9 Cmo 61/2022 - 352

Rubrum

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Holejšovského, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Švantnera a JUDr. Ing. Dušana Hrabánka ve věci žalobce: [Jméno žalobce], IČO [IČO žalobce] sídlem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného]., IČO [IČO žalovaného] sídlem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení 4 535 300,29 Kč s příslušenstvím, o odvolání obou účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. března 2022, č. j. 56 Cm 100/2012-313, takto:

Výrok

I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. března 2022, č. j. 56 Cm 100/2012-313, se a. ve výroku I. mění jen tak, že žalovaný je povinen přisouzenou částku zaplatit žalobci do 3 měsíců od právní moci tohoto rozsudku, jinak se potvrzuje, b. ve výroku II. mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 481 928,30 Kč, do 3 měsíců od právní moci tohoto rozsudku, k rukám [Jméno advokáta A], advokáta.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 81 130,50 Kč k rukám právního zástupce žalobce, do 3 měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 11. 4. 2012 domáhal se žalobce, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit mu částku 1 946 114 Kč. Uvedl, že s žalovanou uzavřel dne 3. 5. 2010 smlouvu o technickém poradenství a optimalizaci SW (dále jen „smlouva o poradenství“) za účelem zajištění provozu fotovoltaické elektrárny v [adresa] (dále jen „elektrárna“). Podle smlouvy měl žalovaný platit žalobci jako odměnu za poskytnuté služby podíl na výrobě elektrárny nad plán. Ve smlouvě je uvedena plánovaná výroba elektřiny a způsob výpočtu podílu žalobce. Žalovaný se zavázal zasílat žalobci kopie faktur na vyrobenou elektrickou energii nejpozději do 1 měsíce od jejich vystavení; za porušení této povinnosti ujednali účastníci smluvní pokutu. Žalovaný tuto povinnost nesplnil. Odměnu za rok 2011, jejíž zaplacení se domáhal v původní žalobě, vypočetl žalovaný podle odečtu elektroměru, ke kterému získal přístup, na původně žalovanou částku.

2. Žalovaný ve svém vyjádření poukázal na rozvazovací podmínku v čl. IX smlouvy o poradenství, podle které měla být smlouva zrušena v případě, že do 31. 3. 2011 nebudou splněny podmínky uvedené v čl. VI písm. a) a b) smlouvy o převodu obchodního podílu v žalovaném, uzavřené dne 3. 5. 2010 mezi [právnická osoba] jako převodcem a [právnická osoba]., jako nabyvatelem. Těmito podmínkami bylo vyvázání [Anonymizováno] jako avalisty ze směnky zajišťující poskytnutí úvěrů ze strany UniCredit Bank Czech republic a.s. a Českomoravské záruční a rozvojové banky, a.s. Banka však vrátila výstavci směnku až 13. 6. 2011, pročež se rozvazovací podmínka podle žalované naplnila. Žalovaná dále namítala, že žalovaný nevykonává ujednanou činnost a že smlouva o poradenství je nevyvážená, jednostranná a vlastně pouze vytváří nárok žalobce na čerpání požitků z elektrárny. Důvodem, proč žalovaný smlouvu akceptoval, byla skutečnost, že žalobce dodal pro elektrárnu řídicí systém, bez jehož fungování by elektrárna byla vyřazena z provozu.

3. Řízení před soudem prvního stupně bylo několikrát přerušeno do skončení souvisejících soudních sporů mezi účastníky.

4. Podáním došlým soudu prvního stupně 19. 5. 2015 „rozšířil“ žalobce žalobu o dalších 5 654 030,70 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 14. 5. 2015. Uvedl, že mu žalobce stále nedodává kopie faktur za elektřinu vyrobenou v elektrárně, přičemž mu hrozí promlčení nároku za léta 2012-2014. Proto svůj nárok za uvedené období odhadl podle odměny, která mu příslušela za rok 2011. Změnu žaloby připustil soud prvního stupně usnesením ze dne 30. 6. 2015, č. j. 56 Cm 100/2012-84.

5. Podáním ze dne 3. 6. 2020 vzal žalobce žalobu o zaplacení 3 082 844,41 Kč s úrokem z prodlení z uvedené částky zpět a navrhl, aby soud připustil změnu žaloby tak, že se žalobce domáhá zaplacení 4 535 300,29 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení z uvedené částky od 14. 5. 2015 do zaplacení. Uvedl, že se mu v souvisejícím řízení podařilo získat údaje o skutečné výrobě elektřiny v elektrárně, od níž odvíjí svůj nárok. Jeho nárok je tak o zpětvzatou částku nižší oproti jeho odhadu. Soud prvního stupně usnesením ze dne 10. 6. 2020, č. j. 56 Cm 100/2012-235, řízení v rozsahu částečného zpětvzetí žaloby zastavil.

6. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem uznal žalovaného povinným zaplatit žalobci částku 4 535 300,29 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 14. 5. 2015 do zaplacení s pariční lhůtou 3 dny od právní moci rozsudku (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal náklady řízení (výrok II.). Provedeným dokazování zjistil, že účastníci za účasti ručitele [právnická osoba]. uzavřeli smlouvu o poradenství, jejímž předmětem bylo zajištění optimalizace SW elektrárny a technického poradenství nad provozem, kompletní elektroinstalací, řídicími systémy a softwarem. Žalobce se zavázal provádět průběžnou optimalizaci SW a technické konzultace s cílem maximalizovat celkovou roční výrobu elektrárny. Žalovaný měl žalobci platit podíl na výrobě. V tabulce u čl. II smlouvy byla uvedena plánovaná dohodnutá výroba elektrárny v daném roce. Pokud v daném roce skutečná výroba překročila plánovanou dohodnutou výrobu, měl žalovaný vyplatit žalobci 65 % všech příjmů za elektřinu vyrobenou v elektrárně nad plánovanou dohodnutou výrobu. Žalovaný se zavázal zasílat žalobci kopie vystavených faktur a účetních dokladů za vyrobenou energii do jednoho měsíce od jejich vystavení. Za prodlení s plněním této povinnosti byla ujednána smluvní pokuta. Smlouva byla ujednána na dobu 20 let počínaje 1. 3. 2010. V případě jejích předčasného ukončení ze strany žalované měl žalobce nárok na odstupné. V případě změny právní úpravy výkupních cen pro fotovoltaické elektrárny, která sníží výkupní ceny o více, než 15 %, měla kterákoli strana právo od smlouvy odstoupit. V čl. IX je uvedena rozvazovací podmínka, podle které měla být smlouva zrušena od počátku v případě, že do 31. 3. 2011 nebude splněna podmínka čl. 6 písm. a) a b) smlouvy o převodu obchodního podílu v žalovaném, uzavřeném stejného dne mezi [právnická osoba]. jako převodcem a [právnická osoba]. jako nabyvatelem. Uvedená smlouva byla přílohou smlouvy o poradenství. Podle čl. X odst. 2 smlouvy o poradenství se písemnost má mezi stranami za doručenou pátým dnem po jejím odeslání poštou, elektronicky zasílaná písemnost potom dnem jejího řádného odeslání na adresu adresáta. Množství elektřiny vyrobené v elektrárně v rozhodném období nebylo mezi účastníky sporné.

7. Ohledně otázky určitosti smlouvy o poradenství odkázal soud prvního stupně na závěry soudů učiněných v řízeních vedených Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 50 Cm 73/2012 a Okresním soudem Praha-západ pod sp. zn. 18 C 261/2016, jimiž byla smlouva shledána určitou a poukázal i na skutečnost, že v prvně uvedené věci jednatel žalované uvedl, že podle ní bylo minimálně jeden rok plněno. Soud prvního stupně neměl za to, že by smlouvou o poradenství měl být zastřen jiný právní úkon, např. smlouva o faktické výplatě odměny pro žalobce. Ačkoli žalobce byl v počátečním období platnosti smlouvy jednatelem žalovaného, činnost jím pro žalovaného prováděná nespadá podle soudu prvního stupně pod působnost jednatele ve smyslu obchodního vedení. Žalobce přitom vytvořil technické algoritmy a výpočty, jejichž cílem byl návrh optimálního využití technologie elektrárny.

8. Soud se dále zabýval námitkou žalovaného, že od smlouvy odstoupil emailem ze dne 16. 2. 2011. V řízení vedeném u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 18 C 261/2016 byl proveden důkaz znaleckým posudkem [tituly před jménem], podle kterého nelze zjistit, zda byl uvedený email s odstoupením skutečně odeslán na adresu žalobce. Za takové situace nelze podle soudu prvního stupně vyjít z fikce doručení ujednané ve smlouvě. Účinky dojití odstoupení žalovanému nemá ani skutečnost, že žalobce se v rámci jiných soudních řízení o odstoupení později dozvěděl. Za nedůvodnou potom soud prvního stupně považoval námitku žalovaného, že smluvní závazek byl ukončen konkludentní dohodou, neboť takovou dohodu nelze dovozovat z faktu, že žalovaný zamezil žalobci v dálkovém přístupu k elektrárně. Fyzický přístup mu znemožněn nebyl. Smluvní vztah tak podle soudu prvního stupně trvá i nadále. Jestliže žalovaný znemožnil žalobci plnění jeho smluvních povinností, není relevantní ani námitka žalované, že žalobce od dubna 2012 žádnou činnost podle smlouvy neprováděl, a že žalovaný nasadil nový systém řízení elektrárny. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 2 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobce zavinil částečné zastavení řízení. Přitom měl za to, že žalovaný nenese procesní zavinění, přestože neplnil svou povinnost posílat žalobci faktury na vyrobenou elektřinu, neboť žalobce mohl využít institutu zajištění důkazu.

9. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání oba účastníci.

10. Žalobce svým odvoláním napadl výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení. Zdůraznil, že podle smlouvy o poradenství měl informace o výrobě elektrické energie dodávat žalobci žalovaný, přičemž tyto informace nejsou veřejně dostupné a bez nich nelze vypočítat žalobcův nárok. Soud je musel zjišťovat u společnosti [právnická osoba]. pověřené distribucí tzv. zelených bonusů za výrobu fotovoltaické energie. Žalobce nesouhlasil ani se závěrem soudu prvního stupně, že měl využít institutu zajištění důkazu. Návrh na zajištění důkazu lze podat tehdy, je-li obava, že důkaz později nebude možné provést vůbec nebo jen s velkými obtížemi. Takové obavy v případě nedodaných listin dány nebyly, neboť žalovaný i společnost [právnická osoba]. měly zákonnou povinnost je archivovat. Žalobce původně žalovanou částku odhadl na základě výroby z roku 2011, ze kterého měl ještě k dispozici skutečné údaje. Částečný procesní neúspěch žalobce tak zavinila žalovaná. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výroku II. změnil tak, že mu přizná právo na náhradu nákladů řízení.

11. Žalovaný napadl rozsudek soudu prvního stupně ve všech jeho výrocích a domáhal se jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Především namítl podjatost ve věci rozhodujícího soudce Mgr. Vladimíra Soukupa, který byl ve věci týchž účastníků, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 18 C 261/2016 pověřeným členem senátu odvolacího soudu. V projednávané věci předem avizoval stejný právní názor jako ve věci předeslané. Po vydání napadeného rozsudku byl pověřeným členem senátu také ve věci stejných účastníků vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 18 C 206/2016. Podle žalovaného tato skutečnost zakládá nepřípustný poměr soudce k projednávané věci a zároveň porušena zásada dvouinstančnosti řízení.

12. Podle žalovaného se soud prvního stupně zcela nedostatečně vypořádal s jeho námitkou odstoupení od smlouvy o poradenství. Podle žalovaného nastaly účinky odstoupení dne 5. 11. 2012 v rámci jednání Krajského soudu v Praze ve věci sp. zn. 50 Cm 73/2012, na kterém byl přečten email obsahující odstoupení, a to v přítomnosti žalobce. Tím byl žalobce seznámen s obsahem písemnosti, což má podle žalovaného účinky jejího doručení. Podle protokolu z jednání byla listina žalobci předložena k nahlédnutí. Sám žalobce přitom uvedl, že se s emailem seznámil v lednu 2012 z insolvenčního spisu. Stejný závěr vyslovil i Vrchní soud v Praze v rozsudku č. j. 1 Cmo 199/2015-464. Nesprávně měl soud prvního stupně podle žalovaného posoudit i jeho námitku konkludentního ukončení smlouvy. Poukazoval na výpověď žalobce před Krajským soudem v Brně ve věci sp. zn. 43 T 6/2018, kde uvedl, že do elektrárny neměl fyzický přístup, a ve věci Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 18 C 261/2016, kde žalobce uvedl, že od dubna 2012 neprováděl již žádnou činnost podle smlouvy o poradenství. Smlouva o poradenství tedy nebyla žádnou stranou plněna od dubna 2012. Žalovaný napadl i skutkový závěr soudu prvního stupně, podle kterého vytvořil technické algoritmy a výpočty, jejichž cílem byl návrh optimální fotovoltaické elektrárny. Podle žalovaného bylo veškeré IT řešení dodáno společností [právnická osoba], nikoli žalobcem.

