9 Cmo 19/2025 - 225

Rubrum

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Dušana Hrabánka a soudců JUDr. Josefa Holejšovského, Ph.D., a JUDr. Františka Švantnera ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: 1. [Jméno žalovaného A], narozený [Datum narození žalovaného A] bytem [Adresa žalovaného A] 2. [Jméno žalovaného B], narozená [Datum narození žalovaného B] bytem [Adresa žalovaného B] oba zastoupeni advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o náhradu projevu vůle, eventuálně o náhradu škody, o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2024, č. j. 72 Cm 100/2020-194 takto:

Výrok

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2024, č. j. 72 Cm 100/2020-194, a na něm závislá usnesení téhož soudu ze dne 27. 11. 2024, č. j. 72 Cm 100/2020-200, a z téhož dne, č. j. 72 Cm 100/2020-201, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 2. 7. 2020 se žalobce domáhal, aby soud nahradil souhlas žalovaných se smlouvou, kterou by od něj z přiměřenou cenu, stanovenou znaleckým posudkem, odkoupili 11 075 kmenových listinných akcií společnosti [právnická osoba]., IČO [IČO], o jmenovité hodnotě 16 900 Kč a jednu akcii téže společnosti o jmenovité hodnotě 9 300 Kč, které ve svém souhrnu představují 49% podíl na základním kapitálu uvedené společnosti (dále jen „akcie“ a „společnost“). Eventuálně navrhl, aby žalovaným byla uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci náhradu škody „v částce rovnající se výši škody stanovené soudem vzniklé protiprávním jednáním žalovaných na jedné akcii společnosti vynásobené počtem akcií vlastněných žalobcem“.

2. Žalobce tvrdil, že mezinárodní příslušnost českých soudů je dána čl. 7 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1215/2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Dále tvrdil, že je vlastníkem akcií, které společnost v rozporu s § 3 odst. 1 zákona č. 134/2013 Sb., o některých opatřeních ke zvýšení transparentnosti akciových společností, odmítla vyměnit za akcie na jméno. Žalovaní podle žalobce jednají ve shodě a jsou osobami ovládajícími společnost. V roce 2017 evidovala společnost za žalovaným 1) pohledávku ve výši 49 755 640 Kč s úrokem ve výši 140 % reposazby vyhlášené ČNB, splatnou k 31. 12. 2018, a za žalovanou 2) pohledávku ve výši 50 729 988 Kč s úrokem 3,5 % ročně, splatnou rovněž k 31. 12. 2018. Dále evidovala pohledávku ve výši 5 076 494 Kč za společností [právnická osoba], jejímiž ovládajícími osobami byli žalovaní, a další pohledávku ve výši 14 888 665 Kč za společností [právnická osoba]., kterou ovládá žalovaný 1). Uvedené pohledávky ve výši 100 485 628 Kč s příslušenstvím (dále jen „pohledávky“) postoupila společnost ještě před jejich splatností na třetí osobu za pouhých 300 000 Kč, přestože žalovaný 1) vlastní v Rakousku hodnotný nemovitý majetek a lze předpokládat, že i žalovaná 2) je bonitní osobou. Postoupením pohledávek tedy společnosti vznikla podle žalobce újma ve výši hodnoty uvedených pohledávek snížených o výši úplaty, tj. ve výši 118 040 369 Kč. Prospěch z tohoto jednání je podle žalobce na straně žalovaných, kteří byli zbaveni povinnosti zaplatit společnosti uvedené pohledávky, přičemž k uvedenému protiprávnímu postoupení došlo zjevně uplatněním vlivu žalovaných. Zároveň tím došlo k podstatnému zhoršení postavení žalobce jako společníka společnosti, neboť takovým podstatným zhoršením je i masivní poškození hodnoty majetku ovládané osoby. Usnesením ze dne 10. 2. 2020, č. j. MSPH 78 INS 20860/2019-A-26, zjistil Městský soud v Praze úpadek společnosti a povolil její reorganizaci. Pokud by společnost inkasovala pohledávky, byla by, s přihlédnutím k nemovitému majetku, schopna uhradit pohledávky insolvenčních věřitelů. Společnost se tedy uplatněním vlivu žalovaných dostala do úpadku. Žalobci proto vzniklo právo na odkup akcií podle § 89 z. o. k., které u žalovaných uplatnil žádostí ze dne 16. 4. 2020, doručenou 20. 4. 2020. Žalovaní však žalobci nepředložili návrh smlouvy o odkupu akcií, ani nepřijali návrh předložený žalobcem.

3. Žalobce ještě uvedl, že podle reorganizačního plánu mají zaniknout všechny akcie emitované společností. V případě jeho schválení by tedy nebyl schopen plnit své povinnosti z navrhované smlouvy. Eventuálně proto navrhuje, aby žalovaní byli uznáni povinnými zaplatit mu vzniklou škodu, o níž má za to, že ji nemusí vyčíslit analogicky nároku na doplatek protiplnění podle § 390 z. o. k.

4. Žalovaný 1) se k věci vyjádřil tak, že s žalobou nesouhlasí. Vznesl námitku nepříslušnosti Městského soudu v Praze s tím, že je Rakušan, ne Čech. Insolvenční řízení už skončilo, žalobce žádné akcie nemá a žalovaný 1) neví, co by tedy od něj měl kupovat. Žádnou škodu žalobci nezpůsobil. Podobně žalovaná 2) s žalobou nesouhlasila a požádala o prodloužení lhůty k vyjádření.

