91 Co 116/2022- 90

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Aleše Nezdařila a soudkyň Mgr. Markéty Jiráskové a JUDr. Blanky Trávníkové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] bytem [adresa] zastoupena advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení] [příjmení] sídlem Národní [číslo], [PSČ] [obec a číslo] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových [IČO], [ulice a číslo], [PSČ] [obec a číslo] o omluvu a o zaplacení [částka], k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 25 C 92/2021-66, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu na úhradu částky [částka], poskytnutí omluvy, která by měla být doručena žalobkyni podepsaná oprávněnou osobou jednat za žalovanou ve znění:„ Ministerstvo spravedlnosti ČR jednající za Českou republiku, jakožto orgán spravující centrální registr oznámení, se tímto omlouvá [jméno] [příjmení] za porušení jejího práva na ochranu soukromí, jímž došlo tím, že byla plošně zveřejněna oznámení, která [jméno] [příjmení] podala podle zák. č. 159/2000 Sb., o střetu zájmů ve znění pozdějších předpisů.“ (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně po žalované domáhala omluvy a zaplacení [částka] jako náhrady újmy na jejím právu na soukromí, která jí vznikla v důsledku plošného zveřejňování oznámení v centrálním registru oznámení, která žalobkyně jako veřejný funkcionář (starostka obce Přimda) podává podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů.

2. Na podkladě shodných tvrzení účastníků o výkonu funkce starostky v obci [obec] žalobkyní, o podávání oznámení o svém majetku žalobkyní podle zákona o střetu zájmů a o předběžném uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy žalobkyní u žalované dne [datum], která vzal soud I. stupně za svá skutková zjištění, soud I. stupně uzavřel s odkazem na § 1 odst. 1, § 2, § 5, § 13, § 14 odst. 1 a 3, § 15 odst. 2, § 26 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále i jen„ OdpŠk“), a § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, že žaloba není důvodná.

3. Soud I. stupně nejprve konstatoval, že žalobkyně se domáhá náhrady nemajetkové újmy, která jí měla být způsobena postupem Ministerstva spravedlnosti při vedení Centrálního registru oznámení podle zákona o střetu zájmů, tedy výkonem veřejné moci. Nárok je tak po právní stránce nutno posoudit podle zákona č. 82/1998 Sb. (viz nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 3076/20). Aplikace toliko obecné občanskoprávní úpravy odpovědnosti (ochrany osobnosti) v daném případě na místě dle soudu I. stupně není (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008).

4. Soud I. stupně dále vysvětlil, že žalobkyně se svých nároků nemůže domáhat ani na základě tvrzené přímé aplikovatelnosti čl. 7 či čl. 10 Listiny základních práv a svobod, když se z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že naplnění takto ústavně garantovaných práv je třeba, pokud jde o poskytování informací, posuzovat právě pohledem toho, zda nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu odškodňovacího zákona a za podmínek tohoto odškodňovacího zákona. Soud I. stupně poukázal na to, že o přímé aplikovatelnosti ústavní úpravy bylo rozhodováno v situacích, kdy tato přímo zakotvovala právo na náhradu škody či odškodnění, jako tomu je například v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod nebo v čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Naproti tomu čl. 7 či čl. 10 Listiny základních práv a svobod přímo nárok na náhradu škody či odškodnění v případě porušení informační povinnosti nezakládá a nelze tak i z tohoto důvodu dovozovat přímou aplikovatelnost těchto ústavně právních předpisů na nárok na odškodnění žalobkyně a naopak je toto třeba právě posuzovat pohledem odškodňovacího zákona a jím definovaných podmínek odškodnění, včetně vymezení možných odpovědnostních titulů.

5. Soud I. stupně poté uvedl, že žalovaná se nedopustila nesprávného úředního postupu, jestliže ve vztahu k žalobkyni zveřejňovala oznámení v Centrálním registru oznámení dle § 14b odst. 1 písm. a), b), c) zákona o střetu zájmů v době od účinnosti novely provedené zákonem č. 14/2017 Sb., která toto ustanovení do zákona o střetu zájmů zakotvila, tj. od [datum], resp. v doplněném znění od [datum] (novela provedená zákonem č. 112/2018 Sb.) do [datum], kdy byl vydán derogační nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17. Žalovaná, jakožto subjekt spravující Centrální registr oznámení dle zákona o střetu zájmů, totiž vystupovala v pozici orgánu moci výkonné a v době do [datum] postupovala beze všech pochybností dle platných a účinných právních předpisů, konkrétně podle § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů, neboť Ústavním soudem ještě nebylo deklarováno, že uvedená zákonná úprava je protiústavní. Soud I. stupně poukázal na to, že orgány moci výkonné nemají žádné zákonné zmocnění k tomu, aby v případě, že by dospěly k závěru o protiústavnosti konkrétní zákonné úpravy, podle této ze své vůle samy nepostupovaly, a to na rozdíl od postupu orgánů moci soudní, kterým výslovně Ústava v čl. 95 odst. 2 dává možnost, resp. povinnost posoudit, zda zákon, jehož má být při řešení věci použito, není v rozporu s ústavním pořádkem a dospěje-li soud k závěru, že tento rozpor dán je, pak je soudu dána možnost, resp. povinnost předložit věc Ústavnímu soudu. Takové povinnosti či oprávnění orgány moci výkonné nemají a je tak naopak zcela správným úředním postupem, pokud se řídí platnou a účinnou právní úpravou.

6. Soud I. stupně neshledal nesprávný úřední postup na straně žalované ani v tom, že zveřejňovala oznámení podle § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů v Centrálním registru oznámení v neomezeném a nelimitovaném rozsahu, umožňujícím anonymní přístup, i v době od vyhlášení derogačního nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17, tj. od [datum] do [datum], kdy žalovaná s tímto fakticky přestala. Soud I. stupně vyšel zejména ze závěrů přijatých Ústavním soudem ve stanovisku sp. zn. Pl ÚS-st [číslo], v kterém Ústavní soud dovodil, že v případě rozhodnutí Ústavního soudu, kterým se ruší právní předpis, dochází k tomuto zrušení nikoliv od počátku, tedy nikoliv ex tunc, nýbrž vždy až ode dne, který Ústavní soud v nálezu určí, a pokud by tak neučinil, pak až dnem publikace ve Sbírce zákonů. Ke zrušení právního předpisu dochází s účinky ex nunc, tedy od stanoveného okamžiku. Ústavní soud přitom má možnost za situace, kdy má za to, že derogační nález je natolik zásadním pro ochranu ústavnosti, zajistit jeho vykonatelnost ještě před datem vyhlášení ve Sbírce zákonů, což však musí výslovně do svého rozhodnutí zakotvit. Ústavní soud též uvedl, že zrušení právního předpisu pro futuro se projevuje právě i tím, že v případě, kdy Ústavní soud využije možnosti posunout okamžik vykonatelnosti svého nálezu až na budoucí dobu, pak se po dobu takového odkladu vykonatelnosti hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a konformní a orgány veřejné správy jsou povinny takovou úpravu aplikovat. Státní orgány naopak nic neopravňuje k tomu, aby ve svém rozhodování uplatňovaly právní důsledky zrušovacích nálezů Ústavního soudu ještě před tím, než se tyto staly vykonatelnými.

7. Soud I. stupně proto žalobu pro neexistenci odpovědnostního titulu jako nedůvodnou zamítl.

8. Pouze pro úplnost soud I. stupně dodal, že dalším důvodem pro zamítnutí žaloby by byla skutečnost, že žalobkyně neunesla povinnost tvrzení ve vztahu k zásahům, k nimž u ní tvrzeným nesprávným úředním postupem došlo, resp. mělo dojít, a povinnost důkazní. V případě požadavku na zadostiučinění za nesprávný úřední postup je totiž povinností žalobkyně tvrdit konkrétní zásahy v osobnostní sféře, které nastaly v souvislosti s tvrzeným odpovědnostním titulem a tyto rovněž prokázat. Žalobkyně nemohla však být na jednání konaném dne [datum] soudem I. stupně ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), poučena o povinnosti tvrdit konkrétní zásahy a označit důkazy, když se z jednání omluvila a požádala o projednání v její nepřítomnosti.

9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud I. stupně s poukazem na § 151 odst. 3 o. s. ř. a úspěšné žalované přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši [částka], tj. náhradu za 3 režijní paušály po [částka] (vyjádření k žalobě, příprava na jednání a účast na jednání dne [datum]).

