrobků. Na vstupu uplatnil i fakturu č. 7404 od společnosti Factory Animation Services, s. r. o., nyní v konkurzu (dále jen „FAS“) ze dne 31.12.2004, ZD 2,750 000,- Kč, DPH 19 % 522.500,- Kč za výrobu prezentace a fakturu č. 24082 od společnosti TOM-STAV, s.r.o. (dále jen „TOM-STAV“) ze dne 11.12.2004, ZD 1,780.000,- Kč, DPH 19 % 338.200,-Kč za ostrahu a ochranu zboží a převoz peněz. Správce daně zaslal dožádání místně příslušným správcům daně deklarovaných dodavatelů se žádostí o prověření uváděných plnění. U firmy FAS bylo zjištěno, že se jedná o společnost bez zaměstnanců, její jednatel je ve výkonu trestu, přiznání bylo podáno, ale vykázaná daňová povinnost nebyla uhrazena. Protože při vytýkacím řízení za prosinec 2004 nebyly předloženy doklady ani nikterak prokázáno přijetí či uskutečnění plnění, byla této společnosti vyměřena daň na vstupu i výstupu ve výši 0,- Kč. Místně příslušný správce daně společnosti TOM-STAV sdělil, že požadované skutečnosti nebylo možné ověřit, neboť společnost nekomunikuje, za čtvrté čtvrtletí 2004 sice přiznání k DPH podala, ale na výzvy k předložení dokladů nereagovala a daňovou povinnost neuhradila. Zároveň správce daně získal povědomost o tom, že tyto firmy figurovaly v řetězcích plátců, ve kterých nebyla odvedena daň z přidané hodnoty, přičemž zúčastněné firmy ovládaly stejné osoby. Vzhledem k tomu, že správce daně měl pochybnost o přijetí výše uvedených plnění, výzvou ze dne 28.4.2005 vyzval žalobce k prokázání přijetí těchto plnění od deklarovaných dodavatelů včetně jejich úhrady. Podle výzvy měl žalobce předložit veškeré doklady a písemnosti nebo jiné důkazní prostředky prokazující přijetí plnění od uváděných dodavatelů, např. objednávky prací, předávací protokoly, podrobný popis provedených prací, kdo tyto práce prováděl, kdo předával atd. Dne 19.5.2004 byla správci daně doručena dohoda uzavřená mezi žalobcem a společností TOM-STAV o ostraze osob, ochraně zboží a převozu hotovosti, celkový počet najetých a odsouhlasených kilometrů za jednotlivé měsíce, předávací protokol se společností MANPOS-CZ s.r.o., o předání logomanuálu (týká se zdaňovacího období říjen 2004) a smlouva o prezentaci firmy ze dne 6.12.2004 uzavřená se společností FAS. Při jednání konaném dne 27.6.2005 byl zrekapitulován průběh vytýkacích řízení za říjen a prosinec 2004, včetně zjištění z dožádání. Správce daně žalobci sdělil, že posoudil všechny zjištěné skutečnosti a předložené důkazní prostředky a dospěl k závěru, že žalobce neprokázal přijetí plnění od výše uvedených dodavatelů ani přijetí uváděných plnění, a proto mu z těchto faktur nebude uznán nárok na odpočet. Žalobce nesouhlasil se závěrem, že plnění se neuskutečnila a nebyla uhrazena. Uvedl, že dne 19.5.2005 se dostavil ke správci daně, ale příslušný pracovník správce daně nebyl přítomen, a proto žalobce kopie, které měl k dispozici, dal do podatelny, přičemž měl u sebe i další materiály, které byl připraven předložit. Na základě této námitky byl žalobce správcem daně vyzván, aby tyto materiály předložil ve lhůtě 15 dnů. Dne 1.7.2005 žalobce podal dodatečné přiznání k DPH za prosinec 2004, ve kterém uplatnil na vstupu částku 210.923,- Kč. V tomto přiznání byla mj. uplatněna i přijatá faktura č. 24091 ze dne 23.12.2004 vystavená společností TOM-STAV, ZD 1,075.000,- Kč, DPH 19 % 204.250,- Kč za zemní práce a vyčištění pozemku. Tuto písemnost správce daně posoudil jako uplatnění dalších dokladů v rámci vytýkacího řízení. Teprve dne 30.8.2005, tedy více jak po dvou měsících od jednání, kdy byl opětovně vyzván k předložení dokladů, žalobce předložil prezentaci firmy na DVD, která byla dne 5.9.2005 za přítomnosti zástupce žalobce přehrána. Délka prezentace, za kterou měl žalobce zaplatit celkovou cenu 3,272.500,- Kč, činila cca 6 minut. Dne 21.9.2005 správce daně vydal výzvu týkající se prokázání přijetí plnění z faktury č. 24091 od společnosti TOM-STAV. Na tuto výzvu reagoval žalobce podáním doručeným správci daně dne 12. 10.2005, které obsahovalo kopii objednávky prací v objektu Řidký v Litomyšli ze dne 20.9.2004, plánek objektu a odpovědi na otázky, kde žalobce mj. uvedl, že mu není známo, kdo práce provedl, ani jaká technika byla použita. Dne 2.11.2005 správce daně obdržel fotokopie čtyř výdajových pokladních dokladů, které měly dokládat úhradu faktury č. 24091. Tyto výdajové pokladní doklady byly bez podpisu příjemce. Dne 23.11.2005 byl se žalobcem sepsán protokol s vyhodnocením průběhu celého vytýkacího řízení za prosinec 2004, včetně zjištění z dožádání. Podle sepsaného protokolu dospěl správce daně k závěru, že žalobce předloženými důkazními prostředky neprokázal přijetí deklarovaných plnění od uváděných dodavatelů, a proto nemá podle § 72 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“) nárok na odpočet daně ze zpochybněných faktur. Proti sepsanému protokolu nebyly ze strany žalobce uplatněny žádné námitky. Platební výměr vydaný správcem daně obdržel žalobce dne 21.12.2005 a téhož dne podal žádost o sdělení důvodu rozdílu mezi přiznanou a vyměřenou daňovou povinností. Požadované sdělení obdržel žalobce dne 20.4.2006. Odvolání proti platebnímu výměru podal žalobce dne 19.5.2006 a na výzvu správce daně je doplnil dne 28.8.2006. Žalovaný následně v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval, že po prostudování spisového materiálu a odvolání se rozhodl využít ust. § 50 odst. 3 a 4 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), podle kterého může odvolací orgán výsledky daňového řízení doplňovat a znovu prověřit všechny okolnosti týkající se přijetí a uskutečnění správcem daně neuznaných plnění tak, aby skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti byly v souladu s § 31 odst. 2 daňového řádu zjištěny co nejúplněji. Žalovaný zaslal žalobci písemnost vystavenou dne 4.1.2007, ve které shrnul průběh vytýkacího řízení, včetně vzniklých pochybností a zjištění z dožádání. Vzhledem k tomu, že spis neobsahoval důkazní prostředky, které by u neuznaných faktur prokazovaly faktické přijetí plnění od uvedených dodavatelů a důkazní prostředky dokládající uskutečnění plnění, vyzval žalobce v souladu s § 31 odst. 9 daňového řádu k předložení všech důkazních prostředků, které by jednoznačně prokázaly realizaci a faktické přijetí zdanitelných plnění od deklarovaných dodavatelů včetně jejich použití žalobcem pro ekonomickou činnost. Dne 14.2.2007 žalobce předložil k fakturám č. 7404 a 24091 výdajové pokladní doklady a k faktuře č. 24082 výpis z účtu, účetní deník, evidenci úhrad faktur přijatých, zplnomocnění pana M. a dále byl sepsán protokol, ve kterém se žalobce vyjadřoval k neuznaným plněním. Bylo ujednáno, že žalobce předloží DVD s prezentací, což učinil dne 28.2.2007, a předávací protokoly, pokud budou nalezeny (předloženy nebyly). Dne 21.3.2007 byl sepsán protokol se svědkem P. I. a zároveň protokol se zástupcem žalobce, daňovým poradcem Borisem Pospíšilem. Při jednání konaném dne 6.6.2007 byl zástupce žalobce seznámen s odpověďmi na dožádání odvolacího orgánu, ze kterých vyplývaly závažné informace týkající se jeho dodavatelů a Ing. Ch. a s hodnocením důkazních prostředků ze strany odvolacího orgánu. Ten dospěl k závěru, že k faktuře č. 7404 týkající se výroby prezentace žalobce ani na výzvu správci daně nedoložil protokol o předání, doklady o úhradě faktury a nesdělil, kdo prezentaci vyrobil a předal. Předložil jen smlouvu o prezentaci firmy ze dne 6.12.2004 podepsanou panem M. a až po několika měsících, dne 30.8.2005, předložil prezentaci na DVD, na které nebyl uveden autor prezentace. Dne 14.2.2007 žalobce odvolacímu orgánu předložil výdajové pokladní doklady o úhradě v hotovosti, přestože na faktuře je pro účely úhrady uveden bankovní účet. Uvedené pokladní doklady obsahovaly pouze podpis jednatele žalobce, který je vystavil, neobsahovaly však podpis ani razítko příjemce, a nepotvrzovaly tedy převzetí hotovosti společností FAS. Žalobce uvedl, že hotovost přebíral pan I. nebo pan M., kteří byli zplnomocněni jednatelem společnosti FAS k přebírání plateb. Nepamatoval si však, kterému ze zástupců byla konkrétní hotovost předávána a pro ověření této skutečnosti požadoval výslech pana I. a pana M. Na dotaz, kdo a kdy předal prezentaci (nebyl předložen předávací protokol) žalobce neodpověděl, sdělil pouze to, že na tuto otázku odpoví někdo ze svědků. Zhotovitelem prezentace měl být pan Hynek Pakosta, kterého představí pan I. Dne 21.3.2007 vypovídal jako svědek pan I. Žalovaný poznamenal, že při posuzování oprávněnosti nároku žalobce na odpočet daně z faktury č. 7404 se nezabýval otázkou ceny, za kterou bylo možné předmětnou prezentaci vyrobit, ani kvalitou poskytnuté prezentace, i když měla neostrý obraz a malé rozlišení, ale tím, zda bylo v souladu s § 72 a § 73 zákona o DPH a § 31 odst. 9 daňového řádu prokázáno, že uváděné plnění bylo přijato od firmy FAS, zda bylo použito pro ekonomickou činnost a zda bylo předmětem daně z přidané hodnoty, přičemž ve všech třech bodech dospěl k závěru, že tomu tak nebylo. Výpověď pana I., která měla potvrdit uskutečnění zdanitelného plnění, jak bylo deklarováno na faktuře, se žalovanému jeví jako zcela nevěrohodná. Přestože podle předložené kopie zplnomocnění pan I. byl a je od 25.5.2004 zástupcem společnosti FAS a firma se v místě sídla uvedeného v obchodním rejstříku nenalézala, nebyla mu známa adresa jediné provozovny firmy, kde měl uskutečňovat administrativní činnost a ukládat a vybírat peníze. Svědek nevěděl, jaké platby od žalobce přijal, ani kdo měl hradit daňové povinnosti společnosti. Tvrdil, že výdajové pokladní doklady žalobci podepisoval, nicméně předložené výdajové pokladní doklady podpis příjemce neobsahují. Údajně měl být jedním z pokladníků, přitom zcela v rozporu se zákonem o účetnictví sám bez jakéhokoli dokladu vkládal peníze do pokladny v trezoru, a přestože byl oprávněn jen k přijímání peněz, sám si z trezoru vyplácel svoji „odměnu“. V souvislosti se zjištěními z dožádání, s nimiž byl žalobce seznámen, nelze dle názoru žalovaného výpověď pana I. uskutečněnou dne 21.3.2007 považovat za důkazní prostředek prokazující poskytnutí uvedených plnění žalobci tak, jak bylo deklarováno. Jmenovaný svědek, ale též žalobce poskytovali pouze obecné informace, přičemž doklady údajných subdodavatelů (dodavatelů) žalobce na vstupu jsou nedostupné. Výpověď svědka I., podle které i po 30.12.2004 měly být prováděny další úpravy prezentace předložené odvolacímu orgánu na DVD dne 28.2.2007, zpochybňuje datum uskutečnění tohoto plnění tak, jak bylo deklarováno. Vzhledem k tomu, že ve vlastnostech videa je přímo uvedeno, že datum poslední změny bylo 30.12.2004, musel být upraven zpětně čas na počítači, na kterém byla DVD prezentace zhotovena. Žalovaný zároveň konstatoval, že žalobce nevěděl, komu platby předával, zda panu M. nebo panu I., ani to, kdo a kdy mu prezentaci předal. Podle výsledků dožádání