5. Žalovaní později své vyjádření doplnili tak, že žaloba je podle nich neprojednatelná. Soud prvního stupně se nevypořádal s jejich námitkou mezinárodní nepříslušnosti. Popřeli, že by byli ovládajícími osobami společnosti, ve shodě nejednají, vliv na společnost neuplatňují a škodu žalobci nezpůsobili. Vznesli i námitku promlčení. Usnesením ze dne 8. 6. 2020, č. j. MSPH 78 INS 20860/2019-B-39, které nabylo právní moci dne 3. 9. 2020, schválil Městský soud v Praze reorganizační plán společnosti. Účinností tohoto reorganizačního plánu zanikly veškeré akcie společnosti, včetně akcií účastníků. Chybí tedy jak aktivní legitimace na straně žalobce, tak pasivní legitimace na straně žalovaného, jakož i předmět koupě, neboť žalovaní mají od žalobce koupit neexistující věc. Podle reorganizačního plánu měly zaniknout i veškeré povinnosti společnosti vůči akcionářům a veškerá práva původních akcionářů vůči společnosti. Žalobce tedy nemá ani právo na náhradu újmy, neboť výsledek řízení by ovlivnil výhradně majetkovou hodnotu podílu. Usnesením ze dne 24. 11. 2020, č. j. MSPH 78 INS 20860/2019-B-85, vzal Městský soud v Praze na vědomí zprávu insolvenčního správce o plnění reorganizačního plánu a zároveň i splnění podstatných částí reorganizačního plánu. Tím insolvenční řízení proti společnosti skončilo. Postoupení pohledávek bylo v insolvenčním řízení řešeno s tím, že insolvenční správce společnosti neshledal důkazy prokazující úmysl zkrátit postoupením věřitele. Podle žalovaných nelze řízení o odkup podle § 89 z. o. k. spojit s řízením o náhradu újmy. Obě žaloby stojí na zcela odlišném skutkovém základě a s jejich výsledky se pojí rozdílné účinky - vyhovění žalobě o odkup má za následek zánik účasti žalobce ve společnosti, zatímco v případě žaloby o náhradu újmy má žalobce zájem o setrvání ve společnosti. Žalobce by měl specifikovat výši požadované náhrady škody, neboť v projednávané věci nešlo o squeeze-out, a ustanovení o něm nelze ne projednávanou věc použít ani analogicky. Domáhá-li se žalobce náhrady újmy podle § 71 odst. 1 a 2 z. o. k., tak s takovou žalobou nemůže být úspěšný, neboť ji může podat jen společník, resp. akcionář společnosti, jímž žalobce již není.

6. K výzvě soudu žalobce doplnil, že již v podání z 23. 8. 2021 upravil svoji argumentaci tak, že nárok na náhradu škody odvozuje z § 89 ve spojení s § 329 z. o. k. Svůj nárok na náhradu újmy tedy odvozuje ze stejného skutkového základu, jako nárok na náhradu souhlasu žalovaných s odkupem akcií. Hodnota podílu žalobce ve společnosti má být určena znaleckým posudkem (§ 91 z. o. k.). Jestliže žalobce není sám oprávněn určit hodnotu svého spoluvlastnického podílu, neboť tato hodnota má být určena posudkem znalce, nemůže být ani schopen vyčíslit výši škody, neboť tato výše je odvislá právě od hodnoty jeho akciového podílu v době, než došlo ke zhoršení jeho postavení ve společnosti. Ohledně náhrady škody potom § 329 odst. 2 z. o. k. odkazuje na přiměřené použití § 390 z. o. k. upravující squeeze-out. Žalobce tedy svůj žalobní petit považuje za správný. Následně jej upravil tak, že žádá, aby žalovaným byla uložena společně a nerozdílně povinnost zaplatit žalobci náhradu škody, a to v částce rovnající se výši škody stanovené soudem vzniklé protiprávním jednáním žalovaných na jedné akcii společnosti vynásobené počtem akcií vlastněných žalobcem ke dni podání této žaloby. Posledně uvedenou změnu žaloby připustil soud prvního stupně usnesením vyhlášeným u jednání dne 26. 5. 2023.

7. K další výzvě soudu žalobce doplnil vymezení škody tak, že pokud by žalovaní splnili svoji povinnost odkoupit od něj jeho akcie společnosti za přiměřenou cenu, zvýšil by se jeho majetek o tuto přiměřenou cenu, kterou s ohledem na dikci § 91 z. o. k. není oprávněn určit. Protože žalovaní tuto povinnost porušili, majetek žalobce se o tuto částku nezvýšil, a následně žalobce pozbyl akcie v rámci reorganizace společnosti.

8. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I.), a žalobci uložil zaplatit státu a žalovaným náklady řízení s tím, že její výši určí samostatným usnesením (výroky II. a III.).

