9 Cmo 242/2023 - 50

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Holejšovského, Ph.D. a soudců JUDr. Ing. Dušana Hrabánka a JUDr. Františka Švantnera ve věci navrhovatele: [Jméno navrhovatele], narozený [Datum narození navrhovatele] bytem [Adresa navrhovatele] zastoupený advokátem [tituly před jménem] sídlem [adresa] za účasti: [Jméno advokáta A], IČO [IČO advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] zastoupené advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o vyslovení neplatnosti rozhodnutí shromáždění účastníka ze dne 21. 12. 2022, k odvolání navrhovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. července 2023 č. j. 64 Cm 97/2023-21, takto:

Výrok

I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. července 2023 č.j. 64 Cm 97/2023-21 se potvrzuje, výrok I. ve správném znění: „Návrh na vyslovení neplatnosti rozhodnutí shromáždění účastníka ze dne 21. 12. 2022: a) Shromáždění s účinností ke dni přijetí usnesení odvolává pana [Jméno navrhovatele], nar. [Datum narození navrhovatele], z funkce předsedy Společenství, a b) Shromáždění schvaluje do funkce předsedy Společenství pana [Anonymizováno], se zamítá.“

II. Navrhovatel je povinen zaplatit účastníkovi na náhradu nákladů odvolacího řízení částku ve výši 3 388 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce - [Jméno advokáta B], advokáta.

Odůvodnění

Navrhovatel se svým návrhem doručeným soudu prvního stupně (dále též jen „soud“) dne 24. 3. 2023 domáhal vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění účastníka ze dne 21. 12. 2022, jímž shromáždění odvolalo z funkce předsedy společenství [Jméno navrhovatele] a „schválilo do funkce“ předsedy společenství pana [Anonymizováno] s odůvodněním, že svolat shromáždění mohou vlastníci jednotek podle čl. 7 odst. 6 stanov účastníka pouze v případě, kdy shromáždění nesvolá statutární orgán z podnětu vlastníků jednotek, kteří mají více než čtvrtinu hlasů, nejméně však dvou z nich, podle čl. 7 odst. 5 stanov účastníka. Navrhovateli jakožto statutárnímu orgánu však svolavatelé žádný podnět nedoručili. Shromáždění tak bylo svoláno k tomu neoprávněnými osobami a rozhodnutí na něm přijatá jsou proto neplatná. Účastník ve svém vyjádření k návrhu ze dne 15. 5. 2023 uvedl, že nárok uplatněný v návrhu neuznává ani z části a má za to, že je věcně nedůvodný a z tohoto důvodu i neoprávněný. Kromě toho namítl i to, že navrhovatel netvrdil a neprokázal svoji aktivní věcnou legitimaci podle § 1209 odst. 1 o. z. a ani není postaveno najisto, zda návrh byl podán včas, tj. v 3 měsíční prekluzivní lhůtě. Navrhl zamítnutí návrhu. Městský soud v Praze coby soud prvního stupně rozhodl v záhlaví označeným usnesením tak, že „Návrh na vyslovení neplatnosti rozhodnutí shromáždění účastníka ze dne 21. 12. 2020: a) Shromáždění s účinností ke dni přijetí usnesení odvolává pana [Jméno navrhovatele], nar. [Datum narození navrhovatele], z funkce předsedy Společenství, a b) Shromáždění schvaluje do funkce předsedy Společenství pana [Anonymizováno], se zamítá.“ (výrok I.), „Navrhovatel je povinen zaplatit účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 10 164 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám [Jméno advokáta B], advokáta.“ (výrok II.). Soud prvního stupně (dále též jen „soud“) citoval zákonná ustanovení- konkrétně § 1209 odst.1, § 1221 odst. 1, § 258, § 260 odst. 1 a 2 o.z. s tím, že z novelizovaného znění ustanovení § 1209 o. z. vyplývá, že nesouhlasí-li přehlasovaný vlastník jednotky s usnesením shromáždění společenství vlastníků jednotek přijatým v záležitosti týkající se správy domu a pozemku, může se – stejně jako v poměrech předchozí právní úpravy – domáhat zejména určení neplatnosti přijatého usnesení, avšak – na rozdíl od dřívější právní úpravy – může výjimečně navrhnout, aby soud o takové záležitosti přímo rozhodl, a to za podmínek upravených v ustanovení § 1209 odst. 2 o. z. Z porovnání dosavadního a novelizovaného znění § 1209 o. z. však nelze dovodit, že by úmyslem zákonodárce bylo cokoli měnit na stávajícím nastavení (včetně nastavení judikaturního) předpokladů, za kterých má vlastník jednotky právo se domáhat u soudu vydání rozhodnutí v uvedené záležitosti návrhem podle § 1209 odst. 1 o. z. I nadále, resp. o to více v poměrech aktuální právní úpravy, která zčásti změnila (možná rozšířila) možnosti zásahu veřejné moci (soudu) do