společnost FAS „podnikala“ zcela v rozporu snad se všemi ustanoveními obchodního zákoníku a daňových zákonů a sloužila pouze k čerpání nadměrného odpočtu z rozpočtu státu a ke snižování daňové povinnosti „odběratelů“. Přestože jí tzv. „plnění“ měla být hrazena, neodváděla tato společnost žádnou daňovou povinnost a její doklady na vstupu jsou nedostupné. Žalobce přes opakované výzvy správce daně předložil prezentaci na DVD až po několika měsících, takže neprokázal, že v době, kdy o ní správce daně žádal, byla vyhotovena. Tomu nasvědčuje nejen výpověď pana I., ale i uzavřená smlouva ze dne 6.12.2004, ve které bylo sjednáno, že prezentace bude zhotovena až 30.6.2005, jakož i fakt, že na předložené prezentaci jsou i fotografie areálu firmy, které dle vegetace nemohly být pořízeny koncem roku 2004. Důkazní prostředky tedy nenasvědčují tomu, že žalobce prezentaci obdržel tak, jak bylo na faktuře deklarováno, a uvedenou fakturu proto nelze považovat za daňový doklad. Podle názoru žalovaného svědek ani žalobce výrobu a předání prezentace ze strany FAS tak, jak bylo na faktuře deklarováno, nedoložili a nebylo doloženo ani použití předmětné prezentace pro ekonomickou činnost žalobce, neboť ten, jak potvrdil do protokolu dne 14.2.2007, jí k prezentaci na internetu nevyužil, přestože od údajného zhotovení uplynuly více než dva roky. Pouhým sdělením, že jí uplatnil při konkrétních jednáních s obchodními partnery, se vytrácí původní smysl prezentace. Pokud prezentaci vyráběla třetí osoba, jak uváděl svědek I., nebylo dodrženo ani ustanovení smlouvy, podle které FAS musí veškeré návrhy předkládat žalobci ke schválení, aniž by je poskytl jinému smluvnímu subjektu. Při zhlédnutí prezentace bylo zřejmé, že neobsahovala vše, co bylo ve smlouvě sjednáno, a nebylo ani nijak doloženo, že byla prováděna následná péče o celkovou image společnosti, takže předmět plnění, za který mělo být žalobcem zaplaceno, nebyl doložen v plném rozsahu. Vzhledem k tomu, že nebyl předložen doklad potvrzující převzetí hotovosti firmou FAS, se žalovaný zabýval též otázkou, zda uvedené „plnění“ bylo vůbec předmětem daně z přidané hodnoty v souladu s § 2 odst. 1 zákona o DPH, podle kterého předmětem daně z přidané hodnoty je dodání zboží nebo služeb za úplatu osobou povinnou k dani, s místem plnění v tuzemsku, přičemž dle § 4 téhož zákona úplatou je zaplacení v penězích nebo platebními prostředky nahrazujícími peníze nebo poskytnutí nepeněžitého plnění. V této otázce dospěl žalovaný k závěru, že tomu tak nebylo, neboť z předložených dokladů nevyplývá, že by mezi žalobcem a jeho údajným dodavatelem, společností FAS, vznikl oboustranný obchodně-závazkový vztah, ve kterém by vznikla za poskytnuté plnění finanční pohledávka, respektive zejména nebylo prokázáno, že by za uvedené plnění bylo zaplaceno. Co se týče faktury č. 24091 za zemní práce a za vyčištění pozemku, žalovaný konstatoval, že žalobce ani na výzvu správci daně nepředložil předávací protokol, nesdělil, kdy došlo k předání plnění a předložil výdajové pokladní doklady bez podpisu příjemce. Doložena byla objednávka prací a písemná odpověď na otázky, která byla ale nekonkrétní a mohla být sepsána, aniž došlo k uskutečnění plnění. Žalobce předložil žalovanému na výzvu dne 14.2.2007 k této faktuře opět výdajové pokladní doklady, přičemž bylo zjištěno, že doklady o zaplacení, které žalobce k této faktuře předkládal již v průběhu vytýkacího řízení, měly jiná čísla. Žalobce tedy dodatečně vystavoval výdajové pokladní doklady, nebo prováděl jejich přečíslování. Dle původního číslování výdajových pokladních dokladů za údajnou úhradu faktury č. 24091 byl doklad vystavený dne 10.2.2005 vystaven s nižším číslem než doklad za údajnou úhradu faktury č. 7404 ze dne 9.2.2005. Ze strany žalobce se jedná o závažné porušení zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů. V rozporu s § 7 téhož zákona nebylo účetnictví žalobce vedeno tak, aby podávalo věrný a poctivý obraz předmětu účetnictví a finanční situace účetní jednotky. V této souvislosti žalovaný uvedl, že žalobce mu mimo protokol sdělil, že fakturu č. 24091 opomněl uplatnit v přiznání za 4. čtvrtletí 2004, a proto podal k 30.6.2005 „dodatečné přiznání“, kde jí uplatnil. Na přiznání je uvedeno, že důvod pro podání dodatečného přiznání byl zjištěn dne 29.6.2005. Pokud ale platby probíhaly tak, že jak bylo deklarováno, musel by žalobce zjistit důvod pro podání dodatečného přiznání již v únoru, což vzbuzuje pochybnosti o tom, zda platby byly uskutečněny, případně zda faktura č. 24091 byla skutečně koncem roku vystavena. Žalobce sdělil žalovanému, že peníze přebíral pan I., a i když ten tvrdil, že výdajové pokladní doklady podepsal, na žádném z nich jeho podpis není. Na dotaz, jak mohl pan I. přebírat platby v únoru 2005, když firmu 7.1.2005 převedl na jinou osobu, žalobce odpověděl, že měl výpis z obchodního rejstříku ze dne 7.7.2005, kde tato změna nebyla provedena, takže jednal v dobré víře a v důvěře v obchodní rejstřík. Ověřil si, že dodavatel, společnost TOM-STAV, má potřebné oprávnění k provedení objednaných prací (což znamená, že předpokládal uskutečnění prací TOM-STAVem, který měl oprávnění k provádění staveb) a není mu známo, kdo konkrétní práce provedl, neboť nebylo důvodu toto zjišťovat. Na otázku, zda může doložit, že práce byly provedeny, sdělil, že fotodokumentaci týkající se těchto prací nemá, jednalo se o vyčištění areálu, hrubý úklid, demontáž příček nepodléhala stavebnímu povolení ani ohlášení, předávací protokol bude předložen, pokud existoval (předložen však nebyl). Osoby, které prováděly úklid, byly vpuštěny do areálu buď zaměstnancem žalobce, nebo byly klíče zapůjčeny panu I. To si žalobce již po dvou letech nepamatuje. Pan I. jako svědek v této věci uvedl, že byl zaměstnancem TOM-STAVU a k výběru peněz byl pověřen jednatelem na základě ústní dohody (pan C. je nekontaktní). Žádné doklady o odevzdání hotovosti do firmy si nebral. Peníze ale od žalobce přebíral a částku za ostrahu si z účtu vybral sám i v době, kdy jednatelkou společností byla paní S., u které má trvalé bydliště. Přesto však daňové povinnosti neuhradil. Na dotaz, kolik zaměstnanců pracovalo v areálu žalobce, svědek sdělil, že měl jednu odpovědnou osobu, která řídila všechny ostatní, byl to pan E., který zase mohl někoho určit. Vlastní práce prováděli pracovníci subdodavatele. To, kdo byl tímto subdodavatelem a jaké práce byly provedeny, si již nepamatuje, zpravidla to byli lidé z místa plnění. Prováděn byl úklid a vyčištění areálu a přemístění hmot. Na dotaz, zda byly prováděny nějaké stavební práce, sdělil, že se nepamatuje, možná malé opravy. Klíče si převzal a dal je k dispozici subdodavateli. Pan I. rovněž uvedl, že o plnění za firmu TOM-STAV vypovídal na Finančním úřadě v Liberci a za rok 2004 byl přítomen daňovému řízení na Finančním úřadě v Praze. Pan Ch. tam dopravil doklady za firmu a za období, kdy byl jednatelem, se k jednotlivým plněním vyjadřoval. Žalovaný v této věci dožádal místně příslušné správce daně, přičemž bylo zjištěno, že ve spise společnosti TOM-STAV se nacházejí dva protokoly sepsané s panem I. jako svědkem v souvislosti s kauzou pořízení zboží ze Slovenska a jeho prodeje a ve spise FAS je protokol, kde vypovídal ve věci, kdy zajišťoval obdobná plnění jako pro žalobce. Reklamní logo měl vyrábět pan Pakosta a stavební práce měly být zajišťovány subdodavatelsky, k čemuž sdělil, že žádné doklady již nemá a požadované spojení na pana Pakostu nedodal. V odpovědi na dožádání bylo žalovanému místně příslušným správcem daně sděleno, že uskutečnění plnění na dokladech 24082 a 24091 ani přijetí úhrady faktury 24091 nebylo prokázáno z důvodu nekontaktnosti daňového subjektu. Žalovaný z dožádání získal kopii deníku společnosti TOM-STAV za 4. čtvrtletí 2004 ve kterém ale nebyly nalezeny výdaje ani platby související s plněním z faktury č. 24091 prostřednictvím subdodavatelů. Žalovaný posuzoval, zda žalobce má z uvedené faktury nárok na odpočet a dospěl k závěru, že nikoli, neboť přijetí tohoto deklarovaného plnění od uvedeného dodavatele nebylo důkazními prostředky doloženo. K vlastnímu plnění byly žalobcem a panem I. poskytnuty pouze obecné informace, přičemž nebylo sděleno, kdo plnění uskutečnil, takže nebylo možné ověřit, zda tento „dodavatel“ plnění skutečně poskytl. Rozsah jednotlivých prací ani jejich objem žalobce neuvedl. Pan I. pouze obecně uvedl, že bylo prováděno vyčištění a úklid areálu a přemístění hmot, a to bez jakýchkoli dalších údajů o objemu vykonaných prací, počtu pracovníků provádějících pomocné práce, počtu odpracovaných hodin, použité technice atd., přestože od těchto údajů se obvykle odvíjí cena plnění. I když jedinými konkrétně uvedenými pracemi ve smlouvě byla oprava oplocení a demontáž příček, svědek je nezmínil. Proto byla v závěru protokolu položena otázka, jaké bourací práce byly prováděny. K tomu pouze sdělil, že v jedné budově byly papundeklové příčky, ale dle uzavřené smlouvy měla být provedena demontáž příček ve dvou budovách. Po zhodnocení všech důkazních prostředků dospěl žalovaný k závěru, že žalobce neprokázal přijetí plnění od firmy TOM-STAV a nedoložil, že uvedené práce byly uskutečněny tak, jak bylo deklarováno. Vzhledem ke skutečnosti, že předložené doklady o zaplacení nepotvrzují převzetí hotovosti firmou TOM-STAV, se žalovaný podobně jako v předchozím případě zároveň zabýval otázkou, zda deklarované plnění bylo vůbec předmětem daně z přidané hodnoty v souladu s § 2 odst. 1 zákona o DPH, a dospěl k závěru, že tomu tak nebylo. Z předložených dokladů totiž nevyplývá, že by mezi žalobcem a společností TOM-STAV vznikl oboustranný obchodně-závazkový vztah, ve kterém by vznikla za poskytnuté plnění finanční pohledávka, respektive nebylo prokázáno, že by za uváděné plnění bylo zaplaceno, případně že by vůči žalobci existovala pohledávka nebo byl vymáhán dluh. Ve vztahu k faktuře č. 24082 – ostraha a ochrana zboží a převoz peněz žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že správci daně nebylo kromě předložené smlouvy a uvedení celkového počtu km za jednotlivé měsíce (nárokované a uznané) nijak doloženo poskytnutí tohoto plnění, přestože správce daně přímo požadoval předložení objednávek jízd, rozpis veškerých jízd s ochranou z předmětné faktury, SPZ automobilů provádějících převoz zboží a peněz a jejich ochranu včetně sdělení, kdo plnění prováděl. Žalobce tedy nedoložil ani vlastní jízdy, které měly být předmětem ostrahy. Podle předložené dohody o ostraze osob a ochraně zboží a převozu hotovosti ze dne 23.2.2004 měl TOM-STAV sledovat automobil rozvážející zboží tak, aby nebylo zřejmé, že se jedná o doprovodné vozidlo, přičemž nesměly být kontaktovány osoby, které zboží rozvážely ani být informovány o ostraze. Odměna byla splatná až po devíti měsících ostrahy. Činností dodavatele za 38,44 Kč za km měla být pouze preventivní činnost za účelem