9. Soud prvního stupně zjistil, že žalobce vlastnil 11 075 kmenových listinných akcií společnosti o jmenovité hodnotě 16 900 Kč a jednu kmenovou listinnou akcii společnosti o jmenovité hodnotě 9 300, tedy 49% podíl na základním kapitálu společnosti. Společnost vyzval dne 1. 2. 2015 k výměně akcií za akcie na jméno a k svému zápisu do seznamu akcionářů, společnost akcie odmítla vyměnit. Žalovaní byli dalšími akcionáři společnosti, vlastnili dohromady 51 % akcií a (podle návrhu na povolení reorganizace) postupovali ve shodě. Společnost mj. půjčila v roce 2008 žalovanému 1) 49 755 640 Kč, splatných 31. 12. 2018 a žalované 2) 50 729 988 Kč, splatných rovněž 31. 12. 2018. Společnost dne 14. 6. 2017 postoupila pohledávky za žalovanými na třetí osobu za 300 000 Kč. Dne 16. 4. 2020 žádal žalobce o odkoupení svého podílu tak, že je vyzval k předložení návrhu smlouvy o odkupu do 15 dnů a zároveň jim předložil vlastní návrh smlouvy. Žalobcova účast ve společnosti zanikla schválením reorganizačního plánu společnosti. V insolvenčním řízení žalobce neuspěl s argumentací obdobnou jeho argumentaci v projednávané věci s odůvodněním, že k postoupení pohledávek došlo před více než dvěma lety. Žalobce podal v souvislosti s touto argumentací dne 10. 2. 2020 trestní oznámení.

10. Soud prvního stupně citoval § 89 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, ve znění účinném od 1. 1. 2021. Měl za to, že právo na odkup zasahuje do právních poměrů ovládající osoby, která je nucena převzít podíl žalujícího společníka a vynaložit prostředky na zaplacení přiměřené ceny, a proto jej lze použít jedině tehdy, je-li to přiměřené konkrétním okolnostem. Lze je zpravidla uplatnit až tehdy, není-li možné nápravy dosáhnout využitím jiných institutů, nebo není-li možné jejich využití po dotčeném společníku spravedlivě požadovat. Menšinový akcionář musí akceptovat, že rozhodování nejvyššího orgánu je založeno na dosažení stanovené většiny a že nemusí prosadit svou koncepci správy společnosti, resp. svůj pohled na to, jak má valná hromada v konkrétním případě rozhodnout. Nepřijetí návrhů akcionáře tedy samo o sobě není důvodem uplatnění práva na odkup.

11. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že přestože po schválení reorganizačního plánu zanikla majetková účast žalobce ve společnosti, přetrvává stále jeho právní zájem na vydání požadovaného rozhodnutí, neboť má nadále přímý dopad na jeho poměry založené vztahem ke společnosti. K tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 11/2002. Dále konstatoval, že žalovaní jsou ve věci pasivně legitimováni, neboť jednají ve shodě a vlastní 51% podíl. Tuto skutečnost dokládá obsah návrhu společnosti na povolení reorganizace. Námitku promlčení považoval soud spíše za uplatnění zániku práva podle § 89 odst. 2 z. o. k. v jím aplikovaném znění. Soud prvního stupně nicméně dospěl k závěru, že žalobce se o podstatném zhoršení svého postavení dozvěděl až zveřejněním seznamu majetku a závazků společnosti v insolvenčním řízení v roce 2020. Jeho nárok tedy prekludován není. Žalobce se nicméně domáhal nápravy pouze prostředky trestního práva, neuplatnil např. žalobu o výměnu svých akcií za nové akcie na jméno. Řízení o určení neplatnosti dražby, kterou žalobce své akcie nabyl, žalobce aktivně nevyvolal, nýbrž učinil tak insolvenční správce společnosti [právnická osoba]. Žalobce nežádal o svolání valné hromady s programem odvolání členů dozorčí rady nebo představenstva, nedomáhal se náhrady škody akcionářskou žalobou, nežádal o poskytnutí informací. Přestože mohl být informován o půjčkách z roku 2008 a podmínkách jejich vrácení, nezajímal se o jejich splacení. Požadovat mohl minimálně založení účetních závěrek do sbírky listin. Nabídku na odkup učinil až v roce 2020 v návaznosti na insolvenční řízení. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobce mohl vhodně zvolenými nástroji a včas zajistit preventivní ochranu či obnovení hodnoty svého podílu. Žalobce je přitom osobou v korporátním podnikání zkušenou. Důvodný proto podle soudu prvního stupně nebyl ani nárok žalobce na odkup, ani eventuální petit, který byl založen na stejném skutkovém základě. S ohledem na uvedené závěry soud prvního stupně neprováděl další dokazování.

12. Usnesením ze dne 27. 11. 2024, č. j. 72 Cm 100/2020-200, vyčíslil soud prvního stupně náklady řízení státu na 21 264,54 Kč a usnesením z téhož dne, č. j. 72 Cm 100/2020-201, vyčíslil náklady řízení žalovaných částkou 57 281,40 Kč.

13. Proti předeslanému rozsudku podal žalobce odvolání, ve kterém zdůraznil, že se o vyvedení pohledávek ze společnosti dozvěděl až 3. 3. 2020 v průběhu insolvenčního řízení. Vycházel z legitimního předpokladu, že orgány společnosti i žalovaní jednají s péčí řádného hospodáře. Až do 2. 6. 2020 probíhalo u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 27 C 260/2014 řízení o určení neplatnosti dražby akcií společnosti vydražených žalobcem. Pokud by v této době žalobce inicioval z pozice akcionáře jakékoli soudní řízení, soud by takové řízení přerušil do pravomocného skončení řízení o určení neplatnosti dražby. I kdyby tedy žalobce zahájil jakékoli řízení uváděné soudem právního stupně, nic by to na věci nezměnilo. Žalobce dále doplnil, že v roce 2019 vyzval společnost ke svolání valné hromady za účelem projednání účetních závěrek za léta 2016, 2017 a 2018 a k projednání hospodářské situace společnosti. Tato výzva se ukázala bezvýslednou. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

14. Žalobce napadl odvoláním i obě doplňující usnesení ze dne 27. 11. 2024, č. j. 72 Cm 100/2020-200, a z téhož dne, č. j. 72 Cm 100/2020-201, o vyčíslení nákladů řízení, s tím, že se jedná o usnesení závislá na napadeném rozsudku.

