9 Cmo 145/2022 - 509

Rubrum

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Holejšovského, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Švantnera a JUDr. Ing. Dušana Hrabánka ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalovanému: [Jméno žalovaného A], IČO [IČO žalovaného A] sídlem [Adresa žalovaného A] insolvenční správce dlužníka [Jméno žalovaného B], IČO [IČO žalovaného B] sídlem [Adresa žalovaného B] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o zaplacení 124 020 Kč, o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2022, č. j. 75 Cm 81/2020-449 takto:

Výrok

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. června 2022, č. j. 75 Cm 81/2020-449, se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 7 744 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám [Jméno advokáta], advokáta.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 1 dne 24. 11. 2009 domáhal se žalobce, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit mu částku 124 020 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Uvedl, že pro [Jméno žalovaného B] (dále jen „družstvo“) pracoval jako zaměstnanec na základě pracovní smlouvy ze dne 31. 12. 2003, a to od 1. 1. 2004. Dne 18. 12. 2008 uzavřel s družstvem dodatek k pracovní smlouvě, kterým byla zvýšena základní mzda na 30 000 Kč měsíčně. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2009, č.j. MSPH 96 INS 714/2009-A-256, byl na družstvo prohlášen konkurs a insolvenčním správcem byl ustanoven žalovaný. Dne 28. 7. 2009 obdržel žalobce od žalovaného výpověď z pracovního poměru z důvodu organizačních změn. Následně dne 7. 9. 2009 byl žalobci doručen další dopis žalovaného, ve kterém tvrdí, že pracovní poměr mezi žalobcem a družstvem byl uzavřen neplatně a domáhá se po žalobci vydání bezdůvodného obohacení. S obsahem uvedeného dopisu žalobce nesouhlasil, neboť v pracovním poměru nevykonával funkci člena představenstva, nýbrž činnosti, na jejichž plnění si družstvo mohlo najmout jiného zaměstnance (zejména činnosti administrativní a dokumentační), avšak neučinilo tak z finančních důvodů. Měsíční čistá mzda žalobce činila 20 670 Kč. Žalovaný dluží žalobci mzdu za měsíce duben až září 2009, tedy žalovanou jistinu, přičemž jde o pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou.

2. Žalovaný ve svém vyjádření upozornil na skutečnost, že žalobce je od 3. 10. 2005 členem představenstva družstva. Zároveň dne 31. 12. 2003 uzavřel s družstvem pracovní smlouvu na pozici manažer pro komunikaci s veřejností. Pracovní poměr byl původně sjednán na dobu, po kterou bude žalobce členem představenstva. Dodatkem z 18. 12. 2008 byla doba trvání pracovního poměru změněna na dobu neurčitou a s účinností od 1. 1. 2009 zvýšena mzda na 30 000 Kč měsíčně. Žalovaný poukázal na ustálenou judikaturu, podle které činnost statutárního orgánu obchodní společnosti nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru, a to ani v případě, že není společníkem, neboť funkce statutárního orgánu společnosti není druhem práce podle zákoníku práce a vznik, zánik ani obsah tohoto právního vztahu není upraven pracovněprávními předpisy. Obsah funkce člena představenstva družstva byl podle žalovaného v případě žalobce shodný s náplní jeho pracovní pozice. Pracovní smlouva mezi žalobcem a družstvem je tedy absolutně neplatná. I pokud žalobce vykonával pro družstvo administrativní a dokumentační činnosti, nejednalo se o činnost v rámci pozice manažera pro komunikaci s veřejností. Žalovaný tedy není povinen vyplácet žalobci žádnou mzdu za období po prohlášení konkursu.

3. Rozsudkem ze dne 25. 10. 2010, č. j. 23 C 314/2009-84, Obvodní soud pro Prahu 1 žalobě vyhověl. Vzal za prokázané, že žalobce v pracovním poměru vykonával činnosti administrativního charakteru, dokumentační činnost, vyhledávání listin pro podávání žalob v archivu, kontroloval majetek, připravoval podklady pro podávání žalob, spravoval počítačovou síť, prováděl digitalizaci dokumentů, kontrolu bytů, uzavírání nájemních smluv, kontrolu nahlášených oprav, analýzy toho, co se družstvu vlastně přihodilo. Tyto činnosti nebyly totožné s výkonem činnosti člena představenstva jako statutárního orgánu, pročež pracovní smlouva nebyla neplatná. Jestliže družstvo mělo cca 800 členů a ve správě přibližně deset objektů v celé Praze, potřebovalo pomocný aparát v podobě zaměstnanců vykonávajících běžné činnosti administrativního a technického charakteru. Žalobce v pracovním poměru nevykonával řídící a rozhodovací činnost, nýbrž práce podpůrné, pomocné, technického a administrativního charakteru. Tyto činnosti nevyžadovaly žádné zvláštní vzdělání ani kvalifikaci, žalovaný neměl podřízené. Družstvo si ve své finanční situaci nemohlo jiné zaměstnance dovolit. Název pracovní pozice byl zvolen tak, aby zvýšil žalobcovu vážnost. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 5. 2013, č. j. 23 Co 349/2011-137, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil.

4. K dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 6. 2015, č. j. 21 Cdo 2687/2014-193, rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. Odkázal na svou konstantní judikaturu, podle které činnost statutárního orgánu obchodní společnosti nebo družstva nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru, neboť výkon funkce statutárního orgánu není druhem práce podle zákoníku práce a vznik, zánik ani obsah tohoto právního vztahu neupravují pracovněprávní předpisy. To však nebrání tomu, aby členové statutárního orgánu vykonávali pro společnost (družstvo) jiné činnosti na základě pracovněprávních vztahů, není-li náplní pracovního poměru výkon činnosti statutárního orgánu. V projednávané věci Nejvyšší soud konstatoval, že činnosti, které měl podle skutkových zjištění soudu prvního stupně žalovaný pro družstvo vykonávat, nelze oddělovat od řízení činnosti družstva a rozhodování o jeho záležitostech, v čemž spočívala podstata funkce člena představenstva. Přihlédl i k tomu, že ani v pracovní smlouvě, ani ve vnitřních předpisech družstva nebylo stanoveno, jako činnosti je žalobce jako manažer pro komunikaci s veřejností povinen vykonávat. To platí také o údajně technicky specifické činnosti správce počítačové sítě, neboť nebylo zjištěno, že by se jednalo o rozsáhlejší, soustavně nebo pravidelně vykonávanou činnost. Bez kontrolních, administrativních a jiných podobných úkonů se do určité míry neobejde žádná organizační a řídící činnost, tedy ani výkon funkce člena představenstva družstva. Výkonem funkce je potom i účast na soudních jednání, neboť na nich družstvo zastupuje právě jeho statutární orgán. Pracovní poměr mezi žalobcem a družstvem tak podle Nejvyššího soudu vzniknout nemohl.

5. Rozsudkem ze dne 16. 10. 2016, č. j. 23 C 314/2009-245, Obvodní soud pro Prahu 1, žalobu zamítl, respektuje závazný právní názor Nejvyššího soudu. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 10. 2017, č. j. 23 Co 292/2017-303, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil.

6. K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 10. 3. 2020, č. j. 27 Cdo 4482/2018-402, rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc postoupil Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému k řízení v prvním stupni. Nejvyšší soud uvedl, že odvolací soud vycházel sice ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu, uvedený právní názor však byl v mezidobí překonán rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017, uveřejněným pod R 35/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 35/2019“), podle kterého: a. Členové statutárního orgánu obchodní korporace nevykonávají činnosti spadající do náplně této funkce (do působnosti statutárního orgánu) ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti dle pokynů obchodní korporace. Naopak, je to právě statutární orgán (jeho členové), kdo (jako výkonný orgán) řídí činnost obchodní korporace. Jinými slovy, činnost (člena) statutárního orgánu není závislou prací ve smyslu § 2 odst. 1 zákoníku práce. b. Shora řečené však neznamená, že by si člen statutárního orgánu a obchodní korporace nemohli ujednat, že se jejich vztah - v mezích nastavených kogentními právními normami - řídí zákoníkem práce. Ustanovení § 2 odst. 1 zákoníku práce nebrání tomu, aby na základě vůle stran byly zákoníku práce podřízeny i vztahy, jejichž předmětem není výkon závislé práce (srov. i bod 45 nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 190/15). c. Z logiky věci se podává, že ujednání o „podřízení“ režimu zákoníku práce přichází v úvahu pouze u vztahů, jejichž povaha to připouští. Takovým je i vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací, jehož předmětem je výkon činností spadajících do působnosti statutárního orgánu, a to zpravidla za úplatu. d. Člen statutárního orgánu a obchodní korporace se tedy mohou odchýlit od pravidla vyjádřeného v § 66 odst. 2 větě první obch. zák., podle kterého se jejich vztah řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě, i tak, že si pro svůj vztah ujednají režim zákoníku práce. e. Jelikož však výkon funkce člena statutárního orgánu není závislou prací ve smyslu § 2 odst. 1 zákoníku práce, takové ujednání neučiní ze vztahu mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací vztah pracovněprávní. Ani tehdy, „podřídí-li“ se zákoníku práce, nelze člena statutárního orgánu považovat (v rozsahu činností spadajících do působnosti statutárního orgánu) za zaměstnance (§ 6 zákoníku práce) a obchodní korporaci za zaměstnavatele (§ 7 zákoníku práce). Jejich vztah i nadále zůstává vztahem obchodněprávním, jenž se řídí obchodním zákoníkem [resp. s účinností od 1. 1. 2014 zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, a zákonem č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích)] a dále - v důsledku smluvního ujednání - těmi (v úvahu přicházejícími) ustanoveními zákoníku práce, jejichž použití nebrání kogentní právní normy upravující (především) postavení člena statutárního orgánu obchodní korporace a jeho vztah s obchodní korporací. f. Popsané závěry platí obdobně i v případě, že člen statutárního orgánu a obchodní korporace uzavřou vedle smlouvy o výkonu funkce (v níž se neodchýlí od režimu nastaveného § 66 odst. 2 obch. zák., resp. ustanovením § 59 odst. 1 z. o. k.) i souběžnou „manažerskou“ smlouvu na výkon některých činností spadajících do působnosti statutárního orgánu (zpravidla na výkon obchodního vedení), v níž si sjednají režim zákoníku práce. V takovém případě je nutné na manažerskou smlouvu pohlížet jako na (svého druhu) dodatek ke smlouvě o výkonu funkce, upravující vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací, jde-li o výkon části činností spadajících do působnosti statutárního orgánu. Manažerská smlouva není neplatná jen proto, že ji její strany podřídily režimu zákoníku práce, avšak je na ni třeba klást stejné požadavky (co do formy, obsahu i potřeby jejího schválení příslušným orgánem obchodní korporace), jako na samotnou smlouvu o výkonu funkce. g. Ujednáním obsaženým ve smlouvě o výkonu funkce (popř. v souběžně uzavřené „manažerské“ smlouvě) o tom, že se vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací (jde-li o výkon funkce člena statutárního orgánu) řídí zákoníkem práce, se zásadně nelze (platně) odchýlit zejména od pravidel obchodního zákoníku (resp. právní úpravy účinné od 1. 1. 2014) upravujících vznik a zánik funkce člena statutárního orgánu, předpoklady výkonu funkce a důsledky jejich absence, odměňování členů statutárních orgánů, formu smlouvy o výkonu funkce a povinnost jejího schválení příslušným orgánem, povinnost vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře a důsledky jejího porušení. Je tomu tak proto, že uvedená pravidla je třeba s ohledem na jejich povahu (smysl a účel) nutné považovat zásadně za kogentní.

7. Nejvyšší soud proto uzavřel, že pracovní smlouva mezi žalobcem a družstvem není neplatná jen proto, že náplní práce žalobce byly stejné činnosti, jaké spadaly do působnosti představenstva družstva, a žalobce je měl tedy vykonávat jako člen představenstva. Jinak odkázal na své předchozí rozhodnutí v projednávané věci, podle kterého činnosti, které měl žalobce vykonávat pro družstvo na základě pracovní smlouvy, úzce souvisí s řídící činností představenstva a jsou její součástí. Představenstva sice není povinno zajišťovat veškeré administrativní činnosti samo, může je (s péčí řádného hospodáře) zajistit např. prostřednictvím zaměstnanců, avšak nepřichází v úvahu, aby na tyto činnosti najalo samo sebe. Výjimku by mohla představovat jen správa počítačové sítě, jestliže je jako tento druh práce sjednána činnost vyžadující odborné znalosti a dovednosti z oboru informačních technologií. V řízení však nebylo zjištěno, že by žalobce byl zaměstnán na takový druh práce (v pracovní smlouvě ani ve vnitřních předpisech nebyly specifikovány činnosti, které měl žalobce pro družstvo vykonávat) a ze skutkových zjištění ani z obsahu spisu se nepodává, že by žalobce tuto činnost skutečně vykonával. Ve věci tak jde podle Nejvyššího soudu o spor mezi členem představenstva a družstvem o odměnu za výkon funkce, k jehož projednání jsou věcně příslušné krajské soudy. Soudům nižších stupňů uložil, aby se primárně zabývaly otázkou, zda se dovolatel může žalobou proti insolvenčnímu správci domáhat zaplacení odměny za výkon funkce člena představenstva za období po prohlášení konkursu na majetek družstva. Pokud dospějí ke kladnému závěru, mají posoudit, že podle skutkových zjištění měla být pracovní smlouva uzavřena 31. 12. 2003, avšak žalobce se měl stát členem představenstva až 5. 10. 2005. Je tedy třeba posoudit, zda podle pracovní smlouvy vznikl pracovněprávní vztah, jaký byl jeho osud po zvolení žalobce členem představenstva, zda smlouva měla podle skutečné vůle stran upravovat výkon funkce člena představenstva a pokud ano, zda byla schválena členskou schůzí.

8. Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I.) a žalovanému přiznal náklady řízení (výrok II.). Konstatoval, že mezi účastníky je nesporné, že žalovaný zaplatil žalobci žalovanou částku i s příslušenstvím, a to na základě tehdy pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 (prvního v projednávané věci). Odkázal na závazný právní názor Nejvyššího soudu. Konstatoval, že žalobcova pohledávka není pohledávkou pracovněprávní, neboť jde o pohledávku z odměny za výkon funkce statutárního orgánu, a není ani jinou pohledávkou, kterou by bylo možno posoudit jako pohledávku za majetkovou podstatou nebo pohledávku postavenou jí na roveň (§ 168 a § 169 insolvenčního zákona). Splnění takové pohledávky se tak žalobce nemůže domáhat žalobou proti insolvenčnímu správci. Odměna žalobci nenáleží ani za práce, které provedl v rámci plnění povinností dlužníka poskytnout součinnost insolvenčnímu správci. Za období od prohlášení konkursu, tedy od 17. 4. 2009, se proto žalobce zaplacení odměny za činnost člena představenstva domáhat nemůže. Za období od 1. 4. 2009 do 16. 4. 2009 by nárok žalobce oprávněný byl, avšak jen tehdy, pokud by odměna byla schválena členskou schůzí družstva. Z důkazů předložených žalobcem však nevyplývá, že by členská schůze o jeho odměně ve výši 30 000 Kč měsíčně rozhodovala. Žalobci by tak náležela odměna určená podle § 571 odst. 1 obch. zák. Tato odměna však žalobci nemůže být soudem přiznána, neboť jeho nárok byl již žalovaným uspokojen.

9. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání žalobce. Především podle něj projednání věci brání překážka věci rozhodnuté, neboť první rozhodnutí Nejvyššího soudu mu nikdy nebylo řádně doručeno. Jeho doručení je ve spisu vykázáno na základě doručenky jiné zásilky, která uvedený rozsudek Nejvyššího soudu neobsahovala a ani obsahovat nemohla. Dále upozornil, že soud prvního stupně se v rozporu se závěry dovolacího soudu nezabýval skutečnou vůlí stran při uzavření pracovní smlouvy. Žalovaný se k žalobci choval dlouhodobě jako zaměstnavatel a žalobce vykonával práci podle jeho pokynů. Po prohlášení konkursu zajišťoval přinejmenším do září 2009 správu majetkové podstaty; náklady s tím spojené jsou přitom pohledávkami za majetkovou podstatou. Stejně argument soudu prvního stupně, že žalovaná částka byla žalovaným žalobci zaplacena i s příslušenstvím, je podle žalobce nepřesný, zjednodušující a zavádějící, neboť není zřejmé, o jaké prostředky, z jakých zdrojů, z jakého titulu a od koho se vlastně jedná. Pokud soud prvního stupně dospěl k závěru, že sporná pohledávka byla žalovaným splněna, měl řízení zastavit a žalobci přiznat náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně všechny žalobcem navrhované důkazy k těmto otázkám zamítl. Mezi těmito důkazy byly i doklady z účetnictví dlužníka, svědčící o existenci pracovněprávní pohledávky vyplývající z účetnictví dlužníka.

10. Žalobce upozornil na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2022, č. j. 74 Cm 73/2011-165, podle kterého vykonával funkci člena představenstva s péčí řádného hospodáře. Podle žalobce dále soud prvního stupně nemá vůbec pravomoc rozhodovat o existenci pohledávky žalobce. Podle protokolu z přezkumného jednání dne 18. 6. 2009 uznal insolvenční správce pracovněprávní pohledávky zaměstnanců, které se pokládají za uplatněné ve výši vyplývající z účetnictví dlužníka, a tyto pohledávky nikdy nepopřel. Stejně tak uznal pohledávky zdravotních pojišťoven na pojistném za žalobce a další členy představenstva. Žalobce poskytoval žalovanému součinnost v maximální míře. Žalobce má za to, že prokázal, že práce, které pro družstvo vykonával v pracovněprávním poměru, lze vždy oddělit od činností, které jsou vyhrazeny statutárnímu orgánu. Družstvo nemělo jiné zaměstnance; všechny nezbytné práce zajišťovali členové představenstva na základě pracovních smluv. Tak velké družstvo nebylo bez zaměstnanců schopno fungovat. Upozornil na to, že účinky prohlášení konkursu nastaly až 20. 4. 2009 zveřejněním v insolvenčním rejstříku. V době zjištění úpadku mělo družstvo zpeněžitelný nemovitý majetek v hodnotě podstatně vyšší, než kolik činily přihlášené pohledávky.

11. Žalobce trvá na tom, že jeho pracovní smlouva je platná, bez ohledu na to, že žalobce z funkce člena statutárního orgánu 3. 10. 2005 odstoupil a téhož dne byl do stejné funkce znovu zvolen. Upozornil dále na svůj důkazní návrh zápisy z členských schůzí dne 5. 11. 2003 a 8. až 9. 11. 2004, podle kterých byla opakovaně schválena pravidla pro zaměstnávání členů představenstva, včetně měsíční mzdy ve výši základní složky 10 000 Kč a pohyblivé složky až do výše 300 % základu. Podle žalobce vycházel Nejvyšší soud z nedostatečně zjištěného „skutkového stavu spisu“. Uvádí, že Ústavní soud ve své judikatuře konstantně odmítá konstrukce o absolutní neplatnosti pracovních smluv v neprospěch zaměstnance, jako slabší strany v asymetrickém vztahu. Žalobce má právo legitimně očekávat, že se judikatura v jeho věci nebude neustále měnit. Smluvní ujednání se mají vykládat podle vůle stran a má se šetřit platnost uzavřených smluv v zájmu právní jistoty účastníků právních vztahů. Žalobce navrhl, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobě vyhoví.

12. U jednání odvolacího soudu žalobce doplnil svá tvrzení tak, že u Městského soudu v Praze proti němu žalovaný vede spor o vrácení žalované částky s příslušenstvím, která mu byla vyplacena v roce 2013. Spornou částku složil žalobce do soudní úschovy.

13. Žalovaný se u jednání odvolacího soudu vyjádřil k odvolání tak, že se ztotožňuje se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně v napadeném rozsudku; navrhl jeho potvrzení.

14. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

15. Odvolací soud předně doplnil dokazování a zjistil, že žalobce podal dne 10. 5. 2023 k Obvodnímu soudu pro Prahu 4 návrh na přijetí peněžité částky ve výši 162 223 Kč do úschovy ve prospěch žalovaného jako příjemce. Tutéž částku složil na účet uvedeného soudu. Uvedl, že složená částka je předmětem řízení v projednávané věci a zároveň řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 79 Cm 76/2020, kde se žalovaný domáhá jejího vrácení po žalobci. Žalobce je přesvědčen, že mu tuto částku žalovaný vyplatil dobrovolně jako pohledávku za majetkovou podstatou a jako takovou ji v dobré víře přijal. Nepředvídatelným rozhodováním soudů v jeho věci se dostal do pasti, kdy s ohledem na přerušení řízení ve věci vrácení bezdůvodného obohacení ani nemůže „jemu podstrčené údajné bezdůvodné obohacení“ z opatrnosti vrátit žalovanému. Podle žalobce není jistá ani osoba příjemce, neboť v insolvenčním řízení družstva se dějí nestandardní úkony. Má tedy pochybnosti, komu složené peníze patří, budou patřit a z jakého titulu mu byly vyplaceny. Dále odvolací soud zjistil, že usnesením ze dne 20. 5. 2022, č. j. 74 Cm 73/2011-165, které již nabylo právní moci, Městský soud v Praze určil, že žalobce (a další tři navrhovatelé) vykonávali funkci člena představenstva s péčí řádného hospodáře.

16. Odvolací soud předesílá, že je v projednávané věci podle § 243g odst. 1 ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř. vázán právním názorem Nejvyššího soudu, vysloveným v projednávané věci. K námitkám žalobce dodává, že uvedený právní názor (vycházející z R 35/2019) není v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 190/15. V uvedeném nálezu totiž Ústavní soud dovodil pouze, že z pracovněprávního pohledu není důvod, proč by člen statutárního orgánu obchodní korporace nemohl vykonávat svou činnost nebo její část na základě smlouvy, ve které bude ujednán režim zákoníku práce. V tom směru je třeba chránit zásadu autonomie vůle stran a smluvní svobodu. Z hlediska obchodněprávní argumentace pak Ústavní soud považoval za nedostatečný poukaz na povahu obchodních korporací a uvedl, že chtějí-li obecné soudy setrvat na svých dosavadních závěrech, musí k nim předložit dostatečně pádné argumenty, tím spíše, že se jedná o soudcovské dotváření práva proti zájmům soukromých osob. Nejvyšší soud v R 35/2019 reaguje na uvedený nález a vysvětluje, že si člen statutárního orgánu může dohodnout s obchodní korporací režim zákoníku práce, takový odkaz však nečiní ze smlouvy o výkonu funkce člena orgánu smlouvu pracovní a nelze se jím odchýlit od kogentní úpravy postavení člena orgánu obchodní korporace, tj. zejména od úpravy vzniku a zániku funkce, formy smlouvy a povinnosti jejího schválení příslušným orgánem, odměňování, povinnosti vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře a důsledků porušení této povinnosti. Závěry R 35/2019 byly ostatně souhlasně kvitovány Ústavním soudem v jeho nálezu ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. III. ÚS 669/17. Ze shora uvedeného tak plyne, že odvolací soud nemá důvod neřídit se právním názorem Nejvyššího soudu.

17. Závazným právním názorem je v projednávané věci především posouzení činností vykonávaných žalobcem pro družstvo jak činností spadajících do výkonu funkce člena představenstva. Nejvyšší soud v obou svých rozhodnutích v projednávané věci jasně vysvětlil, že výkon funkce člena představenstva nelze chápat úzce tak, že do něj spadá pouze rozhodování o obchodním vedení družstva, přičemž veškeré s tím spojené úkony administrativní povahy (správa dokumentů v listinné i elektronické podobě), kontrola majetku, jednání jménem družstva u soudu apod. již nejsou výkonem funkce člena představenstva a lze je vykonávat na základě pracovní smlouvy. Nejvyšší soud naopak zaujal právní názor, že takovéto činnosti, jestliže je člen představenstva nesvěří zaměstnanci, avšak vykonává je sám (lidově řečeno, sám si dělá sekretářku), spadají také pod výkon funkce člena představenstva a člen představenstva na takové úkony nemůže najmout sám sebe. Nejvyšší soud zároveň přihlédl ke rozsahu činností vykonávaných žalobcem, který zjistil podrobně již Obvodní soud pro Prahu 1 ve svém prvním rozhodnutí ve věci, a konstatoval (dokonce opakovaně), že tyto činnosti nepřesáhly rozsah činností, které vykonává člen představenstva v rámci výkonu své funkce. To podle Nejvyššího soudu platí i v případě diskutované správy počítačové sítě. Značná část argumentace žalobcova odvolání je přitom polemikou s uvedenými závěry Nejvyššího soudu, k níž však odvolací soud nemůže přihlédnout právě proto, že je uvedenými závěry Nejvyššího soudu vázán.

18. Právní vztah žalobce k družstvu se tak s ohledem na shora uvedený závazný právní názor Nejvyššího soudu řídí (s ohledem na přechodné ustanovení § 775 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích), obchodním zákoníkem č. 513/1991 Sb. (dále jen „obch. zák.“). Podle § 324 odst. 1 a 2 obch. zák. především platí, že závazek zaniká splněním. Mezi účastníky bylo přitom nesporné, že žalobce od žalovaného obdržel žalovanou jistinu i s příslušenstvím dne 19. 7. 2013 na svůj bankovní účet, což ostatně žalobce sám soudu sdělil svým podáním z 12. 6. 2015 (č.l. 182 spisu). Jestliže byl dluh splněn, je na žalobci, aby vzal žalobu zpět; v takovém případě soud řízení zastaví a podle § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. přizná žalobci náhradu nákladů řízení. Nevezme-li však žalobce žalobu zpět, musí soud žalobu zamítnout, neboť vyhovění žalobě by znamenalo, že žalovaný by musel plnit znovu (tj. po druhé).

19. Situaci, kdy žalovaný plnil podle pravomocného rozhodnutí, které bylo po splnění zrušeno Nejvyššímu soudem, řeší od 30. 9. 2017 (účinnost novely č. 296/2017 Sb.) § 96 odst. 6 o. s. ř.: Bylli návrh na zahájení řízení vzat zpět až po té, co rozhodnutí odvolacího soudu, případně též soudu prvního stupně, o věci bylo dovolacím soudem zrušeno, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné, jestliže důvodem pro zpětvzetí návrhu byla skutečnost, která nastala v době, kdy trvaly účinky zrušeného rozhodnutí. Uvedené ustanovení vyložil Ústavní soud v nálezu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 40/18: „Na základě před ním provedených důkazů, a vycházeje z právního názoru dovolacího soudu (který je závazný pouze v této konkrétní věci), soud znovu o žalobě rozhodne. Stěží jinak, než že žalobu zamítne. V prvním případě proto, že se nově ukáže, že žaloba byla nedůvodná (žalobce uplatněný nárok neměl). Ve druhém případě proto, že soud dospěl opět k závěru, že žaloba naopak důvodná byla, avšak jejímu vyhovění brání dřívější plnění žalovaného, a na tomto základě byl uplatněný nárok uspokojen.“ 20. Podobně hovoří i ustálená judikatura Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2773/2020: „Poskytl-li žalovaný žalobci požadované plnění na základě pravomocného rozsudku odvolacího soudu, který byl později zrušen dovolacím soudem, je soud povinen v řízení pokračovat a ve věci meritorně rozhodnout. Zjistí-li soud, že splněná povinnost podle hmotného práva skutečně existovala, tedy že žalobci uplatněný nárok náležel (měl právní titul pro přijetí plnění), pak žalobu zamítne, neboť zaplacením splnil žalovaný svou povinnost a nárok žalobce již uspokojil; žaloba byla v takovém případě podána důvodně a žalobce se přijetím plnění bezdůvodně neobohatil. Zjistí-li soud, že uplatněný nárok žalobci nenáležel, žalobu zamítne, neboť nebyla podána důvodně; v takovém případě se (v rozsahu poskytnutého plnění) žalobce bezdůvodně obohatil. Výrok rozhodnutí bude tedy po formální stránce vždy zamítavý a pouze důvod, který vedl k zamítnutí žaloby, umožní rozlišit, zda jde o rozhodnutí ve prospěch žalobce či žalovaného, a to i při posuzování úspěchu či neúspěchu ve věci v souvislosti s rozhodováním o náhradě nákladů řízení.“ 21. Z uvedeného plyne, že v projednávané věci nelze rozhodnout jinak, než zamítavým výrokem. Na závěru o splnění závazku žalovaným nic nemění pochybnosti žalobce o tom, zda bylo plnění žalovaným oprávněné, byť odvolací soud chápe, že vzniklá procesní situace mohla v žalobci vyvolat nejistotu ohledně toho, zda přijaté plnění je po právu. Je totiž na žalobci, aby se rozhodl, zda je přesvědčen o tom, že mu uvedené plnění náleží. Jestliže o tom přesvědčen je, má si plnění ponechat; má-li za to, že mu nenáleží, má je vrátit. Pak by ovšem neměl trvat na žalobě v projednávané věci.

22. Plnění do soudní úschovy by mělo smysl v případech vymezených v § 568 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.: Nemůže-li dlužník splnit svůj závazek věřiteli, protože věřitel je nepřítomen nebo je v prodlení nebo má-li dlužník odůvodněné pochybnosti, kdo je věřitelem, nebo věřitele nezná, nastávají účinky splnění závazku, jestliže jeho předmět dlužník uloží do úřední úschovy. V projednávané věci objektivně žalobce takové pochybnosti mít nemůže - chce-li přijaté plnění vrátit, pak mu nic nebrání v tom, aby vyplatil spornou částku přímo žalovanému. Jinak řečeno, složení do soudní úschovy nemá v projednávané věci účinky vrácení sporné částky. Shodné závěry uvedl Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1629/2013, uveřejněném pod R 52/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek: „Zjistí-li se, že důvody pro složení plnění u soudu nebyly dány, např. proto, že věřitel přijetí plnění ve skutečnosti neodmítá, a že tedy není v prodlení, že je přítomen, že dlužník neměl důvody pochybovat o tom, kdo je věřitelem, apod., dluh nebyl složením do soudní úschovy splněn a povinnost dlužníka poskytnout plnění přímo věřiteli nadále trvá.“ 23. Přestože tedy v projednávané věci nelze rozhodnout jiným, než zamítavým výrokem, zabýval se odvolací soud s ohledem na shora citované závěry Ústavního i Nejvyššího soudu otázkou, zda žalobce obdržel spornou částku po právu. I v tomto směru byl zavázán právním názorem Nejvyššího soudu, aby především zkoumal, zda se žalobce může odměny za výkon funkce člena představenstva domáhat žalobou proti insolvenčnímu správci. Postupoval přitom - s ohledem na čl. II zákona č. 31/2019 Sb. - podle insolvenčního zákona ve znění před 1. 6. 2019 (dále jen „IZ“).

24. Podle § 165 IZ věřitelé, kteří své pohledávky uplatňují podáním přihlášky, se uspokojují v závislosti na způsobu řešení úpadku, a to rozvrhem při konkursu, plněním reorganizačního plánu při reorganizaci nebo plněním při oddlužení, nestanoví-li zákon jinak (odstavec 1). Jinak než postupem podle odstavce 1 lze v insolvenčním řízení uspokojit z majetkové podstaty pouze pohledávky, o kterých tak stanoví tento zákon; uspokojení jiných pohledávek je vyloučeno (odstavec 3).

25. Podle § 203 IZ není-li dále stanoveno jinak, pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim postavené na roveň se uplatňují písemně vůči osobě s dispozičními oprávněními. O uplatnění takové pohledávky věřitel současně vždy vyrozumí insolvenčního správce; náležitosti tohoto vyrozumění stanoví prováděcí právní předpis (odstavec 1). Neuspokojí-li osoba s dispozičními oprávněními pohledávky podle odstavce 1 v plné výši a včas, může se věřitel domáhat jejich splnění žalobou podanou proti osobě s dispozičními oprávněními; nejde o incidenční spor (odstavec 4 věta první).

26. Jinak řečeno, aby mohl být žalobce se svou žalobou, podanou proti žalovanému jako insolvenčnímu správci družstva, úspěšný, musela by uplatněná pohledávka být pohledávkou za majetkovou podstatou nebo pohledávkou postavenou jí na roveň.

27. Podle § 168 odst. 1 IZ, pohledávkami za majetkovou podstatou, pokud vznikly po zahájení insolvenčního řízení nebo po vyhlášení moratoria, jsou (a) náhrada hotových výdajů a odměna předběžného správce; to neplatí, byl-li předběžný správce ustanoven insolvenčním správcem, (b) náhrada nutných výdajů a odměna likvidátora dlužníka jmenovaného soudem a správce podniku dlužníka za součinnost poskytnutou předběžnému správci nebo insolvenčnímu správci, (c) náhrada nutných výdajů a odměna členů a náhradníků věřitelského výboru, (d) náhrada zálohy na náklady insolvenčního řízení, jestliže ji v souladu s rozhodnutím insolvenčního soudu zaplatila jiná osoba než dlužník, (e) pohledávky věřitelů vzniklé za trvání moratoria ze smluv podle § 122 odst. 2, (f) pohledávky věřitelů z úvěrového financování.

28. Podle § 168 odst. 2 IZ, pohledávkami za majetkovou podstatou, pokud vznikly po rozhodnutí o úpadku, jsou (a) hotové výdaje a odměna insolvenčního správce, (b) náklady spojené s udržováním a správou majetkové podstaty dlužníka, (c) náhrada nutných výdajů a odměna likvidátora, osoby v postavení obdobném postavení likvidátora a odpovědného zástupce za činnost prováděnou po rozhodnutí o úpadku, (d) náhrada hotových výdajů a odměna znalce ustanoveného insolvenčním soudem za účelem ocenění majetkové podstaty, (e) daně, poplatky a jiná obdobná peněžitá plnění, pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na veřejné zdravotní pojištění, (f) pohledávky věřitelů ze smluv uzavřených osobou s dispozičními oprávněními, s výjimkou smluv uzavřených dlužníkem po schválení oddlužení, (g) pohledávky věřitelů ze smluv, které se podle tohoto zákona považují za smlouvy, jejichž splnění osoba s dispozičními oprávněními neodmítla, jestliže se týkají plnění poskytnutého věřiteli dlužníku po zahájení insolvenčního řízení; to neplatí pro pohledávky, které se týkají plnění poskytnutého věřiteli za trvání oddlužení, (h) pohledávky věřitelů odpovídající právu na vrácení plnění ze smluv, které se podle tohoto zákona považují za smlouvy, jejichž splnění osoba s dispozičními oprávněními odmítla, jestliže se týkají plnění poskytnutého věřiteli dlužníku v době od zahájení insolvenčního řízení do dne, kdy podle tohoto zákona nastaly účinky odmítnutí; to neplatí pro pohledávky, které se týkají plnění poskytnutého věřiteli za trvání oddlužení, (i) úroky podle § 171 odst. 4, (j) náhrada hotových výdajů osob, které poskytly insolvenčnímu správci součinnost, (k) další pohledávky, o nichž tak stanoví tento zákon.

29. Podle § 169 odst. 1 IZ pohledávkami postavenými na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou jsou (a) pracovněprávní pohledávky dlužníkových zaměstnanců, pokud zákon ohledně některých z nich nestanoví jinak, (b) pohledávky věřitelů na náhradu škody způsobené na zdraví, (c) pohledávky státu - Úřadu práce České republiky za náhradu mzdy vyplacené zaměstnancům a za prostředky odvedené podle zvláštních právních předpisů a pohledávky státu - správce daně vzniklé na základě povinnosti provést opravu odpočtu daně v případě reorganizace nebo povinnosti provést opravu odpočtu daně v případě nedobytné pohledávky podle zákona upravujícího daň z přidané hodnoty, (d) pohledávky účastníků z penzijního připojištění se státním příspěvkem, (e) pohledávky věřitelů na výživném ze zákona, (f) náhrada nákladů, které třetí osoby vynaložily na zhodnocení majetkové podstaty, majíli z toho důvodu proti dlužníku pohledávku z bezdůvodného obohacení, (g) pohledávky věřitelů vzniklé za trvání moratoria vyhlášeného před zahájením insolvenčního řízení ze smluv podle § 122 odst. 2, bylo-li insolvenční řízení zahájeno ve lhůtě 1 roku od zániku moratoria, (h) další pohledávky, o kterých tak stanoví tento zákon.

30. V usnesení ze dne 30. 11. 2011, sen. zn. 29 NSČR 16/2011, uveřejněném pod R 54/2012 Sb., Nejvyšší soud dovodil, že výčet pohledávek za majetkovou podstatou i pohledávek postavených jim na roveň je taxativní. Dále uvedl, že z uspokojení z majetkové podstaty jsou vyloučeny nejen pohledávky vypočtené v § 170 IZ, nýbrž také pohledávky, které věřitel nepřihlásil k uspokojení přihláškou, a také pohledávky, které vznikly až po rozhodnutí o úpadku, případně po uplynutí lhůty k přihlášení pohledávek, a nejsou zahrnuty v taxativním výčtu pohledávek za podstatou, ani pohledávek postavených jim na roveň.

31. V rozsudku ze dne 10. 10. 2019, sen. zn. 21 ICdo 173/2017, potom Nejvyšší soud dovodil, že nárok na odměnu z výkonu funkce statutárního orgánu obchodní korporace není ani pro účely insolvenčního řízení nárokem mzdovým, přestože jej člen statutárního orgánu uplatnil (v uvedené věci u úřadu práce) jako nárok ze smlouvy označené jako pracovní.

32. Pro projednávanou věc to znamená, že žalobcův nárok není pracovněprávní pohledávkou zaměstnance družstva ve smyslu § 169 odst. 1 písm. a) IZ. Nejde zjevně ani o nárok na náhradu hotových výdajů osoby poskytnuvší součinnost insolvenčnímu správci (§ 168 odst. 2 písm. j/ IZ) ani o náklad spojený s udržováním majetkové podstaty (§ 168 odst. 2 písm. b/ IZ). Ostatně žalobce od počátku řízení vymezil svůj nárok jako odměnu za vykonanou činnost. Žalobcův nárok na odměnu za výkon funkce člena představenstva za období po prohlášení konkursu na majetek družstva je tak pohledávkou, kterou nelze (ve smyslu citovaného R 54/2012) uspokojit z majetkové podstaty vůbec. Až potud je správný závěr soudu prvního stupně. Pokud jde o odměnu za období do zjištění úpadku (a prohlášení konkursu, což v případě družstva nastalo v jeden okamžik), jedná se o pohledávku, kterou mohl žalobce uplatnit v insolvenčním řízení přihláškou. Žalobou podle § 203 odst. 4 IZ se však jejího uspokojení domáhat také nelze.

33. Uvedené vede odvolací soud k závěru, že žaloba má být zamítnuta proto, že nebyla podána důvodně.

34. Za situace, kdy žaloba nebyla podána důvodně už proto, že spornou pohledávku nelze uspokojit z majetkové podstaty družstva na základě žaloby podané proti insolvenčnímu správci podle § 203 odst. 4 IZ, je nadbytečné zabývat se otázkou, zda podle pracovní smlouvy z roku 2003 vznikl pracovněprávní vztah, jaký byl jeho osud po zvolení žalobce členem představenstva, jaký význam mělo ujednání o době trvání pracovního vztahu a zda byla smlouva schválena členskou schůzí. Těmito otázkami se měl ostatně odvolací soud podle závazného právního názoru Nejvyššího soudu zabývat jen tehdy, dojde-li k závěru, že žaloba proti insolvenčnímu správci je přípustná.

35. S ohledem na předeslané závěry je potom nerozhodná argumentace žalobce, že funkci člena představenstva družstva vykonával s péčí řádného hospodáře a že výše jeho odměny byla schválena členskou schůzí.

36. Pro úplnost odvolací soud dodává, že za nepřípadnou považuje i argumentaci žalobce, podle kterého projednání věci brání překážka věci rozhodnuté. Soud připouští, že na prvním rozsudku Nejvyššího soudu v projednávané věci, který zrušil první rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, jímž bylo žalobci vyhověno, není vyznačena doložka o právní moci, a ve spisu chybí i doručenka podepsaná žalovaným, zdržujícím se tou dobou ve Velké Británii. Ve spisu je nicméně záznam o tom, že dne 25. 8. 2016 žalobce nahlédl do spisu a převzal fotokopie listin na č. l. 144-206 spisu, tj. včetně předmětného rozsudku Nejvyššího soudu. Záznam o tom žalobce podepsal. Uvedený záznam tak podle odvolacího soudu splňuje náležitosti protokolu o doručení soudní písemnosti při úkonu soudu podle § 50f odst. 1 o. s. ř. a předmětný rozsudek lze tak považovat za doručený. Odvolací soud přihlédl i k účelu doručování, kterým je, aby se účastník s doručovanou písemností seznámil. V projednávané věci je přitom zcela zřejmé z obsahu spisu, že žalobce je s předmětným rozsudkem Nejvyššího soudu seznámen, neboť s ním obsáhle polemizuje.

37. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

38. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud přiznal žalovanému náhradu účelně vynaložených nákladů, které sestávají z a. odměny za zastupování advokátem spočívajícím v 1 úkonu právní služby (účast u jednání odvolacího soudu) ze základu 124 020 Kč, podle § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, vypočtené podle § 7 advokátního tarifu, ve výši 6 100 Kč, b. 13 režijních paušálů podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč, c. náhrady za 21 % DPH ve výši 1 344 Kč.