9 Cmo 250/2023 - 517

Rubrum

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Holejšovského, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Švantnera a JUDr. Ing. Dušana Hrabánka ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], IČO [IČO žalovaného] sídlem [Adresa žalovaného] zastoupené advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení 1 361 812 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. července 2023, č. j. 41 Cm 109/2020-490, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 16. srpna 2023, č. j. 41 Cm 109/2020-495 takto:

Výrok

I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 31. července 2023, č. j. 41 Cm 109/2020-490, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 16. srpna 2023, č. j. 41 Cm 109/2020-495, se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 17 036,80 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám [Jméno advokáta A], advokáta.

Odůvodnění

Předchozí průběh řízení 1. Žalobou doručenou Okresnímu soudu Plzeň - město dne 3. 7. 2020 domáhala se žalobkyně, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit jí částku 1 316 812 Kč s příslušenstvím jako vypořádací podíl, který jí náleží poté, co byla z žalovaného družstva vyloučena rozhodnutím ze dne 16. 4. 2018. Žalobkyně byla na základě smlouvy o převodu členských práv a povinností ze dne 10. 12. 2007 členkou žalovaného s právem nájmu k družstevnímu bytu č. [Anonymizováno] v 5. podlaží domu na adrese [adresa] (dále jen „byt“). Na koupi družstevního bytu vynaložila 1 290 000 Kč. Její návrh na vyslovení neplatnosti vyloučení byl zamítnut Krajským soudem v Plzni rozsudkem ze dne 8. 10. 2019, č. j. 49 Cm 13/2019-119. Vypořádací podíl byl podle stanov družstva splatný v jejím případě uplynutím 3 měsíců od právní moci rozhodnutí soudu, kterým bylo skončeno řízení o neplatnost jejího vyloučení. Právní moci nabyl označený rozsudek 30. 11. 2019, pročež lhůta k výplatě podílu uplynula dne 29. 2. 2020. Žalovaný v uvedené lhůtě vyplatil žalobkyni na vypořádacím podílu jen 138 188 Kč. Žalobkyně považovala vypořádací podíl v uvedené výši za nepoctivý ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 27 Cdo 5168/2017 (dále jen „R 67/2019“ - jde o rozsudek uveřejněný pod uvedeným číslem ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Žalobkyně si nechala určit obvyklou cenu bytu znaleckým posudkem Ing. Vlastimila Outlého, který dospěl k obvyklé ceně ve výši 1 830 000 Kč. Žalovaný v době podání žaloby inzeroval byt v dražbě za vyvolávací cenu 1 135 000 Kč. Žalobkyně s ohledem na všechny okolnosti požaduje vypořádací podíl v celkové výši 1 500 000 Kč a domáhá se doplatku ve výši žalované částky.

2. Žalovaný ve svém vyjádření poukazoval na stanovy družstva, podle kterých se vypořádací podíl člena stanoví poměrem počtu let členství bývalého člena k počtu let členství všech členů, přičemž se započítávají i léta členství právních předchůdců bývalého člena. Tento poměr se potom násobí vlastním kapitálem družstva k poslednímu dni účetního období, v němž členství zaniklo, po odečtení rezervního fondu a kapitálových fondů k obytným budovám, pokud skončí členství člena, jemuž byl byt převeden do vlastnictví, nebydlícího člena nebo v souvislosti s uvolněním bytu, na jehož pořízení byl použit další členský vklad. Stanovy z roku 2014 nebyly napadeny žalobou, pročež jejich platnost nelze přezkoumávat. Stanovy ostatně respektují zákonnou úpravu. K R 67/2019 žalovaný uvedl, že projednávaná věc se v podstatných znacích neshoduje se situací řešenou uvedeným rozhodnutím, které se týkalo právní úpravy účinné před 1. 1. 2014, jednalo se o stavební bytové družstvo, výpočet vypořádacího podílu neměl podklad ve vlastním kapitálu družstva a členství žalobce nezaniklo sankčním vyloučením. Rozdíl mezi stavebními a lidovými bytovými družstvy spočíval podle žalovaného v tom, že členové lidových bytových družstev se finančně nepodíleli na pořízení družstevního bytu, který jim byl přidělen administrativně příslušným národním výborem, a měli svou majetkovou účast omezenu na základní členský vklad v minimální výši. Žalovaný poukázal i na to, že původní návrh novely zákona o obchodních korporacích reflektoval zásadu poctivosti vypořádacího podílu, avšak uvedené ustanovení bylo po projednání v ústavně-právním výboru Poslanecké sněmovny vypuštěno a novela č. 33/2020 Sb. ustanovení § 748 z. o. k. nezměnila. Žalobkyně tak podle žalovaného obdržela úplný vypořádací podíl, který jí po právu náleží.