15. Žalovaný později doplnil své odvolání o další argumentaci. Soud prvního stupně podle něj chybně aplikoval rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 1395/2020, ve kterém byl podstatně odlišný skutkový stav. V uvedené věci se minoritní akcionář domáhal po majoritních akcionářích odkupu podílu z důvodu, že mu žalovaní neumožnili stát se členem představenstva ani dozorčí rady, že mu společnost odmítla vysvětlení k záležitostem projednávaným valnou hromadou, že žalovaní opakovaně blokují rozdělení zisku a že společnost učinila pod vedením žalovaných nevýhodné investice. Za dané situace Nejvyšší soud dospěl k závěru, že po žalobci lze spravedlivě požadovat, aby ve společnosti setrval a svá práva hájil jinými prostředky. Takový závěr však předpokládá, že žalobce ví o porušení, jež zakládá podstatné zhoršení jeho postavení, a namísto postupu podle § 89 z. o. k. se lze domáhat nápravy jinými prostředky. Žalobce se však o postoupení pohledávek dozvěděl až poté, co dne 3. 2. 2020 byla v insolvenčním rejstříku zveřejněna účetní závěrka společnosti za rok 2018, z níž bylo zřejmé, že pohledávky za žalovanými ve výši 100 486 000 Kč již nejsou vedeny v aktivech společnosti. Žalobce na to upozornil insolvenční soud, na jehož výzvu společnost přiznala, že tyto pohledávky postoupila na [právnická osoba] za 300 000 Kč. Toto vyjádření společnosti bylo v insolvenčním rejstříku zveřejněno dne 3. 3. 2020. Žalobce se tedy o postoupení pohledávek dozvěděl až v situaci, kdy byl osvědčen úpadek společnosti, byla povolena reorganizace a podle reorganizačního plánu schváleného většinou věřitelů měla být reorganizace řešena kapitalizací pohledávek hlavního věřitele za současného zániku akcií žalobce a ostatních akcionářů. Za této situace nebyl prostor pro jakékoli mírnější prostředky nápravy. Žalobce mohl svá práva hájit jedině v insolvenčním řízení, neboť po dobu reorganizace se pozastavuje výkon funkce valné hromady dlužníka, v jejíž působnosti rozhoduje insolvenční správce.

16. Žalobce v odvolání považuje za legitimní, že v době před únorem 2020 vycházel z předpokladu výkonu funkce členů představenstva společnost s péčí řádného hospodáře. Soud prvního stupně se dopouští přístupu „generála po bitvě“, přestože žalobce o postoupení pohledávek poškozujícím společnost nevěděl a ani vědět nemusel. Žalobce se snažil o zjištění majetkové situace společnosti i nahlédnutím do exekučních spisů proti ní vedených, avšak nebylo mu to umožněno s odůvodněním, že neprokázal, že je jejím akcionářem.

17. Žalovaní ve svém vyjádření souhlasili s napadeným rozsudkem. Podle nich žalobce fabuluje, když předjímá postup soudů v případě, že by použil nějakého zákonného prostředku. Stejně tak žalobce podle nich nehájil své právo důsledně v insolvenčním řízení. Žalovaní navrhli potvrzení napadeného rozsudku.

18. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

19. Odvolací soud především v napadeném rozsudku, jakož i v řízení mu předcházejícím, zcela pominul, že projednávaná věci je řízením s mezinárodním prvkem, neboť žalovaní jsou, a to i podle tvrzení žalobce, osoby s bydlištěm v Rakousku. Za takové situace se měl zabývat otázkou, zda je v projednávané věci vůbec mezinárodně příslušný, a pokud tomu tak je, jakým právním řádem se řídí právní vztah mezi účastníky.

20. Mezinárodní příslušnost měl soud prvního stupně posoudit podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“), neboť projednávaná věc je zajisté věci obchodní ve smyslu čl. 1 nařízení Brusel I bis.

21. Podle čl. 26 odst. 1 nařízení, není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se žalovaný řízení účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 24 výlučně příslušný.

22. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1926/2020, uveřejněného pod R 11/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, „má-li žalovaný bydliště v jiném členském státě, než v jakém se koná řízení, je procesní soud v případě, že nejde o výlučnost příslušnou (dle článku 24 nařízení Brusel I bis), povinen přezkoumat svoji mezinárodní příslušnost jen tehdy, neúčastní-li se žalovaný řízení (dle článku 28 odst. 1 nařízení Brusel I bis) nebo uplatnil-li včas námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti rozhodujícího soudu (dle článku 26 odst. 1, věty druhé nařízení Brusel I bis). […] V případě, že tuzemský soud shledá včasnou námitku žalovaného (uplatněnou ve smyslu čl. 26 odst. 1, věty druhé nařízení Brusel I bis) opodstatněnou, postupuje podle § 103 a § 104 odst. 1, věty první o. s. ř. a řízení zastaví s tím, že mu nic nebrání současně ve výroku usnesení vyslovit i jím zjištěný nedostatek mezinárodní příslušnosti. […] Zjistí-li proto soud, že námitka je opožděná nebo nedůvodná, usnesením ji zamítne (srov. též § 167 odst. 1 o. s. ř.). Proti vydanému usnesení je možno podat odvolání, popř. i dovolání.“ 23. V projednávané věci žalovaný 1) vznesl námitku mezinárodní nepříslušnosti v prvním podání, kterým se vyjádřil k žalobě. Žalovaná 2) požádala o prodloužení lhůty k vyjádření, aby si opatřila kvalifikované právní zastoupení, a námitku mezinárodní nepříslušnosti vznesla v prvním podání, které ve věci učinil její právní zástupce. Žalovaní tedy však uplatnili námitku mezinárodní nepříslušnosti. Proto měl soud prvního stupně o této námitce rozhodnout usnesením, proti němuž by bylo přípustné odvolání, případně i dovolání. Tato vada řízení by sama o sobě neměla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé, pokud by soud prvního stupně svou mezinárodní příslušnost dovodil alespoň v napadeném rozsudku. Soud prvního stupně však tuto otázku zcela pominul. Podle již citovaného R 11/2022 zakládá takové opomenutí nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.

24. Obdobně se soud prvního stupně vůbec nezabýval otázkou, jakým právním řádem (zda českým či rakouským) se řídí právní vztah mezi účastníky, z něhož žalobce odvozuje svůj nárok. K řešení této otázky měl zvážit, zda na tento právní vztah dopadají přímo použitelná ustanovení práva Evropské unie [zejména nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II)], případně aplikovat § 30 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním.

25. Odvolací soud proto napadený rozsudek jako nepřezkoumatelný podle § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. mu věc vrátil k dalšímu řízení. Podle § 214 odst. 2 písm. d) o. s. ř. přitom nemusel nařídit jednání. Zrušení napadeného rozsudku ve věci samé má za následek i zrušení na něm závislých usnesení o vyčíslení nákladů řízení státu a účastníků.

26. Odvolací soud navíc považuje za nesprávné i právní posouzení věci soudem prvního stupně za předpokladu, že se vztah mezi účastníky řídí českým právem. Nejvyšší soud totiž v usnesení ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2451/2019, dovodil, že „je podle přesvědčení Nejvyššího soudu na místě posuzovat řízení o jmenování znalce pro určení hodnoty závodu společnosti za účelem stanovení přiměřené ceny (ve smyslu § 89 a násl. z. o. k.) při uplatnění práva odkupu podle zákona o obchodních korporacích ve znění účinném do 31. 12. 2020 všude tam, kde došlo k uplatnění vlivu ovládající osoby, v jehož důsledku došlo k podstatnému zhoršení postavení společníka ovládané osoby nebo k jinému podstatnému poškození jeho oprávněných zájmů, pro které po společníkovi není možné spravedlivě požadovat, aby v ovládané osobě setrval (§ 89 z. o. k.), přede dnem účinnosti zákona č. 33/2020 Sb.“.

27. Podle přesvědčení odvolacího soudu tento závěr dopadá i na samotné řízení o žalobě uplatňující právo na odkup podle § 89 z. o. k. Toto ustanovení totiž upravuje následky jednání ovládající osoby spočívajícího v uplatňování jejího vlivu na společnost způsobem, který podstatně zhoršuje postavení ostatních společníků. Následky takového právního jednání se vždy řídí právní úpravou účinnou v době, kdy k němu došlo. Soud prvního stupně proto měl nárok žalobce posoudit podle § 89 zákona č. 89/2012 Sb., o obchodních korporacích, ve znění před novelou č. 33/2020 Sb. (dále jen „z. o. k.“), neboť k postoupení pohledávek mělo dojít již v roce 2017.

28. Podle § 89 z. o. k. v případě, že ovládající osoba využívá svého vlivu v ovládané osobě způsobem, v jehož důsledku dojde k podstatnému zhoršení postavení společníků ovládané osoby nebo k jinému podstatnému poškození jejich oprávněných zájmů, a není proto možné po nich spravedlivě požadovat, aby v ovládané osobě setrvali, je každý společník, který není ovládající osobou nebo osobou jí ovládanou, oprávněn požadovat, aby od něj ovládající osoba jeho podíl odkoupila za přiměřenou cenu; ustanovení § 328 a 329 se použijí obdobně.

29. Podle § 90 z. o. k. při posuzování, zda k podstatnému zhoršení postavení společníků nebo k jinému podstatnému poškození jejich oprávněných zájmů podle § 89 došlo v důsledku využití vlivu ovládající osoby v osobě ovládající, nese důkazní břemeno o tom, zda k tomu došlo, ovládající osoba, ledaže soud rozhodne, že to po ní nelze spravedlivě požadovat (odstavec 2). Dostane-li se ovládaná osoba v důsledku vlivu podle § 89 do úpadku podle jiného právního předpisu, postavení jejích společníků se vždy podstatně zhoršilo (odstavec 3).

