9 Ca 8/2008 - 37

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců JUDr. Naděždy Řehákové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobce: L. L., zast. Mgr. Markem Čechovským, advokátem se sídlem Praha 1, Václavské nám. 21, proti žalované mu: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, se sídlem Praha 3, Olšanská 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7.12.2007, č.j.: SCPP-3841/C-237-2007, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie ze dne 7.12.2007, č.j.: SCPP-3841/C-237-2007 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení v částce 7.760,-Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce Mgr. Marka Čechovského, advokáta.

Odůvodnění

Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo změněno rozhodnutí Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Ostrava, Referátu cizinecké a pohraniční policie Krnov ze dne 25.9.2007, č.j.: SCPP-11-1/OV-24-2007, jímž bylo žalobci dle ust. § 119 odst. 2 písm. b) a § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění. Doba, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území, byla stanovena na 3 roky, tato doba je shodná s dobou vykonatelnosti rozhodnutí. Současně podle § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců byla stanovena doba k vycestování z území České republiky do 10.11.2007. Podle ust. § 120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců bylo rozhodnuto, že se na žalobce nevztahují důvody znemožňující vycestování dle ust. § 179 zákona o pobytu cizinců. Zároveň podle ust. § 85 odst. 2 správní řád byl vyloučen odkladný účinek odvolání. Napadené rozhodnutí změnilo prvostupňvé rozhodnutí v části výroku, týkající se stanovené doby vycestování tak, že podle ust. § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců se žalobci stanovuje doba k vycestování z území ČR do 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí. Ostatní výroky prvostupňového rozhodnutí byly potvrzeny. Žalobce v podané žalobě předně tvrdil, že napadené rozhodnutí je založeno na nesprávném posouzení skutkového stavu, na nesprávném právním posouzení a že řízení je zatíženo vadami, které mají za následek jeho nezákonnost. Konkrétně namítal, že výroková část rozhodnutí nesplňuje náležitosti § 118 zákona o pobytu cizinců, kdy jeho znění je v rozporu s ust. § 74 odst. 1, 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“). Správní orgán stanovuje platnost rozhodnutí ode dne doručení rozhodnutí a dále jí s odkazem na § 119 odst. 5, 6 zákona o pobytu cizinců do budoucna za daných podmínek přerušuje a tím jí nezákonné spojuje s vykonatelností rozhodnutí, aniž by zákon o pobytu cizinců výslovně správnímu orgánu umožňoval platnost rozhodnutí, respektive dobu, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území ČR, přerušit. Dle ust. § 122 odst. 5 a odst. 6 lze dovodit, že doba, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území, je spojena s dobou platnosti rozhodnutí. Zákon o pobytu cizinců výslovně v ust. § 119 odst. 5 a odst. 6 vylučuje vykonatelnost rozhodnutí o správním vyhoštění a pokud neupravil v tomto smyslu také dobu platnosti rozhodnutí, je rozhodnutí platné a doba po níž je žalobci zakázán vstup na území tak běží bez přerušení. Nelze spojovat vykonatelnost rozhodnutí s platností rozhodnutí na základě individuálního aktu správního orgánu a přerušit či pozastavit platnost rozhodnutí. Správní orgán je v souladu s ust. § 101 správního řádu oprávněn po vydání rozhodnutí zasáhnout do běhu doby platnosti jen formou nového rozhodnutí po provedeném novém řízení, a to jen po právní moci původního rozhodnutí. Doba, po níž je žalobci zakázáno vstoupit na územ í byla stanovena na 3 roky a neexistuje právní předpis, který by umožňoval běh této doby přerušit. Účastníci správního řízení pak nemají jistotu ohledně platnosti takového rozhodnutí, neboť ta není stanovena pevným časovým úsekem. Tvrdil, že zvláštní zákon neumožňuje správnímu orgánu předem upravovat běh doby platnosti rozhodnutí, správní orgán je oprávněn pouze stanovit délku trvání této doby. Rovněž pak namítal, že výrok prvostupňového rozhodnutí má za následek to, že doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území již začala běžet doručením prvostupňového rozhodnutí. Pokud je rozhodnutí předběžně vykonatelné a doba jeho platnosti je spojena s vykonatelností, nelze než mít za to, že ode dne doručení rozhodnutí již tato doba běží. Dle žalobce je nezákonnost výroku zcela zřejmá a žalovaný měl výrok v odvolacím řízení změnit či zrušit a měl učinit taková opatření, aby nedošlo k porušení zásady v st. § 2 odst. 3 správního řádu. Ke skutkovým a právním závěrům správního orgánu žalobce namítal, že jsou nesprávné a postrádají racionální podklad. Správní orgány dovozovaly přípustnost aplikace ust. § 119 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců z toho, že žalobce jako státní příslušník třetí země pobýval na území České republiky nelegálně a do rodného listu se nechal zapsat v úmyslu stát se rodinným příslušníkem občana EU. Uvedl, že rodný list je veřejnou listinou a její přeložení ve správním řízení jako důkaz nemůže být nikomu na újmu. Úmysly nebo