9 Ca 54/2008 - 34

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudců Mgr. Martina Kříže a JUDr. Ivanky Havlíkové v právní věci žalobce: D. F., zast. JUDr. Koljou Kubíčkem, advokátem se sídlem Praha 4, Urbánkova 3360, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem Praha 1, nábřeží Ludvíka Svobody 12, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30.11.2007 čj. 173/2007-190-TAXI/3 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Magistrát hlavního města Prahy, odbor dopravy rozhodnutím ze dne 13.4.2007 č.j. MHMP 161369/2007/DOP-T/Fu-rozd (dále jen „rozhodnutí správního orgánu prvního stupně“) rozhodl, že žalobce jako provozovatel taxislužby porušil dne 2.12.2006 ust. § 21 odst. 11 písm. a) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silniční dopravě“) v návaznosti na ust. § 12 odst. 2 a § 14 odst. 3 vyhl. č. 478/2000 Sb., kterou se provádí zákon o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhl. č. 478/2000 Sb.,“) tím, že nezajistil, aby ve vozidle taxislužby Mercedes E 290 TD, SPZ: AKY 18-81, evidenční číslo vozidla taxislužby: 15-F006 byl průkaz o způsobilosti řidiče taxislužby vystaven při výkonu taxislužby a umístěn na viditelném místě ve vozidle taxislužby, tj. čelně vystaven na přístrojové desce vozidla, před pravým předním sedadlem spolujezdce, nezakrytý a dobře čitelný. Tímto jednáním byla naplněna skutková podstata správního deliktu uvedeného v § 35 odst. 3 písm. h) zákona o silniční dopravě, za což byla žalobci uložena pokuta ve výši 10.000,- Kč. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně byla současně žalobci podle § 79 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) uložena povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1.000,- Kč. Rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku žalovaný zamítl odvolání podané žalobcem proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a toto rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný konstatoval, že dne 2.12.2006 byla na Václavském náměstí v Praze 1 ze strany Magistrátu hl. m. Prahy, odboru dopravy jakožto dopravního úřadu v rámci výkonu státního odborného dozoru v silniční dopravě na úseku taxislužby provedena kontrola vozidla SPZ: AKY 18-81 provozovaného a řízeného žalobcem jako provozovatelem taxislužby s trvalým pobytem i místem podnikání Husova 157, Velké Popovice. Při kontrole bylo zjištěno, že ve vozidle byla umístěna pouhá barevná kopie průkazu o způsobilosti řidiče taxislužby, čímž se měl žalobce dopustit porušení ust. § 21 odst. 11 písm. a) zákona o silniční dopravě v návaznosti na ust. § 12 odst. 2 vyhl. č. 478/2000 Sb. O provedené kontrole a zjištěném porušení povinnosti byl na místě sepsán protokol č. 021206/3/Žk. Žalobce byl seznámen s obsahem tohoto protokolu a převzal jeho kopii. Dopisem ze dne 4.12.2006 podal proti protokolu námitky o kterých rozhodl dopravní úřad rozhodnutím ze dne 12.12.2006 tak, že jim nevyhověl. Dopisem ze dne 30.1.2007 oznámil správní orgán prvního stupně žalobci zahájení správního řízení ve věci porušení zákona o silniční dopravě. Žalobce se k zahájenému správního řízení vyjádřil dopisem ze dne 15.2.2007. K oznámení o ukončení dokazování a výzvě k seznámení s podklady rozhodnutí ze dne 27.2.2007 se žalobce již nevyjádřil. Žalovaný se dále v odůvodnění napadeného rozhodnutí vypořádal s jednotlivými námitkami uplatněnými žalobcem v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o uložení pokuty. Odvolací námitky opřel žalobce o tvrzení, že nebylo zjištěno, zda přepravní služby v době prováděné kontroly nabízel, neboť střešní svítilna nebyla při příjezdu ke kontrolovanému vozidlu ani v době prováděné kontroly rozsvícena. Toto tvrzení je základem žalobcova názoru, že nebyl povinen umístit předmětný průkaz v kontrolovaném vozidle vůbec. Žalovaný konstatoval, že žalobce na podporu svých tvrzení neuvedl žádný důkaz, a nesplnil tak povinnost označit důkazy na podporu svých tvrzení zakotvenou v § 52 správního řádu. Nepodložená tvrzení účastníka řízení sama o sobě nejsou způsobilá zpochybnit skutkový stav věci zjištěný provedenou kontrolou, a proto k nim žalovaný dále nepřihlížel. V této souvislosti poukázal na to, že v protokolu o kontrole se výslovně uvádí, že kontrolované vozidlo mělo při příjezdu k němu svítilnu rozsvícenou, což znamená, že bezprostředně před uskutečněním kontroly byly žalobcem nabízeny přepravní služby. Povaha tohoto zjištění a jeho těsná časová návaznost na zahájení kontroly umožňují přiřadit ho ke zjištěním o skutečném stavu věci. Na tomto zjištění nic nemění případná skutečnost, že svítilna v době prováděné kontroly již rozsvícena nebyla. Pozitivní odpověď na otázku, zda v době prováděné kontroly byly žalobcem nabízeny přepravní služby či nikoli, vyplývá dle názoru žalovaného mj. i ze skutečnosti, že žalobce neměl střešní svítilnu sejmutou, případně zakrytou neprůhledným krytem mechanicky na ní upevněným. Ani další okolnosti daného případu vyplývající z protokolu o kontrole, jako např. skutečnost, že žalobce se v nočních hodinách (00.30 hod.) nacházel ve vozidle označeném jako vozidlo taxislužby (včetně svítilny a barevné kopie průkazu o způsobilosti řidiče taxislužby) a zaparkovaném na veřejně přístupné komunikaci, která je turisticky velmi frekventovaná (Václavské náměstí), nesvědčí o pravdivosti tvrzení žalobce o tom, že nevykonával taxislužbu. S ohledem na všechny výše uvedené důvody považuje žalovaný skutečnost, že žalobce v době prováděné kontroly vykonával taxislužbu, za prokázanou bez důvodných pochybností. Z toho dovozuje, že žalobce měl za povinnost mít v kontrolovaném vozidle umístěn průkaz o způsobilosti řidiče taxislužby. K odvolací námitce žalobce, že zákon mu neukládá mít ve vozidle originál průkazu, žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že příslušná ustanovení právních předpisů o taxislužbě sice neuvádí výslovně, že se jedná o originál průkazu, avšak tento požadavek vyplývá zejména z obecně používaných legislativních pravidel vztahujících se k úpravě způsobu vyjádření konkrétní váhy a relevance určitých dokladů požadovaných v různých souvislostech různými předpisy. Je-li požadován určitý doklad a v návaznosti na to není výslovně uvedena kopie tohoto dokladu, platí, že se jedná o originál požadovaného dokladu. Úředně ověřená kopie dokladu může mít stejnou relevanci jako originál jen v těch případech, kdy je příslušná právní úprava uvádí současně a výslovně, čímž dává pomyslné rovnítko mezi jejich relevanci. Připuštění obou variant vypovídá o rovné váze těchto dokladů přikládané zákonem ke vztahu k požadavkům na účinné provedení případné kontroly. Jedná se o situaci, kdy zákon pro účely případné kontroly ze strany státních orgánů považuje za dostačující, že ke kontrole budou předloženy úředně ověřené kopie dokladů (např. osvědčení obce o úspěšném vykonání zkoušky řidiče taxislužby ve smyslu § 21 odst. 11 písm. b) zákona o silniční dopravě, doklad o školení řidičů z povolání podle § 12 odst. 1 vyhl. č. 478/2000 Sb., nebo doklad o lékařské prohlídce podle § 12 odst. 1 téže vyhlášky). Toto se ovšem nevztahuje na institut průkazu o způsobilosti řidiče taxislužby, v souvislosti se kterým zákon o silniční dopravě nezmiňuje jeho kopii a dokonce ani úředně ověřenou kopii, ale uvádí jednoznačnou formulaci, která nepřipouští jinou variantu kromě dokladu v originální podobě. Zřejmě nejvýznamnějším důvodem k vysvětlení toho, proč příslušná právní úprava vyžaduje průkaz o způsobilosti řidiče v originální podobě, jsou dle žalovaného logické souvislosti vyplývající z právní úpravy institutu zadržení tohoto dokladu podle § 21 odst. 13 zákona o silniční dopravě, respektive z potřeby zajištění aplikace tohoto institutu. Účinné zadržení průkazu o způsobilosti řidiče taxislužby je možné zajistit jen za předpokladu, že ve vozidle je k dispozici průkaz v originální podobě, neboť jenom v tomto případě nastává zadržením příkazu následek sledovaný příslušnou právní úpravou, tj. ten, že práci řidiče taxislužby nemůže vykonávat osoba, která nemá průkaz o způsobilosti řidiče vykonávat taxislužbu (§ 9 odst. 2 písm. e) zákona o silniční dopravě). Uvedený právní rozbor dle přesvědčení žalovaného jasně prokazuje, že požadavky příslušných ustanovení zákona o silniční dopravě se mohou týkat pouze originální podoby průkazu o způsobilosti řidiče taxislužby. Žalovaný se Proto ztotožnil s názorem správního orgánu prvního stupně, že žalobce porušil povinnost provozovatele taxislužby uvedenou ve výroku odvoláním napadeného rozhodnutí. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný následně uvedl, že pokutu za správní delikt, kterého se žalobce dopustil, může správní orgán podle § 35 odst. 3 písm. h) zákona o silniční dopravě stanovit až do výše 750.000,- Kč. Podle § 36 odst. 2 zákona o silniční dopravě správní orgán při stanovení výše pokuty přihlíží k závažnosti, významu a době trvání protiprávního jednání a k rozsahu způsobené škody. Vzhledem ke skutečnosti, že v době prováděné kontroly byl žalobce držitelem platného průkazu o způsobilosti řidiče taxislužby, byla výše uložené pokuty správním orgánem prvního stupně správně stanovena na spodní hranici zákonné sazby. Absenci průkazu o způsobilosti řidiče taxislužby ve vozidle však nelze bagatelizovat vzhledem k porušení zájmu na účinném provedení kontroly a ohrožení zájmu na účinné aplikaci institutu zadržení tohoto průkazu. Institut zadržení průkazu způsobilosti řidiče taxislužby se vztahuje k velmi závažným porušením povinností zákona o silniční dopravě a sleduje naplnění veřejného zájmu na zajištění kvality poskytovaných přepravních služeb taxislužbou tím, že zadržením průkazu tyto služby neumožní vykonávat osobám, u kterých je důvodný předpoklad toho, že přestanou splňovat podmínku spolehlivosti. Nelze pominout ani ohrožení zájmu cestujících na možnosti zkontrolovat odpovídající relevantní doklad vypovídající o spolehlivosti žalobce a získat tak pocit jistoty, že přepravní služba bude mít požadovanou kvalitu. Pouhá kopie dokladu není nikdy dostatečně přesvědčivá, nemusí svědčit o důvěryhodnosti jejího držitele a může způsobit odpovídající obavy cestujících, přičemž za předpokladu častějšího výskytu takové negativní praxe může mít i širší dopad na pověst taxislužby. Dobu trvání protiprávního jednání žalobce nelze podle žalovaného v daném případě hodnotit, neboť vzhledem k charakteru kontroly bylo prokázáno pouze jednorázové porušení zákona. Ani výše způsobené škody není v daném případě relevantním hlediskem, neboť se jedná o ohrožovací delikt, u něhož ke škodlivému následku nemusí dojít, jak vyplývá ze zákona o silniční dopravě, který vznik škody k naplnění skutkové podstaty nepředpokládá, neboť následek u tohoto deliktu spočívá v ohrožení výše uvedených chráněných zájmů a hodnot. S ohledem na uvedené skutkové okolnosti případu a příslušnou právní úpravu považuje žalovaný výši uložené pokuty v částce 10.000,- Kč za přiměřenou. Závěrem shrnul, že správní orgán prvního stupně při svém rozhodování vycházel ze správných skutkových zjištění, ze kterých vyvodil odpovídající právní závěry a jeho rozhodnutí splňuje požadavky kladené na obsah rozhodnutí ve smyslu § 68 správního řádu. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení napadeného rozhodnutí, jakož i zrušení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Pro případ, že by soud žalobě v plném rozsahu nevyhověl, žalobce navrhl, aby soud rozhodl, že se od trestu uloženého správním orgánem za správní delikt upouští nebo že se uložený trest snižuje v mezích zákonem dovolených. Žalobce má za to, že správní orgány obou stupňů nesprávně aplikovaly ustanovení zákona o silniční dopravě a vyhl. č.478/2000 Sb., na skutkový stav v projednávané věci a že v řízení bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Trvá na tom, že v řízení nebylo prokázáno, že by dne 2.12.2006 na Václavském náměstí v Praze nabízel služby taxi. Již od počátku řízení, tedy ve vyjádření ke kontrolnímu protokolu namítal, že služby taxi nenabízel a že jeho svítilna před příjezdem kontrolních pracovníků Magistrátu hl. m. Prahy nemohla svítit. Dle názoru žalobce je navíc nemožné, aby kontrolní pracovníci za nočního provozu v místě kontroly vůbec rozpoznali, zda střešní svítilna žalobce svítila či nikoli, a to vzhledem k tomu, že se na Václavském náměstí v takto brzkou ranní hodinu (0,30 hod.) nachází nejenom mnoho vozidel taxi, ale dále zde svítí pouliční svítilny, reklamy, jakož i světla ve výlohách obchodů. V odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně žalobce namítal, že střešní svítilna nesvítila ani při příjezdu kontroly, ani v době kontroly, a že mohla svítit pouze za předpokladu, že by se taxametr v jeho vozidle nacházel v poloze „volný“ ve smyslu právních předpisů upravujících nabízení a vykonávání taxislužby. Tato skutečnost však z protokolů z předmětné kontroly nevyplývá. a žalovaný ani správní orgán prvního stupně se s touto podstatnou námitkou dostatečně nevypořádal. V rozhodnutí o uložení pokuty správní orgán prvního stupně v této souvislosti svůj názor odůvodnil tím, že „z protokolu č. SOD 021206/3/Žk jasně vyplývá, že střešní svítilna byla při příjezdu kontrolních pracovníků k vozidlu nezakrytá a svítící. Tvrzení opaku provozovatelem je pouze účelové a nezakládá se na skutkovém stavu věci.“ Z tohoto nedostatečného odůvodnění je patrné, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nesplňuje požadavky ust. § 68 odst. 3 správního řádu. Žalobce následně citoval část odůvodnění napadeného rozhodnutí vztahující se k otázce, zda kontrolované vozidlo mělo rozsvícenou svítilnu, a poté namítl, že žalovaný vychází pouze z domněnek a nikoli z podložených tvrzení. V této souvislosti dále žalobce argumentoval tím, že kontrolní protokol dle judikatury sám o sobě nepředstavuje nevývratný důkaz. Správní orgány proto měly postupovat ve smyslu § 50 odst. 3 správního řádu, neboť ze strany žalobce byla jasně předestřena skutečnost, že službu nenabízel. Správní orgány obou stupňů však v řízení postupovaly v rozporu se správním řádem a argumentovaly pouze domněnkami. Žalobce dále poukázal na ust. § 13 vyhl. č. 478/2000 Sb., a uvedl, že otázka nabízení služeb taxi je v dané věci podstatná a rozhodující. Z řízení nijak nevyplývá, že by žalobce postupoval v rozporu se zmíněným ustanovením vyhlášky, není to zachyceno ani v protokolech ani v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Nebylo tedy postupováno tak, aby o věci nebyly důvodné pochybnosti. Přestože žalobce trvá na tom, že službu taxi nenabízel, je toho názoru, že z jeho strany k žádnému pochybení nedošlo. Tvrzení správního orgánu, že neměl při výkonu taxislužby na viditelném místě vystavený průkaz o způsobilosti řidiče taxislužby, nemá oporu ve spisovém materiálu ani v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Za předpokladu, že by žalobce službu taxi nabízel, řádně splnil svou povinnost vyplývající z ust. § 21 odst. 11 písm. a) zákona o silniční dopravě a § 12 odst. 2 vyhl. č. 478/2000 Sb., tím, že ve svém vozidle umístil na viditelném místě kopii platného průkazu o způsobilosti řidiče taxislužby. Nelze tedy konstatovat, že by ve vozidle průkaz o způsobilosti řidiče taxislužby nebyl vůbec vystaven. Žalobce nesouhlasí s názorem, že ze zákona o silniční dopravě vyplývá, že ve vozidle taxi se při výkonu přepravní služby má nacházet vždy originál průkazu o způsobilosti řidiče taxislužby. Pokud by zákonodárce chtěl založit povinnost provozovateli taxislužby vystavit pro cestující přímo originál průkazu o způsobilosti řidiče taxislužby, nepochybně by takovou povinnost stanovil výslovně. Dle názoru žalobce se v daném případě ze strany správního orgánu jedná o nepřípustný rozšiřující výklad právní normy, který je v rozporu s ústavní zásadou zakotvenou v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle níž státní moc lze uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. V případě, že je ve vozidle umístěna kopie platného průkazu o způsobilosti řidiče taxislužby, nemůže tato skutečnost být v rozporu s veřejným zájmem na zajištění kvality poskytované přepravy. K institutu zadržení průkazu o způsobilosti řidiče taxislužby žalobce poznamenal, že případné zadržení průkazu nesouvisí s povinností vystavit průkaz o způsobilosti řidiče na předepsaném místě. Z provedeného dokazování, zejména na místě kontroly, není patrné, že by žalobce u sebe neměl originál tohoto průkazu, který by případně byl povinen na výzvu kontrolních pracovníků vydat, pakliže by naplnil zákonné důvody pro okamžité zadržení průkazu. V této souvislosti žalobce uvedl, že obecně při výkonu taxislužby má originál průkazu u sebe, avšak na základě svých zkušeností vystavuje pouze jeho kopii, neboť někteří zákazníci mají tendenci se průkazu dotýkat, a průkaz by se tak mohl nejen znehodnotit, ale třeba i ztratit. Skutečnost, zda měl u sebe originál průkazu, nebyla ze strany kontrolních pracovníků Magistrátu hl. m. Prahy vůbec zjišťována. Smyslem ust. § 21 odst. 11 písm. a) zákona o silniční dopravě je umožnit zákazníkům, aby z vystaveného průkazu zjistili, jaká osoba jim přepravu poskytuje a zda je k tomu způsobilá a oprávněná. Kopie platného průkazu o způsobilosti řidiče taxislužby tomuto požadavku naprosto vyhovuje, a žalobce tedy nemohl nijak poškodit jméno hlavního města Prahy. Povinnost vyplývající z § 21 odst. 11 písm. a) zákona o silniční dopravě byla tedy jednoznačně splněna již tím, že na viditelném místě ve vozidle taxislužby byla umístěna kopie průkazu o způsobilosti řidiče taxislužby. Žalobce rovněž nesouhlasí s uložením povinnosti uhradit náklady správního řízení, neboť má s ohledem na výše uvedené za to, že správní řízení nevyvolal porušením své právní povinnosti. Nesouhlasí ani s výší uložené pokuty. I kdyby se nějakého porušení vůbec dopustil, jeví se mu být vyměřená pokuta nepřiměřeně vysoká, a to zejména vzhledem k praxi správních orgánů v oblasti taxislužby v jiných krajích. Dle žalobce je při stanovení pokuty provozovateli taxislužby nutno přihlédnout ke skutečnosti, že zákonné rozpětí se vztahuje nejen na fyzické osoby podnikající, respektive osoby samostatně výdělečně činné, které jsou malými podnikateli a nemají zaměstnance, tak i na velké obchodní společnosti. Smyslem ukládání pokut není vycházet striktně z plného zákonného rozpětí. Pokud by tomu tak bylo, jednalo by se o likvidační opatření, a to nejen vůči taxikářům, ale též vůči jiným subjektům, které jsou povinny se zákonem o silniční dopravě řídit. Povinností správních orgánů je vycházet z ust. § 36 odst. 2 zákona o silniční dopravě a nikoli se odvolávat na zákonná ustanovení a obecná konstatování, jak mj. vyplývá z rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. V daném případě se jednalo o jednání zcela nepatrného významu, neboť žalobce byl v době kontroly držitelem platného průkazu o způsobilosti řidiče taxislužby a údajným pochybením nemohlo dojít ani k porušení zájmu cestujících. Vyměřená pokuta se tedy žalobci jeví být naprosto nepřiměřená. Pokud by soud byl jiného názoru a neshledal by důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí, pak žalobce s poukazem na své majetkové, osobní a rodinné poměry požádal, aby soud dle § 78 odst. 2 s.ř.s. zvážil tvrdost uložené sankce a od zjevně nepřiměřené pokuty upustil, nebo jí popřípadě přiměřeně snížil. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu v celém rozsahu zamítl. Ve vyjádření k žalobě konstatoval, že žalobce v podané žalobě uplatňuje v zásadě tytéž námitky jako v odvolání, a proto odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž se s většinou uvedených námitek vypořádal. Doplnil, že ničím nepodložené tvrzení žalobce o tom, že svítilna na vozidle nebyla rozsvícena, nemůže mít takovou váhu, aby převážilo důkazní relevanci kontrolního protokolu sepsaného kontrolním pracovníkem pověřeným výkonem státního odborného dozoru v silniční dopravě podle zákona o silniční dopravě. Dále zdůraznil, že při posouzení otázky, zda v době prováděné kontroly nabízel žalobce přepravní služby, správní orgán přihlížel i k jiným okolnostem, které shodně nasvědčovaly závěru o nabízení přepravních služeb ze strany žalobce. To, že žalobcem byly v době prováděné kontroly nabízeny přepravní služby, vyplývá mj. ze skutečnosti, že neměl střešní svítilnu sejmutou, popř. zakrytou neprůhledným krytem mechanicky upevněným na ní tak, jak stanoví § 13 odst. 2 vyhl. č. 478/2000 Sb. Žalobce, který má trvalé bydliště ve Velkých Popovicích, v pozdních nočních hodinách setrvával ve vozidle taxislužby vybaveném zejména střešní svítilnou a barevnou kopií průkazu o způsobilosti řidiče taxislužby, zaparkovaném na turisticky velmi frekventované veřejně přístupné pozemní komunikaci. Všechny uvedené skutečnosti, jakož i to, že žalobce se vozidle nacházel, aniž by k tomu byl zřejmý jiný důvod než nabízení taxislužby, ve vzájemné souvislosti prokazují závěr o nabízení přepravních služeb žalobcem v době prováděné kontroly. Žalovaný ve vyjádření k žalobě setrval na svém názoru, že ust. § 21 odst. 11 písm. a) zákona o silniční dopravě nepřipouští kromě originálu průkazu o způsobilosti řidiče taxislužby žádné alternativy, a to ani úředně ověřenou kopii. V daném případě žalobce porušil zákonem stanovenou povinnost tím, že namísto zákonem požadovaného dokladu umístil ve vozidle pouze jeho kopii. Otázka platnosti předmětného průkazu nebyla předmětem řízení a neměla ve správním řízení vliv na zjištění o porušení povinnosti mít ve vozidle umístěný originál průkazu o způsobilosti řidiče taxislužby. Pouze originál průkazu totiž může při prováděné kontrole prokázat skutečnost, že se v případě řidiče jedná o osobu spolehlivou a nevyvolává pochybnosti o platnosti průkazu. K námitce, že z provedeného dokazování není patrné, že by žalobce na místě kontroly u sebe neměl originál průkazu, žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že pravomoci pověřeného kontrolního pracovníka při výkonu státního odborného dozoru v taxislužbě jsou taxativně stanoveny v § 34 zákona o silniční dopravě. Kontrolní pracovník není oprávněn jít nad rámec zjištění, zda dopravci nebo řidiči dodržují podmínky a plní povinnosti stanovené zákonem o silniční dopravě a zda provozují dopravu podle uděleného povolení. Jeho povinností ani oprávněním tedy nebylo zjištění, zda žalobce měl při prováděné kontrole originál průkazu u sebe. Tvrzení žalobce o tom, že průkaz o způsobilosti řidiče má vždy u sebe, navíc žalovaný považuje za účelové, neboť toto tvrzení žalobce vznesl poprvé až v podané žalobě. Žalovaný nesouhlasí s bagatelizací předmětného protiprávního jednání. Má za to, že žalobcovým jednáním byly negativně zasaženy zájmy a hodnoty chráněné právní úpravou, které jsou rozvedené v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Protiprávní