9 Cmo 127/2024 - 139

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Holejšovského, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Švantnera a JUDr. Ing. Dušana Hrabánka ve věci navrhovatele: [Jméno navrhovatele], narozený [Datum narození navrhovatele] bytem [Adresa navrhovatele] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky A] sídlem [Adresa advokátky A] za účasti: [Jméno advokátky B], IČO [IČO advokátky B] sídlem [Adresa advokátky B] zastoupena advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] o vyslovení neplatnosti rozhodnutí Odvolací komise [Jméno advokáta B] ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. OK 02/2022, k odvolání navrhovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2024 č. j. 67 Cm 97/2022-105, takto:

Výrok

I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2024 č. j. 67 Cm 97/2022-105 se potvrzuje.

II. Navrhovatel je povinen zaplatit účastnici na náhradu nákladů odvolacího řízení částku ve výši 8 228 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce účastnice - [Jméno advokáta A], advokáta.

Odůvodnění

1. Navrhovatel se návrhem ze dne 16. 5. 2022 domáhal určení neplatnosti rozhodnutí Odvolací komise [Jméno advokáta B] ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. [Anonymizováno] (kterým bylo rozhodnuto tak, že si navrhovatel dne 7. 6. 2020 společně s panem [Anonymizováno] a panem [Anonymizováno] nechal od pana [Anonymizováno] slíbit úplatek ve výši 170 000 Kč v souvislosti s utkáním …hraným dne 7. 6. 2020 v Praze, které měl z pozice asistenta rozhodčího ovlivnit, spáchal disciplinární přečin podle § 49 odst. 1 disciplinárního řádu a za spáchání disciplinárního přečinu …ukládá odvolací komise navrhovateli podle § 28 disciplinárního řádu trest zákazu účasti na všech aktivitách spojených s činností [Anonymizováno] na dobu po 7 let a podle § 20 disciplinárního řádu peněžitou pokutu ve výši 25 000 Kč). Uvedl, že podává tento návrh ve lhůtě 3 měsíců, rozhodnutí Odvolací komise [Anonymizováno] dosud nebylo odůvodněno, navrhovatel návrh dodatečně odůvodní poté, co mu bude doručeno odůvodnění napadeného rozhodnutí, o které v souladu s disciplinárním řádem zažádal. Na základě výzvy soudu ze dne 14. 9. 2022 navrhovatel doplnil odůvodnění podaného návrhu dne 21. 10. 2022. Účastnice popřela důvodnost podaného návrhu.

2. Městský soud v Praze (dále též jen „soud“) usnesením ze dne 14. dubna 2023 č. j. 67 Cm 97/2022-66 rozhodl takto: „Návrh na určení, že rozhodnutí Odvolací komise [Jméno advokáta B] ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. [Anonymizováno], je neplatné, se zamítá“ (výrok I.) a dále, že navrhovatel je povinen zaplatit účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 12 342 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce účastnice (výrok II.). Na základě provedeného dokazování soud zjistil následující skutkový stav: Dne 16. 2. 2022 rozhodla Odvolací komise [Jméno advokáta B] o odvolání navrhovatele proti rozhodnutí [Anonymizováno] ze dne 21. 12. 2021, č. j. [Anonymizováno] tak, že rozhodnutí [Anonymizováno] zrušila a nově rozhodla tak, že navrhovatel spáchal disciplinární přečin a uložila mu za něj trest (rozhodnutí). Rozhodnutí bylo vydáno bez odůvodnění, na žádost navrhovatele bylo odůvodněno a dne 23. 5. 2022 bylo odůvodněné rozhodnutí zveřejněno na úřední desce (snímek úřední desky). Dle § 74 disciplinárního řádu doručuje písemnost orgán prostřednictvím úřední desky (není-li stanoveno jinak). Písemnost doručovaná prostřednictvím úřední desky se považuje za doručenou dnem následujícím po dni uveřejnění (disciplinární řád). Soud prvního stupně se v první řadě zabýval otázkou, zda napadené rozhodnutí není rozhodnutím rozhodčí komise, neboť řízení před rozhodčí komisí upravuje dle § 267 o. z. jiný právní předpis, jímž je zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení (dále jen „RozŘ“). Nález rozhodčí komise je vykonatelný (§ 28 RozŘ) a lze jej napadnout pouze žalobou na jeho zrušení (§ 31 a násl. ve spojení s § 40j RozŘ), což zjevně vylučuje, aby rozhodnutí rozhodčí komise bylo přezkoumáváno postupem dle § 258 a násl. o. z., neboť RozŘ má vlastní (speciální) úpravu. Ze stanov účastníka a disciplinárního řádu však vyplývá, že Odvolací komise [Jméno advokáta B] není rozhodčí komisí spolku ani ve formálním, ani v materiálním smyslu, neboť tak není označena, materiálně se nezabývá spory mezi členem a spolkem o placení členských příspěvků a nepřezkoumává rozhodnutí o vyloučení člena ze spolku a stanovy výslovně zakotvují v článku 15 odst. 1 písm. f) právo obrátit se na soud, aby rozhodl o neplatnosti rozhodnutí orgánu asociace pro rozpor se zákonem či stanovami. V posuzovaném případě proto navrhovatel přiléhavě napadá předmětné rozhodnutí návrhem na určení neplatnosti orgánu spolku dle § 258 o. z. a násl. Jde-li o povahu lhůty dle § 259 o. z., je judikatura dlouhodobě ustálena v závěru, že jde o lhůtu hmotněprávní prekluzivní, jejíž zmeškání nelze prominout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2011, sp. zn. 29 Cdo 2490/2010, usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 14 Cmo 16/2018 ze dne 20. listopadu 2018). Podle soudu prvního stupně „doktrína dospívá k závěru, že navrhovatel je v návrhu povinen (mimo jiné) vymezit svůj procesní návrh (§ 79 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3 z. ř. s.). To znamená, že musí specifikovat nejen to, čeho se domáhá (předmět procesního nároku neboli petit), ale i důvody, pro které má být neplatnost vyslovena (základ procesního nároku) (obdobně Hrabánek In: Petrov, Výtisk, Beran a kol. 2019 § 258 12), a to natolik určitě, aby bylo možné odlišit tvrzené důvody neplatnosti od jiných (skutkových) důvodů neplatnosti (…). Skutková tvrzení ovšem nemusejí být právně kvalifikována. Nevymezí-li navrhovatel v návrhu přes výzvu předsedy senátu předmět a základ procesního návrhu, soud jeho návrh na zahájení řízení odmítne (§ 43 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3 z. ř. s.). K tomu je zapotřebí přičíst, že má-li být navrhovatel v řízení úspěšný, musí procesní návrh vymezit nejpozději do tří měsíců ode dne, kdy se navrhovatel o rozhodnutí dozvěděl nebo mohl dozvědět, nejpozději však do jednoho roku od přijetí rozhodnutí (§ 258, § 259). Učiní-li tak navrhovatel - byť k výzvě soudu (§ 43 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3 z. ř. s.) - po marném uplynutí těchto lhůt, nemůže být v řízení úspěšný. Soud jeho návrh sice neodmítne (§ 43 odst. 2 OSŘ ve spojení s § 1 odst. 3 ZŘS), neplatnost napadeného rozhodnutí orgánu spolku již ovšem nevysloví a návrh na zahájení řízení zamítne. (Ruban, Radek. § 258 [Neplatnost rozhodnutí orgánu spolku]. in: Lavický, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022)“. Navrhovatel v předmětné věci podal návrh u soudu dne 17. 5. 2022, avšak pouze blanketně, tj. nevymezil žádné důvody, pro které má být předmětné rozhodnutí neplatné, tj. rozporné se zákonem či stanovami. Navrhovatel tak učinil (k výzvě soudu) až dne 21. 10. 2022. Dle disciplinárního řádu účastnice se rozhodnutí odůvodňuje až k případné žádosti účastníka, a to po uhrazení poplatku. I pakliže by soud hodnotil běh lhůty dle § 259 o. z. tak, že počala běžet až poté, kdy bylo navrhovateli doručeno předmětné rozhodnutí včetně odůvodnění, tak lhůta k podání návrhu počala běžet nejpozději dne 24. 5. 2022 (neboť dne 23. 5. 2022 bylo předmětné rozhodnutí zveřejněno na úřední desce účastnice a následujícího dne se dle disciplinárního řádu považuje za doručené). Nejpozději počínaje dnem 24. 5. 2022 tak navrhovateli započala běžet tříměsíční hmotněprávní prekluzivní lhůta k podání návrhu soudu pro rozpor rozhodnutí se zákonem či stanovami, přičemž poslední dnem lhůty byl den 24. 8. 2022. Nejpozději dne 25. 8. 2022 pak toto právo prekludovalo, neboť krom podání blanketního návrhu dne 17. 5. 2022 navrhovatel důvody neplatnosti vymezil až podáním ze dne 21. 10. 2022. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 1 odst. 3 z. ř. s. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., jelikož účastnice měla plný úspěch ve věci, vznikl jí nárok na náhradu nákladů řízení.

3. Proti usnesení soudu prvního stupně podal navrhovatel v zákonné lhůtě odvolání, v rámci nějž zopakoval skutkový stav včetně všech skutkových dějů. Zdůraznil, že podstatné ve smyslu § 259 o. z. není, kdy se navrhovatel o rozhodnutí dozvěděl, nikoli to, kdy se dozvěděl o důvodech neplatnosti. Proto není správné počítat předmětnou lhůtu až od doručení odůvodněného rozhodnutí [Anonymizováno]. Navrhovatel tedy podal návrh ve lhůtě, v níž se o rozhodnutí dozvěděl či mohl dozvědět. Odůvodnit návrh v dané lhůtě objektivně nemohl, neboť mu bylo předmětné rozhodnutí doručeno bez odůvodnění. Odvolatel poukázal i na to, že reagoval v soudem určené lhůtě a svůj návrh řádně doplnil. Dle odvolatele soud pochybil, když podle nějž poslední den lhůty k podání návrhu byl den 24. 8. 2022, nicméně výzvou ze dne 14. 9. 2022 doručenou až dne 21. 9. 2022 soud požadoval doplnění návrhu o jeho odůvodnění, čímž dal navrhovateli jasně najevo, že se jeho návrhem hodlá zabývat. Poukázal v této souvislosti na čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - došlo k zásahu do jeho vlastnického práva. Odvolatel navrhl zrušit usnesení soudu prvního stupně a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

4. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal odvoláním napadené usnesení a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné, byť důvody jím shledané jsou odlišné od odvolacích důvodů odvolatele. Usnesením ze dne 5. září 2023 č. j. 9 Cmo 141/2023-89 odvolací soud zrušil usnesení soudu prvního stupně a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Odvolací soud uvedl, že pro běh lhůt je podstatné přijetí rozhodnutí orgánu spolku - to ovšem platí jen za situace, že rozhodnutí obsahuje též i odůvodnění, resp. že je pro člena spolku z rozhodnutí seznatelné, proč tak bylo činěno. Nelze proto bezvýhradně souhlasit se všeobecným a generalizujícím závěrem zdejšího soudu uvedeném v usnesení č. j. 14 Cmo 16/2018-96 ze dne 20. listopadu 2018, podle nějž je „…podstatným je, kdy se navrhovatelka o rozhodnutí valné hromady spolku dozvěděla, nikoli to, kdy se dozvěděla o důvodech neplatnosti“. Samozřejmě, že důvod neplatnosti byvší nalezen po několika letech od rozhodnutí již účinně uplatnit nelze, s tím odvolací soud souhlasí, nelze však ignorovat základ, tedy možnost příslušné osoby se vůbec dozvědět důvody, pro něž bylo orgánem rozhodnuto. Rozhodné pro počítání subjektivní lhůty podle § 259 o. z. proto je, zda byly pro dotčeného člena spolku ze samotného rozhodnutí seznatelné důvody, pro něž bylo rozhodnuto, či nikoli. Nebyly-li seznatelné, tak jako ostatně v daném případě, kdy rozhodnutí nebylo vůbec odůvodněno, je pro počítání běhu subjektivní lhůty dle § 259 o. z. podstatné, kdy byly tyto důvody dotčenému členovi spolku vyjeveny (v obecném smyslu kdy byly vyjeveny tak, aby se jich dotčená osoba mohla „chopit“). V daném případě tedy okamžik, kdy členovi spolku bylo doručeno odůvodnění předmětného rozhodnutí. Za situace, kdy podle stanov spolku odůvodněno může být rozhodnutí orgánu spolku až později či za splnění určitých podmínek, se může člen spolku účinně dle § 258 - 261 o. z. bránit rozhodnutí spolku u soudu až po obdržení odůvodnění rozhodnutí orgánu spolku. Potud lze v daném případě se soudem prvního stupně souhlasit ohledně jeho alternativy - počítání prekluzivní lhůty až od okamžiku doručení odůvodnění rozhodnutí navrhovateli, jež však není alternativou, ale pro shodné případy pravidlem. Zásadní v dané věci však odvolací soud shledal, že navrhovatel uvedl jím spatřovaný důvod neplatnosti rozhodnutí odvolací komise předmětného spolku již ve svém původním návrhu, což soud prvního stupně zřejmě nepostřehl. Chybně v odůvodnění svého rozhodnutí uzavřel, že „navrhovatel v předmětné věci podal návrh u soudu dne 17. 5. 2022, avšak pouze blanketně, tj. nevymezil žádné důvody, pro které má být předmětné rozhodnutí neplatné, tj. rozporné se zákonem či stanovami“. Pouhým přečtením návrhu na zahájení řízení na č.l. 1 soudního spisu přitom odvolací soud zjistil, že: „žalobce se skutku, který je mu napadeným rozhodnutím žalované kladen za vinu nedopustil a dle jeho názoru neexistují důkazy, které by mohly odůvodnit závěr o jeho vině“. Podle odvolacího soudu je toto dostatečné odůvodnění návrhu, a to uvedením konkrétních skutečností, v nichž lze spatřovat rozpor se zákonem či stanovami, když, jak správně dovodil soud prvního stupně, není navrhovatel povinen v návrhu uvádět právní kvalifikaci, resp. právní rozbor situace. Postačí, uvedeli skutečnosti, v nichž spatřuje rozpor se zákonem a stanovami, což uvedl v návrhu podaném v zákonné prekluzivní lhůtě - dne 17. 5. 2022, tedy v lhůtě tří měsíců ode dne přijetí napadeného rozhodnutí odvolací komise [Anonymizováno] (to bylo přijato dne 16. 2. 2022). To, že navrhovatel v návrhu uvedl, že se nedopustil skutku - disciplinárního přečinu, za který mu byl uložen odvolací komisí trest, je dostatečné tvrzení o tom, že toto rozhodnutí bylo v rozporu se stanovami resp. se zákonem. Odvolací soud uvedl ilustrativní příklad z trestního práva - obžalovaný se odvolá proti odsuzujícímu rozsudku za určitý skutek s tím, že skutek nespáchal. Je tak zcela zjevné, že i jen toto tvrzení dostačuje k zahájení odvolacího řízení, protože nespáchal-li skutek a bylo-li by to prokázáno, soud prvního stupně pochybil, když jej za takový skutek odsoudil. V daném případě bylo tedy zcela dostačující uvedení důvodu neplatnosti navrhovatelem napadeného rozhodnutí odvolací komise [Anonymizováno] ze dne 16. 2. 2022 to, že navrhovatel „se skutku, který je mu napadeným rozhodnutím žalované kladen za vinu nedopustil a dle jeho názoru neexistují důkazy, které by mohly odůvodnit závěr o jeho vině“. Soud prvního stupně měl tedy v rámci takto vymezeného důvodu neplatnosti pokračovat v řízení a nikoli návrh zamítnout, proto odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

5. Městský soud v Praze svým ve věci svým druhým rozhodnutím - v záhlaví označeným usnesením, ze dne 12. ledna 2024 č. j. 67 Cm 97/2022-105, rozhodl takto: „Návrh na určení, že rozhodnutí Odvolací komise [Jméno advokáta B] ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. [Anonymizováno], je neplatné, se zamítá“ (výrok I.) a dále, že „Navrhovatel je povinen zaplatit účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 24 684 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce účastnice.“ (výrok II.).