30. Podle § 91 odst. 1 z. o. k. cena podílu při postupu podle § 89 se určí na základě hodnoty majetku obchodní korporace s přihlédnutím k budoucímu provozu závodu, a to na základě posudku znalce jmenovaného na návrh ovládané osoby soudem (dále jen „hodnota závodu“). Znalec určí hodnotu závodu ovládané osoby, kterou měl v době, než došlo ke zhoršení postavení společníků nebo jinému podstatnému poškození jejich oprávněných zájmů. Na jmenování znalce se použije obdobně § 86 s tím, že znalecký posudek se doručuje jen navrhovateli a ovládající osobě a uveřejní se na internetových stránkách společnosti s upozorněním pro společníky, kde je k nahlédnutí. Nemá-li společnost zřízeny internetové stránky, doručí znalecký posudek také společníkům, u nichž došlo ke zhoršení jejich postavení nebo k jinému podstatnému poškození jejich oprávněných zájmů.

31. Podle § 329 z. o. k., porušil-li navrhovatel povinnost učinit veřejný návrh smlouvy, vzniká oprávněnému vlastníkovi účastnických cenných papírů právo navrhnout navrhovateli uzavření smlouvy o koupi účastnických cenných papírů za přiměřené protiplnění a navrhovateli vzniká povinnost takový návrh přijmout (odstavec 1). Nebude-li návrh přijat do 15 pracovních dnů ode dne jeho doručení, může se oprávněný vlastník účastnických cenných papírů domáhat uzavření smlouvy u soudu nebo požadovat náhradu újmy, a to nejpozději ve lhůtě 6 měsíců ode dne, kdy byl doručen návrh na uzavření smlouvy podle odstavce 1; ustanovení § 390 odst. 3 až 5 a odst. 7 se použije pro náhradu škody přiměřeně (odstavec 2).

32. Podle § 390 z. o. k. soudní rozhodnutí, kterým bylo přiznáno právo na jinou výši protiplnění, je pro hlavního akcionáře závazné co do základu přiznaného práva i vůči ostatním vlastníkům účastnických cenných papírů. Vlastníci účastnických cenných papírů, kteří se dovolali práva na dorovnání, mají právo na náhradu v řízení účelně vynaložených výdajů; není-li povinen tuto náhradu poskytnout hlavní akcionář, poskytne se z prostředků uložených v úschově podle odstavce 4 (odstavec 3). Hlavní akcionář ve lhůtě určené soudem splní dorovnání vůči všem vlastníkům účastnických cenných papírů do soudní úschovy a soud společně s rozhodnutím podle odstavce 2 věty první vyvěsí na své úřední desce také výzvu vlastníkům účastnických cenných papírů, aby se u něj o dorovnání přihlásili. Společnost současně toto rozhodnutí a výzvu na přihlášení se o dorovnání uveřejní způsobem stanoveným tímto zákonem a stanovami pro svolání valné hromady. Účelně vynaložené náklady spojené s plněním do soudní úschovy se hradí z prostředků složených v úschově (odstavec 4). Ustanovení občanského soudního řádu o připadnutí předmětu úschovy státu se nepoužije. Uplynula-li lhůta tří roků od právní moci usnesení o přijetí do úschovy, rozhodne soud, že předmět úschovy se vrací hlavnímu akcionáři, jestliže se o něj nikdo nepřihlásí do 1 roku ode dne vyhlášení tohoto usnesení. Toto usnesení soud vyvěsí na úřední desce soudu (odstavec 5). Pro vlastníky účastnických cenných papírů, kteří nebyli účastníky řízení podle odstavců 2 a 3, běží promlčecí lhůta pro uplatnění práva na dorovnání z prostředků podle odstavce 4 ode dne uveřejnění soudního rozhodnutí podle odstavce 4. Pro vlastníky účastnických cenných papírů, kteří nejsou stranami dohody podle odstavce 6, běží promlčecí lhůta pro uplatnění práva na dorovnání z prostředků podle odstavce 6 ode dne uveřejnění oznámení podle odstavce 4 (odstavec 7).