3. Usnesením ze dne 7. 10. 2020, č. j. Ncp 647/2020-73, rozhodl Vrchní soud v Praze, že k projednání věci jsou příslušné v prvním stupni krajské soudy, a věc postoupil Krajskému soudu v Plzni (dále jen „soud prvního stupně“).

4. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 2. 2021, č. j. 41 Cm 109/2020-296, návrh zamítl. Po skutkové stránce zjistil, že žalobkyně se stala členkou žalovaného a nájemkyní bytu převodem členských práv a povinností (dohodou ze dne 10. 12. 2007) za cenu 1 290 000 Kč. Pro neplacení nájemného a záloh na služby spojené s užíváním bytu ji žalovaný vyloučil, a to dnem 30. 11. 2019, kdy nabyl právní moci rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na vyslovení neplatnosti jejího vyloučení. Ze stanov družstva zjistil, že vypořádací podíl se vypočítává tak, jak uváděl žalovaný. Žalobkyni byl žalovaným vyplacen vypořádací podíl ve výši 138 188 Kč, vypočtený podle stanov. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě doplatku v žalované výši. Znalec Ing. Vlastimil Outlý určil obvyklou cenu bytu částkou 1 830 000 Kč ke dni 27. 5. 2020. Žalovaný nabídl uvolněný byt k přidělení za 1 135 000 Kč. Byt byl přidělen [právnická osoba] jako nebydlící člence družstva. Po právní stránce se soud prvního stupně ztotožnil s argumentací žalovaného, podle kterého odkaz žalobce na R 67/2019 není přiléhavý, neboť uvedené rozhodnutí se týkalo právní úpravy před 1. 1. 2014.

5. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 7. 6. 2022, č. j. 6 Cmo 186/2021-342, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Konstatoval, že pro projednávanou věc je rozhodné znění zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, účinné v době vyloučení žalobkyně ze žalovaného družstva, tj. před novelou č. 163/2020 Sb. (dále jen „z. o. k.“). Citoval R 67/2019, v němž Nejvyšší soud v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 dovodil, že „vypořádání mezi družstvem a členem družstva (jehož členství za trvání družstva zaniklo) má být poctivé tak, aby hodnota vypořádacího podílu (vycházející z účetnictví) odpovídala hodnotě majetku připadajícího na jeho členský vklad“, že „povaze bytového družstva a účasti v něm naopak odpovídá, aby při posuzování poctivosti (spravedlnosti) vypořádání mezi bytovým družstvem a jeho bývalým členem bylo přihlédnuto ke skutečné (tržní) hodnotě členského podílu, o který bývalý člen družstva (v důsledku zániku jeho účasti) „přišel“, a že „výklad umožňující bytovému družstvu vyplatit členovi, jehož účast v družstvu zanikla, na vypořádací podíl částku představující zlomek skutečné (tržní) hodnoty jeho členského podílu a současně fakticky tuto hodnotu získat, považuje Nejvyšší soud za nepřijatelný (vedoucí ke zjevně nespravedlivým důsledkům).“ 6. Odvolací soud doplnil, že k vypořádacímu podílu v bytovém družstvu podle zákona o obchodních korporacích se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2711/2019: „Oproti režimu obchodního zákoníku však obecná úprava vypořádacího podílu v zákoně o obchodních korporacích nebrání tomu, aby se členové (společníci) dohodli na odchylné úpravě vypořádacího podílu, a to i takové, jež povede k nižší než zákonem upravené výši vypořádacího podílu (srov. § 36 z. o. k.). Například ve společnosti s ručením omezeným je možné sjednat (se souhlasem dotčeného společníka) i nulovou výši vypořádacího podílu. Zákon o obchodních korporacích (na rozdíl od obchodního zákoníku) tudíž neomezuje společníky při sjednávání výše vypořádacího podílu a respektuje jejich smluvní volnost sjednat ji odchylně od zákona, a to i v neprospěch společníka, o jehož vypořádací podíl jde; zákonná úprava se prosadí pouze v případě, že společenská smlouva výši vypořádacího podílu neupravuje. Z řečeného se podává, že výklad právní úpravy vypořádacího podílu člena bytového družstva účinné od 1. 1. 2014 nelze založit na principu popsaném [shora]. Přesto se podle přesvědčení Nejvyššího soudu shora vyložené závěry (přijaté při výkladu § 233 obch. zák.) prosadí i nyní.“ 7. Nejvyšší soud vzal v usnesení sp. zn. 27 Cdo 2711/2019 „v potaz specifickou povahu bytového družstva. Základním účelem tohoto typu obchodní korporace je (a bylo i dříve) zajištění bytových potřeb svých členů (§ 221 odst. 2 obch. zák., § 727 odst. 1 z. o. k.). Práva a povinnosti člena bytového družstva z nájemního vztahu mezi ním a družstvem patří mezi členská práva a povinnosti plynoucí z členství v bytovém družstvu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 29 Cdo 1603/2016, a s účinností od 1. 1. 2014 ustanovení § 731 odst. 1 z. o. k.), přičemž družstevní podíl v bytovém družstvu je neomezeně převoditelný (§ 230 obch. zák., § 736 z. o. k.). Důvodem (smyslem) nabytí družstevního podílu v bytovém družstvu zpravidla je - na rozdíl od nabývání účastí v jiných typech obchodních korporací - zajištění bydlení jakožto jedné ze základních životních potřeb. Obecně přitom jde o základní životní potřebu jednotlivce, jíž zákonodárce poskytuje ve veřejném zájmu zvýšenou ochranu (viz například zvláštní ustanovení o nájmu bytu a nájmu domu v občanském zákoníku, poskytující vyšší míru ochrany nájemci, či § 24 a násl. zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře). Družstevní podíl, s nímž je spojeno právo nájmu družstevního bytu, je věcí v právním smyslu (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5719/2016, uveřejněné pod číslem 152/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2025/2019, odst. 20, a ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 27 Cdo 4550/2018), se kterou se na „bytovém trhu“ běžně obchoduje, a je vnímán jako plnohodnotná alternativa k vlastnictví bytových jednotek. Tržní cena, kterou musí zájemce uhradit za převod družstevního podílu, s nímž je spojeno právo nájmu družstevního bytu, zpravidla řádově odpovídá cenám, za něž jsou v téže lokalitě převáděny bytové jednotky, které svými vlastnostmi odpovídají pronajímanému družstevnímu bytu. Zánik účasti v bytovém družstvu bez právního nástupce znamená ztrátu vlastnictví družstevního podílu; ten jako věc zaniká, přičemž jeho hodnotu fakticky získává bytové družstvo tím, že může s „uvolněným“ bytem volně (v souladu se zákonem a stanovami) nakládat. Může jej pronajmout jinému členovi družstva, přijmout nového člena družstva (za adekvátní členský vklad - viz § 733 z. o. k.) či byt (bytovou jednotku) prodat.“ 8. Podle Nejvyššího soudu proto „s ohledem na výše popsaný základní důvod nabývání účasti v bytových družstvech by měl mít nabyvatel družstevního podílu rozumnou míru jistoty, že investice, již do zajištění bydlení vložil, zůstane zachována. A to bez ohledu na to, zda účast v bytovém družstvu nabývá originárně (za členský vklad) či derivativně (zpravidla za úplatu zaplacenou za nabývaný družstevní podíl). Tedy, že o tuto investici nebude připraven ani tehdy, zanikne-li jeho účast v bytovém družstvu bez právního nástupce. Zachování této rozumné míry jistoty je přitom i ve veřejném zájmu, neboť má význam pro stabilitu a transparentnost trhu s byty. Současně platí, že není rozumného (spravedlivého) důvodu, pro který by mělo bytové družstvo na zániku účasti svého člena profitovat. Opačný výklad by - právě s ohledem na účel účasti v bytovém družstvu - vedl k nepřípustnému zásahu do vlastnického práva k družstevnímu podílu, jež je chráněno článkem 11 Listiny základních práv a svobod. Řečené platí i obráceně; člen bytového družstva by neměl na zániku své účasti bez právního nástupce profitovat na úkor družstva (a tím i ostatních členů bytového družstva). Nejvyšší soud proto uzavírá, že právní úprava vypořádání mezi členem bytového družstva, jehož účast zanikla bez právního nástupce, a bytovým družstvem je založena na principu zvýšené ochrany členů bytového družstva, z něhož plyne, že vypořádací podíl člena bytového družstva musí být určen vždy s ohledem na skutečnou (tržní) hodnotu družstevního podílu bývalého člena družstva (určenou ke dni zániku členství) tak, aby mezi touto tržní hodnotou a výší vypořádacího podílu nebyly neodůvodněné rozdíly.“ 9. Odvolací soud uzavřel, že otázku, zda se závěry R 67/2019 uplatní i za účinnosti zákona o obchodních korporacích, Nejvyšší soud již vyřešil, a to přesně opačně než soud prvního stupně. Nejvyšší soud přitom byl zajisté informován o legislativním postupu při přijímání novely č. 33/2020 Sb., neboť usnesení sp. zn. 27 Cdo 2711/2019 bylo vydáno až po jejím vyhlášení a Nejvyšší soud je tzv. připomínkovým místem pro novely právních předpisů. Odvolací soud se s právním názorem Nejvyššího soudu ztotožnil. Pro otázku poctivosti vypořádacího podílu považoval za nerozhodné, že žalovaný byl historicky tzv. lidovým bytovým družstvem a nikoli stavebním bytovým družstvem, jakož i to, že žalobkyně byla z družstva vyloučena pro neplnění svých členských povinností. Má-li žalovaný vůči žalobkyni ještě splatné pohledávky (např. na nájemném nebo vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu), nic mu nebrání tyto pohledávky započíst proti vypořádacímu podílu (viz čl. 25 odst. 4 stanov družstva).

10. Odvolací soud konstatoval, že znalecký posudek Ing. Vlastimila Outlého ocenil byt ke dni 27. 5. 2020, zatímco při určení vypořádacího podílu je třeba vyjít z hodnoty členského podílu žalobkyně ke dni zániku jejího členství. Podle § 619 z. o. k. členství vylučované osoby zaniká marným uplynutím lhůty pro podání námitek nebo dnem, kdy bylo vylučované osobě doručeno rozhodnutí členské schůze o zamítnutí námitek. Odvolací soud tedy soudu prvního stupně uložil zjistit, kdy zaniklo členství žalobkyně v žalovaném družstvu, a rovněž určit hodnotu jejího družstevního podílu k uvedenému datu. Z této hodnoty pak měl odvolací soud vyjít při určení výše vypořádacího podílu. Napadený rozsudek 11. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem zastavil řízení o zaplacení 10,25% úroku z prodlení ročně z částky 1 361 812 Kč od 1. 3. 2020 do 30. 4. 2020 a 0,25% úroku z prodlení ročně z téže částky od 1. 5. 2020 do zaplacení (výrok I.), uznal žalovaného povinným zaplatit žalobkyni 1 361 612 Kč s 10% úrokem ročně z téže částky od 1. 5. 2020 do zaplacení (výrok II.), žalovanému uložil zaplatit na nákladech řízení žalobkyni částku 198 604 Kč (výrok III.) a státu 3 713 Kč (výrok IV.). Usnesením ze dne 16. 8. 2023, č. j. 41 Cm 109/2020-495, doplnil napadený rozsudek tak, že uložil žalovanému zaplatit na účet soudu prvního stupně soudní poplatek ve výši 108 946 Kč.