soukromoprávních vztahů, proto platí, že institut upravený v ustanovení § 1209 odst. 1 o. z. lze připustit pouze ve zcela odůvodněných a výjimečných případech. Právo obrátit se na soud s návrhem na přezkoumání usnesení přijatého shromážděním je proto omezeno nejen z hlediska osobního a časového, nýbrž i z hlediska věcného. Uplatnit je může toliko přehlasovaný vlastník jednotky (osobní omezení), pouze do uplynutí prekluzivní lhůty tří měsíců počítané ode dne, kdy se o rozhodnutí dozvěděl nebo dozvědět mohl (omezení časové), a jen tehdy, je-li pro to důležitý důvod (omezení věcné). Důležitý důvod pro přezkoumání usnesení přijatého shromážděním je pak dán tehdy, jestliže dotčeným usnesením bylo rozhodnuto o záležitosti, která přímo zasahuje buď do samotného právního postavení vlastníků jednotek, nebo do podstaty předmětu jejich vlastnictví z hlediska účelu jeho využití a odkázal na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu z 15. března 2017, sp. zn. 26 Cdo 4567/2016, a dále např. na usnesení ze dne 27. června 2017, sp. zn. 26 Cdo 2657/2016, či z 16. srpna 2022, sp. zn. 26 Cdo 1298/2022). Dle soudu prvního stupně je smyslem úpravy omezujících hledisek pro podání návrhu na přezkoumání usnesení shromáždění minimalizace zásahu veřejné moci do soukromoprávních vztahů; zákon proto připouští rozhodování podle § 1209 odst. 1 o. z. jen ve zcela odůvodněných a výjimečných případech (viz usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 26 Cdo 3196/2022 ze dne 7. 2. 2023). V dané věci soud shledal důležitý důvod pro přezkoumání usnesení přijatého shromážděním. Napadeným rozhodnutím byl odvolán navrhovatel z funkce předsedy společenství a do této funkce schválen pan Petr Pavelek. Dle stanov účastníka je předseda společenství statutárním orgánem účastníka (čl. 9 odst. 1 Stanov). S ohledem na postavení předsedy ve struktuře orgánů společenství a na pravomoci, jež mu zákon svěřuje, je volba předsedy z povahy věci vždy významným rozhodnutím a má zásadní dopad do postavení společenství a jeho členů. Usnesení shromáždění o volbě předsedy společenství je proto vždy důležitou záležitostí ve smyslu ustanovení § 1209 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 29 Cdo 3706/2010 ze dne 25. 1. 2012, jehož závěry se dle náhledu soudu uplatní i za nyní účinné právní úpravy). Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že návrh nebyl podán důvodně. Shromáždění vlastníků účastníka bylo svoláno v souladu se stanovami účastníka. Navrhovatel byl e-mailem ze dne 9. 11. 2022 vyzván podnětem vlastníků jednotek s více než čtvrtinou všech hlasů (53,86 % hlasů) (čl. 7 odst. 5 Stanov) ke svolání shromáždění tak, aby se konalo ve lhůtě 30 dnů. E-mail byl doručován na e-mailovou adresu navrhovatele, ze které již dříve sám navrhovatel komunikoval ohledně záležitostí účastníka. Na podnět o svolání schůze však navrhovatel nereagoval, pročež byla schůze shromáždění svolána vlastníky jednotek s více než čtvrtinou všech hlasů (čl. 7 odst. 6 Stanov) e-mailem ze dne 5. 12. 2022, opět doručovaným taktéž navrhovateli. Termín konání shromáždění pak byl stanoven na den 21. 2. 2022, tedy byla dodržena 15 denní lhůta od zaslání pozvánky pro konání shromáždění (čl. 7 odst. 7 Stanov). Možnost zaslat pozvánku prostřednictvím e-mailu je pak výslovně zakotvena ve stanovách účastníka (čl. 7 odst. 7 Stanov). Podle soudu prvního stupně nebyl navrhovatel přehlasovaným vlastníkem ve smyslu § 1209 o. z. Ačkoli z možnosti podat návrh na přezkum rozhodnutí v důležité záležitosti není bez dalšího vyloučen vlastník jednotky, který se hlasování nezúčastnil a s rozhodnutím nesouhlasí, v posuzované věci nebránily navrhovateli žádné závažné skutečnosti v dostavení se a hlasování na uvedeném shromáždění (např. vážné zdravotní či jiné obdobné důvody – viz rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 1423/2009 ze dne 25. 5. 2011). Navrhovatel tvrdil, že důvodem pro nedostavení se na shromáždění, bylo nedoručení pozvánky na toto shromáždění. V řízení však byl prokázán opak, když pozvánka na shromáždění byla zaslána na e-mailovou adresu navrhovatele dne 5. 12. 