91 CO 227/2021- 60

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. [jméno] [příjmení] a soudkyň Mgr. Markéty Jiráskové a JUDr. Blanky Trávníkové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa žalobce] zastoupen advokátem JUDr. Ing. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa žalované] o zaplacení 14 902 Kč, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. března 2021, č. j. 24 C 264/2019-30, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku II. mění jen tak, že výše nákladů činí 18 456 Kč, jinak se v tomto výroku potvrzuje.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem zamítl soud I. stupně žalobu o zaplacení 14 902 Kč (výrok I.) a současně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 16 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám JUDr. Ing. [jméno] [příjmení], advokáta (výrok II.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce žalobou ze dne [datum] po žalované nejprve domáhal zaplacení částky 25 452 Kč, po částečném zpětvzetí žaloby a částečném zastavení řízení pro částku 10 550 Kč, pak již jen zaplacení částky 14 902 Kč, jako náhrady nemajetkové újmy způsobené žalobci nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení ve věci záznamu o dosažení 12 bodů v registru řidičů. Žalobce poukázal na to, že [stát. instituce] rozhodlo o jeho odvolání pod [číslo jednací] dne [datum rozhodnutí], tedy nikoli ve lhůtě 30 dní, ale až za 2 roky a 10 měsíců. Žalobce žil po celou dobu odvolacího řízení v nejistotě, zda bude či nebude moci řídit motorová vozidla, což ho značně limitovalo v jeho podnikání, protože musel neustále mít vyjednánu osobu, která mu bude dělat řidiče, kdyby mu bylo doručeno zamítavé rozhodnutí, jak se nakonec stalo. Význam předmětu řízení byl pro žalobce značný, neboť zdlouhavý postup v rozhodování [stát. instituce] pro něho znamenal zvládat velkou psychickou zátěž, také má značně podlomenou důvěru v právní stát. Kauza byla jednoduchá, žalobce se svým chováním o průtahy nijak nezapříčinil. Nemajetkovou újmu vyčíslil žalobce tak, že vycházel z částky 15 000 Kč za rok, za první dva roky z částky poloviční, za 2 roky 10 měsíců a 11 dnů tak částka činí 25 452 Kč.

3. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout s tím, že žalobci na náhradu nemajetkové újmy zaplatila 10 550 Kč. Vyšla z toho, že správní řízení trvalo 2 roky, 9 měsíců a 3 dny, základní částka zadostiučinění činí za první a druhý rok 7 500 Kč (tj. 15 000 Kč za první dva roky), 1 250 Kč za 9 měsíců (tj. 11 250 Kč) a 125 Kč za 3 dny (tj. 375 Kč). Poté základní částku snížila o 30 %, neboť žalobce měl po celou dobu řízení k dispozici řidičský průkaz, a dále o 30 %, když žalobce během řízení nebyl aktivní a žádným způsobem„ neurgoval“ správní orgány, aby jeho záležitost byla vyřízena v co nejkratší době. Dle žalované byla újma marginální.