předcházení poškození zdraví osob, poškození ztráty nebo zcizení převáženého zboží a hotovosti. V případě zjištění skutečností důležitých pro další výkon ostrahy měla být uskutečněna telefonická konzultace o stávající situaci s jednatelem žalobce a v případě hrozícího nebezpečí mělo být aktivně spolupracováno s policií, přičemž TOM-STAV se měl zdržet jakýchkoli ozbrojených konfliktů a manipulace se zbraněmi. Ačkoli byl žalobce správcem daně vyzván k předložení objednávek jízd, doložení rozpisu veškerých jízd s ochranou dle předmětné faktury, SPZ automobilů provádějících převoz zboží a peněz a jejich ochranu včetně sdělení, kdo plnění prováděl, žalobce tyto skutečnosti nedoložil. Předložen byl jen celkový počet najetých a odsouhlasených kilometrů za jednotlivé měsíce. Dle předloženého výpisu z účtu byla faktura žalobcem uhrazena převodem na účet firmy TOM-STAV. Jak již bylo uvedeno, pan I., i když firmu prodal, si peníze za „ostrahu“ vyzvedl sám, přičemž sdělil, že byl pověřen jednatelem na základě ústní dohody (pan C. je nekontaktní). Peníze z účtu ale vybral ještě v době, kdy jednatelkou byla paní S., u které má trvalé bydliště, a daňovou povinnost přesto neuhradil. Žalobce uvedl, že v rámci plánovaného rozvozu zboží nebo převozu hotovosti zpravidla v týdenních intervalech byl firmě TOM- STAV nahlášen požadavek na přistavení vozidel. Tato vozidla doprovázela auta žalobce nebo auta najatých dopravců. Kontakt zajišťoval pověřený zaměstnanec pan K., účast ostrahy na přepravě může potvrdit pan K. a pan B., zaměstnanci firmy. Konkrétní objednávky neexistují a doprovodná vozidla neměla označení. Na dotaz, zda existovala nějaká kontrola uskutečnění doprovodu, žalobce sdělil, že ne, že to bylo otázkou vzájemné důvěry. Pan I. na dotaz, jak byla služba objednávána, uvedl, že se s panem K. scházeli osobně a dohodly se podmínky, kdy se odjíždí. V této souvislosti žalovaný uvedl, že není jasné, proč se scházeli, neboť smlouva vycházela z předpokladu, že komunikace bude uskutečňována prostřednictvím mobilů. Na otázku, kdo ze zaměstnanců ostrahu prováděl, svědek I.sdělil, že většinou on, párkrát jel pan Š. a možná pan Č. Ostraha byla prováděna vozidly v majetku TOM-STAVu a autem pana I., které používal pro firmu. Na dotaz, jak je možné, že jednal s panem K., když ve smlouvě je uvedeno, že zaměstnanci nesmí být seznámeni s existencí ostrahy, sdělil, že mu byl jmenovaný představen, a tak s ním jednal. Na základě výše uvedených skutečností žalovaný dospěl k závěru, že žalobce neprokázal přijetí uvedeného plnění tak, jak bylo deklarováno. Žalobce se správcem daně řádně nespolupracoval a výzvami požadované důkazní prostředky nepředkládal, přičemž nebyly doloženy ani jízdy žalobce, které měly být předmětem ostrahy. Proto se žalovaný již nezabýval například otázkou, zda je reálné, aby při přistavení vozidla čtyřikrát měsíčně bylo možné ujet cca 9.000 km. Skutečná realizace předmětu plnění tak nebyla doložena a jeho přijetí nebylo prokázáno. Svá tvrzení o rozsahu plnění, počtu najetých kilometrů a nutnosti provádět doprovod žalobce nedoložil výkazy o sledovaných vozidlech. Žalobce sdělil žalovanému, že v případě pochybností o uskutečnění ostrahy navrhuje vyslechnout zaměstnance společnosti pana K. a pana B. Vzhledem k tomu, že na dotaz, zda existovala nějaká kontrola uskutečnění doprovodu, žalobce jednoznačně uvedl, že to bylo pouze otázkou vzájemné důvěry a nedoložil ani vlastní jízdy, které měly být předmětem ostrahy, postrádal by dle žalovaného výslech těchto svědků smysl. Tvrzení žalobce o poskytování plnění na bázi vzájemné důvěry vede k absenci schopnosti žalobce nést důkazní břemeno, což zůstává jeho odpovědností. Skutečnost, že byla doložena úhrada na účet společnosti TOM-STAV, neprokazuje, že bylo přijetí plnění prokázáno, když nebylo doloženo, za co bylo vlastně zaplaceno. V této souvislosti žalovaný poznamenal, že žalobce nevěděl, kdo a kdy mu předal prezentaci, komu předával peníze, zda ostraha byla uskutečněna atd. a po odvolacím orgánu se vlastně dožadoval toho, aby mu tyto skutečnosti zjistil prostřednictvím svědků, přičemž sám o těchto skutečnostech neměl povědomost. Dle mínění žalovaného je to však především příjemce služby, kdo je podle § 31 odst. 9 daňového řádu povinen nést důkazní břemeno a prokázat správnost a pravdivost údajů, které v přiznání uvedl. Přestože je povinností správce daně dbát, aby skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti byly zjištěny co nejúplněji, není daňové řízení založeno na zásadě vyšetřovací, ale na prioritní povinnosti daňového subjektu prokazovat to, co sám tvrdí. Po posouzení důkazních prostředků tedy žalovaný dospěl k závěru, že žalobce v rozporu s § 31 odst. 9 daňového řádu neprokázal, že za zdaňovací období prosinec 2004 přijal od výše uvedených dodavatelů plnění tak, jak bylo deklarována, a proto mu nárok na odpočet z těchto dokladů v souladu s § 72 a 73 zákona o DPH nenáleží. Žalobce nepředložil dostatečné důkazní prostředky prokazující skutečnou realizaci přijetí neuznaných plnění, a žalovaný se tak ztotožnil se závěrem správce daně. Zároveň konstatoval, že u faktury č. 7404 a č. 24091 nebylo ani prokázáno, že deklarovaná plnění byla poskytnuta za úplatu v souladu s § 2 zákona o DPH a u prezentace (faktura č. 7404) žalobce nedoložil ani její použití pro svou ekonomickou činnost, což je rovněž samo o sobě důvodem pro neuznání nároku na odpočet. Žalovaný se v odůvodnění napadeného rozhodnutí dále zabýval námitkami uplatněnými žalobcem v odvolání proti platebnímu výměru. Za neoprávněnou označil námitku, že po žalobci bylo požadováno prokazování skutečností a sdělování informací, které jsou mimo sféru jeho vlivu a které nemůže zjistit ani ověřit. V rámci prokazování přijetí plnění bylo na žalobci požadováno například doložení úhrad za zdanitelná plnění dodavatelům, doložení vlastních jízd, které měly být předmětem ostrahy, protokoly o předání, sdělení kdo a kdy zdanitelná plnění předal atd. Byly tedy požadovány důkazní prostředky a informace, které, pokud se plnění uskutečnila a byla přijata, tak jak žalobce v přiznání deklaroval, mohl žalobce poskytnout. Žalobce ale nevěděl nebo nemohl doložit, kdo a kdy mu předal prezentaci, komu předával peníze, zda byla skutečně poskytnuta ostraha, nedoložil úhradu dodavatelům (vyjma faktury 24082) a ani vlastní jízdy, které měly být předmětem ostrahy atd. V rozporu s § 31 odst. 9 daňového řádu ani na výzvu nedoložil důkazními prostředky přijetí zdanitelných plnění, která uvedl v přiznání. Také skutečnost, že jednatel žalobce měl plnění z faktury č. 7404 a č. 24091 uhrazovat, aniž si nechal potvrdit předání finančních prostředků v hotovosti ve výši několika miliónů, vede dle žalovaného ve svém důsledku k závěru, že skutečné předání finančních prostředků nebylo prokázáno. V této souvislosti bylo rovněž třeba přihlédnout ve smyslu § 2 odst. 3 daňového řádu ke skutečnosti, že vzhledem k neposkytování součinnosti „dodavatelů“ žalobce svým správcům daně nelze ani přijetí hotovosti a její účtování ověřit. Námitka žalobce obsažená v odvolání, že úhradu těchto faktur správci daně prokázal, se tak žalovanému jeví jako zcela neoprávněná. Žalobce v odvolání proti platebnímu výměru dále namítal, že má-li správce daně pochybnosti o důkazní hodnotě důkazních prostředků používaných daňovým subjektem ke splnění svého důkazního břemene, přenáší se důkazní břemeno z daňového subjektu na správce daně a je jeho povinností prokázat existenci takových skutečností, které vyvracejí věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetnictví, evidence či záznamů. Správce daně toto důkazní břemeno neunesl, neboť nepředložil důkaz vyvracející věrohodnost, průkaznost či správnost tvrzení daňového subjektu. Žalobce rovněž namítl, že jediným konkrétním důkazem byly výslechy svědků, které byly provedeny v rozporu s § 16 odst. 4 písm. e) daňového řádu, neboť žalobce nemohl klást svědkům otázky. Uvedené odvolací námitky nejsou dle míněné žalovaného oprávněné. Správce daně měl sice k dispozici také výpověď pana M., ale k protokolu o této výpovědi nemohl přihlížet vzhledem k tomu, že žalobce nebyl jednání účasten. Žalovaný k tomu dodal, že žalobce byl s tímto protokolem seznámen a že pan M. neměl o plnění z faktury č. 7404 žádnou povědomost, přestože smlouvu o dodání prezentace podepsal. Protokol sepsaný s panem Špačkem se týkal zdaňovacího období říjen 2004 a ke svědecké výpovědi jmenovaného se nikdo za žalobce přes sdělení o jejím konání nedostavil. Správce daně vycházel ze skutečnosti, že u firmy FAS bylo zjištěno, že se jedná o společnost bez zaměstnanců, její jednatel je ve výkonu trestu, přiznání bylo podáno, ale vykázaná daňová povinnost nebyla uhrazena. Protože při vytýkacím řízení za prosinec 2004 nebyly předloženy doklady ani nikterak prokázáno přijetí či uskutečnění plnění, byla vyměřena daň na vstupu i na výstupu ve výši 0,- Kč. Místně příslušný správce daně společnosti TOM-STAV sdělil, že požadované skutečnosti nebylo možné ověřit. Společnost nekomunikuje, za čtvrté čtvrtletí 2004 přiznání k DPH sice podala, ale na výzvy k předložení dokladů nereagovala a daňovou povinnost neuhradila. Zároveň měl správce daně povědomost o tom, že uvedené společnosti byly zapojeny do skupiny subjektů, jejichž účetnictví vedl Ing. Ch., přičemž nebyla odvedena daň z přidané hodnoty a nebylo prokázáno uskutečnění těchto plnění. K uvedeným skutečnostem byl správce daně v souladu s § 2 odst. 3 daňového řádu povinen přihlédnout. Proto u správce daně vznikly pochybnosti o tom, že se plnění uskutečnila a že je žalobce přijal. Z tohoto titulu byl žalobce vyzván k tomu, aby prokázal přijetí předmětných zdanitelných plnění od dodavatelů uvedených na dokladech. Bylo jasně deklarováno, že vznikly pochybnosti o skutečné realizaci přijatých plnění na dokladech uvedenými plátci a že bez prokázání realizace a přijetí plnění není možné považovat faktury, smlouvy, případně doklady o úhradě za jednoznačný důkazní prostředek, zvláště pokud deklarovaný dodavatel nespolupracuje se svým správcem daně. Vzhledem k uvedenému bylo důkazní břemeno na žalobci. Podle § 31 odst. 9 daňového řádu má plátce povinnost svá tvrzení uvedená v přiznání prokázat. K přechodu důkazního břemene na správce daně tedy nemůže dojít, neboť daňový subjekt svoje důkazní břemeno buď unese, a unese tedy nejen povinnost tvrzení, nýbrž i druhou část důkazního břemene, tedy povinnost své tvrzení doložit, přičemž je jeho věcí, jak tyto skutečnosti prokáže, nebo své důkazní břemeno neunese. Jestliže se daňovému subjektu nepodaří ani nabídnutými a provedenými důkazy prokázat skutečnosti jím tvrzené, není zbaven svého důkazního břemene. Buď musí předložit přesvědčivější důkazy, nebo nést důsledky za neunesení důkazního břemene. Správce daně nese důkazní břemeno ve všech případech uvedených v § 31 odst. 8 daňového řádu. Vzhledem k tomu, že tyto