9 Cmo 63/2022 - 178

Rubrum

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Holejšovského, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Švantnera a JUDr. Ing. Dušana Hrabánka ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2022, č. j. 80 Cm 121/2020-156, takto:

Výrok

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2022, č. j. 80 Cm 121/2020-156, se zčásti mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 10 000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně z téže částky od 1. 4. 2017 do zaplacení, ve zbývající části výroku I. o zamítnutí žaloby o zaplacení 90 000 Kč s příslušenstvím se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 78 650 Kč k rukám [Jméno advokátky], advokátky.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 9 dne 22. 6. 2017 domáhal se žalobce, aby žalovaná byla uznána povinnou zaplatit mu částku 100 000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně od 1. 4. 2017 do zaplacení. Uvedl, že s žalovanou uzavřel dne 1. 8. 2007 pracovní smlouvu, nahrazenou pracovní smlouvou z 1. 4. 2009, podle které je u žalované od 1. 8. 2007 zaměstnán jako generální ředitel společnosti. Zároveň byl rozhodnutím jediného akcionáře v působnosti valné hromady žalované ke dni 1. 8. 2007 zvolen členem představenstva žalované. Usnesením dozorčí rady žalované ze dne 2. 2. 2017 byl žalobce odvolán z funkce předsedy představenstva žalované. Po skončení dovolené dne 14. 2. 2017 byl vyrozuměn o tom, že představenstvo žalované rozhodlo o překážce v práci na straně zaměstnavatele do 3. 3. 2017. V pondělí dne 6. 3. 2017 nebyl vpuštěn do areálu žalované. Dopisem z 15. 3. 2017 mu žalovaná sdělila, že jeho pracovní smlouva je neplatná pro nepřípustnou kumulaci funkcí generálního ředitele a člena představenstva. Žalovaný s tím projevil nesouhlas. Žalobce se domáhal zaplacení mzdy za práci, kterou pro žalovanou vykonával ve dnech 1. a 2. 2. 2017 ve výši 10 000 Kč a náhrady mzdy za zbývající část měsíce února 2017 ve výši 90 000 Kč (viz upřesnění žaloby u jednání Obvodního soudu pro Prahu 9 dne 23. 11. 2017).

2. Žalovaná ve svém vyjádření potvrdila skutečnosti tvrzené žalobcem. Doplnila, že s žalobcem dne 26. 6. 2014 uzavřela také smlouvu o výkonu funkce. Poukázala také na organizační řád žalované účinný od 1. 8. 2016, podle kterého generální ředitel zastupuje žalovanou, zajišťuje její obchodní vedení a právně jedná i „dovnitř společnosti“, tj. jeho náplň práce se shoduje s náplní činnosti člena představenstva. Pracovní smlouva žalobce je tak neplatná pro nepřípustnou kumulaci funkcí předsedy představenstva a generálního ředitele. Nárok žalobce tak postrádá právní titul.

3. Rozsudkem ze dne 23. 11. 2017, č. j. 10 C 24/2017-44, Obvodní soud pro Prahu 9 žalobu zamítl. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 4. 2018, č. j. 23 Co 70/2018-67, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