pohnutky osob, které souhlasným prohlášením určují otcovství dítěte, je nutno posuzovat podle projevu vůle navenek ve smyslu ust. § 34 a násl občanského zákoníku, kdy toto bylo posuzováno správním orgánem příslušným k zápisu do matriční knihy. Ten tyto projevy vůle posoudil jako platné v souladu s ust. § 34 a násl. občanského zákoníku a zápis provedl. Správní orgán příslušný ve věcech pobytu cizinců není oprávněně posuzovat rodičovství účastníků řízení a tím méně jejich úmysly a pohnutky při úkonu provedeném v jiném řízení. Není pravdou, že je orgán státní správy s působností vymezenou zákonem o pobytu cizinců oprávněn zjišťovat, zda cizince tento právní úkon provedl „účelově s úmyslem vyhnout se důsledkům plynoucím z jeho předchozího neoprávněného pobytu a následně získat trvalý pobyt“. Působnost Policie České republiky je taxativním, podrobným až kauzalistickým způsobem vymezena ustanoveními § 163 a § 164 zákona o pobytu cizinců, kde zmínka o možnosti hodnocení a prověřování těchto okolností není. Zákon o pobytu cizinců umožňoval zkoumat, zda cizinec neuzavřel sňatek s cílem získat oprávnění k pobytu, ale nikoliv zápisů otcovství do matriční knihy. Tvrdil, že způsob, jakým žalovaný odvozuje své oprávnění zkoumat všechny skutečnosti odkazem na ust. § 50 odst. 3 správního řádu, je nezákonný. Tento výklad je v hrubém rozporu se základními ústavními principy právního státu. Dovedením tohoto výkladového postupu ad absurdum jím lze odůvodnit i takové úkony jako je provádění domovních prohlídek pro účely správního řízení. Tak širokou pravomoc nemá žádný státní orgán ČR. Rovněž namítal, že napadené rozhodnutí je v části neodůvodněné, neboť není zřejmé, co je obsahem pojmu závažné narušení veřejného pořádku. Dále žalobce vytýkal žalovanému procesní vady, které mají za následek nesprávnost napadeného rozhodnutí. Tvrdil, že nebylo rozhodnuto o námitce podjatosti oprávněné úřední osoby npor. Kaňoka. Žalovaný se námitkou zabýval jen do té míry, že konstatoval, že „usnesení o námitce podjatosti této osoby nebylo podepsáno oprávněnou úřední osobou, avšak toto nemá za následek nezákonnost řízení…“. S takovýmto odůvodněním se žalobce nemůže ztotožnit, neboť svědčí o zjevné nezákonnosti postupu žalovaného i správního orgánu I. stupně, když toleruje stav, kdy řízení je vedeno osobou, o níž má žalobce pochybnosti v otázce její podjatosti, kdy o tomto nebylo řádně rozhodnuto. Rovněž namítal vady řízení, spočívající ve způsobu provádění některých úkonů v řízení a to především tzv. vyjádření účastníků k podkladům pro rozhodnutí. Správní orgán nejenže odkazuje při jejich formálním označení na ust. § 18 odst. 1 správního řádu a na druhé straně formálním označením zakrývá jeho skutečný význam. Správní orgán tak zastřeným úkonem uvádí účastníky řízení v omyl, když v nich způsobem provádění úkonu vyvolává mylný dojem, že vyjadřovat se k řízení je jejich povinností a nikoliv právem. Fakticky se nejednalo o vyjádření, nýbrž o jakou si formu vytěžení žalobce. Správní orgán I. stupně tak protizákonně obchází ust. § 55 odst. 1 správního řádu a nutí účastníky ke svědecké výpovědi Obsah pojmu vyjádření za užití gramatického výkladu lze vyložit pouze tak, že účastník po předložení a prostudování spisového materiálu sdělí své stanovisko. Správní orgán může účastníka pouze poučit a to jen v procesní rovině. Pokládání otázek je v rámci tohoto úkonu nepřípustné. Vyjadřuje se účastník nikoliv správní orgán. I v tomto případě správní orgán argumentuje ust. § 50 odst. 3 správního řádu. Tvrdil, že správní orgán nemůže výkladem procesní normy měnit obsah právního úkonu tak, aby z něj fakticky vytvořil úkon jiný, zvláště když se jedná o úkon čistě jen v dispozici účastníků správního řízení. Smyslem této zákonné normy je, že účastníka řízení nelze předvolat jako svědka, není to, že s ním nelze sepsat protokol označený jako svědecká výpověď, ale jedná se o faktický zákaz provádění jakéhokoliv úkonu v řízení, který by svým obsahem a způsobem provádění svědecké výpovědi odpovídal. V opačném případě nemá tento normativní zákaz žádný smysl. Uzavřel, že k vyjádření účastníků řízení, které jsou dle svého obsahu svědeckou výpovědí, nelze přihlížet, když nebyly provedeny v souladu se zákonem. Tvrdil, že zásadní vadou řízení je skutečnost, že není zřejmé, jak bylo řízení zahájeno. Dne 7.2.2007 bylo žalobci předáno oznámení o zahájení správního řízení, z něhož není zřejmé pro jaký skutek bylo zahájeno, respektive jakým jednáním se měl žalobce dopustit porušení zákona. Definice předmětu řízení pouze uvedením zákonného ustanovení, které mělo být jednáním porušeno, nesplňuje podmínky § 46 odst. 1 správního řádu. Předmětem správního řízení nemůže být citace zákonné normy, která měla být porušena, nýbrž konkrétní jednání žalobce, v němž správní orgán spatřuje porušení zákona. K tomu žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn.: 5 A 73/2002. Správní orgán sice vydal dne 14.2.2007 usnesení o opravě oznámení o zahájení správního řízení ze dne 7.2.2007, kterým byl předmět řízení dodatečně specifikován. Tato oprava je však v rozporu s ust. § 46 odst. 1 a § 76 odst. 1 správního řádu. Usnesením lze rozhodovat jen z důvodu výslovně stanovených zákonem, přičemž § 46 odst. 1 správního řádu formu usnesení pro oznámení zahájení správního řízení nepřipouští. Navíc oznámení o zahájení správního řízení není rozhodnutím, jehož obsah by bylo možno usnesením měnit. Ve správním řízení není možné dodatečně měnit předmět již zahájeného řízení, změna předmětu řízení a její oznámení účastníkům řízení má za následek zahájení dalšího řízení. Pokud by tomu tak nebylo postrádal by institut oznámení zahájení řízení význam, neboť ten je určen k ochraně účastníků řízení, aby mohli na základě obsahu oznámení přizpůsobit svou procesní obranu. Vztahovat účinky oznámení ze dne 14.2.2007 na řízení prováděné před tímto datem je nezákonné, neboť v této době žalobce a další účastníci řízení nemohli vědět, z jakého důvodu je řízení zahájeno. Správní orgán I. stupně tedy dne 14.2.2007 zahájil další správní řízení, přičemž z napadeného rozhodnutí není zřejmé, o jakém z těchto dvou řízení rozhodl. Řízení zahájené dne 7.2.200 oznámením žalobci je zcela evidentně zmatečné, neboť postrádá předmět řízení. Toto řízení bylo vedeno o ničem, a nemohlo být žalobci a dalším účastníkům řízení jakkoliv právně účinné. Řízení zahájené dne 7.2.2007 tak mělo být v souladu s ust. § 66 odst. 2 správního řádu zastaveno. Konečně namítal, že vyloučení dokladného účinku je nezákonné. Žalobce v době vydání napadeného rozhodnutí na území ČR oprávněně na základě § 87y zákona o pobytu cizinců. Oprávněnost pobytu žalobce vychází přímo ze zákona a správní orgán I. stupně se svým rozhodnutím snaží vyloučit účinnost ustanovení zákona. Zákon vylučuje oprávněnost pobytu cizince pouze v případě, že nabylo právní moci rozhodnutí o ukončení pobytu žalobce. Napadené rozhodnutí v právní moci s ohledem na ust. § 73 odst. 1 a § 74 odst. 2 správního řádu nebylo, byť bylo předběžně vykonatelné. Z tohoto důvodu tedy výrok o vyloučení odkladného účinku byl vydán bez přihlédnutí k § 87y zákona o pobytu cizinců. Je nepochybné, že oprávnění vyplývající ze zákona má přednost před povinností uloženou výrokem správního rozhodnutí. Navíc vyloučení odkladného účinku zapříčinilo, že běh doby, po níž nelze žalobci umožnit vstup na území, se počítá ode dne doručení rozhodnutí v I. stupni. S ohledem na shora uvedené žalobce navrhl, aby soud zrušil napadené rozhodnutí, včetně rozhodnutí správního orgánu I. stupně a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí žalovaný ke vzneseným žalobním bodům uvedl: K námitce nesprávně zjištěného skutkového vztahu sdělil, že napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě správně zjištěného skutkového stavu a správného hodnocení věci. Skutečnost, že žalobce pobýval na území České republiky od 27.2.2004 do 7.2.2007 neoprávněně, byla správním orgánem prokázána. Správním orgánem bylo zjištěno, že žalobce přicestoval na území ČR dne 21.2.2004 na vízum, které ho opravňovalo k pobytu na území po dobu 6 dnů, tj. do 26.2.2004. Vzhledem k tomu, že cestovní doklad cizince neobsahoval otisk přechodového razítka, které by dokládalo, že žalobce z území ve stanovenou dobu vycestoval, může se správní orgán oprávněně domnívat, že držitel nesplňuje nebo přestal splňovat podmínky délky pobytu použitelné v dotyčném členském státě, a to s odkazem na čl. 11 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 562/2006 ze dne 15.3.2006, kterým se stanoví kodex Společenství o pravidlech upravující přeshraniční pohyb osob (dále jen „Schengenský hraniční kodex“). K tomu poukázal na čl. 11 odst. 2 Schengenského hraničního kodexu, podle kterého je možné domněnku vyvrátit, pokud státní příslušník třetí země jakýmkoliv způsobem předloží věrohodné důkazy. V tomto případě žalobce žádné věrohodné důkazy nepředložil, tudíž tvrzení správního orgánu I. stupně o délce neoprávněného pobytu žalobce, lze považovat za prokázané (§ 11 odst. 3 Schengenského hraničního kodexu). V současné době je žalobce v postavení rodinného příslušníka občana EU, avšak neoprávněně na území ČR pobýval ještě jako státní příslušník třetí země. Je tedy nepochybné, že ust. čl. 11 Schengenského hraničního kodexu se na žalobce vztahuje. S ohledem na uvedené považoval žalovaný otázku neoprávněného pobytu za prokázanou. Dalš í skutkovou okolností je dle žalovaného účelovost jednání žalobce, spočívajícího v souhlasném prohlášení rodičů o otcovství k Adéle Malíkové. Žalovaný měl vzhledem ke skutkovému stavu za prokázané, že se žalobce nechal zapsat jako otec do rodného listu Adély Malíkové pouze s úmyslem stát se rodinným příslušníkem občana EU, ve smyslu ust. § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců a odvrátit tak důsledky plynoucí z jeho prokázaného neoprávněného pobytu. Zdůraznil, že žádným způsobem nezpochybňuje otcovství žalobce k Adéle Malíkové. Konstatoval však, že hlavním motivem žalobce k provedení tohoto právního úkonu bylo obejití zákon o pobytu cizinců. Takové jednání považoval žalovaný za čin nemorální a nemravný. Souběh jednání žalobce spočívající v téměř tříletém neoprávněném pobytu žalobce a v obcházení zákona o pobytu cizinců považoval žalovaný za závažné porušení veřejného pořádku a měl tak za to, že jsou naplněny podmínky pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění uvedené v ust. § 119 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců. K námitce, vztahujíc í se k výroku prvostupňového rozhodnutí sdělil, že před novelou zákona o pobytu cizinců, provedenou zákonem č. 428/2005 Sb., byla doba, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na územ í shodná s dobou platnosti rozhodnutí. Cílem provedené novelizace bylo reagovat na to, že doba platnosti rozhodnutí běžela i tehdy, pokud bylo rozhodnutí nevykonatelné. V řadě případů tak správní vyhoštění skončilo, aniž bylo vůbec vykonáváno, případně byla jeho doba podstatně zkrácena. Pokud tak správní orgán I. stupně uvedl ve výroku rozhodnutí, že doba, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území, je shodná s dobou vykonatelnosti rozhodnutí, naplňuje tak účel uvedené novely. Důvody, kdy je výkon rozhodnutí o správním vyhoštění suspendován, jsou výslovně stanoveny v zákoně o pobytu cizinců a měly by se přímo ze zákona aplikovat. Ve výrokové části je však nutné konstatovat, že doba po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území, neběží bez přerušení, ale existují zákonné důvody pro přerušení běhu této doby. Ve výrokové části postačí výše uvedená formulace, přičemž v odůvodnění je třeba tuto část výroku blíže specifikovat a odkázat na příslušné ustanovení zákona o pobytu cizinců. Konstatoval, že správní orgán I. stupně uvedenou formulací neupravuje běh doby, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území, pouze sděluje, že tato doba ze zákona neběží v případě, je-li rozhodnutí nevykonatelné. Důvod, kdy je výkon rozhodnutí a správním vyhoštění suspendován, jsou stanoveny přímo ze zákona o pobytu cizinců. S ohledem na výše uvedené měl žalovaný za to, že výroková část splňuje náležitosti ust. § 118 zákona o pobytu cizinců a její znění není v rozporu s ust. § 74 odst. 1 a 2 správního řádu. K tvrzení žalobce, že skutkové a právní závěry jsou nesprávné a postrádají racionálního základu uvedl, že je nepopiratelná skutečnost, že žalobce je otcem Adély Malíkové. Z uvedeného důvodu bylo rozhodnutí o správním vyhoštění vydáno podle § 119 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Tvrdil, že správní orgán I. stupně je oprávněn zjišťovat a posuzovat, zda žalobce provedl tento právní úkon pouze účelově s úmyslem vyhnout se důsledkům plynoucím z jeho předchozího neoprávněného pobytu a následně získat trvalý pobyt, nebo zda tak učinil s úmyslem potvrdit reálně fungující rodinné vazby. Konstatoval, že na základě skutkových zjištění a okolností případu byl jediným motivem žalobce k souhlasnému prohlášení rodičů o jeho otcovství k Adéle Malíkové vyhnutí se důsledkům plynoucím z jeho neoprávněného pobytu. O účelovosti jednání žalobce svědčí skutečnost, že se žalobce dvakrát neúspěšně pokusil o zápis své osoby jako otce do rodného listu Daniela Oláha. Když se mu toto nepovedlo, zajistil si žalobce zapsání své osoby do rodného listu Adély Malíkové. O účelovosti jednání svědčí rovněž výrazný časový odstup od narození dítěte. Adéla Malíková se narodila dne 24.10.2003 a k souhlasnému prohlášení rodičů o určení otcovství žalobce došlo až dne 5.3.2007, tzn. po více jak třech letech od jejího narození a nav íc v době, kdy probíhalo řízení o správním vyhoštění. Žalobci tak vůbec nezáleželo na tom, ve kterém rodném listě občana ČR bude zapsán, jediným motivem jeho jednání bylo dostat se do postavení rodinného příslušníka občana EU. Konstatoval, že v případě realizace správního vyhoštění žalobce nedojde k nepřiměřenému zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince ve smyslu ust. § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Z uvedeného je totiž zřejmé, že žádná reálně fungující rodinná vazba mezi žalobcem a Adélou Malíkovou neexistuje. Rovněž ani v případě manželky žalobce Wang Yuzhen, která žije na území ČR nedojde k nepřiměřenému zásahu do jejich rodinného a soukromého života, neboť vzhledem k závažnosti jednání žalobce, převážil veřejný zájem na jeho vyhoštění, nad ochranou jeho soukromých zájmů. Navíc žalobce i jeho manželka jsou občané Číny, takže v případě vycestování žalobce nic nebrání manželce a jejich dceři, aby žalobce následovali na území Číny a společné soužití realizovali na území domovského státu. Dále sdělil, že formulace správního orgánu I. stupně, že žalobce měl za cíl uvést správní orgán I. stupně v omyl, nebyla vhodně zvolena, tuto nepřesnost však napravil žalovaný, když aplikaci § 119 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců odůvodnil odlišným způsobem. Rovněž konstatoval, že předložení rodného listu nebylo žádnému účastníku řízení na újmu. Posouzení toho, zda byla snaha obejít předpisy o pobytu cizinců prvotním účelem určení otcovství, je legitimním předměte posuzování a předpokladem pro objektivní rozhodnutí ve věci. K vadám řízení žalovaný sdělil, že ze spisového materiálu je zřejmé, že všichni účastníci řízení svá procesní práva plně uplatňovali, tudíž jím namítané vady oznámení o zahájení správního řízení nezpůsobily újmu v uplatňování jejich procesních práv. K námitce nicotnosti usnesení o námitce podjatosti npor. Kaňoka uvedl, že usnesení nebylo zřejmě podepsáno oprávněnou úřední osobou, avšak tato vada nemá vliv na zákonnost řízení o správním vyhoštění, neboť ze správního spisu nevyplývají žádné skutečnosti svědčící o podjatosti npor. Kaňka, ani jiných úředních osob. Npor. Kaňok v řízení činil úkony, které mu umožňuje nebo přímo ukládá zákon. K tvrzení o nepřípustnosti pokládání otázek v rámci vyjádření žalobce k podkladům rozhodnutí, žalovaný konstatoval, že je pravdou že vyjádření je úkonem účastníka. Nikde ze spisového materiálu však nevyplývá, že by správní orgán nutil žalobce ke svědecké výpovědi. Dle ust. § 50 odst. 3 správního řádu je správní orgán povinen v řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. Jestliže je správní orgán povinen zjistit všechny okolnosti svědčící ve prospěch žalobce, a jestliže to jsou skutečnosti, které jsou známy pouze účastníkům řízení, je oprávněn se jich na tyto okolnosti dotázat. Je pak na účastníku řízení, zda využije svého práva a k položené otázce se vyjádří. Uzavřel, že pokládání otázek v rámci sepisování protokolu o vyjádření účastníka správního řízení je s odkazem na ust. § 50 odst. 3 a ust. § 3 správního řádu žádoucí a přípustné. Výroku o vyloučení odkladného účinku nepovažoval žalovaný za vydaný v rozporu se zákonem. V uvedeném konkrétním případě existoval a existuje naléhavý zájem na neodkladném ukončení protiprávního jednání a zabránění v jeho pokračování, neboť bylo prokázáno, že žalobce na území ČR před zahájením řízení o správním vyhoštění pobýval téměř tři roky neoprávněně. Skutečnost, že si žalobce v době probíhajícího řízení o správním vyhoštění svůj pobyt zlegalizoval účelovým zapsáním do rodného listu Adély Malíkové a podáním žádosti o trvalý pobyt svědčí pouze o tom, že žalobce platné zákona ČR nerespektuje, ale pouze je zneužívá a obchází tak prvotní účel zákonných norem. Pobyt na základě § 87y zákona o pobytu cizinců představuje pouze součást ochrany, kterou zákon o pobytu cizinců poskytuje žadatelům o trvalý pobyt. Toto ustanovení však nelze vykládat tím způsobem, že zaručuje absolutní nedotknutelnost žadatele. Vzhledem k tomu, že původně stanovená doba k vycestování marně uplynula, žalovaný změnil dobu k vycestování. V písemném vyjádření k podané žalobě žalovaný odkázal na napadené rozhodnutí a navrhl, aby soud žalobu zamítl. Soud rozhodoval ve věci bez nařízení ústního jednání podle § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“), neboť účastníci vyjádřili s takovým postupem soudu souhlas. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s.ř.s.). Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná. Při posouzení věci soud vyšel z následující právní úpravy: Podle ust. § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců rodinným příslušníkem občana Evropské unie1a) se pro účely tohoto zákona rozumí jeho rodič, jde-li o občana Evropské unie mladšího 21 let. Podle ust. § 118 odst. 1 věta prvá zákona o pobytu cizinců správním vyhoštěním se rozumí ukončení pobytu cizince na území, které je spojeno se stanovením doby vycestování z území a doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území. Dobu, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území, stanoví policie v rozhodnutí o správním vyhoštění cizince. Podle ust. § 119 odst. 5 zákona o pobytu cizinců rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který požádal Českou republiku o mezinárodní ochranu, je vykonatelné po nabytí právní moci rozhodnutí, jímž se a) mezinárodní ochrana neuděluje, b) žádost o udělení mezinárodní ochrany zamítá jako zjevně nedůvodná, c) řízení o udělení mezinárodní ochrany zastavuje, nebo d) azyl nebo doplňková ochrana odnímá, jestliže marně uplynula lhůta pro podání žaloby proti rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany nebo jestliže podle zvláštního právního předpisu podání žaloby proti rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany nemá odkladný účinek. Rozhodnutí o správním vyhoštění není vykonatelné, přizná-li soud na žádost cizince jeho žalobě odkladný účinek. Podle odst. 6 rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který požádal o oprávnění k pobytu za účelem poskytnutí dočasné ochrany na území podle zvláštního právního předpisu, je vykonatelné po nabytí právní moci rozhodnutí o zamítnutí žádosti nebo po nabytí právní moci rozhodnutí o zastavení řízení o této žádosti, jestliže marně uplynula lhůta pro podání žaloby proti rozhodnutí ministerstva ve věci dočasné ochrany nebo soud nevyhověl jeho žádosti o přiznání odkladného účinku žaloby ve věci dočasné ochrany anebo soud přiznání odkladného účinku zrušil. Podle ust. § 164 odst. 1 písm. t) zákona o pobytu cizinců Oblastní ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie rozhoduje o správním vyhoštění cizinců. Podle ust. § 3 správního řádu nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2. Podle ust. § 50 odst. 3 správního řádu správní orgán je povinen zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu. V řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. Podle ust. § 68 odst. 2 správního řádu ve výrokové části se uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků podle § 27 odst.

1. Účastníci, kteří jsou fyzickými osobami, se označují údaji umožňujícími jejich identifikaci (§ 18 odst. 2); účastníci, kteří jsou právnickými osobami, se označují názvem a sídlem. Ve výrokové části se uvede lhůta ke splnění ukládané povinnosti, popřípadě též jiné údaje potřebné k jejímu řádnému splnění a výrok o vyloučení odkladného účinku odvolání (§ 85 odst. 2). Výroková část rozhodnutí může obsahovat jeden nebo více výroků; výrok může obsahovat vedlejší ustanovení. Podle ust. § 72 odst. 1 s.ř.s. žalobu lze podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. Lhůta je zachována, byla-li žaloba ve lhůtě podána u správního orgánu, proti jehož rozhodnutí směřuje. Soud věc právně posoudil takto: Žalobce v podané žalobě namítal, že výrok prvostupňového rozhodnutí nesplňuje náležitosti § 118 zákona o pobytu cizinců a je v rozporu s ust. § 74 odst. 1 a 2 správního řádu. Tvrdil, že zákon o pobytu cizinců neumožňuje správnímu orgán přerušit dobu, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území. Doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, je spojena s platností rozhodnutí a pokud zákon o pobytu cizinců nevyloučil platnost rozhodnutí, jak tak činí v případě vykonatelnosti rozhodnutí (§ 119 odst. 5, 6 zákona o pobytu cizinců), je rozhodnutí platné a doba, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území, běží bez přerušení. Vykonatelnost rozhodnutí nelze spojovat s platností rozhodnutí. Do běhu doby platnosti lze zasáhnout je novým rozhodnutím, vydaným podle § 101 správního řádu. Uvedenou námitku shledal soud oprávněnou. Podstatou této námitky je otázka, zda zákon o pobytu cizinců umožňuje spojit dobu, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, s dobou vykonatelnosti rozhodnutí o správním vyhoštění, respektive zda zákon o pobytu cizinců umožňuje přerušit běh doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, po dobu, kdy rozhodnutí o správním vyhoštění nelze vykonat. Východiskem pro posouzení uvedené otázky je ust. § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, které vymezuje správní vyhoštění jako ukončení pobytu cizince na území a které jej zároveň spojuje se stanovením doby vycestování z území a doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území. Dobu, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, zákon o pobytu cizinců, blíže neupravuje, když pouze stanoví ve druhé větě citovaného ustanovení, že tuto dobu policie stanoví v rozhodnutí o správním vyhoštění. Z logiky věci vyplývá, že počátek běhu doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, je vázán na právní moc rozhodnutí o správním vyhoštění (obdobně rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 15.12.2009, č.j.: 8 As 59/2009-95, blíže viz www.nssoud.cz), na rozdíl od právní úpravy platné do novelizace provedené zákonem č. 428/2005 Sb. Jen tehdy, je-li rozhodnutí o správním vyhoštění pravomocné, tj. konečné, lze od něj účinně odvíjet lhůtu, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území, a případně i jiné následky. Jiný závěr by byl ospravedlnitelný jen za předpokladu výslovné právní úpravy. Tato podmínka však v daném případě není splněna. Na základě shora uvedeného má soud za to, že zákon o pobytu cizinců neskýtá podklad pro spojování doby vykonatelnosti rozhodnutí s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území. K výše uvedenému soud nad shora uvedené též poukazuje na skutečnost, že žalovaný, respektive správní orgán I. stupně, ani neuvedl ustanovení zákona o pobytu cizinců, na základě něhož spojil vykonatelnost rozhodnutí s dobou, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území. Neuvedeným zákonného ustanovení správní orgány zároveň nedostály povinnosti kladené na náležitosti výroku rozhodnutí, stanovené v ust. § 68 odst. 2 správního řádu. Výrok rozhodnutí, podle kterého, je doba, po kterou nelze umožnit žalobci vstupu na území, shodná s dobou vykonatelnosti rozhodnutí, lze totiž považovat za vedlejší ustanovení výroku ve smyslu ust. § 68 odst. 2 in fine správního řádu, a to vzhledem k tomu, že se dotýká délky trvání povinnosti strpět omezení možnosti vstupu na území ČR, která je napadeným rozhodnutím ukládána, (obdobně viz rozhodnutím Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 9.12.2009, č.j.: 1 As 67/2009-64). Na základě shora uvedeného shledal soud námitku žalobce důvodnou. Žalobce dále tvrdil, že skutkové a právní závěry jsou nesprávné a postrádají racionální základ. Rodný list je veřejnou listinou, jeho předložení tak nemůže být účastníkům řízení na újmu. Úmysl nebo pohnutky osob, které souhlasným prohlášením určují otcovství, je nutno posuzovat ve smyslu ust. § 34 občanského zákoníku podle projevu vůle navenek, toto posouzení náleží výlučně správnímu orgánu příslušnému k zápisu do matriky. Žalovaný ani správní orgán I. stupně nejsou oprávněni posuzovat rodičovství žalobce a jejich úmysly a pohnutky při souhlasném prohlášení rodičů. Působnost policie je taxativně vymezena v § 163 a 164 zákona o pobytu cizinců, o možnosti hodnocení a prověřování účelovosti uznání otcovství zde není zmínka. Způsob, kterým žalovaný dovozuje oprávnění zkoumat tyto skutečnosti je nezákonný a v hrubém rozporu se základními ústavními principy právního státu. Navíc správní orgány nezdůvodnily, co je obsahem pojmu veřejný pořádek. Tuto námitku neshledal soud důvodnou. Předně z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by předložení rodného listu Adély Malíkové bylo přičítáno k tíži žalobce. Předložením rodného listu Adély Malíkové vzaly správní orgány za prokázané, že žalobce je otcem Adély Malíkové, a to aniž by otcovství žalobce k tomuto dítěti jakkoliv zpochybňovaly. Jelikož Adéla Malíková je státní občankou ČR, bylo postavení žalobce v řízení o správním vyhoštění posuzováno s ohledem na skutečnost, že žalobce je ve smyslu ust. § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, rodinný příslušník občana EU. Správní vyhoštění tak bylo žalobci uloženo podle ust. § 119 odst. 2 zákona o pobytu cizinců ve spojení s ust. § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 tohoto zákona. V řízení o správním vyhoštění cizince je správní orgán povinen zjišťovat, zda jsou splněny všechny podmínky k ukončení pobytu cizince, tzn. zda žalobce svým konkrétním jednáním naplnil některý z důvodů se kterými zákon o pobytu cizinců spojuje správní vyhoštění (ust. § 119 odst. 1 a 2 zákona o pobytu cizinců). Shledá-li správní orgán, že v jednání cizince lze podle ust. § 119 odst. 2 bod b) zákona o pobytu cizinců spatřovat závažné narušení veřejného pořádku, je na místě, aby správní orgán v rozhodnutí o správním vyhoštění nejprve blíže objasnil pojem závažné narušení veřejného pořádku a následně pod tento pojem podřadil jednání cizince, ve kterém závažné narušení veřejného pořádku spatřuje. Jestliže správní orgán shledává na základě spisového materiálu závažné narušení veřejného pořádku v jednání cizince, spočívajícím v účelovém souhlasném prohlášení o určení otcovství cizince, které je motivované úmyslem vyhnout se důsledkům rozhodnutí o správním vyhoštění a získat trvalý pobyt (tedy nikoliv snahou dát do souladu stav faktický se stavem právním), je správní orgán oprávněn podle ust. § 50 odst. 3 správního řádu zkoumat např. zda cizinec žije a sdílí společnou domácnost se svým dítětem, zda jej pravidelně navštěvuje, zda se aktivně zapojuje do výchovy dítěte, či zda na výživu a ošacení dítěte pravidelně přispívá finanční částkou. Pokud by tak správní orgán neučinil, rezignoval by na svojí povinnost stanovenou v ust. § 3 správního řádu. Na výše uvedeném nemůže nic změnit skutečnost, že v ust. § 163 a § 164 zákona o pobytu cizinců, o možnosti hodnocení a prověřování účelovosti uznání otcovství není zmínka. Jestliže je totiž správní orgán I. stupně oprávněn podle ust. § 164 odst. 1 písm. t) zákona o pobytu cizinců rozhodovat o správním vyhoštěním, je tento orgán zároveň povinen zjistit všechny rozhodné skutečnosti (§ 50 odst. 3 správního řádu). Z uvedeného důvodu neshledal soud námitku žalobce důvodnou. K námitce podjatosti soud uvádí, že ze správního spisu předloženého žalovaným, nevyplývá, že by usnesení ze dne 15.2.2007, č.j.: SCPP-320/OV-2007, podle kterého npor. Kaňok není vyloučen z úkonů v řízení o správním vyhoštění žalobce, nebylo podepsáno oprávněnou úřední osobou. Uvedené usnesení podepsala v zastoupení plk. Jana Husára ppor. Bc. Janou Slavíkovou, a to na základě pověření ze dne 15.2.2007, č.j.: SCPP-320/OV- 2007. Formulaci užitou žalovaným v napadeném rozhodnutí, tak lze považovat toliko za nepříliš přesné vyjádření uvedené skutečnosti. Ostatně žalobce ani proti tomuto usnesení nepodal odvolání. Na základě shora uvedeného považuje soud námitku žalobce za nedůvodnou. Žalobce rovněž nesouhlasil se způsobem, jakým správní orgán prováděl některé úkony, jako příklad uvedl vyjádření účastníků řízení k podkladům rozhodnutí. Především nesouhlasil s poukazem správního orgánu na § 18 správního řádu a dále s jeho formálním označením. Tvrdil, že správní orgán uvádí účastníky řízení v omyl, když v nich způsobem provádění úkonů vyvolává mylný dojem, že vyjadřovat se ve věci je povinností účastníka řízení. Správní orgán I. stupně tak obchází § 55 odst. 1 správního řádu a nutí účastníky ke svědecké výpovědi. Pokládání otázek je v rámci tohoto úkonu nepřípustné. Z uvedeného důvodu, tak nelze k vyjádření účastníků přihlížet. Uvedenou námitkou se soud nemohl blíže zabývat, neboť žalobce nedostál své povinnosti stanovené soudním řádem správním formulovat žalobní bod způsobem, umožňující soudní přezkum. Žalobce v podané žalobě především neuvedl, jakým konkrétním úkonem správního orgánu byl dotčen na svých právech, v jakém protokolu je tento úkon zachycen, z jakých konkrétních skutečností dovozuje, že ho správní orgán I. stupně nutí k výpovědi a konečně jaké konkrétní otázky mu byly během tohoto úkonu kladeny. V obecné rovině, tak jak je uvedená námitka položena, soud uvádí, že správní spis neobsahuje podklad pro tvrzení, že by žalobce byl k vyjádření jakkoliv nucen. Žalobce se ve věci vyjadřoval vždy za účasti svého právního zástupce a po náležitém poučení o svých právech a povinnostech, což stvrdil svým podpisem. V žádném ze svých vyjádření nevznesl námitky vůči jeho průběhu. Na základě shora uvedeného soud námitce žalobce nepřisvědčil. Žalobce také tvrdil, že není zřejmé, jak bylo řízení zahájeno, neboť z oznámení ze dne 7.2.2007 není v rozporu s rozsudkem NSS sp.zn. 5 A 73/2002 zřejmé, jakým jednáním se žalobce dopustil porušení zákona. Oprava provedená usnesením ze dne 14.2.2007 je v rozporu s § 46 odst. 1 a § 76 odst. 1 správního řádu. Ve správním řízení není možné měnit předmět již zahájeného řízení. K uvedené námitce ze správního spisu vyplynuly tyto rozhodné skutečnosti: Oznámením o zahájení správního řízení ze dne 7.2.2007, č.j.: SCPP-11-1/OV-24-2007 správní orgán I. stupně zahájil správní řízení ve věci správního vyhoštění na základě skutečnosti, že žalobce porušil ust. § 157 odst. 1 písm. m) zákona o pobytu cizinců. Usnesením správního orgánu ze dne 14.2.2007, č.j.: SCPP-11-1/OV-24-2007 o opravě oznámení o zahájení správního řízení ze dne 7.2.2007 správní orgán I. stupně uvedl, že správní řízení ve věci správního vyhoštění je zahájeno na základě skutečnosti, že žalovaný přicestoval naposledy do ČR na pozvání letecky dne 21.2.2004 se svým platným cestovním dokladem s vyznačeným vízem s délkou pobytu 6 dní ode dne vstupu. Ve stanovené lhůtě žalobce nevycestoval. Od této doby žalobce nadále pobýval neznámo kde až do svého zadržení policií, tj. dne 7.2.2007. Ani tuto námitku neshledal soud oprávněnou. Řízení ve věci správního vyhoštění žalobce bylo zahájeno dne 7.2.2007, kdy bylo žalobci doručeno oznámení o zahájení správního řízení ze dne 7.2.2007, č.j.: SCPP-11-1/OV-24-2007. Usnesením ze dne 14.2.2007 došlo toliko k upřesnění předmětu řízení. Uvedeným postupem žalobce v žádném případě nemohl být dotčen na svých právech. Správní orgány vedly jediné řízení o správním vyhoštění žalobce, důvody, které jej vedly k zahájení řízení o správním vyhoštění, jsou pak srozumitelně uvedeny v rozhodnutí ze dne 14.2.2007, č.j.: SCPP-11-1/OV-24-2007. Zpřesnění vedeného správního řízení, spočívajíc í v konkrétním označení jednání žalobce, pro které bylo řízení o správním vyhoštění zahájeno, nevyvolalo jakoukoliv změnu ve vedení správního řízení a nemohlo tak ani vyvolat újmu na právech žalobce. Dotčení na právech žalobce nemohla způsobit ani forma usnesení, kterou správní orgán k zpřesnění předmětu správního řízení využil. S ohledem na shora uvedené neshledal soud námitku žalobce oprávněnou. Námitkami, směřujícím proti výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně, kterým byl vyloučen odkladný činek odvolání, se soud nezabýval, neboť tyto byly uplatněny po lhůtě stanovené v ust. § 72 odst. 1 s.ř.s. Žalobci bylo prvostupňové rozhodnutí doručeno dne 27.9. 2007. Vzhledem k tomu, že proti rozhodnutí o vyloučení odkladného účinku se dle ust. § 85 odst. 4 správního řízení nelze odvolat, lhůta k podání žaloby a uplatnění námitek proti výše uvedenému výroku uplynula dne 27.11.2007. Protože žalobce podal žalobu v předmětné věci až dne 7.1.2008, jsou tyto námitky opožděné. Vzhledem k tomu, že soud shledal podstatnou námitku žalobce oprávněnou, zrušil napadené rozhodnutí pro nezákonnost (§ 78 odst. 1 s.ř.s. ve spojení s ust. § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s.) a vady řízení, které mohly mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. V souladu s ust. § 78 odst. 4 s.ř.s. soud současně vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení. Právním názorem, který soud ve zrušujícím rozsudku vyslovil, je v dalším řízení správní orgán vázán (§ 78 odst. 5 s.ř.s.). Ve druhém výroku tohoto rozsudku přiznal soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 věta prvá s.ř.s. žalobci, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení. Náklady, které žalobci v řízení vznikly, spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 2.000,- Kč a v nákladech souvisejících s právním zastoupením žalobce advokátem. Tyto jsou tvořeny jednak odměnou za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepsání žaloby), přičemž sazba odměny za jeden úkon právní služby činí dle advokátního tarifu - vyhlášky č. 177/1996 Sb., částku 2.100,- Kč (§ 7, § 9 odst. 3 písm. f), § 11 odst. 1 písm. a), d) cit. vyhlášky). Náklady právního zastoupení žalobce jsou dále tvořeny dvěma paušálními částkami ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 cit. vyhlášky) a částkou 960,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 57 odst. 2 s. ř. s.).

Poučení