2022. Při šetření zásady hospodárnosti řízení pak soud upustil od dalšího dokazování stran okamžiku doručení zápisu ze shromáždění, obsahující napadené rozhodnutí shromáždění, tedy od posouzení včasnosti podání návrhu. S ohledem na výše uvedené skutečnosti a citovaná zákonná ustanovení soud návrh jako nedůvodný zamítl. Proti usnesení soudu prvního stupně podal navrhovatel včasné odvolání. Jeho stěžejní odvolací námitkou bylo, že soud prvního stupně na danou věc aplikoval nesprávné ustanovení zákona. Na návrh na určení neplatnosti rozhodnutí shromáždění se nejméně od novely občanského zákoníku účinné ode dne 1. 7. 2020 vůbec nevztahuje § 1209 o.z., tedy nelze posuzovat důležitost důvodu podle tohoto ustanovení, jak učinil soud. Neplatnost rozhodnutí shromáždění se zásadně řídí toliko § 258-260 občanského zákoníku. Již od počátku občanský zákoník upravoval v § 1209 možnost soudu zastat se přehlasované minority, rozhodne-li sice většina procesně správným způsobem, ale tak, že přijaté rozhodnutí není v souladu se slušným uvážením. Zákonodárce tak dal soudu možnost rozhodovat podle jakési „ekvity“ tak, aby byla práva spoluvlastnické menšiny chráněna tak, že nestačí jejich přijetí procesně správným způsobem (čemuž slouží ochrana podle § 258-260 občanského zákoníku ústící v případnou neplatnost), ale musí navíc splňovat kritérium, že jde o uspořádání práv a povinností podle slušného uvážení. Obdobné „ekvitní“ právo soudu zákonodárce zakotvil rovněž pro podílové spoluvlastnictví v § 1139. Nicméně judikatura Nejvyššího soudu § 1209 interpretovala odlišně, jako lex specialis vůči § 258-260, zákonodárce proto novelou účinnou ode dne 1. 7. 2020 tento stav napravil tím, že výslovně přidal možné způsoby, jak může soud rozhodnout v případě ekvitního rozhodování podle § 1209, přičemž jde výhradně o výrazy „má“ nebo „nemá se uskutečnit“, a zásadně nikoli o vyslovení neplatnosti, a stejně tak do § 1221 výslovně přidal odkazovací normu na úpravu neplatnosti podle § 258 a násl. občanského zákoníku, aby „roztrhl“ nesprávnou vazbu lex specialis mezi těmito instituty vytvořenou dosavadní judikaturou. K tomu viz důvodová zpráva k zákonu č. 163/2020 Sb.: „V souvislosti s navrhovanou změnou se rovněž navrhuje vyjasnit vztah § 1209 k úpravě dovolání se neplatnosti orgánu spolku (§ 258 a násl). Proto se navrhuje v § 1221 odst. 1 výslovně stanovit, že na rozhodování v rámci společenství vlastníků se přiměřeně použijí ustanovení právní úpravy spolku o neplatnosti rozhodnutí orgánu (§ 258 a násl.) a o následcích rozporu rozhodnutí s dobrými mravy (§ 245). Napadne-li vlastník jednotky rozhodnutí orgánu společenství vlastníků u soudu, půjde v případě návrhu na určení neplatnosti takového rozhodnutí o návrh podle § 258 a násl. a v ostatních případech, s výjimkou postupu podle § 245, o návrh podle § 1209.“ Ke shodnému závěru dospěla rovněž komentářová literatura. Viz například komentář Beck k § 1209 občanského zákoníku: „První možností dle § 258 až 261 a § 1221 je vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění; jde o návrh svojí povahou určovací, kdy soud určí, že je rozhodnutí shromáždění neplatné, je-li dán jeho rozpor se zákonem či stanovami. [...] Důvodem neplatnosti je rozpor usnesení se zákonem či stanovami, zatímco v řízení podle § 1209 odst. 1 a 2 o nic takového nejde, jde o úpravu rozhodnutí shromáždění co do jeho obsahu. V rámci tohoto soudního řízení zřejmě bude přezkoumávána výlučně platnost rozhodnutí shromáždění (včetně namítaných právních jednání k rozhodnutí vedoucích), toto rozhodnutí, byť by jej soud shledal neplatným, nemůže být v takovém řízení nahrazováno, měněno apod. Výsledkem řízení tak v případě úspěšnosti navrhovatele bude výrok soudu o tom, že je usnesení shromáždění neplatné." Navrhovatel si je vědom, že i po dni 1. 7. 2020 byla vydána některá rozhodnutí Nejvyššího soudu, která stále interpretují vazbu mezi předmětnými dvěma instituty jako lex specialis, nicméně to podle názoru navrhovatele nic nemění na tom, že má být odvolacím soudem rozhodnuto podle jasné vůle zákonodárce. Případ tak měl být posouzen podle § 1221 ve spojení s § 258-260 občanského zákoníku a neměl tak být zamítnut kvůli nesplnění podmínky, aby byl navrhovatel přehlasovaným vlastníkem. Odvolatel navrhl, aby Vrchní soud v Praze napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal odvoláním napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Odvolací soud ve své dosavadní výkladové praxi ohledně ust. § 1221 odst. 1 o. z. ve spojení s ust. § 258-261 o. z. a použití ust. § 1209 o. z. ve znění od 1.července 2020 (novelizace zák. č. 163/2020 Sb.) pro řízení o vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění vlastníků jednotek zastával následující právní názory /viz. jeho usnesení sp.zn. 9 Cmo 91/2022 ze dne 6. února 2023 nebo 9 Cmo 53/2022 ze dne 13.března 2023/: „Účelem ust. § 1209 odst. 1 a 2 o.z. ve znění od 1. 7. 2020 je dosažení faktické revokace přijatého usnesení shromáždění rozhodnutím soudu, tedy jeho doplnění, změna či zrušení usnesení shromáždění (viz níže). Tomu odpovídající návrh na zahájení řízení by tak požadoval jiné znění rozhodnutí shromáždění, resp. jeho nahrazení rozhodnutím soudu či jeho zrušení. Cílem postupu dle § 1209 odst. 1 a 2 o.z. tedy může být doplnění, změna či zrušení rozhodnutí shromáždění. Soud v řízení podle § 1209 odst. 1 a 2 o.z. neurčuje, zda je rozhodnutí shromáždění neplatné, leč posuzuje je ve vztahu k požadavkům navrhovatele dle zákonného kritéria uspořádání právních poměrů vlastníků jednotek podle slušného uvážení. Takovýto požadavek však v předmětném návrhu navrhovatelů uveden, resp. obsažen nebyl. Podle § 1209 odst. 1 o.z. je zákonnou podmínkou podání návrhu důležitý důvod, zatímco dle § 258 - 261 o.z. žádná taková podmínka neexistuje. Odlišné jsou i parametry aktivně věcně legitimované osoby, když podle § 1209 odst. 1 o.z. jí je výlučně přehlasovaný vlastník jednotky, zatímco dle § 258 každý, kdo na tom má zájem hodný právní ochrany. Odlišná je rovněž i prekluzivní lhůta pro podání návrhu. Podle § 1209 odst. 1 o.z. je to lhůta tří měsíců ode dne, kdy se o rozhodnutí vlastník jednotky dozvěděl (subjektivní), zatímco podle § 259 o.z. činí subjektivní lhůta 3 měsíce ode dne, kdy se navrhovatel o rozhodnutí dozvěděl či mohl dozvědět, dána je ovšem také roční objektivní lhůta. Zcela primárním a zásadním rozdílem pak je, že soud podle § 258 a násl. o.z. ve spojení s § 1221 o.z. rozhoduje o neplatnosti rozhodnutí orgánu společenství, tedy i o neplatnosti usnesení shromáždění pro jeho rozpor se zákonem nebo stanovami, případně vysloví, že se o rozhodnutí shromáždění nejedná (viz. § 245 o.z. ve spojení s § 90 odst.1 z.ř.s.), zatímco podle § 1209 odst. 1 a 2 o.z. soud rozhodnutí shromáždění může změnit, doplnit či zrušit - uspořádat právní poměry vlastníků jednotek podle slušného uvážení. Soud tedy platné rozhodnutí shromáždění (a je bez významu, zda bylo přijato na zasedání shromáždění či mimo toto zasedání – tzv. per rollam) posuzuje z věcných hledisek jeho věcné důvodnosti a podle svého závěru o něm buďto návrh na zahájení řízení zamítne, či rozhodnutí shromáždění změní, doplní či zruší. Soud podle § 1209 odst. 1 a 2 o.z. může rozhodnout, zda se má rozhodnutí (usnesení) shromáždění uskutečnit bez výhrad, s výhradami či proti zajištění, anebo se uskutečnit vůbec nemá (viz § 1209 odst. 2 o.z.), tedy de facto věcně posuzuje otázku posuzovanou a rozhodovanou shromážděním a potud usnesení shromáždění fakticky revokuje, resp. může revokovat. To je tedy zásadně rozdílné od řízení o neplatnost rozhodnutí shromáždění, v němž soud může jen vyslovit, že rozhodnutí je neplatné /či že o rozhodnutí shromáždění vůbec nejde/, posuzuje přitom jen to, zda je toto rozhodnutí v rozporu se zákonem či stanovami společenství (nahlíženo hlediskem obsahu rozhodnutí shromáždění či procesem vedoucím k jeho přijetí). Ke shodným závěrům dochází i právní teorie viz Spáčil J., Králík M. a kol. : Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976 - 1474). Komentář. 2.vydání. Praha : C.H.Beck, 2021 s. 1003 - 1024.“ Po vytvoření výše citované a recipované judikatury došlo k následujícím dvěma rozhodnutím Nejvyššího soudu i k rozhodnutí Ústavního soudu, na něž jedno z nich odkazuje. Prvním je usnesení NS sp.zn. 26 Cdo 3196/2022 ze dne 7. 2. 2023 /předmětem řízení ovšem nebylo vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění/, podle nějž: „Z novelizovaného znění ustanovení § 1209 o. z. vyplývá, že nesouhlasí-li přehlasovaný vlastník jednotky s usnesením shromáždění společenství vlastníků jednotek přijatým v záležitosti týkající se správy domu a pozemku, může se – stejně jako v poměrech předchozí právní úpravy – domáhat zejména určení neplatnosti přijatého usnesení, avšak – na rozdíl od dřívější právní úpravy – může výjimečně navrhnout, aby soud o takové záležitosti přímo rozhodl, a to za podmínek upravených v ustanovení § 1209 odst. 2 o. z. Z porovnání dosavadního a novelizovaného znění § 1209 o. z. však nelze dovodit, že by úmyslem zákonodárce bylo cokoli měnit na stávajícím nastavení (včetně nastavení judikaturního) předpokladů, za kterých má vlastník jednotky právo se domáhat u soudu vydání rozhodnutí v uvedené záležitosti návrhem podle § 1209 odst. 1 o. z. I nadále, resp. o to více v poměrech aktuální právní úpravy, která zčásti změnila (možná rozšířila) možnosti zásahu veřejné moci (soudu) do soukromoprávních vztahů, proto platí, že institut upravený v ustanovení § 1209 odst. 1 o. z. lze připustit pouze ve zcela odůvodněných a výjimečných případech. Právo obrátit se na soud s návrhem na přezkoumání usnesení přijatého shromážděním je proto omezeno nejen z hlediska osobního a časového, nýbrž i z hlediska věcného. Uplatnit je může toliko přehlasovaný vlastník jednotky (osobní omezení), pouze do uplynutí prekluzivní lhůty tří měsíců počítané ode dne, kdy se o rozhodnutí dozvěděl nebo dozvědět mohl (omezení časové), a jen tehdy, je-li pro to důležitý důvod (omezení věcné). Důležitý důvod pro přezkoumání usnesení přijatého shromážděním je pak dán tehdy, jestliže dotčeným usnesením bylo rozhodnuto o záležitosti, která přímo zasahuje buď do samotného právního postavení vlastníků jednotek, nebo do podstaty předmětu jejich vlastnictví z hlediska účelu jeho využití (srov. zejména odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu z 15. března 2017, sp. zn. 26 Cdo 4567/2016, a dále např. z 27. června 2017, sp. zn. 26 Cdo 2657/2016, či z 16. srpna 2022, sp. zn. 26 Cdo 1298/2022). Smyslem úpravy omezujících hledisek pro podání návrhu na přezkoumání usnesení shromáždění je minimalizace zásahu veřejné moci do soukromoprávních vztahů; zákon proto připouští rozhodování podle § 1209 odst. 1 o. z. jen ve zcela odůvodněných a výjimečných případech.“ Dalším, relevantním usnesením Nejvyššího soudu je usnesení sp.zn. NS 26 Cdo 3020/2022 ze dne 1. 11. 2023. Níže uvedené závěry dovolacího soud přitom byly řečeny v řízení, v němž bylo navrhovatelem požadováno vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění vlastníků jednotek /na rozdíl od usnesení NS 26 Cdo 3196/2022, kdy nešlo o neplatnostní řízení/. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 26 Cdo 3020/2022 platí následující : Předně je třeba uvést, že i nadále (srov. § 1209 odst. 1 o. z. ve znění účinném od 1. 7. 2020) se uplatní judikaturní závěry, podle nichž právo obrátit se na soud s návrhem na přezkoumání usnesení přijatého shromážděním přísluší toliko přehlasovanému vlastníku jednotky, pouze do uplynutí prekluzivní lhůty tří měsíců počítané ode dne, kdy se o rozhodnutí dozvěděl nebo dozvědět mohl, a jen tehdy, je-li pro to důležitý důvod; smyslem úpravy těchto omezujících hledisek (připouštějících rozhodování jen ve zcela odůvodněných a výjimečných případech) je minimalizovat zásahy veřejné moci do soukromoprávních vztahů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2023, sp. zn. 26 Cdo 3196/2022 – ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2023, sp. zn. III. ÚS 1065/23). Podle rozhodnutí sp. zn. ÚS III.ÚS 1065/23 : „K vlastní stěžovatelově argumentaci Ústavní soud především podotýká, že postrádá hlubší ústavněprávní rozměr a týká se jen výkladu podústavního práva. Ústavní soud přitom shledal, že obecné soudy stěžovatelův návrh posoudily zcela akceptovatelným způsobem, když na věc aplikovaly relevantní právní úpravu a tuto racionálně vyložily. Ústavní soud přitom nepřehlédl, že společné prostory, od nichž se stěžovatel domáhá kopie klíčů, ve skutečnosti zpravidla uzamčeny nejsou, když navíc stěžovatel si údajně mohl nechat kopii klíčů vyrobit ihned poté, co byl přehlasován jeho návrh uplatněný v rámci shromáždění společenství. Tím Ústavní soud sice zcela nezpochybňuje, že stěžovatel může být v rámci užívání společných prostor v určitém důsledku omezen, když podle jeho tvrzení není vhodné, aby si například v noci chodil zapůjčit klíč od kočárkárny, nicméně taková omezení lze podle Ústavního soudu považovat za běžná a snesitelná v rámci ještě zcela únosného mezilidského soužití, a proto ani podle názoru Ústavního soudu v daném případě nevyvstávají tak důležité právní otázky (resp. není v něm patrná excesivní nespravedlnost), aby Ústavní soud, vzhledem k výše naznačené zdrženlivosti, která souvisí s jeho postavením v rámci soustavy orgánů veřejné moci, mohl do rozhodnutí obecných soudů ve stěžovatelově případě zasáhnout, neboť - jak již naznačeno - soudy provedený výklad § 1209 občanského zákoníku nepovažuje za jakkoliv neústavní.“ Odvolací soud, kromě jiného i pod vlivem výkladové praxe Nejvyššího soudu, znovu zvážil všechny aspekty výkladu ust. § 1221 odst. 1 ve spojení s § 258-261 o. z., ve vztahu k ust. § 1209 o. z., a dospěl k následujícím závěrům: a) Účelový výklad zákona; účel soudních řízení Jedním z účelů omezení aktivní věcné legitimace vlastníka jednotky coby navrhovatele podle § 1209 odst. 1 a 2 o. z. je, aby nebylo na jedné straně nadměrně zasahováno do soukromoprávních vztahů členů společenství – vlastníků jednotek, na straně druhé, aby soudy nebyly zahlceny návrhy na marginality, resp. zjevně manipulativními a šikanozními návrhy. Z pohledu uplatnění práv vlastníků jednotek je účelem umožnit jim dosáhnout revize rozhodnutí shromáždění, ovšem uplatnit toto právo může jen vlastník aktivně nesouhlasící s rozhodnutím – hlasující proti, a zároveň musí jít o důležitý důvod. Tím, že návrh může být podán jen z „důležitého důvodu“ dává zákon najevo, že se veřejná moc nemůže zabývat jednotlivostmi v běžném fungování společenství /daného rozhodováním shromáždění/, leč toliko a jen záležitostmi pro společenství a jeho členy zásadními a podstatnými, tedy projevujícími se důležitým důvodem (ohledně jeho mantinelů plně souhlasit s dosavadní judikaturou jak odvolacího soudu viz. např. VS Pha 6 Cmo 185/2021, tak soudu dovolacího viz. např. NS 26 Cdo 3465/2017, 26 Cdo 1053/2017, 26 Cdo 3607/2018, 26 Cdo 2358/2020, 26 Cdo 3787/2022, 26 Cdo 752/2020, 26 Cdo 3168/2023). Navrhovatelem v řízení dle § 1209 odst. 1 a 2 o. z. může být pouze a jedině přehlasovaný vlastník, čímž zákon jednoznačně zužuje okruh osob, které jsou v rámci společenství oprávněny domáhat se revize platného usnesení shromáždění. Musí to být tedy osoba aktivně se projevující – minimálně v rámci hlasování proti přijatému usnesení shromáždění, kteréžto následně navrhuje podrobit (z věcných hledisek) soudnímu přezkumu a domoci se jeho modifikace. Zároveň to však musí být výlučně a jen vlastník jednotky, tedy nikoli člen orgánu společenství a tím spíše pak ani jiná osoba (tedy ani osoba mající právní či jiný zájem, resp. naléhavý právní zájem). Je tak zákonem de facto i de iure vyloučen okruh osob majících na revizi usnesení shromáždění zájem hodný právní ochrany potud, že je z nich připuštěna jen jediná skupina – vlastníci jednotek. Z toho plyne, že právě a jen vlastníci jednotek mohou mít, za splnění kritérií § 1209 odst. 1 o. z. – důležitý důvod a přehlasovaný vlastník, zájem hodný právní ochrany, což judikatura kvantifikovala jako možnost zásahu do práv a povinností vlastníka k jednotce či společným částem domu (viz. např. usnesení NS sp. zn. 26 Cdo 1053/2017, 26 Cdo 2358/2020). Řízení o neplatnost usnesení shromáždění vlastníků jednotek (případně o neplatnost rozhodnutí jiného orgánu společenství) je systematicky přinejmenším stejným, případně „vyšším“ stupněm řízení podle § 1209 o. z. Není požadován věcný přezkum rozhodnutí, resp. jeho nahrazení, ale přímo vyslovení neplatnosti rozhodnutí shromáždění. Tedy neuznání rozhodnutí od jeho počátku pro rozpor se zákonem či stanovami. Z tohoto pohledu je účel zákona daný v souvislosti s věcným podmínkami řízení dle § 1209 o. z. - důležitá záležitost a přehlasovaný vlastník, shodný. Zabránit marginálním návrhům v marginálních věcech, účelovým obstrukcím, zaručit dobrou víru v rozhodnutí orgánů společenství atd. Z uvedeného hlediska – účelu zákona, není věcného důvodu, aby nebyly totožné věcné podmínky – důležitá záležitost a přehlasovaný vlastník, použity též i pro řízení dle § 258 – 261 ve spojení s § 1221 odst. 1 o. z. b) Systematický výklad ust. § 1209 odst. 1-3 o. z. a § 258 – 261 ve spojení s § 1221 odst. 1 o. z. Podle § 1209 odst. 1 a 2 o. z. soud rozhoduje o přijatém usnesení shromáždění tak, že uspořádá právní poměry vlastníků jednotek podle slušného uvážení, přičemž rozhodnutí shromáždění může změnit, doplnit, obsahově zúžit, podmínit či jinak „s ním pracovat“. Jde tedy o platné usnesení, jež navrhovateli nekonvenuje po obsahové stránce, pročež na soudu je, aby jeho obsah modifikoval tak, aby to představovalo slušné uspořádání vztahů vlastníků jednotek. Předpokladem uskutečnění této modifikace je, že jde o důležitý důvod /k tomu v podrobnostech viz. výše/ a dále, že se takovéto modifikace přijatého rozhodnutí shromáždění může domáhat jen přehlasovaný vlastník, tedy v prvé řadě osoba vyjevivší s rozhodnutím shromáždění nesouhlas (při hlasování o něm). Jen za splnění uvedených dvou zákonných podmínek, jakož i podmínky dodržení předmětné lhůty 3 měsíců, může dojít k vyhovění návrhu navrhovatele. V případě postupu soudu podle § 258-261 ve spojení s § 1221 odst.1 o. z. a za „podpůrného“ resp. selektivního použití § 1209 odst. 1 první část první věty o. z. je výsledkem řízení v případě vyhovění návrhu výrok soudu o tom, že usnesení shromáždění je neplatné. Nejde tak o modifikaci (platného) rozhodnutí, leč přímo o jeho „zneplatnění“, tedy vyslovení neplatnosti v důsledku čehož zaniknou účinky rozhodnutí shromáždění. Obsahově tak jde o zrušení rozhodnutí. Uplatněním argumentu a minore ad maius, resp. a majore ad minus lze dospět k závěru, že je-li třeba důležitého důvodu a přehlasovaného vlastníka k tomu, aby soud usnesení shromáždění „jen“ modifikoval“, tím spíše je třeba splnění těchto podmínek k tomu, aby je de facto zrušil, tedy de iure vyslovil jeho neplatnost. Nemělo by totiž systematické logiky, aby zákonné podmínky k toliko modifikaci usnesení shromáždění soudem byly přísnější než zákonné podmínky k prohlášení usnesení shromáždění za neplatné soudem. Tyto podmínky mohou být shodné potud, že modifikace platného usnesení shromáždění může směřovat i k jeho částečnému zrušení, přičemž míra tohoto zrušení (byť realizované např. i „jen“ změnou) není explicitně dána, pročež může dosahovat až 99,999 % původního usnesení. Nelze odmítnout ani možnost, že soud platné rozhodnutí shromáždění podle § 1209 odst. 1 a 2 o. z. zcela zruší. Takovéto rozhodnutí pak dosahuje fakticky stejného významu, jako je-li usnesení shromáždění vlastníků prohlášeno soudem za neplatné – výsledkem je neexistence rozhodnutí shromáždění, z nějž vyplývají práva a povinnosti. To vše platí i s ohledem na to, že důvody takového zrušení rozhodnutí shromáždění a prohlášení neplatnosti jsou zcela odlišné (v prvém případě věcné, v případě neplatnosti je to rozpor usnesení či procesu jeho přijetí se zákonem či stanovami společenství). Okruh aktivně věcně legitimovaných osob k návrhu dle § 1209 o. z. je tedy výrazně redukován toliko jen na členy společenství, a to ještě aktivně jsoucí proti přijatému rozhodnutí. Z hlediska argumentu a minore ad maius, resp. a majore ad minus pak musí platit, že domáhá-li se určitá osoba přinejmenším stejně závažného důsledku jako v řízení dle § 1209 odst.1 a 2 o. z., ale spíše důsledku ještě závažnějšího – vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění, pak by měl být okruh osob, jimž zákon umožňuje se této neplatnosti domoci, vymezen přinejmenším stejně „přísně“, jako okruh osob domáhajících se „toliko jen“ věcného přezkumu usnesení shromáždění /nikoli jeho zneplatnění/. I pro tento okruh osob by tak mělo platit, že jimi mohou být jen přehlasovaní vlastníci jednotek a návrh podán jen z důležitého důvodu. Nicméně je nutné vidět i to, že zatímco věcnost rozhodnutí je dána většinovou vůlí vlastníků jednotek – rozhodnutím členů společenství na shromáždění, jeho platnost je dána i dalšími okolnostmi majícími původ v procesu svolání a konání shromáždění a potažmo tak souladu tohoto procesu se zákonem a stanovami. c) Proporčnost jednotlivých typů ochrany aktivně věcně legitimovaných osob. Z hlediska výkladu zákona ve znění od 1. 7. 2020 nebyla jednota názoru v tom, zda by ohledně návrhu dle § 258-261 ve spojení s § 1221 odst. 1 o. z. měla být uplatněna kritéria dle § 1209 odst. 1 o. z., jak to zřejmě učinil NS v 26 Cdo 3020/23. Podstatná a zásadní je systematičnost spočívající v tom, že je-li třeba splnění (pro vlastníky jednotek) určitých předpokladů pro modifikaci platného rozhodnutí shromáždění, tím spíše je třeba splnění těchto předpokladů pro vyslovení neplatnosti rozhodnutí shromáždění. Tím je zachována proporčnost podmínek, za nichž může soud rozhodnout podle § 1209 o. z. – revidovat rozhodnutí shromáždění, resp. podle § 258-261, § 1221 odst. 1 a § 1209 odst. 1 o. z. – vyslovit neplatnost rozhodnutí shromáždění. Tento závěr podporuje též účelový výklad, podle nějž je účelem obou zákonných úprav zamezit šikanozním, účelovým a marginálním návrhům, návrhům v nepodstatných věcech či návrhům osob proti rozhodnutí shromáždění nijak aktivně nebrojících (tedy svoji negativní vůli najevo neprojevivších). Zároveň se tímto výkladem zamezuje právní nejistotě ohledně platnosti a účinnosti rozhodnutí shromáždění. Z hlediska proporčnosti ochrany aktivně věcně legitimovaných osob může být viděn problém u osob nejsoucích vlastníky jednotek, jež se podle § 1209 odst. 1 a 2 o. z. revize přijatého rozhodnutí shromáždění, resp. jeho nahrazení (§ 1209 odst. 3 o. z.) nemohou vůbec domáhat, a mezi takovýmito osobami, jež se mohou domáhat vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění vlastníků jednotek podle § 258-261, § 1221 odst. 1 a § 1209 odst. 1 o. z. splňují-li podmínku zájmu hodného právní ochrany. Tento problém však doopravdy neexistuje, neboť na tyto osoby je třeba nahlížet jako na další skupinu osob, mimo skupinu vlastníků jednotek, s nimiž nelze práva této skupiny osob poměřovat. Proporčnost tak mezi těmito skupinami osob není na místě, když skupina osob vlastníků jednotek má mít proporční práva a povinnosti, jak ohledně práva domoci se revize případně nahrazení rozhodnutí shromáždění, tak i ohledně práva domoci se vyslovení jeho neplatnosti. To integrálně vyplývá z jejich postavení vlastníků jednotek. Naopak druhá skupina – osob nejsoucích vlastníky jednotek a majících zároveň zájem hodný právní ochrany na vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění, nemá přímý a často ani nepřímý vztah k jednotkám nejsa vlastníky jednotek, pročež jejich zájem se odvíjí od jiného jejich postavení (než je vlastnictví jednotky). Od zcela jiných práv a povinností. To je zásadní. Toto jiné jejich postavení tak vylučuje nutnost existence shora uvedené proporčnosti. Druhou skupinu nejčastěji představují členové orgánů společenství. Je tak zcela logické, aby s uvedenými skupinami bylo zacházeno po právní stránce do míry dané zákonem odlišně, protože jejich návrhy na vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění soudem představují uplatnění obsahově jiných práv, vyplývajících ze zcela jiných postavení uvedených dvou skupin navrhovatelů. Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud dospěl k závěru, že návrh na vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění vlastníků jednotek soudem (dle § 1221 odst. 1 ve spojení s § 258-261 o. z.) může podat (úspěšně) jen ten vlastník jednotky, jenž je ve smyslu § 1209 odst. 1 o. z. přehlasovaným vlastníkem a toliko jen je-li pro to důležitý důvod ve smyslu § 1209 odst. 1 o. z. V daném případě považuje odvolací soud jak skutková zjištění soudu prvního stupně, tak i jeho skutkové závěry ohledně toho, že navrhovatele nelze pokládat za přehlasovaného vlastníka, za správné. Ačkoli byl navrhovatel řádně a včas na předmětné shromáždění pozván, resp. mu bylo jeho konání oznámeno, nedostavil se na ně a potud nehlasoval proti přijímaným usnesením. Odvolací soud plně souhlasí s tím, co je uvedeno soudem prvního stupně ohledně toho viz. bod 28. jeho usnesení. Lze s ním též souhlasit ohledně závěrů o řádném svolání shromáždění (viz. bod 26 usnesení), jakož i v tom, že důležitý důvod ve smyslu § 1209 odst.1 o. z. byl v daném případě dán. Odvolací námitky odvolatele jsou tedy nedůvodné. Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud podle § 219 o. s. ř. usnesení soudu prvního stupně potvrdil jako správné, a to ve správném znění, neboť soud prvního stupně ve výroku I. uvedl nesprávný rok napadeného rozhodnutí shromáždění vlastníků účastníka – rok 2020 namísto správného 2022. Ohledně náhrady účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení, v souladu se zásadou úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 o. s. ř. a § 1 odst. 3 z. ř. s.) platí, že jejich náhrada náleží úspěšnému účastníkovi. Navrhovatel je tudíž povinen zaplatit účastníkovi na náhradu nákladů odvolacího řízení částku ve výši 3 388 Kč, jež účastník výslovně požadoval v rámci vyčíslení náhrady nákladů odvolacího řízení ze dne 6. 5. 2024, a to odměnu za jeden úkon právní služby – účast na jednání před odvolacím soudem dne 2. 5. 2024, ve výši 2 500 Kč (dle § 9 odst. 3, písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb. /dále jen „vyhláška“/ a náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 vyhlášky), celkem se jedná o částku ve výši 2 800 Kč a k tomu je třeba přičíst ještě náhradu daně z přidané hodnoty ve výši 588 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.); celková částka náhrady činí 3 388 Kč.

Poučení