10. Žalobkyně napadla rozsudek soudu I. stupně včasným a přípustným odvoláním z důvodů podle § 205 odst. 2 písm. b), d), e) a g) o. s. ř. Zejména nesouhlasila s hodnocením významu odložené vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, soudem I. stupně, když dle jejího názoru odložená účinnost nálezu byla stanovena pro Parlament ČR, aby protiústavní úpravu nahradil ve lhůtě stanovené Ústavním soudem, nikoli pro úřady, aby mohly porušovat ústavně zaručená práva až do posledního dne odložené vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu. Žalobkyně měla za to, že derogační nález má bezprostřední aplikační dopad na jiné řešené případy, v nichž by měla být dotčená právní úprava aplikována (např. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 15/09), proto považovala zveřejňování oznámení podle zákona o střetu zájmů po zveřejnění výše citovaného nálezu Ústavního soudu v březnu 2020 jako již zcela neakceptovatelné. Stát tak závažným způsobem porušil osobnostní práva žalobkyně, za což musí přijmout odpovědnost. Žalobkyně proto podala žalobu na ochranu osobnosti, a nesouhlasí se soudem I. stupně, že se jedná o žalobu v intencích zákona č. 82/1998 Sb. Žalobkyně se navíc dovolávala přímé aplikovatelnosti čl. 7 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek soudu I. stupně tak, že žalobě vyhoví a zaváže žalovanou nahradit žalobkyni náklady řízení.

11. Žalovaná se k odvolání žalobkyně vyjádřila tak, že s ním nesouhlasí, naopak se ztotožnila se závěry soudu I. stupně o tom, že nárok žalobkyně je třeba posoudit podle zákona č. 82/1998 Sb. a že ve věci nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Žalovaná odkázala na čl. 95 odst. 2 Ústavy, dle něhož jsou orgány moci soudní povinny posoudit, zda zákon, jehož má být při řešení věci použito, není v rozporu s ústavním pořádkem a dospěje-li soud k závěru, že tento rozpor dán je, pak je soudu dána povinnost předložit věc Ústavnímu soudu, který je jako jediný oprávněn o případné protiústavnosti zákona rozhodnout. Žalovaná však v tomto případě vystupovala jako orgán moci výkonné, který toto oprávnění (povinnost) nemá. Pokud se tedy žalovaná řídila platnou a účinnou právní úpravou, jednalo se vždy nepochybně o správný úřední postup. Žalovaná jako orgán moci výkonné pak nebyla ani oprávněna postupovat podle derogačního nálezu Ústavního soudu od okamžiku jeho vyhlášení. Žalovaná nesouhlasila se žalobkyní, že její nárok na omluvu a finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu jí vyplývá z přímé aplikovatelnosti čl. 7 či čl. 10 Listiny základních práv a svobod. Žalovaná poukazem na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 3076/20 uvedla, že příslušná ustanovení Listiny základních práv a svobod nejsou přímo aplikovatelná v tom smyslu, že by sama o sobě zakládala nárok žalobkyně na náhradu škody bez ohledu na úpravu zákona č. 82/1998 Sb. Dle žalované žalobkyně v konečném důsledku brojí proti legislativní činnosti Parlamentu ČR, legislativní činnost však nesprávný úřední postup nepředstavuje. Žalovaná nakonec konstatovala, že nemajetková újma žalobkyně se nepresumuje a žalobkyně je povinna tvrdit a prokázat zásahy do její osobnostní sféry. Z tvrzení žalobkyně vyplývá, že jí principiálně vadí samotné podávání oznámení dle zákona o střetu zájmů a možnost veřejnosti nahlížet do registru oznámení, které však byly Ústavním soudem shledány za souladné s ústavním pořádkem a sledující legitimní cíl. Žádné konkrétní zásahy do osobnostní sféry žalobkyně způsobené plošným zveřejňováním údajů z Centrálního registru oznámení žalobkyně netvrdí. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně jako správný potvrdil a přiznal žalované náhradu nákladů odvolacího řízení.

12. Účastníci v dané věci souhlasili s tím, aby o odvolání bylo rozhodnuto bez nařízení jednání. Odvolací soud proto postupoval podle § 214 odst. 3 o. s. ř. a o odvolání žalobkyně rozhodl, aniž by za tímto účelem nařizoval ústní jednání. Rozsudek byl vyhlášen veřejně dne [datum].

13. Odvolací soud následně přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

14. Odvolací soud po přezkumu napadeného rozsudku konstatuje, že soud I. stupně neprováděl žádné dokazování, resp. provedené důkazy nehodnotil, neboť vzal za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků ve smyslu § 120 odst. 3 o. s. ř. Odvolací námitky žalobkyně, že soud I. stupně nepřihlédl k odvolatelkou tvrzeným skutečnostem nebo k jí označeným důkazům, ačkoliv k tomu nebyly splněny předpoklady podle § 118b nebo § 175 odst. 4 části první věty za středníkem / § 205 odst. 2 písm. b) o. s. ř., že soud I. stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností / § 205 odst. 2 písm. d) o. s. ř., a že soud I. stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním / § 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř., tedy vytýkající nedostatky ve zjištění skutkového stavu věci, nejsou opodstatněné. Žalobkyně navíc ani konkrétně nevylíčila, v čem spatřuje nesprávnost rozhodnutí soudu I. stupně po skutkové stránce, pouhá citace zákonného vymezení některého z důvodů uvedeného v § 205 odst. 2 o. s. ř. nestačí.

15. Odvolací soud se tak zabýval tím, zda je důvodná odvolací námitka žalobkyně podle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř., tedy že rozhodnutí soudu I. stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

16. Odvolací soud souhlasí se soudem I. stupně, že na daný případ je třeba aplikovat zákon č. 82/1998 Sb. Odvolací soud poukazuje na to, že ze žaloby zcela jednoznačně vyplývá, že žalobkyně spatřuje jako příčinu vzniku nemajetkové újmy spočívající v zásahu do jejího práva na soukromí tu skutečnost, že Ministerstvo spravedlnosti, které spravuje registr oznámení podle § 13 odst. 1 zákona č. 159/2006 Sb., zveřejňovalo bez jakéhokoliv omezení s přístupem komukoli oznámení, která žalobkyně podávala podle zákona o střetu zájmů v souvislosti s výkonem veřejné funkce (starostka obce Přimda) od novely zákona o střetu zájmů provedené zákonem č. 14/2017 Sb. do [datum]. Jedná se tedy o výkon veřejné moci v podobě zveřejňování dostupných informací ze strany Ministerstva spravedlnosti, v úvahu proto připadá odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2180/2021). Nároky spadající pod zákon č. 82/1998 Sb. nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, když úprava odpovědnosti státu za škodu v zákoně č. 82/1998 Sb. je zároveň speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci (srov. již soudem I. stupně citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněný pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Soud I. stupně proto správně vycházel ze žalobních tvrzení a posuzoval věc podle zákona č. 82/1998 Sb., který je ve vztahu k občanskému zákoníku v poměru předpisu speciálního k obecnému. [jméno] žalobkyně ve své žalobě na zákon č. 82/1998 Sb. odkazuje a zároveň tvrdí, že plošné zveřejňování oznámení v Centrálním registru je nesprávným úředním postupem, který byl příčinou vzniku nemajetkové újmy.

17. Odvolací soud sdílí závěr soudu I. stupně o tom, že v období od [datum] (účinnost zákona č. 14/2017 Sb., který novelizoval zákon o střetu zájmů), kdy žalobkyně vykonávala funkci veřejného funkcionáře dle § 2 odst. 1 písm. q) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, do vydání nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, se žalovaná nemohla dopustit nesprávného úředního postupu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., neboť postupovala podle pravidel předepsaných právními normami a neodpovídá za to, že byl přijat zákon, který byl posléze shledán protiústavním. Normotvorná činnost nebo nečinnost orgánu veřejné moci totiž nemůže být posuzována jako nesprávný úřední postup, proto nelze dovodit ani odpovědnost státu za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 25 Cdo 2064/2005).

18. Soud I. stupně dále dospěl ke správnému závěru, že se žalovaná nesprávného úředního postupu nedopustila ani v období od vydání nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, do [datum] Odvolací soud odkazuje na přiléhavé vysvětlení účinků derogačních nálezů Ústavního soudu soudem I. stupně v odůvodnění jeho rozsudku (viz odst. 29), včetně citace stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS - st. [číslo], v němž Ústavní soud vyložil, že státní orgány nic neopravňuje k tomu, aby ve svém rozhodování uplatňovaly právní důsledky zrušovacích nálezů Ústavního soudu ještě před tím, než se tyto nálezy staly vykonatelnými. Pokud Ústavní soud svým nálezem ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, zrušil ustanovení § 14 odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů s odkladem vykonatelnosti uplynutím dne [datum], pak Ministerstvu spravedlnosti, jakožto orgánu moci výkonné, nelze vytknout, že až do listopadu 2020 postupovalo při zveřejňování oznámení o majetku veřejných funkcionářů podle účinné, i když Ústavním soudem již deklarované protiústavní právní úpravy.

19. Odvolací soud nakonec neshledal důvodnou ani odvolací námitku žalobkyně, že její nárok vyplývá z přímé aplikovatelnosti čl. 7 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.

20. Podle čl. 7 odst. 1 Listiny nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem.

21. Podle čl. 10 odst. 2 Listiny každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.

22. Podle čl. 10 odst. 3 Listiny každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.

23. Podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.

24. Podle čl. 8 odst. 2 Úmluvy státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.

25. Odvolací soud se zabýval mírou intenzity zásahu do práva na soukromí a práva na informační sebeurčení při aplikaci zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, žalovanou (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3599/15). Je třeba připomenout, že hlavním účelem zákona o střetu zájmů je veřejná kontrola nad transparentním výkonem veřejné správy, v poměrech projednávané věci tedy veřejná kontrola nad výkonem veřejné funkce žalobkyně s tím, že cílem je vyloučit výkon veřejné moci v zájmu soukromém, tedy vyloučit či minimalizovat možnost zneužití mocenského postavení v soukromém zájmu, jakož i v důsledku zajištění důvěry veřejnosti v činnost orgánů veřejné moci. Dalším cílem zákona o střetu zájmů je důraz na kontrolu obsahu podaných oznámení evidenčním orgánem. Ústavní soud v nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, shledal protiústavním pouze způsob, jakým ke zveřejnění shromážděných dat došlo, naopak samotné oznámení považoval za prostředek potřebný, neboť stejného účelu nelze ve stejné míře dosáhnout jinými prostředky, zejména pak pokud jde o prevenci střetu zájmů a možnost veřejné kontroly střetu zájmů. Samotné oznámení tak nelze shledat nepřiměřeným prostředkem, neboť při vstupu do veřejné funkce lze počítat s určitými omezeními. Klíčovým je samotné zveřejnění majetkových oznámení, jelikož samotná okolnost jeho poskytnutí a dostupnosti veřejnosti plní z hlediska střetu zájmů a omezení klientelismu a korupce potřebnou preventivní a kontrolní funkci. [jméno] intenzity žalobkyní namítaného zásahu je značně limitována mírou odpovědnosti každého veřejného funkcionáře ve veřejné sféře za výkon své funkce, které odpovídá kontrola jeho majetkových poměrů veřejností. Od veřejného funkcionáře tak lze očekávat vyšší míru odolnosti při zásahu do jeho práv na soukromí plošným zveřejňováním citlivých údajů z jeho soukromí při naplnění účelu zákona o střetu zájmů, kterým je kontrola veřejnosti. Nakonec i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 9 As 173/2020, uvedl, že podání oznámení podle zákona o střetu zájmů má především umožnit kontrolu veřejnosti, a i proto Ústavní soud rozhodl o odložení vykonatelnosti nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, protože jinak by veřejnosti zcela odepřel přístup k tomuto mechanismu veřejné kontroly až do doby, než by zákonodárce odstranil pochybení označená Ústavním soudem. Z obsahu žaloby přitom nevyplývá, že by žalobkyni z plošného zveřejnění informací z jejích majetkových přiznání vznikla konkrétní újma, za níž lze stěží považovat okolnost, že byla adresátkou komerčních nabídek, neboť takové nabídky v různé míře zaznamenává každý, kdo využívá veřejnou datovou síť, aniž by to bylo možné obecně považovat za úkorné.

26. Odvolací soud proto uzavírá, že míra intenzity zásahu v porovnání s účelem a cílem, která podaná oznámení sledují, nepostačuje pro závěr, že stát odpovídá pro porušení práva na soukromí a práva na informační sebeurčení za tvrzenou nemateriální újmu, která žalobkyni v souvislosti s postupem žalované aplikující účinnou právní normu měla v rozhodném období vzniknout.

27. Odvolací soud s ohledem na veškeré výše uvedené skutečnosti napadený rozsudek soudu I. stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně správného výroku o nákladech řízení, jehož znění bylo v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř.

28. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení úspěšné žalované přísluší náhrada nákladů řízení odpovídající paušální náhradě hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 1 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Žalované vznikly v odvolacím řízení náklady ve výši [částka] za 1 úkon po [částka], a to za písemné vyjádření k odvolání žalobkyně dne [datum] dle § 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb., které odvolací soud uložil zaplatit žalobkyni. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 211 a § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.; k určení lhůty delší nebo stanovení plnění ve splátkách neshledal odvolací soud důvod.

Poučení