6. V rámci odůvodnění svého v pořadí druhého věcného rozhodnutí dospěl soud prvního stupně k těmto závěrům. S námitkou účastnice (po vrácení věci k dalšímu řízení), že navrhovatel již nemá aktivní legitimaci k podání návrhu, neboť v mezidobí jeho členství v účastnici zaniklo, nesouhlasil, neboť navrhovatel v okamžiku podání návrhu byl členem spolku, a i ke dni rozhodnutí soudu měl nepochybně na podání návrhu zájem hodný ochrany, neboť napadeným rozhodnutím mu nebyl uložen pouze zákaz účasti na všech aktivitách spojených s činností účastnice (který by do jisté míry pozbyl s pozbytím členství navrhovatele v účastnici relevanci), ale zejména peněžitá pokuta ve výši 25 000 Kč. To nepochybně zasahuje do jeho práv i po zániku jeho účastenství ve spolku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3345/2012). Soud prvního stupně akcentoval, že nerozhoduje namísto spolku, ani nepřezkoumává či nereviduje „skutkový stav“ zjištěný spolkem, pouze posuzuje soulad rozhodnutí spolku se zákonem a stanovami spolku. Z rozhodnutí odvolací komise účastnice je zřejmé, že účastnice na základě usnesení o zahájení trestního stíhání, protokolu o sledování osob a věcí, audiozáznamu a videozáznamu schůzky a z přepisu audiozáznamu dospěla k závěru, že v den utkání měli rozhodčí delegovaní na utkání [právnická osoba] - [právnická osoba] před zápasem schůzku s panem [Anonymizováno], který jim sdělil, že potřebuje, aby [adresa] vyhrál o poločase a utkání vyhrál i celkově, za což přítomným rozhodčím přislíbil 170 000 Kč, přičemž přítomní rozhodčí si nechali úplatek slíbit, proti nabídce nijak neprotestovali, z jejich reakce je zřejmé srozumění s nabídkou. Odvolací komise uzavřela, že došlo k nabídce úplatku. K námitkám navrhovatele odvolací komise srovnala protokol o sledování osob a věcí a videozáznam a dospěla k závěru, že odvolatel byl nabídce úplatku přítomen. Skutkový závěr odvolací komise odpovídá pravidlům logického uvažování a provedeným důkazům (které účastnice taktéž předložila i soudu). Z provedených důkazů vyplývá, že jednak proběhla předmětná schůzka za přítomnosti daných osob, jednak je i zřejmé, co na této schůzce bylo prohlášeno panem [Anonymizováno] i jaká byla reakce přítomných rozhodčích včetně navrhovatele, přičemž obsah těchto důkazů odpovídá tomu, co dovodila účastnice ve svém rozhodnutí. Ze srovnání protokolu o sledování osob a věcí, audiozáznamu i videozáznamu je patrné, že námitka navrhovatele, že nabídce úplatku přítomný nebyl, není důvodná. Soud prvního stupně proto věc zhodnotil tak, že námitka navrhovatele, že se skutku nedopustil, resp. neexistují důkazy svědčící o jeho vině, důvodná není, když má zato, že skutkový stav zjištěný odvolací komisí odpovídá provedenému dokazování.

7. Po právní stránce odvolací komise věc hodnotila tak, že se navrhovatel dopustil disciplinárního přečinu dle § 49 odst. 1 DŘ, neboť si nechal slíbit úplatek v souvislosti s ovlivněním průběhu utkání. Aniž by to účastníci namítali se soud zabýval skutečností, že trestnost činu se posuzuje podle předpisu účinného v době spáchání činu, neboť jde o ústavní zásadu, v daném případě ji pak disciplinární řád účastnice i výslovně zakotvuje (§ 3 odst. 1, 2 disciplinárního řádu). Předmětný skutek byl spáchán dne 7. 6. 2020, přesto však předmětné rozhodnutí uvádí, že navrhovatel spáchal disciplinární přečin úplatkářství dle § 49 odst. 1 disciplinárního řádu. Jak je však zřejmé z časových znění disciplinárního řádu, v době spáchání skutku § 49 odst. 1 disciplinárního řádu (disciplinární řád účinný od 1. 7. 2019) postihoval pouze jednání, kterým někdo jinému nebo pro jiného nabídne nebo slíbí úplatek. Odst. 2 však uvádí, že stejně bude potrestán, kdo sám (nebo prostřednictvím jiného) za účelem ovlivnění průběhu utkání (…) si pro sebe (nebo pro jiného) dá slíbit nebo přijme úplatek. Je tedy zřejmé, že podle disciplinárního řádu účinného v době spáchání skutku bylo posuzované jednání disciplinárním deliktem, nikoliv však dle § 49 odst. 1 DŘ, avšak dle § 49 odst. 2 DŘ. Soud prvního stupně věc zhodnotil tak, že rozhodná je faktická stránka věci, tj. dané jednání bylo v rozhodné době disciplinárním přečinem a byl uložen trest, který disciplinární řád umožnil uložit. Sama skutečnost, že rozhodnutí účastnice hovoří o spáchání přečinu dle § 49 odst. 1 DŘ, ačkoliv jde o § 49 odst. 2 DŘ v rozhodném znění, nečiní rozhodnutí nezákonným, resp. toto pochybení nemá závažné právní následky ve smyslu § 260 odst. 1 o. z.

8. Soud prvního stupně shrnul, že odvolací komise z provedených důkazů dospěla ke skutkovému závěru, který odpovídá jednotlivým důkazům a pravidlům logického uvažování, hodnotila kritéria dle disciplinárního řádu, postupovala v souladu s disciplinárním řádem jak po stránce „hmotněprávní“ tak „procesní“, předmětné jednání bylo disciplinárním přečinem ve smyslu disciplinárního řádu v rozhodném znění dle data spáchání skutku (§ 3 odst. 1 disciplinárního řádu) a byl uložen trest, který disciplinární řád za předmětné skutky umožňuje uložit. Rozhodnutí odvolací komise účastnice proto neodporuje stanovám či zákonu. Ze všech uvedených důvodů soud prvního stupně návrh na vyslovení neplatnosti zamítl.

9. Nad rámec věci se pak soud vyjádřil i k námitkám, které navrhovatel uplatnil i po prekluzivní lhůtě k podání návrhu, tj. v doplnění návrhu ze dne 21. 10. 2022. Navrhovatel namítl, že spolek nemohl použít důkazy, které pocházejí z trestního řízení. Je skutečností, že ve věci probíhá trestní řízení, když v jednání, které spolek vyhodnotil jako disciplinární přečin, spatřují orgány činné v trestním řízení i spáchání trestního činu. Navrhovatel je trestním řízení obviněným, účastnice poškozenou. Trestní řád skutečně stanoví, že „v jiné trestní věci, než je ta, v níž byl odposlech a záznam telekomunikačního provozu proveden, lze záznam jako důkaz užít tehdy, pokud je v této věci vedeno trestní stíhání pro trestný čin uvedený v odstavci 1, nebo souhlasí-li s tím uživatel odposlouchávané stanice.“ V posuzovaném případě však nebyly materiály z trestního řízení užity „v jiné trestní věci“, neboť nejde o trestní řízení, ale o zcela soukromoprávní záležitost rozhodování spolku. Účastnice se seznámila s předmětnými dokumenty z titulu svého účastenství v trestním řízení jako poškozená, a následně vyhodnotila, že z těchto dokumentů vyplývá, že navrhovatel porušil její vnitřní předpisy (disciplinární řád), o čemž rozhodla návrhem napadeným rozhodnutím. Disciplinární řád účastnice stanoví, že za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci. Pakliže tedy účastnice měla k dispozici předmětné materiály z titulu svého účastenství v trestním řízení, nemá soud na nezákonné, pokud tyto důkazy v řízení proti svému členovi v disciplinárním řízení provedla k důkazu, stejně jako skutečnost, že dle disciplinárního řádu své rozhodnutí zveřejnila na úřední desce. Jde-li o namítané nevrácení poplatku za odvolací řízení, dle disciplinárního řádu disciplinární orgán vrátí účastníkovi poplatek, vyhoví-li opravnému prostředku, a to i z části. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že odvolací komise neakceptovala žádnou z námitek navrhovatele, pouze věc po právní stránce překvalifikovala tak, že se navrhovatel nedopustil disciplinárního přečinu dle § 49 DŘ v souběhu s přečinem dle § 64 DŘ (aniž by to navrhovatel namítal) a uložený trest zákazu činnosti (v souvislosti s touto změnou) snížila o jeden rok. Pakliže tedy navrhovatel stál na stanovisku, že se vytýkaného jednání nedopustil, jeho odvolání vyhověno nebylo.

10. Proti usnesení soudu prvního stupně podal navrhovatel včasné odvolání. Brojil proti tomu, že soud opakovaně v napadeném rozhodnutí uvedl, že věcný přezkum soudu by se měl omezit na to, zda rozhodnutí není v rozporu se zákonem nebo stanovami, tedy soud pouze posuzuje soulad rozhodnutí spolku se zákonem a stanovami. Právě této své povinnosti soud prvního stupně nedostál. Soud se v bodě 24. napadeného usnesení zabýval námitkou navrhovatele, že spolek nemohl použít důkazy, které pocházejí z trestního řízení. Soud v tomto bodě cituje trestní řád, který stanoví, že v jiné trestní věci, než je ta, v níž byl odposlech a záznam telekomunikačního provozu proveden, lze záznam jako důkaz užít tehdy, pokud je v této věci vedeno trestní stíhání pro trestný čin uvedený v odstavci 1, nebo souhlasí-li s tím uživatel odposlouchávané stanice. Soud pak dospěl k závěru, že v posuzovaném případě však nebyly materiály z trestního řízení užity „v jiné trestní věci“, neboť nejde o trestní řízení, ale o zcela soukromoprávní záležitost - rozhodování spolku. Disciplinární řád účastnice stanoví, že za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci. Pakliže tedy účastnice měla k dispozici předmětné materiály z titulu svého účastenství v trestním řízení, nemá soud za nezákonné, pokud tyto důkazy v řízení proti svému členovi v disciplinárním řízení provedla k důkazu. Takovýto závěr soudu je však zcela v rozporu s právním řádem a rozhodovací praxí soudů. Již ve svém návrhu na vyslovení neplatnosti rozhodnutí spolku, navrhovatel uvedl, že neexistují důkazy, které by mohly odůvodnit závěr o jeho vině. V doplnění žaloby pak navrhovatel toto své tvrzení rozvedl tak, že důkazy, o které se opírá napadené rozhodnutí spolku, nebylo možné použít v jiném řízení, než v rámci trestního řízení, ve kterém byly tyto důkazy pořízeny. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí spolku, rozhodnutí je založeno pouze na důkazech získaných v trestním řízení, ve kterém je [Anonymizováno] v postavení poškozeného. Odvolatel zdůraznil, že předmětné trestní řízení stále dosud nebylo skončeno. Disciplinární řízení navrhovatele bylo zahájeno a vedeno pouze na základě toho, že se [Anonymizováno] z vyšetřovacího spisu v trestní věci, kde je v postavení poškozeného, dozvěděl, že policejní orgán v rámci povolení ve smyslu § 158d odst. 1, 2 tr. řádu zdokumentoval schůzku v lobby baru [Anonymizováno] mezi [Anonymizováno] a rozhodčími soutěžního fotbalového utkání konaném dne 7. 6. 2020. Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí jiné důkazy než ty, které byly získány v rámci trestního řízení, [Anonymizováno] ani [Anonymizováno] neprováděla a nehodnotila. Odvolatel na rozdíl od soudu prvního stupně je přesvědčen, že shora uvedené důkazy nelze použít jako důkaz v jiném řízení, resp. je lze použít pouze v mezích stanoveném v § 158d odst. 10 trestního řádu, dle kterého platí, že v jiné trestní věci, než je ta, v níž bylo sledování za podmínek uvedených v odstavci 2 provedeno, lze záznam pořízený při sledování a připojený protokol použít jako důkaz jen tehdy, je-li i v této věci vedeno řízení o úmyslném trestném činu nebo souhlasí-li s tím osoba, do jejíž práv a svobod bylo sledováním zasahováno. V této souvislosti navrhovatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 10. 2011, č. j. 12 Ksz 4/2011-122 a na něj navazující usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3811/11 ze dne 25. 7. 2013, ve kterém se soudy zabývaly možností použití odposlechů telefonických hovorů pořízených v trestním řízení v jiném řízení. V uvedeném rozhodnutí dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že do soukromí jiného lze zasáhnout pouze na základě zákona a ze zákonných důvodů. Pokud tedy zákon umožňuje provést odposlechy za stanovených podmínek (§ 88 tr.ř.), hovoří o této možnosti pouze v souvislosti s trestním řízením a nepřipouští žádnou možnost jejich použití (resp. zneužití) např. v oblasti pracovněprávní. Nejvyšší správní soud pak uzavřel, že v českém právním řádu neexistuje žádný právní základ pro použití odposlechů telefonických rozhovorů pořízených v trestním řízení v řízení disciplinární povahy. Ačkoliv se v řešeném případě jednalo o možné použití odposlechů telefonických hovorů, zcela jistě lze tato rozhodnutí aplikovat i na možnost použití tzv. prostorových odposlechů nařízených dle ust. § 158d trestního řádu. Odvolatel tak má za to, že záznam ze sledování osob lze použít, za splnění podmínek stanovených v citovaném ustanovení, pouze v trestním řízení, nikoliv však v disciplinárním řízení. Uvedené důkazy, které byly použity v disciplinárním řízení s navrhovatelem, zejména protokol, audiozáznam, přepis audiozáznamu a videozáznam, tak byly použity v rozporu s právním řádem, a napadené rozhodnutí spolku, které se opírá pouze o tyto důkazy, tak bylo vydáno v rozporu se zákonem. Soud prvního stupně se odchýlil od uvedených rozhodnutí, když konstatoval, že důkazy získané v trestním řízení je možné použít v disciplinárním řízení proti svému členovi. Soud prvního stupně navíc ani nijak neodůvodnil, proč se od shora uvedených rozhodnutí odchýlil.