okolnosti v předmětném daňovém řízení nenastaly, neměl správce daně důkazní břemeno. Rozhodující pro neuznání nároku na odpočet tedy bylo, že žalobce nepředložil dostatečné důkazní prostředky prokazující přijetí deklarovaných plnění od uváděných dodavatelů a skutečnosti zjištěné u uváděných dodavatelů nedokládaly, že by těmito osobami byla plnění poskytnuta. Žalovaný tak dospěl k závěru, že daňová povinnost byla žalobci stanovena dokazováním ve správné výši, neboť žalobce v rozporu s § 2 odst. 9 daňového řádu řádně nespolupracoval a neprokázal přijetí plnění od výše uvedených společností. Přestože žalovaný v souladu s § 50 odst. 3 a 4 daňového řádu žalobci znovu sdělil důvody doměření daňových povinností i vzniklé pochybnosti a umožnil mu vyjádření a doložení dalších důkazních prostředků, které by prokázaly jeho tvrzení o chybném stanovení výše daně, žalobce této možnosti nevyužil a dostatečné důkazní prostředky prokazující přijetí deklarovaných plnění od uváděných dodavatelů nedoložil. Nárok na odpočet daně mu proto nenáleží. V souladu s § 31 odst. 9 daňového řádu musí plátce daně na výzvu prokázat všechny rozhodující skutečnosti k údajům, které uvedl ve svém daňovém přiznání, přičemž pouhé předložení daňové evidence, faktur, pokladních dokladů, bankovního výpisu, smluv atd. ještě neprokazuje, že došlo k faktickému přijetí předmětu fakturace v uvedeném rozsahu a od uvedeného plátce (zvláště, je-li zjištěno, že bylo manipulováno s čísly dokladů o zaplacení), neboť tyto doklady mohly být pořízeny, aniž by došlo k realizaci zdanitelného plnění, popřípadě skutečnými dodavateli mohli být jiní plátci než uvedení na zpochybněných dokladech, ale též neplátci daně. Pokud daňový subjekt neprokáže výše uvedené skutečnosti, pak faktury, jejichž údaje správce daně zpochybnil a jejichž správnost nebyla prokázána, nejsou daňovými doklady ve smyslu § 28 zákona o DPH a z takových dokladů na vstupu nemá daňový subjekt nárok na odpočet. Žalobce údaje deklarované na výše uvedených fakturách neprokázal,a proto mu nárok na odpočet z těchto dokladů nenáleží. Za neoprávněnou označil žalovaný rovněž odvolací námitku poukazující na to, že v protokolu ze dne 27.6.2005 není na první straně uvedeno datum, kdy bylo daňové řízení vedeno. Datum je pouze u podpisu při převzetí opisu a je zmíněno v textu. Protokol, respektive jeho počáteční část, tedy byla dle žalobce sepsána předem, což je v rozporu s § 12 odst. 2 daňového řádu, neboť protokol má pouze obsahovat souvislé vylíčení průběhu jednání. Žalovaný v této souvislosti uvedl, že účelem jednání bylo seznámit žalobce se závěry vytýkacího řízení, a proto musel být do protokolu sepsán celý průběhu řízení včetně uvedení důkazních prostředků předložených žalobcem, zjištění z dožádání a vyhodnocení oprávněnosti uplatněného nároku na odpočet, přičemž tato část musela být předem sepsána v počítači, neboť se jednalo o přesné vylíčení celého průběhu vytýkacích řízení za říjen a prosinec 2004 s daty, čísly jednacími atd. Po přečtení této části protokolu byly sepsány námitky žalobce proti závěrům vytýkacích řízení, vyjádření správce daně k těmto námitkám a bylo zaznamenáno i jednání ve věci předložení dalších důkazních prostředků. Protokol tedy obsahuje souvislé vylíčení děje a má všechny náležitosti vyžadované ustanovením § 12 daňového řádu. K tomu žalovaný poznamenal, že v případě předem připraveného protokolu porušení § 12 daňového řádu nespatřuje a že takovýto postup naopak kvalifikuje jako dobrou přípravu správce daně, která šetří čas daňového subjektu. Žalovaný uzavřel, že žalobce v rozporu s § 31 odst. 9 daňového řádu ani na výzvy neprokázal, že za zdaňovací období prosinec 2004 přijal od výše uvedených dodavatelů plnění tak, jak bylo na zkoumaných dokladech deklarováno, a proto mu nárok na odpočet z těchto dokladů v souladu s § 72 a 73 zákona o DPH nenáleží. Navíc žalobce u prezentace (faktura č. 7404) nedoložil ani použití tohoto plnění pro svou ekonomickou činnost, což je samo o sobě důvodem pro neuznání nároku na odpočet. Dle přesvědčení žalovaného se jednalo o účelové jednání, kterého se účastnilo více subjektů a jehož cílem bylo pouze získání nároku na nadměrný odpočet z rozpočtu státu. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. V žalobě namítl, že žalovaný porušil ust. § 31 odst. 8 písm. c) daňového řádu tím, že neunesl důkazní břemeno, dále že porušil základní zásadu daňového řízení, a sice zásadu zákonnosti obsaženou v § 2 odst. 1 daňového řádu. Vytkl žalovanému, že nepřipustil navrhovaný důkaz výslechem svědka M., neuznal jeho nárok na odpočet daně v rozporu s ustanovením § 72 zákona o DPH a porušil čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Žalobce uvedl, že v průběhu vytýkacího řízení doložil správci daně všechny důkazy, které dokazovaly jeho tvrzení uvedená v daňovém přiznání k DPH za zdaňovací období prosinec 2004. Jako důkazní prostředky byly předloženy vlastní hmotné výsledky zdanitelného plnění, DVD prezentace, dohoda o ostraze a ochraně zboží a převozu hotovosti, měsíční podklady pro vyúčtování ostrahy, dále byla správci daně zaslána odpověď na výzvu týkající se stavebních úprav v areálu společnosti a byly doloženy úhrady jednotlivých zdanitelných plnění dodavatelům. Ze skutečnosti, že žalobce nese důkazní břemeno podle § 31 odst. 9 daňového řádu, nemohou pro žalobce, a to zejména s ohledem na § 31 odst. 8 písm. c) téhož zákona, který důkazní břemeno ohledně existence skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetnictví a jiných povinných evidencí či záznamů vedených daňovým subjektem, přesouvá na správce daně, plynout další důkazní povinnosti, které zákon daňovému subjektu neukládá. Žalobce nemůže prokazovat skutečnosti, jež jsou zcela mimo sféru jeho vlivu a které nemůže, ať již z důvodů zákonných překážek nebo z důvodu faktického stavu věci, zjistit a ověřit (na tomto místě žalobce poukázal na „některé požadavky správce daně vyplývající z výzvy ze dne 21.9.2005 č.j. 286445/05/010934/6030), pokud prokázal obsahem svých povinných evidencí, jakož i záznamem faktické realizace služby, že zdanitelné plnění spočívající ve výrobě DVD prezentace samo o sobě bylo dodáno a zaplaceno a že byly přijaty služby deklarované na daňových dokladech č. 24082 a č. 24091. K doložení svých tvrzení žalobce také (v daňovém řízení) navrhl vyslechnout svědka pana P. I., který byl odpovědný za provedení zemních prací a za ostrahu a převoz peněz od dodavatele TOM-STAV. S poukazem na § 31 odst. 8 písm. c) daňového řádu žalobce uvedl, že ke splnění svého důkazního břemene používá své účetnictví a další povinné evidence a záznamy, které jsou souhrnně označovány jako důkazní prostředky. Má-li správce daně či žalovaný pochybnosti o jejich důkazní hodnotě, přenáší se ve smyslu citovaného ustanovení důkazní břemeno ze žalobce na správce daně, nebo žalovaného, a jejich povinností je pak prokázat existenci takových skutečností, které věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetnictví, evidence či záznamů zcela vyvracejí. K naplnění povinnosti založené § 31 odst. 8 písm. c) daňového řádu nepostačí pouhé pochybnosti o tvrzení daňového subjektu a správnosti předložených důkazních prostředků, ale správce daně musí zcela jednoznačným způsobem věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost takových důkazních prostředků jinými důkazními prostředky vyvrátit. Leží-li důkazní břemeno na správci daně, nepostačí k závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno, pouhé popření skutečností tvrzených žalobcem, aniž by správce daně provedl další dokazování, které je pro věc zásadní. Ze všech dostupných listinných materiálů, zejména protokolů o ústním jednání, je dle názoru žalobce patrné, že správce daně ani žalovaný důkazní břemeno neunesli, neboť nepředložili jediný konkrétní důkaz vyvracející věrohodnost, průkaznost či správnost tvrzení žalobce. Vztah dodavatelů žalobce a jeho subdodavatelů je pro posouzení nároku žalobce na odpočet DPH irelevantní, neboť tato skutečnost je rozhodná především pro posouzení daňových povinností dodavatele. Žalobce dále namítl, že vzhledem k tomu, že vytýkací řízení vedené správcem daně bylo vedeno velice „zvláštním“ způsobem, prováděl hodnocení a doplňování důkazů žalovaný. Napadené rozhodnutí je však celé založeno na spekulacích a není nijak podloženo důkazními prostředky vyvracejícími žalobcova tvrzení. Celé hodnocení důkazních prostředků vychází z dožádaných informací od jednotlivých správců daně, týkajících se dodavatelů nebo subdodavatelů žalobce. Neplnění daňových povinností či jiných povinností vyplývajících z dalších právních předpisů dodavateli či subdodavateli žalobce však nemůže být bráno k tíži žalobce při posuzování nároku na odpočet DPH podle § 72 a 73 zákona o DPH. Zmíněná ustanovení hovoří jednoznačně o podmínkách uplatnění nároku na odpočet daně u přijatých zdanitelných plnění bez návaznosti na úhrady za jednotlivá plnění za podmínky, že dodání zboží či služeb bylo za úplatu. Vzhledem ke skutečnosti, že všechna zdanitelná plnění přijatá žalobcem byla za úplatu, daňové doklady byly zaúčtovány v účetnictví žalobce a zdanitelná plnění byla dodavatelům uhrazena, má žalobce za to, že dostál všem podmínkám nároku na odpočet daně. Tvrzení žalovaného o změně systémového data počítače při zhotovení DVD prezentace pokládá žalobce za spekulativní závěr nemající oporu v důkazních prostředcích. Ve smlouvě o zhotovení DVD prezentace je uvedeno, že tato bude zhotovena nejpozději do 30.6.2005, z čehož nelze vyvodit závěr, že nemohla být zhotovena již k 30.12.2004. To, zda byly provedeny další úpravy této prezentace, není pro vlastní uskutečnění zdanitelného plnění rozhodné, protože k faktickému dodání DVD prezentace došlo před vystavením daňového dokladu za zhotovení DVD prezentace a případné úpravy neměly vliv na skutečnost, že DVD prezentace byla dodána. Rovněž posuzování toho, zda zhotovená DVD prezentace splňuje určitá kvalitativní a informativní hlediska, není rozhodné pro uplatnění nároku na odpočet daně. Zákon o DPH rovněž nestanoví podmínku časové použitelnosti přijatého plnění, protože v ust. v § 72 a 73 užívá zákonodárce slovo „použije“. Vzhledem k využitelnosti přijatého zdanitelného plnění v jakémkoliv čase po jeho přijetí nelze vázat nárok na odpočet daně na dosud prošlé časové období, neboť plnění může být využito kdykoliv v budoucnu při budování a udržování image a obchodní politiky žalobce. Závazkový vztah mezi žalobcem a jeho dodavateli není nutno uzavírat v písemné formě. Byl-li uzavřen písemně (žalobce ani jeho dodavatel tento písemný vztah nijak nerozporují či nezpochybňují) a závazky z tohoto vztahu byly oboustranně splněny, není žalovaný oprávněn tento vztah rozporovat, prohlašovat za neplatný či jinak do tohoto vztahu zasahovat a zpochybňovat jej. Jestliže žalobce uzavřel pro něj nevýhodný smluvně závazkový vztah, nemůže žalovaný tímto smluvním vztahem podmiňovat nárok na odpočet daně, protože taková podmínka nároku na odpočet v zákoně o DPH obsažena není. Žalobce dále namítl, že platba za přijaté plnění nemusí nutně znamenat zjištění důvodů pro podání dodatečného daňového přiznání, zejména je-li účetnictví vedeno dodavatelským způsobem. Při úhradách žalobce plnil svou závazkovou povinnost a vůbec mu nebylo známo, proč daňový doklad nebyl zahrnut do standardního zpracování daňového přiznání za zdaňovací období prosinec 2004. Při kontrole před podáním přiznání k dani z příjmů právnických osob bylo zjištěno neuplatnění nároku na odpočet DPH, a proto bylo v souladu s daňovým řádem podáno dodatečné přiznání k DPH za prosinec 2004. Žalobce má tedy za to, že plně prokázal přijetí zdanitelných plnění, která správce daně i žalovaný v průběhu řízení zpochybňovali, a naopak že správce daně ani žalovaný nesdělili žalobci, jakými konkrétními důkazy vyvrací všechna tvrzení žalobce a jím předložené důkazy včetně svědeckých výpovědí, které rovněž potvrdily přijetí zdanitelných plnění. Žalovaný při hodnocení důkazů pouze spekulativně překrucoval a vykládal důkazy předložené žalobcem. Spekulace o zfalšování plných mocí k zastupování dodavatele žalobce je rovněž ničím nepodložené tvrzení bez relevantních důkazů, které by tuto skutečnost potvrdily, a to s ohledem na protokoly o ústních jednáních, ve kterých se ve zmocněních hovoří jednak svědkem I., ale též zmocněncem, panem M. Neprovedení navrhovaného výslechu pana M., považuje žalobce za popření jeho práv, neboť právě tento svědek mohl potvrdit všechny skutečnosti týkající se zastupování a jednání za dodavatele. Nárok na odpočet daně nemůže být vázán na plnění daňových povinností dodavatelů a subdodavatelů žalobce, neboť žalobce nenese žádnou odpovědnost za činnost či chování jiných daňových subjektů. V souladu se zásadou zákonnosti upravenou v § 2 daňového řádu a v souladu s Listinou základních práv a svobod může žalobce činit vše, co mu zákon nezakazuje, a žalovaný naopak jen to, k čemuž je ze zákona zmocněn. Hodnocení důkazů uvedené v napadeném rozhodnutí pokládá žalobce za účelové a ničím nepodložené. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu v plném rozsahu zamítl. Ve vyjádření k žalobě označil žalobní námitky, včetně tvrzení, že bylo porušeno ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, za neoprávněné s tím, že s většinou uplatněných námitek a s předloženými důkazními prostředky se již vypořádal v napadeném rozhodnutí. Žalovaný nesouhlasí s tvrzením žalobce, že hodnocení důkazních prostředků bylo účelové a ničím nepodložené. Uvedl, že v souzené věci byl žalobce vyzván k prokázání nároku na odpočet daně z jím deklarovaných plnění, a důkazní břemeno tak spočívalo na něm, přičemž po žalobci nebyly požadovány informace a důkazní prostředky týkajících se okolností, kterých nebyl účasten. Bylo na žalobci, aby správnost a pravdivost údajů na pochybných fakturách prokázal, nicméně žalobce na výzvu správce daně a žalovaného tuto povinnost v rozporu s § 31 odst. 9 daňového řádu nesplnil. Jestliže správce daně i žalovaný vyzvali žalobce k prokázání realizace přijatých zdanitelných plnění, vyzvali jej tím k prokázání skutečností, které uvedl do svého daňového přiznání. K přechodu důkazního břemene na správce daně dochází jen tehdy, pokud žalobce předloženými důkazními prostředky prokáže přijetí plnění od uvedeného plátce tak, jak bylo deklarováno. To však žalobce neprokázal. Vzhledem k tomu, že na výdajových pokladních dokladech za platby v hotovosti za výrobu DVD prezentace (celková částka 3,272.500,- Kč) a za zemní práce včetně vyčištění pozemku (celková částka 1,279.250,- Kč), které si žalobce sám vystavil a podepsal, není podpis ani razítko příjemce hotovosti, nepovažuje žalovaný -na rozdíl od žalobce tyto doklady za doložení úhrady předmětných plnění. Pan I. sice přebírání hotovosti za společnosti FAS a TOM-STAV od žalobce ústně potvrdil, když uvedl, že za FAS část peněz převzal on a část pan M., aniž specifikoval, které z plateb převzal, zároveň však tvrdil, že podepisoval výdajové pokladní doklady, nicméně jeho podpis se na žalobcem předložených dokladech nenalézá a jeho tvrzení tak ztrácí na pravdivosti. Výpověď pan I. byla posouzena jako nedůvěryhodná též z dalších důvodů, jak je uvedeno v napadeném rozhodnutí. Navíc žalobce část pokladních dokladů nepodepsaných příjemci hotovosti již dříve předložil správci daně, přičemž při jejich dalším předložení žalovanému bylo zjištěno, že došlo k přečíslování těchto dokladů, což je v hrubém rozporu se zákonem o účetnictví a nelze vyloučit, že výdajové pokladní doklady byly vystavovány dodatečně. Žalovaný ve vyjádření k žalobě dále poukázal na to, že společnost FAS neměla žádné zaměstnance a její jediný jednatel a společník pan Bok je ve výkonu trestu. Společnost v přiznáních uvedené daňové povinnosti neuhrazovala a při vytýkacím řízení za uvedené období žádná plnění neprokázala, daň na vstupu i výstupu jí byla vyměřena ve výši 0,- Kč. Správce konkurzní podstaty žádné doklady této společnosti neobdržel, přičemž zástupci společnosti do vstupu do konkurzu byli právě pan M. a pan I. Společnost TOM-STAV včetně jejího jednatele je nekontaktní. Pan I. společnost prodal Ing. S., která bydlí na stejné adrese jako on, a ta společnost obratem prodala panu C. ze Slovenské republiky. Za čtvrté čtvrtletí 2004 bylo touto společností přiznání k DPH sice podáno, ale doměřená daň nebyla uhrazena a při vytýkacím řízení nebyly předloženy doklady na vstupu. Obě tyto společnosti byly zapojeny do řady subjektů, jejichž účetnictví vedl Ing. Ch., na kterého správce daně podal trestní oznámení (toto bylo podáno i na společnost FAS), přičemž nebyla odváděna daň z přidané hodnoty a nebylo prokázáno uskutečnění zdanitelných plnění. K tvrzení žalobce, že zjištění u dodavatelů a subdodavatelů jsou irelevantní, žalovaný uvedl, že k těmto skutečnostem byl správce daně naopak podle § 2 odst. 3 daňového řádu povinen přihlédnout a nemohl je zcela pominout právě s ohledem na ostatní zjištěné skutečnosti. Jedná-li se o dvě různé daňové povinnosti, jež jsou ovšem úzce spojeny společným skutkovým dějem, který je rozhodný pro určení daňových povinností obou subjektů, nemůže správce daně v jednom řízení zcela opomenout výsledky daňového řízení druhého. Opačný postup by byl v rozporu se zákazem libovůle a neodůvodněně nerovného zacházení. K námitce žalobce, že pokud uzavřel s dodavatelem písemně závazkový vztah a závazky z tohoto vztahu byly splněny, nemůže žalovaný tento vztah zpochybňovat, žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že je oprávněn zkoumat skutečnou realizaci přijetí deklarovaných plnění jak z pohledu předmětu, tak i rozsahu plnění, a také otázku přijetí plnění od konkrétního plátce. Protože se jedná o plnění mezi dvěma plátci, považuje žalovaný skutečnosti zjištěné u přímého dodavatele za důležité pro posouzení a stanovení správné daňové povinnosti. Ze šetřených okolností však realizace zdanitelných plnění nevyplynula. O tom, že se žalobce vědomě účastnil podezřelých obchodů, svědčí dle žalovaného mj. i fakt, že jím předložené výdajové pokladní doklady za výrobu prezentace a za zemní práce a vyčištění pozemku nejsou potvrzeny údajnými dodavateli. K námitce žalobce, že z daňového řízení nelze dovodit závěr, že prezentace na DVD nemohla být zhotovena již k 30.12.2004, žalovaný uvedl, že pokud byla prezentace na DVD ještě následně upravována, jak vypověděl svědek pan I., muselo by existovat ještě další DVD s pozdějším datem vytvoření a poslední změny, přičemž tuto opravenou prezentaci měl žalobce využívat pro svoji ekonomickou činnost. Žalobce ale se žalovaným v tomto směru nespolupracoval a žádné vysvětlení ani důkazní prostředky, např. upravené DVD, nepředložil. Nedokázal sdělit okolnosti převzetí prezentace ani to, od koho DVD převzal, a pouze uvedl, že na tuto otázku odpoví někdo ze svědků. Jak bylo uvedeno v napadeném rozhodnutí, postup kdy daňový subjekt okolnosti přijetí plnění odmítne sdělit a odkazuje pouze na svědky, je v rozporu s tím, že daňové řízení je založeno na prioritní povinnosti daňového subjektu prokazovat to, co sám uvádí, nikoli na zásadě vyšetřovací, jak vyplývá též z rozsudku NSS ze dne 16.3.2007 č.j. 8 Afs 99/2005-81. Navíc nelze ani porovnat tvrzení žalobce s tvrzením svědka. Ke zjištění, že fotografie areálu na DVD, ze kterých je zřejmé, že vzhledem ke stavu vegetace nemohly být pořízeny koncem roku 2004, ale až v roce 2005, se žalobce vůbec nevyjádřil. Smlouvu s FAS uzavřel dne 6.12.2004 s tím, že DVD prezentace bude zhotovena k 30.6.2005. K žalobní námitce stran neprovedení výslechu pana M. žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že žalobce dle protokolu ze dne 14.2.2007 výpověď pana M. požadoval za tím účelem, aby mu jmenovaný dosvědčil, že od něj v hotovosti převzal část ze 3,272.500,- Kč za prezentaci na DVD, na což neměl příjemcem podepsané doklady. Vzhledem k tomu, že hlavním důvodem neuznání nároku žalobce na odpočet bylo to, že neprokázal přijetí plnění v souladu s údaji na faktuře, nemohla výpověď pana M. ve věci přebírání hotovosti zvrátit rozhodnutí žalovaného, přičemž sám žalobce v podané žalobě uvádí, že nárok na odpočet je bez návaznosti na úhrady za plnění (k předávání peněz mělo docházet v lednu až v červenci 2005). Žalovaný chtěl přesto výpověď jmenovaného uskutečnit, i když dle jeho názoru byla nadbytečná a byla požadována jen z důvodu zpomalování řízení. Pan M. se ale žalovanému, stejně jako správci daně, vyhýbal a jeho předvedení nebylo realizovatelné, neboť v reakci na předvolání začal měnit adresy a nebylo zřejmé, kde se vlastně zdržuje (žalovaný na tomto místě odkázal na protokol ze dne 6.6.2007). Ve věci žalobcem předložené plné moci pana M., na které byl zcela identický podpis jako na plné moci pana I., žalovaný uvedl, že okolnost, zda pan M. byl či nebyl zástupcem společnosti FAS, neměla na napadené rozhodnutí vliv, neboť pan M. plnění nepředával a žalovaný vycházel z výpovědi pana I., který byl údajně přímým účastníkem poskytnutí plnění. Podle žalovaného byl pan M. zástupcem společnosti FAS, ale žalobci se vzhledem k jeho nekontaktnosti nepodařilo jeho plnou moc získat. Uvedením pochybností o plné moci pana M. předložené žalobcem chtěl žalovaný jenom poukázat na skutečnost, že mu žalobce předkládal pochybné důkazní prostředky – přečíslované výdajové pokladní doklady a plnou moc pana M. se zcela identickým podpisem, jako měla plná moc pana I. K otázce uplatnění zdanitelného plnění pro ekonomickou činnost v určité době žalovaný poznamenal, že dle § 47 daňového řádu dochází k prekluzi již po třech letech a poté daň nelze doměřit. Proto je žalovaný toho názoru, že na žalobci oprávněně požadoval doložení toho, že přijaté plnění uplatněné v daňovém přiznání bude použito pro ekonomickou činnost, což je jedna