9 Cmo 165/2024 - 558

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Holejšovského, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Švantnera a JUDr. Ing. Dušana Hrabánka ve věci žalobců: a) [Jméno žalobce A], narozená [Datum narození žalobce A] bytem [Adresa žalobce A] b) [Jméno žalobce B], narozený [Datum narození žalobce B] bytem [Adresa žalobce A] c) [Jméno žalobce C], narozený [Datum narození žalobce C] bytem [Adresa žalobce C] d) [Jméno žalobce D], narozený [Datum narození žalobce D] bytem [Adresa žalobce D] e) [Jméno žalobce E], narozená [Datum narození žalobce E] bytem [Adresa žalobce E] f) [Jméno žalobce F], narozený [Datum narození žalobce F] bytem [Adresa žalobce F] g) [Jméno žalobce G], narozená [Datum narození žalobce G] bytem [Adresa žalobce A] h) [Jméno žalobce H], narozená [Datum narození žalobce H] bytem [Adresa žalobce D] ch) [Jméno žalobce I], narozená [Datum narození žalobce I] bytem [Adresa žalobce I] všichni zastoupeni advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], IČO [IČO žalovaného] sídlem [Adresa žalovaného] zastoupené advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění vlastníků ze dne 6. listopadu 2009, k odvolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2024 č. j. 76 Cm 204/2009-530, takto:

Výrok

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2024 č. j. 76 Cm 204/2009-530 se mění tak, že usnesení shromáždění vlastníků jednotek ze dne 6. listopadu 2009 pod bodem 2 nazvaným „schválení nákladů za rok 2006, 2007 a 2008“ je neplatné.

II. Žalovaný je povinen zaplatit rovným dílem žalobcům na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku ve výši 455 056,80 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce [právnická osoba], advokáta.

Odůvodnění

1. Městský soud v Praze coby soud prvního stupně rozhodl v rámci svého již druhého rozhodnutí rozsudku ze dne 15. března 2021 č. j. 76 Cm 204/2009-450, výrokem I. tak, že „Změna žaloby k návrhu žalobců ze dne 6. 9. 2012, aby soud rozhodl tak, že se vyslovuje neplatnost usnesení schváleného pod bodem 2 nazvaného „schválení nákladů za rok 2006, 2007 a 2008“ shromáždění žalovaného konaného dne 6. 11. 2009, se připouští.“ a výrokem II. žalobu zamítl a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze zrušil usnesením ze dne 9. 2. 2022 č. j. 6 Cmo 150/2021-478 rozsudek soud prvního stupně v rozsahu výroku II. a III. a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

2. Městský soud v Praze rozhodl ve věci již třetím rozhodnutím - rozsudkem ze dne 26. února 2024 č. j. 76 Cm 204/2009-530 (v záhlaví označeným) tak, že: „Žaloba, aby soud vyslovil neplatnost usnesení schváleného pod bodem 2 nazvaného „schválení nákladů za rok 2006, 2007 a 2008“ shromáždění žalovaného konaného dne 6. 11. 2009, se zamítá.“ (výrok I.), „Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 74 995 Kč, k rukám zástupce žalovaného [Jméno advokáta B], advokáta, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.“ (výrok II.).

3. V odůvodnění soud prvního stupně (dále též jen „soud“) uvedl, že po provedeném dokazování učinil následující závěr o skutkovém stavu. Žalobci, jsou vyjma žalobkyně i/ [Jméno žalobce H] vlastníky bytových jednotek v domě č.p. [Anonymizováno] č. p. [Anonymizováno] na pozemku [Anonymizováno] v k.ú. [adresa], obci [adresa], zapsané na LV č. [Anonymizováno]. Dne 6. 11. 2009 se konalo na základě řádně doručené pozvánky shromáždění vlastníků jednotek a projednalo všechny body uvedené na pozvánce. Před shromážděním bylo možno nahlédnout do podkladů týkajících se programu společenství. Žalobci hlasovali proti napadeným usnesením, jimiž byly schváleny náklady SVJ za roky 2006-2008. Žalobci vidí v těchto rozhodnutích důležitou záležitost, vzhledem k tomu, že nemají jinou možnost domoci se vynětí neoprávněných nákladů majoritního vlastníka z nákladů SVJ a následného řádného vyúčtování na jednotlivé jednotky s ohledem na zkušenosti s obvodními/okresními soudy, které odkazují na to, že platnost rozhodnutí přijatého shromážděním vlastníků jednotek je možné přezkoumat k návrhu vlastníka jednotky jen podle ustanovení § 11 odst. 3 BytZ.

4. K právnímu posouzení uvedl soud následující. Předně dovodil, že právní poměry vzniklé přede dnem 1. 1. 2014 se řídí dosavadními právními předpisy (oddíl I § 3028 odst. 3 přechodných ustanovení zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), zde zákonem č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů (BytZ). Na procesní stránku se o. s. ř. ve znění účinném do 30. 6. 2010. Dále soud citoval § 11 odst. 3 BytZ s tím, že při rozhodování soudu o neplatnosti usnesení přijatých shromážděním vlastníků je nutné zabývat se tím, zda jsou splněny podmínky pro přezkum takových rozhodnutí ve smyslu ust. § 11 odst. 3 BytZ, který dává možnost obrátit se na soud přehlasovanému vlastníkovi, jde-li o důležitou záležitost, a to jen ve stanovené lhůtě. Důležitou záležitostí ve smyslu § 11 odst. 3 BytZ se rozumí taková skutečnost, která přímo zasahuje buď do samotného právního postavení vlastníků jednotek, nebo do podstaty předmětu jejich vlastnictví z hlediska účelu jeho využití (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3246/2007). Teprve pak může následovat věcný přezkum přijatých rozhodnutí soudem, a to posouzení, zda shromáždění přijalo usnesení platně, tj. v souladu s právními předpisy a stanovami společenství vlastníků. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 4294/2011, uveřejněného pod číslem 57/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že shromáždění vlastníků jednotek se při stanovení výše příspěvku na náklady spojené se správou domu a pozemku nesmí odchýlit od pravidla upraveného § 15 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013, aniž by byla nejprve uzavřena dohoda, jakožto souhlasný projev vůle všech vlastníků jednotek, předvídaná tímto ustanovením. Citované rozhodnutí tedy řešilo otázku, kdy a za jakých podmínek se lze odchýlit od klíče stanovení výše příspěvků na správu domu jednotlivým vlastníkům; otázkou placení a rozúčtování nákladů služeb podle § 9a odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb. (§ 11 odst. 4 zákona č. 72/1994 Sb.) se vůbec nezabývalo [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2018, sp. zn. 26 Cdo 1503/2017 (ústavní stížnost proti němu podaná byla odmítnuta rozhodnutím Ústavního soudu se ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 526/19)]. Je nutné rozlišovat, zda usnesením vlastníků jednotek bylo rozhodnuto o rozúčtování nákladů na služby ve smyslu § 9a odst. 2, či nákladů ve smyslu § 15 odst. 1 BytZ.

5. Ohledně aktivní legitimace neměl soud prvního stupně pochyb o tom, že „ve světle rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 9. 2. 2022, čj. 6Cmo 150/2021-478“ jsou žalobci aktivně legitimováni, neboť jsou členy SVJ a žaloba byla podána v propadné 6měsíční lhůtě a hlasovali proti přijetí napadeného rozhodnutí. Výjimku tvoří žalobkyně [Jméno žalobce H], která v průběhu soudního řízení bytovou jednotku prodala, avšak její právní zájem spočívá v možnosti vymoci zpět částku zaplacenou v případě prokázání chybného rozúčtování od žalovaného SVJ.

6. Předmětem sporu bylo vyslovení neplatnosti přijatého usnesení, kterým byly schváleny náklady SVJ za roky 2006-2008. Soud prvního stupně zůstal stále přesvědčen, že ve světle ustálené rozhodovací praxe náklady SVJ nelze považovat za důležitou záležitost ve smyslu § 11 odst. 3 BytZ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3246/2007 a dále 26 Cdo 2050/2020), neboť náklady vznikly, a shromáždění SVJ nepřísluší je schvalovat, neboť to nespadá do jeho působnosti, když shromáždění tuto rozhodovací činnost ve svých stanovách nemá (čl. VII., bod 3). V tomto případě se nejedná o rozúčtování na správu domu a pozemku, kdy je třeba souhlas všech vlastníků, ale otázkou rozúčtování nákladů služeb SVJ jako celku ve smyslu § 9a odst. 2 BytZ. Výše příspěvků nebyla zmiňována, ani nebyla dle soudu prvního stupně sporována. V rámci názoru vrchního soudu se soud prvního stupně zaměřil na to, zda se nejednalo o extrémní rozúčtování plateb na chod domu, přičemž neshledal žádné extrémy. Vycházel zejména ze znaleckého posudku vypracovaného dne 23. 2. 2011 pod č. [Anonymizováno], znalcem [právnická osoba]., který byl jedním z důkazních prostředků, který soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logickému odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Soud tedy věcnou správnost odborných závěrů přezkoumávat nemůže (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, uveřejněný pod číslem 38/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek téhož soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5247/2015). V souladu s touto ustálenou soudní praxí soud hodnotil, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat. V souzeném případě soud nepochyboval o jeho správnosti a závěrech. Znalec se se zadaným úkolem náležitě vypořádal a své závěry řádně odůvodnil. Znalec uvedl, že způsob rozúčtování nákladů, který byl schválen na shromáždění vlastníků jednotek dne 7. 8. 2009 (z něhož vychází i napadené usnesení), se nejvíce blíží výpočtu znalce, který zvolil jiný postup, ale dobral se stejného výsledku. Výpočet rozúčtování provedený znalcem je přibližně stejný jako ten, který byl schválen na shromáždění vlastníků. Rovněž propočet výše koeficientů k jednotlivým položkám se blíží koeficientům schváleným na schůzi shromáždění. Znalec uzavřel, že rozúčtování nákladů je optimální. Nejde tudíž o extrém, a proto není zásadně dán důležitý důvod pro přezkum usnesení shromáždění (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4567/2016). Do postavení žalobců jako vlastníků bytů přijaté rozhodnutí nezasáhlo.

7. Dále soud prvního stupně konstatoval, že žalobci předkládali soudu k důkazu svoje rozúčtování náklady na jednotku. Tvrdí, že nebylo rozúčtováno na jednotky podle podlahové plochy (tj. dle jejich názoru zákonným způsobem). Soud k tomu namítl, že předmětem sporu nebyla správnost rozúčtování nákladů na jednotky jednotlivých žalobců s tím, že v tomto případě by nebyl věcně příslušný. Žalobci dle soudu také uváděli, že do jejich vyúčtování byla zahrnuta daň z nemovitosti, což však bylo vysvětleno tím, že se jedná o garáže případně o sklepy, které jsou ve spoluvlastnictví a poměrná část daně pak byla přeúčtována jednotlivým spoluvlastníkům v rámci ročního vyúčtování na jednotku v poměru vlastnictví. Jde o praktickou záležitost, nikdo tak nebyl poškozen, a tato položka nemá významný dopad do právního postavení, práv či povinností člena SVJ. Dle soudu „ani spekulace žalobců o tom, že by si většinový vlastník rozúčtoval svoje náklady na jednotlivé menšinové vlastníky se neukázala býti oprávněnou.“ Žalobce [Jméno žalobce D] byl 4 x nahlížet do účetnictví u správcovské firmy, mohl si sporné/nejasné smlouvy či faktury ofotit či poznamenat a následně si je vyžádat a na shromáždění požadovat od zástupců [Anonymizováno] jež byla správcovskou firmou a její zaměstnanci byli přítomni na shromáždění, vysvětlení. V tomto se tvrzení žalobců, že jim nebylo umožněno nahlížet do dokladů SVJ ukázalo jako nepravdivé. Už z pozvánky na shromáždění je zřejmé, že „všechny podklady týkající se programu společenství jsou k nahlédnutí vlastníkům jednotek ve dnech 3. 11. 2009 a 5. 11. 2009, a to vždy od 10:00 hodin do 13:00 hodin. …“. Kdokoli ze žalobců se mohl (znovu) dostavit a nahlížet. To však neučinili. Znalecký posudek se nezmiňuje o žádném takovém rozúčtování nákladů většinového vlastníka na menšinové. Dále soud uvedl, že „Bazírování na předložení faktur a smluv za roky 2006 až 2008 při soudním zadání znaleckého posudku považuje soud za nadbytečné, navíc se stalo nemožným z důvodu jejich skartace. Takové dokazování již není možné.“ Závěrem soud podotknul, že napadené usnesení přijaté shromážděním nepředstavuje významný dopad do právního postavení, práv či povinností společenství nebo jeho členů a nelze tak vyslovit jeho neplatnost, tedy ani žalobkyně [Jméno žalobce H] nemůže mít právní zájem na rozhodnutí ve věci. Na základě uvedeného, kdy měl soud za to, že v souladu se znaleckým posudkem nešlo o extrémní navýšení čehokoli (ani příspěvků, ani nákladů) a rovněž nebylo prokázáno, že by si většinový vlastník rozúčtoval svoje náklady na jednotlivé menšinové vlastníky, nejedná se o důležitou záležitost, a proto žalobu zamítl.

8. Proti rozsudku soudu prvního stupně ohledně všech jeho výroků podali všichni žalobci prostřednictvím svého zástupce - advokáta, včasná odvolání shodného obsahu. V odvolání rekapitulovali, že soud prvního stupně uzavřel, že „ve věci nejde o tzv. důležitou záležitost ve smyslu § 11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů. Dospěl k závěru, že provedeným rozúčtováním nákladů nedošlo k extrémnímu navýšení „čehokoliv“ a že ani nebylo prokázáno, že by většinový vlastník přenesl na menšinové vlastníky některé své náklady.“ Tyto závěry jsou dle odvolatelů chybné. Žalobci prokázali a na konkrétních výpočtech ukázali, že uplatněný způsob rozúčtování nákladů na správu společných částí domu (skutečně jde o náklady podle § 15 odst. 1 BytZ, nikoliv o náklady podle § 9a odst. 2 BytZ, jak o tom na jednom místě odůvodnění uvažuje soud prvního stupně) přinesl zvýšení celkových nákladů menšinových vlastníků o 30 až 45 % oproti tomu, kolik by zaplatili, kdyby bylo vyúčtování provedeno podle zákona (tedy podle poměru ploch jednotek). To je nesporně zásadní zvýšení, které samo o sobě odůvodňuje závěr o tom, že ve věci jde o tzv. důležitou otázku podle § 11 odst. 3 BytZ. Odvolatelé dále považovali za nutné připomenout, že usnesení, které je předmětem řízení, je provedením způsobu rozúčtování, který byl v jiném řízení pravomocně prohlášen za neplatný pro rozpor se zákonem (rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 Cmo 223/2021) s tím, že rozpor se zákonem byl shledán v tom, že způsob rozúčtování neodpovídá poměru ploch jednotek, jak to předpokládá zákon. Nyní projednávané rozúčtování je založeno na stejném principu. Vedle toho žalobci tvrdili, že většinový vlastník rozúčtováním přenesl na menšinové vlastníky část svých nákladů. K tomu žalobci navrhli důkazy již v žalobě v roce 2009. Odvolací soud ve svém posledním rozhodnutí dal jasně najevo, že se touto otázkou má soud prvního stupně zabývat. Soud prvního stupně tedy vyzval žalovaného, aby předložil prvotní doklady (smlouvy, faktury atd.) zahrnuté do vyúčtování, žalovaný to však neudělal s odůvodněním, že je již zničil. Soud prvního stupně se s tím spokojil a uzavřel, že přenášení nákladů většinového vlastníka na vlastníky menšinové nebylo prokázáno. Svůj závěr podpořil odkazem na v řízení provedený důkaz znaleckým posudkem. Tento posudek se ovšem otázkou, zda ve vyúčtování jsou zahrnuty skutečně jen takové náklady, které v něm zahrnuty být mají, vůbec nezabýval, nebylo to úkolem znalce. Znalec zkoumal, zda náklady, které jsou ve vyúčtování zahrnuty, byly spravedlivě rozúčtovány. To je zcela jiná otázka. Stejně tak auditor neposuzoval oprávněnost nákladů zahrnutých do účetnictví žalovaného, v jeho zprávě je to přímo uvedeno. Nemluvě o tom, že auditor se zabýval pouze rokem 2008, nikoliv roky předcházejícími. Soud prvního stupně tedy byl v situaci, kdy ke splnění pokynu odvolacího soudu měl provést důkazy listinami, které byly k důkazu navrženy již před téměř 15 lety, avšak žalovaný je zničil, ačkoliv je jako jediný měl k dispozici a o tom, že jsou navrženy k důkazu, věděl. Za tohoto stavu soud prvního stupně neměl uzavřít, že se tvrzení žalobců, které mělo být těmito listinami prokázáno, nepodařilo prokázat, ale měl obrátit důkazní břemeno a uložit žalovanému, aby prokázal, že do vyúčtování zahrnul skutečně jen náklady, které byly náklady na správu společných částí domu a pozemku, a nikoliv i náklady většinového vlastníka. Argumentace soudu prvního stupně tím, že žalobci měli možnost se s podklady seznámit a vznášet proti nim námitky, je rovněž lichá. Především platí, že žalobci neměli možnost nahlížet do všech relevantních podkladů a že neměli možnost si z nich pořídit kopie. I kdyby však možnost nahlížet do všech podkladů měli, na věci by to nic nemohlo změnit Žalobci již v roce 2009 v žalobě uvedli, že ve vyúčtování jsou zahrnuty i náklady většinového vlastníka. Uváděli konkrétní příklady těchto nákladů a navrhovali k tomu důkazy. Vycházeli tehdy právě z těch (neúplných) podkladů, které jim žalovaný zpřístupnil. Je to tedy tak, že žalobci obsah vyúčtování napadli, a to žalobou.

9. Odvolatelé navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

10. K odvolání se vyjádřil žalovaný podáním ze dne 9. 5. 2024 s tím, že se ztotožňuje se skutkovými zjištěními a právním hodnocením soudu prvního stupně. Na odvolací argumentaci žalobce reagoval následovně: 1) Soud svoje závěry, že ve věci nejde o tzv. důležitou záležitost ve smyslu § 11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů řádně odůvodnil. Uvedené námitky žalobce nemají žádnou oporu v důkazech, které žalobce předložil během dosavadního řízení. Námitka žalobce, že „přinesl zvýšení celkových nákladů menšinových vlastníků o 30 až 45 %“ nemá žádnou oporu v důkazech, které žalobce předložil. 2) Uvedená argumentace žalobce že většinový vlastník rozúčtováním přenesl na menšinové vlastníky část svých nákladů, že auditorem nebylo posuzováno účetnictví před rokem 2009 apod. nemá žádnou oporu v provedených důkazech, a uvedenou argumentaci žalobce mimo jiné zcela vyvrací svědecká výpověď auditora jak vyplývá z výslechu svědka Ing, Vít Dobiáše, CSc., jak vyplývá z Protokolu z jednání ze dne 16. 10. 2012, ze kterého žalovaný cituje relevantní pasáže: „Svědek vypovídá, že když dělal kontrolu nebo audit účetnictví za rok 2009, tak mu bylo dáno k dispozici i veškeré účetnictví za předcházející léta od vzniku Společenství vlastníků jednotek. Protože audit se dělal poprvé za rok 2009 a nebylo tedy nač navázat, musel si. auditor zkontrolovat i účetnictví za předcházející léta. Po ukončení auditu za rok 2009 můj výrok zněl, že účetnictví odráží věrný obraz hospodaření a účetnictví a jeho závazky a pohledávky. Co se týče předcházejících let udělal jsem nějaká doporučení na strukturu analytických účtů, které by měly vést k větší přehlednosti, ale to je asi tak všechno. Na dotaz právního zástupce žalobců, jestli předmětem zkoumání byla i oprávněnost dokladů, které byly vystaveny na Společenství jednotek, resp. oprávněnost nákladů, které byly vedeny? Svědek vypovídá, že měl k dispozici prvotní doklady, které dokumentovaly všechny vynaložené prostředky, soubor byl úplný a svědek neshledal žádné nesrovnalosti. Na dotaz právního zástupce, jestli měl svědek k dispozici prvotní doklady, odpovídá, že ano a zkoumal pohledávky a závazky, které má Společenství právě k 1. 1. 2009. Na dotaz právního zástupce žalobce, zda měl k dispozici svědek i smlouvy a objednávky. Svědek odpovídá, že ano. Na dotaz právního zástupce žalované, v jakém stavu bylo účetnictví. Odpovídá svědek, že bylo vedeno kontinuálně, v pořádku a na základě stejných metod a postupů.“ 3) Auditor ve své svědecké výpovědi jednoznačně potvrdil, že všechny náklady zahrnuté do účetnictví SVJ prověřil, že v době prověřování měl k dispozici všechny prvotní doklady včetně smluv, objednávek apod. a že se jednalo o náklady týkající se SVJ. 4) Žalovaný v průběhu sporu prokázal prostřednictví evidence členů s jejich podpisy, že všichni členové SVJ měli možnost se v několika termínech před schůzí SVJ s kompletní dokumentací seznámit, a rovněž prokázal, kdo se jmenovitě s dokumentací seznámil, a že v případě jakýchkoli dotazů popř, požadavků na doplňující dokumentaci žalovaný členům SVJ obratem vyhověl.

11. Žalovaný navrhl, aby Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 76 Cm 204/2009-530 ze dne 26. 2. 2024 potvrdil a žalovanému přiznal náklady odvolacího řízení.

12. Vrchní soud v Praze jako odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

13. Předně odvolací soud konstatuje, že danou věc jest nutno posuzovat na základě ust. § 3028 odst. 3 o. z. podle zák.č. 72/1994 Sb. /dále i jen „byt.zák.“/ ve znění rozhodném ke dni konání shromáždění - 6. 11. 2009, jakož i dalších hmotněprávních předpisů účinných k tomuto dni, a dále pak dle občanského soudního řádu (zák.č. 99/1963 Sb.) ve znění účinném ke dni zahájení předmětného řízení - 21. 12. 2009.

14. Podle § 11 odst. 3 věta druhá byt.zák. „jde-li o důležitou záležitost, může přehlasovaný vlastník jednotky požádat soud, aby o ní rozhodl. Právo je nutno uplatnit u soudu do 6 měsíců ode dne přijetí rozhodnutí, jinak právo zanikne.“. V daném případě byl tento důvod ohledně napadeného usnesení shromáždění konaného dne 6. 11. 2009 dán, protože se jednalo o rozhodnutí o „schválení nákladů za rok 2006, 2007 a 2008“ - v pojetí SVJ (dodává odvolací soud), tedy celkových částek, jež následně byly coby platby pro SVJ požadovány na jeho členech, resp. pro členy z titulu rozhodnutí shromáždění závazné. Navíc, ve smyslu níže uvedené judikatury, nešlo o marginální částky, ale o zásadní a podstatné finanční sumy - náklady statisíce až miliony pro jednotlivé roky, pro jednotlivé členy tedy tisíce až desetitisíce Kč. Jde tak o důležitou záležitost ve smyslu § 11 odst. 3 byt.zák. Potud se závěry soudu prvního stupně nelze souhlasit. Podle rozsudku NS sp. zn. 29 Cdo 3024/2012: „Nejvyšší soud v R 95/2012 vysvětlil, že o důležitou záležitost ve smyslu § 11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů jde tehdy, má-li napadené usnesení významný dopad do právního postavení, práv či povinností společenství a/nebo jeho členů - vlastníků jednotek. Jakkoliv je přitom význam (důležitost) napadeného usnesení obvykle nutno posuzovat s ohledem na poměry konkrétní věci, v určitých případech bude plynout z povahy věci.“ 15. Podle § 9a byt.zák. platí, že „Společenství je oprávněno činit právní úkony, především uzavírat smlouvy ve věcech předmětu své činnosti podle tohoto zákona, zejména k a) zajištění dodávky služeb spojených s užíváním jednotek, b) pojištění domu, c) nájmu v případech nájmu společných částí domu a dále k nájmu jednotek ve spoluvlastnictví všech vlastníků jednotek. Společenství je oprávněno rozhodovat o rozúčtování cen služeb na jednotlivé vlastníky jednotek, není-li rozúčtování cen služeb stanoveno zvláštním právním předpisem nebo rozhodnutím cenového orgánu. Společenství je oprávněno vlastním jménem vymáhat plnění povinností uložených vlastníkům jednotek k tomu příslušným orgánem společenství podle tohoto zákona.“. Podle § 15 byt.zák.: „vlastníci jednotek jsou povinni přispívat na náklady spojené se správou domu a pozemku. Pokud dohoda neurčuje jinak, nesou náklady poměrně podle velikosti spoluvlastnického podílu (§ 8 odst. 2). K účelu uvedenému v odstavci 1 skládají vlastníci jednotek předem určené finanční prostředky jako zálohu. Výši záloh si určí vlastníci jednotek usnesením shromáždění dopředu tak, aby byly kryty předpokládané náklady, které bude nutné vynaložit v následujících měsících i v dalších letech. Výši částky a den její splatnosti sděluje vlastníkům jednotek výbor nebo pověřený vlastník. Není-li výbor nebo pověřený vlastník zvolen, rozhoduje se o výši částek podle odstavce 1 nadpoloviční většinou všech vlastníků jednotek v domě. Ustanovení § 11 odst. 6 platí obdobně“.

16. Judikatura k ust. § 15 byt.zák. dospívá k následujícím závěrům, s nimiž se odvolací soud plně ztotožňuje. Podle usnesení NS sp. zn. 26 Cdo 1503/2017: „V R 57/2014 velký senát Nejvyššího soudu zdůraznil, že je třeba rozlišovat mezi rozhodnutím shromáždění vlastníků jednotek jakožto nejvyššího orgánu společenství, jež může být přijato pouhou (zákonem určenou) většinou hlasů (tedy i přes nesouhlas části vlastníků jednotek), a dohodou vlastníků jednotek, která jakožto vícestranný právní úkon vyžaduje ke svému uzavření souhlasný projev vůle všech vlastníků jednotek (§ 43a a násl. obč. zák.). Shromáždění vlastníků jednotek se při stanovení výše příspěvku na náklady spojené se správou domu a pozemku nesmí odchýlit od pravidla upraveného § 15 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., aniž by byla nejprve uzavřena dohoda jakožto souhlasný projev vůle všech vlastníků jednotek; nepůjde o rozhodnutí shromáždění vlastníků a pro posuzování její platnosti se proto neuplatní ustanovení § 11 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb. Jestliže shromáždění vlastníků jednotek žalovaného přijalo napadené usnesení, jímž se odchýlilo od pravidla určeného ustanovením § 15 odst. 1 větou druhou zákona č. 72/1994 Sb., aniž by zde byla odpovídající dohoda všech vlastníků, odporuje napadené usnesení (v rozsahu určujícím podíl vlastníků jednotek na příspěvcích na správu domu a pozemku) tomuto ustanovení.“ Podle usnesení NS sp. zn. 29 Cdo 826/2011: „Vlastníci jednotek se na nákladech spojených se správou domu a pozemku podílejí poměrně podle velikosti svých spoluvlastnických podílů, tj. podle poměru velikosti podlahové plochy jednotek k celkové ploše všech jednotek v domě. Jiný poměr může být určen pouze dohodou všech vlastníků jednotek podle § 15 odst. 1 věty druhé zákona o vlastnictví bytů, jež nemůže být nahrazena rozhodnutím orgánu společenství shromáždění vlastníků jednotek.“ 17. Odvolací soud zopakoval důkaz - zápis ze shromáždění SVJ ze dne 6. listopadu 2009 (bod 2). Z uvedeného důkazu zjistil, že pod bodem 2 programu bylo schválen usnesení nazvané „schválení nákladů za rok 2006, 2007 a 2008. Konkrétní „náklady“ ve vztahu k jednotlivým budovám resp. celkům označeným jako „administrativa, garáže, [Anonymizováno], [Anonymizováno]., obchody, [Anonymizováno], [Anonymizováno]“ byly uvedeny v jednotlivých výších korun v členění - z nemovitosti: „elektřina vč. [Anonymizováno]“, „materiál“, „odvoz odpadu“, „obchodní správa“, „ostraha“, „plyn (započítáno v teple)“, „Properte management“, „pojištění“, stočné - srážková voda“, „vodné a stočné“, „teplo“, „technická správa“, teplá voda daň“, „úklid spol.prostor““, vnější areál“, „servis výtahů“, „ostatní**“, „údržba zeleně“. Následuje přehled součtů jednotlivých sloupců. Podle dovolacího soudu z důkazu vyplývá, že některé položky tam uvedené jsou - fakticky i právně, platbami dle § 9a byt. zák., tedy platbami spojenými s užíváním bytů a nebytových prostor. Tyto platby lze obecně dělit na platby spojené přímo s jednotkou a placené přímo vlastníkem jednotky (případně jejím nájemníkem) - v tabulkách správně uvedeny nejsou, a dále na platby rozúčtovávané společenstvím - TUV, teplo, platby za odvoz odpadu, dodávky pitné vody, kontrolu a čištění komínů, STA atd. Tyto platby jsou zřejmě v „nákladech“ zčásti uvedeny, tedy v „tabulkách“ jsou, ovšem jen částečně uvedeny platby dle § 9a byt.zák. Platbami vlastníka jednotky jsou obecně dále platby spojené se společnými částmi domu (rozúčtovávání společenstvím), těmi jsou osvětlení společných prostor, úklid společných prostor, náklady spojené s užíváním a údržbou výtahů. Tyto platby jsou zahrnuty v příspěvcích na náklady spojené se správou domu (viz § 15 byt.zák.). Dále jsou příspěvky na správu domu podle § 15 byt.zák. příspěvky na opravy společných částí domu, údržbu společných částí domu, pojištění domu, právní a účetní služby, odměny orgánům SVj atd. (ohledně kategorizace těchto plateb lze odkázat na publikaci: Společenství vlastníků jednotek podle zákona o vlastnictví bytů z pohledu právního, daňového, účetního a katastru nemovitostí, J.Holejšovský, M.Neplechová a K.Olivová. vydala - Eva Rozkotová IFEC 2004 s. 151 - 152.).

18. V daném případě je z výše jmenovaných tabulek - přehledů na roky 2006, 2007 a 2008 zcela zřejmé, že na shromáždění SVJ konaném dne 6. 11. 2009 bylo zčásti rozhodováno i o platbách představujících náklady spojené se správou domu a pozemku ve smyslu § 15 byt.zák. - např. servis výtahů, úklid spol. prostor, pojištění, properte management, ohledně části nákladů není zřejmé, zda se jedná o platby dle § 9a byt.zák. či dle § 15 byt.zák. - viz např. „teplá voda daň, ostatní**“. Lze tak uzavřít, že přinejmenším podstatná část shora uvedených plateb byla „náklady spojenými se správou domu a pozemku“ ve smyslu § 15 byt.zák. Ohledně těch ovšem platí, že „pokud dohoda neurčuje jinak, nesou náklady poměrně podle velikosti spoluvlastnického podílu“ vlastníci jednotek viz § 15 odst. 1 byt.zák. i shora uvedená judikatura. Podle shora citované judikatury musí být takováto dohoda souhlasným projevem vůle všech vlastníků jednotek. Je tedy třeba dát za pravdu žalobcům. V daném případě nebyl dán k „přepočítání a přerozdělení položek nákladů“ - jak se praví v zápisu z předmětného shromáždění, resp. v samotném přijatém usnesení, souhlas všech vlastníků jednotek když mezi účastníky není sporu, že pro hlasovalo jen 86,241% hlasů přítomných vlastníků jednotek. Ohledně takovéto změny nákladů „odlišným klíčem“, než podle velikosti spoluvlastnického podílu (viz § 15 odst. 1 a § 8 odst. 2 byt.zák.) je nutný souhlas 100% všech společníků resp. jejich dohoda. Ta však v daném případě dána nebyla, a to ani ohledně jednoho ze tří přijatých usnesení pod bodem 2) programu jednání předmětného shromáždění. To je zcela zásadní. Navíc se usnesení týkala přijetí „přepočítání a přerozdělení“ všech nákladů souborně, tedy neoddělitelně od sebe - nebylo rozhodováno o jednotlivých nákladech separátně, kdy by bylo případně možné „vyčlenit“ náklady nejsoucí těmi dle § 15 byt. zák.

19. Další zásadní skutečností je časová následnost rozhodování o nákladech. Podle § 15 odst. 2 byt.zák. „Výši záloh si určí vlastníci jednotek usnesením shromáždění dopředu tak, aby byly kryty předpokládané náklady, které bude nutné vynaložit v následujících měsících i v dalších letech.“ V daném případě však bylo rozhodováno (také) o nákladech dle § 15 byt.zák. až následně. Nebylo ovšem rozhodováno o výši záloh, leč zřejmě o výši celkových plateb za předmětné roky na základě „revize“, k níž byl dán impulz energetickým auditem. To ovšem není přijatelné. Podle zápisu ze shromáždění „správce objektu provedl opravu ve výpočtových vzorcích určených pro stanovení jednotlivých nákladových položek; jednotlivé nákladové položky jsou uvedeny ve Vyúčtování nákladů v jednotce za roky 2006-2008, které bylo zasláno v příloze pozvánky na tuto schůzi každému vlastníkovi“. Takovýto postup je v rozporu s výše uvedenými ustanoveními zákona. Nelze dodatečně, ex post a tudíž retroaktivně, nikoli dohodou všech vlastníků jednotek, měnit pravidla pro přispívání jednotlivých vlastníků na náklady spojené se správou domu a pozemku. Právě to však bylo učiněno předmětným rozhodnutím shromáždění, když bylo až následně - v roce 2009, rozhodnuto na shromáždění de facto i de iure o změně pravidel pro přispívání na náklady spojené se správou domu a pozemku (§ 15 byt.zák.) a to změně pravidel, podle nichž však již tyto náklady měly být počítány, spočítány, rozúčtovány a případně i vymáhány za roky 2006, 2007 a 2008. Takový postup je chybný a jsoucí v rozporu se zákonem. Jinak řečeno, na náklady za roky 2006 - 2008 měly být uplatněny vzorce dle § 15 odst. 1 byt.zák. - poměrně podle velikosti spoluvlastnického podílu, případně vzorce dané dohodami všech spoluvlastníků. Uplatnivší se vzorce musí předcházet rozhodná období. Těmito vzorci se určí výše záloh pro jednotlivé vlastníky, jen o tomto rozhoduje shromáždění vlastníků jednotek (viz § 15 odst. 2 byt.zák.). Nelze však ex post měnit jednou přijaté a uplatněné vzorce (ať již jejich podkladem byl zákon nebo dohoda vlastníků jednotek) a použít je tak retroaktivně. Výjimkou by mohla být dohoda všech vlastníků jednotek na takovém postupu, k čemuž však v daném případě nedošlo. Tím byla podstatným způsobem porušena práva žalobců.

20. Ze stanov SVJ (čl. 7 stanov) zjistil odvolací soud to, že do působnosti shromáždění náleží rozhodování o výši příspěvků na správu domu a pozemku, výši záloh na úhradu za služby a způsob rozúčtování cen služeb na jednotlivé členy. To nic nemění na výše uvedeném - ohledně příspěvků na správu domu a pozemku je to s tím zcela v souladu, soulad je dán i s ust. § 15 odst. 1 byt.zák. Z dalších odvolacích soudem provedených důkazů nezjistil odvolací soud pro danou věc, vzhledem ke svým právním závěrům, podstatné skutečnosti.

21. Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud podle § 220 odst. 1 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě zcela vyhověl.

22. Ohledně náhrady účelně vynaložených nákladů řízení před soudy obou stupňů, v souladu se zásadou úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř.) platí, že jejich náhrada náleží úspěšným žalobcům. Žalovaný je tudíž povinen zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku ve výši 455 056,80 Kč, jež sestává z odměny advokáta za 20 úkonů právní služby (přičemž odměna za jeden úkon právní služby činí dle ustanovení § 7 ve spojení s § 9 odst. 3, písm. a) vyhl.č. 177/1996 Sb. /dále jen „vyhláška“/ ve znění do 31. 12. 2012 částku 2 100 Kč a od 1. 1. 2013 částku 3 100 Kč dle ustanovení § 7 ve spojení s § 9 odst. 4, písm. c) vyhlášky, jež je třeba dle § 12 odst. 4 vyhlášky snížit u každého ze společně zastupovaných žalobců o 20% na částku 1 680 Kč ve znění do 31. 12. 2012 a na částku 2 480 Kč ve znění od 1. 1. 2013 a dále je třeba tuto odměnu snížit o jednu polovinu u odvolání jen proti rozhodnutím procesní povahy v souladu s § 11 odst. 2 písm. c) vyhlášky) a dále sestává z náhrady hotových výdajů á 300 Kč v celkové výši 6 000 Kč (náhrada hotových výdajů činí za jeden úkon právní služby dle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky 300 Kč), celkem se jedná o částku ve výši 376 080 Kč. K tomu je třeba přičíst ještě náhradu za daň z přidané hodnoty 21% ve výši 78 976,80 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), celkem se jedná o částku ve výši 455 056,80 Kč, jež je žalovaný povinen zaplatit rovným dílem žalobcům k rukám jejich advokáta coby zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal náhradu nákladů řízení jen ohledně těchto účelně uplatňovaných úkonů právní služby: 1) příprava a převzetí zastoupení z 10. 11. 2009, 2) podání žaloby z 1. 12. 2009 doručené soudu dne 21. 12. 2009, 3) odvolání proti usnesení jen procesní povahy o přerušení řízení ze dne 23. 6. 2010 s odměnou krácenou o jednu polovinu dle § 11 odst. písm. c) vyhlášky, 4) jednání před soudem prvního stupně dne 13. 9. 2011, 5) jednání před soudem prvního stupně dne 10. 1. 2012 v trvání 2 hodin, 6) jednání před soudem prvního stupně dne 10. 1. 2012 dle § 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky přesahující 2 hodiny 7) jednání před soudem prvního stupně dne 6. 9. 2012, 8) jednání před soudem prvního stupně dne 16. 10. 2012, 9) jednání před soudem prvního stupně dne 8. 1. 2013, 10) odvolání proti rozsudku z 8. 1. 2013 jen ohledně výroků netýkajících se věci samé s odměnou krácenou o jednu polovinu dle § 11 odst. písm. c) vyhlášky, 11) jednání před soudem prvního stupně dne 23. 11. 2017, 12) jednání před soudem prvního stupně dne 7. 12. 2020, 13) vyjádření žalobců z 5. 2. 2021, 14) jednání před soudem prvního stupně dne 8. 3. 2021, 15) odvolání proti rozsudku z 15. 3. 2021, 16) jednání před soudem prvního stupně dne 15. 12. 2022, 17) jednání před soudem prvního stupně dne 14. 12. 2023, 18) jednání před soudem prvního stupně dne 5. 2. 2024, 19) odvolání proti rozsudku vyhotovenému dne 26. 2. 2024, 20) jednání před odvolacím soudem dne 24. 9. 2024.

23. Odvolací soud nepřiznal odměnu za 23 úkonů právní služby, jak byla vyčíslena a požadována náhrada nákladů řízení právním zástupcem žalobců v podání ze dne 26. září 2024, neboť se nejednalo ohledně všech těchto úkonů právní služby o účelně vynaložené náklady ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. To platí jednak o dvou účtovaných doplněních žaloby, když tyto úkony byly učiněny v důsledku pochybení samotných žalobců, kdy je musel soud prvního stupně vyzývat k odstranění vad žaloby a náprava takového pochybení nemůže jít k tíži nikoho dalšího, byť neúspěšného účastníka řízení, a dále to platí o vyúčtovaném „podání ve věci samé“ ze dne 10. 9. 2012, v němž žalobci opakují své návrhy na provedení důkazů, jež navrhli již v žalobě, jak sami uvedli. Také odvolací soud nemohl přiznat odměnu za vyúčtovaný úkon právní služby - jednání soudu dne 26. 2. 2024, když dle obsahu spisu se žádné takové soudní jednání v dané věci nekonalo. Dne 5. 2. 2023 se konalo poslední jednání před soudem prvního stupně, na němž došlo k vyhlášení rozsudku - viz č. l. 525 (byť je v protokolu z jednání uvedeno nesprávné datum 14. 12. 2023 - viz č.l. 524, avšak na č.l. 512 je též založen protokol z jednání se správným datem jeho konání dne 14. 12. 2023, takže je zřejmé, že ve druhém protokolu z jednání s týmž datem má být správné datum 5. 2. 2023 - což vyplývá především z č.l. 514, na němž je zaznamenáno přijaté usnesení o odročení jednání právě na datum 5. 2. 2024). Dne 26. 2. 2024 došlo evidentně jen k písemnému vyhotovení rozsudku. Také odvolací soud nemohl přiznat vyúčtovanou odměnu za úkon právní služby v plné výši u úkonu, u něhož náleží odměna jen ve výši poloviční dle § 11 odst. 2 písm. c) vyhlášky - odvolání do rozsudku z 8. 1. 2013 jen ohledně výroku týkajícího se nikoliv věci samé, tedy výroku jen procesní povahy (doplacení soudního poplatku).

Poučení