9 To 334/2009

Rubrum

Vydírání Ustanovení § 235 odst. 2 písm. e) trestního zákona hovoří nejen o svědkovi, ale i o znalci a tlumočníkovi, jejichž přibrání, postavení a práva jsou také upraveny zákonem, přičemž nejsou pochybnosti o tom, že pachatel může uvedený trestný čin spáchat jen vůči znalci a tlumočníkovi, který byl v konkrétním trestním řízení jako znalec a tlumočník přibrán a vykonává své povinnosti. Při zaujetí opačného stanoviska není zřejmé, proč by zákon poskytoval jinou ochranu svědkovi na straně jedné a znalcům a tlumočníkům na straně druhé. Citované zákonné ustanovení tedy poskytuje ochranu pouze svědkům, kteří již byli orgánem činným v trestním řízení předvoláni ke svědecké výpovědi, tedy svědkům v tzv. formálním pojetí.

Výrok

Odvolání Okresního státního zástupce v Tachově a obžalovaných G.S., R.S. a L.Z. proti rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 8.6.2009, sp.zn. 2 T 44/2009, se jako nedůvodná podle § 256 trestního řádu z a m í t a j í .

Odůvodnění

Rozsudkem citovaným ve výroku tohoto usnesení byli obžalovaní G.S., R.S. a L.Z. uznáni vinnými pod bodem 1), že společně dne 26.9.2008 v době od 22.00 hod. do 22.20 hod. na pokoji č. 28 v ubytovně v Tachově, nejprve obv. R.S. a obv. G.S. fyzicky napadli M.S., kdy nejprve obv. R.S. shodil poškozeného S. ze židle, na které seděl, následně ho rukama zvedl a povalil na záda na postel, kde ho levou rukou chytil pod krkem a pravou rukou sevřenou v pěst ho nejméně 5krát udeřil pěstí do obličeje, kdy během toho přistoupil z druhé strany postele obv. G.S., přiklekl na postel a nejméně 3krát pravou rukou sevřenou v pěst s prsteny na prstech rovněž udeřil poškozeného S. do obličeje, přičemž mu tímto způsobili lehké poranění spočívající v krevní podlitině v oblasti levé očnice s nevelkým výronem pod spojivkou levého oka, krevní výron v oblasti levé očnice, drobné oděrky na nose a bradě, pruhovitý oděrek na pravé tváři délky 4 cm, plošný oděrek 3 x 3 cm a několik drobných oděrků na čele, pruhovitý oděrek v délce 5 cm a několik menších oděrků v pravé lopatkové krajině zad, kdy doba léčení nepřesáhla jeden týden a pošk. S. nebyl v rámci léčení omezen na běžném způsobu života, přičemž při napadení pošk. S. bránil obv. Z. pošk. I. K., aby šel pošk. S. na pomoc, kdy se proti pošk. K. postavil, v ruce držel příborový nůž, řekl mu, aby se do toho nepletl a ukázal mu, aby dál seděl, a když se pošk. K. opět zvedl na pomoc poškozenému S., obv. Z. mu v tom opět zabránil tak, že ho uchopil jednou rukou za oděv, přitiskl ho na zeď, kde ho držel a druhou rukou s příborovým nožem mu mával před obličejem, a z působil mu tím povrchní řeznou ránu pravé líce v oblasti dolní čelisti o délce 3,5 cm a povrchní řeznou ránu na levém předloktí o délce 3 cm, načež následně na společné chodbě ubytovny obv. G.S. a obv. R.S. poškozenému S. společně vyhrožovali tím, že jestli půjde na policii oznámit, že ho napadli, tak mu rozpářou břicho a hrudník, což obv. G.S. zároveň naznačoval, kdy rukou ukazoval od krku směrem dolů k podbřišku a ukazoval podříznutí hrdla a obv. R.S. poškozenému S. vyhrožoval, že jich je tu dost a že klidně přijedou i další. Toto jednání okresní soud kvalifikoval u G. a R.S. jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst.1 k § 221 odst.1 tr.zák. a dále jako trestný čin vydírání podle § 235 odst.1 tr.zák. U obžalovaného L.Z. pak bylo toto jednání kvalifikováno jako pomoc k trestnému činu ublížení na zdraví dle § 10 odst.1 písm.c) tr.zák. k § 221 odst.1 tr.zák. Pod bodem 2) napadeného rozsudku byl pak obžalovaný G.S. uznán vinným, že v době od 22.00 hodin do 22.30 hodin dne 9.12.2008 v Tachově, za použití žebříku vylezl na střechu objektu firmy Z.H. se sídlem tamtéž, kde zatlačením otevřel nezajištěné střešní okno, kterým vnikl do kuchyňky kanceláře, odkud dále pokračoval k uzamčeným dveřím do kanceláře účetní, které rukama vytlačil z pantů, aniž by je poškodil a vnikl do kanceláře, kde ze zásuvky kancelářského stolu vyňal uzamčenou příruční kovovou pokladničku, kterou za pomocí nalezeného nože na otevírání dopisních obálek zámek bez poškození otevřel a odcizil z ní finanční hotovost v celkové výši 5.800,- Kč ku škodě firmy Z.H. Toto jednání pak bylo kvalifikováno jako trestný čin krádeže podle § 247 odst.1 písm.a), b) tr.zák. Pokud jde o výroky o trestech, okresní soud uložil obžalovanému R.S. podle § 235 odst.1 tr.zák. za použití § 35 odst.1 tr.zák. úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle § 39a odst.2 písm.b) tr.zák. do věznice s dozorem. Pokud jde o obžalovaného G.S., tomu byl uložen rovněž osmiměsíční nepodmíněný trest odnětí svobody, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem a dále trest zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří roků podle § 49 odst.1 tr.zák. s tím, že ovšem šlo o trest souhrnný, který byl uložen, pokud jde o trest odnětí svobody podle § 235 odst.1 tr.zák. za použití § 35 odst.2 tr.zák. a současně došlo ke zrušení výroků o trestech z trestních příkazů Okresního soudu v Tachově, a to jednak pod sp.zn. 2 T 184/2008 ze dne 19.9.2008 a jednak pod sp.zn. 9 T 11/2008 z 30.1.2009, stejně jako byla zrušena i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Pokud jde o obžalovaného L.Z., okresní soud mu uložil podle § 221 odst.1 tr.zák. za použití § 35 odst.1 tr.zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon jej zařadil podle § 39a odst.2 písm.b) tr.zák. do věznice s dozorem. Konečně bylo rozhodnuto i o náhradě škody, a to tak, že podle § 228 odst.1 tr.ř. bylo uloženo obžalovanému G.S., aby zaplatil na náhradu škody firmě Z.H. částku 5.800,- Kč. Proti uvedenému rozsudku bylo v zákonné lhůtě podáno odvolání jak Okresním státním zástupcem v Tachově v neprospěch obžalovaných G. a R.S., tak všemi třemi obžalovanými. Pokud jde o odvolání Okresního státního zástupce, toto směřovalo pouze do výroku o vině pod bodem 1 ohledně obžalovaných G. a R.S. a současně i proti výrokům o uložených trestech u těchto dvou obžalovaných. Pokud jde o odvolání obžalovaných, tak G.S. podal odvolání směřující proti výroku o vině pod bodem 1) a dále proti výroku o trestu, R.S. podal odvolání směřující výlučně proti výroku o trestu a stejně tak obžalovaný L.Z. zaměřil své odvolání výlučně proti výroku o trestu. Je tedy zřejmé, že pokud jde o rozsah odvolání, nebyl žádným odvoláním napaden výrok o vině pod bodem 1), pokud se týkal obžalovaného L.Z. a nebyl také napaden výrok o vině pod bodem 2) ohledně G.S. Okresní státní zástupce v Tachově v podaném odvolání nesouhlasí s výrokem o vině pod bodem 1) napadeného rozsudku, pokud se tento týká obžalovaných G. a R.S. a pokud okresní soud kvalifikoval toto jednání kromě jiného pouze podle prvého odstavce § 235 tr.zák. a nikoliv i podle odstavce druhého písm.e) citovaného ustanovení trestního zákona. Státní zástupce má zato, že svědkem v materiálním smyslu, jak ho definuje stanovisko Nejvyššího soudu České republiky, je i osoba poškozeného, neboť ve většině případů právě poškozený je osobou, která nějakou událost, jednání, a tedy i páchání trestné činnosti svými smysly vnímá, a to již v době, kdy tento jev probíhá. Není tedy zřejmé, uvádí odvolatel, z jakého důvodu by poškozený nemohl být svědkem v materiálním pojetí tohoto pojmu. Dle názoru státního zástupce je tedy možno na posuzovaný případ aplikovat stanovisko Nejvyššího soudu České republiky uveřejněné pod č.j. TPJN 303/2001, když dále zdůrazňuje, že pokud nalézací soud uvěřil výpovědi poškozeného S., tj. že mu bylo oběma obžalovanými vyhrožováno, pokud napadení oznámí, a že tedy byly splněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst.1, odst.2 písm.e) tr.zák. Vzhledem k výše uvedenému pak nesouhlasí státní zástupce ani s výroky o trestech, které byly uloženy oběma obžalovaným, neboť jde o tresty, které při správné právní kvalifikaci jsou hluboko pod spodní hranicí trestní sazby. Uvádí se, že u R.S. sice lze vycházet z toho, že nebyl na území České republiky trestně stíhán ani odsouzen, je však proti němu vedeno řízení o vydání do Slovenské republiky k výkonu trestu odnětí svobody a pokud jde o G.S. ten byl již dvakrát pravomocně odsouzen pro majetkovou trestnou činnost a ani jeden z obžalovaných tedy není bezúhonnou osobou a navíc je v této věci oběma ukládán trest za vícero trestných činů. Proto státní zástupce v závěru odvolání navrhl, aby byl rozsudek soudu prvého stupně ve výroku o vině pod bodem 1) ohledně těchto dvou obžalovaných zrušen podle § 258 odst.1 písm.d), e) tr.ř. a aby podle § 259 odst.3 tr.ř. bylo odvolacím soudem znovu rozhodnuto tak, že budou oba obžalovaní uznáni vinnými, pokud jde o trestný čin vydírání i podle odst.2 písm.e) § 235 tr.zák. a aby obžalovanému G.S. byl uložen souhrnný trest odnětí svobody ve výměře dva a půl roku nepodmíněně se zařazením do věznice s dozorem a dále trest zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání tří roků a obžalovanému R.S. aby byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání nejméně dvou roků nepodmíněně se zařazením rovněž do věznice s dozorem. Pokud jde o odvolání G.S., to bylo podáno rovněž v zákonné lhůtě a směřovalo do výroku o vině pod bodem 1), kde především namítal obžalovaný, že poškozenému v žádném případě nevyhrožoval a dále pak do výroku o trestu. V odvolání G.S., které bylo zdůvodněno prostřednictvím jeho obhájkyně, se uvádí, že soud nepřihlédl k rozporům ve věci a k osobě svědků a poškozeného s tím, že obžalovaný trvá na tom, že nikoho nevydíral. Byl to právě poškozený, který vyhrožoval obžalovanému a který od něho chtěl láhev alkoholu za to, že se nemohl dostat do pokoje, protože neměl klíč. Dále obžalovaný uvádí, že zpočátku se jednalo pouze o slovní při, ovšem poškozený pak začal spor a obžalovaní se pouze bránili. V úvahu je třeba vzít i jazykovou bariéru, neboť obžalovaný a poškozený si vzájemně dobře nerozuměli, nepochopili význam a smysl slov a proto došlo následně i k fyzickému konfliktu, který ovšem začal poškozený. Zdůrazňuje se pak i to, že poškozený nahlásil celou věc Policii ČR až poté, co zjistil, že se ztratily doklady a právě proto se na policii obrátil, jinak by ani k lékaři sám nešel. V další části se uvádí, že jak obžalovaní, tak poškození byli pod vlivem alkoholu, což mělo zásadní vliv na celou věc. Připomíná se, že od ledna 2009 žije obžalovaný G.S. řádným životem, pravidelně dochází na Probační a mediační službu v Tachově, pracuje a má snahu nahradit vzniklou škodu. Připomíná také, že i státní zástupce u soudu prvého stupně alternativně navrhoval i uložení podmíněného trestu odnětí svobody. Proto se v závěru odvolání navrhuje zrušit rozsudek s tím, aby odvolací soud rozhodl sám tak, že uloží G.S. za činy, které doznává, podmíněný trest odnětí svobody při zachování trestu zákazu činnosti a při zachování výroku o náhradě škody. Pokud jde o odvolání obžalovaného R.S., i to bylo zdůvodněno prostřednictvím jeho obhájce. Toto odvolání směřuje výlučně proti výroku o trestu, když obžalovaný uvádí, že výrok o vině, tak jak byl vyhlášen soudem prvého stupně, plně akceptuje, neboť odpovídá všem skutkovým zjištěním a navíc okresní soud správně oproti obžalobě překvalifikoval jednání, a to pouze na prvý odstavec § 235 tr.zák. V další části se pak uvádí, že jako občan Slovenské republiky se zdržoval v České republice proto, že doma nemohl sehnat zaměstnání a že v České republice žijí i jeho nejbližší příbuzní, má zde zajištěno ubytování a dařilo se mu uspokojovat nenáročné životní potřeby. Zdůrazňuje, že v České republice dosud nebyl trestán a pokud jde o trest, který mu byl uložen ve Slovenské republice a k jehož výkonu má být vydán, jde o věc staršího data. Také připomíná, že k řízení o vydání do Slovenské republiky k výkonu trestu se postavil čelem a s justičními orgány plně spolupracoval. Obžalovaný pak oceňuje výrok o vině soudu prvého stupně, který podle jeho názoru rozhodl se znalostí poměrů v cizojazyčných komunitách a plně reflektoval všechna specifika vztahů, která ne vždy odpovídají zažitému standardu chování. Nicméně má zato, že vzhledem ke všem okolnostem mohl být výkon trestu ještě podmíněně odložen a tím by došlo i k rychlejšímu vydání jeho osoby k výkonu trestu do Slovenské republiky. Navrhuje proto zrušit rozsudek ve výroku o trestu a uložit podmíněný trest odnětí svobody, jehož výkon by byl odložen na přiměřenou zkušební dobu. Konečně pokud jde o odvolání obžalovaného L.Z., i to bylo podáno v zákonné lhůtě, obžalovaný odvolání sám zdůvodnil a rovněž je zaměřil pouze do výroku o trestu. Přitom v odvolání zdůrazňuje, že v současné době řádně chodí do zaměstnání a proto nemůže souhlasit s uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody. Připomíná také, že má vyživovací povinnost a žádá, aby mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody. Když Krajský soud v Plzni jako soud odvolací přezkoumal podle § 254 odst.1 tr.ř. zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku, které byly odvoláním napadeny, stejně jako řízení, které rozhodnutí soudu prvého stupně předcházelo, přihlížeje přitom k vadám, které byly v odvoláních vytýkány, dospěl k následujícím závěrům. Předně je třeba uvést, že odvolací senát vzhledem k rozsahu podaných odvolání přezkoumával, pokud jde o výroky o vině, pouze výrok pod bodem 1) napadeného rozsudku, a to pouze ve vztahu k obžalovaným R. a G.S., nikoliv tedy výrok o vině ve vztahu k obžalovanému L.Z., neboť tato část výroku o vině nebyla napadena ani státním zástupcem ani obžalovaným. Předmětem odvolání pak nebyl ani výrok o vině pod bodem 2), kde byl obžalovaný L.Z. uznán vinným trestným činem krádeže. Především je třeba konstatovat, že soud prvého stupně provedl bez procesních vad všechny důkazy, které bylo reálné provést a o tom svědčí i to, že strany žádné doplnění dokazování nenavrhovaly. Rozsah dokazování tedy odpovídal ustanovení § 2 odst.5 tr.ř. a soud prvého stupně takto provedené důkazy také řádně hodnotil v odůvodnění svého rozhodnutí, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech, tedy jak mu to ukládá ustanovení § 2 odst.6 tr.ř. Skutková zjištění soudu prvého stupně jsou tedy podle názoru odvolacího senátu správná a úplná a odvolací soud tedy v tomto směru odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, se kterým se zásadně ztotožňuje. Nakonec námitky ke skutkovým zjištěním soudu prvého stupně, pokud jde o jednání pod bodem 1) napadeného rozsudku a které se týká obžalovaných G. a R.S., neboť pouze tato část byla napadena odvoláním, byly uplatněny pouze v odvolání G.S., který popíral nejen to, že by došlo v samotném závěru k vyhrožování poškozenému, ale v podaném odvolání dokonce začal popírat i to, že spor začal poškozený a že obžalovaní se pouze bránili. K tomu je třeba nad rámec odůvodnění napadeného rozsudku připomenout, že sám obžalovaný G.S. při prvém výslechu v přípravném řízení dne 29.9.2008 uvedl, že pokud jde o vyhrožování poškozenému, že si to „nevybavuje“. Pokud jde o trestný čin podle § 221 tr.zák., respektive pokus tohoto trestného činu, v tomto směru se tento obžalovaný doznával a usvědčoval i svého bratra R.S.. Konkrétně v této výpovědi doslova tento obžalovaný uvedl „Bratr, ačkoliv jsem to vůbec neočekával, na něj vystartoval, kdy ho nejprve shodil ze židle. Potom ho rukama vytáhl a shodil na postel a následně ho nejméně pětkrát až šestkrát udeřil do obličeje. Během toho jsem se do toho přidal já. Prostě jsem se do toho také vložil, když už to takhle vzniklo. Přistoupil jsem z druhé strany postele, přiklekl na postel a toho Ukrajince jsem nejméně třikrát až čtyřikrát udeřil pěstí do obličeje. Je pravdou, že na pravé ruce mám tři prsteny, kdy jeden mám na palci, druhý na ukazováčku a třetí na prsteníčku. Ukrajinec, který byl námi napaden, prakticky neměl žádnou šanci se ubránit, nestihl to.“ Při druhé výpovědi v přípravném řízení dne 10.2.2009 pak, pokud jde o vyhrožování, toto zcela popřel, pokud jde ovšem o fyzické napadení, odkázal na prvou výpověď s tím, že na ní nehodlá nic měnit. Připomenout lze i výpověď obžalovaného R.S. z 29.9.2008, kde vypovídal v podstatě shodně pouze s tím, že na židli podle něho měl poškozený udělat nějaký pohyb, že se chtěl snad zvednout. I tento obžalovaný, pokud jde o vyhrožování, toto popíral. Konečně lze připomenout i výpověď poškozeného z přípravného řízení na č.l. 69 – 70 z 30.9.2008 a pak jeho další výpověď z 9.12.2008 na č.l. 71 – 72, kde velmi podrobně popisoval to, jak došlo k vyhrožování ze strany obou obžalovaných. Pokud jde o fyzické napadení poškozeného, které následně soud prvého stupně kvalifikoval jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst.1 k § 221 odst.1 tr.zák., nemá ani odvolací soud sebemenší pochybnosti o správnosti skutkového zjištění ani o právní kvalifikaci a ztotožňuje se tedy zcela se soudem prvého stupně. Pokud jde o to, zda obžalovaný G. a R.S. vyhrožovali poškozenému na chodbě, tak jak je to popsáno v závěru skutkové věty pod bodem 1) napadeného rozsudku, ani zde nemá odvolací soud žádné pochybnosti a pro úplnost může opět odkázat na podrobné výslechy poškozeného M.S. z přípravného řízení, když o tomto vyhrožování vypovídal jak 30.9.2008, tak 9.12.2008 a poté i u hlavního líčení před soudem prvého stupně. Z obsahu výpovědi tohoto poškozeného není možné dovodit ani žádnou zaujatost vůči obžalovaným, neboť je zřejmé, že se nesnaží přidávat ke skutkovému ději žádné další skutečnosti a velmi realisticky se vyjadřuje i ke svým subjektivním pocitům, když kromě jiného uvádí, že z vyhrožování v podstatě neměl strach. Poškozený pak při hlavním líčení setrval na svém tvrzení i ohledně vyhrožování, a to i po námitkách obou obžalovaných. Navíc k námitkám obžalovaných G. a R.S. je třeba znovu připomenout, že v prvotních výpovědích z 29.9.2008 ani jeden z nich vyhrožování zcela nevyloučil, neboť se oba vyjádřili tak, že si to buď „nevybavují“ nebo že si toho obžalovaný R.S. „není vědom“. Skutková zjištění soudu prvého stupně popsaná v bodu 1) napadeného rozsudku jsou tedy podle názoru odvolacího senátu správná a úplná a správná je podle odvolacího senátu i právní kvalifikace, kterou okresní soud u těchto dvou obžalovaných uplatnil. Pokud jde o pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst.1 k § 221 odst.1 tr.zák., ztotožňuje se odvolací senát plně s odůvodněním napadeného rozsudku a připomíná, že napadení poškozeného bylo brutální, když šlo o silné opakované údery pěstí směrem na obličej a hlavu poškozeného. Oba obžalovaní tedy museli být srozuměni s tím, že při tomto útoku mohou způsobit poškozenému minimálně prostou nebo-li lehkou újmu na zdraví. Pokud jde o právní kvalifikaci podle § 235 tr.zák., tedy trestný čin vydírání, tak odvolací senát dospěl k závěru, že není žádných pochyb o tom, že se obžalovaní v závěru jednání, tak jak je to popsáno na konci skutkové věty pod bodem 1) napadeného rozsudku, dopustili trestného činu vydírání podle prvého odstavce § 235 tr.zák., neboť je nepochybné, že jiného pod pohrůžkou násilí nutili, aby něco opomenul. Pokud jde ovšem o kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu vydírání, konkrétně podle odstavce druhého písm.e) trestního zákona, což je hlavní námitka uplatněná v odvolání Okresního státního zástupce v Tachově, dospěl nakonec odvolací senát k závěru, že soud prvého stupně nepochybil, pokud nedospěl k závěru o naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu, byť tento závěr ne zcela dostatečně zdůvodnil. Odvolacímu soudu je samozřejmě stejně jako soudu prvého stupně známo stanovisko Nejvyššího soudu České republiky uveřejněné pod číslem Tpjn 303/2001, kde nejvyšší soud dospěl k závěru, že jednání pachatele uvedené v ustanovení § 235 odst.1 tr.zák., které směřuje proti osobě, jež vnímala skutečnosti, které mohou být podkladem pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení (svědek v materiálním smyslu) a které je spácháno s úmyslem odradit tuto osobu od řádného plnění jejích povinností svědka vyplývajících z trestního řádu, naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst.1, 2 písm.e) tr.zák. bez ohledu na to, zda svědek již byl nebo nebyl formálně předvolán ke svědecké výpovědi. Odvolací senát se samozřejmě seznámil i se dvěma rozdílnými rozhodnutími Nejvyššího soudu ČR, a to pod sp.zn. 4 TZ 92/2000 a 7 TZ 133/2000 a z citovaného stanoviska je pak zřejmé, že se nejvyšší soud přiklonil právě k posledně uvedenému rozhodnutí, tedy k rozhodnutí pod sp.zn. 7 TZ 133/2000. Odvolací senát ovšem musí poukázat na argumenty prvně citovaného rozhodnutí, tedy rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR pod sp.zn. 4 TZ 92/2000, byť si samozřejmě je vědom toho, že ke sjednocení rozhodovací praxe bylo vydáno výše uvedené stanovisko. Odvolací senát nepovažuje za potřebné citovat všechny podstatné části rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR pod sp.zn. 4 TZ 92/2000, ale má zato, že velmi podstatným argumentem je i to, že ustanovení § 235 odst.2 písm.e) tr.zák. hovoří nejen o svědkovi, ale i o znalci a tlumočníkovi, jejichž přibrání, postavení, práva a povinnosti jsou také upraveny zákonem, přičemž není pochybnosti o tom, že pachatel může uvedený trestný čin spáchat jen vůči znalci a tlumočníkovi, který byl v konkrétním trestním řízení jako znalec a tlumočník přibrán a vykonává jako tlumočník či znalec své povinnosti. K tomu odvolací senát dodává, že právě tento argument se jeví jako velmi podstatný, když při zaujetí opačného stanoviska není zřejmé, proč by zákon poskytoval jinou ochranu svědkovi na straně jedné a znalcům a tlumočníkům na straně druhé. Přitom samozřejmě je i tzv. budoucím svědkům nebo-li svědkům v materiálním pojetí poskytována ochrana trestním zákonem, avšak podle citovaného rozhodnutí pouze podle prvého odstavce § 235 tr.zák. Samozřejmě, že i argumentace uvedená v citovaném stanovisku a vycházející z rozhodnutí pod sp.zn. 7 TZ 133/2000 má nepochybně svou logiku a nelze ji označit za nesprávnou, je však zřejmé, že formulace uvedená v § 235 odst.2 písm.e) tr.zák. je nejednoznačná a pak je samozřejmě otázkou, zda lze použít rozšiřující výklad. I za situace, že by odvolací soud vycházel z publikovaného stanoviska, je v tomto případě třeba zmínit několik okolností, které lze zohlednit při aplikaci § 88 odst.1 tr.zák., tedy ustanovení, které správně zmínil i soud prvého stupně. Jednak jde o osoby obžalovaných, kteří podle dosud zjištěných skutečností se nikdy předtím násilné trestné činnosti nedopustily. Přehlédnout nelze ani to, že při pronesených výhrůžkách u sebe žádnou zbraň obžalovaní neměli. I když to není rozhodující, přece jenom pro posouzení stupně nebezpečnosti má význam i to, jak uvedenou pohrůžku cítil a chápal samotný poškozený. Ten by jednání obžalovaných dokonce vůbec neoznamoval, pokud by nedošlo ke ztrátě dokladů dalšího poškozeného. Konečně nelze neuplatnit ani ten argument, který je uveden v odvolání obžalovaného R.S. a kde se uvádí, že soud prvého stupně se znalostí poměrů v cizojazyčných komunitách plně reflektoval všechna specifika vztahů, která ne vždy odpovídají zažitému standardu chování. V neposlední řadě je třeba zdůraznit také to, jak popisoval vyhrožování sám poškozený M.S., když nejpodrobnější popis této části jednání poskytl tento poškozený svědek v přípravném řízení při výslechu 9.12.2008 na č.l. 71 – 72. V této výpovědi, kterou pak svědek potvrdil i při hlavním líčení, uvedl, že G.S. mu měl říci, že pokud to půjde na policii oznámit, tak že mu „rozpářou břicho“ a přitom to na něm ukazoval rukou, že mu jakoby řeže břicho a krk. Následně podle této výpovědi spoluobžalovaný R.S. mu měl říci, že jich je dost a že klidně přijedou i další, což poškozený svědek chápal tak, že by mohli přijet i jeho kamarádi a že by ho mohli zmlátit nebo neví, co by mu provedli. Výslovně pak tento svědek uvedl, že z toho „zase nějakou obavu neměl“ a dále výslovně uvedl „potom mě oba tak nějak zvali na pivo, měli prostě strach, abych nešel na policii věc oznámit, tak se chtěli pak skamarádit tím, že mě pozvou na pivo, já jsem jim však řekl, že na pivo nejdu“. Uvedené okolnosti podle názoru odvolacího soudu svědčí o tom, že soud prvého stupně správně aplikoval ustanovení § 88 odst.1 tr.zák. a kvalifikoval jednání obou obžalovaných pouze podle prvého odstavce § 235 tr.zák. Také pokud jde o otázku trestů, odvolací soud se se soudem prvého stupně ztotožnil a odkazuje i v tomto směru na odůvodnění napadeného rozsudku. Pro úplnost však považuje odvolací senát za nutné dodat k otázce uložených trestů následující skutečnosti. Pokud jde o obžalovaného G.S., okresní soud podle názoru odvolacího senátu správně uložil nepodmíněný trest odnětí svobody, a to přesto, že i při veřejném zasedání doložil obžalovaný, že má od 7.7. zajištěné zaměstnání. Nelze totiž přehlédnout, že ke spáchání trestné činnosti došlo právě z podnětu tohoto obžalovaného a že tento obžalovaný byl kromě toho odsuzován i za trestný čin krádeže, který je popsán pod bodem 2) napadeného rozsudku, ale především i za několik dalších trestných činů, neboť okresní soud správně ukládal trest souhrnný, což znamená že nepodmíněný osmiměsíční trest odnětí svobody byl uložen nejen za trestnou činnost popsanou pod body 1) a 2) napadeného rozsudku, kde se jedná celkem o tři úmyslné trestné činy, ale i za trestný čin krádeže podle § 247 odst.1 písm.a), b) tr.zák., kterým byl uznán vinným trestním příkazem ve věci Okresního soudu v Tachově, sp.zn. 2 T 184/2008, kde byl původně uložen podmíněný trest, ale i za další trestné činy, pro které byl uznán vinným rovněž Okresním soudem v Tachově pod sp.zn. 9 T 11/2008 a které byly kvalifikovány podle § 201 odst.1, odst.2 písm.c) tr.zák., § 249 odst.1 tr.zák., § 180d tr.zák. a § 247 odst.1 písm.b) tr.zák. a kde byl původně uložen taktéž podmíněný trest, a to souhrnný a trest zákazu činnosti. Celkem je tedy odsuzován obžalovaný G.S. za osm úmyslných trestných činů. Proto okresní soud správně uložil, pokud jde o druh trestu, nepodmíněný trest odnětí svobody s tím, že v daném případě šlo o iniciátora celého jednání a vzhledem k tomu, že obžalovaný dosud nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody, uložil tento trest okresní soud v relativně nižší výměře, tedy v trvání osmi měsíců, kterou rozhodně nelze považovat za nepřiměřeně přísnou, ale na druhé straně ani za nepřiměřeně mírnou, neboť jak bylo již konstatováno, jde o prvý nepodmíněný trest odnětí svobody u tohoto obžalovaného. Pokud jde o obžalovaného R.S., i v tomto případě dospěl nakonec odvolací senát k závěru, že soud prvého stupně správně uložil, pokud jde o druh trestu, rovněž nepodmíněný trest odnětí svobody. Tento obžalovaný sice nebyl na území České republiky odsouzen, je však ze spisu zřejmé, že pravomocně byl odsouzen ve Slovenské republice, tedy ve svém domovském státě a je k dispozici již rozhodnutí Krajského soudu v Plzni o jeho vydání pro výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody právě do Slovenské republiky. Podstatné pro uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody bylo pak to, že právě tento obžalovaný bez jakékoliv předchozí výzvy a především také bez jakéhokoliv vážného důvodu brutálně fyzicky napadl jako prvý poškozeného, když nejprve jej shodil ze židle na zem, pak zvedl na postel a tam ho mnohokrát udeřil silně pěstí do obličeje. Šlo tedy o zcela bezdůvodný brutální útok, kde poškozený, jak to sám nakonec uvedl jeden z obžalovaných, neměl šanci se ubránit a kde jen náhodou nedošlo ke způsobení újmy na zdraví. Pokud jde o výši trestu, i ta se jeví odvolacímu soudu jako zásadně přiměřená, když i v tomto případě lze uplatnit argument, že obžalovaný dosud nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody, a i když byl tím, který první brutálně zaútočil vůči poškozenému, na druhé straně je odsuzován pouze za dva úmyslné trestné činy. Tento obžalovaný je navíc ve vazbě, a to od 15.1. tohoto roku, takže doba trvání vazby mu bude samozřejmě do výměry uloženého osmiměsíčního trestu odnětí svobody započtena. Jeho zařazení pro výkon trestu do věznice s dozorem je stejně jako u předchozího obžalovaného v souladu se zákonem. U obžalovaného L.Z. šlo sice v daném případě pouze o pomoc k trestnému činu ve smyslu § 10 odst.1 písm.c) tr.zák., avšak bylo třeba vzít v úvahu, že šlo o pomoc velmi výraznou, neboť ten zabránil dalšímu poškozenému v tom, aby se zapojil do konfliktu mezi poškozeným M.S. a obžalovanými a účinnost této pomoci byla výrazná, neboť k tomu použil i příborový nůž a dokonce poškozeného K. i lehce zranil. K tomu přistupuje pak i to, že u tohoto obžalovaného jde o obecného recidivistu, který byl již opakovaně odsuzován vesměs pro majetkovou trestnou činnost, byť doposud k výchovným trestům, tedy buď k podmíněným trestům odnětí svobody nebo k trestům obecně prospěšných prací. Naposledy byl odsouzen 28.2.2008 pro trestné činy podle § 213 odst.2, odst.3 tr.zák. k obecně prospěšným pracem ve výši 400 hodin, ze kterých vykonal pouze 122 hodin a byť v počátku práce vykonával a plnil i dohled probačního úředníka, vyplývá ze zprávy Probační a mediační služby, středisko Tachov, že jeho spolupráce s touto institucí se v posledních měsících výrazně zhoršila. Proto i v tomto případě dospěl odvolací senát k závěru, že okresní soud správně uložil tomuto obžalovanému rovněž nepodmíněný trest odnětí svobody a pokud jde o výši tohoto trestu, tedy 8 měsíců, i ta byla shledána jako přiměřená, když i tento obžalovaný dosud nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody a stejně jako zbývající spoluobžalovaní, jde o pachatele, který se poprvé dopustil násilné trestné činnosti. Odvolací senát tedy nezjistil ve výrocích rozsudku, které byly napadeny odvoláním, ani v řízení, které rozhodnutí předcházelo, žádné podstatné pochybení, a to ani ve prospěch, ani v neprospěch obžalovaných a proto byla všechna odvolání, tedy odvolání okresního státního zástupce i odvolání všech tří obžalovaných jako nedůvodná zamítnuta. Jediné pochybení, které bylo odvolacím soudem zjištěno a které se týká napadených výroků, bylo formálního charakteru a odvolací senát nepovažoval za nutné pouze z tohoto důvodu rozsudek soudu prvého stupně měnit. Toto pochybení se týká výroku o uloženém souhrnném trestu obžalovanému G.S., když okresní soud v tomto výroku uvedl, že zrušuje výroky o trestech ze dvou trestních příkazů, a to jednak pod sp.zn. 2 T 184/2008 a jednak pod sp.zn. 9 T 11/2008. Z připojených spisů, které měl i odvolací senát k dispozici, je ovšem zcela zřejmé, že okresní soud sice správně uložil souhrnný trest odnětí svobody, ale rušit měl pouze výrok o trestu z trestního příkazu pod sp.zn. 9 T 11/2008, neboť tímto rozhodnutím byl ukládán souhrnný trest ve vztahu k rozhodnutí pod sp.zn. 2 T 184/2008, takže v době rozhodování soudu prvého stupně již výrok o trestu ve věci G.S. pod sp.zn. 2 T 184/2008 Okresního soudu v Tachově neexistoval, neboť byl zrušen. Jde pouze podle názoru odvolacího senátu ovšem o formální pochybení a proto nebyl pouze z tohoto důvodu napadený rozsudek měněn.

Poučení