ze základních podmínek uznání nároku na odpočet. K uplatnění faktury až v dodatečném přiznání žalovaný uvedl, že pozdní uplatnění faktury nebylo důvodem pro neuznání odpočtu. K tvrzení žalobce, že mu není známo, proč faktura nebyla zúčtována, žalovaný pouze poznamenal, že na okolnost neuplatnění faktury se mohl žalobce dotázat svého zpracovatele účetnictví. K poukazu žalobce na výzvu správce daně ze dne 21.9.2005 žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že žalobce předložil fakturu č. 24091 za zemní práce a vyčištění pozemku uskutečněné v místě, kde měl mít svou provozovnu. Správce daně proto předpokládal, že žalobce byl přítomen plnění a ve výzvě žádal o poskytnutí základních informací o přijetí tohoto plnění. Žalobce na dotaz správce daně, kdo a jakou technikou plnění uskutečnil, pouze uvedl, že mu toto není známo a že nebyl důvod to zjišťovat. Až v odvolacím řízení při jednání se žalovaným sdělil jednatel žalobce, že plnění nebyl přítomen a pan I., jednatel deklarovaného dodavatele, vypověděl, že plnění byla uskutečňována subdodavatelsky a že si již nepamatuje, kdo byl tímto subdodavatelem. Výzva správce daně byla vzhledem k informacím, které od žalobce obdržel, formulována správně, nicméně žalobce dostatečné vysvětlení v dané věci neposkytl. V napadeném rozhodnutí žalovaný toliko zmínil, že se nezabýval cenou ani kvalitou prezentace na DVD, i když měla neostrý obraz a malé rozlišení. Žalobce toto vyjádření v podané žalobě napadl s tím, že pro uplatnění nároku na odpočet daně není rozhodné posuzování toho, zda zhotovená DVD prezentace splňovala určitá kvalitativní a informativní hlediska. To ale žalovaný nikdy nedeklaroval a nezabýval se ani cenou, jejíž výše se při souhrnném hodnocení důkazních prostředků jeví jako účelová s tím, že právě vzhledem ke kvalitě prezentace nesměřoval cíl žalobce k vlastní propagaci, ale k čerpání odpočtu, který nebyl do státního rozpočtu odveden. Nárok na odpočet posuzoval žalovaný hlavně na základě toho, zda žalobce prokázal přijetí deklarovaných plnění v souladu s údaji uvedenými na fakturách a zda byly splněny zákonné podmínky pro jeho uplatnění. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s.ř.s.). V posuzované věci vyšel soud z následně uvedené právní úpravy: Podle § 2 odst. 1 zákona o DPH, ve znění účinném pro rozhodné zdaňovací období, předmětem daně je a) dodání zboží nebo převod nemovitosti anebo přechod nemovitosti v dražbě (dále jen "převod nemovitosti") za úplatu osobou povinnou k dani, s místem plnění v tuzemsku, b) poskytnutí služby za úplatu osobou povinnou k dani, s místem plnění v tuzemsku, c) pořízení zboží z jiného členského státu Evropské unie (dále jen "členský stát") za úplatu, uskutečněné v tuzemsku osobou povinnou k dani nebo právnickou osobou, která nebyla založena nebo zřízena za účelem podnikání, a pořízení nového dopravního prostředku z jiného členského státu za úplatu osobou, která není osobou povinnou k dani, d) dovoz zboží s místem plnění v tuzemsku. Podle § 4 odst. 1 písm. a/ zákona o DPH se pro účely tohoto zákona úplatou rozumí zaplacení v penězích nebo platebními prostředky nahrazujícími peníze nebo poskytnutí nepeněžitého plnění. Podle § 28 odst. 2 zákona o DPH běžný daňový doklad musí obsahovat a) obchodní firmu nebo jméno a příjmení, popřípadě název, dodatek ke jménu a příjmení nebo názvu, sídlo nebo místo podnikání plátce, který uskutečňuje plnění, b) daňové identifikační číslo plátce, který uskutečňuje plnění, c) obchodní firmu nebo jméno a příjmení, popřípadě název, dodatek ke jménu a příjmení nebo názvu, sídlo nebo místo podnikání osoby, pro kterou se uskutečňuje plnění, d) daňové identifikační číslo, pokud je osoba, pro kterou se uskutečňuje plnění, plátcem, e) evidenční číslo daňového dokladu, f) rozsah a předmět plnění, g) datum vystavení daňového dokladu, h) datum uskutečnění plnění nebo datum přijetí platby, a to ten den, který nastane dříve, i) jednotkovou cenu bez daně, a dále slevu, pokud není obsažena v jednotkové ceně, j) základ daně nebo výši platby, k) základní nebo sníženou sazbu daně nebo sdělení, že se jedná o plnění osvobozené od daně, a odkaz na příslušné ustanovení tohoto zákona, l) výši daně uvedenou v korunách a haléřích, popřípadě zaokrouhlenou na desítky haléřů nahoru. Podle ust. § 72 odst. 1 zákona o DPH nárok na odpočet daně má plátce, pokud přijatá zdanitelná plnění použije pro uskutečnění své ekonomické činnosti. Nárok na uplatnění odpočtu daně vzniká dnem uskutečnění přijatého zdanitelného plnění nebo dnem přijetí platby, pokud platba je přijata plátcem, který uskutečňuje zdanitelné plnění, přede dnem uskutečnění zdanitelného plnění. Podle ust. § 73 odst. 1 zákona o DPH plátce prokazuje nárok na odpočet daně daňovým dokladem, který byl vystaven plátcem a byl zaúčtován podle zvláštního právního předpisu, popřípadě evidován podle § 100 u plátců, kteří nevedou účetnictví. V případě splátkového nebo platebního kalendáře je tato podmínka splněna zaúčtováním platby ve prospěch plátce uskutečňujícího zdanitelné plnění, popřípadě jejím zaevidováním podle § 100 u plátců, kteří nevedou účetnictví. Podle ust. § 101 odst. 1 zákona o DPH plátce je povinen do 25 dnů po skončení zdaňovacího období podat daňové přiznání na tiskopisu předepsaném Ministerstvem financí, a to i v případě, že mu nevznikla daňová povinnost, pokud zákon nestanoví jinak. Vlastní daňová povinnost je splatná ve lhůtě pro podání daňového přiznání, s výjimkou daně u dovezeného zboží podle § 20, u kterého je splatnost daně stanovena celními předpisy. Podle § 2 odst. 1 daňového řádu při správě daně jednají správci daně v řízení o daních (dále jen "daňové řízení") v souladu se zákony a jinými obecně závaznými právními předpisy, chrání zájmy státu a dbají přitom na zachování práv a právem chráněných zájmů daňových subjektů a ostatních osob zúčastněných na daňovém řízení. Podle § 2 odst. 3 daňového řádu při rozhodování hodnotí správce daně důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom přihlíží ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo. Podle § 31 odst. 8 daňového řádu správce daně prokazuje a) doručení vlastních písemností daňovému subjektu, b) existenci skutečností rozhodných pro užití právní domněnky a nebo právní fikce, c) existenci skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetnictví a jiných povinných evidencí či záznamů, vedených daňovým subjektem, d) existenci skutečností rozhodných pro uplatnění zákonných sankcí. Podle § 31 odst. 9 daňového řádu daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. Podle článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem. Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Soud nejprve považuje za nutné zdůraznit, že uplatnění nároku na odpočet daně je vždy do jisté míry formální, neboť se odvíjí od formálního listinného důkazu – daňového dokladu, jímž plátce podle § 73 odst. 1 zákona o DPH prokazuje nárok na odpočet daně. Jak konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30.6.2005 čj. 7 As 39/2003 – 55, prokazování nároku na odpočet je prvotně záležitostí dokladovou, současně je však třeba respektovat soulad skutečného stavu se stavem formálně právním. To znamená, že ani doklady se všemi požadovanými náležitostmi nemohou být podkladem pro uznání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty, není-li prokázáno, že k uskutečnění zdanitelného plnění fakticky došlo tak, jak je v dokladech prezentováno. Důkaz daňovým dokladem je pouze formálním důkazem dovršujícím hmotněprávní aspekty skutečného provedení zdanitelného plnění. Jestliže zdanitelné plnění nebylo uskutečněno, nemůže být důkazní povinnost naplněna pouhým předložením, byť formálně správného, daňového dokladu. Daňový doklad, který jen simuluje uskutečnění zdanitelného plnění, není relevantním důkazem a jeho předložení může vést k formulaci požadavku směřujícího k dokázání hmotněprávního úkonu, tj. k důkazu existence zdanitelného plnění (viz nález ze dne 15. 5. 2001, sp. zn. IV. ÚS 402/99). Samotná smlouva proto nemusí být dostatečným doložením uskutečnění zdanitelného plnění. Pokud tedy daňový subjekt není schopen předložit dostatečné důkazy o tom, jakým konkrétním způsobem byla zdanitelná plnění realizována, neunese důkazní břemeno. Pro uznání nároku na odpočet nejsou rozhodné jen formální náležitosti předloženého a řádně zaúčtovaného daňového dokladu, ale stav faktický, tj. faktické přijetí zdanitelného plnění, které musí být uskutečněno jiným plátcem daně. Z výše uvedených závěrů obsažených v citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu však nelze dovodit, že je-li fakticky prokázáno uskutečnění zdanitelného plnění, stává se daňový doklad pro dokazování zcela právně bezvýznamným. Význam daňového dokladu, kterým plátce prokazuje nárok na odpočet daně, se v průběhu řízení nijak nemění. Od tohoto dokladu, jehož obligatorní náležitosti jsou stanoveny zákonem, se totiž odvíjí směr případného dokazování, neboť v případě vzniklých pochybností plátce daně prokazuje, že k uskutečnění zdanitelného plnění fakticky došlo tak, jak je v daňovém dokladu prezentováno. Jinými slovy řečeno daňový subjekt prokazuje, že jiný plátce uskutečnil zdanitelné plnění deklarované na příslušném daňovém dokladu (prokazování uskutečnění jiných zdanitelných plnění je nerozhodné) a že on právě toto plnění v uvedeném rozsahu od plátce deklarovaného na dokladu přijal a následně je použil při svém podnikání. Pokud daňový subjekt prokáže všechny tyto skutečnosti, prokáže tím soulad skutečného stavu se stavem formálně právním, jenž je zachycen na příslušném daňovém dokladu, a pouze v takovém případě je na místě jím uplatněný a správcem daně zpochybněný nárok na odpočet daně uznat. Souladem skutečného stavu se stavem formálně právním, který daňový subjekt v řízení prokazuje, je nutno rozumět shodu uskutečněného a daňovým subjektem přijatého zdanitelného plnění (jeho předmětu a rozsahu) se zdanitelným plněním deklarovaným na daňovém dokladu, jakož i shodu mezi subjektem – jiným plátcem, který měl dle daňového dokladu zdanitelné plnění pro daňový subjekt uskutečnit, a subjektem, od kterého daňový subjekt uplatňující nárok na odpočet zdanitelné plnění skutečně přijal. V souzené věci vznikly správci daně pochybnosti o oprávněnosti nároku na odpočet daně uplatněného žalobcem v daňovém přiznání za čtvrté čtvrtletí 2004 ohledně zdanitelných plnění, která měl žalobce přijmout podle faktur č. 7404, č. 24091 a č. 24082 od svých dodavatelů, společností FAS a TOM-STAV. K pochybnostem správce daně vedla jednak celková výše žalobcem uplatněného nadměrného odpočtu a rovněž zjištění ohledně jmenovaných společností, která vyplynula z dožádání u jim místně příslušných správců daně (nesoučinnost těchto společností se správci daně, neplnění daňových povinností, nekontaktnost aj.). Uvedená zjištění dle náhledu soudu prokazují oprávněnost pochybností správce daně o tom, zda zdanitelná plnění deklarovaná na sporných fakturách byla podložena skutečným přijetím zdanitelných plnění žalobcem právě od těchto společností. Na základě vzniklých pochybností byl správce daně oprávněn požadovat, aby žalobce prokázal, že předmětná zdanitelná plnění od plátců uvedených na těchto fakturách skutečně přijal. K doložení a prokázání těchto skutečností také směřovaly výzvy správce daně ze dne 28.4.2005, ze dne 21.9.2005, jakož i výzva žalovaného ze dne 4.1.2007, jimiž byl žalobce vyzván k prokázání oprávněnosti uplatněného nároku na odpočet daně, tj. k prokázání faktického přijetí zdanitelných plnění uvedených na správcem daně zpochybněných fakturách od deklarovaných dodavatelů a též k prokázání použití přijatých zdanitelných plnění pro svou ekonomickou činnost. Důkazní břemeno ohledně prokázání těchto skutečností tížilo žalobce. Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu vztahující se k otázce působení důkazního břemene v daňovém řízení platí, že daňový subjekt zásadně prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván (§ 31 odst. 9 daňového řádu). Přestože je povinností správce daně dbát, aby skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti byly zjištěny co nejúplněji, a není v tom vázán jen návrhy daňových subjektů (odst. 2 citovaného ustanovení), není daňové řízení založeno na zásadě vyšetřovací, ale na prioritní povinnosti daňového subjektu dokazovat vše, co sám tvrdí. Není proto povinností správce daně tvrdit a prokázat, jaký byl úmysl účastníků smluvního vztahu a co sledovali uzavřením určité smlouvy. Naopak, daňový subjekt je odpovědný za to, že jím předložené důkazní prostředky budou konkrétní a budou prokazovat jeho tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9.2.2005, čj. 1 Afs 54/2004 - 125, www.nssoud.cz, a rozhodnutí publikované pod č. 94/2004 Sb. NSS). V rozsudku ze dne 9.2.2005, čj. 1 Afs 54/2004 – 125 se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou přechodu důkazního břemene z daňového subjektu na správce daně (§ 31 odst. 9 a § 31 odst. 8 daňového řádu). Dospěl přitom k závěru, že ustanovení § 31 odst. 8 daňového řádu se použije až tehdy, podaří-li se daňovému subjektu prokázat skutečnosti, které prokazuje podle § 31 odst. 9 daňového řádu, předkládá-li hodnověrné důkazy pro své tvrzení, avšak správce daně je nepřijme. Pak je skutečně na správci daně, aby prokázal, že důkazy subjektem předložené nejsou sto obstát. V souzené věci nebyl žalobce správcem daně ani odvolacím orgánem vyzván k prokazování čehokoliv, ale naopak pouze k prokázání toho, co sám tvrdil. Žalobce byl tím, kdo uplatnil nárok na odpočet daně a kdo tvrdil, že platil za plnění fakturovaná spornými fakturami a že tato plnění přijal od konkrétních plátců. Bylo proto jeho povinností prokázat, že se tato zdanitelná plnění fakticky uskutečnila. Správce daně na žalobci nepožadoval prokazování skutečností nad rámec zákona a nezatěžoval jej daňovými povinnostmi jiných subjektů. Není pravdou, že by správce daně na žalobci požadoval prokázání skutečností, které jsou mimo sféru jeho vlivu a které nemohl zjistit a ověřit. Skutečnosti, k jejichž prokázání byl žalobce správcem daně a následně též žalovaným vyzván, se týkaly jeho daňové povinnosti, resp. jím uplatněného nároku na odpočet daně. Poukazuje-li žalobce v podané žalobě nekonkrétně na „některé požadavky správce daně“ vyplývající z výzvy ze dne 21.9.2005, pak k tomu soud uvádí, že z odpovědí samotného žalobce ze dne 11.10.2005 a 1.11.2005 na tuto výzvu založených ve správním spise je evidentní, že předmětná výzva směřovala k prokázání skutečností týkajících se přijetí zdanitelného plnění uvedeného ve faktuře č. 24091 vystavené společností TOM-STAV. Žalobci lze obecně přisvědčit v tom, že jím uplatněný nárok na odpočet daně nemůže být vázán na plnění daňových povinností ze strany jeho dodavatelů a subdodavatelů, neboť žalobce nenese odpovědnost za chování jiných daňových subjektů. Důvodem pro neuznání žalobcem vykázaného nadměrného odpočtu však nebylo zjištění správce daně o tom, že žalobcovi dodavatelé (společnosti FAS a TOM-STAV) neplnili řádně své daňové povinnosti a jsou nekontaktní, ale závěr o neunesení důkazního břemene žalobcem, k němuž správce daně i žalovaný dospěli na základě hodnocení provedených důkazních prostředků. Skutečnost, že u deklarovaných dodavatelů zdanitelných plnění se nepodařilo ověřit faktické uskutečnění zdanitelného plnění, vyvolala u správce daně zcela oprávněné pochybnosti o uskutečnění tohoto plnění (§ 43 odst. 1 daňového řádu). Bylo pak pouze a jenom na žalobci, aby tyto pochybnosti vyvrátil, a to předložením jiných důkazů prokazujících přijetí zdanitelných plnění od deklarovaných plátců v uváděném rozsahu. Vzhledem k tomu, že žalobcem předložené důkazní prostředky neprokazují, jaká plnění a v jakém rozsahu přijal a že tato plnění přijal právě od společností FAS a TOM-STAV, nelze než přisvědčit žalovanému, že žalobce neunesl důkazní břemeno, které ho v daňovém řízení tížilo. Co se týče hodnocení důkazních prostředků, nelze než konstatovat, že soud se plně ztotožňuje se závěry, k nimž žalovaný dospěl v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Za zcela neopodstatněné považuje soud námitky žalobce, že žalovaný při hodnocení důkazů pouze spekulativně překrucoval a vykládal důkazy předložené žalobcem a že celé hodnocení důkazních prostředků je účelové, nepodložené a vychází pouze z dožádaných informací od jednotlivých správců daně, týkajících se dodavatelů nebo subdodavatelů žalobce. Opak je pravdou. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí lze seznat, že žalovaný hodnotil veškeré v řízení provedené důkazy, nikoliv pouze zjištění, která učinil na základě dožádání u správců daně místně příslušných dodavatelům žalobce. Jím provedené hodnocení je založeno na logických úvahách, které žalobce v podané žalobě nevyvrátil. Pokud jde o fakturu č. 7404 týkající se výroby prezentace, má soud má ve shodě s názorem žalovaného za to, že žalobcem předložené důkazní prostředky neprokazují, že žalobce uvedené zdanitelné plnění skutečně přijal od společnosti FAS. Přes výzvu správce daně žalobce v řízení nedoložil protokol o předání prezentace, doklady o úhradě faktury a nesdělil, kdo konkrétně prezentaci vyrobil a předal. Výdajové pokladní doklady o úhradě v hotovosti, které žalobce předložil žalovanému dne 14.2.2007, neobsahují podpis ani razítko příjemce, a nepotvrzují tak převzetí hotovosti společností FAS. Žalobce ostatně ani nevěděl, komu ze zástupců této společnosti byla hotovost předávána a pro ověření této skutečnosti požadoval výslech pana I. a pana M. Nevěděl ani to, kdo a kdy mu prezentaci předal a uváděl, že na tuto otázku odpoví někdo ze svědků. Takový postup však nelze akceptovat, neboť je to žalobce jakožto daňový subjekt, kdo je povinen tvrdit konkrétní, pro posouzení věci významné skutečnosti, které mají být předmětem dokazování. Výpověď svědka I., která měla potvrdit uskutečnění zdanitelného plnění, jak bylo deklarováno na předmětné faktuře, žalovaný právem označil za nevěrohodnou. Jmenovanému svědkovi, ačkoliv měl vystupovat jako zástupce společnosti FAS, nebyla známa adresa jediné provozovny firmy, kde měl uskutečňovat administrativní činnost a ukládat a vybírat peníze. Svědek nevěděl ani to, jaké platby od žalobce vlastně přijal a kdo měl hradit daňové povinnosti společnosti. Tvrdil, že výdajové pokladní doklady žalobci podepisoval, avšak žalobcem předložené výdajové pokladní doklady žádný podpis příjemce neobsahují. Jeho výpověď proto nelze považovat za důkazní prostředek prokazující poskytnutí uvedeného plnění žalobci tak, jak bylo deklarováno spornou fakturou. Námitka, že pro uplatnění nároku na odpočet daně není rozhodné posuzování toho, zda zhotovená DVD prezentace splňuje určitá kvalitativní a informativní hlediska, je v dané věci bezpředmětná. Jak žalovaný výslovně konstatoval v odůvodnění napadeného rozhodnutí, nezabýval se při posuzování oprávněnosti nároku žalobce na odpočet daně z faktury č. 7404 otázkou ceny, za kterou bylo možné předmětnou prezentaci vyrobit, ani kvalitou poskytnuté prezentace, ale tím, zda bylo v souladu s § 72 a § 73 zákona o DPH a § 31 odst. 9 daňového řádu prokázáno, že toto plnění bylo přijato od firmy FAS a že bylo žalobcem použito pro ekonomickou činnost. Rovněž nelze souhlasit s tvrzením žalobce, že pro vlastní uskutečnění zdanitelného plnění není rozhodné, zda byly provedeny další úpravy prezentace. Podle výpovědi svědka I. měly být po 30.12.2004 prováděny další úpravy prezentace. V takovém případě však nelze prezentaci předloženou správci daně, v jejíchž vlastnostech je uvedeno, že datum poslední změny bylo 30.12.2004, považovat za konečnou verzi prezentace, ale za pouhý návrh předložený žalobci ke schválení v souladu se zněním „Smlouvy o prezentaci firmy“ ze dne 6.12.2004. Za podstatné soud považuje rovněž zjištění žalovaného, že součástí předložené prezentace jsou fotografie areálu firmy, které dle zobrazené vegetace nemohly být pořízeny koncem roku 2004. I toto zjištění prokazuje nevěrohodnost tvrzení žalobce, že DVD prezentace byla zhotovena dne 31.12.2004. Podle ust. § 72 odst. 1 věta prvá zákona o DPH nárok na odpočet daně má plátce, pokud přijatá zdanitelná plnění použije pro uskutečnění své ekonomické činnosti. Nárok na odpočet tedy zákon výslovně podmiňuje použitím přijatého zdanitelného plnění plátcem pro uskutečnění své ekonomické činnosti. Soud odmítá argumentaci žalobce, že podmínkou pro uznání nároku na odpočet daně nemůže být prokázání toho, že přijaté zdanitelné plnění použil pro uskutečnění své ekonomické činnosti, kterou žalobce opírá o tvrzení, že plnění v podobě DVD prezentace může při budování a udržování image a obchodní politiky využít kdykoliv v budoucnu. Nárok na odpočet vzniká za současného splnění několika podmínek. První z nich je skutečnost, že plátce daně přijal zdanitelné plnění uskutečněné jiným plátcem, druhou podmínkou pak je fakt, že plátce použil přijaté plnění pro uskutečnění své ekonomické činnosti. Musí zde tedy být věcná a časová souvislost přijatých zdanitelných plnění se zdanitelnými plněními vlastními, jimiž plátce realizuje svou ekonomickou činnost. Pouze taková přijatá zdanitelná plnění, u kterých lze dovodit souvislost s vlastními zdanitelnými plněními uskutečněnými v rámci ekonomické činnosti daného subjektu, zakládají nárok na odpočet daně; v opačném případě se o přijatá zdanitelná plnění použitá pro uskutečnění své ekonomické činnosti nejedná (viz obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27.10. 2004, čj. 2 Afs 6/2004-67). Vzhledem ke značnému časovému odstupu daňového řízení od data uskutečnění zdanitelného plnění spočívajícího ve zhotovení prezentace považuje soud za správný závěr žalovaného, že žalobce v řízení neprokázal použití tohoto plnění pro uskutečnění své ekonomické činnosti (dne 14.2.2007 žalobce do protokolu uvedl, že předmětnou prezentaci k propagaci firmy na internetu dosud nevyužil). Tato skutečnost sama o sobě vylučuje uznání nároku na odpočet daně. Žalovaný v řízení nikterak nezpochybňoval platnost závazkového vztahu uzavřeného dne 6.12.2004 mezi žalobcem a FAS, jehož předmětem mělo být zhotovení prezentace firmy za úplatu, ani neposuzoval ekonomickou výhodnost tohoto vztahu pro žalobce. V souladu se zákonem na žalobci požadoval prokázání faktického přijetí předmětného zdanitelného plnění od plátce uvedeného na faktuře a rovněž prokázání použití předmětné prezentace pro uskutečnění ekonomické činnosti žalobce. Nic z toho žalobce v řízení neprokázal. Opodstatněné jsou rovněž úvahy žalovaného o hodnocení důkazních prostředků vztahujících se k faktuře č. 24091 vystavené společností TOM-STAV, jíž byla žalobci fakturována celková částka 1.279.250,- Kč za „zemní práce a vyčištění pozemku v areálu jeho firmy v obci Řídký“ s datem uskutečnění zdanitelného plnění 23.12.2004. Ke zdanitelnému plnění deklarovanému touto fakturou byly ze strany žalobce a též svědka pana I. poskytnuty pouze obecné informace, přičemž nebylo sděleno, kdo konkrétně plnění uskutečnil, takže nebylo možné ověřit, zda tento subdodavatel plnění skutečně poskytl. Žalobce ani na výzvu správci daně nepředložil předávací protokol, nesdělil, kdy mělo dojít k předání plnění a neuvedl rozsah jednotlivých prací ani jejich objem. Výdajové pokladní doklady, které správci daně k této faktuře předložil, opět neobsahovaly podpis příjemce. Správcem daně bylo navíc zjištěno, že doklady o zaplacení, které žalobce k této faktuře předkládal v průběhu vytýkacího řízení, měly jiná čísla (dle původního číslování výdajových pokladních dokladů za údajnou úhradu faktury č. 24091 byl doklad vystavený dne 10.2.2005 vystaven s nižším číslem než doklad za údajnou úhradu faktury č. 7404 ze dne 9.2.2005), což znamená, že žalobce vystavoval výdajové pokladní doklady dodatečně, nebo prováděl jejich přečíslování. Svědek I. ve své výpovědi pouze obecně uvedl, že bylo prováděno vyčištění a úklid areálu a přemístění hmot, aniž by sdělil jakékoliv další údaje o objemu vykonaných prací, počtu pracovníků provádějících pomocné práce či počtu odpracovaných hodin. Vlastní práce podle něj prováděli pracovníci subdodavatele, avšak kdo byl tímto subdodavatelem a jaké práce byly provedeny, si svědek již nepamatoval. Vzhledem k výše uvedenému nelze než přitakat závěru žalovaného, že žalobce neprokázal přijetí deklarováno zdanitelného plnění od firmy TOM-STAV. Stejně jako tomu bylo u faktury č. 7404, i v tomto případě žalovaný právem dovodil, že žalobce v řízení neprokázal ani to, že k přijetí deklarovaného plnění došlo za úplatu, neboť jím předložené doklady o zaplacení nepotvrzují převzetí hotovosti firmou TOM-STAV. Nebylo tak prokázáno, že zdanitelná plnění deklarovaná fakturami č. 7404 a č. 24091 byla předmětem daně z přidané hodnoty, jehož obligatorním zákonným znakem podle § 2 odst. 1 písm. a/, b/ zákona o DPH je právě úplatnost. Přestože žalobce namítá opak, úhrady těchto zdanitelných plnění deklarovaným dodavatelům z jeho strany doloženy nebyly. Za řádné doložení této skutečnosti nelze v žádném případě považovat výdajové pokladní doklady, které neobsahují podpis příjemce hotovosti. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že důvodem pro neuznání nároku žalobce na odpočet daně ze sporné faktury č. 24091 nebyla skutečnost, že žalobce tuto fakturu uplatnil až v dodatečném daňovém přiznání podaném dne 1.7.2005. Důvodem neuznání nároku žalobce na odpočet daně ze sporných faktur nebyly ani pochybnosti správce daně o pravosti podpisu na žalobcem předložené plné moci pana M. Argumentace žalobce, že mu nebylo známo, proč faktura č. 24091 nebyla zahrnuta do standardního zpracování daňového přiznání za zdaňovací období prosinec 2004 a že neuplatnění nároku na odpočet daně bylo z jeho strany zjištěno až při kontrole před podáním přiznání k dani z příjmů právnických osob, jakož i nesouhlas žalobce s pochybnostmi správce daně o plné moci pana M. jsou proto z hlediska posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí irelevantní, neboť se zcela míjí s důvody, pro které správní orgán uplatněný nárok na odpočet daně neuznal. Soud pokládá za přiléhavé také hodnocení důkazních prostředků provedené žalovaným, které se upíná k faktuře č. 24082 vystavené společností TOM-STAV, jíž byla žalobci fakturována celková částka 2.118.200,- Kč „za ostrahu a ochranu zboží a převozu peněz při prodeji po ČR, SK“ s datem uskutečnění zdanitelného plnění 11.12.2004. Jediné, co žalobce v této souvislosti správci daně předložil, byla dohoda o ostraze osob a ochraně zboží a převozu hotovosti ze dne 23.2.2004 a uvedení celkového počtu nárokovaných a uznaných kilometrů za jednotlivé měsíce. Žalobce správci daně i přes jeho výzvu nepředložil objednávky jízd, rozpis jízd s ochranou vztahující se k předmětné faktuře, ani SPZ automobilů provádějících převoz zboží a peněz a jejich ochranu. Nedoložil tedy žádným způsobem, které konkrétní jízdy měly být předmětem ostrahy, což znamená, že neprokázal rozsah zdanitelného plnění deklarovaného spornou fakturou. Žalovaný správně dovodil, že pouhé doložení úhrady faktury na účet společnosti TOM-STAV neprokazuje přijetí zdanitelného plnění, když nebylo doloženo, za co bylo vlastně zaplaceno. Tvrzení, že toto plnění bylo poskytováno na bázi vzájemné důvěry, nemůže žalobce zprostit jeho důkazního břemene ohledně prokázání oprávněnosti uplatněného nároku na odpočet daně. Jak již bylo uvedeno shora, daňové řízení je založeno na prioritní povinnosti daňového subjektu dokázat to, co sám tvrdí (§ 31 odst. 9 daňového řádu). Této povinnosti si musí být každý daňový subjekt vědom, a proto by měl ve vlastním zájmu již od doby přípravy realizace zdanitelného plnění cíleně shromažďovat jakékoliv důkazy o jeho uskutečnění. Pokud tak nečiní a spokojí se s tím, že přijímá zdanitelná plnění od svých smluvních partnerů „na bázi vzájemné důvěry“, z vlastní vůle se vystavuje riziku neunesení důkazního břemene při prokazování relevantních skutečností v daňovém řízení. Lze shrnout, že důkazní prostředky, které žalobce v průběhu řízení správci daně předložil (DVD prezentace, dohoda o ostraze osob a ochraně zboží a převozu hotovosti ze dne 23.2.2004, měsíční podklady pro vyúčtování ostrahy s uvedením počtu nárokovaných a uznaných kilometrů, odpověď žalobce na výzvu správce daně týkající se stavebních úprav v areálu společnosti aj.) ani výpověď svědka I. nejsou dostatečně konkrétní, hodnověrné a neprokazují, že žalobce za zdaňovací období prosinec 2004 přijal od výše uvedených dodavatelů plnění tak, jak byla deklarována spornými fakturami. Žalobci se tedy nepodařilo prokázat skutečnosti, které prokazuje podle § 31 odst. 9 daňového řádu, nepředložil správci daně hodnověrné důkazy k prokázání svých tvrzení, a k přenesení důkazního břemene na správce daně (§ 31 odst. 8 daňového řádu) proto ve smyslu závěrů obsažených ve shora citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9.2.2005, čj. 1 Afs 54/2004 – 125 v daném případě nedošlo. Soud shledal neopodstatněnou rovněž námitku, v níž žalobce vytýká žalovanému neprovedení navrženého výslechu svědka M. Jak je patrno z obsahu spisového materiálu (protokol ze dne 6.6.2007), předvedení pana M. nebylo realizovatelné vzhledem k jeho nekontaktnosti. V reakci na předvolání totiž jmenovaný začal měnit adresu svého pobytu a nebylo zřejmé, na kterém místě se vlastně zdržuje. Podle protokolu ze dne 14.2.2007 mělo být výslechem svědka pana M. prokázáno žalobcovo tvrzení, že jmenovaný od něj převzal v hotovosti část ze 3,272.500,- Kč za prezentaci na DVD. Hlavním důvodem neuznání nároku žalobce na odpočet daně z faktury č. 7404 však byla skutečnost, že žalobce v řízení neprokázal, zda vůbec, kdy a od koho prezentaci na DVD přijal a že toto plnění použil pro uskutečnění své ekonomické činnosti, a správce daně ani žalovaný proto nepochybili, když navržený důkaz neprovedli, neboť výpověď pana M.ve věci přebírání hotovosti nemohla nijak zvrátit rozhodnutí o neuznání nároku žalobce na odpočet daně. Jediné pochybení žalovaného soud spatřuje v tom, že důvody, pro které nebyl výslech pana M. proveden, neuvedl v napadeném rozhodnutí. Vzhledem ke zřejmé nadbytečnosti tohoto důkazu pro rozhodnutí ve věci samé nicméně nelze toto pochybení považovat na takovou vadu řízení, která by měla za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí. S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem a citovaným zákonným ustanovením má soud ve shodě s názorem žalovaného za to, že žalobce (a nikoliv správce daně či žalovaný) v řízení neunesl důkazní břemeno a v rozporu s § 31 odst. 9 daňového řádu neprokázal, že za zdaňovací období prosinec 2004 přijal od výše uvedených dodavatelů plnění tak, jak byla deklarována spornými fakturami. U faktur č. 7404 a č. 24091 navíc nebylo žalobcem prokázáno, že deklarovaná plnění mu byla poskytnuta za úplatu ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o DPH a u zdanitelného plnění deklarovaného fakturou č. 7404 žalobce nedoložil ani použití tohoto plnění pro uskutečňování své ekonomické činnosti. Žalovaný proto právem dovodil, že nárok na odpočet z těchto dokladů žalobci podle § 72 a 73 zákona o DPH nenáleží. Námitku, ve které je žalovanému vytýkáno porušení článku 38 odst.2 Listiny základních práv a svobod, žalobce nijak blíže nespecifikoval, a soud proto může na tuto námitku reagovat pouze v obecné rovině. Podle uvedeného článku Listiny základních práv a svobod má každý právo na to, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Na těchto právech žalobce v daňovém řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí a které je zásadně neveřejné, zkrácen nebyl. Správce daně i žalovaný jednali v řízení v úzké součinnosti se žalobcem, komunikovali s ním při ústních jednáních a poskytli mu dostatek prostoru k tomu, aby se mohl k věci samé vyjádřit, což také žalobce činil, o čemž svědčí např. jeho odpovědi na jednotlivé výzvy správce daně či žalovaného. Žalobci také nic nebránilo, aby v průběhu daňového řízení uplatňoval návrhy důkazů k prokázání rozhodných skutečností. Žalobce tedy nebyl nijak zkrácen na svém právu vyjádřit se ke všem učiněným zjištěním a navrhnout důkazy k prokázání svých tvrzení o oprávněnosti uplatněného nároku na odpočet daně. Jím předložené důkazní prostředky pak žalovaný v napadeném rozhodnutí řádně posoudil; v jejich hodnocení soud žádné pochybení neshledal. Soud tedy neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Za splnění podmínek zakotvených v ust. § 51 odst. 1 s.ř.s. soud o věci samé rozhodl bez nařízení jednání. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., neboť žalobce nebyl ve sporu úspěšný a žalovanému žádné náklady v řízení nevznikly.

Poučení