9 Cmo 138/2024 - 93

Rubrum

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Holejšovského, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Švantnera a JUDr. Ing. Dušana Hrabánka ve věci navrhovatele: [Jméno navrhovatele], narozený [Datum narození navrhovatele] bytem [Adresa navrhovatele] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] za účasti: [Jméno advokáta B], IČO [IČO advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] zastoupen advokátem [Jméno advokáta C] sídlem [Adresa advokáta C] o neplatnost rozhodnutí orgánu spolku ze dne 8. 12. 2021, o odvolání navrhovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2024, č. j. 72 Cm 41/2022-66, takto:

Výrok

I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2024, č. j. 72 Cm 41/2022-66, se potvrzuje.

II. Navrhovatel je povinen zaplatit účastníkovi na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 8 228 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám [Jméno advokáta C], advokáta.

Odůvodnění

1. Návrhem doručeným soudu prvního stupně dne 21. 2. 2022 domáhal se navrhovatel vyslovení neplatnosti rozhodnutí Národního odvolacího soudu [právnická osoba] (dále jen „spolek“) ze dne 8. 12. 2021, č. j. NOS 2/2021.

2. Navrhovatel uvedl, že rozhodnutím Sboru sportovních komisařů č. 8 ze dne 25. 9. 2021 byl jezdci [Anonymizováno] uložen trest vyloučení z měřeného tréninku na 6. podniku [Anonymizováno] ve dnech 24. - 26. 9. 2021 na dráze [Anonymizováno] (dále jen „rozhodnutí o vyloučení“ a „závod“). Jezdec [Anonymizováno] měl porušit sportovní předpisy spolku tím, že nerespektoval signalizaci šachovnicovou a červenou vlajkou. Proti rozhodnutí o vyloučení se navrhovatel odvolal k Národnímu odvolacímu soudu, který rozhodnutí o vyloučení sporným rozhodnutím potvrdil. Navrhovatel je zástupcem soutěžícího [Anonymizováno], držitele závodní licence, která je spojena s týmovým členstvím ve spolku. Navrhovatel je tedy zástupcem vyloučeného jezdce [Anonymizováno]. Proti spornému rozhodnutí již není přípustný žádný opravný prostředek v rámci spolku. Navrhovatel připustil, že jezdec [Anonymizováno] nereagoval na signalizaci červenou vlajkou. Neučinil tak proto, že veškerou svou pozornost soustředil na optimální průjezd závodní tratí. Ukončení měřeného tréninku má být podle sportovních předpisů spolku signalizováno šachovnicovou vlajkou. Tou byl také podle navrhovatele měřený trénink ukončen. Červenou vlajku nelze podle navrhovatele použít po skončení měřeného tréninku, neboť slouží jen k přerušení závodu nebo tréninku, případně k zastavení jezdců na startovním roštu. Za neuposlechnutí vlajkové signalizace, užité v rozporu se sportovními předpisy, nelze jezdce sankcionovat. Národní odvolací soud se s uvedenou argumentací navrhovatele nijak nevypořádal.

3. Spolek ve svém vyjádření upozornil na to, že navrhovatel je členem pobočného spolku [právnická osoba] a je tedy členem v rámci členství klubového. Týmovým členem je potom jezdec [Anonymizováno] jako držitel závodní licence. Licence soutěžícího [Anonymizováno] není spojena s týmovým členstvím. Podle spolku navrhovatel netvrdil, jak vyloučení jezdce [Anonymizováno] z měřeného tréninku zasáhlo do právního a ekonomického postavení navrhovatele. Navrhovatel nebyl tím, kdo byl z měřeného tréninku vyloučen, a postrádá tedy aktivní legitimaci k podání návrhu. Navrhovatel podle spolku přiznal, že jezdec [Anonymizováno] nereagoval na vlajkovou signalizaci. Sledování vlajkové signalizace je podle sportovních předpisů povinností jezdce a skutečnost, že ji jezdec přehlédl, neboť se soustředil na průjezd tratí, nemůže být důvodem k jeho vyvinění. Navrhovatel dále upozornil na specifičnost sportu a sportovních pravidel, přičemž sporné rozhodnutí je čistě sportovní povahy.

4. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem návrh zamítl (výrok I.) a spolku přiznal náklady řízení (výrok II.). Členství účastníka ve spolku považoval za nesporné. Z čl. 6 odst. 1 písm. d) stanov spolku zjistil, že členové mají právo se odvolat proti rozhodnutím týkajícím se jejich osob k nejbližšímu nadřízenému orgánu, přičemž odvolání nemá odkladný účinek. Ze sportovních předpisů spolku pro daný typ závodů zjistil, že jezdci jsou povinni dodržovat vlajkovou signalizaci. Neuposlechnutí takové signalizace se pokládá za incident, který se oznamuje sportovním komisařům. Rozhodnutím o vyloučení byl dne 25. 9. 2021 soutěžícího týmu [Anonymizováno], jezdci [Anonymizováno], uložen trest vyloučení z měřeného tréninku z důvodu, že jezdec po ukončení měřeného tréninku nerespektoval vlajkovou signalizaci. Proti rozhodnutí o vyloučení podal navrhovatel odvolání, které Národní odvolací soud spolku zamítl sporným rozhodnutím a uložený trest potvrdil. Navrhovatel měl v případě, že by jezdec [Anonymizováno] získal v příslušné kategorii motokár titul mistra republiky, od společnosti [právnická osoba]. smluvně přislíbenu prémii ve výši 100 000 Kč.

5. Po právní stránce soud prvního stupně konstatoval, že aby se mohl člen sdružení domáhat soudní ochrany, musí napadené rozhodnutí zasáhnout do jeho práv; intenzitu takového rozhodnutí je nutní posuzovat s ohledem na zásadu spolkové autonomie zdrženlivě a s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Navrhovatel neuvedl, jaké závažné následky pro něj sporné rozhodnutí mělo. Soud prvního stupně konstatoval, že pokud by soud měl přezkoumávat veškerá interní rozhodnutí jednotlivých orgánů spolku, přesáhla by soudní ingerence do spolkové oblasti únosné meze. Spolky nejsou nucenými svazky, sdružování v nich je založeno na dobrovolnosti a je žádoucí, aby podstatná část běžných provozních rozhodnutí, činěných spolkovými orgány při uskutečňování zásady smluvní autonomie, zůstala z důvodu zachování právní jistoty uvnitř spolku zachována. Vyslovení neplatnosti sporného rozhodnutí by nemohlo vést k odstranění následku, který již vznikl, tj. nezměnilo by nic na tom, že jezdec [Anonymizováno] se nestal mistrem republiky. Jen z toho, že jezdec [Anonymizováno] byl vyloučen z měřeného tréninku, nelze dovozovat, že vinou toho se nestal mistrem republiky. Vyhrát může kdokoliv. Napadené rozhodnutí není podle soudu prvního stupně přezkoumatelné, neboť pro navrhovatele nemělo závažné právní následky a současně je v zájmu spolku hodném právní ochrany neplatnost nevyslovit.

6. Proti tomuto rozsudku podal odvolání navrhovatel. Upozornil, že pravděpodobnost vítězství v závodu se zvyšuje v případě startu z první pozice, přičemž pozice na startu se určuje podle výsledků měřeného tréninku. Výsledek jezdce v závodě je nejen honorován hmotnými odměnami ze strany spolku, ale také představuje prestiž týmu podstatnou pro navazování spolupráce se sponzory. Podání návrhu k soudu je právem navrhovatele a nemůže mu být odepřeno, neboť by se neměl jak dovolat svých práv a rozhodování orgánů spolku by se stalo nekontrolovatelným. V České republice není jiná možnost účastnit se motoristického sportu jako jezdec, než být členem spolku. Navrhovatel zaplatil poplatek 22 000 Kč za odvolání proti rozhodnutí o vyloučení, který by mu v případě úspěchu v projednávané věci musel být vrácen. Rolí soudní ochrany je i prevence před opakováním protiprávních jednání spolkových orgánů. Soud prvního stupně se měl především zabývat tím, zda k porušení zákona či stanov sporným rozhodnutím skutečně došlo, a teprve poté tím, zda mělo závažné právní následky. Navrhovatel navrhl, aby soud napadené usnesení změnil a návrhu vyhověl.