33. Postup při uplatňování práva na odkup podle § 89 z. o. k. popsal Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2451/2019: a. „Uplatní-li společník u ovládající osoby právo odkupu podle § 89 z. o. k., je povinností ovládající osoby (jsouli věcné předpoklady aplikace § 89 z. o. k. skutečně naplněny), aby společníkovi, který právo odkupu uplatnil, učinila návrh na uzavření smlouvy o převodu jeho podílu ve společnosti (ve smyslu § 1732 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku; dále jen „o. z.“). Ovládající osoba musí společníkovi, jenž právo odkupu uplatnil, navrhnout koupi jeho podílu za přiměřenou cenu, kterou je cena určená (za podmínek stanovených § 91 odst. 1 větou první a druhou z. o. k.) na základě posudku znalce jmenovaného soudem (§ 91 odst. 1 věta třetí z. o. k.). Přitom ovládající osobě nelze bránit v tom, aby společníkovi navrhla převod podílu za vyšší než přiměřenou cenu, a stejně tak nelze bránit ani tomu, aby se společník a ovládající osoba dohodli, že k převodu podílu dojde za cenu, se kterou obě strany souhlasí (aniž by bylo nutné určovat cenu převáděného podílu na základě posudku znalce). b. Nesplní-li ovládající osoba svoji povinnost učinit společníkovi návrh na uzavření smlouvy o převodu jeho podílu ve společnosti - a to buď vůbec, anebo není-li navržená cena odkupu podílu přiměřená (nebo vyšší) - vzniká společníkovi právo, aby ovládající osobě sám navrhl uzavření smlouvy o převodu podílu (ve smyslu § 1732 odst. 1 o. z.), proti čemuž stojí povinnost ovládající osoby takový návrh přijmout (§ 329 odst. 1 ve spojení s § 89 částí věty za středníkem z. o. k.). Nesplní-li ovládající osoba svoji povinnost přijmout návrh na uzavření smlouvy o převodu podílu společníka, který jí návrh na uzavření smlouvy učinil, do 15 pracovních dnů ode dne doručení návrhu na uzavření smlouvy, může se společník domáhat uzavření smlouvy u soudu (§ 329 odst. 2 ve spojení s § 89 částí věty za středníkem z. o. k.). c. Povinnost ovládající osoby přijmout návrh společníka na uzavření smlouvy o převodu podílu ovšem nastupuje výhradně, navrhuje-li společník úplatné uzavření smlouvy o převodu podílu za přiměřenou cenu (ve smyslu § 89 z. o. k.). I zde se přitom cena podílu určí (nedohodnou-li se společník a ovládající osoba na převodu podílu za cenu, se kterou obě strany souhlasí) na základě posudku znalce jmenovaného soudem. d. Již jen z toho je patrné, že postačí, aby společník v návrhu na uzavření smlouvy o převodu svého podílu na ovládající osobu co do určení přiměřené ceny odkázal na cenu, která bude určena znalcem, aniž by specifikoval (konkrétní) částku, za kterou má k převodu podílu dojít. Stejný závěr se podává také z toho, že stanovení konkrétní výše úplaty za převod podílu není podstatnou náležitostí smlouvy o převodu podílu, ujednají-li si smluvní strany dostatečně určitě alespoň způsob jejího určení (§ 2080 o. z.). e. Právě o tuto situaci jde i v případě nabídky společníka, který po marném uplatnění práva odkupu podle § 89 z. o. k. sám navrhuje uzavření smlouvy o převodu podílu s tím, že co do způsobu určení ceny odkazuje na (budoucí) posudek znalce jmenovaného soudem, jenž má přiměřenou cenu podílu určit (za podmínek stanovených § 91 odst. 1 věta první a druhá z. o. k.). Obsahuje-li tedy taková nabídka společníka všechny „zbývající“ podstatné náležitosti smlouvy o převodu podílu tak, aby tato smlouva mohla být uzavřena jednoduchým a nepodmíněným přijetím (ve smyslu § 1732 odst. 1 o. z.), potom jde o návrh smlouvy o převodu podílu společníka ve smyslu § 329 odst. 1 ve spojení s § 89 částí věty za středníkem z. o. k.“ 34. Z uvedeného plyne, že žalobce postupoval správně, pokud v návrhu textu smlouvy mezi účastníky odkázal na cenu akcií stanovanou znalcem. Primární petit žaloby však přesto (i v případě, že se smlouva mezi účastníky má řídit českým právem) nemůže být úspěšný. Samozřejmým předpokladem úspěchu žaloby o odkup akcií podle § 89 z. o. k. totiž je, aby žalobce akcie společnosti vlastnil a držel v době vyhlášení rozsudku (srov. § 154 odst. 1 o. s. ř.), a mohl tak žalovaným poskytnout protiplnění, které jim nabízí. Jestliže žalobce v průběhu řízení akcie pozbyl (v důsledku proběhlé reorganizace společnosti), nemůže splnit svou povinnost ze smlouvy, kterou žádá uzavřít.

35. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 11/2002, uveřejněné pod R 55/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na projednávanou věc zjevně nedopadá, neboť se zabývá důsledky ztráty postavení společníka, případně jiné oprávněné osoby, na jeho aktivní legitimaci v řízení o návrhu na vyslovení neplatnosti valné hromady podle § 131 obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb. V projednávané věci nejde o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, nýbrž o odkup akcií, který nelze bez těchto akcií realizovat. Kategorie právního zájmu je pro projednávanou věci zcela bez významu.

36. Nemožnost vyhovět primárnímu petitu však neznamená, že by nebo možné vyhovět petitu eventuálnímu o náhradu újmy.

37. Předně nutno podotknout, že právo na náhradu újmy má společník ovládané osoby již podle § 71 odst. 1 a 2 z. o. k.: Každý, kdo pomocí svého vlivu v obchodní korporaci (dále jen „vlivná osoba“) rozhodujícím významným způsobem ovlivní chování obchodní korporace (dále jen „ovlivněná osoba“) k její újmě, tuto újmu nahradí, ledaže prokáže, že mohl při svém ovlivnění v dobré víře rozumně předpokládat, že jedná informovaně a v obhajitelném zájmu ovlivněné osoby. Neuhradí-li vlivná osoba způsobenou újmu nejpozději do konce účetního období, v němž újma vznikla, nebo v jiné dohodnuté přiměřené lhůtě, nahradí i újmu, která v této souvislosti vznikla společníkům ovlivněné osoby.

38. Vedle toho se společník, který oprávněně uplatnil právo na odkup podle § 89 ve spojení s § 329 z. o. k. a jehož návrh ovládající osoba nepřijala, ač tak učinit měla, může domáhat náhrady škody vzniklé mu porušením této zákonné povinnosti. Takový nárok na náhradu újmy se řídí obecnou právní úpravou § 2910 občanského zákoníku. Otázku, zda ovládající osoba byla povinna přijmout návrh společníka na odkup jeho podílu, by soud řešil v takovém řízení jako otázku předběžnou.