12. Kromě skutečností uvedených shora zjistil soud prvního stupně, že v případě vyloučení člena vzniká podle stanov nárok na vypořádací podíl až uplynutím tří měsíců ode dne marného uplynutí lhůty k podání návrhu na vyslovení neplatnosti vyloučení nebo ode dne, kdy bylo skončeno řízení o vyslovení neplatnosti vyloučení. Účastníci učinili nesporným, že žalovaný dal dopis s vyloučením žalobkyně k poštovní přepravě 24. 4. 2018 a od 26. 4. 2018 byla zásilka uložena na poště. Podle stanov tak k vyloučení došlo 26. 5. 2018 uplynutím měsíční lhůty. K uvedenému dni určil znalec [tituly před jménem] obvyklou cenu bytu částkou 1 727 000 Kč. Naproti tomu znalec [Anonymizováno] dospěl k témuž dni k ceně 856 000 Kč. [tituly před jménem] postupoval porovnávací metodou, zatímco znalec [Anonymizováno] ji nepoužil s odůvodněním, že v dané lokalitě nejsou domy ve společném vlastnictví jednotek. Soud proto nechal zpracovat revizní znalecký posudek znalcem [tituly před jménem], který byt porovnal se 7 podobnými nemovitostmi a s ohledem na výsledky porovnání určil obvyklou cenu bytu při dolní hranici zjištěného cenového rozpětí ve výši 1 650 000 Kč. Vysvětlil, že při oceňování rezidenčních nemovitostí má největší vypovídací hodnotu porovnávací metoda, která se i v daném období standardně používala pro stanovení obvyklé ceny takových nemovitostí. Cena určená podle vyhlášky Ministerstva financí č. 441/2013 Sb. má opodstatnění v některých případech, zejména jedná-li se o majetek, s nímž se běžně neobchoduje. Trh s byty v Plzni byl v roce 2018 dosti rozvinutý, aby bylo možno stanovit obvyklou cenu porovnáním. Soud prvního stupně vyšel ze závazného právního názoru odvolacího soudu a ze znaleckého posudku [tituly před jménem]. Jeho závěry považoval za řádně odůvodněné. [tituly před jménem] se vypořádal se závěry ostatních znalců, přičemž proti jeho závěrům nebyly předloženy žádné důkazy. Soud prvního stupně, vázán petitem návrhu, přiznal žalobkyni žalovanou částku, která je nižší než částka určená znalcem. K prodlení žalovaného došlo podle soudu prvního stupně nejpozději v návaznosti na nevyhovění výzvě k úhradě do 30. 4. 2020; žalobu o zaplacení úroku z prodlení za dřívější období vzala žalobkyně zpět. Odvolání a vyjádření k němu 13. Proti tomuto rozsudku, a to jeho výrokům II., III. a IV., a proti doplňujícímu usnesení, podal odvolání žalovaný. Nesouhlasí s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Poukazuje na to, že Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 27 Cdo 2711/2019 konstatoval, že ustanovení § 623 z. o. k. je dispozitivní a že určení vypořádacího podílu ve výši splněného základního členského vkladu a splněných dalších členských vkladů není v rozporu se zákonem ani dobrými mravy. Upozornil, že Nejvyšší soud vydal citované usnesení za situace, kdy navrhovatel se domáhal vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze o změně stanov. V projednávané věci však nebyl podán žádný návrh na přezkoumání ustanovení stanov, podle kterého má být určen vypořádací podíl. Sporný čl. 24 Stanov žalovaného je tedy platný a navíc není v rozporu s § 748 z. o. k. Nelze jej tedy již přezkoumat. Žalobkyně přesto požaduje, aby jí žalovaný zaplatil tržní hodnotu členského podílu nad rámec toho, co je jako vypořádací podíl určeno stanovami.

14. Žalovaný argumentuje, že právní názor Nejvyššího soudu z usnesení sp. zn. 27 Cdo 2711/2019 by měl být považován za právní názor de lege ferenda, tedy za představu o tom, jaké právo by mělo do budoucna platit. Žalovaný upozorňuje, že vládní návrh zákona (sněmovní tisk 207), kterým měl být změněn zákon o obchodních korporacích, obsahoval změnu § 748 z. o. k. tak, aby vypořádací podíl musel vždy odpovídat spravedlivému uspořádání vztahů mezi členem a bytovým družstvem. Pokud by se reálná hodnota družstevního podílu ke dni zániku účasti člena lišila významně od splněného členského vkladu, odpovídal by vypořádací podíl reálné hodnotě členského podílu. Vládní návrh však byl při druhém čtení v Poslanecké sněmovně změněn; následně byla změna § 748 z. o. k. z novely zcela vypuštěna a ponecháno původní znění. Stávající právní úprava tedy neobsahuje podle žalovaného žádné ustanovení, podle kterého by vypořádací podíl měl odpovídat reálné hodnotě družstevního bytu v nájmu člena, jehož členství zaniklo. Jinak by totiž zákonodárce nemusel vůbec projednávat uvedený návrh novely. Podle žalovaného nelze zákonné ustanovení vykládat tak, že bude změněn význam, který je z textu jednoznačně patrný. Za situace, kdy danou věc lze rozhodnout podle § 748 z. o. k., nelze použít ani analogii. Právní názor Nejvyššího soudu navíc nelze uplatnit retroaktivně, tedy jej použít na již nastavené právní vztahy. Žalovaný tedy zaplatil žalobkyni přesně tolik, kolik jí podle práva náleželo. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek a žalobu zamítl.

15. Žalobkyně se ve svém vyjádření plně ztotožnila s napadeným rozsudkem. Žalovaný podle ní opomíjí obecné principy soukromého práva, zásadu spravedlnosti a výsledky judikatorní činnosti. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Posouzení věci odvolacím soudem 16. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Rozhodl přitom podle § 214 odst. 3 o. s. ř., aniž nařídil jednání, neboť odvolání bylo podáno pouze z důvodu nesprávného právního posouzení věci a žalobkyně s uvedeným postupem souhlasila. Žalovaný nereagoval na řádně doručenou výzvu k vyjádření, zda s rozhodnutím ve věci bez odvolacího jednání souhlasí, ačkoli součástí výzvy bylo poučení, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude odvolací soud předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí.

17. Odvolací soud je toho názoru, že soud prvního stupně provedl ve věci dostatečné dokazování a provedené důkazy řádně vyhodnotil. Odvolací soud proto vychází z jeho skutkových zjištění. Odvolací soud rovněž souhlasí s právními závěry soudu prvního stupně, které vycházejí ze závazného právního názoru odvolacího soudu popsaného shora v odstavcích 5 až 10. Odvolací soud považuje tam uvedené závěry nadále za platné a případné. Pro stručnost proto na ně odkazuje, stejně tak odkazuje na právní závěry soudu prvního stupně. K námitkám žalovaného uvádí odvolací soud následující:

18. Právní názor formulovaný v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 2711/2019 se stal v době od prvního rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci ustálenou judikaturou. Nejvyšší soud z něj vyšel např. v rozsudku ze dne 20. 7. 2023, sp. zn. 27 Cdo 2987/2022, ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 27 Cdo 2825/2022 a ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 27 Cdo 1173/2022. Posledně označený rozsudek byl uveřejněn pod R 89/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ani v jednom z označených rozsudků nešlo o situaci, kdy by byl podán návrh na vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze o změně stanov. Naopak šlo, podobně jako v projednávané věci, o žaloby o zaplacení vypořádacího podílu po zániku členství žalobců v družstvu bez právního nástupce, a to z různých důvodů. Ve věci sp. zn. 27 Cdo 2825/2022 šlo dokonce, podobně jako v projednávané věci, o vypořádací podíl člena vyloučeného pro neplnění členských povinností. Projednávaná věc tedy je v podstatných znacích shodná s věcmi řešenými již Nejvyšším soudem v citovaných rozhodnutích, a to způsobem, kterým projednávanou věc vyřešil soud prvního stupně. K porušení pravidla § 13 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“) tedy nedošlo.

19. Nesprávný je také argument žalovaného, že výkladem nelze změnit význam, který je jednoznačně patrný ze zákonného textu. Žalovaný zjevně opomíjí výslovnou úpravu § 2 o. z., podle kterého každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání. Rozejde-li se výklad jednotlivého ustanovení pouze podle jeho slov s tímto příkazem, musí mu ustoupit (odstavec 1). Zákonnému ustanovení nelze přikládat jiný význam, než jaký plyne z vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárce; nikdo se však nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu (odstavec 2). Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění (odstavec 3). Občanský zákoník tedy naopak výslovně přikazuje v některých případech odchylku od jazykového výkladu svých ustanovení.

20. Obdobné principy vyplývají také z ustálené judikatury Ústavního soudu. Již v nálezu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Ústavní soud uzavřel, že „soud přitom není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku.“ I při interpretaci občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. Ústavní soud v nálezu ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS 1587/17, upozornil, že „neudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace, vycházející pouze z jazykového výkladu, neboť jazykový výklad představující prvotní přiblížení se k aplikované právní normě je východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu“.

21. Z uvedeného potom plyne, že historie vzniku zákona a jeho změn, včetně návrhů změn nakonec nepřijatých, je pouze jedním z východisek výkladu právní normy. Skutečnost, že při novelizaci zákona o obchodních korporacích nebyl přijat návrh, podle kterého měla být v § 748 zakotvena zásada, že vypořádací podíl při zániku členství v bytovém družstvu má odpovídat hodnotě družstevního podílu, ještě automaticky neznamená, že tato zásada neplatí. Nejvyšší soud si zajisté byl vědom žalovaným popisovaného legislativního vývoje. Jeho argumentace, shora citovaná, je založena na specifické povaze bytových družstev, které svým členům zajišťují základní potřebu bydlení, a na spravedlivém požadavku zachování hodnoty družstevního podílu v bytovém družstvu, která je dána hodnotou bytu, s jehož nájmem je členství spojeno, i v případě zániku členství v takovém bytovém družstvu bez právního nástupce. Odvolací soud se ztotožňuje s právním názorem Nejvyššího soudu, podle kterého je těmto zásadám třeba dát přednost před jazykovým výkladem § 748 z. o. k. Ten totiž v řadě případů vede k bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění, spočívající v tom, že bývalý člen obdrží na vypořádacím podílu zlomek skutečné hodnoty tohoto podílu, jenž je navíc často jediným hodnotným majetkem člena. Podobně tomu ostatně bylo i v projednávané věci, kde žalovaný žalobkyni vyplatil méně než desetinu skutečné hodnoty bytu.

22. K námitce retroaktivity právního názoru Nejvyššího soudu odvolací soud odkazuje na ustálenou judikaturu, podle které „v horizontálních právních vztazích skutečně zůstává zásadou incidentní retrospektivita nových právních názorů vytvořených judikatorními změnami. Nový právní názor bude tedy aplikován na všechna probíhající řízení. Tím Ústavní soud, jak správně poznamenává Nejvyšší soud ve svém vyjádření, odlišil situaci retrospektivního působení změny judikatury (tj. opravy „chybného“ právního názoru) od retroaktivního působení právních norem […]. Soud totiž právo stricto sensu přímo netvoří, nýbrž „pouze“ je nalézá v jiných pramenech práva a změna judikatury - takto nazíráno - není ničím jiným než zohledněním celkového kontextu vývoje výkladu a aplikace dané právní normy, případně někdy i „opravou dříve vysloveného omylu“. Podstatou soudcovské interpretace práva je proto nalézání správného významu právních norem, kdy soud může dospět i k názoru, že předchozí judikatura byla nesprávnou interpretací práva. Podstatné je, aby tento odklon byl proveden právem předvídaným způsobem (např. sjednocovací činnost nejvyšších soudů, rozhodnutí jejich velkých senátů nebo rozšířeného senátu, výklad provedený Ústavním soudem či mezinárodními soudy atp.). Není tedy možné, aby na právní vztahy proběhlé v minulosti byly aplikovány překonané právní názory z doby před jejich změnou, která proběhla v důsledku rozhodnutí k tomu oprávněného soudního tělesa […] Výjimky z této zásady mohou být dány pouze specifickými okolnostmi, jež založí intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání adresátů právních norem. Je právě na nich, aby vůči soudu argumentovali právě těmito specifiky, která tuto výjimečnou neaplikaci nového právního názoru odůvodní […]. Ona „výjimečnost“ situace nicméně nemůže spočívat pouze v tom, že v důsledku aplikace nového právního názoru došlo ke zhoršení právního postavení jedné ze stran horizontálního právního vztahu, a ani v tom, že dotčený účastník řízení na dřívější judikaturu spoléhal; zmíněné důsledky jsou totiž pojmovými znaky judikatorního odklonu, a nemohou tedy pochopitelně zakládat tuto výjimečnost. Výjimečnost odchýlení se od incidentní retrospektivy přitom odráží realitu soukromoprávního vztahu, kde zásadně zaslouží ochranu nejen důvěra jedné strany ve výklad práva podaný již překonanou judikaturou, ale též oprávněné očekávání druhé strany v to, že původně nesprávný výklad práva již nadále nebude aplikován na dřívější právní vztahy. V mnohých případech „běžných právních vztahů“ ostatně není žádného důvodu, aby důvěra první zmíněné strany řízení bez dalšího převážila nad oprávněnými očekáváními druhé strany“ (nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 1955/15).

23. V projednávané věci navíc nedošlo ke změně judikatury, neboť usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 2711/2019 bylo první interpretací § 748 z. o. k. ze strany Nejvyššího soudu, která navíc navázala na podobnou interpretaci dosavadních právních předpisů v R 67/2019, jež opět vychází ze starší judikatury. Nejedná se tedy o překvapivou změnu dosud ustálených právních závěrů vyšších soudů, nýbrž o předvídatelný kontinuální vývoj judikatury. Není zde tedy žádný důvod nepoužít citovanou ustálenou judikaturu na projednávanou věc.

24. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. potvrdil, neboť je věcně správné. Náklady řízení 25. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že jejich náhradu přiznal plně úspěšné žalobkyni. Náklady žalobkyně sestávají z a. odměny za zastupování advokátem spočívajícím v 1 úkonu právní služby (sepis vyjádření k odvolání) ze základu 1 361 812 Kč (viz § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu), vypočtené podle § 7 advokátního tarifu, ve výši 13 780 Kč, b. 1 režijního paušálu podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč, c. náhrady za 21 % DPH ve výši 2 956,80 Kč.

Poučení