13. Žalobce ve svém vyjádření k odvolání žalovaného považoval námitku podjatosti soudce soudu prvního stupně za opožděnou; jako takovou ji také Vrchní soud v Praze odmítl usnesením ze dne 10. 12. 2021, č. j. Nco 112/2020. Skutečnost, že soudce rozhoduje jinou věc stejných účastníků, není důvodem jeho vyloučení. Naopak je žádoucí, aby soudy v obdobných případech rozhodovaly obdobně. K otázce odstoupení od smlouvy poukázal na to, že žalovaný neprokázal nejen doručení emailu žalobci, avšak ani jeho odeslání. Podle judikatury je potom neplatná stranami dojednaná domněnka dojití písemnosti jejím odesláním. Odstoupení od smlouvy musí být druhé smluvní straně doručeno; pouhá skutečnost, že se druhá strana o odstoupení dozvěděla jiným způsobem, není podstatná. Sporný email přitom žalobci od žalovaného nikdy nedošel. Citace žalovaného z trestního protokolu se týká jiné elektrárny. Žalobce pro plnění svých povinností ze smlouvy o poradenství nepotřeboval fyzický přístup k elektrárně. Žalovaný byl povinen mu přístup (ať už fyzický nebo dálkový) umožnit, což od první poloviny roku 2012 nečinil, přestože jej žalobce k poskytnutí přístupu vícekrát vyzýval. Rozhodně tak nedošlo k ukončení plnění smlouvy dohodou účastníků. Žalobce potvrdil, že řídící software elektrárny dodala třetí osoba. Žalobce však vypracoval komplexní řešení elektrárny, včetně algoritmů pro sledování polohy slunce, které se staly podkladem pro tvůrce zmíněného software. Žalobce navrhl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdit.

14. U jednání odvolacího soudu žalobce upozornil na to, že dne 18. 1. 2023 vyhlásil Krajský soud v Praze jako soud odvolací ve věci sp. zn. 21 Co 48/2022 rozsudek, kterým ve věci samé potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 23. 8. 2021, č. j. 18 C 206/2016-470, jímž byl žalovaný uznán povinným zaplatit žalobci částku 4 815 211 Kč s příslušenstvím, představující odměnu žalobce ze smlouvy o poradenství za léta 2015-2017.

15. Žalovaný v reakci na uvedené doplnil svůj odvolací návrh tak, že pokud by jeho odvolání nebylo vyhověno, navrhuje prodloužení pariční lhůty na 6 měsíců, neboť očekává doručení Krajským soudem v Praze vyhlášeného rozsudku, což pro něj znamená platební povinnost cca 9 mil. Kč. Není přitom v možnostech žalovaného zaplatit vedle uvedené částky další částku v podobné výši ve stejném období.

16. Žalobce s posledně uvedeným návrhem nesouhlasil. Žalobce se domáhá pouhého podílu z výroby elektřiny nad výrobu dohodnutou s úvěrující bankou a mělo by tedy být v jeho možnostech uvedený podíl uhradit. Skutečnost, že žalovaný dobrovolně neplnil a vystavil se tak sankcím v podobě smluvní pokuty a úroku z prodlení, by měla být přičtena k jeho tíži.

17. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas osobami k tomu oprávněnými, přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné, odvolání žalovaného však důvodné není. Odvolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění před 1. 1. 2014 (viz čl. II odst. 2 novely č. 293/2013 Sb.).

18. Odvolací soud s ohledem na odvolací námitky zopakoval dokazování znaleckým posudkem [tituly před jménem] z oboru kybernetiky a rozsudky Okresního soudu Praha-západ z 11. 5. 2017, č. j. 18 C 261/2016-193, a Krajského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2018, č. j. 21 Co 355/2017-243. Přílohou znaleckého posudku je vytištěný email datovaný 16. 2. 2011, jehož obsahem je odstoupení od smlouvy o poradenství z důvodu zavedení odvodů za elektřinu ze slunečního záření od 1. 1. 2011. Okresní soud Praha-západ v uvedeném řízení znalce vyslechl. Z jeho výslechu vyplynulo, že sporný email zkoumal asi 1,5 roku po jeho tvrzeném odeslání, pročež již nemohl zpětně dohledat tzv. logové soubory. Potvrdil, že dokument vytvořil [Anonymizováno] dne 16. 2. 2011 a tento dokument byl s vysokou pravděpodobností odeslán do sítě internet. Jako adresát byl sice uveden žalobce, avšak jen prostřednictvím adresní knihy programu LotusNotes, ve které lze jednoduše změnit skutečnou adresu pod uvedeným jménem. Nelze tedy určit, na kterou konkrétní emailovou adresu byla zpráva odeslána. Podle soudu neplyne z provedeného dokazování, že by se email s odstoupením dostal žalobci do rukou jinak; u výslechu dne 15. 10. 2012 žalobce pouze uvedl, že se o odstoupení dozvěděl.

19. Po právní stránce odkázal posledně jmenovaný soud na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 4. 2016, č. j. 1 Cmo 199/2015-464, kdy byla smlouva o poradenství vyhodnocena jako dostatečně určitá a srozumitelná. Stejně učinil i ohledně námitky rozvazovací podmínkou v čl. IX smlouvy o poradenství, kdy sice [právnická osoba]. byla vyvázána z povinností avalisty až 13. 6. 2011, avšak dodatky smluv o úvěru směnkou zajištěného byly podepsány již dříve a účastníci podle smlouvy o poradenství postupovali ještě určitou dobu po uvedeném období. Soudy tak došly k závěru, že ujednání o rozvazovací podmínce bylo změněno konkludentním ujednáním stran tak, že do 31. 3. 2011 postačí právě uzavření dodatků úvěrových smluv. Okresní soud Praha-západ dále s odkazem na předeslané rozhodnutí Vrchního soudu v Praze uzavřel, že žalovaný měl právo od smlouvy o poradenství odstoupit, neboť zákonem č. 180/2005 Sb. byl zaveden tzv. odvod za elektřinu ze slunečního záření pro období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2013, kterým byla fakticky snížena výkupní cena elektřiny. Nebylo však prokázáno, že by žalovaný tohoto práva využil, resp. že by odeslal sporný email s odstoupením od smlouvy. Posledně Okresní soud Praha-západ uvedl, že zamezení přístupu žalobci do elektrárny by mohlo být považováno za návrh konkludentní dohody o ukončení smlouvy a nepřipojování se k ní za přijetí, avšak muselo by dojít i k zamezení fyzického přístupu k elektrárně, k němuž nedošlo. Okresní soud Praha-západ proto vyhověl žalobě žalobce o zaplacení smluvní pokuty za porušení povinnosti žalovaného zasílat žalobci faktury a účetní doklady na elektřinu vyrobenou v elektrárně. Krajský soud v Praze se jako soud odvolací ztotožnil se závěry soudu prvního stupně.

20. Odvolací soud doplnil dokazování ještě o rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 23. 8. 2021, č. j. 18 C 206/2016-470, a o protokol z jednání odvolacího Krajského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2023 o odvolání proti posledně označenému rozsudku. Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek okresního soudu, kterým byl žalovaný uznán povinným zaplatit žalobci částku 4 815 211 Kč s příslušenstvím. Předmětem řízení byla odměna žalobce ze smlouvy o poradenství za léta 2015-2017, přičemž okresní soud odmítl námitky žalovaného ze stejných důvodů, jako ve shora citovaných starších rozhodnutích. Pouze k námitce konkludentního ukončení smluvního vztahu uvedl, že v řízení bylo upomínkami prokázáno, že žalobce po zamezení přístupu k elektrárně opakovaně žalovaného vyzýval k obnovení přístupu. Nelze tak dovodit, že by žalobce konkludentně souhlasil s ukončením smluvního vztahu.

21. Odvolací soud se předně zabýval námitkou podjatosti soudce soudu prvního stupně. Podle § 14 o. s. ř. soudci a přísedící jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti (odstavec 1). U soudu vyššího stupně jsou vyloučeni i soudci, kteří projednávali nebo rozhodovali věc u soudu nižšího stupně, a naopak. Totéž platí, jde-li o rozhodování o dovolání (odstavec 2). Důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech (odstavec 4).

22. Podle ustálené judikatury „rozhodnutí o vyloučení soudce podle § 14 o. s. ř. představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); vzhledem k tomu lze soudce vyloučit z rozhodnutí přidělené věci jen výjimečně a ze skutečně závažných důvodů, které mu zjevně brání věc projednat a rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě či je taková pochybnost - objektivně posuzováno - dána […]. Příkladem jsou situace přímého právního zájmu soudce na projednávané věci, kdy by soudce sám byl účastníkem řízení, ať na straně žalobce či na straně žalovaného, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem), popř. situace, kdy soudce získal o věci poznatky jiným způsobem než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování), a v důsledku toho je jeho pohled na dokazováním zjištěné skutkové okolnosti případu deformován jeho dalšími poznatky zjištěnými mimoprocesním způsobem. Nepřípustný poměr soudce k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak zjevně nepřátelský“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 20 Cdo 2791/2019, s odkazy na starší judikaturu).

23. V projednávané věci se na soudce Mgr. Vladimíra Soukupa nevztahuje § 14 odst. 2 o. s. ř., neboť nejde o situaci, kdy o téže věci rozhodoval u odvolacího soudu tentýž soudce, který věc projednával na soudu prvního stupně. Skutečnost, že Mgr. Vladimír Soukup projednával jako člen odvolacího senátu Krajského soudu v Praze jiné věci stejných účastníků, ve kterých ovšem řešil tytéž právní i skutkové otázky, jako ve věci projednávané, nezakládá ani jeho poměr k věci, neboť žalovaný ani netvrdí, že by poznatky o věci získal jiným způsobem, než dokazováním při jednání, případně z jiných soudních spisů. Občanský soudní řád ostatně počítá s tím, že není třeba dokazovat skutečnosti známé soudu z jeho činnosti (§ 121 o. s. ř.). Tuto „známost“ přitom soud může získat zejména z jiných jím projednávaných věcí. Žalovaný rovněž netvrdí, že by Mgr. Vladimír Soukup měl na projednávané věci jakýkoli osobní zájem. Skutečnost, že v této věci projevil stejný právní názor jako v ostatních věcech stejných účastníků, které jako člen odvolacího senátu projednával, potom není důvodem jeho vyloučení podle § 14 odst. 4 o. s. ř. Mgr. Vladimír Soukup tak z projednávání věci jako soudce prvního stupně vyloučen nebyl.

24. Podle § 135 odst. 2 o. s. ř. otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Byloli však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází. Podle ustálené judikatury platí, že „tam, kde soudy v různých věcech mezi týmiž účastníky řeší jako předběžnou stejnou otázku […], by sice měly postupovat tak, aby při posuzování stejné skutečnosti nedospívaly k rozdílným právním závěrům, s přihlédnutím k tomu, že skutkový stav věci může být v různých řízeních zjištěn odlišně, však nelze vyloučit ani možnost, že si různé soudy vyřeší tutéž předběžnou otázku rozdílně“. Musí však vysvětlit, proč je skutkový stav zjištěný v jejich věci natolik odlišný, že dovoluje prolomení principu právní jistoty v tom směru, že ve dvou řízeních mezi týmiž účastníky bude stejná právní otázka posouzena odlišně (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3298/2011, uveřejněný pod R 50/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

25. Žalovaný si je ostatně uvedeného principu vědom, neboť v projednávané věci již dále neprosazoval námitky, které byly již dříve shledány nedůvodnými v předchozích věcech, zejména námitky neurčitosti předmětu plnění ve smlouvě o poradenství a námitky naplnění rozvazovací podmínky (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2014, č. j. 23 Cdo 879/2019-252, a Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 4. 2016, č. j. 1 Cmo 199/2015-464). Odvolací soud neshledává důvody, proč by se měl od uvedených rozsudků odchýlit, a pro stručnost na ně odkazuje.

26. Uvedený princip se však vztahuje i na ostatní námitky žalovaného, k nimž se již relevantně vyjádřily ve shora označených rozsudcích Okresní soud Praha-západ a Krajský soud v Praze. Ani zde neshledává odvolací soud důvody pro podstatné odchýlení se od jejich závěrů, a to ani s ohledem na doplněné dokazování. K námitkám žalovaného doplňuje odvolací soud následující: a. Činí-li někdo jednostranný právní úkon vůči nepřítomné osobě, nestává se tento právní úkon perfektním jen jeho sepsáním a podepsáním, nýbrž až odesláním adresátovi. Neodeslaný právní úkon se nestane účinným ani tehdy, dozví-li se o něm adresát od někoho jiného (k tomu viz zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 9 Aps 14/2013, uveřejněný pod č. 3118/2014 Sb. NSS, podobně rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 26 Cdo 3809/2009). K otázce odeslání sporného emailu z 16. 2. 2011 dospěly v řízení vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 18 C 261/2016 po výslechu znalce k závěru, že nelze prokázat jeho odeslání na adresu žalobce. Tím se skutkový stav změnil oproti tomu, ze kterého vycházel Vrchní soud v Praze v rozsudku č. j. 1 Cmo 199/2015-464, který se ostatně otázkou, zda od smlouvy bylo účinně odstoupeno, zabýval s ohledem na předmět řízení v uvedené věci jen okrajově. Nelze-li tedy prokázat odeslání emailu s odstoupením od smlouvy, nemohla se uplatnit ani domněnka doručení ujednaná ve smlouvě o poradenství a není podstatné, že se žalobce o existenci odstoupení dozvěděl později v průběhu soudních řízení. b. Podle § 35 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“) projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit. K uzavření dohody o zániku závazku dohodou je tak třeba takového jednání či opomenutí, ze kterého je zřejmé, že strany chtějí závazek zrušit. Taková dohoda však není uzavřena jen tím, že obě strany přestanou podle smlouvy plnit, a to zejména za situace, kdy jedna ze stran se jednak domáhá, aby druhá strana poskytla součinnost nezbytnou pro plnění jejího závazku, jednak se domáhá i toho, aby druhá strana plnila závazek svůj. Taková situace nastala právě v projednávané věci, kde se žalobce domáhal jednak poskytnutí přístupu k elektrárně, aby mohl plnit svůj závazek, jednak plnění povinností žalovaného (zejména povinnosti dodávat účetní doklady na vyrobenou elektřinu). Závazek ze smlouvy o poradenství tedy dohodou nezanikl. c. Pro výsledek řízení je potom nerozhodná otázka, zda bylo prokázáno, že technické algoritmy a výpočty pro návrh elektrárny dodal přímo žalobce, nebo [právnická osoba]., jíž žalobce je a byl jednatelem. Podstatný je naopak závěr soudu prvního stupně, že předmětem smlouvy o poradenství jsou činnosti odborného, technického charakteru, které nespadají pod pojem „obchodní vedení“, jak jej definoval Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1993/2019, uveřejněném pod R 24/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek: „Obchodní vedení představuje jednu z hlavních oblastí působnosti statutárního orgánu akciové společnosti, zahrnující organizování a řízení běžné podnikatelské činnosti společnosti, zejména rozhodování o provozu podniku (závodu) společnosti a s tím souvisejících vnitřních záležitostech společnosti. […] Při obchodním vedení jde především o proces vytváření vůle (přičitatelné) společnosti, jež se následně může projevit (a zpravidla projeví) navenek v podobě právního úkonu (právního jednání), jímž je rozhodnutí o obchodním vedení realizováno.“ Jednatel společnosti je sice povinen využít svých odborných znalostí, schopností či dovedností při řízení společnosti (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 1262/2006), znamená to však jen, že tyto své znalosti a schopnosti má zapojit do rozhodování o řízení společnosti. Na činnosti s řízením společnosti nesouvisející však může společnost s jednatelem uzavřít např. pracovní smlouvu (v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. 27 Cdo 4482/2020, je uvedena práce řezníka), případně takové činnosti může pro společnost jednatel vykonávat jako dodavatel. Odvolací soud přitom souhlasí se soudem prvního stupně, že takovou činností nesouvisející s obchodním vedením žalovaného je také optimalizace řídícího software elektrárny a technické poradenství v otázkách jejího provozu. Žalobce tak mohl tyto práce pro žalovaného vykonávat i době, kdy byl jeho jednatelem.

27. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ve věci samé podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil. Podle § 160 odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. potom odvolací soud určil lhůtu k plnění v délce 3 měsíců. Vyhověl návrhu žalovaného a přihlédl ke skutečnosti, že žalovaný byl v krátké době dvakrát odsouzen k úhradě vysoké finanční částky. Dobu tří měsíců potom odvolací soud považuje za dostatečnou k tomu, aby si žalovaný opatřil potřebné finanční prostředky, přičemž žalobce netvrdil, že by mu odložením splnění povinnosti žalovaného hrozila vážná újma. Odvolací soud proto výrok I napadeného rozsudku změnil v části o lhůtě k plnění (§ 220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku.

28. Své rozhodnutí o nákladech řízení soud prvního stupně správně odůvodnil odkazem na § 142 odst. 2 a § 146 odst. 2 o. s. ř. Správně rovněž vysvětlil, že otázku zavinění zastavení řízení je třeba posuzovat čistě procesně, pročež žalobce zavinil částečné zastavení řízení tím, že žalobu vzal zčásti zpět. Ve věci se přitom nejedná o situaci, kdy by žalobce bral zpět důvodně podaný návrh. Žalobce bral naopak žalobu zčásti zpět proto, že si byl po získání potřebných důkazů vědom nedůvodnosti žaloby ve zpětvzaté části. Nesprávně však soud prvního stupně posoudil poměr úspěchu účastníků ve věci.

29. Až do 14. 5. 2015 byla totiž předmětem řízení částka 1 946 114 Kč. Tato částka byla žalobci soudem prvního stupně přiznána. Žalobce byl tak v řízení plně úspěšný ohledně nákladů, které mu vznikly před 15. 5. 2015. Tyto náklady činí celkem 236 773,40 Kč a sestávají z: a. zaplaceného soudního poplatku z žaloby ve výši 98 210 Kč b. odměny za zastupování advokátem spočívajícím ve 4 úkonech právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, vyjádření k odporu ze 17. 5. 2012 a repliky z 24. 9. 2012) ze základu 1 964 114 Kč, podle § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, vypočtené podle § 7 advokátního tarifu, ve výši 64 720 Kč, c. 4 režijních paušálů podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu ve výši 1 200 Kč, d. náhrady za 20 % DPH (sazba platná v roce 2012) ve výši 13 184 Kč, e. odměny za zastupování advokátem spočívajícím ve 2 úkonech právní služby (doplnění tvrzení z 31. 3. 2014 a z č.l. 70) ze základu 1 964 114 Kč, podle § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, vypočtené podle § 7 advokátního tarifu, ve výši 32 360 Kč, f. náhrady za čas promeškaný u jednání dne 4. 4. 2014 a 24. 4. 2015, která byla odročena bez projednání věci, podle § 14 odst. 2 advokátního tarifu, ve výši 16 180 Kč, g. 2 režijních paušálů podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu ve výši 600 Kč, h. náhrady za 21 % DPH (sazba platná od roku 2013) ve výši 10 319,40 Kč.

30. Od 15. 5. 2015 do 4. 6. 2020 byla předmětem řízení částka 7 618 144,70. Z toho byl žalobce úspěšný z 59,5 %, neboť poté vzal žalobu o 3 082 844,41 Kč zpět. Žalobci tak přísluší náhrada 19 % účelně vynaložených nákladů za uvedené období, které celkem činí 779 031,90 Kč (z toho 19 % je 148 016,10 Kč) a sestávají z: a. zaplaceného soudního poplatku ze změny žaloby ve výši 282 702 Kč b. odměny za zastupování advokátem spočívajícím v 10 úkonech právní služby (změna žaloby z 15. 5. 2015, podání z 15. 6. 2016, účast u jednání dne 13. 10. 2016, podání z 14. 11. 2016 a ze dne 8. 2. 2017, účast u jednání dne 27. 7. 2017, podání z 20. 9. 2018, účast u jednání dne 20. 9. 2018, částečné zpětvzetí žaloby z 3. 6. 2020 a účast u jednání dne 4. 6. 2020) ze základu 7 618 144,70 Kč, podle § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, vypočtené podle § 7 advokátního tarifu, ve výši 387 800 Kč, c. náhrady za čas promeškaný u jednání dne 29. 5. 2018, které bylo odročeno bez projednání věci, podle § 14 odst. 2 advokátního tarifu, ve výši 19 390 Kč, d. 10 režijních paušálů podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu ve výši 3 000 Kč, e. náhrady za 21 % DPH ve výši 86 139,90 Kč.

31. Od 5. 6. 2020 byla předmětem řízení částka 4 535 300,29 Kč, která byla žalobci soudem prvního stupně přiznána. Ohledně nákladů za toto období byl žalobce opět plně úspěšný a náleží mu tak náhrada v celkové výši 97 138,80 Kč za náklady, které sestávají z a. odměny za zastupování advokátem spočívajícím v 3 úkonech právní služby (podání z 20. 7. 2020, účast u jednání dne 24. 2. 2022 a sepis závěrečného návrhu) ze základu 4 535 300,29 Kč, podle § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, vypočtené podle § 7 advokátního tarifu, ve výši 79 380 Kč, b. 3 režijních paušálů podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu ve výši 900 Kč, c. náhrady za 21 % DPH ve výši 16 858,80 Kč 32. Celkem tak soud prvního stupně měl žalobci přiznat náklady řízení ve výši 481 928,30 Kč. Odvolací soud proto usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku II. podle § 220 odst. 1 per analogiam (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod R 17/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) změnil tak, že žalobci přiznal náklady v uvedené výši.

33. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 3 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Protože žalovaný měl úspěch jen v poměrně nepatrné části (otázce lhůty k plnění), přiznal odvolací soud žalobci náhradu účelně vynaložených nákladů, které sestávají z a. odměny za zastupování advokátem spočívajícím v 2,5 úkonech právní služby (odvolání proti výroku procesního charakteru, vyjádření k odvolání ve věci samé a účast u jednání odvolacího soudu) ze základu 4 535 300,29 Kč, podle § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, vypočtené podle § 7 advokátního tarifu, ve výši 66 150 Kč, b. 3 režijních paušálů podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu ve výši 900 Kč, c. náhrady za 21 % DPH ve výši 14 080,50 Kč.