4. K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 5. 2020, č. j. 27 Cdo 3667/2018-94, rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc postoupil Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému k řízení v prvním stupni. Nejvyšší soud uvedl, že odvolací soud vycházel sice z ustálené judikatury, která však doznala změny rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017, uveřejněným pod R 35/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 35/2019“), podle kterého: a. Členové statutárního orgánu obchodní korporace nevykonávají činnosti spadající do náplně této funkce (do působnosti statutárního orgánu) ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti dle pokynů obchodní korporace. Naopak, je to právě statutární orgán (jeho členové), kdo (jako výkonný orgán) řídí činnost obchodní korporace. Jinými slovy, činnost (člena) statutárního orgánu není závislou prací ve smyslu § 2 odst. 1 zákoníku práce. b. Shora řečené však neznamená, že by si člen statutárního orgánu a obchodní korporace nemohli ujednat, že se jejich vztah - v mezích nastavených kogentními právními normami řídí zákoníkem práce. Ustanovení § 2 odst. 1 zákoníku práce nebrání tomu, aby na základě vůle stran byly zákoníku práce podřízeny i vztahy, jejichž předmětem není výkon závislé práce (srov. i bod 45 nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 190/15). c. Z logiky věci se podává, že ujednání o „podřízení“ režimu zákoníku práce přichází v úvahu pouze u vztahů, jejichž povaha to připouští. Takovým je i vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací, jehož předmětem je výkon činností spadajících do působnosti statutárního orgánu, a to zpravidla za úplatu. d. Člen statutárního orgánu a obchodní korporace se tedy mohou odchýlit od pravidla vyjádřeného v § 66 odst. 2 větě první obch. zák., podle kterého se jejich vztah řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě, i tak, že si pro svůj vztah ujednají režim zákoníku práce. e. Jelikož však výkon funkce člena statutárního orgánu není závislou prací ve smyslu § 2 odst. 1 zákoníku práce, takové ujednání neučiní ze vztahu mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací vztah pracovněprávní. Ani tehdy, „podřídí-li“ se zákoníku práce, nelze člena statutárního orgánu považovat (v rozsahu činností spadajících do působnosti statutárního orgánu) za zaměstnance (§ 6 zákoníku práce) a obchodní korporaci za zaměstnavatele (§ 7 zákoníku práce). Jejich vztah i nadále zůstává vztahem obchodněprávním, jenž se řídí obchodním zákoníkem [resp. s účinností od 1. 1. 2014 zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, a zákonem č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích)] a dále - v důsledku smluvního ujednání - těmi (v úvahu přicházejícími) ustanoveními zákoníku práce, jejichž použití nebrání kogentní právní normy upravující (především) postavení člena statutárního orgánu obchodní korporace a jeho vztah s obchodní korporací. f. Popsané závěry platí obdobně i v případě, že člen statutárního orgánu a obchodní korporace uzavřou vedle smlouvy o výkonu funkce (v níž se neodchýlí od režimu nastaveného § 66 odst. 2 obch. zák., resp. ustanovením § 59 odst. 1 z. o. k.) i souběžnou „manažerskou“ smlouvu na výkon některých činností spadajících do působnosti statutárního orgánu (zpravidla na výkon obchodního vedení), v níž si sjednají režim zákoníku práce. V takovém případě je nutné na manažerskou smlouvu pohlížet jako na (svého druhu) dodatek ke smlouvě o výkonu funkce, upravující vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací, jde-li o výkon části činností spadajících do působnosti statutárního orgánu. Manažerská smlouva není neplatná jen proto, že ji její strany podřídily režimu zákoníku práce, avšak je na ni třeba klást stejné požadavky (co do formy, obsahu i potřeby jejího schválení příslušným orgánem obchodní korporace), jako na samotnou smlouvu o výkonu funkce. g. Ujednáním obsaženým ve smlouvě o výkonu funkce (popř. v souběžně uzavřené „manažerské“ smlouvě) o tom, že se vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací (jde-li o výkon funkce člena statutárního orgánu) řídí zákoníkem práce, se zásadně nelze (platně) odchýlit zejména od pravidel obchodního zákoníku (resp. právní úpravy účinné od 1. 1. 2014) upravujících vznik a zánik funkce člena statutárního orgánu, předpoklady výkonu funkce a důsledky jejich absence, odměňování členů statutárních orgánů, formu smlouvy o výkonu funkce a povinnost jejího schválení příslušným orgánem, povinnost vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře a důsledky jejího porušení. Je tomu tak proto, že uvedená pravidla je třeba s ohledem na jejich povahu (smysl a účel) nutné považovat zásadně za kogentní.

5. Nejvyšší soud proto přisvědčil soudům nižších stupňů v závěru, že jestliže se činnosti žalobce jako předsedy představenstva a generálního ředitele žalované překrývaly, nevykonával žalobce pro žalovanou závislou práci, a pracovněprávní vztah tedy mezi nimi nevznikl. Byla-li však vedle smlouvy o výkonu funkce mezi účastníky uzavřena i pracovní smlouva, je třeba na ni hledět jako na dodatek smlouvy o výkonu funkce. Soudy nižších stupňů se tak měly zabývat tím, zda „pracovní smlouva“ odpovídá požadavkům na smlouvu o výkonu funkce, zejména co do formy, obsahu a potřeby schválení příslušným orgánem společnosti. Věc postoupil k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze, neboť jde o spor mezi obchodní společností a členem jejího orgánu, pro který je věcně příslušný krajský soud v prvním stupni.

6. Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I.) a žalované přiznal náklady řízení (výrok II.). Doplnil dokazování a zjistil, že jediný akcionář žalované ([právnická osoba].) v působnosti valné hromady neschválil žalobcovu pracovní smlouvu. Po rekapitulaci závazného právního názoru Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že uvedená pracovní smlouva nesplňuje nároky kladené na ni § 66 obchodního zákoníku, nemá tedy právní účinky a nelze z ní dovodit oprávněnost žalobcova nároku.

7. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání žalobce. Uvedl, že jediný akcionář žalovaného nepředložil soudu prvního stupně všechna svá rozhodnutí v působnosti valné hromady žalovaného a závěr o tom, že jediný akcionář spornou pracovní smlouvu neschválil, „může být pouze v rovině pravděpodobnosti“. Upozornil, že jediný akcionář dne 25. 6. 2014 schválil žalobcovu smlouvu o výkonu funkce. Závěr Nejvyššího soudu v projednávané věci je podle žalobce v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 190/15, podle kterého není žádný důvod, aby vedle sebe nemohly být týmiž subjekty platně uzavřeny smlouva o výkonu funkce i smlouva pracovní. Závěr, že statutární orgán nebo člen statutárního orgánu právnické osoby je zaměstnancem, vyplývá podle žalobce i z práva evropského, které jsou české soudy povinny respektovat. Upozornil také na to, že důsledkem neschválení právního jednání nejvyšším orgánem obchodní korporace je neplatnost, které se lze dovolat jen do 6 měsíců ode dne, kdy se oprávněná osoba o neplatnosti dozvěděla nebo dozvědět mohla. V projednávané věci se oprávněná osoba neplatnosti nedovolala, a je proto třeba na pracovní smlouvu hledět jako na platnou. I v režimu závěrů R 35/2019 není podle žalobce v rozporu s kogentní úpravou zákona o obchodních korporacích režim odvolání vedoucího zaměstnance podle zákoníku práce, jehož odvoláním nekončí jeho pracovní poměr a takový zaměstnanec má i nadále nárok na mzdu. Přinejmenším však musí mít žalobce nárok na odměnu za první dva dny února 2017, kdy svou funkci vykonával. Žalobce navrhl, aby odvolací soud změnil odvolací soud tak, že žalobě vyhoví.

8. Žalovaná ve svém vyjádření považovala napadený rozsudek za věcně správný a navrhla jeho potvrzení.

9. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné jen částečně.

10. Podle § 777 odst. 3 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, ujednání smluv o výkonu funkce a o odměně se uzpůsobí tomuto zákonu do 6 měsíců ode dne nabytí jeho účinnosti, jinak platí, že je výkon funkce bezplatný. Otázku odměny žalobce jako člena statutárního orgánu je tak od 1. 7. 2014 třeba posuzovat podle zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, přestože sporná pracovní smlouva byla uzavřena dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 22. 10. 2019, sp. zn. 27 Cdo 5340/2017). Vzhledem k době, za kterou se žalobce domáhá odměny, je pro věc rozhodné znění uvedeného zákona před 1. 1. 2021 (dále jen „z. o. k.“).

11. Odvolací soud předesílá, že je v projednávané věci podle § 243g odst. 1 ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř. vázán právním názorem Nejvyššího soudu, vysloveným v projednávané věci. K námitkám žalobce dodává, že uvedený právní názor (vycházející z R 35/2019) není v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 190/15. V uvedeném nálezu totiž Ústavní soud dovodil pouze, že z pracovněprávního pohledu není důvod, proč by člen statutárního orgánu obchodní korporace nemohl vykonávat svou činnost nebo její část na základě smlouvy, ve které bude ujednán režim zákoníku práce. V tom směru je třeba chránit zásadu autonomie vůle stran a smluvní svobodu. Z hlediska obchodněprávní argumentace pak Ústavní soud považoval za nedostatečný poukaz na povahu obchodních korporací a uvedl, že chtějí-li obecné soudy setrvat na svých dosavadních závěrech, musí k nim předložit dostatečně pádné argumenty, tím spíše, že se jedná o soudcovské dotváření práva proti zájmům soukromých osob. Nejvyšší soud v R 35/2019 reaguje na uvedený nález a vysvětluje, že si člen statutárního orgánu může dohodnout s obchodní korporací režim zákoníku práce, takový odkaz však nečiní ze smlouvy o výkonu funkce člena orgánu smlouvu pracovní a nelze se jím odchýlit od kogentní úpravy postavení člena orgánu obchodní korporace, tj. zejména od úpravy vzniku a zániku funkce, formy smlouvy a povinnosti jejího schválení příslušným orgánem, odměňování, povinnosti vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře a důsledků porušení této povinnosti. Závěry R 35/2019 byly ostatně souhlasně kvitovány Ústavním soudem v jeho nálezu ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. III. ÚS 669/17.

12. Stejně tak není odvolací soud přesvědčen o tom, že by závazný právní názor Nejvyššího soudu byl v rozporu s právem Evropské unie. Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 11. 11. 2010 ve věci C-232/09 Dita Danosa proti LKB Lízings SIA se totiž týká výkladu směrnice Rady 92/85/EHS o zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci těhotných zaměstnankyň a zaměstnankyň krátce po porodu nebo kojících zaměstnankyň a vychází z ustálené judikatury Soudního dvora, podle které „pojem „zaměstnankyně“ ve smyslu této směrnice nelze vykládat různě podle jednotlivých vnitrostátních právních řádů a musí být vymezen objektivními kritérii, která charakterizují pracovní poměr s ohledem na práva a povinnosti dotčených osob. Základní charakteristikou pracovního poměru je přitom okolnost, že určitá osoba vykonává po určitou dobu ve prospěch jiné osoby a pod jejím vedením činnosti, za které protihodnotou pobírá odměnu“. Soudní dvůr v uvedené věci konstatoval, že přestože byla těhotná paní Danosa statutárním orgánem obchodní korporace a jako taková nebyla podle lotyšského práva považována za zaměstnankyni, je třeba ji považovat za zaměstnankyni podle uvedené směrnice, protože svou funkci vykonávala pod vedením a kontrolou jiného orgánu společnosti a zároveň byla jiným orgánem této společnosti z funkce odvolána. V takovém případě má být jmenované poskytnuta ochrana jako těhotné zaměstnankyni.

13. Podobně v rozsudku Soudního dvora EU ze dne 9. 7. 2015 ve věci C-229/14 Ender Balkaya proti Kiesel Abbruch- und Recycling Technik GmbH se jednalo o výklad směrnice Rady 98/59/ES o sbližování právních předpisů členských států týkajících se hromadného propouštění. Soudní dvůr EU řešil otázku, zda má být odvolaný jednatel společnosti s ručením omezeným zahrnut mezi hromadně propouštěné zaměstnance. I zde Soudní dvůr konstatoval potřebu autonomního výkladu pojmu zaměstnanec a zařadil jednatele mezi zaměstnance za situace, kdy jednatele z funkce odvolala valná hromada, jednatel pobíral za výkon funkce odměnu a nevlastnil podíly ve společnosti. Podobně zdůrazňuje Soudní dvůr EU potřebu autonomního výkladu pojmu zaměstnanec i v posledním žalobcem citovaném rozsudku ze dne 10. 9. 2015 ve věci C47/14 Holterman Ferho Exploitatie BV a další proti Friedrichu Leopoldu Freiherru Spies von Büllesheimovi, v němž šlo o výklad pojmu zaměstnanec v čl. 18 a násl. nařízení Rady (ES) č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí ve občanských a obchodních věcech.

14. Z uvedeného pak plyne, že jestliže je pro účely výkladu uvedených předpisů práva Evropské unie potřeba vykládat pojem zaměstnanec autonomně, tj. v určitých případech odlišně od českého práva, neznamená to, že by české soudy byly povinny tento výklad přebírat i pro účely interpretace těch ustanovení, která netransponují evropské právo. Navíc ve shora uvedených případech se jedná o situaci, kdy se spor týkal odvolání člena statutárního orgánu a o odvolání rozhodoval jiný orgán společnosti, na který odvolaný člen orgánu neměl vliv. V projednávané věci však není sporné samotné odvolání žalobce z funkce předsedy představenstva žalovaného, nýbrž jeho nárok na odměnu.

15. K tomu odvolací soud doplnil dokazování a zjistil, že oznámení o mzdě ve výši 100 000 Kč měsíčně, kterou žalobce požaduje, podepsala dne 1. 4. 2009 [Anonymizováno], ředitelka závodu žalovaného a členka představenstva, tedy kolegyně, resp. podřízená žalovaného. Přitom účelem ustanovení § 59 odst. 2 z. o. k., podle kterého má smlouvu o výkonu funkce schválit nejvyšší orgán společnosti, tato smlouva musí upravit všechny odměny (§ 60 z. o. k.) a i jiná plnění ve prospěch člena orgánu obchodní korporace lze vyplatit jen se souhlasem nejvyššího orgánu (§ 61 z. o. k.), je vyloučit situaci, kdy by si člen statutárního orgánu sám určoval výši svých odměn, případně mu ji určovali jeho kolegové či podřízení. Jinak řečeno, i kdyby měl být aplikován shora uvedený postup výkladu pojmu zaměstnanec podle judikatury Soudního dvora EU, nemohl by žalobce být pro účely výplaty požadované odměny považován za zaměstnance, neboť svou odměnu nedojednával se svým faktickým nadřízeným (tj. jediným akcionářem), nýbrž mu ji určila jeho kolegyně, resp. podřízená.

16. Ze shora uvedeného tak plyne, že odvolací soud nemá důvod neřídit se právním názorem Nejvyššího soudu.

17. K námitce žalobce týkající se údajně nesprávných skutkových zjištění soudu prvního stupně odvolací soud zopakoval dokazování usnesením představenstva [právnická osoba], č. [Anonymizováno] z 25. 6. 2014, kterým v působnosti valné hromady žalované schválilo smlouvy o výkonu funkce členů představenstva žalované, včetně žalobce. Odvolací soud provedl důkaz také návrhem uvedeného usnesení včetně důvodové zprávy a přiložených návrhů smluv o výkonu funkce, ze kterého vyplývá, že jediný akcionář žalované schválil smlouvu o výkonu funkce, podle které náležela žalobci odměna ve výši 14 000 Kč měsíčně, splatná vždy k 12. dni kalendářního měsíce následujícího po měsíci, ve kterém žalobci vznikl nárok na odměnu. Zjevně tak předmětem rozhodování jediného akcionáře nebyla pracovní smlouva ani odměna žalobce ve výši 100 000 Kč měsíčně, kterou v projednávané věci žádá. Odvolací soud pak nemá důvod nevěřit sdělení jediného akcionáře žalované, že dalšími doklady o rozhodování v pozici jediného akcionáře žalované nedisponuje, a to za situace, kdy žalobce, jehož tíží důkazní povinnost, nebyl schopen označit konkrétní rozhodnutí jediného akcionáře, kterým by byla schválena jeho odměna. Soud prvního stupně tedy správně uzavřel, že sporná odměna ve výši 100 000 Kč měsíčně ani dohoda o tom, že žalobce bude mít nároky podle zákoníku práce, nebyla schválena jediným akcionářem žalované v působnosti valné hromady. To má za následek, že žalobci nelze takovou odměnu přiznat, a nelze mu ani přiznat „náhradu mzdy“ za období od 3. do 28. 2. 2017. Na takovou náhradu by totiž žalobce měl nárok jen tehdy, jestliže by mu byla jako součást dohody o odměňování schválena jediným akcionářem v působnosti valné hromady.

18. Závěr soudu prvního stupně o tom, že žaloba má být v plném rozsahu zamítnuta, však přesto třeba označit za ukvapený. Mezi účastníky totiž nebylo sporné, že žalobce skutečně vykonával funkci předsedy představenstva žalované v prvních dvou dnech měsíce února 2017.

19. Podle § 59 z. o. k., není-li odměňování ve smlouvě o výkonu funkce sjednáno v souladu s tímto zákonem, platí, že výkon funkce je bezplatný (odstavec 3). Budou-li sjednaná smlouva o výkonu funkce nebo v ní obsažené ujednání o odměně neplatné z důvodu na straně obchodní korporace nebo nebude-li smlouva o výkonu funkce z důvodu překážek na straně obchodní korporace uzavřena nebo ji nejvyšší orgán neschválí bez zbytečného odkladu po vzniku funkce člena orgánu obchodní korporace, odstavec 3 se nepoužije a odměna se určuje jako odměna obvyklá v době uzavření smlouvy nebo, nebyla-li smlouva uzavřena, obvyklá v době vzniku funkce za činnost obdobné činnosti, kterou člen orgánu vykonával (odstavec 4).

20. Citovaná ustanovení upravují následky neschválení smlouvy o výkonu funkce nejvyšším orgánem společnosti odlišně od obecné úpravy v § 48 z. o. k., a proto mají jako zvláštní úprava přednost.

21. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 27 Cdo 5340/2017, vyložil předeslané ustanovení následovně: „Účelem uvedené právní úpravy je přimět kapitálové společnosti a členy jejich volených orgánů, aby se na odměně (a dalších plněních souvisejících s výkonem funkce) dohodli ex ante (tj. před vznikem funkce či krátce po jejím vzniku) a aby vyhověli požadavku zákona na písemnou formu smlouvy a její schválení valnou hromadou (příslušným orgánem společnosti); srov. i důvodovou zprávu k návrhu zákona o obchodních korporacích. Nárok na odměnu obvyklou podle § 59 odst. 4 z. o. k. vznikne členovi voleného orgánu pouze tehdy, jestliže smlouva o výkonu funkce není uzavřena, schválena příslušným orgánem, neobsahuje ujednání o odměně či nevyhovuje požadavku na písemnou formu z důvodů, které nelze přičítat k tíži dotčenému členu voleného orgánu. K tomu může dojít např. tehdy, kdy společnost nereaguje na návrh smlouvy doručený dotčeným členem voleného orgánu, kdy se valná hromada, svolaná (i) za účelem schválení smlouvy o výkonu funkce, nesejde či smlouvu (její návrh) neschválí apod. Aby bylo možné uzavřít, že důvody, pro které nebyly naplněny požadavky kladené na ujednání o odměně, nelze přičítat k tíži dotčeného člena voleného orgánu, musí tento člen učinit takové kroky, které lze po něm spravedlivě požadovat (např. doručit společnosti návrh smlouvy o výkonu funkce obsahující i ujednání o odměně, podniknout kroky potřebné k tomu, aby valná hromada či jiný příslušný orgán měl možnost smlouvu o výkonu funkce schválit apod.). Zůstane-li člen voleného orgánu zcela nečinný (neudělá-li nic pro to, aby došlo k naplnění požadavků kladených na ujednání o odměně), nebudou zpravidla naplněny předpoklady § 59 odst. 4 z. o. k. pro vznik práva na odměnu obvyklou.“ 22. Odvolací soud doplnil dokazování o důkazy navržené k otázce přístupu účastníků k povinnosti schválit smlouvy o výkonu funkce nejvyšším orgánem společnosti a z čestného prohlášení Ing. Jaroslava Ďuriše zjistil, že jmenovaný byl od 30. 9. 2013 do 18. 5. 2016 předsedou představenstva hlavního akcionáře žalované. Uvedl, že i on vykonával zároveň funkci generálního ředitele a obě funkce považoval za rozdílné; do náplně funkce předsedy představenstva podle něj patřila účast na zasedání představenstva, příprava podkladů pro toto zasedání a pro valnou hromadu, což mu zabíralo několik hodin týdně. Naproti tomu obchodní vedení společnosti vykonával jako generální ředitel, přičemž vůlí společnosti i jeho bylo, aby měl stejnou ochranu jako zaměstnanci společnosti, tj. placenou dovolenou, zákonné pojištění odpovědnosti atd. Tento model hlavní akcionář praktikoval i přesto, že byl srozuměn s různými právními názory na možnost souběhu funkcí. Zároveň hlavní akcionář dbal na to, aby stejně byly upraveny i pracovní vztahy vedoucích zaměstnanců dceřiných společností, včetně žalované. Zároveň soud zjistil, že v době odvolání žalobce z funkce předsedy představenstva již byly připraveny dokumenty, které měly jeho právní vztah se žalovanou přivést do souladu se zákonem, jmenovitě dohoda o rozvázání jeho pracovního poměru k 31. 1. 2017 a smlouva o výkonu funkce účinná od 1. 2. 2017 obsahující již standardní ujednání takových smluv, se základní měsíční odměnou 140 000 Kč, cílovou odměnou, právem na dovolenou atd. Z organizačního řádu žalované pak žalobce zjistil, že žalovaná v rozhodné době byla strojírenskou společností s rozvětvenou organizační strukturou a desítkami zaměstnanců.

23. Z doplněného dokazování tak plyne, že jediný akcionář byl původně srozuměn se stavem, kdy vedle smluv o výkonu funkce byly se členy představenstva žalované uzavírány ještě pracovní smlouvy na pozice ředitelů, a dokonce takový postup od žalované, resp. jejího vedení včetně žalobce, vyžadoval. Za této situace lze těžko klást k tíži žalobce, že neusiloval o schválení své odměny jediným akcionářem. Vedle toho v období, za něž žalobce odměnu požaduje, již byla připravena nová smlouva o výkonu funkce. Odvolací soud proto uzavírá, že neschválení žalobcovy odměny za výkon funkce jde k tíži žalované. Vedle toho považuje za absurdní, aby žalobce vykonával obchodní vedené žalované za odměnu odpovídající minimální mzdě. Ujednání jediným akcionářem schválené smlouvy o výkonu funkce o odměně ve výši 14 000 Kč měsíčně tak je třeba považovat za ujednání o částečné odměně. Žalobce tak má za 1. a 2. 2. 2017, kdy vykonával funkci předsedy představenstva, nárok na obvyklou odměnu. Tato odměna mu však přísluší jen za uvedené dva dny; za dny následující, kdy už uvedenou funkci nevykonával, mu obvyklá odměna nenáleží a nenáleží mu ani jiná plnění, neboť nebyla schválena nejvyšším orgánem žalované.

24. Za práci pro žalovanou požadoval žalobce za první dva dny měsíce února 2017 odměnu ve výši 10 000 Kč. Odvolací soud považuje tuto odměnu za přinejmenším odpovídající činnosti, kterou žalobce podle organizačního řádu vykonával (obchodní vedení společnosti), neboť je mu z úřední činnosti známo, že v obdobných společnostech jsou za podobnou činnost obvyklé odměny vyšší; navíc i žalobci měla být odměna od 1. 2. 2017 zvýšena. S ohledem na výši požadované částky má odvolací soud za to, že náklady na zevrubné dokazování výše odměny (zejména znalecké) by byly nepoměrné žalované částce (srov. i § 136 o. s. ř.).

25. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně, ve znění opravného usnesení, podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. zčásti změnil tak, že žalobci přiznal obvyklou odměnu za výkonu funkce předsedy představenstva v prvních dvou dnech měsíce února 2017 ve výši 10 000 Kč. Odměna byla podle smlouvy o výkonu funkce splatná 12. 3. 2017. Následující den se tak žalovaná dostala do prodlení (§ 1968 o. z.). Žalobci tak náleží úrok z prodlení, jehož výše se při absenci jiného ujednání určí podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a který žalobce požadoval až od 1. 4. 2017. Zbytek zamítavého výroku soudu prvního stupně (ohledně zbývajících 90 000 Kč s příslušenstvím) odvolací soud podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

26. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 3 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Protože žalobce měl úspěch jen v poměrně nepatrné části, přiznal soud žalované náhradu účelně vynaložených nákladů, které sestávají z a. odměny za zastupování advokátem spočívajícím v 13 úkonech právní služby (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě z 14. 8. 2017, účast u jednání dne 23. 11. 2017, vyjádření k odvolání ve věci samé z 17. 4. 2018, účast u jednání odvolacího soudu dne 25. 4. 2018, vyjádření k dovolání ze 14. 9. 2018, účast u jednání soudu prvního stupně dne 25. 2. 2021, podání ve věci samé z 29. 3. 2021, účast u jednání dne 1. 7. 2021, 11. 10. 2021 a 27. 1. 2022, vyjádření k odvolání z 16. 11. 2022 a účast u jednání odvolacího soudu) ze základu 90 000 Kč (k výši základu viz R 121/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), podle § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, vypočtené podle § 7 advokátního tarifu, ve výši 61 100 Kč, b. 13 režijních paušálů podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu ve výši 3 900 Kč, c. náhrady za 21 % DPH ve výši 13 650 Kč.

Poučení