39. Ať už by byl nárok žalobce posouzen jako nárok na náhradu újmy podle § 71 odst. 1 a 2 z. o. k., nebo jako nárok na náhradu škody způsobené žalobci nesplněním povinnosti přijmout žalobcův návrh na odkup akcií podle § 89 ve spojení s § 329 z. o. k., jedná se v obou případech o individuální nárok na náhradu žalobcem vymezené újmy (škody), nikoli o situaci, kdy z právního předpisu vyplývá způsob vypořádání mezi účastníky. Žaluje-li žalobce o náhradu škody v penězích, je podmínkou projednatelnosti žaloby vymezení částky, jejíž úhrady se žalobce domáhá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1661/2005).

40. Odkaz § 89 na § 329 odst. 2 a odtud dále na § 390 z. o. k. považovala odborná literatura již v době účinnosti rozhodného znění zákona za problematický s tím, že z § 329 se použije jen část o odkupu podílů (srov. Doležil in: Lasák a kol: Zákon o obchodních korporacích. Komentář. Praha: Wolters Kluwer 2014, k § 89 marg. č. 6, Štenglová, Havel a kol. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. Praha: C. H. Beck 2017, k § 89 marg. č. 5). Podle důvodové zprávy k novele č. 33/2020 Sb. byl právě pro svou chybnost odkaz na § 329 z § 89 z. o. k. vypuštěn. Ostatně pravidlo, podle kterého se může postižený společník rozhodnout mezi právem na náhradu újmy podle § 71 odst. 1 a 2 a právem na odkup podle § 89 z. o. k., by platilo i bez aplikace alternativy v § 239 odst.

2. Pravidla řízení o právu na přiměřené protiplnění při vytěsnění minoritních akcionářů se potom, vzhledem k odlišnosti obou institutů, na náhradu újmy vzniklé uplatněním vlivu nehodí vůbec.

41. Podmínky úspěchu nároku na odkup vymezil Nejvyšší soudu v rozsudku ze dne 31. 1. 2022, sp. zn. 27 Cdo 1395/2020: „Právo domoci se ukončení účasti ve společnosti (cestou odkoupení podílů ovládající osobou) mu vzniká tehdy, jsou-li kumulativně splněny všechny zde vypočtené podmínky: 1) společnost je ovládanou osobou (§ 74 odst. 1 z. o. k.), 2) ovládající osoba využije svého vlivu (uplatní jej), 3) postavení společníka se podstatně zhorší nebo dojde k jinému podstatnému poškození jeho oprávněných zájmů, 4) mezi jednáním ovládající osoby (využitím vlivu) a následky uvedenými v předchozím bodu je dána příčinná souvislost a 5) po dotčeném společníku nelze spravedlivě požadovat, aby v ovládané osobě setrval.“ Podle téhož rozhodnutí „právo odkupu představuje krajní řešení (ultima ratio), a lze je uplatnit zpravidla až tehdy, není-li možné nápravy dosáhnout využitím jiných institutů, anebo není-li s ohledem na okolnosti konkrétního případu spravedlivé požadovat po dotčeném společníkovi, aby k ochraně svých práv využil jiných institutů.“ 42. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně dostatečně nereflektoval žalobcem tvrzenou situaci, kdy se žalobce musel až do doby, kdy byl zjištěn úpadek společnosti, bránit žalobě o neplatnost dražby, kterou akcie nabyl, přičemž společnost - podle jeho tvrzení - jej za akcionáře nepovažovala. Za takové situace nelze podle odvolacího soudu žalobci vytýkat, že se nesnažil domáhat zápisu do seznamu akcionářů, svolání valné hromady, poskytnutí informací o hospodářské situaci společnosti apod. Odvolací soud souhlasí s navrhovatelem, že k podání takových návrhů či žalob jsou aktivně legitimováni jen akcionáři společnosti, přičemž s ohledem na obvyklý postup soudů mohl navrhovatel rozumně očekávat, že při spornosti nabytí akcií žalobcem by řízení o takových žalobách bylo podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přerušeno do skončení řízení, v němž byla řešena platnost tohoto nabytí. Skutečnost, že společnost nezakládala do sbírky listin účetní závěrky, a žalobce tak nemohl z veřejně dostupných údajů zjistit, že společnost postoupila pohledávky, by pak neměla být přičtena k tíži žalobce, nýbrž k tíži žalovaných s ohledem na § 6 odst. 2 o. z., podle kterého nikdo nesmí těžit z protiprávního stavu, nad kterým má kontrolu. Závěr soud prvního stupně, podle kterého měl žalobce použít k ochraně svých akcionářských práv jiných institutů, neodpovídá podle odvolacího soudu okolnostem případu.

43. Soud prvního stupně proto v dalším řízení především vyřeší otázku své mezinárodní příslušnost, otázku rozhodného práva, a dospěje-li k závěru, že je mezinárodně příslušný a že věc je třeba řešit podle českého práva, bude postupovat podle rozhodného znění z. o. k. vymezeného a vyloženého shora. Především žalobce vyzve podle § 43 o. s. ř., aby specifikoval výši svého nároku, a podle žalobcových tvrzení si ujasní právní posouzení žalobcova nároku.

44. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je pro soud prvního stupně závazný (§ 226 odst. 1 o. s. ř.). O nákladech řízení rozhodne soud prvního stupně v konečném rozhodnutí ve věci (§ 224 odst. 3 o. s. ř.).

Poučení