11. Dále odvolatel brojil proti tomu, že soud v napadeném usnesení několikrát zdůraznil spolkovou autonomii, avšak spolková autonomie nemůže být bezbřehá, a postup orgánů spolku v rámci disciplinárního řízení a samotné rozhodnutí spolku musí být v souladu se zákonem. Ani skutečnost, že disciplinární řád účastnice stanoví, že za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, nemůže odůvodnit překročení mezí dané zákonem. Pokud jiný procesní předpis, v daném případě trestní řád, stanovuje závazné podmínky, za nichž může být opatřen a použit důkaz, je třeba tyto podmínky i v předmětném disciplinárním řízení respektovat. Podmínky stanovené v ust. § 158d odst. 10 trestního řádu se vztahují i na disciplinární řízení orgánů spolku, a za situace, kdy navrhovatel nevyslovil v rámci disciplinárního řízení souhlas s použitím důkazů pořízených v trestním řízení, nebyly orgány [Anonymizováno] oprávněny tyto důkazy v disciplinárním řízení použít. Použitím předmětných důkazních prostředků v disciplinárním řízení účastníce došlo k porušení zákona. Pokud tedy úlohou soudu v rámci věcného přezkumu napadeného rozhodnutí spolku je posouzení souladu napadeného rozhodnutí se zákonem a stanovami, soud prvního stupně tuto svou úlohu nesplnil, když dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolací komise účastnice neodporuje stanovám ani zákonu, přestože z trestního řádu, jakož i ze shora uvedených rozhodnutí jasně vyplývá, že záznam ze sledování osob nelze použít v disciplinárním řízení.

12. Odvolatel navrhl, aby odvolací soud zrušil napadené usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně sám rozhodl tak, že rozhodnutí [Jméno advokáta B] ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. [Anonymizováno] je neplatné, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

13. Podáním ze dne 1. března 2024 se účastnice vyjádřila k odvolání navrhovatele. Ztotožnila se s názorem soudu prvního stupně i s názorem odvolacího soudu, dle kterého navrhovatel v rámci prekluzivní lhůty napadl rozhodnutí odvolací komise jen z toho důvodu, že se vytýkaného skutku údajně nedopustil. Tím, že soud provedl důkazy, na kterých se rozhodnutí Odvolací komise zakládá a popsal důvody, proč dospěl ke stejným závěrům jako odvolací komise, nelze jeho postupu ničeho vytknout. Pokud nyní odvolatel argumentuje tím, že důkazy, na kterých se rozhodnutí odvolací komise a napadené usnesení zakládají, nejsou přípustné, nelze k takové argumentaci přihlížet. Soud řádně vysvětlil, z jakého důvodu se omezení na užití důkazů v trestním řízení neaplikují na řízení před orgány spolku, jež má ryze soukromoprávní povahu. S touto argumentací se účastnice plně ztotožnila. Na podporu své argumentace odvolatel nepředložil byť jen jediné rozhodnutí týkající se užití důkazu z trestního spisu před orgánem (sportovní) spolku. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, na které odvolatel odkazoval, není na posuzovanou věc aplikovatelné. Soud prvního stupně správně podotknul, že předmětnou argumentaci navrhovatel vznesl teprve po uplynutí prekluzivní lhůty, a tudíž nemůže mít vliv na výsledek řízení. Soud prvního stupně se podrobně zabýval § 96 odst. 2 disciplinárního řádu, který určuje, k jakým důkazům mohou disciplinární orgány účastnice přihlížet. S ohledem na tam obsažené vymezení přípustných důkazních prostředků, soud uzavřel, že odvolací komise nijak neporušila vnitřní předpisy účastnice. Pokud jde o tvrzené porušení § 158d odst. 10 trestního řádu, tak odvolatel nepředložil argument, proč by se mělo předmětné ustanovení vztahovat na postup orgánu spolku při rozhodování o disciplinárních přečinech svých členů. Uvedené ustanovení se vztahuje toliko na postup orgánů činných v trestním řízení, o jeho použití mimo trestní řízení nic nenasvědčuje. Pokud by bylo poškozenému odepřeno právo důkazy z trestního spisu využít ke své obraně mimo trestní řízení, představoval by takový postup odepření ústavních práv poškozeného zakotvených v čl. 36 odst. 1 LZPS. Přitom ještě v řízení před soudem prvního stupně na provedení těchto důkazů navrhovatel trval, na jednání konaném dne 12. 1. 2024 totiž sám navrhoval provedení celého zvukového záznamu schůzky mezi navrhovatelem a [Anonymizováno]. Soud navrhovateli částečně vyhověl, když provedl relevantní pasáže, z nichž vyplývá, že navrhovatel si nechal úplatek slíbit. Je poněkud rozporuplné, pokud si navrhovatel na jedné straně stěžuje, že v řízení před odvolací komisí a před soudem bylo přihlíženo k údajně nezákonným důkazům a na druhé straně jejich provedení před soudem sám navrhl.

14. Konečně účastnice rozporovala tvrzení odvolatele, že nesouhlasil s užitím důkazů z trestního řízení, když opomíjí skutečnost, že se stal dobrovolně členem účastníka a s členstvím je spojena povinnost jeho členů chovat se podle stanov, jako i s vnitřními předpisy, které jsou stanovami předpokládány viz čl. 96 odst. 2 disciplinárního řádu, kdy lze užít vše, co může sloužit k objasnění věci. Navrhla, aby odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně.

15. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

16. Soud prvního stupně v dané věci provedl dokazování v potřebném rozsahu a plně přípustnými důkazními prostředky, učinil dostatečná skutková zjištění a tím i správně a dostatečně zjistil rozhodný skutkový stav a věc správně posoudil i po stránce právní.

17. Odvolací soud předně opakuje svůj závěr prezentovaný již ve svém prvním rozhodnutí této věci sp. zn. 9 Cmo 141/2023, a to, že „rozhodné pro počítání subjektivní lhůty podle § 259 o.z. proto je, zda byly pro dotčeného člena spolku ze samotného rozhodnutí seznatelné důvody, pro něž bylo rozhodnuto, či nikoli. Nebylyli seznatelné, tak jako ostatně v daném případě, kdy rozhodnutí nebylo vůbec odůvodněno, je pro počítání běhu subjektivní lhůty dle § 259 o.z. podstatné, kdy byly tyto důvody dotčenému členovi spolku vyjeveny (v obecném smyslu kdy byly vyjeveny tak, aby se jich dotčená osoba mohla „chopit“). V daném případě tedy okamžik, kdy členovi spolku bylo doručeno odůvodnění předmětného rozhodnutí.“ Může-li být podle stanov spolku odůvodněno rozhodnutí orgánu spolku až později či za splnění určitých podmínek, může se člen spolku účinně dle § 258 - 261 o. z. bránit rozhodnutí spolku u soudu až po obdržení odůvodnění rozhodnutí orgánu spolku a příslušná prekluzivní tříměsíční lhůta se počítá až od okamžiku, kdy jsou důvody rozhodnutí orgánu spolku jeho členovi sděleny.

18. V daném případě navrhovatel uvedl jím spatřovaný důvod neplatnosti rozhodnutí odvolací komise předmětného spolku již ve svém původním návrhu - uvedl, že „žalobce se skutku, který je mu napadeným rozhodnutím žalované kladen za vinu nedopustil a dle jeho názoru neexistují důkazy, které by mohly odůvodnit závěr o jeho vině“. Podle odvolacího soudu je toto dostatečné odůvodnění návrhu, a to uvedením konkrétních skutečností, v nichž lze spatřovat rozpor se zákonem či stanovami. Skutečnosti, v nichž spatřuje rozpor se zákonem a stanovami navrhovatel uvedl v návrhu podaném v zákonné prekluzivní lhůtě - dne 17. 5. 2022, tedy v lhůtě tří měsíců ode dne přijetí napadeného rozhodnutí odvolací komise FAČR (to bylo přijato dne 16. 2. 2022) a tím spíše pak ve lhůtě tří měsíců ode dne 24. 5. 2022 - doručení odůvodnění rozhodnutí odvolací komise [Anonymizováno] navrhovateli. Jmenovaná prekluzivní lhůta tak uplynula dnem 24. 8. 2022. Vzhledem k uvedenému lze ovšem, tak jak i soud prvního stupně správně učinil, vyhodnotit námitky navrhovatele uplatněné v doplnění návrhu dne 21. 10. 2022 ohledně nemožnosti použití důkazů pocházejících z trestního řízení při rozhodování v rámci spolku (resp. rozhodování odvolací komise FAČR), jako učiněné až po uplynutí tříměsíční prekluzivní lhůty a tudíž nepřípustné. Takto na ně tedy nahlíží i odvolací soud, když přitom právě tyto námitky byly zásadní argumentací odvolatele v tomto („druhém“) odvolacím řízení.

19. I přes výše uvedené, vzhledem k tomu, že soud prvního stupně přes konstatování o nepřípustnosti námitek týkajících se nemožnosti použití důkazů pořízených v trestním řízení v rámci soukromoprávního rozhodování Odvolací komise [Anonymizováno] se těmito námitkami zabýval a že jsou zároveň stěžejním argumentem v rámci podaného odvolaní, vyjadřuje odvolací soud plný souhlas se závěry soudu prvního stupně též i ohledně této věci. Zásadní pro použití důkazních prostředků získaných v jiném trestním řízení je, že v dané věci byly použity vnitřním orgánem soukromoprávní korporace při posuzování jednání člena této korporace. Byly tedy použity výlučně v rámci posuzování soukromoprávního, činěného vůči členovi spolku jedním z orgánů spolku, a to v rámci jeho pravomocí daných mu stanovami spolku a potažmo tak smlouvou zavazující každého člena spolku, tedy i navrhovatele (v době, kdy byl členem spolku). To vyplývá z ust. § 122 a 125 odst. 1 o. z. - „více zakladatelů zakládá právnickou osobu přijetím stanov nebo uzavřením jiné smlouvy“. Povinností člena spolku coby člena korporace je pak řídit se jejím vnitřním řádem ve smyslu § 212 odst. 1 o. z. - „přijetím členství v korporaci se člen vůči ní zavazuje chovat se čestně a zachovávat její vnitřní řád“. Shrnuto, tím, že byl navrhovatel v rozhodné době členem předmětného spolku, byl povinen chovat se čestně a zachovávat vnitřní řád spolku, tedy včetně dodržování stanov spolku, resp. jejich akceptace. Podle stanov spolku patří příslušné rozhodování do působnosti Odvolací komise [Anonymizováno], přičemž za důkaz může v rámci jejího rozhodování dle stanov spolku sloužit vše, co může přispět k objasnění věci. Tak se i v daném případě stalo, když Odvolací komise [Anonymizováno] vyšla při svém rozhodování z důkazů, jež byly pořízeny v trestním řízení. Se soudem prvního stupně lze plně souhlasit v tom, že zákonný zákaz použití důkazů z jednoho trestního řízení se vztahuje jen k jinému trestnímu řízení, nikoli však k soukromoprávním sankcím daným v rámci spolku coby soukromoprávní právnické osoby, ohledně svých členů, tedy osob souhlasících s tím, že mohou být spolkem sankcionováni. Ze zákazu použití důkazů v jiném trestním řízení dovozovat nemožnost jakéhokoli použití v trestním řízení zjištěných skutečností, resp. tam provedených důkazů by bylo absurdní ve svém důsledku. Logické a přirozené je, že spolek nemá ani sledovací techniku ani jiné prostředky orgánů činných v trestním řízení pro sledování osob a jejich činnosti. Prakticky by se tak spolek nemohl nikdy dozvědět o skutcích svých členů jsoucích trestnými činy a přečiny a především by, na rozdíl od trestního trestání, nemohl vůči svým členům použít žádné sankce. Absurdně tak by za skutek, jenž byl seznán příslušným soudem za trestný, nemohl spolek svého člena jakkoli postihnout, ačkoli takovéto postižení je zcela jiné povahy (soukromé - nejde o veřejnoprávní sankci) a intenzity, než trestání soudní. Ad absurdum zabil-li by člen spolku předsedu spolku a byl za to trestním soudem odsouzen, musel by z hlediska spolku zůstat jeho členem, když spolek by o tom neměl jiné důkazy, než získané v trestním řízení, jež by dle odvolatele nemohl použít při rozhodování o sankci proti svému členovi. Takový výklad se nejeví jako logický ani účelový, protože účelem právní úpravy spolku coby vrcholně samosprávné soukromoprávní právnické osoby je, aby zásahy moci veřejné do věcí spolku byly zcela minimalizovány a byl dán prostor tzv. spolkové autonomii, tedy možnosti řešit věci uvnitř spolku svými vlastními prostředky, na nichž se členové ve stanovách spolku či dalších spolkových předpisech vydaných k tomu v rámci stanov určenými orgány dohodli. Ostatně, v tomto smyslu je nutné vykládat i spolkovou autonomii (viz námitka odvolatele), což soud prvního stupně učinil rovněž správně.

20. Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud podle § 219 o. s. ř. usnesení soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správné, a to včetně správného rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně.

21. Ohledně náhrady účelně vynaložených nákladů řízení před odvolacím soudem v souladu se zásadou úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 o. s. ř. a § 1 odst. 2 z. ř. s.) platí, že jejich náhrada náleží úspěšné účastnici. Navrhovatelka je tudíž povinna nahradit účastníci náklady řízení před odvolacím soudem. Ty sestávají z odměny advokáta za 2 úkony právní služby v celkové výši 6 200 Kč (vyjádření ze dne 1. 3. 2024, účast na jednání před odvolacím soudem dne 12. 6. 2024, přičemž za jeden úkon právní služby dle § 7 ve spojení s § 9 odst. 4, písm. c) vyhl. č. 177/1996 Sb. /dále jen „vyhláška“/ náleží odměna 3 100 Kč) a 2 náhrad hotových výdajů ve výši 600 Kč (přičemž náhrada hotových výdajů činí za jeden úkon právní služby dle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky 300 Kč). K tomu je třeba přičíst ještě náhradu daně z přidané hodnoty ve výši 1 428 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.); celkem se jedná o částku ve výši 8 228 Kč, jež je navrhovatelka povinna zaplatit účastníkovi k rukám jeho advokáta coby zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení