9 Cmo 146/2024 - 215

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Holejšovského, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Švantnera a JUDr. Ing. Dušana Hrabánka ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], IČO [IČO žalovaného] sídlem [Adresa žalovaného] zastoupené advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení částky 198 000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2023 č. j. 77 Cm 21/2018-159, takto:

Výrok

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2023 č. j. 77 Cm 21/2018-159 se v rozsahu výroku I. potvrzuje, ohledně výroku II. mění tak, že „Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku ve výši 112 772 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho zástupce [Jméno advokáta A], advokáta.“

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů tohoto odvolacího řízení částku ve výši 33 831,60 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho zástupce [Jméno advokáta B], advokáta.

Odůvodnění

1. Žalobou ze dne 22. února 2018 doručenou soudu prvního stupně dne 23. února 2018 se žalobkyně jako členka [adresa] domáhá po žalovaném (dále též jen „družstvo“) zaplacení částky 198 000 Kč s příslušenstvím.

2. Městský soud v Praze svým „prvním“ rozsudkem ze dne 6. 10. 2020 č. j. 77 Cm 21/2018-58 zamítl žalobu o zaplacení 198 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně (dále též jen „soud“) vyšel (mimo jiné) z toho, že: Dopisem ze dne 10. 4. 2001 oznámila Městská část Praha 7 nájemcům domu [adresa] (dále jen „dům“), že dům nabízí k odprodeji. Družstvo vzniklo dne 25. 9. 2001. V domě se nacházely i tzv. volné byty (č. [Anonymizováno], č. [Anonymizováno] a č. [Anonymizováno]), k nimž nikomu nesvědčilo právo nájmu. Mezi členy družstva bylo dohodnuto, že „za tzv. volné byty zaplatí členové družstva (zakládající členové družstva), aby mohlo dojít k privatizaci domu“. Dne 13. 1. 2014 uzavřeli družstvo a [tituly před jménem] (dále jen „[právnická osoba].“) dohodu o podmínkách vzniku členství v družstvu s právem nájmu k bytu č. [Anonymizováno]. [právnická osoba]. splnil vkladovou povinnost ve výši 1 140 000 Kč a dne 16. 1. 2014 byl přijat za člena družstva s právem nájmu k bytu č. [Anonymizováno]. „Prodejem“ družstevních podílů, s nimiž byla spojena práva nájmu k bytům č. [Anonymizováno] a č. [Anonymizováno], obdrželo družstvo od nových členů další členské vklady v souhrnné výši 4 552 050 Kč. Členská schůze družstva přijala dne 23. 2. 2016 usnesení ve znění „prodej-částka z prodeje se rozúčtuje mezi členy, kteří se na pořízení bytu podíleli“, nebo ve znění „prodej-částka z prodeje se rozúčtuje mezi zakládající členy, kteří se na pořízení bytu podíleli“ (dále též jen „usnesení členské schůze“). Dne 8. 2. 2017 uzavřeli družstvo a [právnická osoba]. smlouvu o bezúplatném převodu bytu č. [Anonymizováno] do vlastnictví [právnická osoba]. dne [Anonymizováno] zemřel. Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 8. 11. 2017, č. j. 32 D 1063/2017-202, potvrdil nabytí dědictví po [právnická osoba]. jediné dědičce - žalobkyni. V řízení o pozůstalosti nebyl družstevní podíl [právnická osoba]. projednán. Družstvo vede [právnická osoba]. (stále) v seznamu svých členů. Na takto ustaveném skutkovém základě soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně se dosud nestala členkou družstva, a nemá tudíž aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby. Z § 1670 o. z. podle soudu vyplývá, že dědictví nabývají dědici až na základě potvrzení soudem s účinky ke smrti zůstavitele. Žalobkyně ani na výzvu soudu neprokázala, že se stala dědičkou družstevního podílu, neboť nedoložila „dědické rozhodnutí, jehož předmětem“ by byl družstevní podíl. Pro případ, že by žalobkyně jako jediná dědička po [právnická osoba]. „automaticky“ zdědila i družstevní podíl, „i když o něm nebylo v pozůstalostním řízení rozhodováno“, dospěl soud k závěru, podle něhož usnesení členské schůze nezakládá žalobkyni právo na zaplacení žalované částky. Soud měl za prokázané, že usnesením členské schůze bylo schváleno rozdělení částky „z prodeje předmětných bytů“ mezi členy, kteří se na pořízení těchto bytů podíleli. Žalobkyně však není členem té skupiny členů, která se na pořízení bytů podílela, neboť na ni (na jejího právního předchůdce) nebyly „rozúčtovány splátky pořizovací ceny těchto bytů“. I když existují dva různé texty usnesení členské schůze, nebylo podle soudu třeba provádět dokazování ohledně správnosti zápisu z členské schůze, neboť „význam obou textů je stejný - v obou případech se jedná o skupinu členů družstva, kteří financovali volné byty“.

3. Vrchní soud v Praze coby odvolací soud k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 11. ledna 2022 č. j. 6 Cmo 82/2021-100 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

4. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobkyně neprokázala ani vůči družstvu ani v rámci soudního řízení, že nabyla družstevní podíl. Odvolací soud přisvědčil rovněž závěru soudu prvního stupně, podle něhož žalobkyni nevzniklo právo na vyplacení žalované částky družstvem. Na základě usnesení členské schůze žalobkyni žalovaná částka nenáleží, neboť toto usnesení, „ať v tom či onom znění znamená jediné, a to, že si částku utrženou za prodaný družstevní podíl mají rozdělit členové družstva, kteří se podíleli na vzniku družstva a potažmo tak na pořízení domu a potažmo tak na pořízení bytů v něm se nacházejících“. [právnická osoba]. nebyl členem družstva, jenž by se na pořízení domu a bytů v něm se nacházejících podílel, neboť se členem družstva stal až dodatečně dne 13. 1. 2014 tím, že „od družstva koupil“ družstevní podíl s právem nájmu k bytu č.

23. Žalovaná částka proto žalobkyni nenáleží „minimálně v souladu s dobrými mravy“. Jako nedůvodnou shledal odvolací soud námitku žalobkyně, že [právnická osoba]. byl „druhořadým členem družstva“. Uvedl, že zakládající členové družstva se museli „svými členskými (dalšími) vklady podílet na kupní ceně domu... Stal-li se někdo další v době, kdy již družstvo vlastnilo dům s příslušnými družstevními byty, členem družstva originárně ... pak je logické a přirozené, jakož i v souladu se zákonem, že jeho ... družstevní podíl byl, resp. je v souladu se stanovami kvantitativně či kvalitativně odlišný od družstevních podílů členů družstva, kteří družstvo založili a na koupi domu s družstevními byty se svými vklady přímo podíleli. Takováto diferenciace družstevních podílů co do jejich obsahu není ani nespravedlivá, ani v rozporu se zákonem (viz § 212 odst. 1 o. z.)“. V daném případě není podle odvolacího soudu rozdílný obsah družstevního podílu a potažmo tak obsah členství bezdůvodný, neboť někteří členové se na kupní ceně domu podíleli, zatímco jiní nikoli a až po letech „zakoupili ,jen‘ samotný družstevní podíl“.

5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, majíc za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to: 1) zda je nutnou podmínkou pro aktivní věcnou legitimaci dovolatelky, aby bylo formálně „doprojednáno“ dědictví, a dovolatelka tak získala formální doklad o tom, že je dědičkou družstevního podílu po [právnická osoba]., a 2) zda člen družstva, který nabyl podle smlouvy výslovně stejný družstevní podíl jako ostatní členové, má nárok na podíl na „kupní ceně za prodej dalších bytů“ v situaci, kdy stanovy tento postup nijak neupravují a kdy tento člen družstva byl i výslovně družstvem ujištěn, že mu daný nárok náleží.

6. Nejvyšší soud coby dovolací soud rozsudkem ze dne 28. 3. 2023 č. j. 27 Cdo 2404/2022-120 zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

7. K otázce aktivní věcné legitimace dovolací soud uvedl, že „podle § 193 z. ř. s. objeví-li se po právní moci rozhodnutí o pozůstalosti majetek, který tvoří aktivum pozůstalosti, popřípadě též pasivum pozůstalosti, soud o ně doplní v dosavadním řízení vyhotovený soupis nebo seznam o aktivech a pasivech pozůstalosti; to neplatí, jde-li o aktiva nebo pasiva, k nimž se v důsledku postupu podle § 162 odst. 2 věty druhé, § 172 odst. 2 věty druhé nebo § 173 věty druhé nepřihlíží (odstavec 1). Nepožádal-li žádný z dědiců ve lhůtě k tomu určené, aby soud projednal pozůstalost o aktivech pozůstalosti, které se objevily až po právní moci rozhodnutí o pozůstalosti, platí, že podle pravomocného rozhodnutí o pozůstalosti došlo rovněž k nabytí aktiv pozůstalosti uvedených v odstavci 1; v případě, že pozůstalost byla rozdělena mezi více dědiců nebo že bylo potvrzeno nabytí pozůstalosti více dědicům podle dědických podílů, nabývají dědicové majetek uvedený v odstavci 1 v podílech, vyplývajících z provedeného vypořádání dědictví. Je-li to potřebné, soud o tom vydá usnesení (odstavec 2).“ Dále dovolací soud poukázal na svoji ustálenou judikaturu, dle níž „právní úprava projednání pozůstalosti a nabývání dědictví vychází z principu úřední ingerence státu (ingerence veřejné moci). Ta spočívá v tom, že s nabytím dědictví je spojeno obligatorní pozůstalostní řízení a vydání usnesení o dědictví, jímž se deklarují právní vztahy s účinností ke dni smrti zůstavitele, popř. pozdějšímu dni, kterým pominulo odsunutí dědického práva. V každém případě však platí, že ten, kdo se stal - podle pravomocného usnesení o dědictví - zůstavitelovým dědicem, nabývá celou pozůstalost, tedy i tu její část, která případně nebyla v pozůstalostním řízení projednána (např. pro spornost) nebo známa (a může být předmětem dodatečného projednání dědictví); v tomto ohledu se řízení o pozůstalosti (popř. jeho výsledek) týká také majetku, který z tohoto důvodu nebyl v pozůstalostním řízení z uvedených důvodů projednán (srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 12. 2021, sp. zn. 21 Cdo 382/2020, a v něm citovanou judikaturu).“ Dle dovolacího soudu odvolací soud citované judikaturní závěry nerespektoval. Ze skutkových zjištění soudů se podává, že [právnická osoba]. byl ke dni smrti členem družstva a náležel mu družstevní podíl, který ovšem nebyl projednán v pozůstalostním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 32 D 1063/2017. Potvrdil-li Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 8. 11. 2017, č. j. 32 D 1063/2017-202, nabytí dědictví po zemřelém [právnická osoba]. jediné dědičce, a to dovolatelce, nabyla dovolatelka podle zákonné domněnky uvedené v § 193 odst. 2 větě první z. ř. s. rovněž družstevní podíl, a svědčí jí proto aktivní věcná legitimace k podání žaloby.

8. K otázce rozdělení dalších členských vkladů mezi členy družstva dovolací soud citoval ustanovení § 572 odst. 2 z. o. k., dle něhož, není-li vypořádání dalšího členského vkladu za trvání členství dohodnuto ve smlouvě o dalším členském vkladu, nelze za trvání členství další členský vklad nebo jeho část vracet ani jinak vypořádávat s tím, že „obecně platí, že členství v družstvu vzniká na základě dobrovolného závazku člena podílet se na základním kapitálu družstva v rozsahu vyplývajícím ze stanov družstva [viz § 553 písm. c) z. o. k.]. V bytovém družstvu mohou stanovy podmínit vznik členství převzetím nebo splněním vkladové povinnosti k dalšímu členskému vkladu (srov. § 733 z. o. k.). Výše základního členského vkladu je pro všechny členy družstva stejná (§ 564 odst. 2 z. o. k.), naproti tomu výše případných dalších členských vkladů může být pro jednotlivé členy různá (§ 563 odst. 2 věta druhá z. o. k.). Souhrn všech - základních i dalších - členských vkladů, k jejichž splacení se členové zavázali ve stanovách družstva, případně ve smlouvě dle § 572 odst. 1 z. o. k., představuje základní kapitál družstva (§ 30 z. o. k.). S ohledem na otevřenost družstva je jeho základní kapitál variabilní. Podle § 565 z. o. k. za trvání členství nelze základní členský vklad nebo jeho část vracet; to neplatí, jestliže došlo ke snížení základního členského vkladu postupem podle § 568 a násl. z. o. k. Tím je pro poměry družstev vyjádřena obecná zásada korporačního práva, podle níž po celou dobu trvání účasti (členství) v korporaci musí být zachována alespoň základní majetková účast (základní vklad) společníka či člena v ní.“ Dále dovolací soud uvedl, že „naproti tomu vrácení dalšího členského vkladu nebo jeho části či jiné jeho vypořádávání zákon umožňuje. Ustanovení § 572 odst. 2 z. o. k. však takovýto krok podmiňuje odpovídajícím ujednáním obsaženým v dohodě o dalším členském vkladu. V poměrech projednávané věci je předmětem sporu nárok dovolatelky na zaplacení jejího tvrzeného podílu na usnesením členské schůze zamýšleném vypořádání dalších členských vkladů od nových členů, kteří nabyli družstevní podíly, s nimiž byla spojena práva nájmu k bytům č. 2 a č.

4. Přitom odvolací soud se nezabýval splněním předpokladů pro nakládání s dalšími členskými vklady, jež vyplývají z § 572 odst. 2 z. o. k., ani působností členské schůze o dané záležitosti rozhodnout (k důsledkům přijetí rozhodnutí členské schůze mimo její působnost viz § 245 o. z. ve spojení s § 45 z. o. k.). Právní posouzení věci odvolacím soudem je tak neúplné, a tudíž nesprávné.“ 9. Městský soud v Praze svým již „druhým“ rozsudkem ze dne 28. listopadu 2023 č. j. 77 Cm 21/2018-159 zamítl žalobu o zaplacení 198 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

10. Soud prvního stupně v odůvodnění uvedl, že není tedy pochyb o tom, že členská schůze dne 23. 2. 2016 rozhodovala o tom, jak bude naloženo s dalšími členskými vklady. Vztah mezi členem družstva a družstvem je však dvoustranným právním jednáním, dispozice s dalším členským vkladem musí proto být předmětem smluvního ujednání mezi nimi podle § 572 odst. 2 z. o. k. Rozhodnutí členské schůze o rozdělení dalších členských vkladů nových členů družstva mezi stávající členy předem a v neurčité výši nelze považovat za změnu nebo zrušení smlouvy o dalším členském vkladu ve smyslu čl. 34 odst. 2 písm. w) stanov bytového družstva, podle kterého členská schůze stanovuje pravidla pro smlouvu o dalším členském vkladu, její změnu zrušení, a není ani rozhodnutím podle čl. 34 odst. 2 písm. u) stanov bytového družstva o užití zisku, neboť se ziskem lze nakládat až po schválení účetní závěrky o hospodaření bytového družstva, což je s ohledem na datum konání členské schůze dne 23. 2. 2016 a s ohledem na rozhodnutí o budoucím prodeji podílů bez znalosti výše zisku, vyloučeno, konečně částka určená k rozdělení není v usnesení ani uvedena. Rozhodnutí o rozdělení dalšího členského vkladu mezi členy družstva tak bylo učiněno mimo její působnost stanovenou stanovami i ust. § 656 z. o. k., pročež se na něj v souladu s ust. § 90 z. ř. s., hledí, jako by nebylo přijato. Usnesení o rozdělení budoucích dalších členských vkladů v neurčité výši je právě pro svou neurčitost nicotné i s poukazem na ust. § 553 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Podkladem pro výplatu žalobkyní požadované částky pro nemůže být usnesení přijaté členskou schůzí 23.2.2016. Podkladem pro vrácení části dalšího členského vkladu v uvedené výši nemůže být ani ujednání právního předchůdce žalobkyně a žalované ve smlouvě ze dne 16. 1. 2014 uzavřené v souladu s § 572 odst. 1 z. o. k., neboť podle § 572 odst. 2 z. o. k. není-li vypořádání dalšího členského vkladu za trvání členství dohodnuto ve smlouvě o dalším členském vkladu, nelze za trvání členství další členský vklad nebo jeho část vracet ani jinak vypořádávat a stanovy žalovaného obsahují v čl. 9 odst. 4 úpravu, podle které není-li dohodnuto ve smlouvě o dalším členském vkladu jinak, nelze další členský vklad nebo jeho část za trvání členství vracet. A citovaná smlouva, uzavřená mezi [Anonymizováno] a družstvem dne 13. 1. 2014 ujednání o podmínkách vrácení dalšího členského vkladu neobsahuje. Proto vyplacení částky 198 000 Kč nelze požadovat ani na základě tohoto dvoustranného právního jednání. Nadto ze smlouvy uzavřené mezi týmiž osobami dne 8. 2. 2017 o převodu bytové jednotky do osobního vlastnictví vyplývá, že byl členský vklad v celé výši započítán na kupní cenu za převod bytu. Na uvedeném závěru nemění nic ani ujednání obsažené ve smlouvě ze dne 8. 2. 2017 v čl. VI. odst. 2, že [Anonymizováno] v souladu s čl. 9 odst. 1 písm. c) stanov ze dne 19. 6. 2021 a v souladu s výzvou převodce uhradil částku 1 140 000 Kč jako další členský vklad, který byl užit k financování koupě výše uvedeného pozemku a domu, neboť v době, kdy jmenovaný hradil další členský vklad, již bylo družstvo vlastníkem domu. Možnost podílet se na koupi domu úhradou dalšího členského vkladu v lednu 2014 je tak vyloučena, nadto dle smlouvy na základě stanov přijatých v roce 2001, které však v době vzniku členství [Anonymizováno] již byly nahrazeny stanovami z roku 2015.

11. Dále soud prvního stupně uvedl, že pokud jde o žalovaným předložené darovací smlouvy ze dne 31. 8. 2017 uzavřené s 22 členy družstva, pak lze uvést, že tyto byly zjevně antedatovány, neboť předsedkyně družstva přijala své druhé příjmení [Anonymizováno] až sňatkem v říjnu 2017, a je zcela vyloučeno, aby s tímto příjmením uzavírala darovací smlouvy již 31. 8. 2017. Nicméně pro právní jednání darování není dle § 2055 o. z. předepsána písemná forma, postačuje tedy i jiná než písemná forma. Z výpisu z účtu družstva je zřejmé, že toto zasílalo uvedené částky s označením platby „dar“. Pokud tedy žalovaný vyplatil předmětnou částku některým členům formou daru, nemůže být podkladem pro nárok uplatněný žalobou ani tento právní důvod, neboť na darování není právní nárok, a to ani s poukazem žalobkyně na rovnost členů družstva a její případnou diskriminaci. K uložení a důkazní povinnosti žalovanému k tvrzení a prokázání ujednání o nakládání s dalším členským vkladem mezi žalovaným a [Anonymizováno], jak požadovala žalobkyně, soud prvního stupně podotknul, že dovozovala-li žalobkyně svůj nárok na výplatu žalované částky z nakládání s dalším členským vkladem, kdy jeho změny musí být řešeny smlouvu o dalším členském vkladu, stanovami nebo rozhodnutím členské schůze, jde o tvrzení i důkazy, které jsou žalobkyni jako člence bytového družstva dostupné a není proto jediného důvodu, aby soud přenášel takovou povinnosti na žalovaného. Konečně žalobkyně ani řádně neoznačila ke svým tvrzením důkazy, které by měly být soudem uloženy žalovanému k vydání. Soud prvního stupně následně uzavřel, že v řízení tedy nebyla prokázána existence právního důvodu pro výplatu částky 198 000 Kč žalovaným žalobkyni, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítnul.

12. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné odvolání. V odvolání vznesla tyto stěžejní odvolací námitky: 1) Předně soud prvního stupně uvedl, že ,,podkladem pro výplatu žalobkyní požadované částky nemůže být usnesení přijaté členskou schůzí 23.2.2016“, neboť jej považuje za nicotné a dále, že ,,podkladem pro vrácení části dalšího členského vkladu v uvedené výši nemůže být ani ujednání právního předchůdce žalobkyně a žalované ve smlouvě ze dne 16. 1. 2014 uzavřené v souladu s § 572 odst. 1 z. o. k., neboť....citovaná smlouva mezi [Anonymizováno] a družstvem dne 13. 1. 2014 ujednání o podmínkách vrácení dalšího členského vkladu neobsahuje“. A dále argumentuje, proč nelze vyhovět požadavku na vrácení části členského vkladu. V tomto je dáno první pochybení soudu prvního stupně, když zúžil požadavek žalobkyně fakticky pouze na „rozhodnutí o vrácení části členského vkladu“. Žalobkyně takto úzce svůj žalobou uplatněný požadavek nevymezila. Žalobkyně od počátku uvádí, že měla za to, že se její požadavek odvíjí od rozhodnutí členské schůze. Toto rozhodnutí shledal soud nicotným. Žalobkyně také ale již v minulosti uváděla, že žalobou uplatněný požadavek plyne rovněž z povinnosti žalované jednat se všemi svými členy stejně a že není rozhodné jako formou žalovaná učinila rozhodnutí vyplatit svým členům 198 000 Kč, pokud je prokázáno, že žalovaná 22 svým členům částku 198 000 Kč vyplatila a žalobkyni nikoli. Žalobkyně také uváděla, že nemá (a bohužel objektivně nemůže mít) informace o tom, zda existuje jiné rozhodnutí žalované o výplatě částky 198 000 Kč svým členům, eventuelně jiné právní jednání, a o co přesně by se mělo jednat. Žalovaná v tomto směru žalobkyni odmítá poskytnout jakékoli údaje, odmítá jí umožnit nahlédnout do účetních dokladů, žalovaná ani nezakládá účetní závěrky do rejstříku, takže žalobkyně nemá žádnou možnost potřebné zjistit. S ohledem na to také navrhovala uložení vysvětlovači povinnosti žalované. 2) Soud prvního stupně uvedl, že žalovanou předložené darovací smlouvy byly zjevně antedatovány, nicméně, že má za to, že k darování mohlo dojít i bez těchto dodatečně podepsaných smluv. Zcela nesprávný i zcela neodůvodněný však zůstává závěr soudu v tomto bodě v části, kdy soud prvního stupně uvádí, že „na darování není právní nárok, a to na s poukazem žalobkyně na rovnost členů družstva a její případnou diskriminaci“. Právě pro zákaz diskriminace dle § 212 odst. 1 o. z. je zjevně nesprávný závěr, že na darování není právní nárok. Členové bytového družstva musí mít stejný přístup k výhodám. Pokud 22 členům žalované bylo žalovanou darováno 198 000 Kč, musí být tato částka zaplacena i žalobkyni. Pro jakékoli jednání je bytové družstvo limitováno ustanovením § 212 odst. 1 o. z. dle kterého: „Přijetím členství v korporaci se člen vůči ní zavazuje chovat se čestně a zachovávat její vnitřní řád. Korporace nesmí svého člena bezdůvodně zvýhodňovat ani znevýhodňovat a musí šetřit jeho členská práva i oprávněné zájmy.“ Zákaz diskriminace dle věty druhé ustanovení §212 odst. 1 o. z. doplňuje princip korporační loajality o zákaz korporace svého člena bezdůvodně zvýhodňovat nebo naopak znevýhodňovat. S ohledem na formulaci zákonného zákazu se jedná o kogentní ustanovení, ze kterého vyplývá, že členové družstva by měli mít v zásadě shodný přístup k výhodám plynoucím z členství v družstvu, resp. že by družstvo mělo v otázkách členů v obdobných případech rozhodovat stejně. 3) Žalovaná jako bytové družstvo se rozhodla vyplatit svým členům 198 000 Kč. Není rozhodné, jak přesně toto své rozhodnutí učinila (jakou formou), za situace, kdy je rozhodnutí členské schůze soudem považováno za nicotné. Výpisem z účtu žalované prokazujícím výplatu částky 198 000 Kč označenou jako dar 22 jiným členům žalované bylo prokázáno, že se tak žalovaná bezpochyby rozhodla. Potom ale má povinnost vyplatit tuto částku i žalobkyni. Jak bylo prokázáno, členové, jimž byla částka 198 000 Kč vyplacena, nejsou všichni zakládajícími členy, nepodíleli se všichni na splácení úvěru měsíčními splátkami, darovací smlouvy s nimi byly uzavřeny až následně. Žalovaná se snažila v průběhu řízení tvrdit, že výplata výtěžku z prodeje bytů byla vázána na další podmínky, když nejprve tvrdila, že se muselo jednat o zakládajícího člena. Těch bylo ale 19, zatímco vyplacena byla částka 198 000 Kč 22 členům žalované. Bylo tedy prokázáno, že být zakládajícím členem nebylo podmínkou pro výplatu této částky. Za situace, kdy právní předchůdce žalobkyně výslovně nabyl stejný podíl v žalované jako ostatní členové, není zde vůbec myslitelný žádný důvod, který by byl ospravedlnitelný a pro který by vyloučení žalobkyně z rozdělení výtěžku z prodeje bytů, mohlo být odůvodněné. 4) Není pravdou, že by žalobkyně odvozovala svůj nárok na výplatu žalované částky z nakládání s dalším členským vkladem, toto faktické zúžení při posouzení žalobou uplatněného nároku provedl soud prvního stupně. Potom ale soud prvního stupně nesprávně posoudil otázku uložení vysvětlovači povinnosti žalované a řízení tak zatížil další vadou. 5) Dále žalovaná tvrdila, že podmínkou pro výplatu bylo uzavření darovací smlouvy a že tuto žalobkyně s žalovanou uzavřenu nemá. Jak však vyplynulo z dokazování (bod 14. rozsudku), darovací smlouvy předložené žalovanou byly antedatovány, byly vyhotoveny a podepsány dodatečně (a účelově), tedy podmínkou pro výplatu 198 000 Kč také nemohly být, když naopak byly dotvořeny až podle toho, komu byla částka vyplacena. Tím, že žalovaná odmítá žalobkyni zaplatit částku 198 000 Kč, kterou zaplatila 22 jiným členům žalované, je žalobkyně v důsledku této diskriminace jednoznačně poškozena a vznikla jí tak újma (škoda) v této výši. 6) Žalobkyně soudu prvního stupně vytýká i to, že uzavřel, že v řízení nebyla prokázána existence právního důvodu pro výplatu částky 198 000 Kč žalovaným žalobkyni, což však zjevně učinil po zúžení posouzení žalobou uplatněného nároku žalobkyně (na pouhé vrácení dalšího členského vkladu), a zcela při tomto závěru odhlédl od toho, že je zde 22 členů žalované, kterým tato částka zaplacena byla, a vůbec nepřihlédl k tvrzené diskriminaci a touto otázkou se fakticky nezabýval (pouze v bodě 14 konstatoval, aniž by to jakkoli odůvodnil, že na darování není nárok ani s poukazem na rovnost členů a diskriminaci). 7) Odvolací soud při předchozím rozhodování uvedl, že skutečnost, že právní předchůdce žalobkyně nebyl zakládajícím členem žalované, je důvodem pro odlišné zacházení s ním, a proto, že měl být vyloučen z rozdělení výtěžku z prodeje. Tento dřívější závěr ale nemůže obstát nyní, když bylo prokázáno, že zakládajících členů žalované bylo 19, částka 198 000 Kč byla vyplacena 22 členům žalované, tedy i některým nezakládajícím členům. Být zakládajícím členem tedy nemohlo být podmínkou pro účast na rozdělení výtěžku z prodeje tj. na vyplacení 198 000 Kč. Zákon takové odlišné zacházení se zakládajícími a následnými členy nezná, stanovy také nic takového neurčily a právní předchůdce žalobkyně nabyl výslovně stejný podíl jako ostatní členové žalované. Důvod pro odlišné zacházení nelze spatřovat v tom, kdy se člen bytového družstva stal členem, jak a kdy splatil členský vklad, popř. další členský vklad (za situace, kdy je tento zcela splacen). Pro úplnost zdůrazňujeme, že bylo také prokázáno, že podmínkou pro zaplacení 198 000 Kč nebyla ani „položka 226 na rozpisu plateb“, jak se snažila žalovaná tvrdit, že mělo jít o položku, kterou byl splácen úvěr, když bylo prokázáno, že u paní [Anonymizováno] byla tato položka rovněž nulová, stejně jako u právního předchůdce žalobkyně, přesto i paní [Anonymizováno] byla částka 198 000 Kč vyplacena. 8) Každá korporace má povinnost chovat se čestně a poctivě vůči svým členům. Se svými členy tedy musí jednat stejně za stejných podmínek, rozdílně může jednat pouze tehdy, je-li pro to dán zákonný důvod (např. diferenciace typu členství ve stanovách popř. důvod dle zákona, např. v komanditní společnosti). Žádný takový důvod však u žalované není dán. Člen musí mít stejný přístup k výhodám, proto zaplatila-li žalovaná 22 členů žalované částku 198 000 Kč, musí tak učinit i ve prospěch žalobkyně. Pokud bychom zde, ad absurdum, měli situaci, kdy by si třeba 10 vzájemně spřátelených členů žalované, rozdělilo celý výtěžek z prodeje obou bytů a ostatním 13 členům se vysmívali, že oni nemají uzavřenu darovací smlouvu a že na ni stejně není podle soudu prvního stupně nárok, nebo že nemají nějakou položku na rozpisu plateb a tudíž, že nemají na základě čeho se výplaty částky domáhat, zcela jistě by soud posoudil takovou situaci jako nepřípustnou, nezákonnou, nespravedlivou. V posuzovaném případu je situace stejná, jen tou diskriminovanou je pouze žalobkyně, důvod pro takovou diskriminaci zde ale není žádný, zatímco zákaz diskriminace je platný i v tomto případě. Přímou diskriminací se rozumí takové jednání, včetně opomenutí, kdy se s jednou osobou zachází méně příznivě, než se zachází nebo zacházelo nebo by se zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci, a to z důvodu např. rasy, etnického původu, národnosti, věku, náboženského vyznání, víry či světového názoru či jiného postavení. Diskriminací je také kromě výše uvedeného i jednání, kdy je s osobou zacházeno méně příznivě na základě domnělého důvodu. Jméno otce žalobkyně naznačuje jiný než český původ rodiny žalované, i když byl občanem ČR, a žalobkyně se domnívá, že ten domnělý důvod (tj. národnostní/etnický původ) byl důvodem pro odlišné zacházení s ním [a následně s žalobkyni). Žádný jiný důvod pro odlišné zacházení, než tento domnělý, zde totiž nebyl nikdy dán.

13. Zákaz diskriminace vyplývá též z článku 3 Listiny základních práv a svobod a rovněž z článku 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva se diskriminací rozumí rozdílné zacházení s osobami nacházejícími se ve srovnatelné situaci, které nemá objektivní a rozumné odůvodnění. Soud prvního stupně nesprávně uvedl, že na darování není nárok, přičemž pominul právě zákaz diskriminace - zde platí pravidlo, že zákaz diskriminace se vztahuje na všechny výhody - tedy nárokové i nenárokové.

14. Odvolatelka navrhla, aby odvolací soud žalobě vyhověl.

15. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal včasné odvolání též žalovaný, a to jen ohledně náhradově nákladového výroku II., když soud prvního stupně opomněl 2 úkony právní služby, které ve věci učinil právní zástupce žalovaného. Jednalo se celkem o 9 úkonů právní služby, a to 1 x příprava a převzetí zastoupení, 3 x písemné podání ve věci samé a 5 x účast na soudním jednání. Navrhl, aby mu odvolací soud přiznal na náhradu nákladů řízení částku 101 494,80 Kč.

16. Vrchní soud v Praze jako odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu výroku I. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

17. Primárně odvolací soud konstatuje, že na danou věc aplikoval ustanovení zák. č. 89/2012 (dále i jen „o. z.“) a zák.č. 90/2012 (dále i jen „z. o. k.“) ve znění ke dni 23. 2. 2016, tedy ke dni rozhodování předmětné členské schůze družstva.

18. Jak již bylo rozebráno soudem prvního stupně (viz výše) a též i Nejvyšším soudem, „vrácení dalšího členského vkladu nebo jeho části či jiné jeho vypořádávání zákon umožňuje; ustanovení § 572 odst. 2 z. o. k. však takovýto krok podmiňuje odpovídajícím ujednáním obsaženým v dohodě o dalším členském vkladu“. Dále NS poukázal na ust. § 565 z. o. k., podle nějž „za trvání členství nelze základní členský vklad nebo jeho část vracet; to neplatí, jestliže došlo ke snížení základního členského vkladu.“ V daném případě se odvolací soud plně ztotožnil se soudem prvního stupně v jeho hodnocení rozhodnutí členské schůze družstva ze dne 23. 2. 2016 - rozhodnutí bylo učiněno mimo působnost členské schůze stanovenou stanovami družstva i ust. § 656 z. o. k., pročež se na něj hledí, jako by nebylo přijato (je tzv. nicotné). To v procesním smyslu upravuje ust. § 90 z. ř. s. Je třeba ovšem doplnit, že na usnesení předmětné členské schůze se hledí jako by nebylo přijato především na základě ust. 3 odst. 1 z. o. k. ve spojení s § 45 odst. 1 z. o. k. a tudíž dle § 245 o. z. Podle § 3 odst. 1 z. o. k. „ustanovení občanského zákoníku o spolcích se použijí na obchodní korporace, jen stanoví-li tak tento zákon“. Podle § 45 odst. 1 z. o. k. „v jakých případech se hledí na rozhodnutí orgánu obchodní korporace, jako by nebylo přijato, se posoudí podle ustanovení občanského zákoníku upravujícího spolky; to neplatí pro rozhodnutí, které se příčí dobrým mravům“. Podle § 245 o. z. platí, že „na usnesení členské schůze nebo jiného orgánu, které se příčí dobrým mravům, nebo mění stanovy tak, že jejich obsah odporuje donucujícím ustanovením zákona, se hledí, jako by nebylo přijato; to platí i v případě, že bylo přijato usnesení v záležitosti, o které tento orgán nemá působnost rozhodnout“. Z uvedeného tedy vyplývá, že přijala-li členská schůze bytového družstva, v daném případě schůze konaná dne 23. 2. 2016, rozhodnutí nenáležející do její působnosti (viz § 656 z. o. k. a příslušná ustanovení stanov předmětného družstva), pak se na toto rozhodnutí členské schůze hledí, jako kdyby nebylo přijato. Usnesení o rozdělení budoucích dalších členských vkladů mezi některé členy družstva je tak stiženo fikcí nepřijetí - hledí se na ně, jako by nebylo přijato, pročež z něj neplynou žádné právní důsledky, nejsou s ním spojeny žádné účinky. Tím pádem předmětné „rozhodnutí“ členské schůze, resp. její tzv. nicotné rozhodnutí nemůže být a potažmo tak ani není právní důvodem, na základě nějž by bylo družstvo oprávněno rozdělit předmětný další vklad mezi členy družstva. Pro žalobkyni to znamená, že na tomto právním základě, a to i při akceptaci níže uvedeného zákazu diskriminace členů družstva (tedy její diskriminace), nemůže ani ona takto (v důsledku rozhodnutí členské schůze, na nějž se hledí, jako by nebylo přijato a potažmo tak absentujícího právního důvodu) nabýt podíl na dalším vkladu, resp. dalších vkladech. Její požadavek na zaplacení žalované částky je tedy potud nedůvodný.

19. Se soudem prvního stupně odvolací soud souhlasí rovněž v jeho závěrech o absenci ujednání o vrácení dalšího členského vkladu v dohodě o dalším členském vkladu uzavřené právním předchůdcem žalobkyně [Anonymizováno]. Lze s ním souhlasit též v závěru o neurčitosti rozhodnutí členské schůze ohledně rozdělení dalšího členského vkladu, a potažmo tak tzv. nicotnosti usnesení členské schůze i z tohoto důvodu.

20. Podle § 212 odst. 1 o. z. „Přijetím členství v korporaci se člen vůči ní zavazuje chovat se čestně a zachovávat její vnitřní řád. Korporace nesmí svého člena bezdůvodně zvýhodňovat ani znevýhodňovat a musí šetřit jeho členská práva i oprávněné zájmy.“ Podle § 1 odst. 1 z. o. k. „obchodními korporacemi jsou obchodní společnosti a družstva“. Družstvo, včetně družstva bytového je tedy obchodní korporací a potažmo tak i korporací jako takovou. S odvolatelkou lze tedy souhlasit ohledně její zásadní námitky, a to že ve smyslu § 212 odst. 1 o. z. nelze diskriminovat člena družstva, tedy bezdůvodně člena družstva znevýhodňovat. Tento zákonný postulát platí samozřejmě též i pro předmětné družstvo. Jak bylo výše rozebráno, o tuto diskriminaci nemůže jít, nedostalo-li se navrhovatelce plnění na základě „usnesení“ členské schůze družstva (ze dne 23. 2. 2016), jež bylo soudy obou stupňů shledáno tzv. nicotným, tedy se na toto usnesení hledí jako by nebylo přijato (z důvodu absence působnosti členské schůze družstva takovéto usnesení přijmout). Otázkou pak může být jen to, zda jen a toliko na základě tohoto postulátu vznikl nárok žalobkyni na jí požadované plnění, jak uvádí odvolatelka v odvolacím řízení. Tedy zda vznikl na základě postulátu daného ustanovením § 212 odst. 1 o. z. ve spojitosti s darovacími smlouvami ze dne 31. 8. 2017.

21. Odvolací soud souhlasí s tím, že darovací smlouvy „ze dne 31.8.2017“, byly zřejmě antedatovány. Zásadní pro akt darování majetku družstva členům tohoto družstva, kterýmžto majetkem se zaplacený (poskytnutý) další členský vklad právního předchůdce žalobkyně bezesporu stal, je přípustnost resp. nepřípustnost takového darování. Podle § 750 z. o. k. „zisk bytového družstva může být použit pouze k uspokojování bytových potřeb členů a k dalšímu rozvoji bytového družstva“. Za zisk lze v tomto směru považovat též i jiné vlastní zdroje družstva. Nesmí-li být tedy takto zisk použit, nemůže být rozdělen ani mezi členy družstva na základě darovacího právního jednání - darovací smlouvy. Jinak řečeno, členům družstva nelze darovat vlastní zdroje družstva. Učinilo-li tak družstvo, učinilo tak v rozporu se zákonem a na takovéto právní jednání družstva, za něj činěného představenstvem družstva coby statutárním orgánem, nelze hledět jako na platné, leč jako na absolutně neplatné podle § 588 o. z. Takovéto jednání - darování odporuje jednak zákonu, viz. výše, jednak zjevně narušuje veřejný pořádek, protože tím, že darem majetku družstva jeho členům je umenšen tento majetek, v daném případě zcela zásadním způsobem, dochází k oslabení možnosti uspokojování věřitelů družstva a jiných třetích osoba majících za družstvem pohledávky resp. vůči němu práva s majetkovou složkou. Jak shora zargumentováno, předmětné dary ze smluv „datovaných“ dnem 31. 8. 2017 nelze tedy považovat za platně učiněné. Pro odvolatelku to ovšem znamená, že se nemůže dovolávat toho, aby jí bylo též ze strany družstva „darováno“, když právě tím by došlo k jednání družstva v rozporu se zákonem. Jinak řečeno, odvolatelka resp. žalobkyně se nemůže u soudu úspěšně domáhat žalobou plnění s odkazem na jeho poskytnutí ostatním členům družstva, bylo-li těmto členům plněno v rozporu se zákonem a tudíž neplatně. Nemohla být proto ani diskriminována tím, že nebylo neplatně plněno i jí.

22. I kdyby neplatily výše uvedené závěry odvolacího soudu ohledně neplatnosti darování a toto bylo považováno za platně učiněné (což ovšem není závěr odvolacího soudu), nemůže být žalobkyně úspěšná z níž uvedeného důvodu. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 198 000 Kč s příslušenstvím s tím, že od družstva požaduje jen to, čeho se dostalo ostatním členům družstva - darem, tedy dvoustranným právním jednáním mezi družstvem coby dárcem a jednotlivými členy družstva coby obdarovanými. Soud odvolací je zcela zajedno se soudem prvního stupně, že na dar není právní nárok a že potud nelze poskytnutí daru vymáhat u soudu (samozřejmě neexistujeli právní jednání, na základě nějž by se dárce zavázal v budoucnu dar poskytnout resp. jiné obdobné právní jednání, což v daném případě ani nikdo netvrdil). Odvolatelka v rámci odvolacího řízení argumentovala především zákazem diskriminace členů družstva, s kteroužto argumentací lze, jak již výše uvedeno, souhlasit potud, že bez právního důvodu nemohou být členové družstva ani znevýhodňováni, ani zvýhodňováni. Odvolatelka v rámci odvolacího řízení tvrdila, že i jen na základě ust. § 212 odst. 1 o. z. má nárok na předmětný dar. Odvolatelka ovšem v tomto řízení nepožadovala nahrazení vůle dárce rozhodnutím soudu a dosažením tak právního jednání - daru, na základě nějž by jí měl být zaplacen předmět daru částka 198 000 Kč s přísl., ale požadovala již přímo zaplacení této částky. I kdyby tedy odvolací soud připustil všechny odvolatelčiny námitky, což však jak shora patrné neučinil, nemohl by navrhovatelce vyhovět i jen z tohoto, naposledy uvedeného důvodu. Žalovanou částku totiž nelze přiznat, neexistuje-li pro její přiznání právní důvod. Jak shora rozvedeno, není dán její nárok z titulu vyplacení členského resp. dalšího členského vkladu. Nárok není dán ani na základě toliko uznání skutečnosti, že člen družstva nemůže být ve smyslu § 212 odst. 1 o. z. diskriminován oproti ostatním členům družstva, za situace, že právní jednání vůči ostatním členům družstva, na něž je v rámci diskriminace poukazováno je neplatné, resp. není platné. V poslední řadě pak, nemůže být žalovaná částka žalobkyni vyplacena, aniž by existovalo jiné právní jednání (platné) či by existovalo rozhodnutí soudu, jež by mělo důsledky právního jednání, jež by vyplacení žalované částky opodstatňovalo - bylo jeho právním důvodem. Lze tak uzavřít, že žalobkyně neprokázala existenci právního důvodu, na základě nějž by vznikla povinnost žalovaného plnit jí žalovanou částku, pročež se svým nárok nebyla úspěšná.

23. Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil jako věcně správný.

24. V části rozsudku soudu prvního stupně - náhradově nákladového výroku II., dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné.

25. Ohledně náhrady účelně vynaložených nákladů řízení, v souladu se zásadou úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 o. s. ř.) platí, že jejich náhrada náleží úspěšnému žalovanému. Žalobkyně je tudíž povinna nahradit náklady celého řízení žalovanému. Ty sestávají z odměny advokáta za 10 úkonů právní služby v celkové výši 90 200 Kč (převzetí a příprava zastoupení ze dne 14. 5. 2016, vyjádření k žalobě ze dne 29. 5. 2018, sdělení k výzvě soudu ze dne 30. 7. 2020 ve znění doplnění, vyjádření k odvolání ze dne 1. 1. 2021, jednání před soudem prvního stupně dne 4. 9. 2020, 6. 10. 2020, 18. 10. 2023, 15. 11. 2023 a 28. 11. 2023 a jednání před odvolacím soudem dne 11. 1. 2022, přičemž za jeden úkon právní služby dle § 7 ve spojení s § 8 odst. 1 vyhl.č. 177/1996 Sb. /dále jen „vyhláška“/ náleží odměna 9 020 Kč) a náhrady hotových výdajů ve výši 3 000 Kč (přičemž náhrada hotových výdajů činí za jeden úkon právní služby dle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky 300 Kč). K tomu je třeba přičíst náhradu za daň z přidané hodnoty 21% ve výši 19 572 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), celkem se jedná o částku ve výši 112 772 Kč, jež je žalobkyně povinna zaplatit žalovanému k rukám advokáta coby zástupce žalovaného (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

26. Vyjádření k dovolání se ovšem ve spisu nenachází a i v předkládací zprávě dovolacímu soudu ze dne 29. 7. 2022 je soudem prvního stupně správně uvedeno: „Vyjádření k dovolání nebylo podáno.“ Proto odvolací soud usnesení soudu prvního stupně v rozsahu výroku II. podle ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.

27. Ohledně náhrady účelně vynaložených nákladů tohoto odvolacího řízení, v souladu se zásadou úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 o. s. ř.) platí, že jejich náhrada náleží úspěšnému žalovanému. Žalobkyně je tudíž povinna nahradit náklady tohoto odvolacího řízení žalovanému. Ty sestávají z odměny advokáta za 3 úkony právní služby: 1) odvolání ze dne 1. 2. 2024 nikoliv proti rozhodnutí ve věci samé, ale jen do náhradově nákladového výroku s odměnou ve výši jedné poloviny dle § 11 odst. 2 písm. c) vyhlášky - 4 510 Kč, 2) vyjádření k odvolání ze den 25. 3. 2024 - 9 020 Kč, 3) jednání před odvolacím soudem 5. 11. 2024 - 9 020 Kč a z náhrady za čas promeškaný v souvislosti s jednáním dne 13. 8. 2024, které bylo odročeno za účelem uzavření mimosoudní dohody - ve výši 4 510 Kč - tj. jedné poloviny mimosmluvní odměny dle § 14 odst. 2 vyhlášky a náhrady hotových výdajů za 3 úkony právní služby v celkové výši 900 Kč. K tomu je třeba přičíst náhradu za daň z přidané hodnoty 21% ve výši 5 871,60 Kč, celkem se jedná o částku 33 831,60 Kč, jež je žalobkyně povinna zaplatit žalovanému k rukám advokáta coby zástupce žalovaného (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení