9 Cmo 169/2023 - 774

Rubrum

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Holejšovského, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Švantnera a JUDr. Ing. Dušana Hrabánka ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], IČO [IČO žalovaného] sídlem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení vypořádacího podílu ve výši 9 665 524 Kč s přísl., o odvolání obou účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2023, č. j. 79 Cm 68/2020-651 takto:

Výrok

I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2023, č. j. 79 Cm 68/2020-651, se a. ve výroku II. mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci další 2 831 186 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně z téže částky od 23. 2. 2020 do zaplacení; ve zbytku, tj. ohledně zamítnutí žaloby o zaplacení dalších 4 525 922 Kč s příslušenstvím, se potvrzuje, b. ve výroku III. mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, c. ve výroku IV. mění tak, že žalobce je povinen zaplatit České republice - Krajskému soudu v Praze na nákladech řízení částku 1 868,38 Kč, d. ve výroku V. mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit České republice - Krajskému soudu v Praze na nákladech řízení částku 2 123,89 Kč.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 26 508,10 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám [Jméno advokáta B], advokáta.

Odůvodnění

Předchozí průběh řízení 1. Žalobou doručenou Okresnímu soudu v Kladně dne 30. 3. 2020 domáhal se žalobce, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit mu částku 9 665 524 Kč s příslušenstvím jako vypořádací podíl, který mu náleží poté, co mu ke dni 23. 2. 2018 zaniklo členství v žalovaném družstvu bez právního nástupce. Žalovaný byl podle stanov povinen vyplatit žalobci vypořádací podíl v penězích do dvou let od ukončení členství. Ohledně výše vypořádacího podílu odkazují stanovy na zákonný režim. Žalovaný žalobci dopisem z 11. 11. 2019 sdělil, že jeho vypořádací podíl určil podle znaleckého posudku [tituly před jménem] ve výši 3 554 444 Kč (dále jen „druhý posudek [tituly před jménem]“). Takový vypořádací podíl považuje žalobce za nepoctivý, neboť stejná znalkyně posudkem určila obvyklou hodnotu jmění žalovaného k 30. 6. 2017 částkou 43 494 858 Kč (dále jen „první posudek [tituly před jménem]“). Žalobce měl na základním kapitálu žalovaného podíl 22,2 %, čemuž odpovídá vypořádací podíl ve výši 9 665 524 Kč, tj. žalované částce.

2. Usnesením ze dne 25. 5. 2020, č. j. Ncp 354/2020-106, rozhodl Vrchní soud v Praze, že k projednání a rozhodnutí věci jsou věcně příslušné krajské soudy, a věc postoupil k dalšímu řízení Krajskému soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“).

3. Žalovaný ve svém vyjádření popsal, že žalovaný je rodinným podnikem, který podniká už od roku 1990 v oboru vázacích prostředků (lan apod.) a chladicí techniky. Členové družstva byli vždy členy rodiny [Anonymizováno], žalobce byl od 1. 9. 1992 do 23. 2. 2018 členem a zaměstnancem družstva a od 2. 4. 2009 do 1. 3. 2017 předsedou představenstva. Od 1. 3. 2017 do 23. 2. 2018 byl místopředsedou představenstva žalovaného, přičemž měl zároveň v družstvu vždy na starosti řízení střediska 01, které se zabývalo lany. V posledních několika letech začaly uvedenému středisku klesat obraty a středisko vykazovalo ztrátu. Žalobce začal podnikat v konkurenční společnosti [Anonymizováno]., do které lákal stálé zákazníky žalovaného a pod cenou vyváděl skladové zásoby. Žalovaný proto ukončil se žalobcem pracovní poměr, což vedlo i k zániku jeho členství v žalovaném a funkce v představenstvu žalovaného. Žalovaný podal proti žalobci i několik trestních oznámení. Po žalobcově odchodu se obrat střediska 01 opět zvýšil.

4. Žalovaný souhlasil s tím, že podle stanov družstva měl být vypořádací podíl určen zákonným postupem, tj. z vlastního kapitálu družstva podle účetní závěrky sestavené k poslednímu dni účetního období, ve kterém členství zaniklo, případně k poslednímu dni předcházejícího účetního období, pokud by takto určený vypořádací podíl by vyšší. Podle uvedených zákonných pravidel byl vypořádací podíl určen druhým posudkem [tituly před jménem]. Na vyšší vypořádací podíl by měl žalobce nárok jen tehdy, pokud by takto určený vypořádací podíl byl v hrubém nepoměru k vypořádacímu podílu určenému z reálné hodnoty majetku družstva při odečtení dluhů. Při řešení otázky hrubého nepoměru nelze vyjít z prvního posudku [tituly před jménem], neboť ten byl zpracován k datu o více než půlrok dřívějšímu, než je datum ukončení členství žalobce. Právě v uvedeném období potom žalobce vyváděl z majetku žalovaného skladové zásoby pod cenou a odlákával zákazníky, čímž reálná hodnota majetku žalovaného klesala.

5. Žalovaný navíc namítl, že nárok žalobce na výplatu vypořádacího podílu zanikl započtením. Žalovaný konkrétně započetl a. nárok na náhradu škody, kterou žalobce způsobil žalovanému tím, že pod prodejní cenu prodával zboží žalovaného společnosti [právnická osoba], přičemž v některých případech bylo zboží prodáno dále společnosti [Anonymizováno]o., kterou vedl žalobce, případně jeho dcera [Anonymizováno]. Škoda ve výši rozdílu mezi obvyklou a v uvedených případech účtovanou cenou činila celkem 113 249 Kč, b. nárok na náhradu škody, kterou žalobce způsobil žalovanému tím, že pod prodejní cenu prodával zboží žalovaného společnosti [právnická osoba]. Škoda ve výši rozdílu mezi obvyklou a v uvedených případech účtovanou cenou činila celkem 524 984 Kč, c. nárok na náhradu škody, kterou žalobce způsobil žalovanému tím, že pod prodejní cenu prodával zboží žalovaného společnosti [právnická osoba] Škoda ve výši rozdílu mezi obvyklou a v uvedených případech účtovanou cenou činila celkem 45 165 Kč, d. nárok na náhradu škody ve výši 4 600 Kč, která žalovanému vznikla v podobě nákladů na opravu vrat v areálu družstva v [Anonymizováno], s nimiž žalobce dne 24. 2. 2018 v 19:39 nevhodně manipuloval a tím je poškodil, e. nárok na náhradu škody ve výši 69 600 Kč, představovaný pořizovací cenou věcí, které si žalobce na náklady družstva pořídil, užíval je a nevrátil. Jedná se o mobilní telefon Apple iphone 7 s příslušenstvím, tablet Lenovo Yoga, notebook Lenovo IdeaPad a televizi Sony Bravia s klávesnicí, f. nárok na náhradu za bezdůvodné obohacení ve výši 120 000 Kč, které žalobci vzniklo tím, že v období od 3. 4. 2018 do 3. 12. 2018 užíval bez právního důvodu část administrativní budovy v areálu družstva v [Anonymizováno], kterou si předtím nechal na náklady žalovaného přestavět pro účely bydlení (dále jen „byt“) a kterou ani na výzvu doručenou mu 2. 3. 2018 nevyklidil. Náhradu za bezdůvodné obohacení vyčíslil žalovaný ve výši obvyklého nájemného 15 000 Kč měsíčně podle vyjádření realitní kanceláře, g. nárok na náhradu škody ve výši 22 900 Kč, představovanou náklady na stěhování nevyklizených věcí žalobce z uvedeného bytu dne 17. a 20. 12. 2018 objednanou stěhovací službou, h. nárok na náhradu škody ve výši 92 580 Kč, představovanou technickou dokumentací na výrobu jednoúčelového stroje na oplétání nekonečných lan (grommet), kterou si žalobce nechal na náklady družstva zhotovit od společnosti [právnická osoba]. Dokumentaci však žalovaný nepoptával ani nevyžadoval a ani v současnosti takový stroj neužívá, i. nárok na náhradu škody ve výši 69 698 Kč, kterou měl žalovaný způsobit opožděnou či nesprávnou dodávkou zboží objednaného společností [Anonymizováno] se sídlem v Dánsku. V důsledku uvedených chyb musel žalovaný zboží odebrat zpět a vinou jeho specifických vlastností se jej nepovedlo prodat jinému zákazníkovi, j. nárok na náhradu škody ve výši 199 620 Kč, kterou měl žalobce způsobit tím, že nevymáhal pohledávky žalovaného za společností [Anonymizováno] se sídlem v Istanbulu (dále jen „turecký odběratel“), a zavinil tak jejich promlčení, k. nárok na vrácení částky 140 000 Kč, kterou si žalobce vyplatil dne 20. 12. 2013 jako půjčku a nikdy ji nevrátil, l. nárok na náhradu škody spočívající v tom, že žalobce nakupoval a udržoval nadměrně vysoké skladové zásoby, které navíc nezajistil proti vlivům počasí. Žalovanému se nepodařilo tyto věci zpeněžit jinak než prodejem do šrotu. Po odečtení ceny šrotu tak činí vzniklá škoda částku 793 704,41 Kč, resp. 884 743,98 Kč.

6. Nároky sub a) až k) vyúčtoval žalovaný žalobci dopisem z 19. 11. 2019, nárok sub l) dopisy z 25. 2. 2020 a 2. 4. 2020. Zápočty oznámil žalovanému dopisy z 27. 11. 2019, 3. 3. 2020 a 7. 4. 2020.

7. Žalobce namítl neplatnost započtení; započtené pohledávky žalovaného jsou podle něj nejisté a neurčité. V případě nároků sub a) až c) namítal, že srovnávací ceny pro zákazníka [Anonymizováno]o., nelze považovat za obvyklé. V případě nároku sub d) popíral, že by manipuloval s vraty, ohledně elektroniky sub e) namítal, že ji nemá v držení a i kdyby tomu tak bylo, nelze ji ocenit pořizovací cenou. Proti nároků sub f) a g) namítal, že do bytu neměl od 26. 2. 2018 přístup, neboť žalovaný vyměnil zámky. Dokumentaci sub h) má v držení žalovaný; žalobce ji nechal vyhotovit, aby stroj mohl být vyroben a následně žalovaným užíván k podnikání. Za dopravu, expedici a fakturaci zboží pro dánského odběratele sub i) žalobce neodpovídal. Pohledávka sub k) je promlčena. Nárok sub l) potom žalovaný nepovažuje za prokázaný. Část zboží žalovaný prodával i po odchodu žalobce, a tedy nebylo neprodejné, karty zásob byly chybně vedeny, nebylo prokázáno znehodnocení zboží. Napadený rozsudek 8. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem uznal žalovaného povinným zaplatit žalobci částku 2 308 416 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobu o zaplacení zbývajících 7 357 108 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.), žalovanému přiznal náklady řízení (výrok III.) a účastníkům uložil nahradit státu náklady řízení (výroky IV. a V.).

9. Soud prvního stupně zjistil, že žalovaný je právnickou osobou, jejímiž členy jsou výhradně rodinní příslušníci, potomci žalobcova otce. Žalobce byl členem družstva, v němž byl od roku 2009 do 8. 3. 2017 předsedou představenstva a od 8. 3. 2017 do 25. 6. 2018 místopředsedou představenstva. K 23. 2. 2018 mu byl ukončen pracovní poměr u žalovaného, čímž mu podle čl. 5 odst. 1 stanov zaniklo i členství v družstvu. Žalobci tím vznikl nárok na vypořádací podíl, který měl být podle stanov vyplacen v penězích a jeho výše se měla řídit § 629 z. o. k. Splatný byl ve splátkách tak, aby poslední splátka byla vyplacena do dvou let od ukončení členství. Podíl splněné vkladové povinnosti žalobce vůči souhrnu splněných vkladových povinností všech členů žalovaného činil 22,22 %. Vypořádací podíl nelze určit na základě prvního posudku [tituly před jménem], neboť ten byl zpracován k jinému datu, než ke kterému zaniklo členství. Soud prvního stupně zadal vlastní znalecký posudek, který zpracoval [tituly před jménem] (dále jen „posudek [tituly před jménem]“). [tituly před jménem] vypočetl vypořádací podíl žalobce podle vlastního kapitálu ke dni 31. 12. 2018 částkou 3 449 556 Kč a ke dni 31. 12. 2017 částkou 3 548 534 Kč. Po výslechu znalce vyhodnotil soud prvního stupně jeho závěry jako přesvědčivé, věrohodné a logické. Soud prvního stupně se naopak neztotožnil se závěry posudku Ing. Luboše Černého (dále jen „posudek Ing. Černého“), který nerespektoval údaje uvedené v rozvaze žalovaného a zůstatek na účtu 427 považoval za nerozdělený zisk minulých let, přestože se jednalo o rezervní fond. Navíc [tituly před jménem] vycházel i z nesprávného a ničím nepodloženého podílu žalobce na splněné vkladové povinnosti. Vedle toho z posudku Ing. Fialky vyplynulo, že účetní hodnota čistého obchodního jmění žalovaného činila k 31. 12. 2018 částku 27 028 000 Kč, zatímco tržní hodnota tohoto jmění činila 35 913 000 Kč. Podle soudu prvního stupně tedy není účetní hodnota čistého obchodního jmění žalovaného v hrubém nepoměru k jeho skutečné hodnotě. Žalobci tedy náležel vypořádací podíl ve výši 3 548 534 Kč.

10. Soud prvního stupně se dále zabýval námitkou započtení. Citoval judikaturu Nejvyššího soudu k náhradě škody vzniklé porušením péče řádného hospodáře. Z provedených listinných důkazů vzal za prokázané, že žalovaný prodával opakovaně zboží žalovaného výrazně pod jeho obvyklou prodejní cenou společnostem [právnická osoba], [právnická osoba]., a [právnická osoba]., čímž žalovanému způsobil škodu ve výši 683 398 Kč. Z provedeného dokazování videozáznamem a listinných důkazů vzal za prokázané, že žalobce manipuloval s vraty v areálu žalovaného a způsobil dne 24. 2. 2018 poškození vstupních vrat, které si vyžádalo opravu v ceně 4 600 Kč. Rovněž vzal za prokázané, že žalovaný užíval v souvislosti s výkonem funkce mobilní telefon Apple iphone 7 plus, tablet PC Lenovo Yoga, notebook Lenovo IdeaPad a televizi Sony s bezdrátovou klávesnicí, které byly ve vlastnictví žalovaného a které žalobce nevrátil. Žalovanému tak vznikla škoda ve výši 69 600 Kč, spočívající v pořizovací ceně uvedených věcí. Dále vzal za prokázané, že žalovaný vyzval dne 1. 3. 2018 žalobce k vyklizení jím obývaných prostor v areálu žalobce v [Anonymizováno], z fotografií z kamerového systému a z protokolu o výslechu družky žalobce [Anonymizováno] v jiném řízení vzal za prokázané, že žalobce se v areálu žalovaného pohyboval a postupně z bytu vyklízel věci až do prosince 2018, že obvyklé nájemné za takovou nemovitost činí 15 000 Kč a že tedy žalobci vzniklo bezdůvodné obohacení užíváním uvedeného prostoru ve výši 120 000 Kč. Tím, že žalobce včas byt nevyklidil, vznikla žalovanému škoda v podobě nákladů na stěhování ve výši 22 900 Kč. Z listinných důkazů soud prvního stupně vzal ještě za prokázané, že žalobce vystavil jménem žalovaného několik faktur tureckému odběrateli, a že tento odběratel byl několikrát upomínán o zaplacení. Přesto dovodil, že žalobce nestřežil a neochraňoval majetek žalovaného, neboť pohledávky za uvedenou společností nevymáhal a způsobil tak jejich promlčení. Přitom z předchozího jednání uvedené společnosti bylo zřejmé, že své závazky neplní. Žalobce přesto nepřijal odpovídající opatření, např. nepožadoval předchozí složení zálohy. Žalovanému tak podle soudu prvního stupně způsobil škodu ve výši 199 620 Kč (hodnota neuhrazených faktur přepočtená na české koruny). Naposledy pak měl za prokázané, že žalobce si dne 20. 12. 2013 vyplatil z účtu žalovaného částku 140 000 Kč, kterou dosud nevrátil.

11. Soud prvního stupně se zabýval i námitkou promlčení započteného nároku. Zápočet posoudil podle § 609 a násl. o. z. a dospěl k závěru, že nárok žalobce na vrácení částky 140 000 Kč se promlčuje v tříleté subjektivní a desetileté objektivní promlčecí době. Objektivní promlčecí doba počala běžet dnem následujícím po vybrání uvedených finančních prostředků a uplynula by tedy až 20. 12. 2023. Subjektivní promlčecí doba pak začala běžet až od okamžiku, kdy kontrolu nad žalovaným převzaly osoby odlišné od žalobce, tj. od 24. 2. 2018. Nárok na náhradu škody potom žalovaný uplatnil svým podáním ze 7. 12. 2020, tj. ve lhůtě.

12. Naproti tomu v případě nároku sub h) dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce není odpovědný za podnikatelský neúspěch, resp. za to, že si žalobce nechal na základě poptávek zákazníků zpracovat technickou dokumentaci na výrobu stroje pro oplétání nekonečných lan, aby si vytvořil představu o nákladnosti a ziskovosti daných obchodních případů, a že vzhledem k nákladovosti takového stroje nebyl záměr nakonec uskutečněn. Dále dospěl soud prvního stupně k závěru, že prokázání existence pohledávky na náhradu škody vzniklé žalovanému zanedbáním povinností při dodání zboží společnosti Offshore equipment and services ApS, jakož i udržováním nadměrných skladových zásob (nároky i/ a l/) by vyžadovaly rozsáhlé dokazování, a to i znaleckými posudky. Tyto pohledávky tedy soud prvního stupně považoval za nejisté a neurčité ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z., a jejich započtení za (relativně) neplatné. Od nároku žalobce na vypořádací podíl tedy žalobce odečetl prokázané zápočty a žalobci přiznal zbytek, tj. částku 2 308 416 Kč s příslušenstvím. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle úspěchu ve věci. Odvolání a vyjádření k němu 13. Proti tomuto rozsudku podali odvolání oba účastníci. Žalobce napadl výroky II., III. a IV., zatímco žalovaný napadl pouze výroky III., IV. a V. o nákladech řízení. Výrok I. o částečném vyhovění žalobě nebyl odvoláním napaden a nabyl samostatně právní moci.

14. Žalobce ve svém odvolání nesouhlasí s výší vypořádacího podílu. Rezervní fond byl v družstvu zřízen podle původních stanov ve výši 25 000 Kč. Problematická je však podoba dalšího fondu družstva ve výši 11 505 655,21 Kč, kterou soud prvního stupně rovněž odečetl od základu pro výpočet vypořádacího podílu. Podle žalobce by však o vytvoření takového rezervního fondu musela rozhodnout členská schůze. Důkaz rozhodnutím členské schůze o takovém rezervním fondu však proveden nebyl. Možnost, aby družstvo bez rozhodnutí nejvyššího orgánu vytvářelo rezervní fond v mnohonásobně vyšší částce, než bylo ujednáno ve stanovách, by vedla k faktickému zamezení výplaty jakéhokoli vypořádacího podílu vyloučenému nebo vystoupivšímu členu družstva. Po uplynutí rozhodné doby by zbývající členové družstva mohli rozhodnout o rozpuštění rezervního fondu a vyplatit si podíly na zisku. Uvedený fond byl evidován v účetnictví jako účet č. 427, jehož název se v průběhu let měnil - v rozvahách z let 2013-15 se označuje jako „ostatní fondy“, v letech 2016-18 jako „ostatní fondy - rezervní fond. Až v roce 2022 pro účely druhého posudku Ing. Valentové předložil žalovaný rozvahy, v nichž je účet 427 označen jako „ostatní fondy - nedělitelný rezervní fond“. Žalobce navrhl, aby odvolací soud zadal za účelem výpočtu rezervního podílu revizní znalecký posudek ve formě posudku ústavního.

15. Žalobce dále namítl, že soud prvního stupně nepřihlédl k tomu, že podle posudku [tituly před jménem] činí tržní hodnota čistého obchodního jmění žalovaného 35 913 000 Kč; z toho by podíl žalobce činil 7 979 868,60 Kč. Podíl žalobce podle prvního posudku [tituly před jménem] by činil dokonce 9 666 000 Kč. Žalobce má za to, že soudem určený vypořádací podíl ve výši cca 3,5 milionu Kč se vůči podílu žalobce na čistém obchodním jmění žalovaného ve výši 8 až 9,5 milionu Kč jeví jako nepřiměřeně nízký, odporující zásadě poctivosti vypořádání.

16. K zápočtům pohledávek žalovaného žalobce namítá, že soud prvního stupně nesprávně posoudil jeho námitku promlčení, neboť subjektivní promlčecí doba začala žalovanému běžet již v době, kdy se předsedou představenstva stal žalobcův bratr Ivo Trsek, tj. od 1. 3. 2017. Potom by kompenzační námitka byla dne 7. 12. 2020 podána až po uplynutí tříleté promlčecí lhůty.

17. Žalobce k prodeji zboží žalovaného pod cenou konstatuje, že soud prvního stupně neprovedl dostatečné dokazování. Závěr o vzniku škody nelze založit jen na tom, že běžná prodejní cena zboží byla vyšší, než cena vyúčtovaná společnostem [právnická osoba], [právnická osoba]. a [právnická osoba] Z provedeného dokazování nelze dovodit, zda se jednalo o obdobné obchodní případy, co se týká ostatních okolností uzavření kupních smluv, ani zda se jedná o stejné zboží. Tyto skutečnosti se měly dokazovat znalecky. K tomu žalobce předložil znalecký posudek, který pro účely trestního řízení vypracovala [tituly před jménem] (dále jen „posudek [tituly před jménem]“), podle kterého nelze stanovit případnou škodu vzniklou žalovanému. V případě poruchy vrat potom k závadě nedošlo vinou žalobce, nýbrž motorový pohon nefungoval již předtím a žalobce pouze otevíral dveře ručně pomocí klíče k tomu určeného. V případě nevrácené elektroniky (nárok e/) žalobce namítl, že nebylo prokázáno, že by žalovaný měl věci v držbě, např. předložením předávacího protokolu. Navíc v době ukončení členství žalobce se jednalo o věci staré i 16 měsíců, které se v bazarech zajisté neprodávají za pořizovací cenu. Z výpovědi svědkyně [Anonymizováno] podle žalobce rozhodně nevyplynulo, že se s žalobcem zdržovala v areálu žalovaného do prosince 2018, nýbrž pouze to, že si z areálu mohli v určitých časových úsecích stěhovat věci. Užívání uvedeného prostoru bylo žalovaným znemožněno. Nárok žalovaného na bezdůvodné obohacení proto není oprávněný. Vedle toho soud prvního stupně nezohlednil skutečnost, že žalobce byl v době vzniku údajného bezdůvodného obohacení vlastníkem ideální 1/6 domu na adrese [adresa] (dále jen „dům ve [Anonymizováno]“), jehož většinovým vlastníkem byl [Anonymizováno] a do kterého byl žalobci znemožněn přístup. Žalobce tehdy navrhoval možné řešení svého bydlení tak, že buď mu bude uvolněna příslušná část domu ve [Anonymizováno], nebo bude dále užívat prostory žalovaného, nebo mu žalovaný zajistí jiné bydlení. Neoprávněný je podle žalobce i nárok na náhradu nákladů na stěhování, neboť pokud by žalovaný nebránil žalobci v přístupu, mohlo k vyklizení dojít rychleji a nebyla by zapotřebí ingerence třetí osoby.

18. Naposledy pak žalobce nesouhlasí ani s nárokem žalovaného na náhradu škody sub j). Soud prvního stupně se totiž nevypořádal s námitkou žalobce ohledně reálné možnosti vymožení předmětné pohledávky. Žalobce komunikoval ve věci pohledávek za tureckým odběratelem jak se zastoupením České republiky v Turecku, tak s velvyslanectvím Turecka v Praze. Nevedl-li jménem společnosti řízení před tureckými soudy, pak není zřejmé, zda by takové řízení vedlo k vymožení pohledávky a jaké by byla náklady na vedení takového řízení.

19. Žalobce nesouhlasí ani s rozhodnutím o nákladech řízení. Byl-li vypořádací podíl určen znaleckým posudkem, měl soud prvního stupně aplikovat § 142 odst. 3 o. s. ř. a z výše vypořádacího podílu určeného znalcem vyjít jako ze základu pro určení poměru úspěchu účastníků ve věci. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobci přizná i zbývajících 7 357 108 Kč.

20. Žalovaný ve svém odvolání namítá, že soud prvního stupně neměl o nákladech řízení rozhodovat podle úspěchu ve věci, nýbrž měl přihlédnout k dalším okolnostem, které v řízení vyšly najevo. Předně po ukončení žalobcova členství v žalovaném se účastníci dohodli, že si každý z nich nechá vyhotovit znalecký posudek na určení výše vypořádacího podílu, které budou podkladem pro dohodu účastníků. Žalobce si však svůj posudek neopatřil, a žalovaný proto výši vypořádacího podílu stanovil jednostranně na základě druhého posudku [tituly před jménem]. Žalovaný tedy svým chováním nezavdal příčinu k zahájení řízení. Vedle toho měl soud prvního stupně přihlédnout k nemravnému jednání žalobce vůči žalovanému, dokonce až na hranici trestněprávního jednání. Žalobce totiž prodával zboží žalovaného pod cenou, pročež proti němu bylo zahájeno trestní stíhání pro trestné činy zneužití postavení v obchodním styku a legalizace výnosů z trestné činnosti. Dále žalobce předložil v řízení manipulovaný znalecký posudek [tituly před jménem], kterému žalobce předložil upravené podklady, jmenovitě analytickou rozvahu za rok 2017, v níž dodatečně změnil označení účtu 427 na „Ostatní fondy - nerozdělený zisk“. Uvedený účet byl od počátku svým charakterem nedělitelným rezervním fondem využívaným výhradně pro krytí ztrát a nákladů družstva, jehož prostředky nebyly určeny k výplatě členům. Žalovaný dále zfalšoval objednávku finské společnosti [Anonymizováno] na nekonečná vinutá lana v hodnotě 77 300 EUR, kterou žalovaný neeviduje. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud změnil výrok III. napadeného rozsudku o nákladech řízení mezi účastníky tak, že žalovanému přizná plnou náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, a výroky IV. a V. změnil tak, že náhradu nákladů řízení vzniklých státu uloží jen žalobci.

21. Ve vyjádření k žalobcovu odvolání žalovaný zopakoval svou argumentaci o tom, že účet [Anonymizováno] byl nedělitelným rezervním fondem určeným pro krytí ztrát, což bylo žalobci známo, a že žalobce manipuloval s podklady pro znalecký posudek [tituly před jménem]. Odkázal na ustálenou judikaturu, podle které se o hrubý nepoměr jedná tehdy, jde-li o rozdíl částek v poměru násobků. V projednávané věci je podle posudku [tituly před jménem] tržní hodnota čistého obchodního majetku žalovaného o 32,87 % vyšší než účetní hodnota, což hrubý nepoměr nezakládá. Jinak se žalovaný ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně zápočtu pohledávek žalovaného za žalobcem. Upozornil, že vyšetřování prodeje zboží žalovaného pod cenou policejním orgánem se blíží ke konci a účastníci byli vyzváni k závěrečnému prostudování spisu před podáním obžaloby. Ohledně poškození vrat žalovaný tvrdí, že vrata před zásahem žalobce řádně fungovala. K nároku na sub e) uvedl, že na účtech na výpočetní techniku je jako osoba zajišťující nákup nebo schvalující účetní doklad uveden právě žalobce. Žalovaný uvedené věci nikdy nedržel. V případě telefonu Apple iphone 7 uplynulo od jeho pořízení v době ukončení žalobcova členství 6 měsíců, v případě notebooku Lenovo IdeaPad 1 měsíc a v případě televize s bezdrátovou klávesnicí 16 měsíců. Jednalo se proto podle žalovaného o příliš krátkou dobu, než aby bylo možné dojít k závěru, že zboží ztratilo svou původní hodnotu. K nárokům sub f) a g) potom opakuje, že žalobce měl do prostor jím obývaných v roce 2019 volný přístup, a přesto je dobrovolně nevyklidil. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výroku II. potvrdil. Doplněné dokazování 22. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné jen částečně.

23. Odvolací soud zopakoval dokazování stanovami družstva z 1. 3. 2017 a zjistil, že o fondech družstva obsahují stanovy jediné ustanovení čl. 12, podle kterého družstvo zřizuje rezervní fond a fond nerozděleného zisku. O doplňování fondů a nakládání s prostředky vedenými ve fondech stanovy mlčí. Ze zápisů z členských schůzí z let 2003, 2004, 2005 a 2012 se podává, že účet 427 byl historicky nedělitelným fondem žalovaného, již v roce 2012 na něm bylo evidováno 11 505 655,21 Kč s tím, že stav je považován za dostatečný. V zápisech z let 2003 a 2004 je uváděn i podíl členů družstva na nedělitelném fondu. V zápisu z členské schůze ze 17. 7. 2017 je účet 427 již označen jako „ostatní fondy - rezervní fond“ (zápis předložil žalovaný) a ze zápisu se dále podává, že se členská schůze rozhodla směřovat k rozdělení družstva, neboť další spolupráce v družstvu nebyla možná. Pro přípravu rozdělení byli všichni členové.

24. Odvolací soud dále zopakoval dokazování emailovou korespondencí žalovaného se společností [Anonymizováno]. Žalovaný již 4. 9. 2013 žádal české obchodní zastoupení v Istanbulu o pomoc s vymáháním pohledávky. Dne 22. 1. 2015 zasílal žalovaný tureckému odběrateli další upomínku, na kterou reagovala omluvou z 3. 2. 2015 s ujištěním, že zaplaceno bude do dvou týdnů. Dne 2. 2. 2015 žádal žalovaný o pomoc i turecké obchodní zastoupení v Praze s textem, že se opakuje situace, kdy turecký odběratel zaplatí až v době další objednávky, což znamená po roce. Zákazník na emaily nereaguje a telefony zvedá osoba, která nemluví anglicky. Za žalovaného odesílala a přijímala uvedené emaily [tituly před jménem]; žalobce od nich dostával kopie. Z uvedených emailů tedy plyne, že žalovaný tureckého odběratele upomínal, snažil se rovněž o zprostředkování úhrady, žaloba u tureckého soudu ovšem podána nebyla.

25. V ostatním se odvolací soud ztotožňuje se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, popsanými shora, a v dalších úvahách z nich vychází. Právní posouzení věci odvolacím soudem a) K výši vypořádacího podílu 26. Pro určení výše vypořádacího podílu je rozhodné znění zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, účinné v době ukončení žalobcova členství v žalovaném družstvu, tj. k 23. 2. 2018 (dále jen „z. o. k.“). Stejně tak je rozhodné znění stanov žalovaného k uvedenému datu.

27. Podle § 36 z. o. k. při zániku účasti společníka v obchodní korporaci za jejího trvání jinak než převodem podílu nebo udělením příklepu v řízení o výkonu rozhodnutí vzniká společníkovi nebo jeho právnímu nástupci právo na vypořádání (dále jen „vypořádací podíl“), ledaže jiný právní předpis stanoví jinak (odstavec 1). Neurčí-li společenská smlouva jinak, stanoví se výše vypořádacího podílu ke dni zániku účasti společníka v obchodní korporaci z vlastního kapitálu zjištěného z mezitímní, řádné nebo mimořádné účetní závěrky sestavené ke dni zániku účasti společníka v obchodní korporaci (odstavec 2) Odstavec 2 se nepoužije, liší-li se podstatně reálná hodnota majetku společnosti od jeho ocenění v účetnictví. V takovém případě se při určení výše vypořádacího podílu vychází z reálné hodnoty majetku snížené o výši dluhů vykázaných v účetní závěrce uvedené v odstavci 2. Společenská smlouva může určit jiný vhodný způsob určení vypořádacího podílu (odstavec 3).

28. Podle § 623 z. o. k. vypořádací podíl se určí poměrem splněné vkladové povinnosti člena, kterému v daném účetním období zaniklo členství, k členskému vkladu vůči souhrnu splněných vkladových povinností všech členů k členským vkladům k poslednímu dni tohoto účetního období (odstavec 1). Při výpočtu vypořádacího podílu se poměr podle odstavce 1 násobí výší vlastního kapitálu družstva po odečtení rezervního fondu, je-li podle jiného právního předpisu nebo stanov zřízen, a to v rozsahu, v jakém podle jiného právního předpisu nebo stanov nelze rezervní fond rozdělit mezi členy družstva, zjištěného z účetní závěrky sestavené k poslednímu dni účetního období, v němž členství zaniklo. Zanikne-li členství do 30. června daného účetního období, určí se vypořádací podíl z vlastního kapitálu družstva k poslednímu dni předcházejícího účetního období, je-li takto zjištěný vypořádací podíl vyšší (odstavec 2).

29. Podle § 625 z. o. k. ustanovení § 623 a 624 se použijí, jestliže stanovy neurčí něco jiného; stanovy nemohou určit lhůtu pro vyplacení vypořádacího podílu delší než 2 roky ode dne zániku členství.

30. V projednávané věci stanovy družstva neupravují určení výše vypořádacího podílu; uplatní se tedy režim zákonný. Ustanovení § 623 z. o. k., týkající se výlučně družstev, je vůči § 36 z. o. k. v poměru speciality. Vyjít je proto třeba z výše vlastního kapitálu žalovaného podle účetní závěrky, přičemž za situace, kdy členství zaniklo v prvním pololetí účetního období, je rozhodný buď vlastní kapitál vykázaný v účetní závěrce za účetní období, v němž členství zaniklo, nebo za předchozí účetní období, podle toho, který z uvedených údajů je vyšší. V projednávané věci byl vyšší vlastní kapitál k 31. 12. 2018, který činil 27 500 000 Kč.

31. Sporné mezi účastníky bylo, zda od uvedené výše vlastního kapitálu mají být odečteny prostředky vedené na účtu 427, tj. oněch 11 505 655,21 Kč. Zde odvolací soud vychází z § 623 odst. 2 z. o. k., podle kterého má být rezervní fond odečten od základu pro výpočet vypořádacího podílu jen v tom rozsahu, v jakém jej podle zákona či stanov nelze rozdělit mezi členy družstva. Zákon tedy výslovně předpokládá i situaci, kdy stanovy zřídí rezervní fond, který lze rozdělit mezi členy družstva, případně i rezervní fond, který lze rozdělit mezi členy družstva jen do určité výše. Z uvedeného tedy plyne, že pouhé označení fondu jako rezervního ještě neznamená, že takový rezervní fond nelze rozdělit mezi členy družstva, např. právě při výplatě vypořádacího podílu.

32. Stanovy družstva jsou právním jednáním, které podléhá výkladu. Podle ustálené judikatury mají být stanovy družstva vykládány „tak, jak by jim rozuměla svéprávná osoba s rozumem průměrného člověka a schopností jej používat s běžnou péčí a opatrností (§ 4 odst. 1 o. z.) v postavení člena družstva“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2711/2019). Odvolací soud si je vědom toho, že účet [Anonymizováno] byl historicky nedělitelným fondem, který podle § 235 odst. 2 obchodního zákoníku č. 213/1991 Sb. nesměl být za trvání družstva rozdělen mezi členy. Obchodní zákoník však byl s účinností od 1. 1. 2014 zrušen zákonem č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, který právní úpravu povinného nedělitelného rezervního fondu nepřezval a zřízení případných nerozdělitelných fondů ponechal na stanovách družstva. Žalovaný byl v době přijímání stanov v roce 2017 podnikatelským družstvem s majetkem a zkušenostmi dostatečnými k tomu, aby si při úpravách stanov zajistil kvalifikovanou právní pomoc. Žalovaný si sice po uvedeném datu ponechal prostředky na účtu 427, avšak fond byl stanovách z 1. 3. 2017 označen jako rezervní a vůbec nebyl upraven jeho účel, tvorba či použití. Odvolací soud má za to, že jen z označení fondu jako rezervního a ze skutečnosti, že prostředky fondu nebyly používány k výplatám podílů na zisku, neplyne, že by fond nesměl být použit k vypořádání člena, jemuž bylo ukončeno členství, a to zejména za situace, kdy uvedený fond tvořil cca 42 % vlastního kapitálu.

33. K vypořádacímu podílu v družstvu podle zákona o obchodních korporacích se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2711/2019: „Oproti režimu obchodního zákoníku však obecná úprava vypořádacího podílu v zákoně o obchodních korporacích nebrání tomu, aby se členové (společníci) dohodli na odchylné úpravě vypořádacího podílu, a to i takové, jež povede k nižší než zákonem upravené výši vypořádacího podílu (srov. § 36 z. o. k.).“ Zákonná právní úprava vypořádacího podílu směřuje k tomu, aby vypořádání bylo poctivé, tj. aby vystupující člen obdržel podíl na majetku družstva odpovídající jeho účasti (srov. také Cileček, F., in Štenglová a kol. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. Praha: C. H. Beck 2020, k § 623 marg. č. 1). Tato úprava je sice dispozitivní, avšak odchylka, zejména směřující k nižší než zákonem upravené výši vypořádacího podílu, musí být členovi zřejmá ze stanov. V projednávané věci však ze stanov žalovaného neplyne, že by rezervní fond měl být odečten od základu pro výpočet vypořádacího podílu.

34. Popsaná otázka, zda má být rezervní fond odečten od vlastního kapitálu při výpočtu vypořádacího podílu, je otázkou právní (otázkou aplikace § 623 z. o. k.), nikoli otázkou odbornou, jejíž posouzení přísluší znalci (§ 127 odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud tedy, aniž zadal revizní znalecký posudek, uzavřel, že základem pro výpočet vypořádacího podílu je vlastní kapitál ve výši 27 500 000 Kč.

35. Odvolací soud se přitom ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že takto určený vlastní kapitál není v hrubém nepoměru k tržní hodnotě čistého obchodního jmění žalovaného, kterou určil posudek Ing. Fialky částkou 35 913 000 Kč. Odvolací soud při řešení shodné otázky v usnesení ze dne 11. 6. 2021, sp. zn. 7 Cmo 273/2019, vyšel z analogie s právní úpravou neúměrného zkrácení v § 1793 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. Účel obou ustanovení je podobný, tj. aby se jedné stran právního vztahu nedostalo neúměrně méně než straně druhé, přičemž zároveň musí jít o nepoměr podstatný. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 33 Cdo 42/2021, uveřejněném pod R 96/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uzavřel, že „v poměrech současné právní úpravy, která žádnou konkrétní hranici představující neúměrné zkrácení nestanoví, lze za výchozí pravidlo považovat zákaz zkrácení přes polovic. Jinak řečeno hrubým nepoměrem vzájemných plnění bude hranice zhruba do poloviny vzájemných plnění (rozpětí 45 až 55 %), od níž se soud odchýlí pouze, budou-li pro to zvláštní důvody.“ Aplikováno na poměry § 36 odst. 3 z. o. k. to znamená, že odlišnost mezi vypořádacím podílem podle účetní závěrky a podle skutečné hodnoty čistého obchodního jmění je podstatná tehdy, jestliže se bývalému členovi dostane na vypořádacím podílu vypočteném z účetně vykázané výše vlastního kapitálu méně než cca polovina toho, co by obdržel při výpočtu podle skutečné hodnoty čistého obchodního jmění. Tomuto závěru odpovídá i dosavadní judikatura Nejvyššího soudu k poctivosti vypořádacích podílů v poměrech obchodního zákoníku, kde hrubý nepoměr byl vždy shledán mezi částkami, jež byly v poměru násobků (srov. usnesení ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2533/2014, v němž byl tento nepoměr shledán mezi částkami 14 299 000 Kč a 63 918 000 Kč, usnesení ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3610/2013, v němž byl shledán v poměru bezmála trojnásobném, usnesení ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 29 Cdo 752/2011, v němž byl shledán mezi částkami minus 3 000 Kč a 23 161 688 Kč, nebo rozsudek ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 29 Odo 513/2005, v němž byl shledán mezi částkami 693 155,60 Kč a 1 808 914,70 Kč). V projednávané věci činí účetní výše vlastního kapitálu cca skutečné hodnoty čistého obchodního jmění, pročež nejde o hrubý nepoměr, resp. podstatnou odlišnost.

36. K tomu třeba doplnit, že odvolací soud se shoduje se soudem prvního stupně, jestliže tento soud vyšel při určení skutečné hodnoty čistého obchodního jmění ze posudku [tituly před jménem]. První posudek [tituly před jménem] nelze vskutku použít proto, že určuje skutečnou hodnotu čistého obchodního majetku společnosti k době o více než půl roku předcházející ukončení žalobcova členství. [tituly před jménem] se ke skutečné hodnotě čistého obchodního jmění žalovaného nevyjadřoval, a pokud jde o podíl žalobce na vlastním kapitálu, vyšel ze zápisu z členské schůze žalovaného z 18. 10. 1998, tj. ze skutečnosti pro výši vypořádacího podílu zcela nerozhodné, neboť výše vypořádacího podílu může být upravena jen stanovami. Výpočet podílu žalobce na splacených členských vkladech v posudku Ing. Fialky odpovídá zákonu a provedenému dokazování. Žalobci tedy náleží vypořádací podíl ve výši 22,22 % z vlastního kapitálu ve výši 27 500 000 Kč, tj. 6 110 500 Kč. b) K námitce promlčení započítávaných pohledávek 37. Podle § 1982 o. z. dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh (odstavec 1). Započtením se obě pohledávky ruší v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí; nekryjí-li se zcela, započte se pohledávka obdobně jako při splnění. Tyto účinky nastávají k okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení (odstavec 2)

38. Podle § 1989 odst. 1 o. z. promlčení pohledávky započtení nebrání, nastalo-li po době, kdy se pohledávky staly způsobilými k započtení. Podle § 617 odst. 2 o. z. i po uplynutí promlčecí lhůty se strana může dovolat svého práva při započtení, pokud mohlo být k započtení přistoupeno kdykoli před uplynutím promlčecí lhůty. Ustanovení shodného významu obsahoval ostatně i § 358 obch. zák.

39. Z uvedeného tak plyne, že promlčení brání úspěšnému započtení pohledávky jen tehdy, byla-li započítávaná pohledávka promlčena už v době, kdy se žalovaná (pasivní) pohledávka stala splatnou (v podrobnostech srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 101/2023). Žalovaná pohledávka na zaplacení vypořádacího podílu se stala splatnou 23. 2. 2020. Žalovaný tedy mohl započíst proti této pohledávce své pohledávky, které nebyly promlčeny k tomuto datu.

40. Podle § 3036 o. z. podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle § 3079 odst. 1 o. z. právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů.

41. Právo žalovaného na náhradu škody, která vznikla tím, že žalobce porušil povinnost pečovat o majetek žalovaného jako řádný hospodář, se řídí právní úpravou účinnou v době porušení povinnosti. Skutečnost, že se promlčecí lhůta u takového práva rozběhla až po 1. 1. 2024, není podstatná. Stejné pravidlo ostatně platí podle § 3028 odst. 3 i v případě nároků ze smluv; i zde je pro stanovení právní úpravy promlčení rozhodné datum uzavření smlouvy, nikoli datum splatnosti.

42. V případě nároku sub k) na vrácení částky 140 000 Kč, které si žalobce vyplatil („vypůjčil“) z účtu žalovaného dne 20. 12. 2013, se tedy promlčení nároku posoudí podle obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb. (dále jen „obch. zák.“). Jedná se totiž o závazkový právní vztah mezi družstvem a jeho statutárním orgánem, který se řídí obchodním zákoníkem podle jeho § 261 odst. 3 písm. f).

43. Vybere-li člen statutárního orgánu (v uvedené době byl žalobce předsedou družstva) z účtu družstva peněžní prostředky, případně si je převede na svůj soukromý účet, aniž by k tomu měl právní důvod, posuzuje se nárok společnosti na vrácení takových peněz jako nárok na náhradu škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2022, sp. zn. 27 Cdo 1659/2022).

44. Promlčení nároku na náhradu škody se řídí § 398 obch. zák., podle kterého u práva na náhradu škody běží promlčecí doba ode dne, kdy se poškozený dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě; končí však nejpozději uplynutím 10 let ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti. Promlčecí doba je podle § 397 obch. zák. čtyřletá.

45. Judikatura k výkladu uvedeného ustanovení je ustálena v závěru, že „právnická osoba se o vzniku škody ve smyslu § 398 obch. zák. dozví či může dozvědět zásadně v okamžiku, kdy se o vzniku škody dozví nebo mohla dozvědět osoba, která je oprávněna škodu vzniklou právnické osobě uplatnit. Obecně přitom nepochybně platí, že takovou osobou je člen statutárního orgánu právnické osoby. Tento obecný závěr se však neprosadí tehdy, jsou-li zájmy (členů) statutárního orgánu v rozporu se zájmy právnické osoby. Za takové situace totiž hrozí nebezpečí, že člen statutárního orgánu, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy právnické osoby, dá přednost ochraně vlastních zájmů před ochranou zájmů této osoby. Jestliže se na vzniku škody podíleli všichni členové statutárního orgánu, popř. další osoby oprávněné podat jménem právnické osoby žalobu o náhradu škody, běží subjektivní promlčecí doba až ode dne, kdy se dozvěděla nebo mohla dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě, osoba oprávněná podat (za právnickou osobu či jejím jménem) žalobu o náhradu škody proti členovi statutárního orgánu, která se na vzniku škody nepodílela (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 27 Cdo 1532/2017, uveřejněné pod R 102/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, s odkazy na starší judikaturu).

46. V projednávané věci měl žalovaný až do 1. 3. 2017 (jako malé družstvo) pouze předsedu, kterým byl žalobce. Kontrolní komisi žalovaný nikdy neměl. Až 1. 3. 2017 bylo podle nových stanov zvoleno tříčlenné představenstvo, jehož členy byli vedle žalobce ještě Ivo Trsek, nar. 23. 1. 1965, jako předseda, a Ivo Trsek, nar. 4. 12. 1985. Žalovanému lze tedy přisvědčit, že právě dne 1. 3. 2017 se funkce člena statutárního orgánu ujaly osoby odlišné od žalobce, a téhož dne se mohly dozvědět o vzniklé škodě, neboť získaly přístup k účetnictví žalovaného. Od uvedeného data se rozběhla čtyřletá promlčecí doba, která v době splatnosti nároku žalobce na výplatu vypořádacího podílu (23. 2. 2020) neuplynula. Promlčení nároku žalovaného na náhradu škody sub f) tedy započtení nebrání.

47. K podobnému závěru lze dojít i pro škody vzniklé porušením povinností žalobce po 1. 1. 2014 (nároky sub a/ až c/, h/ až j/ a l/). Podle § 619 o. z., jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé (odstavec 1). Právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla (odstavec 2). Podle § 620 odst. 1 o. z. okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu škody zahrnují vědomost o škodě a osobě povinné k její náhradě. To platí obdobně i pro odčinění újmy. Promlčecí lhůta je podle § 629 odst. 1 o. z. tříletá. Podle § 636 odst. 1 o. z. právo na náhradu škody nebo jiné újmy se promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy škoda nebo újma vznikla.

48. Nová právní úprava tedy upravuje počátek promlčecí doby nároku na náhradu škody obdobně, jako obchodní zákoník. Podle odvolacího soudu se tedy uplatní i shora citovaná judikatura o tom, kdy se právnická osoba může dozvědět o vzniku škody. Promlčecí doba je sice tříletá, ani ta však mezi 1. 3. 2017 a 23. 2. 2020 neuběhla. c) K jistotě a určitosti započítaných pohledávek 49. Podle § 1987 odst. 2 pohledávka nejistá nebo neurčitá k započtení způsobilá není.

50. K výkladu uvedeného ustanovení se vyjádřil velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku v rozsudku ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněném pod R 37/2021: „smyslem a účelem vykládaného ustanovení je ochrana věřitele pasivní pohledávky před tím, aby dlužník pasivní pohledávky zabránil jejímu uspokojení či toto uspokojení oddálil jednostranným započtením své sporné (nejisté či neurčité) pohledávky za věřitelem pasivní pohledávky, a dosáhl toho, že místo uspokojení pasivní pohledávky bude mezi stranami veden spor o existenci a výši aktivní pohledávky. „Nejistou nebo neurčitou“ ve smyslu vykládaného ustanovení je tudíž (zásadně, viz dále) právě pohledávka ilikvidní, tj. pohledávka, která je co do základu a/nebo výše sporná (nejistá) a jejíž uplatnění vůči dlužníku (věřiteli pasivní pohledávky) formou námitky započtení vyvolá (namísto jednoznačného, tj. oběma dotčenými stranami akceptovaného zániku obou pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí) spory o existenci či výši aktivní pohledávky. Za nejistou či neurčitou nelze pohledávku považovat pouze proto, že ji dlužník neuznává (odmítá uhradit) nebo že je sporná (nejednoznačná) její právní kvalifikace; musí zde být objektivní nejistota, zda pohledávka vznikla a z jakého důvodu, popř. zda je splatná, kdo je jejím věřitelem či dlužníkem, jaká je její výše apod. S ohledem na smysl a účel § 1987 odst. 2 o. z. je pak zásadně nutné míru nejistoty ohledně aktivní pohledávky posuzovat relativně, ve vztahu k pohledávce pasivní; za nejistou či neurčitou lze aktivní pohledávku považovat zpravidla toliko tehdy, je-li míra nejistoty ohledně ní vyšší, než je tomu v případě pasivní pohledávky. Současně platí, že výklad § 1987 odst. 2 o. z. nesmí bránit poctivému a spravedlivému uspořádání vztahů mezi dotčenými stranami (§ 2 o. z.). Vychází-li obě pohledávky (aktivní i pasivní) ze stejného právního vztahu (založeného např. stejnou smlouvou uzavřenou mezi stranami), nelze přehlížet, že proti právu věřitele pasivní pohledávky na její uhrazení zde stojí právo dlužníka (a věřitele aktivní pohledávky) na to, aby dříve, než bude nucen uhradit svůj dluh (plnit na pasivní pohledávku), byly spravedlivě posouzeny i širší souvislosti, za kterých vznikl (okolnosti celého vztahu). Vznikne-li z téhož vztahu více vzájemných pohledávek, odpovídá zpravidla rozumnému (spravedlivému) uspořádání poměrů mezi stranami, aby tyto pohledávky byly vzájemně započitatelné.“ 51. Podle R 37/2021 dále: „Přesto, že je likvidita aktivní pohledávky hmotněprávním předpokladem jednostranného započtení, ochrana poskytovaná vykládaným ustanovením se prosadí zpravidla až v soudním řízení, v němž se věřitel pasivní pohledávky domáhá jejího splnění. Uplatní-li žalovaný dlužník pasivní pohledávky v tomto řízení námitku započtení a vznese-li žalobce (věřitel pasivní pohledávky) námitku relativní neplatnosti jednostranného započtení, musí soud posoudit, zda je započítávaná (aktivní) pohledávka jistá a určitá ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z., a tedy způsobilá přivodit svým započtením (v rozsahu, v jakém se pohledávky kryjí) zánik žalobou uplatněné (pasivní) pohledávky. Tak tomu zpravidla nebude tehdy, jeví-li se aktivní pohledávka jako objektivně sporná, tj. má-li žalobce proti této pohledávce relevantní věcné argumenty a vyžaduje-li zjištění (prokázání) této pohledávky co do důvodu nebo výše rozsáhlejší či složitější dokazování, jež by vedlo k neúměrnému prodloužení řízení o žalobou uplatněné (pasivní) pohledávce. V úvahu je přitom třeba vzít i stav řízení v okamžiku, kdy byla námitka započtení vznesena. Je-li námitka započtení vznesena v okamžiku, kdy je řízení teprve na začátku a prokazování skutečností rozhodných pro posouzení aktivní pohledávky nebude významně složitější, než je tomu v případě žalobou uplatněné pohledávky, bude zpravidla namístě závěr, že započtení neodporuje § 1987 odst. 2 o. z. (srov. výše k posuzování, zda je aktivní pohledávka „nejistá nebo neurčitá“). Naopak, námitka započtení uplatněná až na konci nalézacího řízení, či dokonce až jako obrana v exekučním řízení, obstojí pouze v případě, bude-li aktivní (započítávaná) pohledávka zcela nepochybná (nebude-li nutné k jejímu zjištění provádět žádné složitější dokazování).“ 52. Za situace, kdy žalobce vznesl námitku relativní neplatnosti započítávaných pohledávek, zabýval se soud prvního stupně správně otázkou, zda započtené pohledávky jsou (z hlediska shora citované judikatury) jisté a určité. Žalobcova pohledávka byla v projednávané věci od počátku nesporná co do základu (žalovaný nepopíral žalobcovo právo na vypořádací podíl). Sporná byla pouze její výše, k níž bylo zapotřebí vyhotovit znalecký posudek, neboť mezi sporné skutečnosti spadala i otázka, zda je vlastní kapitál žalovaného podle účetních závěrech podstatně nižší než skutečná hodnota čistého obchodního jmění.

53. Právo žalobce na vypořádací podíl vychází z jeho zaniklého vztahu členství v žalovaném družstvu. Naproti tomu započtené nároky žalovaného, zejména v případě nároků na náhradu škody, vycházejí z jeho funkce člena statutárního orgánu žalovaného, který se řídí mj. smlouvou o výkonu funkce. V projednávané věci tak nejde o situaci, kdy by započítávané pohledávky pocházely z téhož právního vztahu. Přihlédnout je - v intencích citované judikatury - třeba i ke skutečnosti, že žalovaný započetl proti žalobcově pohledávce velký počet jednotlivých dílčích pohledávek, které se zakládají na různých rozhodných skutečnostech, zčásti sporných, a vyvolal tak potřebu rozsáhlého dokazování.

54. Za situace, kdy žalovaný nepodal odvolání proti výroku napadeného rozsudku, kterým byla žalobci přiznána část jeho nároku, mimo jiné s odůvodněním, že započtené pohledávky sub i) a l) jsou nejisté, jsou odvolacímu přezkumu otevřen jen závěr soudu prvního stupně o jistotě a určitosti pohledávek, jejichž zápočet uznal soud prvního stupně za platný. Odvolací soud přitom nesouhlasí se závěrem, že jisté a určité jsou pohledávky sub e) a j).

55. Pohledávka sub e) je pohledávkou na náhradu škody, kterou měl žalobce způsobit žalovanému tím, že nevrátil jím užívanou elektroniku. Předpoklady prokázání základu nároku na náhradu škody vzniklé ztrátou věci jsou podobné, jako v případě žaloby o vydání věci (obě žaloby bývají v praxi často spojeny): Žalobce musí „prokázat okolnosti, od nichž odvozuje vlastnické právo k věci, jakož i skutečnost, že žalovaný nabyl držbu či detenci k jeho věci; naopak žalobce není povinen prokázat, že žalovaný mu věc stále neoprávněně zadržuje. Dojde-li k prokázání nabytí držby či detence žalovaným, leží důkazní břemeno o pozbytí držby na žalovaném“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2271/2018). V projednávané věci žalovaný navrhl důkazy, že ke sporné elektronice nabyl vlastnické právo, a to faktury, případně účtenky na tuto elektroniku na firmu žalovaného. Z uvedených účtenek, resp. z toho, že na některých z nich je žalobce uveden jako kontaktní osoba, případně že je schvaloval jako účetní doklady, však ještě bez dalšího neplyne, že žalobce nabyl držbu či detenci těchto věcí, tj. že mu tyto věci byly předány a že je převzal. Žalovaný zřejmě nedisponuje listinami dokazujícími převzetí elektroniky žalovaným (předávacími protokoly), což znamená, že převzetí, resp. nabytí držby těchto věcí žalovaným by bylo nezbytné dokazovat svědecky.

56. Podle § 2952 věty první o. z. Hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Podle ustálené judikatury „výše náhrady škody na věci se proto odvozuje od ceny věci, což je podle § 492 odst. 1 o. z. hodnota věci vyjádřená v penězích; ta se zásadně určuje jako cena obvyklá. Cena obvyklá ve smyslu § 2969 odst. 1 o. z. pak představuje cenu, za kterou lze v daném místě a čase a za obvyklých obchodních podmínek pořídit náhradní věc stejných kvalit, přičemž takto stanovená cena je v prostředí státem neregulovaného hospodářství cenou tržní, ovlivněnou nabídkou a poptávkou na trhu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 25 Cdo 631/2022). V době, kdy žalobci skončilo členství v žalovaném, pracovní poměr i funkce místopředsedy představenstva, byly mobilní telefon Apple iphone 7 a tablet Lenovo Yoga staré cca půl roku, televizor Sony Bravia byl ještě o rok starší. Jedině notebook Lenovo IdeaPad byl v podstatě nový. Odvolací soud považuje za obecně známou skutečnost, že elektronika, zejména pak výpočetní technika, vykazuje v současnosti průměrnou životnost v řádu nižších jednotek let, neboť vývoj a zlepšování technických parametrů těchto zařízení je velmi rychlý. Navíc mobilní telefony a tablety bývají obvykle svými uživateli užívány velmi intenzivně, takže už po půl roce často vykazují i známky fyzického opotřebení. Nelze tedy podle odvolacího soudu uzavřít, že hodnota půl roku starého mobilního telefonu či tabletu, případě rok a půl starého televizoru, odpovídá pořizovací ceně. Tato hodnota bude pravděpodobně podstatně nižší. K jejímu zjištění by bylo zapotřebí doplnit dokazování k otázce, za jakou cenu se v době vzniku škody prodávaly obdobné použité přístroje. Odvolací soud tedy uzavírá, že pohledávka žalovaného na náhradu za uvedenou elektroniku je nejistá nejen co do základu, ale také co do výše. Proto není způsobilá k započtení.

57. V případě nároku sub j) - neuhrazených faktur tureckého odběratele - jde o nárok na náhradu škody z porušení péče řádného hospodáře. Ta má svůj základ v § 159 odst. 1 o. z. (Kdo přijme funkci člena voleného orgánu, zavazuje se, že ji bude vykonávat s nezbytnou loajalitou i s potřebnými znalostmi a pečlivostí. Má se za to, že jedná nedbale, kdo není této péče řádného hospodáře schopen, ač to musel zjistit při přijetí funkce nebo při jejím výkonu, a nevyvodí z toho pro sebe důsledky.).

58. Podle § 51 odst. 1 z. o. k. pečlivě a s potřebnými znalostmi jedná ten, kdo mohl při podnikatelském rozhodování v dobré víře rozumně předpokládat, že jedná informovaně a v obhajitelném zájmu obchodní korporace; to neplatí, pokud takovéto rozhodování nebylo učiněno s nezbytnou loajalitou.

59. Podle § 52 z. o. k. při posouzení, zda člen orgánu jednal s péčí řádného hospodáře, se vždy přihlédne k péči, kterou by v obdobné situaci vynaložila jiná rozumně pečlivá osoba, byla-li by v postavení člena obdobného orgánu obchodní korporace (odstavec 1). Je-li v řízení před soudem posuzováno, zda člen orgánu obchodní korporace jednal s péčí řádného hospodáře, nese důkazní břemeno tento člen, ledaže soud rozhodne, že to po něm nelze spravedlivě požadovat (odstavec 2).

60. Judikaturu k výkladu shora uvedených ustanovení a k rozložení důkazního břemene shrnul Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 7. 12. 2022, sp. zn. 27 Cdo 1659/2022 (shodné závěry platí i pro člena představenstva nebo předsedu družstva): a. „Je-li v řízení vedeném proti jednateli společnosti s ručením omezeným (jako žalovanému) posuzováno, zda jednatel způsobil společnosti škodu porušením povinnosti vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře, nese jednatel důkazní břemeno (toliko) o tom, že (v konkrétním případě) jednal s péčí řádného hospodáře. Ve vztahu k ostatním předpokladům odpovědnosti jednatele za škodu způsobenou společnosti - tedy ohledně vzniku škody, jakož i příčinné souvislosti mezi škodou a protiprávním jednáním - nese důkazní břemeno (jakož i břemeno tvrzení) žalobce a nikoliv žalovaný člen orgánu. b. Nesení důkazního břemene o tom, že jednal s péčí řádného hospodáře, předpokládá, že jednatel uvede okolnosti, z nichž plyne, že v konkrétním případě jednal s péčí řádného hospodáře (tedy že bude tvrdit rozhodné skutečnosti), a k nim označí důkazy, jimiž mají být tyto rozhodné skutečnosti prokázány. Netvrdí-li účastník řízení rozhodné skutečnosti, nemůže z povahy věci ani označit k těmto neexistujícím tvrzením důkazy. Z § 194 odst. 5 věty druhé obch. zák. tudíž plyne, že jednatel nese i břemeno tvrzení ohledně skutečností, svědčících ve prospěch závěru, že v konkrétním případě jednal s péčí řádného hospodáře. c. Nepodaří-li se jednateli prokázat, že jednal s péčí řádného hospodáře, stíhá jej neúspěch ve sporu (za předpokladu, že je prokázán vznik škody, její výše i příčinná souvislost mezi jednáním jednatele a vznikem škody). Naproti tomu, nepodaří-li se prokázat vznik škody či příčinnou souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním, je tato objektivní nejistota přičtena k tíži žalobci.“ 61. Poškozená korporace, tj. v projednávané věci žalovaný, tedy musí tvrdit a prokázat jednání (případně opomenutí), kterým měl člen orgánu korporace porušit péči řádného hospodáře, vznik škody a příčinnou souvislost mezi nimi. Žalovaný v oznámení o zápočtu vymezil protiprávní jednání žalobce jako nečinnost, tj. nevymáhání již vzniklých pohledávek za tureckým odběratelem, čímž měla žalovanému vzniknout škoda ve výši těchto pohledávek. Na tento zápočet odkázal i ve svém vyjádření k žalobě. Soud prvního stupně se tedy měl zabývat tím, zda je jistá a určitá takto vymezená pohledávka, případně zda je takový zápočet po právu. Pokud soud prvního stupně uzavřel, že příčinou vzniku škody bylo, že žalobce nepožadoval před dodáním vyúčtovaného zboží od tureckého odběratele složení zálohy, posuzoval jiné protiprávní jednání, než které žalovaný uvedl v zápočtu. Pohledávku z takto vymezeného protiprávního jednání žalovaný vůči žalobci nezapočetl, pročež soud prvního stupně takový zápočet neměl posuzovat.

62. Podstatné tedy je, zda je platný a oprávněný zápočet pohledávky na náhradu škody způsobené žalobcem žalovaným tím, že žalobce včas nevymáhal již vzniklé pohledávky za tureckým odběratelem.

63. Nejvyšší soud se otázkou škody způsobené jednatelem společnosti nevymáháním jejích pohledávek zabýval mj. v rozsudku z 30. 3. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4276/2009, kde dovodil: „Pro úvahu, zda byl jednatel povinen pohledávky vymáhat, je významné (mimo jiné) i posouzení případné úspěšnosti takového postupu (jenž odvisí např. od možnosti společnosti prokázat vznik, výši i trvání uplatněné pohledávky) a reálnosti jejího (alespoň částečného) vymožení. V případě dlužníka, který zjevně není schopen své závazky splnit ani částečně, popř. v situaci, kdy společnost (aniž by takový stav způsobil sám jednatel) není s to prokázat svá tvrzení ohledně vzniku, výše a trvání pohledávky, aniž by takový stav způsobil sám jednatel, by naopak v rozporu s náležitou péčí (péčí řádného hospodáře) mohlo být - podle okolností případu - podání žaloby a vynaložení dalších nákladů na vedení soudního řízení. Jinými slovy to, zda jednatel bude pohledávky společnosti vymáhat, je věcí jeho úvahy v rámci obchodního vedení, jež musí být učiněna s ohledem na všechny okolnosti.“ 64. Vedle toho škoda spočívající v nedobytnosti pohledávky tedy věřiteli nevzniká pouhým uplynutím promlčecí doby, jak uvažoval odvolací soud, nýbrž okamžikem, kdy je vzhledem k okolnostem případu nepochybné, že dlužník dobrovolně plnit odmítá a neuspokojená pohledávka věřitele je soudně nevymahatelná (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3672/2014, uveřejněný pod R 64/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

65. Žalovaný má tedy prokazovat skutečnost, že pohledávky za tureckým odběratelem jsou nedobytné, tj. že turecký odběratel plnit odmítá (otázka vzniku škody), a zároveň, že v době, kdy byl žalobce předsedou družstva, resp. členem představenstva, vymahatelné byly (otázka příčinné souvislosti). Byla-li by totiž pohledávka v době, kdy ji měl žalobce vymáhat, nedobytná, vznikla by škoda bez ohledu na nečinnost žalobce, a tedy by mezi nečinností žalobce a škodou chyběla příčinná souvislost. Naproti tomu na žalobci by v případě prokázání obou skutečností žalovaným leželo břemeno tvrzení a břemeno důkazní k otázce, zda i v takovém případě bylo v souladu s péčí řádného hospodáře pohledávku soudně nevymáhat (např. pro nákladnost a zdlouhavost takového vymáhání, jak naznačil ve svém odvolání). Prokazování těchto skutečností považuje odvolací soud za náročné a zdlouhavé, zvlášť za situace, kdy by zřejmě bylo zapotřebí žádat o poskytnutí důkazů turecké soudy. I tuto pohledávku proto považuje odvolací soud za nejistou a její započtení tedy za neplatné.

66. Odvolací soud naproti tomu nepovažuje za důvodné žalobcovy námitky proti ostatním pohledávkám, jejichž zápočet považoval soud prvního stupně za platný.

67. V případě pohledávek sub a) až c) považuje odvolací soud dokazování provedené soudem prvního stupně za dostatečné k prokázání, že žalobce prodával společnostem [právnická osoba], [právnická osoba]. a [právnická osoba] zboží žalovaného za ceny podstatně nižší, než byly ceny dosahované ve stejném období vůči jiným odběratelům, a že žalovanému tím vznikla škoda (v podobě ušlého zisku), odpovídající rozdílu mezi obvyklou a dosaženou prodejní cenou. Z porovnání faktur přitom plyne, se jednalo o zboží stejného druhu. Správný byl i závěr soudu prvního stupně, že z posudku [tituly před jménem] pro Policii ČR se nic pro věc podstatného nepodává. Už zadání znaleckého posudku se jen vzdáleně dotýká skutečností rozhodných pro započtený nárok žalovaného na náhradu škody. Znalkyně vůbec neporovnala prodejní ceny zboží shora uvedených společnostem s cenami pro jiné odběratele. Závěr, že znalkyně nic nezjistila, tedy vůbec neznamená, že žalovanému nevznikla škoda. Odvolací soud nepopírá, že v konkrétním případě může být pro podnikatele výhodné (a tedy souladné s péčí řádného hospodáře) prodat konkrétnímu odběrateli zboží tzv. se slevou, tedy za nižší než obvyklou cenu. Důvody, proč tak činil, by však (v souladu s ustálenou judikaturou shora citovanou) musel tvrdit a prokázat žalobce. Jeho námitky však byly v tomto směru zcela nekonkrétní.

68. Za dostatečné a správné považuje odvolací soud i skutkové závěry soudu prvního stupně v případě poškození vrat (nárok d/), jakož i v případě užívání bytu v areálu žalovaného žalobcem v době před jeho vyklizením v roce 2018. Z výpovědi svědkyně [Anonymizováno] vyplynulo, že žalobce a svědkyně měli po celou dobu klíče od bytu i od vrat na dvorek vedoucí k bytu. Nedostali se pouze do kanceláří, skladů a výrobních prostor. Totéž ostatně potvrzují i záběry z videokamer v areálu, na nichž jsou oba vidět, jak se v těchto prostorech pohybují a stěhují si věci. K tomu nutno doplnit, že podle ustálené judikatury vzniká bezdůvodné obohacení i pouhým umístěním věci v bytě, který vlastník takových věcí není oprávněn užívat. Ve rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo 553/2004, bylo takové bezdůvodné obohacení přiznáno i proti dědici původního uživatele bytu za situace, kdy vstup do bytu byl v průběhu dědického řízení soudem zapečetěn. Nejvyšší soud konstatoval, že bezdůvodné obohacení by nevzniklo jen tehdy, pokud by vlastník bytu sám bránil vlastníkovi uskladněných věcí v jejich vyklizení. Nic takového však v projednávané věci prokázáno nebylo.

69. Skutečnost, že žalobci bylo v době vzniku bezdůvodného obohacení a v době vyklízení bytu stěhovací službou bráněno členy rodiny v užívání domu ve Slaném, potom nemá na existenci nároku žalovaného na vydání bezdůvodného obohacení žádný vliv. Žalobce netvrdil žádný právní důvod, pro který by byl povinen byt v areálu žalovaného vyklidit až poté, co mu žalovaný zajistí náhradní bydlení. d) Závěry 70. Jak bylo vysvětleno shora, žalobci vznikl nárok na vypořádací podíl ve výši 6 110 500 Kč. Od tohoto nároku odečetl odvolací soud oprávněně započtené nároky žalovaného ve výši 683 398 Kč (prodej zboží pod cenou) + 4 600 Kč (poškozená vrata) + 120 000 (bezdůvodné obohacení užíváním bytu) +22 900 (stěhování) + 140 000 Kč (peníze převedené z účtu žalovaného). Celkem tak žalobci přísluší 5 139 602 Kč. Z toho bylo žalobci již 2 308 416 Kč pravomocně přiznáno soudem prvního stupně. Odvolací soud tedy zamítavý výrok II napadeného rozsudku podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, že žalobci přiznal dalších 2 831 186 Kč. Ve zbytku žalovaného nároku, tj. co do částky 4 525 922 Kč, naopak zamítavý výrok soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř potvrdil jako věcně správný.

71. Nárok na žalobce na úrok z prodlení vyplývá z § 1970 o. z.; jeho výše potom (při absenci ujednání o výši úroku) z § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Náklady řízení 72. O nákladech řízení odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 2 ve spojení s 142 odst. 2 o. s. ř. podle zásady úspěchu ve věci. Odvolací soud je toho názoru, že znalecké posudky hrály v projednávané věci roli jen v otázce posouzení, zda je podstatný rozdíl mezi vlastním kapitálem vykazovaným žalovaným v účetních závěrkách a skutečnou hodnotou čistého obchodního jmění. Nelze tedy uzavřít, že by rozhodnutí ve věci záviselo na znaleckém posudku. Stejně tak nelze uzavřít, že by žalovaný nezavdal příčinu k podání žaloby, jestliže (objektivně posouzeno) určil žalobci vypořádací podíl v rozporu se zákonem a stanovami a následně mu nevyplatil nic s odkazem na zápočet pohledávek zčásti nejistých a neurčitých. Důkazy, které měl žalobce falšovat, byly již soudem prvního stupně vyhodnoceny jako nerozhodné pro rozhodnutí ve věci samé a jejich pravost nebyla předmětem dokazování. Protiprávní jednání žalobce vůči žalovanému se v případech, kde je vzal soud za prokázané, projevilo uznáním příslušných zápočtů, a tedy i v poměru úspěchu účastníků ve věci. Tento poměr v řízení před soudem prvního stupně byl přibližně vyrovnaný (53,2 : 46,8 %), což má za následek, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Za této situace nelze aplikovat ani § 150 o. s. ř.

73. Ve stejném poměru potom odvolací soud rozdělil mezi účastníky náklady, které v řízení před soudem prvního stupně vznikly státu (§ 148 odst. 1 o. s. ř.).

74. Rovněž o nákladech řízení před odvolacím soudem bylo rozhodnuto podle zásady úspěchu ve věci (§ 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř.). Předmětem řízení před odvolacím soudem byla částka 7 357 108 Kč, z čehož byl žalobce úspěšný do 2 831 186 Kč, tj. do 38,5 %. Žalovanému tedy odvolací soud přiznal náhradu 23 % jeho účelně vynaložených nákladů, které celkem činí 115 252,50 Kč a sestávají z a. odměny za zastupování advokátem spočívajícím v 2,5 úkonu právní služby (odvolání proti nákladům řízení, vyjádření k odvolání ve věci samé, účast u jednání odvolacího soudu) ze základu 7 357 108 Kč (viz § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu), vypočtené podle § 7 advokátního tarifu, ve výši 94 350 Kč, b. 3 režijních paušálů podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu ve výši 900 Kč, c. náhrady za 21 % DPH ve výši 20 002,50 Kč.

Poučení