9 Cmo 130/2022 - 205

Rubrum

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Holejšovského, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Švantnera a JUDr. Ing. Dušana Hrabánka ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupené advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o určení, že žalobkyně je zakladatelkou žalované, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. května 2022, č. j. 79 Cm 73/2020-166 takto:

Výrok

I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. května 2022, č. j. 79 Cm 73/2020-166, se mění tak, že se určuje, že žalobkyně se ke dni 24. 1. 2014 stala a stále je zakladatelkou žalované.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 36 912 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám [Jméno advokátky], advokátky.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 20. 7. 2020 se žalobkyně domáhala, aby soud určil, že se ke dni 24. 1. 2014 stala a stále je zakladatelkou žalované. V žalobě uvedla, že společnost vznikla zakládací smlouvou, jejímiž stranami byly [tituly před jménem] a [tituly před jménem]. [tituly před jménem] se dne 23. 7. 2013 vzdala funkce zakladatelky. Notářským zápisem ze dne 24. 1. 2014 přistoupila navrhovatelka k zakládací listině společnosti tak, že se stala její další zakladatelkou a jako taková byla také zapsána do rejstříku obecně prospěšných společností (dále jen „dohoda o přistoupení“). Fakticky tak [tituly před jménem] převedla část svých práv a povinností zakladatelky na žalobkyni, což zakladatelská listina společnosti umožňovala. [tituly před jménem] a ostatní členové orgánů společnosti se po jistou dobu chovali k žalobkyni jako k zakladatelce společnosti. Poté však [tituly před jménem] začala činit jednání zakladatelky samostatně tvrdíc, že je jedinou zakladatelkou. Žalovaná v zastoupení nově jmenované ředitelky [Anonymizováno] dosáhla výmazu žalobkyně z rejstříku obecně prospěšných společností jako zakladatelky. Rejstříkový soud se nezabýval tím, zda je žalobkyně zakladatelkou žalované.

2. Žalobkyně tvrdila, že má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť je to nutné pro uplatnění jejích práv. Zakladatel je totiž nositelem základních oprávnění v obecně prospěšné společnosti, především oprávnění jmenovat členy orgánů, a může tak ovlivnit zásadním způsobem jeho směřování. Ztrátou těchto oprávnění pozbyla žalobkyně veškerý vliv na fungování účastníka. Vedle toho probíhá několik soudních řízení, jejichž výsledek závisí na určení, zda je žalobkyně zakladatelkou žalované. Jedná se zejména o řízení vedená u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 77 Cm 68/2017 o určení neplatnosti odvolání žalobkyně z funkce ředitelky žalované, pod sp. zn. 74 Cm 77/2018 o určení neplatnosti rozhodnutí [tituly před jménem] o odvolání a jmenování členů orgánů žalované, u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 4 C 276/2017 o náhradu škody způsobené [tituly před jménem] žalobkyni tím, že ji nechala vymazat z pozice zakladatelky a vyloučila z činností žalované, a incidenční spor v insolvenčním řízení proti žalované.

3. Žalobkyně je přesvědčena o tom, že přistoupení dalšího zakladatele do obecně prospěšné společnosti je přípustné, přestože je zákon o obecně prospěšných společnostech výslovně neupravuje. Judikatura soudů již připustila převod práv a povinností zakladatele na třetí osobu s odůvodněním, že co není zakázáno, je dovoleno. Stejný princip by podle žalobkyně měl platit i pro přistoupení k zakladatelské listině. Poukázala i na to, že zákonnost dohody o přistoupení potvrdil sepisující notář a žalovaná se po určitou dobu chovala k žalobkyni jako k zakladatelce.

4. Žalovaná ve svém vyjádření tvrdila, že po vzdání se práv a povinností zakladatelky ze strany [tituly před jménem] změnila [tituly před jménem] jako jediná zbývající zakladatelka zakladatelskou listinu tak, aby veškerá její ustanovení reflektovala existenci jediného zakladatele. Zakladatelská listina přitom přistoupení dalšího zakladatele do společnosti neupravovala. V druhé části dohody o přistoupení změnily [tituly před jménem] a žalobkyně zakladatelskou listinu tak, aby připouštěla pluralitu zakladatelů. [tituly před jménem] si následně nechala vypracovat právní stanovisko, z něhož vyplynulo, že žalobkyně se další zakladatelkou žalované nestala. Rejstříkový soud při výmazu žalobkyně vyjádřil právní názor, podle kterého není přistoupení dalšího zakladatele do obecně prospěšné společnosti možné. Žalobkyně se ředitelkou žalované nikdy nestala.

5. Žalovaná považovala žalobu za nepřípustnou, neboť by znamenala zákonem nepodložený zásah do jejích vnitřních poměrů. Stejně tak podle ní nelze rozhodnutím o určovací žalobě zvrátit výmaz žalobkyně jako zakladatelky z rejstříku obecně prospěšných společností. Objektivně tak neexistuje žádná nejistota ohledně toho, zda je žalobkyně zakladatelkou žalované. Podle žalované zanikla práva a povinnosti [tituly před jménem] jako zakladatelky tím, že se těchto práv vzdala, a nebylo tedy možné je převést na žalobkyni. Vstup žalobkyně do žalované odporoval její zakládací listině, která počítala jen s jedinou zakladatelkou. Dohoda o přistoupení neobsahuje vůli k převodu práv a povinností zakladatele a nelze ji tak za dohodu o převodu považovat. Podle žalované zákon o obecně prospěšných společnostech vylučuje přistoupení dalšího zakladatele do již vzniklé společnosti. Část práv zakladatele lze vykonat jen v souvislosti se založením společnosti. Podle žalované z toho vyplývá, že originárně se po vzniku společnosti již nelze stát zakladatelem. Žalovaná upozornila, že vznik práv zakladatele má přesah do veřejného práva, neboť se zapisuje do rejstříku obecně prospěšných společností. Bez zákonného podkladu by rejstříkový soud postrádal listinu, na jejímž základě by zapsal nového zakladatele. Dohoda o přistoupení přitom neřeší, jaký rozsah práv a povinností zakladatele měla žalobkyně nabýt a neobsahuje ani ustanovení o tom, zda jde o úplatný převod. Práva a povinnosti zakladatele obecně prospěšné společnosti netvoří podíl, který by bylo možno nabýt nebo převést. Pokud by tedy dohoda o přistoupení byla dohodou o převodu práv a povinností, byl by její obsah neurčitý.

6. Usnesením ze dne 1. 7. 2021, č. j. Ncp 450/2021-144, rozhodl Vrchní soud v Praze, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni příslušné krajské soudy.

7. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Z provedených důkazů zjistil, že žalovaná je obecně prospěšnou společností, kterou dne 4. 1. 2006 založily [tituly před jménem] a [tituly před jménem], za účelem výuky dětí s pomocí šachů podle metody vytvořené [tituly před jménem]. Dne 23. 7. 2013 bylo žalované doručeno písemné vzdání se práv a povinností zakladatelky, učiněné [tituly před jménem]. Správní rada žalované vzala dne 15. 8. 2013 tuto skutečnost na vědomí s tím, že jedinou zakladatelkou je [tituly před jménem]. Posledně jmenovaná téhož dne změnila zakládací listinu tak, že její veškerá ustanovení zohledňovala skutečnost, že společnost má jediného zakladatele. Dne 24. 1. 2014 sepsaly žalobkyně a [tituly před jménem] dohodu o přistoupení žalobkyně k zakládací listině. Změny byly zapsány do rejstříku obecně prospěšných společností. Následně žalovaná podala odvolání proti zápisu žalobkyně do rejstříku jako zakladatelky žalované a po jeho odmítnutí návrh rejstříkovému soudu, aby žalobkyni vymazal. Městský soud v Praze návrhu vyhověl; veškeré pokusy žalobkyně o obranu byly neúspěšné. Následně [tituly před jménem] opět změnila zakládací listinu tak, aby reflektovala jediného zakladatele.

8. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť založením společnosti se působnost zakladatele nevyčerpává. Zakladatel je oprávněn zasahovat do vnitřní organizace společnosti zejména jmenování a odvoláváním členů správní a dozorčí rady. Odstranění nejasností tak má vliv na právní postavení žalobkyně a na její práva a nároky na pozici zakladatelky žalované. Soud prvního stupně dále konstatoval, že zákon o obecně prospěšných společnostech neupravuje přistoupení dalšího zakladatele. Postavení zakladatele je zároveň odlišné od postavení zakladatele obchodní společnosti; nejedná se o majetkový vztah. Přesto soudní praxe připouští jak převod práv a povinností zakladatele na třetí osobu, tak i vzdání se těchto práv. Dohoda o přistoupení není právním jednáním o převodu práv a povinností zakladatelky Mgr. Kořenové a není z ní ani zřejmé, jaká část těchto práv má být na žalobkyni převedena. Dohoda je tak v této části podle soudu prvního stupně neurčitá a nesrozumitelná.

9. Pokud zákon o obecně prospěšných společnostech neupravuje přistoupení dalšího zakladatele do obecně prospěšné společnosti, potom podle soudu prvního stupně takové přistoupení není možné a přípustné, i kdyby s ním dosavadní zakladatel nebo zakladatelé souhlasili. Tuto situace přitom nelze zaměňovat se změnou zakladatele, která přípustná podle zákona je. Odkázal také na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 14 Cmo 415/2012. I kdyby bylo rozšiřování počtu zakladatelů možné, musela by způsob takového rozšíření upravit zakládací listina, což se v projednávané věci nestalo. Navíc by k tomu nemohlo dojít dohodou mezi zakladatelem a třetí osobou, nýbrž mezi zakladatelem a obecně prospěšnou společností.

10. Proti tomuto usnesení se odvolala žalobkyně. Závěry soudu prvního stupně považuje za rozporné se zásadou autonomie vůle, zásadou minimalizace zásahů soudů do vztahů a postavení soukromoprávních subjektů a se zásadou, že smlouvy se mají dodržovat. Jestliže není sporu o tom, že se zakladatel obecně prospěšné společnosti může svých práv vzdát, není podle žalobkyně důvodu bránit společnosti v nahrazení takového zakladatele jinou osobou, jestliže zakladatelská listina ani zákon to nezakazují, takový postup není v rozporu s dobrými mravy, neodporuje veřejnému pořádku ani nezasahuje do práva týkajícího se postavení osob. Kdo jiný by o takovém nahrazení měl rozhodnout, než jediný aktivní zakladatel, táže se žalobkyně. Zároveň považuje závěr soudu prvního stupně za příliš formální. Odkazuje i na judikaturu zdejšího soudu, podle které není změna osoby zakladatele v rozporu se smyslem zákona o obecně prospěšných společnostech. Podle žalobkyně by soudy měly respektovat projev vůle žalobkyně i [tituly před jménem] přibrat do společnosti žalobkyni jako další zakladatelku. Ostatně to byla právě [tituly před jménem], která přibrání žalobkyně jako další zakladatelky iniciovala a zařídila; následně se ona sama i orgány společnosti k žalobkyni jako k zakladatelce chovaly. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobě vyhověl.

11. Žalovaná se v obsáhlém vyjádření po shrnutí skutkového stavu ztotožnila se závěry soudu prvního stupně o tom, že žalobkyně se nestala zakladatelkou žalované. Poukázala na rozdíl mezi převodem práv a povinností zakladatele a přistoupením dalšího zakladatele, přičemž dohoda o přistoupení směřovala k druhému z uvedených institutů. Zakladatelská listina společnosti v době údajného žalobkynina přistoupení připouštěla pouze jednoho zakladatele a neupravovala (a tedy nepřipouštěla) přistoupení dalšího zakladatele. Dohoda o přistoupení byla uzavřena půl roku poté, co se práv zakladatelky vzdala [tituly před jménem], přičemž v mezidobí byla zakladatelská listina změněna tak, že zakladatelka byla jen jedna. Nelze tedy dovozovat, že by účelem dohody o přistoupení byla náhrada za [tituly před jménem]. Napadený rozsudek podle žalované neporušuje zásadu autonomie vůle, naopak respektuje vůli vyjádřenou v zakládací listině, že zakladatel má být jen jeden. Změny v osobách zakladatelů by musely být v zakladatelské listině upraveny. Do procesu přibrání dalšího zakladatele by měla zasahovat také správní rada, která má ve společnosti významné postavení. Podle žalované navíc postrádá rozhodnutí v projednávané věci zákonný podklad a je v rozporu se zásadou minimalizace zásahů soudů do vnitřních poměrů právnických osob. Obecnou úpravu určovací žaloby za takový zákonný podklad považovat nelze. Žalovaná zopakovala i své odkazy na judikaturu, která nepřipouští přistoupení dalšího zakladatele obecně prospěšné společnosti. Žalovaná upozornila na to, že plynutím času naléhavý právní zájem oslabuje, přičemž žalobkyně podala žalobu až po šesti letech od doby, kdy bylo její postavení zakladatelky zpochybněno. Navíc na majetek žalované byl prohlášen konkurs, její majetek byl v konkursu zpeněžen a bylo vydáno i rozvrhové usnesení, takže žalobkyně již reálně nebude moci své postavení zakladatelky realizovat, i kdyby soud žalobě vyhověl. Navíc by ve společnosti nutně docházelo k neshodám obou zakladatelek, které jsou spolu dlouhodobě ve sporu, a společnost by tak postrádala funkční nejvyšší orgán.

12. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

13. Odvolací soud má za to, že soud prvního stupně provedl ve věci dostatečné dokazování a z jeho skutkových závěrů ve svém rozhodnutí vychází.

14. Odvolací soud se předně zabýval povahou řízení. Podle § 85 písm. a) z. ř. s. řízeními o některých otázkách týkajících se právnických osob jsou řízení ve statusových věcech právnických osob, včetně jejich zrušení a likvidace, jmenování a odvolávání členů jejich orgánů nebo likvidátora a přeměn. Podle ustálené judikatury „při vymezení pojmu řízení ve statusových věcech právnických osob je třeba mít na paměti, že jde o pojem procesního práva, který nemusí mít (a nemá) zcela shodný obsah s pojmem tzv. statusových věcí užívaným v právu hmotném, resp. s pojmem „právo týkající se postavení osob“ ve smyslu § 1 odst. 2 část věty za středníkem o. z. Zdaleka ne všechny právní normy upravující otázky právnických osob lze považovat za součást práva upravujícího postavení osob ve smyslu posledně označeného ustanovení. Typickým příkladem je většina pravidel upravujících vznik a zánik členství v korporaci. Taktéž platí, že ne vše, o čem rozhodují orgány právnických osob, patří do působnosti práva upravujícího postavení osob (tedy do tzv. statusové úpravy v hmotněprávním smyslu). Nicméně z pohledu procesněprávního zákonodárce zahrnul řízení, v němž soud přezkoumává platnost rozhodnutí orgánu právnické osoby, bez dalšího mezi řízení ve statusových věcech právnických osob, aniž by rozlišoval, zda dotčeným rozhodnutím orgán právnické osoby rozhodl o záležitosti, která je regulována právem upravujícím postavení osob.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3307/2016, uveřejněné pod R 87/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

15. V projednávané věci se nejedná o přezkum rozhodnutí orgánu právnické osoby. Otázka, kdo je zakladatelem obecně prospěšné společnosti, nezasahuje do právního postavení takové společnosti. Nejde o otázku založení, vzniku, zrušení, zániku či přeměny právnické osoby, ani o otázku vnitřního uspořádání jejích orgánů, ani o otázku jmenování nebo odvolávání členů volených orgánů. Byť obecně prospěšná společnost není korporací a nemá tedy společníky (viz níže citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 27 Cdo 3349/2020), lze postavení zakladatelů obecně prospěšné společnosti připodobnit postavení členů korporace, neboť stejně jako společníci rozhodují o založení společnosti, o složení jejích orgánů a o změně zakladatelského právního jednání. Otázka určení, kdo je členem korporace, přitom není ze shora uvedených důvodů považována za statusovou otázku a rozhoduje se o ní v řízení sporném. Soud prvního stupně proto správně vedl řízení podle ustanovení občanského soudního řádu o sporném řízení a ve věci rozhodl rozsudkem.

16. Návrh v projednávané věci má povahu žaloby určovací ve smyslu § 80 o. s. ř. (Určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.)

17. Odvolací soud se proto předně zabýval tím, zda žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem a zda je k podání návrhu aktivně legitimována. Věcnou legitimaci v řízení o určovací žalobě „má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný vztah nebo sporné právo týká“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1850/2009). V projednávané věci je aktivní legitimace žalobkyně založena tím, že tvrdí, že se na základě dohody o přistoupení stala zakladatelkou žalované. Žalovaná je pak tím, kdo žalobkyni tvrzené právo upírá, a je tedy v projednávané věci legitimována pasivně.

18. Podle ustálené soudní praxe žalobce „má právní zájem na žádaném určení, jestliže by bez tohoto určení bylo ohroženo jeho právo nebo právní vztah, na němž je zúčastněn, nebo jestliže by se jeho postavení bez tohoto určení stalo nejistým. Ke vzniku žalobcova právního zájmu na určení stačí takové chování žalovaného, které nasvědčuje jeho úmyslu porušit právo žalobce nebo způsobit mu újmu na jeho právním postavení […] Za nedovolenou - při možnosti žaloby na plnění - lze určovací žalobu pokládat jen tam, kde neslouží potřebám praktického života, tudíž tam, kde spor mezi účastníky řízení neodstraňuje a naopak vede k dalšímu (zbytečnému) množení sporů mezi nimi.“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2978/2019, a judikaturu tam citovanou).

19. V projednávané věci je naléhavý právní zájem žalobkyně dán tím, že bez požadovaného určení nemůže vykonávat svá tvrzená práva a povinnosti zakladatelky žalované. Zároveň je rozhodnutí vyhovující žalobě podkladovou listinou nezbytnou pro zápis žalobkyně jako zakladatelky do rejstříku obecně prospěšných společností (srov. § 19 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících).

20. Odvolací soud si je vědom skutečnosti, že možnost žalobkyně reálně zasahovat do hospodaření zakladatelky by v případě vyhovění žalobě byla omezena skutečností, že na majetek žalované byl usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2016, č. j. KSPH 67 INS 17080/2016-A-34, prohlášen konkurs, ve kterém bylo dne 17. 1. 2023 v insolvenčním rejstříku zveřejněno rozvrhové usnesení. Prohlášení konkursu na majetek žalované však nemá bezprostřední vliv na právo zakladatele týkající se jmenování nebo odvolávání orgánů společnosti, případně na změnu zakladatelské listiny. Požadované určení pak může přispět k řešení dalších sporů, které žalobkyně vede s žalovanou a dalšími osobami s ní spojenými.

21. Pro úplnost odvolací soud konstatuje, že řízení v projednávané věci se netýká majetkové podstaty žalované ani nároku, který by z ní měl být uspokojen, a proto prohlášení konkursu nemá vliv na účast (a pasivní legitimaci) žalované v řízení.

22. Za situace, kdy podle žalobních tvrzení je žalobkyně stále zakladatelkou žalované, nemá na posouzení otázky naléhavého právního zájmu vliv skutečnost, že žalovaná začala žalobkyni postavení zakladatelky upírat již před několika lety. Běh času totiž oslabuje naléhavý právní zájem zásadně jen na určení skutečností, které nastaly v minulosti, neboť s postupující dobou jejich význam pro současnost klesá. Stejně tak možnost, že mezi žalobkyní a [tituly před jménem] dojde ke sporům v případě, že budou obě vykonávat svá práva a povinnosti zakladatelek, není důvodem pro odepření práva žalobkyně na požadované určení.

23. Odvolací soud proto uzavřel, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem.

24. Podle § 3050 věty první občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“) práva a povinnosti obecně prospěšných společností se i nadále řídí dosavadními právními předpisy. Použije se tedy zákon č. 248/1995 Sb., o obecně prospěšných společnostech. Použití „dosavadních právních předpisů“ však nejde tak daleko, že by na obecně prospěšnou společnost nebyla použitelná obecná ustanovení občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., s výjimkou případů, kdy ostatní přechodná ustanovení zákoníku nařizují použití dosavadních právních předpisů (např. na smlouvy uzavřené takovou společností před 1. 1. 2014). Právní jednání týkající se obecně prospěšné společnosti, která byla učiněna po 1. 1. 2014, se tak vyloží podle § 555 a násl. o. z. (viz shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3478/2016).

25. Odvolací soud nemá z obsahu dohody o přistoupení při výkladu podle § 556 o. z. pochybnosti o tom, že vůlí stran dohody (tj. žalobkyně a [tituly před jménem]) bylo, aby se žalobkyně stala další zakladatelkou žalované. Z dohody, důkazů provedených soudem prvního stupně ani tvrzení stran nelze dovodit, že by vůlí stran bylo, aby na [tituly před jménem] přešla část jejích práv zakladatelky, ani aby žalobkyně vstoupila do předtím zaniklých práv [tituly před jménem]. Vůlí stran dohody bylo, aby žalobkyni vznikla originárně „nová“ práva a povinnosti zakladatelky žalované tak, že bude zakladatelkou žalované spolu s [tituly před jménem] a práva a povinnosti zakladatele budou vykonávat společně (dohodou doplněný čl. XIV odst. 4 zakládací listiny).

26. Pro posouzení, zda se žalobkyně stala zakladatelkou žalované na základě dohody o přistoupení, je tak stěžejní posouzení otázky, zda je dovoleno, aby do společnosti dohodou s dosavadním zakladatelem přistoupil nový zakladatel.

27. Se soudem prvního stupně lze souhlasit v tom, že zákon o obecně prospěšných společnostech přistoupení zakladatele neupravuje. To ovšem ještě bez dalšího neznamená, že takové přistoupení dovoleno není.

28. Postavení zakladatele obecně prospěšné společnosti popsal Nejvyšší soud ve věci stejných účastníků v usnesení ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 27 Cdo 3349/2020, takto: „Obecně prospěšná společnost - jako právnická osoba sui generis - nestojí na členském principu; podmínkou její existence není ani sdružení majetku. Fakticky naplňuje spíše znaky (soukromého) ústavu (podle § 402 a násl. o. z.), neboť její „personální substrát“ je tvořen uživateli obecně prospěšných služeb. […] Zakladatelem obecně prospěšné společnosti je fyzická či právnická osoba, která svou účastí na přijetí zakladatelského právního jednání (zakládací listiny, resp. smlouvy) ustavuje obecně prospěšnou společnost jako právnickou osobu a rozhoduje o základním zaměření její činnosti. Založením společnosti a sepisem zakládací listiny se však působnost zakladatele ve vztahu k obecně prospěšné společnosti nevyčerpává. I po vzniku společnosti je (nestanovil-li v zakládací listině jinak) zakladatel oprávněn do její vnitřní organizace zasahovat, neboť je mu zákonem svěřena působnost jmenovat (odvolat) členy obou kolektivních orgánů obecně prospěšné společnosti. Zakládací listina může zakladateli svěřit i další (významné) působnosti (jak to ostatně činí i zakládací smlouva v projednávané věci). Zakladatel tak ve vztahu k orgánům obecně prospěšné společnosti disponuje působností, kterou zákon u korporací (spolků, kapitálových společností a družstva) svěřuje jejich nejvyššímu orgánu.“ 29. Žalobkyně správně poukazuje na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 12. 2012, sp. zn. 7 Cmo 298/2012, uveřejněné v Právních rozhledech č. 5/2013, podle kterého „jsou-li práva a povinnosti zakladatele způsobilým předmětem přechodu, a zároveň dává-li se v § 4 odst. 4 zákona o obecně prospěšných společnostech zakladatelům možnost v zakládací listině vyloučit přechod práv a povinností zakladatele na jinou osobu, není žádný rozumný důvod nepřiznat zakladatelům společnosti možnost ovlivnit změnu nositele práv a povinností zakladatele i jinak než jejich přechodem. Jinak vyjádřeno, zákon dává zakladateli (zakladatelům) možnost se svobodně rozhodnout, zda bude či nebude možná změna nositele těchto práv a povinností, a to nejenom v rámci přechodu, ale i převodu. K tomuto závěru vede i skutečnost, že změna v osobě nositele těchto práv a povinností (změna osoby zakladatele) se v obecně prospěšné společnosti neprojeví jinak než tak, že práva a povinnosti zakladatele od okamžiku změny vykonává či vykonávají jiné osoby než původní zakladatel či zakladatelé. Se samotnou změnou osoby zakladatele však zákon č. 248/1995 Sb. nespojuje žádné speciální právní účinky. Právní nástupce zakladatele má stejná práva a povinnosti, jež měl v okamžiku změny jejich nositele původní zakladatel. Zánikem zakladatele nedochází podle uvedeného zákona ani k zániku, resp. zrušení obecně prospěšné společnosti. Při vědomí posledně zmiňované skutečnosti a skutečnosti, že nikdo nemůže být nucen setrvávat v obecně prospěšné společnosti proti své vůli, není žádný právní ani jiný rozumný důvod bránit takové osobě, aby účast v obecně prospěšné společnosti ukončila. „Nedovolenost určitého jednání nemusí právní předpis upravovat vždy výslovně; může vyplynout z kontextu jednotlivých ustanovení příslušného právního předpisu“, jak judikoval již Nejvyšší soud (rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 185/2003). V předmětném případě nedovolenost převodu práv a povinností zakladatele nevyplývá z dané právní úpravy. Nelze totiž dovozovat z pouhé skutečnosti, že zákonodárce upravil výslovně jen otázky přechodu, že by tím vylučoval i možnost převodu práv a povinností zakladatele. Ostatně i zde je třeba aplikovat ústavní zásadu, že „každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá“ (čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). V oblasti soukromého práva je totiž vůdčí zásadou zásada autonomie vůle subjektů občanskoprávních vztahů. To znamená, že v těchto vztazích mohou jejich subjekty zásadně volit vždy takovou variantu svého chování ve společnosti, která bude podle jejich vlastní úvahy, rozhodnutí a sebeurčení co nejlépe odpovídat jejich potřebám, zájmům a požadavkům jejich soukromého života v jeho nejrozmanitějších oblastech. Autonomie vůle subjektů tak může být omezována jen v souladu se zákonem. V posuzovaném případě to konkrétně znamená, že zakladatelé mohou převést svá práva a povinnosti na jinou osobu.“ 30. Uvedené závěry činil zdejší soud ještě v poměrech právní úpravy účinné před 1. 1. 2014. Podle § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Přistoupení dalšího zakladatele do obecně prospěšné společnosti zákon výslovně nezakazuje a takové právní jednání bez dalšího neporušuje dobré mravy a nedotýká se ani veřejného pořádku. Mezi ustanovení týkající se právního postavení právnických osob lze zařadit ustanovení upravující jejich vznik, zánik, přeměny, ustanovení vymezující, který orgán právnické osoby je statutární, jak se vytváří a jak právnickou osobu zastupuje apod. (srov. Petrov, J. in Petrov, Výtisk, Beran, a kol. Občanský zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck 2019, k § 1 marg. č. 71). Ohledně zakladatelů vyplývá ze zákona o obecně prospěšných společnostech, že společnost musí mít alespoň jednoho zakladatele (§ 4 odst. 1) a obsahuje úpravu situace, kdy společnost pozbude jediného zakladatele (§ 8 odst. 6 a 7). Naproti tomu zákon neobsahuje žádné ustanovení, ze kterého by plynulo, že počet zakladatelů musí zůstat stejný.

31. Odvolací soud má za to, že stabilitu počtu zakladatelů nelze dovodit ani z povahy obecně prospěšné společnosti. Vztah zakladatelů ke společnosti totiž nemá (na rozdíl od společníků obchodních korporací) majetkovou povahu, pročež není potřeba řešit majetkové dopady situace, kdy společnost pozbude některého ze zakladatelů. To však platí i pro přibrání dalšího zakladatele, neboť po zakladateli obecně prospěšné společnosti se nevyžaduje, aby se na chodu společnosti podílel majetkově. Komplikovaná právní úprava zvýšení či snížení počtu společníků (resp. podílů), kterou známe z kapitálových obchodních společností, tak není pro obecně prospěšnou společnost zapotřebí. Otázku toho, jak bude přistoupivší zakladatel spolu s původními zakladateli vykonávat práva a povinnosti zakladatele (zejména přijímat rozhodnutí), mohou zakladatelé vyřešit změnou zakladatelské listiny (právo zakladatelů změnit zakladatelskou listinu dovodil Vrchní soud v Praze již v usnesení ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 7 Cmo 281/2009, uveřejněném v Právních rozhledech č. 14/2010, a v projednávané věci bylo výslovně v zakladatelské listině upraveno). Na právním postavení (statusu) obecně prospěšné společnosti se však přistoupením dalšího zakladatele nic nemění.

32. Ústavní soud v nálezu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 190/15, s odkazy na svou starší judikaturu vysvětlil, že „pokud chtějí obecné soudy dovozovat zákaz soukromého jednání, který není výslovně stanoven zákony, musí pro takový závěr předložit velmi přesvědčivé argumenty, protože jde o soudcovské dotváření práva proti zájmům soukromých osob.“ Na základě shora uvedeného odvolací soud neshledává důvody, proč by přistoupení dalšího zakladatele do obecně prospěšné společnosti nebylo dovoleno. Odvolací soud si je vědom skutečnosti, že se ze shora vysvětlených důvodů odchyluje od právního názoru, který vyslovil v usnesení ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 14 Cmo 415/2012 a ze dne 22. 5. 2017, sp. zn. 14 Cmo 161/2016, podle kterých zákon neumožňuje změnu počtu zakladatelů.

33. Odvolací soud dále považuje za žádoucí, aby otázka, zda a jak může být do obecně prospěšné společnosti přibrán další zakladatel, byla upravena v zakladatelské listině (smlouvě), přičemž zakladatelská listina může přibrání dalšího zakladatele vyloučit. V zakladatelské listině může být upraven i postup, kterým může být třetí osoba přibrána za zakladatele, přičemž do tohoto postupu mohou být zapojeny i orgány společnosti (zejména správní, popř. dozorčí rada). Postup upravený v zakladatelské listině je potom třeba dodržet. Za situace, kdy přibrání dalšího zakladatele má dopad především na práva a povinnosti zakladatelů dosavadních, kteří tato práva budou napříště muset s přistupujícím zakladatelem sdílet, považuje odvolací soud za smysluplné, aby o přibrání dalšího zakladatele rozhodli právě dosavadní zakladatelé dohodou s přistupujícím zakladatelem. To platí zejména za situace, kdy o změně zakladatelské listiny rozhodují titíž zakladatelé, kteří by, jak již bylo shora vysvětleno, měli v zakladatelské listině upravit, jak budou ve věcech obecně prospěšné společnosti rozhodovat. Jinak řečeno, ingerence ostatních orgánu společnosti do rozhodování o přibrání zakladatele není nezbytná, není-li upravena v zakladatelské listině.

34. V případě, kdy o změně zakladatelské listiny rozhoduje zakladatel a který nastal v projednávané věci, by potom podle názoru soudu bylo nemístným formalismem požadovat, aby takový zakladatel napřed změnil zakladatelskou listinu a umožnil přibrání dalšího zakladatele, a následně nového zakladatele do společnosti přibral. Dohodou o přistoupení, kterou [tituly před jménem] do společnosti přibrala žalobkyni jako další zakladatelku a zároveň společným právním jednáním obě zakladatelky upravily zakladatelskou listinu tak, že ta nově počítala se dvěma zakladatelkami s tím, že rozhodnutí zakladatelek budou činit společně, totiž bylo dosaženo téhož výsledku.

35. Na základě shora uvedeného tak odvolací soud uzavírá, že notářským zápisem ze dne 24. 1. 2014 se žalobkyně stala zakladatelkou žalované. Za situace, kdy nikdo z účastníků netvrdil žádné skutečnosti, které by mohly mít za následek, že by žalobkyně později zakladatelkou být přestala, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že vyhověl žalobě o určení, že žalobkyně se dne 24. 1. 2014 stala a stále je zakladatelkou žalované.

36. O nákladech před soudy obou stupňů odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že jejich náhradu přiznal plně úspěšné žalobkyni. Náklady žalobkyně sestávají z a. soudních poplatků za žalobu a odvolání po 2 000 Kč, b. odměny za zastupování advokátem spočívajícím v 8 úkonech právní služby (převzetí a příprava zastoupení, spis žaloby, repliky z 21. 2. 2021, podání z 22. 6. 2021, účast u jednání soudu prvního stupně dne 6. 5. 2021 a 22. 5. 2022, sepis odvolání, účast u jednání odvolacího soudu) ze základu 50 000 Kč, podle § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu, vypočtené podle § 7 advokátního tarifu, ve výši 24 800 Kč, c. 8 režijních paušálů podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu ve výši 2 400 Kč, d. náhrady za 21 % DPH ve výši 5 712 Kč.

Poučení