7. Spolek ve svém vyjádření zpochybnil pravost smlouvy mezi navrhovatelem a [právnická osoba]., která byla podle něj antedatována a navíc podepsána osobou, která v den uvedený jako den uzavření smlouvy nebyla oprávněna jednat za uvedenou společnost. Zároveň měl za to, že jezdec [Anonymizováno] by se nestal mistrem republiky své kategorie pro rok 2021, neboť absolvoval jen tři závody a získal 160 bodů, zatímco skutečný vítěz absolvoval pět závodů ze šesti a získal 326 bodů. Spolek citoval odbornou literaturu, podle které je nepřezkoumatelné rozhodnutí, u nichž ani vyslovení jejich neplatnosti nemůže vést k odstranění následku, který již vznikl. Sporný delikt je svou intenzitou minimální a vzniklá újma není reparovatelná. Není tedy žádoucí, aby soudy zasahovaly do vnitrospolkového rozhodování. Spolek dále uvedl, že existují pořadatelé závodů konkurenční vůči účastníkovi. Spolek navrhl potvrzení napadeného usnesení.

8. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací zjistil, že odvolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou; neshledal je však důvodným.

9. Úvodem odvolací soud připomíná, že řízení o vyslovení neplatnosti rozhodnutí spolku je řízením ve statusové věci právnické osoby podle § 85 písm. a) zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“) a má povahu řízení nesporného (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 27 Cdo 1495/2017, uveřejněné pod R 123/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého mají tuto povahu řízení o vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánů všech právnických osob).

10. Odvolací soud zčásti zopakoval, zčásti doplnil dokazování a ze stanov spolku zjistil, že ve spolku existují celkem 4 druhy členství - klubové pro osoby, které chtějí být členy určitého klubu, individuální klubové členství, individuální členství a týmové členství pro osoby, které jsou držiteli příslušných licencí vydaných spolkem. Nejvyšším orgánem pro řešení a rozhodování sporů při výkonu sportovní autority je Národní odvolací soud. Počet jeho členů a způsob činnosti je dán sportovními řády. Sportovní předpisy spolku ukládají jezdcům dodržovat pokyny vlajkové signalizace, přičemž šachovnicová vlajka signalizuje konec tréninku nebo závodu, zatímco červenou vlajkou se mává, když je rozhodnuto o přerušení závodu nebo tréninku. Jezdci musí okamžitě přestat závodit a připravit se k zastavení. Sporné rozhodnutí Národního odvolacího soudu spolku je důkladně odůvodněno. Uvedený orgán uspořádal ústní jednání, na němž vyslechl navrhovatele a rovněž hlavního sportovního komisaře závodu. Nevyloučil, že jezdec [Anonymizováno] skutečně vlajku neviděl, byl však toho názoru, že toto tvrzení jej nemůže vyvinit. Jezdec má jet tak, aby byl schopen vlajkovou signalizaci bezpečně zachytit, neboť jde o mimořádně důležitý bezpečnostní prvek. Rychlost nesmí být dosahována na úkor bezpečnosti. Červená vlajka byla použita správně a jezdce nemůže vyvinit ani skutečnost, že nikomu nezpůsobil škodu. Národní odvolací soud odmítl i argument, že vlajky byly jezdci ukázány na poslední chvíli. Podle výsledkové listiny kategorie OK Junior pro rok 2021 se závodů zúčastnil jezdec [Anonymizováno] za [Anonymizováno]. Skutečnost, že licence tohoto týmu byla vedena na navrhovatele, nebyla mezi účastníky sporná.

11. Sporným rozhodnutím bylo potvrzeno rozhodnutí Sboru sportovních komisařů o vyloučení jezdce závodního týmu navrhovatele z měřeného tréninku, který byl součástí závodů motokár pořádaných spolkem. Odvolací soud se především zabýval řešením otázky, zda takové rozhodnutí je vůbec přezkoumatelné soudem. Vyšel přitom ze skutečnosti, která byla mezi účastníky nesporná a podávala se rovněž z provedených důkazů, že podle výsledků měřeného tréninku bylo určeno pořadí jezdců na startu samotného závodu, který byl součástí mistrovství republiky v dané třídě motokár, a že důsledkem rozhodnutí o vyloučení byl jezdec [Anonymizováno] zařazen na konec startovního roštu, což zhoršilo jeho výchozí pozici v daném závodě a v konečném důsledku mohlo mít vliv jak na výsledek samotného závodu, tak i výsledek soutěže o mistra republiky. Žádné jiné dopady na právní ani jiné postavení navrhovatele, jeho týmu ani jezdce ve spolku navrhovatel netvrdil a z provedených důkazů se nepodávají.

12. Podle § 258 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“), každý člen spolku nebo ten, kdo na tom má zájem hodný právní ochrany, může navrhnout soudu, aby rozhodl o neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku pro jeho rozpor se zákonem nebo se stanovami, pokud se neplatnosti nelze dovolat u orgánů spolku.

13. Podle § 260 o. z. soud neplatnost rozhodnutí nevysloví, došlo-li k porušení zákona nebo stanov, aniž to mělo závažné právní následky, a je-li v zájmu spolku hodném právní ochrany neplatnost rozhodnutí nevyslovit (odstavec 1). Soud neplatnost rozhodnutí nevysloví ani tehdy, bylo-li by tím podstatně zasaženo do práva třetí osoby nabytého v dobré víře (odstavec 2).

14. V rozsudku ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2304/2011, řešil Nejvyšší soud v poměrech § 15 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, žalobu fotbalového týmu proti rozhodnutí příslušného orgánu Českomoravského fotbalového svazu, kterým bylo dodatečně, oproti výsledkům dosaženým na hřišti, kontumováno sedm utkání uvedeného týmu v jeho neprospěch výsledkem 3:

0. Nejvyšší soud uplatnil při výkladu uvedeného ustanovení, které podobně jako současný § 258 o. z. dávalo členu občanského sdružení právo domáhat se soudního přezkumu rozhodnutí orgánu spolku, „metodologický postup, který je označován jako teleologická redukce. Tohoto postupu se užívá tehdy, ukáže-li se být dikce právní úpravy svým věcným záběrem širší, než vyžadují principy, hodnoty a účely, z nichž právní úprava vychází; právní předpis přitom postrádá pravidlo, jež by stanovilo výjimku z příliš široce pojaté právní normy. Jde o nástroj dotváření práva, při němž se na určitý skutkový stav aplikuje jen „jádro“ zákonného ustanovení, resp. zákonem upraveného pojmu, přestože by bylo možné použít také širší, třeba i méně určitý význam normy (pojmu). V zájmu naplnění účelu právní normy tu právě princip (hodnota) účelnosti právní úpravy zčásti koliduje s principem právní jistoty („co je psáno, to je dáno“), a prvně uvedenému principu se dává přednost.“ 15. Podle Nejvyššího soudu, „jestliže by měl soud přezkoumávat v rámci realizace práva člena občanského sdružení na soudní ochranu veškerá interní rozhodnutí jednotlivých orgánů občanských sdružení, přesáhla by soudní ingerence do spolkové oblasti únosné meze. Občanská sdružení, resp. spolky nejsou „nucenými svazky“; sdružování do nich je založeno na principu dobrovolnosti a je žádoucí, aby podstatná část běžných „provozních“ rozhodnutí, činěných spolkovými orgány při uskutečňování zásady smluvní autonomie členské základny sdružení, zůstala z důvodu právní jistoty uvnitř sdružení zachována. Právní úprava z roku 1990 je v tomto ohledu příliš obecná, kusá a současné realitě již nevyhovuje. Bylo proto zapotřebí, aby Nejvyšší soud přistoupil, zajisté s náležitou citlivostí směřující k zásadnímu zachování potřebné míry ochrany práv členů občanských sdružení, k interpretační restrikci, která je naznačena již výše a vychází z teleologického výkladu - a návazné teleologické redukce - rozhodného právního textu. Dojde-li k významnému zásahu do práv člena občanského sdružení, nesmí být jeho soudní ochrana redukována. Při (eventuálně) minimálním, málo intenzivním konfliktu rozhodnutí orgánu občanského sdružení s dílčím členským právem musí člen vzít v úvahu, že do sdružení vstoupil dobrovolně a že součástí vnitrospolkové demokracie je též podrobení se rozhodnutí spolkového orgánu. […] Měl-li by soud (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2306/2008 výše) přezkoumávat ve dvouinstančním řízení například každé rozhodnutí o schválení přestupu sportovce mezi kluby sportovního svazu - a přestupů je v každém přestupním termínu většího svazu třeba i několik set -, pak by se stal soud jakýmsi dozorcem nad spolkovým děním, což je krajně nežádoucí a z pohledu čl. 20 odst. 1, 3 Listiny základních práv a svobod i protiústavní. Naproti tomu rozhodnutí o finančně citelné pokutě, uložené členu spolku (sportovnímu klubu) jako disciplinární sankce, se soudnímu přezkumu nevyhne (srov. usnesení sp. zn. 28 Cdo 4852/2009 shora).“ 16. Odvolací soud si byl vědom závěrů přijatých Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 19. 7. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3307/2016, uveřejněném pod R 87/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterých ustanovení „§ 260 o. z. - přesto, že přejímá (výše popsané) závěry formulované judikaturou při výkladu § 15 zákona o sdružování občanů - přineslo změnu v přístupu k posuzování platnosti rozhodnutí orgánu spolku (jeho souladu se zákonem a stanovami). V režimu § 15 zákona o sdružování občanů soud nejprve zvažoval význam napadeného rozhodnutí orgánu občanského sdružení (spolku) pro dotčeného člena sdružení (spolku) a jeho soulad se zákonem a stanovami posuzoval pouze tehdy, šlo-li (s ohledem na okolnosti konkrétní věci) o rozhodnutí významně zasahující do práv člena občanského sdružení (spolku). Podle § 258 a násl. o. z. soud nejprve posuzuje soulad (členem spolku napadeného) rozhodnutí orgánu spolku se zákonem a stanovami, a teprve tehdy, dospěje-li k závěru, že tímto rozhodnutím byl porušen zákon či stanovy, přistoupí k posouzení toho, zda - s ohledem na konkrétní okolnosti - jsou naplněny důvody, pro které nelze neplatnost rozhodnutí orgánu spolku vyslovit.“ 17. Odvolací soud je i přes posledně uvedené závěry toho názoru, že nelze dospět k závěru, že jakékoli rozhodnutí jakéhokoli spolkového orgánu je přezkoumatelné podle § 258 o. z. Soudnímu přezkumu především podle odvolacího soudu nepodléhají rozhodnutí rozhodčích sportovních utkání nebo závodů, byť by byl pořadatelem takových závodů spolek a rozhodčí by bylo možno považovat za spolkový orgán, neboť do svých funkcí byli ustaveni pořádajícím spolkem. Uvedené sankce udělují rozhodčí v průběhu jednotlivých soutěží nebo závodů, jejich výkon bývá obvykle okamžitý (trest vyloučení hráče ze hry v ledním hokeji, pokutový kop ve fotbale apod.) a může ovlivnit (někdy i zásadně) výsledek daného zápasu, případně i výsledek sportovní soutěže, do níž se zápas či závod započítává. Tím se však dopad rozhodnutí rozhodčích vyčerpává. Udělená sankce nemá obvykle žádný dopad na právního postavení člena spolku postiženého sankcí (hráče či závodníka, případně jeho týmu či klubu), respektive na obsah jejich členského vztahu ke spolku. Odvolací soud si uvědomuje, že ekonomický dopad důsledků takové sankce na hráče či závodníka, jeho tým či klub, může být v profesionálním sportu značný (např. pokutový kop nařízený rozhodčím v poslední minutě posledního kola nejvyšší fotbalové soutěže, z nějž tým obdrží branku, jejíž vinou nepostoupí do Ligy mistrů, přičemž jen takový postup je spojen s prémií ve výši desítek či stovek milionů korun). V posledně uvedeném příkladu by zjevně nebyl přijatelný závěr, že nařízený pokutový kop neměl závažné právní následky. Ustanovení § 258 o. z. však přesto není (nemá být) k přezkumu popsaných rozhodnutí sportovních rozhodčích určeno, respektive doslovný rozsah jeho dispozice je třeba teleologicky redukovat i přes existenci § 260 o. z., a to z následujících důvodů.

18. Odvolací soud předně vyšel z toho, že u většiny právních forem korporací je soudní přezkum platnosti rozhodnutí jejich orgánů omezen tak, že soudy přezkoumávají jen rozhodnutí některých orgánů nebo jen rozhodnutí v důležitých záležitostech. U kapitálových obchodních korporací podléhají soudnímu přezkumu jen rozhodnutí jejich nejvyššího orgánu (valné hromady), případně rozhodnutí jiných jejich orgánů v působnosti valné hromady, a několik dalších rozhodnutí týkajících se právního postavení společníka, resp. akcionáře (§ 193 a § 430 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích - dále jen „z. o. k.“). Totéž platí u družstva (§ 663 odst. 3 z. o. k.). V případě společenství vlastníků jednotek je rozsah přezkumu omezen existencí důležitého důvodu (§ 1209 o. z.), který soudní praxe ustáleně vykládá tak, že „důležitý důvod pro přezkoumání usnesení přijatého shromážděním je pak dán tehdy, jestliže dotčeným usnesením bylo rozhodnuto o záležitosti, která přímo zasahuje buď do samotného právního postavení vlastníků jednotek, nebo do podstaty předmětu jejich vlastnictví z hlediska účelu jeho využití (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2023, sp. zn. 26 Cdo 3196/2022). V případě honebních společenstev se lze domáhat soudního přezkumu pouze usnesení valné hromady, případně usnesení honebního výboru v tom rozsahu, v jakém byla na honební výbor přenesena pravomoc rozhodovat o způsobu využití společenstevní honitby (§ 22 odst. 8 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, a nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 74/04).

19. Z uvedeného srovnání potom plyne, že u žádné z uvedených forem korporací nepodléhají přezkumu rozhodnutí jejích orgánů operativního charakteru (např. rozhodnutí o běžném hospodaření, resp. obchodním vedení). Tato právní úprava má svůj teoretický základ v zásadě, podle které jsou soukromé korporace nadány vnitřní autonomií, která jim umožňuje rozhodovat vlastními orgány o jejich vnitřních záležitostech, a do které mohou soudy zasahovat jen v zákonem stanovených případech (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2022, sp. zn. 27 Cdo 1510/2021, uveřejněné pod R 21/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tím spíše by potom stejné pravidlo mělo platit i pro spolky, v jejichž případě je navíc spolková autonomie chráněna i v ústavní rovině (čl. 20 Listiny základních práv a svobod).

20. Uvedené omezení má navíc i značný praktický dopad, neboť operativní rozhodnutí se obvykle vyznačují tím, že je třeba je činit rychle, okamžitě je i vykonat a následné vyslovení jejich neplatnosti soudem (často po dlouhém řízení) by už na jejich následcích nic nezměnilo. Příslušné orgány korporací činí takových rozhodnutí mnoho. Soudní řízení o takových provozních rozhodnutích by byla nákladná jak pro stát, tak i pro účastníky, a pokud by návrhy na přezkoumání takových rozhodnutí byly podávány pravidelně a opakovaně, byla by vlastní činnost korporace naplňující její účel paralyzována, neboť její orgány by se namísto této činnosti musely soustředit na obranu vlastních rozhodnutí před soudy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 29 Odo 442/2004). Jestliže tedy zákon neumožňuje přezkoumat rozhodnutí příslušného orgánu obchodní korporace, zda bude propuštěn zaměstnanec nebo od kterého dodavatele bude nakoupen papír do tiskáren, není žádný rozumný důvod, proč by měly soudy přezkoumávat (v režimu § 258 o. z.) obdobné rozhodnutí příslušného orgánu spolku. Chybná operativní rozhodnutí výkonných orgánů obchodních korporací nebo společenství vlastníků mohou mít značný dopad na hodnotu majetku členů (jejich podílu nebo jednotky), zatímco členství ve spolku majetkovou hodnotu obvykle nemá. Odpovědnost členů orgánů spolku, kteří takové rozhodnutí učinili, za případně způsobenou újmu přitom zůstává zachována a řídí se § 159 o. z. Má-li člen spolku za to, že tato rozhodnutí jsou činěna chybně, má možnost iniciovat změny postupy danými stanovami spolku, nebo naopak ze spolku vystoupit.

21. K uvedenému nutno doplnit, že k žádoucímu omezení rozsahu přezkoumatelných usnesení spolkových orgánů neslouží § 260 o. z., neboť podle ustálené judikatury (viz citovaný R 87/2019), by měl soud napřed (často složitě, dlouho a nákladně) dokazovat, zda sporné rozhodnutí bylo v souladu se zákonem, stanovami a vnitřními předpisy spolku, aby potom uzavřel, že neplatnost stejně nevysloví podle § 260 o. z., neboť napadené rozhodnutí nemělo závažné právní následky. Navíc, jak shora vysvětleno, v konkrétní situaci takové operativní rozhodnutí závažné právní následky mít může.

22. Závěru o nezbytnosti teleologické redukce rozsahu přezkoumatelných rozhodnutí spolkových orgánů nebrání podle odvolacího soudu ani historický výklad. Ve vládním návrhu občanského zákoníku (sněmovní tisk 362) byl totiž původně soudní přezkum rozhodnutí orgánů spolku omezen na rozhodnutí členské schůze. Platné znění § 258 o. z. bylo přijato na pozměňovací návrh ústavně-právního výboru Poslanecké sněmovny, aniž by důvody jeho přijetí byly zpravodajem v plénu sněmovny vysvětleny. Vyjdeme-li však z předpokladu racionálního zákonodárce, pak smyslem a účelem dané změny nemohla být přezkoumatelnost jakéhokoli, sebeméně podstatného rozhodnutí spolkového orgánu, nýbrž skutečnost, že občanský zákoník neukládá spolkům, na rozdíl od většiny ostatních korporací, kogentně strukturu jejich orgánů ani jejich minimální působnost. Spolek tedy vůbec nemusí mít členskou schůzi (viz § 247 o. z.) a o základních otázkách fungování spolku (např. o změně stanov) může podle stanov rozhodovat orgán různým způsobem označený, ustavený a složený. Proto podle odvolacího soudu § 258 o. z. neomezuje soudní přezkum na usnesení členské schůze.

23. Odvolací soud je proto toho názoru, že přezkumu podle § 258 o. z. nepodléhají rozhodnutí spolkových orgánů, která podstatným způsobem nezasahují do spolkového života ani do vztahu spolku a jeho člena, nýbrž řeší běžné otázky spolkového života. U takových rozhodnutí musí podle odvolacího soudu převážit zásada spolkové autonomie, právní jistota a zájem na řádném fungování spolku a plnění jeho účelu. Naproti tomu u podstatných rozhodnutí se plně uplatní účel řízení o vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku, který je podle ustálené judikatury „dvojí. Jednak poskytuje ochranu individuálním právům osob oprávněných domáhat se vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady a jednak je zákonem předvídaným nástrojem obecné ochrany zákonnosti ve vnitřních poměrech společnosti, resp. souladu těchto vnitřních poměrů s autonomní úpravou provedenou v zakladatelském právním jednání, a to s ohledem na širší kontext ochrany společnosti, resp. všech osob oprávněných takový návrh podat, jakož i dalších osob, jež mohou být těmito vnitřními poměry dotčeny“ (např. R 21/2023).

24. Shora uvedená argumentace platí tím spíše v případě rozhodnutí rozhodčích sportovních a podobných utkání či závodů, které spolky pořádají. V průběhu sportovních soutěží přijímají rozhodčí stovky a tisíce rozhodnutí, přičemž na jejich přijetí mají často čas v řádu sekund, minut, či v nejlepším případě (jak v projednávané věci) hodin. Nemalý počet takových rozhodnutí bude nutně přijat chybně, v objektivním rozporu s pravidly daného sportu či soutěže. Tato rozhodnutí jsou však okamžitě vykonána a navazuje na ně další průběh závodu, zápasu nebo soutěže. O návrhu na přezkum takového rozhodnutí by soud nesměl rozhodnout dříve než za tři měsíce po podání návrhu (§ 90 odst. 2 z. ř. s.). V době právní moci soudního rozhodnutí o vyslovení neplatnosti rozhodnutí rozhodčích by tedy bylo dávno po závodě nebo zápase a velmi pravděpodobně i po soutěži, do níž se výsledky závodu započítaly. Představa, že by se závod či dokonce celá soutěž po několika letech opakovaly, případně že by výsledky závodu, zápasu nebo soutěže měly být dodatečně změněny či anulovány, je zjevně absurdní. Výsledek závodu či zápasu je, mimo rozhodnutí rozhodčích, dán i okamžitými podmínkami v místě utkání nebo závodu, formou sportovců, atmosférou vytvořenou diváky a dalšími podmínkami, které jsou neopakovatelné. Sami sportovci, diváci ani sponzoři by zajisté nesouhlasili s tím, aby se o výsledku závodu či zápasu nerozhodovalo na hřišti či závodní dráze, nýbrž u soudu.

25. Specifickou povahu sportu respektuje ve své rozhodovací činnosti i soudní praxe. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 493/2015, uveřejněném pod R 106/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovodil, že při posuzování odpovědnosti sportovců za újmu na zdraví je třeba přihlédnout i k charakteru daného sportu. Jde-li o sport, při kterém dochází ke kontaktu hráčů, musí si hráč, který se takového sportu účastní, být vědom rizika zranění. Soukromoprávní odpovědnost za škodu pak zakládá jen takové jednání, které zjevně vybočuje z běžného způsobu hry, nikoli však každé porušení pravidel, byť by i jeho důsledkem bylo zranění. Podobně je tomu i s trestní odpovědností za zákroky ve hře (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 7 Tdo 561/2016). Soudní práce tedy respektuje, že účast ve sportovní soutěži s sebou nese určitá rizika a že výsledky soutěží nezávisí jen na schopnostech a nadání závodníků či hráčů a na jejich snaze, píli, přípravě a nasazení, ale také na náhodě a štěstí, jak správně uvedl i soud prvního stupně. Mezi rizika, která na sebe sportovec bere, patří nejen riziko zranění (v motoristickém sportu zejména v důsledku kolize s jiným závodníkem, nezvládnutí stroje nebo jeho defektu), ale také riziko chybného rozhodnutí rozhodčích. Projevem sportovního chování je proto nejen respekt k soupeřům, ale také k rozhodnutím rozhodčích, byť mohou být považována za sporná. Spolky pořádající sportovní a podobné soutěže obvykle investují značné úsilí do zajištění řádné kvalifikace rozhodčích, aby k chybným rozhodnutím docházelo co nejméně. Pokud tomu tak v konkrétním případě není, je na soutěžících, aby uvnitř spolku iniciovali nápravu. Pro řádné fungování sportovních soutěží je však ze shora popsaných důvodů nezbytné, aby jednou přijatá rozhodnutí rozhodčích byla definitivní.

26. Posledním argumentem pro nepřezkoumatelnost rozhodnutí rozhodčích sportovních utkání je skutečnost, že sportovní a podobná utkání či soutěže mohou organizovat i jiné osoby, než spolky (např. školy, nadace, obchodní korporace, nebo jen fyzické osoby). Rozhodnutí jimi nominovaných rozhodčích však soudnímu přezkumu zajisté také nepodléhají.

27. Sporné rozhodnutí v projednávané věci je potom svou podstatou rozhodnutím rozhodčích sportovního závodu. Důsledkem udělené sankce (trestu) vyloučení jezdce [Anonymizováno] z měřeného tréninku bylo jedině, že jezdec [Anonymizováno] startoval do hlavního závodu z poslední startovní pozice, a měl tedy menší šanci zvítězit. Jeho postavení jako člena spolku, jeho práva a povinnosti, ani postavení navrhovatele jako držitele týmové licence jako člena spolku, nebylo tímto rozhodnutím nijak dotčeno. Sporné rozhodnutí tedy přezkumu soudem podle § 258 o. z. nepodléhá.

28. Pro úplnost odvolací soud doplňuje, že i kdyby sporné rozhodnutí bylo možné přezkoumat, nebyl by návrh úspěšný. Odvolací soud se ztotožnil se závěry napadeného rozhodnutí Národního odvolacího soudu spolku, podle kterých ze sportovních předpisů spolku plyne, že jezdec je povinen respektovat vlajkovou signalizaci, a že tedy musí jet takovým způsobem, aby ji byl schopen vnímat a respektovat. To nutně platí i tehdy, jestliže je signalizováno „na poslední chvíli“, a to zvláště v motoristickém sportu, kde jsou jezdci trénováni reagovat na nastalou situaci okamžitě. Argument navrhovatele, že jezdec šachovnicovou vlajku přehlédl, tedy není rozhodný za situace, kdy ani navrhovatel nezpochybňoval, že na jezdce bylo touto vlajkou máváno. Jestliže jezdec [Anonymizováno] šachovnicovou vlajku, kterou se trénink ukončuje, přehlédl a pokračoval dále po dráze závodním tempem, bylo podle odvolacího soudu zcela namístě signalizovat mu červenou vlajkou, která podle sportovních předpisů znamená, že jezdec má přestat závodit a připravit se k zastavení.

29. Napadené usnesení je tedy věcně správné. Odvolací soud je proto potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

30. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 1 odst. 3 z. ř. s. ve spojení s § 224 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že jejich náhradu přiznal plně úspěšnému spolku. Náklady spolku celkem činí 8 228 Kč a sestávají z a. odměny za zastupování advokátem spočívajícím v 2 úkonech právní služby (vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu) ze základu 50 000 Kč, podle § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu, vypočtené podle § 7 advokátního tarifu, ve výši 6 200 Kč, b. 2 režijních paušálů podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu ve výši 600 Kč, c. náhrady za 21 % DPH ve výši 1 428 Kč.

Poučení