jednání žalobce mělo nežádoucí ohrožovací potenciál zejména vůči informovaným zákazníkům taxislužby, kteří mohou mít pocit nejistoty při zjištění, že ve vozidle je barevná kopie průkazu o způsobilosti řidiče taxislužby, která nevypovídá o spolehlivosti žalobce. Následek protiprávního jednání žalobce ve vztahu k zájmům cestujících nastal již jejich ohrožením. Žalovaný dále podotkl, že porušení ust. § 21 odst. 11 písm. a) zákona o silniční dopravě je v taxislužbě je poměrně časté a praxe v rozhodování dopravních úřadů v obdobných případech je obdobná. Při stanovení výše pokut se posuzuje závažnost uvedeného porušení, kdy se přihlíží k tomu, zda delikvent je držitelem průkazu o způsobilosti řidiče či nikoli. V prvním případě je takové porušení posuzováno jako méně závažné. Pokuta byla žalobci uložena na samé spodní hranici zákonné sazby a dle mínění žalovaného odpovídá závažnosti protiprávního jednání a je srovnatelná s výší pokut ukládaných dopravním úřadem v obdobných případech. Protože porušil předmětnou povinnost provozovatele taxislužby, vyvolal žalobce správní řízení v dané věci, a je proto povinen hradit též náklady řízení. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s.ř.s.). Ze správního spisu předloženého soudu žalovaným vyplynuly tyto skutečnosti významné pro posouzení věci: Podle protokolu o výsledku kontroly taxislužby ve věci dodržování zákona o silniční dopravě č. SOD 021206/3/Žk sepsaného dne 2.12.2006 byla téhož dne v 0.30 hod. v Praze 1 na Václavském náměstí provedena kontrola vozidla taxislužby SPZ AKY 18-81. Provozovatelem taxislužby a řidičem tohoto vozidla je žalobce. Podle kontrolních zjištění zachycených v protokolu byla střešní svítilna nezakrytá, při příjezdu svítící. Při kontrole byla ve vozidle zjištěna pouze kopie průkazu o způsobilosti řidiče taxislužby č. 024274, takže v protokole je v této souvislosti konstatováno porušení § 21 odst. 11 písm. a) zákona o silniční dopravě a § 12 odst. 2 vyhl. č. 478/2000 Sb. Žalobce byl s obsahem protokolu seznámen a jeho stejnopis převzal, což stvrdil svým podpisem. Do protokolu žalobce uvedl, že nesouhlasí, aniž by blíže specifikoval, s čím nesouhlasí. Ve vyjádření ze dne 4.12.2006 ke kontrolnímu protokolu žalobce uvedl, že střešní svítilna na vozidle byla jak před kontrolou, tak i při kontrole nesvítící. Není pravdou, že by střešní svítilna byla svítící, jak uvedl do protokolu kontrolní pracovník. Dále uvedl, že podle zákona o silniční dopravě ani podle vyhlášky č. 478/2000 Sb., není jeho povinností mít při nabízení taxislužby originál průkazu o spolehlivosti řidiče taxislužby. Oznámením ze dne 30.1.2007 byl žalobce vyrozuměn o zahájení správního řízení ve věci porušení ust. § 21 odst. 11 písm. a) zákona o silniční dopravě v návaznosti na § 12 odst. 2 a § 14 odst. 3 vyhl. č. 478/2000 Sb., k němuž došlo dne 2.12.2006. Ve vyjádření ze dne 15.2.2007 k zahájenému správnímu řízení žalobce opětovně popřel, že by jak v době před kontrolou, tak i při kontrole střešní svítilna svítila. Jelikož tedy nebyla nabízena služba, nejednalo se o situaci, kdy by bylo jeho povinností mít ve vozidle vystaven průkaz o spolehlivosti řidiče taxislužby. Zopakoval, že zákon mu navíc neukládá povinnost mít ve vozidle originál průkazu. Rozhodnutím ze dne 13.4.2007 č.j.MHMP 161369/2007/DOP-T/Fu-rozd správní orgán prvního stupně rozhodl, že žalobce jako provozovatel taxislužby porušil dne 2.12.2006 ust. § 21 odst. 11 písm. a) zákona o silniční dopravě v návaznosti na ust. § 12 odst. 2 a § 14 odst. 3 vyhl. č. 478/2000 Sb., tím, že nezajistil, aby ve vozidle taxislužby Mercedes E 290TD, SPZ: AKY 18-81, evidenční číslo vozidla taxislužby: 15-F006 byl průkaz o způsobilosti řidiče taxislužby vystaven při výkonu taxislužby a umístěn na viditelném místě ve vozidle taxislužby, tj. čelně vystaven na přístrojové desce vozidla, před pravým předním sedadlem spolujezdce, nezakrytý a dobře čitelný. Tímto jednáním byla naplněna skutková podstata správního deliktu uvedeného v § 35 odst. 3 písm. h) zákona o silniční dopravě za což byla žalobci uložena pokuta ve výši 10.000,- Kč. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně byla žalobci současně uložena podle § 79 odst. 5 správního řádu povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1.000,- Kč. V odůvodnění rozhodnutí správní orgán prvního stupně uvedl, že z protokolu o kontrole jasně vyplývá, že střešní svítilna byla při příjezdu kontrolních pracovníků k vozidlu nezakrytá a svítící. Tvrzení opaku žalobcem je dle mínění správního orgánu pouze účelové a nezakládá se na skutkovém stavu věci. Správní orgán dále uvedl, že ze zákona o silniční dopravě jednoznačně vyplývá povinnost vystavit ve vozidle výhradně originál průkazu o způsobilosti řidiče taxislužby vydaný dopravním úřadem. Případy, kdy je umožněno nahradit originál listiny ověřenou kopií, popřípadě prostou kopií, jsou v zákoně o silniční dopravě přímo vyjádřeny a pokud tomu tak není, vyžaduje se vždy originál dané listiny. Pokud by nebyla řidiči taxislužby uložena povinnost mít ve vozidle originál průkazu o způsobilosti řidiče taxislužby, bylo ustanovení § 21 odst. 14 zákona o silniční dopravě upravující institut zadržení průkazu řidiče taxislužby na místě samém bez reálného uplatnění. K realizaci uvedeného institutu je tedy nezbytné, aby řidič vozidla taxislužby měl ve vozidle vždy originál průkazu. Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání podané žalobcem proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a toto rozhodnutí potvrdil s odůvodněním, jak bylo popsáno shora. V posuzované věci vyšel soud z následně uvedené právní úpravy: Podle § 21 odst. 11 písm. a/ zákona o silniční dopravě, ve znění účinném k datu vydání napadeného rozhodnutí, je provozovatel taxislužby povinen zajistit, aby průkaz o způsobilosti řidiče taxislužby byl umístěn na viditelném místě ve vozidle taxislužby; podrobnosti k umístění průkazu ve vozidle stanoví prováděcí právní předpis. Podle § 12 odst. 2 vyhlášky č. 478/2000 Sb., v témže znění, provozovatel taxislužby zajistí, aby řidič při výkonu taxislužby měl svůj platný průkaz o způsobilosti řidiče taxislužby čelně vystaven na přístrojové desce vozidla, před pravým předním sedadlem spolujezdce, nezakrytý a dobře čitelný. Vzor průkazu o způsobilosti řidiče taxislužby je uveden v příloze č. 2, která je součástí této vyhlášky. Podle § 13 odst. 2 vyhlášky č. 478/2000 Sb., provozovatel taxislužby zajistí, aby řidič vozidla taxislužby v době, kdy neprovádí nebo nenabízí přepravní služby, anebo při jízdě za hranice státu, střešní svítilnu sejmul, případně zakryl neprůhledným krytem mechanicky upevněným na střešní svítilně. Podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 478/2000 Sb., provozovatel taxislužby zajistí, aby řidič vozidla taxislužby, které se nachází mimo vyhrazené stanoviště vozidel taxislužby, jestliže nabízí přepravní službu, měl taxametr v provozní poloze "VOLNÝ" a rozsvícenou střešní svítilnu a aby řidič vozidla taxislužby, jestliže provádí přepravní službu, používal taxametr v souladu se zvláštním předpisem. Podle § 14 odst. 3 vyhlášky č. 478/2000 Sb., provozovatel taxislužby zajistí, aby k výkonu taxislužby bylo užito pouze vozidla úplně vybaveného a označeného předepsaným způsobem. Podle § 35 odst. 3 písm. h/ zákona o silniční dopravě dopravní úřad nebo Ministerstvo dopravy při porušení tohoto zákona uloží pokutu až do výše 750 000 Kč dopravci, který poruší ustanovení § 21. Podle § 36 odst. 2 zákona o silniční dopravě se při stanovení výše pokuty a kauce přihlíží k závažnosti, významu a době trvání protiprávního jednání a k rozsahu způsobené škody. Podle § 3 správního řádu nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2. Podle § 50 odst. 3 správního řádu je správní orgán povinen zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu. V řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. Podle § 68 odst. 3 správního řádu se v odůvodnění uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Podle § 79 odst. 5 správního řádu povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou uloží správní orgán účastníkovi, který řízení vyvolal porušením své právní povinnosti. Prováděcí právní předpis stanoví výši paušální částky nákladů řízení a výši paušální částky nákladů řízení ve zvláště složitých případech nebo byl-li přibrán znalec. V případech hodných zvláštního zřetele lze výši paušální částky na požádání snížit. Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Soud neshledal důvodnými námitky, jimiž žalobce zpochybňuje závěr správního orgánu, že v době kontroly provedené dne 2.12.2006 na Václavském náměstí v Praze 1 nabízel přepravní služby. Žalovaný ani správní orgán I. stupně tento závěr rozhodně neopírají o pouhé domněnky, jak namítá žalobce. Uvedený závěr je jednoznačně prokazován nejen kontrolním zjištěním zachyceným v protokolu o kontrole, že střešní svítilna na žalobcově vozidle byla při příjezdu k němu nezakrytá a svítící, ale též dalšími skutečnostmi, na které žalovaný přiléhavě poukázal v odůvodnění napadeného rozhodnutí (přítomnost žalobce, který je provozovatelem taxislužby, ve vozidle označeném jako vozidlo taxislužby v nočních hodinách na Václavském náměstí v Praze; nesejmutá a nezakrytá střešní svítilna na vozidle). Žalobce se sice v podané žalobě dovolává ustanovení § 13 vyhlášky č. 478/2000 Sb., pomíjí však, že dle druhého odstavce zmíněného ustanovení bylo jeho povinností v době, kdy nenabízel přepravní služby, střešní svítilnu sejmout, případně zakrýt neprůhledným krytem mechanicky upevněným na střešní svítilně. Nic takového však žalobce neučinil. Protokol o kontrole žalobcova vozidla dle náhledu představuje věrohodný důkaz, který dostatečně spolehlivě prokazuje skutkový stav věci, z něhož správní orgány obou stupňů při svém rozhodování vyšly. Tento důkaz nemůže být vyvrácen pouhým tvrzením opaku ze strany žalobce, které není ničím podloženo a navíc je v rozporu nejen s kontrolním zjištěním o nezakryté a svítící střešní svítilně na vozidle, ale též s dalšími výše zmíněnými skutečnostmi, které ve svém souhrnu prokazují, že žalobce v době prováděné kontroly, resp. bezprostředně před zahájením kontroly nabízel přepravní služby. To, zda žalobce střešní svítilnu po zahájení kontroly zhasnul, tj. zda tato svítila po celou dobu průběhu kontroly, je pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí irelevantní, neboť zhasnutí svítilny po zahájení kontroly nemůže ovlivnit závěr o tom, zda žalobce bezprostředně před zahájením kontroly nabízel přepravní služby a zda byl z tohoto důvodu povinen mít ve vozidle na předepsaném místě vystaven svůj platný průkaz o způsobilosti řidiče taxislužby. Také skutečnost, v jaké poloze se nacházel taxametr v žalobcově vozidle před započetím kontroly, není v dané věci podstatná, a správní orgán se jí důvodně nezabýval. K závěru o tom, že žalobce v době kontroly, resp. bezprostředně před zahájením kontroly nabízel přepravní služby, totiž plně postačuje zjištění o svítící, nesejmuté a nezakryté střešní svítilně na vozidle ve spojení s již zmíněnými dalšími okolnostmi případu týkajícími se místa, kde byl žalobce ve vozidle označeném jako vozidlo taxislužby kontrolován, a doby kontroly. Soud nesouhlasí s tvrzením žalobce, že je nemožné, aby kontrolní pracovníci za nočního provozu v místě kontroly rozpoznali, zda střešní svítilna na jeho vozidle svítila či nikoli. Předmětná kontrola byla provedena v měsíci prosinci krátce po půlnoci, tedy v takové denní (resp. noční) době, kdy lze snadno rozeznat rozdíl mezi zapnutou a vypnutou střešní svítilnou na vozidlech taxi, a to i při výskytu dalších zdrojů osvětlení na Václavském náměstí. Tuto obecně známou skutečnost není dle náhledu soudu třeba nijak dokazovat. Závěr, že žalobce v době prováděné kontroly vykonával taxislužbu, tedy soud s přihlédnutím ke všem výše uvedeným skutečnostem považuje za prokázaný bez důvodných pochybností. Žalovaný, jakož i správní orgán I. stupně v tomto směru dostál povinnosti zakotvené v § 3 správního řádu, tj. povinnosti postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2. Žalovanému nelze vytýkat porušení § 50 odst. 3 správního řádu, neboť řádně zjistil všechny rozhodné okolnosti vztahující se k projednávané věci. Pravdivost tvrzení žalobce, že v době kontroly žádné přepravní služby nenabízel, byla spolehlivě vyvrácena zjištěními zachycenými v protokolu o kontrole, a uvedené tvrzení proto nelze považovat za „rozhodnou okolnost svědčící ve prospěch žalobce,“ která měla být (a nebyla) správním orgánem zjištěna. Soud k tomu dodává, že žalobce v průběhu správního řízení nepředložil jediné rozumné vysvětlení toho, co tedy pohledával ve vozidle označeném jako vozidlo taxislužby půl hodiny po půlnoci na Václavském náměstí, když, jak tvrdí, žádné přepravní služby nenabízel, a takové vysvětlení nepředložil ani v řízení před soudem. I tento fakt dokládá nevěrohodnost žalobcova tvrzení. Závěry, ke kterým v řízení dospěly, pak správní orgány obou stupňů v jimi vydaných rozhodnutích řádně, tj. dostatečně určitým a srozumitelným způsobem odůvodnily, takže nelze přisvědčit ani žalobcově námitce stran porušení § 68 odst. 3 správního řádu. Neopodstatněná je rovněž námitka žalobce, že z jeho strany nedošlo k porušení § 21 odst. 11 písm. a) zákona o silniční dopravě ve spojení s § 12 odst. 2 a § 14 odst. 3 vyhlášky č. 478/2000 Sb., a že tedy nespáchal správní delikt podle § 35 odst. 3 písm. h) zákona o silniční dopravě. Žalobce se totiž mýlí, má-li za to, že povinnost uloženou provozovateli taxislužby ustanovením § 21 odst. 11 písm. a) zákona o silniční dopravě a § 12 odst. 2 prováděcí vyhlášky lze splnit vystavením pouhé kopie průkazu o způsobilosti řidiče taxislužby ve vozidle. Smyslem zákonné úpravy ukládající provozovateli taxislužby povinnost zajistit vystavení tohoto průkazu na stanoveném místě ve vozidle není jen zajištění prosté identifikace osoby řidiče vozidla taxislužby, ale především informování zákazníka o tom, že taxislužba je mu v konkrétním případě poskytována oprávněnou osobou splňující podmínky bezúhonnosti a spolehlivosti dle zákona o silniční dopravě. Dosažení tohoto účelu nemůže být naplněno vystavením pouhé kopie průkazu. Nelze totiž vyloučit, že kopii průkazu by ve vozidle mohla vystavit a vozidlo řídit i osoba, které byl v minulosti průkaz (jeho originál) zadržen či odebrán. Vedle zmíněného účelu právní úpravy lze k závěru o nutnosti vystavení originálu průkazu dospět též na základě jazykového výkladu dotčených právních předpisů. Zákon o silniční dopravě i vyhláška č. 478/2000 Sb., stanoví povinnost vystavit „průkaz“, resp. „platný průkaz“. Průkazem se ve smyslu § 21 odst. 8 zákona o silniční dopravě rozumí veřejná listina s platností na dobu pěti let, vydaná dopravním úřadem provozovateli taxislužby a znějící na jméno osoby uvedené v písemném oznámení, jestliže je starší 21 let a je u ní splněna podmínka bezúhonnosti a spolehlivosti. Vzor průkazu stanoví vyhláška č. 478/2000 Sb. Má-li tedy být vystaven průkaz jakožto listina vydaná příslušným orgánem veřejné moci, která má právním předpisem stanovené náležitosti, nelze dané povinnosti dostát vystavením kopie průkazu, byť zhotovené z originálu platného průkazu vydaného dle zákona o silniční dopravě. Taková možnost by musela být zákonem výslovně připuštěna, stejně jako je tomu v případě jiných dokladů (viz např. ustanovení § 21 odst. 11 písm. b/ zákona o silniční dopravě). Ke shodnému závěru dospěl též Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31.3.2009, č.j. 7 As 11/2009-66, v jehož odůvodnění uvedl: „Při výkladu problému originálu a kopie listiny třeba vyjít z toho, že jen originál listiny vydaný správním orgánem osvědčuje to, co je v ní uvedeno. Podle ustanovení § 21 odst. 11 písm. a) zákona o silniční dopravě je totiž provozovatel taxislužby povinen zajistit, aby průkaz o způsobilosti řidiče taxislužby byl umístěn na viditelném místě ve vozidle taxislužby a podle ustanovení § 12 odst. 2 vyhlášky č. 478/2000 Sb. provozovatel taxislužby zajistí, aby řidič při výkonu taxislužby měl svůj platný průkaz o způsobilosti řidiče taxislužby čelně vystaven na přístrojové desce vozidla, před pravým předním sedadlem spolujezdce, nezakrytý a dobře čitelný. Pokud tato ustanovení ve vzájemném spojení hovoří o „platném“ průkazu způsobilosti řidiče taxislužby, nedá se podle kasačního soudu hovořit o tom, že postačí, aby byla ve vozidle taxislužby čelně vystavena jen kopie tohoto dokladu, která zcela jistě není „platným“ průkazem způsobilosti řidiče taxislužby, jímž může být jen originál tohoto průkazu. Obecně je třeba proto říci, že pokud právní předpisy ukládají povinnost umístit ve vozidle konkrétní doklad (průkaz o způsobilosti řidiče taxislužby) a vůbec neupravují přípustnost splnění této povinnosti umístěním kopie tohoto dokladu, je tím míněn vždy originál této listiny. Zákon sice výslovně nestanoví povinnost umístění originálu průkazu o způsobilosti řidiče taxislužby ve vozidle, ale tuto povinnost není třeba v zákoně výslovně upravit, neboť pokud právní předpis nestanoví nic bližšího a přitom ukládá povinnost umístit ve vozidle taxislužby doklad, vždy se musí jednat z povahy věci o jeho originál. Výslovné uvedení slova „originál“ pak nabývá na významu pouze tehdy, pokud zákon umožňuje umístění, resp. rovněž držení ověřené kopie tohoto dokladu (srov. ustanovení § 21 odst. 11 písm. b/ zákona o silniční dopravě). Stanovisko stěžovatele by vyústilo v chybný předpoklad, že výchozím stavem v situacích, kdy právní úprava nestanoví podrobnosti, může být i kopie dokladu.“ Lze přisvědčit žalobci, že institut zadržení průkazu na místě samém s povinností vystavit originál průkazu na přesně stanoveném místě ve vozidle přímo nesouvisí. Předpokladem pro možnost zadržet průkaz je přítomnost originálu průkazu na místě kontroly, přičemž není rozhodné, kde konkrétně se průkaz nachází (zda na místě, kde má být v souladu s právními předpisy vystaven, či např. v kapse řidiče). Jak již bylo uvedeno výše, smyslem vystavení průkazu na konkrétním místě ve vozidle je především splnění informační povinnosti vůči zákazníkům taxislužby. Nemůže obstát námitka, že žalobce měl originál průkazu u sebe a že tuto skutečnost kontrolní pracovník vůbec nezjišťoval. Z hlediska naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle § 35 odst. 3 písm. h) zákona o silniční dopravě, za který byl žalobce sankcionován, je totiž rozhodné, že průkaz (jeho originál) nebyl ve vozidle vystaven způsobem stanoveným § 21 odst. 11 písm. a) zákona o silniční dopravě a § 12 odst. 2 vyhlášky č. 478/2000 Sb. To, že při kontrole byla na stanoveném místě ve vozidle, tj. na přístrojové desce vozidla, před pravým předním sedadlem spolujezdce, vystavena pouze kopie předmětného průkazu, nade vší pochybnost vyplývá z kontrolních zjištění zachycených v protokolu o kontrole; tato skutečnost navíc mezi účastníky řízení není sporná. To, kde se originál průkazu v době kontroly fakticky nacházel, zda jej měl žalobce fyzicky u sebe, zda byl na jiném než stanoveném místě ve vozidle či kdekoliv jinde, je z hlediska odpovědnosti žalobce za daný správní delikt nerozhodné. Další žalobní body směřují proti výši uložené sankce. Žalobce namítl, že správními orgány vyměřená pokuta je nepřiměřeně vysoká, přičemž poukázal na blíže neurčenou praxi správních orgánů v oblasti taxislužby v jiných krajích. Ve vztahu k těmto námitkám soud nejprve uvádí, že správní orgány byly při ukládání pokuty povinny vycházet z toho, že maximální výše pokuty, kterou zákon o silniční dopravě umožňuje uložit v případě porušení ustanovení § 21 dopravcem, činí 750.000,- Kč. Zákonné rozpětí pokuty v rozmezí 0 - 750.000,- Kč dopadá na každého dopravce, který se dopustí porušení uvedeného ustanovení, bez ohledu na to, zda se jedná o podnikatele – fyzickou osobu, nebo o velkou obchodní společnost. Jinými slovy řečeno i v případě žalobce bylo povinností správního orgánu vycházet při stanovení pokuty z rozpětí sankce uvedeného v zákoně. Žalovaný se dle náhledu soudu v odůvodnění napadeného rozhodnutí velmi podrobně a přesvědčivě vypořádal se všemi kritérii pro stanovení výše pokuty zakotvenými v § 36 odst. 2 zákona o silniční dopravě. Se závěry, k nimž žalovaný v tomto směru dospěl a které byly citovány shora, se soud plně ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje. Soud nesouhlasí s tím, že protiprávní jednání žalobce bylo jednáním zcela nepatrného významu. Jednalo se jednoznačně o porušení zákonem uložené povinnosti, jejímž smyslem, jak již bylo výše uvedeno, je především splnění informační povinnosti vůči zákazníkům taxislužby. Skutečnost, že žalobce byl v době prováděné kontroly držitelem platného průkazu o způsobilosti řidiče taxislužby, správní orgán při stanovení výše pokuty zohlednil. Odkaz žalobce na údajně odlišnou praxi správních orgánů v oblasti taxislužby v jiných krajích je zcela obecným, nekonkrétním a ničím nepodloženým tvrzením, a soud se jím proto nemohl zabývat. Za zjištěné deliktní jednání, za které zákon o silniční dopravě umožňuje uložit pokutu až do výše 750.000,- Kč, byla v souzené věci žalobci uložena pokuta ve výši 10.000,- Kč, tj. ve výši odpovídající 1,33 % horní sazby. Soud má za to, že pokuta v této výši zcela odpovídá zákonem stanoveným hlediskům, má převážně výchovný a preventivní charakter a v žádném případě není „naprosto nepřiměřená.“ S ohledem na nedůvodnost žalobních bodů týkajících se věci samé je nutně neopodstatněná i námitka, kterou žalobce brojil proti výroku o povinnosti uhradit náklady správního řízení. Správní řízení o uložení pokuty žalobce skutečně vyvolal porušením právní povinnosti uvedené ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně, a povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou mu proto byla uložena v souladu se zákonem (§ 79 odst. 5 správního řádu). Soud tedy neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Jak již bylo konstatováno shora, pokutu uloženou žalobci, jejíž výše dosahuje 1,33 % maximální možné sazby, nelze považovat za nepřiměřeně vysokou. Z tohoto důvodu soud nevyhověl návrhu žalobce na moderaci uloženého trestu, neboť o upuštění od trestu nebo jeho snížení v mezích zákonem dovolených může soud v souladu s ust. § 78 odst. 2 s.ř.s. rozhodnout pouze tehdy, byl- li trest uložen ve zjevně nepřiměřené výši, k čemuž v daném případě nedošlo. Za splnění podmínek zakotvených v ust. § 51 odst. 1 s.ř.s. soud o věci samé rozhodl bez nařízení jednání (žalobce s tímto postupem výslovně souhlasil a žalovaný nevyjádřil do dvou týdnů od doručení výzvy soudu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci). Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., neboť žalobce nebyl ve sporu úspěšný a žalovanému žádné náklady v řízení nevznikly.

Poučení