9 Ca 66/2008 - 61

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudců Mgr. Martina Kříže a JUDr. Ivanky Havlíkové v právní věci žalobkyně : D. K., zast. Mgr. Svatoplukem Šplechtnou, advokátem se sídlem Praha 1, Jindřišská 20, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Praze se sídlem Žitná 563/12, Praha 2, o žalobě na přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 17.12.2007, č.j. 8427/07-1100-203537, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze dne 17.12.2007, č.j. 8427/07-1100-203537, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Českém Brodě ze dne 29.5.2007, č.j. 18490/07/035970/2492, jímž byl žalobkyni za zdaňovací období roku 2005 dodatečně stanoven základ daně z příjmů fyzických osob ve výši 0, dodatečně stanovena polovina společného základu daně podle § 13a zákona č. 586/1992 Sb. ve výši 497 589,50,- Kč a dodatečně vyměřena daň ve výši 159 232,- Kč. Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí vyšel z výsledků kontroly daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2005 provedené u manžela žalobkyně, svědčících o neoprávněném zvýšení daňových výdajů, které ovlivnily jím vykázaný dílčí základ daně z podnikatelské činnosti a tím i společný základ manželů, ze kterého žalobkyně podle § 13a odst. 6 zákona č. 586/1992 Sb. vypočítala a následně přiznala svoji daňovou povinnost. Správce daně při kontrole zjistil, že manžel žalobkyně při podnikatelské činnosti vystavoval za provedené výměny skel automobilů poškozených v důsledku pojistné události faktury, na kterých byl uveden jako odběratel zákazník, ale úhradu faktur požadoval vždy po příslušných pojišťovnách jednotlivých zákazníků, případně viníků pojistné události. S provedením výměny skel zároveň vydal jako „ bonus“ dálniční známky nebo poukázky na odběr pohonných hmot v hodnotě 1.000,- Kč. Doklady za nákup těchto známek a poukázek pak zahrnul jako režijní výdaje do celkových daňových výdajů. Správce daně z kontrolních zjištění vyvodil, že manžel žalobkyně neunesl své důkazní břemeno a v daňovém řízení neprokázal, že výdaje za pořízení dálničních známek a poukázek na pohonné hmoty v celkové výši 995 179,- Kč jsou výdajem podle § 24 odst. 1 cit. zákona a s odkazem na ust. § 25 odst. 1 písm. f) zákona dospěl k závěru, že jde o výdaje daňově neúčinné. Neuznání těchto výdajů pro účely stanovení základu daně pak ovlivnilo i výši společného základu daně a vedlo k dodatečně stanovené polovině společného základu daně ve výši 497 589,50,- Kč a tím i k dodatečnému doměření daňové povinnosti žalobkyně ve výši 159.232,- Kč. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí vypořádával s odvolacími námitkami žalobkyně, že dálniční známky a poukázky na pohonné hmoty byly poskytovány zákazníkům dle cenových podmínek prováděných služeb manžela žalobkyně a že výdaje vynaložené na tyto účely nemohou být darem, nýbrž jsou součástí výdajů za prováděnou službu. Žalobkyně s podaným odvoláním předložila tabulky a grafy prokazující, že uvedené výdaje ve smyslu § 24 odst. 1 cit. zákona ovlivnily tržby ve firmě jejího manžela a namítala porušení ust. § 31 odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb.,když správce daně neprokázal, že by vynaložené výdaje manžela nesouvisely s dosažením , zajištěním a udržením příjmů a bezdůvodně je posoudil jako dary. Žalovaný k námitkám žalobkyně uvedl, že doměření daně u žalobkyně je vzhledem k nulovým vlastním příjmům žalobkyně pouze výsledkem použití zákonem stanoveného výpočtu daně, proto žalobkyni byla v daňovém řízení dána možnost se seznámit s kontrolními zjištěními týkajícími se osoby jejího manžela a byla jí dána možnost se k těmto zjištěním vyjádřit před ukončením daňové kontroly. Žalovaný v napadeném rozhodnutínesouhlasil s tím, že poskytovaná známka nebo poukázka je bonusem pro zákazníka ( poškozeného), protože fakturovaná cena za opravu je hrazena smluvními pojišťovnami.Pojišťovny hradí pojistnou událost ve výši své maximální kalkulace; ta vychází z programu AVN a podle ní je do ceny, která bude pojišťovnou akceptována, zahrnuta pouze cena za odvedenou práci a spotřebovaný materiál, příp. je možné poskytnutí slevy – snížení ceny. Jiné odměny pro poškozeného nejsou v ocenění škodní události zakalkulovány a pojišťovna by je neuhradila. Faktury, které byly manželem žalobkyně předkládány pojišťovnám k úhradě v souladu s uvedenou kalkulací obsahovaly také pouze částky za jednotlivý materiál a provedené práce, tj. v souladu s oceněním v systému AVN. Není-li na faktuře uvedena položka typu dálniční známka či poukázka na pohonné hmoty, nemůže být částka na ně vynaložená zahrnuta v ceně za provedenou výměnu skla. Skutečnost, že pojišťovna fakturu v plné výši uhradí, nesvědčí o oprávněnosti žalobcem uplatněných výdajů. Také skutečnost, že si manžel žalobkyně v „ Obecných cenových podmínkách“ stanovil, že součástí ceny realizované zakázky je i nárok na vydání poukázek k odběru pohonných hmot či na vydání dálniční známky, neprokazuje ( a to i s ohledem na to, že si tuto součást zakázky nezahrnul do fakturace), že jde o daňově účinný výdaj. Žalovaný uvedl, že zákazník manželovi žalobkyně za opravu nic nehradil, na fakturách není žádný bonus uveden, nejedná se proto o slevu z ceny ani o reklamní činnost ( nesplňuje znaky reklamy) ani o reklamní propagační předmět. Jedná se o věc, která byla bezplatně předána zákazníkovi a ten ji přijal. Podle žalovaného byly u poskytování známek či poukázek naplněny znaky darování ve smyslu § 628 odst. 1 občanského zákoníku (bezplatnost, dobrovolnost, přijetí daru), manžel žalobkyně vydával známky (poukázky) bezplatně a zákazníci je přijímali, což strany stvrzovaly na samostatné písemnosti. Proto žalovaný kvalifikoval poskytování poukázek jako dar – výdaj na reprezentaci ve smyslu § 25 odst. 1 písm. t) zákona o daních z příjmů. Žalovaný nezpochybnil, že tento postup zvýšil tržby; to však ještě neznamená, že manžel žalobkyně splnil zákonné podmínky pro uplatnění daňově účinných výdajů. Žalovaný nepřisvědčil ani odvolací námitce o porušení ust. § 31 odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb., neboť daňová povinnost žalobkyně vznikla pouze v důsledku uplatnění společného zdanění manželů , a proto je použití namítaného zákonného ustanovení u žalobkyně irelevantní. Z uvedených důvodů žalovaný rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku napadeného rozhodnutí. Proti uvedenému rozhodnutí směřuje podaná žaloba. V podané žalobě žalobkyně namítala, že právní závěry žalovaného ohledně daňového posouzení výdajů na dálniční známky či poukázky na pohonné hmoty není správná. Namítala, že tato plnění nebyla nabízena a poskytována dobrovolně ve smyslu jednoho ze znaků darování, nýbrž byla poskytována na základě obligačního vztahu, který byl ústě uzavřen mezi jejím manželem a jeho zákazníkem před provedením služby. Podle „Obecných cenových podmínek“, v nichž manžel žalobkyně deklaroval, že součástí ceny zakázky bude i nárok na vydání poukázky k odběru pohonných hmot ve výši 1000 Kč, které byly zákazníkovi známy před uzavřením smlouvy o poskytnutí služby, byl manžel žalobkyně k vydání dálniční známky či poukázky na pohonné hmoty povinen, neboť šlo o plnění z obligačního vztahu – poskytnutí majetkové hodnoty na základě právní povinnosti založené tzv. „Obecnými cenovými podmínkami“. Poskytnutí majetkové hodnoty na základě právní povinnosti není dle ustálené judikatury ani dle právní teotie darováním. Ani samotné přislíbení bonusu nelze kvalifikovat jako darování: Ustanovení § 658 odst. 2 občanského zákoníku totiž vyžaduje, aby darovací smlouva byla písemná, je-li předmětem daru movitá věc a nedochází-li k odevzdání a převzetí věci při darování. Bezúplatnost daru znamená, že za dar či darovací slib nemá dárce dostat nic, co by mělo majetkovou hodnotu. V době vydání dálniční známky či poukázky však byla vždy poskytnuta protislužba, která majetkovou hodnotu měla, a to využití nabízených služeb. Žalobkyně pro srovnání poukázala na akce v obchodech typu „kup 2, zaplať 1“. I zde je uzavírána kupní smlouva s dělitelným plněním, nikoli kupní smlouva, jejímž předmětem bude 1 ks nabízeného zboží, a zároveň darovací smlouva, jejímž předmětem bude druhý kus. nabízeného zboží Pokud by chtěl prodejce takto kvalifikovat svůj úkon, jednalo by se o disimulaci kupní smlouvy a pokus o obcházení zákona s cílem zbavit prodejce odpovědnosti za převedené zboží. Tento „dárek“ lze chápat pouze jako formu slevy ve výši 50 % na bezvadné zboží. Jsou tu i další případy – zadarmo získáme půl litru nápoje, pokud si koupíme dva litry, zadarmo získáme plechovku piva, pokud natankujeme plnou nádrž benzínu, a zadarmo si můžeme vzít s sebou na zájezd jedno dítě, pokud rodiče zaplatí za sebe plnou cenu. Zde jde buď o slevu (na nápoj, na rodinnou dovolenou), nebo o poskytnutí protiplnění (tankující řidič dostává pivo za to, že dal čerpací stanici vydělat), nikoli o čistý dar (ono plnění „zdarma“ by zákazníkovi nebylo poskytnuto, kdyby právě od prodejce neodebral zboží či službu). Podle žalobkyně výdaje na zakoupení dálničních známek či poukázek nebyly ani jinými výdaji na reprezentaci ve smyslu § 25 odst. 1 písm. t) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. Poskytování tohoto „bonusu zdarma“ je pouze reklamním trikem, stejně jako akce „kup 2, zaplať 1“. Cílem této reklamy je nejen upozornit možného zákazníka na určité zboží či službu, ale i přesvědčit ho, že předložená nabídka je pro něj výhodná a že by ji měl akceptovat. Reklama jakožto podpora prodeje je součástí propagace, a existuje-li příčinná souvislost mezi prodaným zbožím a propagací, jedná se o náklad na dosažení, zajištění a udržení příjmů. Naproti tomu reprezentace nemá za cíl hledat nové klienty a postrádá příčinnou souvislost s množstvím prodaného zboží či objemem poskytnutých služeb. Hranice mezi reklamou a reprezentací je mnohdy nezřetelná a bude vždy záležet na konkrétních podmínkách a okolnostech řešené situace. V případě manžela žalobkyně mělo poskytování uvedených bonusů vliv na udržování vazby se stávajícími klienty a na získávání nových klientů, a tedy návazně i na výši příjmů manžela žalobkyně. Žalovaný měl hodnotit celý kontext jednání a záměr podnikatele a vycházet i ze smyslu celého zákona. Žalobkyně proto navrhla, aby soud napadená rozhodnutí zrušil a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení. Žalobkyně k podané žalobě připojila listiny obsahující grafické znázornění růstu tržeb ( obratu) v návaznosti na poskytnutí bonusů v dálničních známkách a poukázkách na pohonné hmoty ,dále Obecné cenové podmínky platné od 1.1.2002, v nichž je zahrnut nárok na vydání poukázek k odběru pohonných hmot ve výši 1000,- kč nebo dálniční známky (v případě lepení čelních a zadních skel při splnění všech podmínek realizace zakázky, neplatí pro výměnu skelů do gumy“) a kopie ukázek reklamní inzerce konkurence . V doplnění žaloby ze dne 19.3.2008 žalobkyně uvedla, že osoby, které prováděly u jejího manžela kontrolu z pověření Finančního úřadu v Českém Brodě, byly totožné s osobami, které u něj prováděly kontrolu z pověření žalovaného, a to přestože žalobkyně ve svém odvolání poukazoval na podjatost kontrolujících osob. Žalovaný ve vyjádření k žalobě zdůraznil, že u „Obecných cenových podmínek“ se nejedná o podmínky stanovení ceny pro zákazníka ve smyslu § 2 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, nýbrž o výčet toho, co manžel žalobkyně poskytne zákazníkovi k zakázce mimo cenu této zakázky (hrazenou pojišťovnou). V těchto cenových podmínkách spatřuje žalovaný příslib vůči neznámým budoucím zákazníkům, který nemohl založit konkrétní závazkový vztah; tyto podmínky se staly až součástí smluvního ujednání o konkrétní zakázce. U konkrétního zákazníka tak již nešlo o poskytnutí slibu, ale o poskytnutí předmětu, a darovací smlouva tedy nevyžadovala písemnou podobu. Přijetí známek pak zákazníci stvrzovali podpisem dokladu. Žalovaný setrval na tom, že manžel žalobkyně poskytoval dary ve smyslu § 25 odst. 1 písm. t) zákona o daních z příjmů ( nešlo však o dary charakteru drobných reklamních předmětů, které jsou daňově účinné) a jeho činnost nelze považovat za reklamní. Žalobcova podnikatelská činnost spočívala ve specializovaných opravách motorových vozidel a neměla žádnou souvislost s dálničními známkami či produkcí pohonných hmot. Tyto bonusy neobsahovaly nic, co by propagovalo činnost manžela žalobkyně. Poskytování bonusů mělo za cíl, jak sama žalobkyně uvádí, prostřednictvím zákazníků rozšířit mezi potenciální další zákazníky informaci o existenci provozovny a o podmínkách oprav; šlo tedy o činnost spíše reprezentativní, spadající do stejné kategorie jako bezplatné poskytování pohoštění či občerstvení zákazníkům. K doplnění žaloby žalovaný poukázal na nový žalobní bod uplatněný až po zákonné lhůtě k podání žaloby, nicméně vyjádřil, že vedoucí oddělení daňové kontroly FÚ ani pracovnice FÚ provádějící kontrolu a doměření daně nebyli a nejsou pracovníky odvolacího orgánu, a ustanovení § 26 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků tak na ně nelze vztáhnout. Z uvedených důvodů žalovaný proto navrhl zamítnutí žaloby. Ve svém vyjádření ke stanovisku žalovaného žalobkyně uvedla, že manžel při plnění zakázek vždy poskytoval zákazníkům vše, co bylo uvedeno v „ Obecných cenových podmínkách“, neposkytoval jim nic mimo cenu zakázky a zákazníci mu platili za všechny jím poskytnuté služby (zboží) jako za celkovou službu (zboží). Obligační vztah mezi firmou manžela žalobkyně a zákazníkem pochopitelně nezakládají „Obecné cenové podmínky“, nýbrž ústní dohoda; její součástí je i slib, že až bude automobil opravený, bude zákazníkovi poskytnuta dálniční známka nebo poukázka na pohonné hmoty. V okamžiku předání dálniční známky nebo poukázky se tedy již o dar nejedná – jde o plnění ze závazkového vztahu. Podle žalobkyně je hlavním kritériem, s jehož pomocí lze rozlišit reprezentaci od reklamy, vliv na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. K tomu žalobkyně připojila účetní stanovisko k podobné situaci.Vdoplnění žaloby ze dne 9.3.2009 upozornila také na současnou praxi developerských společností založenou na stejné marketingové strategii: pokud si zájemci koupí byt, obdrží jako „dárek“ osobní automobil. Ve skutečnosti ale nejde o darování: zájemci dostávají pouze slevu na byt ve výši hodnoty automobilu, takže si kupují jak nový byt, tak nový automobil. U žalobce si zákazníci kupují jak výměnu skla, tak novou dálniční známku nebo poukázku na pohonné hmoty. V dalším doplnění žaloby ze dne 12. 1. 2010 žalobkyně namítala, že závěry finančního úřadu obsažené ve zprávě o daňové kontrole jsou nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Finanční úřad označil uplatněné výdaje jako výdaje na reprezentaci či na dary, aniž by postup a důvody této své správní úvahy jakkoliv popsal. Stejně tak žalovaný neodůvodnil, že se nejedná o reklamní činnost. Finanční úřad ani neprováděl faktické dokazování a nepopsal své hodnocení důkazů. Žalobkyně řádně odpověděla na výzvu správce daně podle § 31 odst. 9 daňového řádu, a důkazní břemeno tedy přešlo na správce daně, který byl povinen prokázat existenci skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetnictví (což neučinil). Žalobkyně zopakovala, že bylo-li prokazatelně zjištěno, že poskytování dálničních známek a poukázek na pohonné hmoty pozitivně ovlivnilo výši manželových tržeb, není možné současně tvrdit, že výdaje na tyto známky a poukázky nejsou daňovými výdaji. Žalobkyně nesouhlasila ani s argumentem finančních orgánů, podle něhož ve vystavené kalkulaci ceny ( pro pojišťovnu) nebyly uvedeny konkrétní výdaje na reklamu a propagaci: tyto částky jsou totiž součástí nepřímých (režijních) výdajů, které se do kalkulace neuvádějí (stejně jako výdaje na nájem či odpisy, na vedení účetnictví, na kancelářské potřeby). Žalobkyně vytkla, že správce daně ani žalovaný nedostáli své důkazní povinnosti podle § 31 odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb.náležitě v rámci dokazování a hodnocení důkazů prokázat existenci skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost daňové evidence. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí , jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního v mezích žalobních bodů uplatněných v zíákonné lhůtě a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Podle podkladů daňového řízení, zejména dle zprávy č. 18 o kontrole daně z příjmů fyzických osob za tok 2005 provedené u žalobkyně dne 10.5.2007 a projednané dne 28.5.2007 ( v návaznosti na daňovou kontrolu provedenou u jejího manžela za rok 2005) a dle podaného daňového přiznání ze dne 31.3.2006 žalobkyně v r. 2005 uplatňovala u daně z příjmů fyzických osob výpočet daně ze společného základu daně manželů dle § 13a zákona č. 586/1992 Sb. na základě společného zdanění manželů. Protože společný základ daně z příjmů fyzických osob podle § 13a odst. 2 cit. zákona tvoří součet dílčích základů daně u obou manželů, daňovou povinnost žalobkyně proto ovlivnil dílčí základ daně z příjmů z podnikatelské činnosti stanovený na základě výsledků daňové kontroly u manžela žalobkyně pana T.K. Rozhodnutím žalovaného ze dne 17. 12. 2007, č. j. 8430/07-1100-203537 bylo zamítnuto odvolání T. K. proti dodatečnému platebnímu výměru na daň z příjmů fyzických osob za rok 2005, kterým byl T. K. dodatečně stanoven základ daně ve výši 995 179,- Kč, dodatečně stanovena polovina společného základu daně manželů podle § 13a zákona ve výši 497 589, 50 Kč a dodatečně vyměřena daň ve výši 159 232,- Kč. Zákonnost doměření daně z příjmů fyzických osob v případě žalobkyně za rok 2005 tedy závisela na posouzení zákonnosti rozhodnutí týkajícího se doměření daně manželovi žalobkyně. Soud proto shodně se žalovaným vycházel z posouzení skutečností, které u manžela žalobkyně založily důvod doměření daně a protože toto doměření daně u T. K. bylo předmětem přezkumu na základě správní žaloby podané u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Ca 67/2008, i z výsledků řízení o této správní žalobě. V obou řízeních před soudem vyvstala jako sporná otázka posouzení charakteru výdajů vynaložených manželem žalobkyně na poskytování dálničních známek a poukázek na pohonné hmoty a potažmo zhodnocení, zda šlo o výdaje na zajištění, dosažení a udržení příjmů, podle § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb. které jsou daňově účinné tím, že snižují základ daně. Podle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů se výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů pro zjištění základu daně odečtou ve výši prokázané poplatníkem a ve výši stanovené tímto zákonem a zvláštními předpisy. Podle § 25 odst. 1 písm. t) zákona o daních z příjmů ve znění platném k 31.12.2005 za výdaje (náklady) vynaložené k dosažení, zajištění a udržení příjmů pro daňové účely nelze uznat zejména výdaje na reprezentaci, kterými jsou zejména výdaje na pohoštění, občerstvení a dary. Za dar se nepovažuje reklamní nebo propagační předmět, který je opatřen obchodní firmou nebo ochrannou známkou poskytovatele tohoto předmětu nebo názvem propagovaného zboží nebo služby, jehož hodnota bez daně z přidané hodnoty nepřesahuje 500 Kč a který není s výjimkou tichého vína předmětem spotřební daně, Na základě uvedené právní úpravy soud posuzoval oprávněnost argumentace žalobkyně, že: - poskytování dálničních známek a poukázek na pohonné hmoty žalobci prokazatelně zvýšilo tržby, což činí z částky vynaložené na nákup známek a poukázek výdaj k dosažení a zajištění příjmů, - poskytování dálničních známek a poukázek na pohonné hmoty mělo reklamní charakter a účel, - poskytování dálničních známek a poukázek na nákup pohonných hmot nebylo darem, protože strany neuzavřely písemnou darovací smlouvu; nýbrž bylo splněním povinnosti v rámci dohody o ceně dle „Obecných cenových podmínek“ a nebylo dobrovolným plněním, protože manžel žalobkyně se k tomuto plnění předem zavázal, Pro posouzení, zda sporné výdaje na známky a poukázky byly daňově účinnými výdaji je rozhodující nejen to, zda tyto výdaje svým záměrem a dosaženým účelem způsobily zajištění dosažení, zajištění a udržení příjmů dle § 24 odst. 1 cit. zákona, nýbrž, zda svým charakterem odpovídají výdajům, které lze podřadit pod ust. § 24 odst. 1, případně odst. 2 cit. zákona nebo zda jsou těmi výdaji, které výslovně dle § 25 nelze za výdaje na zajištění dosažení a udržení příjmů považovat ( negativní vymezení).. Zákon o daních z příjmů sice ve svém § 24 odst. 1 stanoví základní pravidlo, podle nějž lze základ daně snížit o (blíže neurčené, tedy jakékoli) výdaje, které byly vynaloženy k dosažení, zajištění a udržení příjmů, a zároveň ve svém § 24 odst. 2 rozšiřuje tuto kategorii o další konkrétně pojmenované typy výdajů (které také snižují základ daně, aniž je třeba zkoumat, nakolik přispěly k dosažení, zajištění a udržení příjmů); v § 25 odst. 1 však zákon vypočítává druhy výdajů, které nemohou být považovány za výdaje k dosažení příjmů, i když třeba pro daňový subjekt představují ekonomický přínos. Ustanovení § 24 odst. 1 zák. je tedy třeba vykládat v souvislosti s § 25 odst. 1 zák. Výdaj, který se příznivě projevil v příjmech daňového subjektu, může být daňově účinný jen tehdy, není-li zároveň výslovně zmíněn v § 25 odst.

1. Uvedená právní úprava tak navozuje nezbytnost posouzení, jakého charakteru byly uplatňované výdaje vynaložené v rámci podnikatelské činnosti manžela žalobkyně Touto otázkou se Městský soud zabýval již ve svém rozsudku sp. zn. 5 Ca 67/2008, jímž rozhodoval o žalobě T. K. ( manžela žalobkyně) směřující proti rozhodnutí žalovaného o doměření daně z příjmů fyzických osob za rok 2005, jež ovlivnilo i společný základ daně, z něhož byla žalobkyni v této věci doměřena daň. u těchto manželů. Soud je předně vázán pravomocným rozsudkem ohledně daňové povinnosti manžela žalobkyně , nadto sám v této věci pod sp. zn. 9 Ca 66/2008 neshledal skutkově ani právně žádný důvod, pro který by se od posouzení charakteru výdajů manžela žalobkyně v rozsudku sp. zn. 5 Ca 57/2008 odchýlil, se závěry soudu v uvedeném rozsudku se naopak zcela ztotožnil. Ze správního spisu ve věci daňové povinnosti manžela žalobkyně, který měl soud k dispozici pod sp. zn. 5 Ca 67/2008 soud zjistil, že podle zprávy o daňové kontrole daně z příjmů fyzických osob za období let 2003 a 2005 (zahájené dne 15. 3. 2007), která byla se žalobcem projednána dne 10. 5. 2007 (a stejně tak podle zprávy o kontrole týkající se daně z příjmů fyzických osob za období roku 2004 – kontrola zahájena dne 8. 11. 2006, zpráva projednána dne 10. 5. 2007) vystavoval žalobce faktury za výměny skel automobilů v obvyklé výši (doporučená cena dle systému AVN) na základě „Smlouvy o ceně za opravu vozu“; úhrada pak byla požadována na příslušné pojišťovně. K výměně autoskel poskytoval žalobce jako bonus roční dálniční známky nebo poukázky na pohonné hmoty v hodnotě 1000 Kč. Žalobce tvrdil, že poskytování těchto bonusů není bezúplatné – jde o reklamní činnost, která přímo souvisí s dosahováním tržeb; hodnota bonusu je zahrnuta do ceny fakturované odběratelům (pojišťovnám). Správce daně však výdaje na známky a poukázky neuznal; podle něj jde o dar ve smyslu § 25 odst. 1 písm. t) zákona o daních z příjmů. Na tom nic nemění ani skutečnost, že podle grafů, které žalobce předložil, existuje přímá souvislost mezi výdejem známek (poukázek) a nárůstem tržeb. Při ústním jednání konaném dne 17. 10. 2007 v rámci doplňování výsledků odvolacího řízení předložil žalobce několik kalkulací zakázky, z nichž podle něj plyne, že cena známky (poukázky) je součástí ceny zakázky. Program AVN slouží pouze jako vodítko ke stanovení ceny zakázky. Žalobkyně nesouhlasila s tím, že poskytování známek a poukázek bylo formou reprezentace, považovala je za formu reklamy. Soud nepochybuje o tom, že výdaje na reklamu jsou výdaji daňově účinnými; v tomto případě však o reklamu nešlo. Žalobkyni lze přisvědčit v tom, že reklama jednak informuje spotřebitele o existenci určitého zboží či služby, jednak se jej snaží přesvědčit o tom, že právě jí nabízené plnění je pro spotřebitele výhodné a že by si je měl obstarat; charakteristické pro reklamu je však také to, že je určena neurčenému okruhu subjektů nebo alespoň dle charakteru zboží určité širší spotřebitelské veřejnosti. Reklama přispívá k tržnímu rozhodování dosud nerozhodnutého spotřebitele, který si pod vlivem reklamy přece jen zboží koupí nebo službu objedná. Reklama tedy předchází tržnímu aktu (podmiňuje jej), při samotné transakci však již reklama nepůsobí, resp. byla zkonzumována, neboť své poslání – přivést spotřebitele k podnikateli – již splnila. Podnikatel tedy nejprve musí vynaložit náklady na reklamu, aby spotřebitele přiměl k transakci; výdaje, které podnikateli vzniknou při samotné transakci a které mají spotřebitele dále posílit v přesvědčení, že zvolil dobře a že by měl případně dané zboží či službu vyhledávat i nadále, již nelze považovat za výdaje na reklamu, nýbrž za výdaje na reprezentaci. Hlavním cílem tu již není informovat a přesvědčit zákazníka, ale spíše jej udržet a prostřednictvím dobrého zacházení jej učinit věrným danému podnikateli a odolnějším vůči reklamním svodům jiných podnikatelů. Žalobkyně tvrdí, že poskytování bonusů bylo reklamou. Již jen samotný fakt, že poskytnutí známky či poukázky bylo součástí transakce (smlouvy o dílo) mezi žalobcem a jeho zákazníkem, ale toto tvrzení zpochybňuje. Reklamou byla nepochybně inzerce v regionálním tisku, pod jejímž vlivem zákazníci k manželovi žalobkyně přicházeli; výdaje vynaložené na otištění inzerátů byly jistě výdaji ve smyslu § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Poskytnutí bonusu však již nemělo zákazníky informovat či je o něčem přesvědčit: mělo být jakousi odměnou za to, že zákazníci přišli právě k manželovi žalobkyně, mělo být ujištěním, že žalobce si svých zákazníků váží a dokáže jejich tržní volbu ocenit. Právě v tom ale spočívá podstata reprezentace podle § 25 odst. 1 písm. t) zákona o daních z příjmů. Nelze popřít, že i v reprezentaci jsou skryty jisté prvky reklamního působení: ostatně právě proto zákon vyjímá z kategorie jinak neúčinných výdajů na reprezentaci speciální podskupinu reklamních nebo propagačních předmětů, které jsou opatřeny obchodní firmou nebo ochrannou známkou poskytovatele tohoto předmětu nebo názvem propagovaného zboží nebo služby, jehož hodnota bez daně z přidané hodnoty nepřesahuje 500 Kč. Tyto předměty totiž nejen vzhledem ke své hodnotě slouží jako přijatelná drobná pozornost zákazníkovi ve smyslu výše popsaném, ale také dále šíří povědomí o podnikateli – právě proto, že je na nich identifikován podnikatel či jeho zboží (prostřednictvím obchodní firmy nebo ochranné známky). Kdyby podnikatel rozdával zákazníkům drobné předměty bez identifikujícího označení, nemohl by si o výdaje vynaložené na jejich pořízení snížit daňový základ, ačkoli by jeho úmysl (potěšit zákazníka, vyvolat v něm dobrý dojem, přimět jej k přemýšlení, zda nepřijde i příště nebo zda podnikatele nedoporučí i svým známým…) byl stejný jako v případě právě uvedeném. I když má tedy reprezentace i svůj „reklamní aspekt“ (vlídné zacházení se zákazníky dále posiluje dobré jméno podnikatele, zvyšuje věrnost zákazníků, a tedy i přispívá ke zvyšování tržeb do budoucna; dobře obsloužení zákazníci, kterým se u podnikatele kromě samotného zboží či služby dostalo též příjemného prostředí, pohoštění, malého dárku, jistě nesmlčí svou spokojenost a budou podnikateli sami „dělat reklamu“), lze k němu přihlížet jen tam, kde to zákon výslovně umožňuje. Soud tedy z uvedených důvodů považuje poskytování dálničních známek či poukázek na pohonné hmoty za formu reprezentace v nejobecnějším slova smyslu; poskytování těchto bonusů však i konkrétněji naplňuje jednu z podob reprezentace příkladmo uvedených v § 25 odst. 1 písm. t) zákona o daních z příjmů, a sice dar. Podle § 628 odst. 1 občanského zákoníku darovací smlouvou dárce něco bezplatně přenechává nebo slibuje obdarovanému, a ten dar nebo slib přijímá. Podle odst. 2 musí být darovací smlouva písemná, je-li předmětem daru nemovitost a u movité věci, nedojde-li k odevzdání a převzetí věci při darování. Žalobkyně tvrdí, že poskytnutí bonusu bylo povinností z obligačního vztahu, tuto povinnost však manžel žalobkyně na sebe sám vzal svým slibem, což je právě pojmovým znakem darovací smlouvy. Manžel žalobkyně se vždy při sjednávání zakázky dohodl se zákazníkem na tom, že mu při předání opraveného vozidla poskytne též dálniční známku nebo poukázku na pohonné hmoty, přičemž zákazník za toto plnění nebude nic platit. V daném případě jde tedy v materiálním slova smyslu i o darování (poskytnutí plnění, za něž není dána protihodnota), a není přitom nutné zkoumat, zda má taková smlouva všechny formální náležitosti podle § 628 občanského zákoníku, tedy jestli smlouva byla uzavřena písemně pro případ, že k odevzdání a převzetí věci nedošlo při darování. (Kromě toho v případě žalobce byla sice „dohoda o darování“ uzavřena podle všeho ústně už při zadávání zakázky, ovšem zákazník při převzetí opraveného vozidla svým podpisem stvrdil, že od žalobce zároveň přijal známku či poukázku; i písemně tedy projevil svou vůli přijmout dar, stejně jako žalobce písemně – v „ Obecných cenových podmínkách“ předkládaných při uzavírání smlouvy o dílo každému zákazníkovi – projevil vůli bezplatně přenechat zákazníkovi známku či poukázku). Soud nepřistoupil na argumentaci, podle níž protihodnotou za poskytnutý bonus bylo to, že zákazník „dal žalobci vydělat“. Neobstojí tu srovnání s příklady dvoustranných vztahů, které žalobce uvádí. V nich jde buď o pohoštění či občerstvení (plechovka piva za načerpání plné nádrže paliva), nebo fakticky o slevu na ceně prodávané věci (dítě na dovolenou „zdarma“ s platícími rodiči, osobní automobil „zdarma“ k novému bytu). Zde je zcela na tom, kdo zboží či službu poskytuje, jakou cenu si za ně nechá od zákazníka zaplatit (je pochopitelné, že při vysoké poptávce může cena mnohonásobně převyšovat náklady; při poklesu poptávky pak prodávající může snížit svou marži a nově stanovenou cenu prezentovat zákazníkům jako „výhodnou nabídku“, „dva za cenu jednoho“ apod.). V případě manžela žalobkyně šlo o trojstranný vztah mezi žalobcem, zákazníkem a pojišťovnou. Manžel žalobkyně sám za opravu nic neplatil, nebylo mu tedy možno poskytnout slevu na čemkoli – ostatně i proto, že (maximální) cena za opravu byla určována pojišťovnou, resp. podle programu vytvořeného pojišťovnou, takže se musel pohybovat v určeném rozmezí a nemohl cenu volně utvářet. Není důvodu nevěřit , že od té doby, co manžel žalobkyně poskytoval bonusy, má více zákazníků a vyšší příjmy. I kdyby však poskytování známek a poukázek bylo skutečnou ekonomickou příčinou tohoto stavu, nebylo možné jen z toho titulu uznat výdaje na jejich pořízení. Je pak věcí ekonomické úvahy, zda se i za takové situace vyplatí nabízet zákazníkům takto nadstandardní zacházení. V doplnění žaloby ze dne 19. 3. 2008 namítla žalobkyně podjatost pracovníků správce daně; tato námitka však byla vznesena až po lhůtě k podání žaloby, nadto vznikla nad rámec odvolání v daňovém řízení, neboť není pravdou, že v odvolání žalobkyně byla vznesena pro důvod totožnosti osob, který je tvrzen v podané žalobě. Totéž platí o doplnění žaloby ze dne 12. 1. 2010, v němž žalobce nově namítl nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů a pro nesrozumitelnost, podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, nedostatečné zhodnocení důkazů a nesprávné zhodnocení faktu, že částka vynaložená na nákup známky či poukázky na pohonné hmoty nebyla zahrnuta do kalkulace předkládané pojišťovně. Nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí se sice soud zabývá z úřední povinnosti, aby zjistil, zda je vůbec rozhodnutí způsobilé přezkumu; tuto vadu však u napadeného rozhodnutí neshledal, a proto je věcně přezkoumal. Ze shora uvedených důvodů a vázán věcnou souvislostí se závěry Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Ca 67/2008 , soud i v tomto řízení dospěl závěru, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem, a proto podanou žalobu podle § 78 odst. 7 s.ř.s. jako nedůvodnou zamítl. Soud rozhodoval ve věci bez nařízení jednání v souladu s § 51 s.ř.s., neboť žalobkyně i žalovaný k výzvě soudu nevyjádřili svůj nesouhlas s projednáním věci bez nařízení jednání. Výrok o náhradě nákladů řízení je dán ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch, soud jí proto náhradu nákladů řízení nepřiznal a žalovanému náklady v souvislosti s řízením u soudu nevznikly.