4. Soud I. stupně vyšel z mezi účastníky nesporných tvrzení, že věc žalobce byla projednávána [stát. instituce] pod sp. zn. [anonymizováno] [číslo] [rok] (správně sp. zn. [anonymizováno] [číslo] [rok] – poznámka odvolacího soudu), že dne [datum] vyhotovil [stát. instituce] oznámení o dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení a současně výzvu k odevzdání řidičského průkazu v důsledku pozbytí řidičského oprávnění, která byla žalobci doručena dne [datum]. Dne [datum] podal žalobce námitky proti záznamu 12 bodů, dne [datum] se žalobce dostavil na [stát. instituce] za účelem seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí. Dne [datum] podal žalobce vyjádření k těmto podkladům a požádal o přerušení řízení za účelem doložení blokových pokut a fotodokumentace od příslušných orgánů Policie ČR a Městské policie [obec] a za účelem prošetření nesrovnalostí ohledně data spáchání přestupku uvedeného v bodu 2 protokolu o seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí ze dne [datum]. Dne [datum] orgán ([stát. instituce] – poznámka odvolacího soudu) přerušil (řízení – poznámka odvolacího soudu) na nezbytně nutnou dobu, nejdéle do [datum], usnesení nabylo právní moci dne [datum]. Dne [datum] byl žalobce vyrozuměn [stát. instituce] o pokračování v řízení, dne [datum] (správně 2015 – poznámka odvolacího soudu) požádal žalobce o prodloužení přerušení řízení z důvodu podnětu k přezkumnému řízení ve věci blokové pokuty z [datum]. Dne [datum] orgán ([stát. instituce] – poznámka odvolacího soudu) přerušil (řízení – poznámka odvolacího soudu) do [datum], usnesení nabylo právní moci dne [datum]. Dne [datum] byl žalobce vyrozuměn o uplynutí lhůty k přerušení řízení a o tom, že bude pokračováno v řízení. Dne [datum rozhodnutí] vydal [stát. instituce] rozhodnutí [číslo jednací] (a zároveň pod sp. zn. [anonymizováno] [číslo] [rok] – poznámka odvolacího soudu), kterým byly námitky žalobce zamítnuty jako nedůvodné a provedený záznam 12 bodů v bodovém hodnocení řidiče ke dni [datum] byl potvrzen. Rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne [datum]. Dne [datum] podal žalobce blanketní odvolání, dne [datum] byl žalobce vyzván k doplnění odvolání ve lhůtě 5 dnů, doručeno dne [datum]. Dne [datum] žalobce doplnil odvolání u [stát. instituce], dne [datum] u [stát. instituce], který dne [datum] vypracoval písemnost označenou jako předložení doplnění odvolání sp. zn. [anonymizováno] [číslo] [rok], kterým dne [datum] postoupil doplněné odvolání. Dne [datum rozhodnutí] vydalo [stát. instituce] rozhodnutí [číslo jednací], kterým zamítlo odvolání žalobce proti rozhodnutí [stát. instituce] ze dne [datum] a rozhodnutí potvrdilo. Rozhodnutí nabylo právní moci dne [datum].

5. Soud I. stupně dále vyšel z mezi účastníky nesporných tvrzení o tom, že žalobce uplatnil svůj nárok na náhradu žalobou požadované újmy u žalované dne [datum], žalovaná se žalobci za nepřiměřenou délku předmětného řízení omluvila dne [datum] a přiznala mu zadostiučinění ve výši 10 550 Kč.

6. Na podkladě těchto skutkových zjištění soud I. stupně uzavřel s odkazem na § 3 písm. b), § 13 odst. 1 větu první a druhou a § 31a odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále i jen„ OdpŠk“), § 123a a násl. zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), § 71 odst. 1 a 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 2/1993 Sb. (dále i jen„ Listina“), čl. 6 odst. 1 větu první Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále i jen„ Úmluva“), stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum], Cpjn 206/2010, uveřejněné pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále i jen„ Stanovisko“), nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 570/20 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2402/2020, že žaloba není důvodná.

7. Soud I. stupně uvedl, že řízení o námitkách žalobce trvající od června 2014 do prosince 2018 lze s ohledem na jeho celkovou délku hodnotit jako nepřiměřeně dlouhé, když správní orgány nedodržely lhůty pro vydání správního rozhodnutí dle § 71 odst. 1 a 3 správního řádu, podle kterých je povinen vydat rozhodnutí bezodkladně, nejdéle ve lhůtě 30 dnů, resp. 60 dnů. Omezil-li žalobce svou újmu za řízení před [stát. instituce], kterému byl spis postoupen [datum] a rozhodnutí bylo vydáno [datum], pak dle soudu I. stupně je taková délka řízení v důsledku nedodržení citované lhůty zjevně nepřiměřeně dlouhá, proto soud I. stupně shledal odpovědnost státu dle § 3 písm. b) OdpŠk a § 13 odst. 1 věty první a druhé OdpŠk. Soud I. stupně poté konstatoval, že vzhledem k celkové délce řízení nepostačuje konstatování porušení práva na přiměřenou délku řízení dle čl. 38 odst. 2 Listiny, nýbrž je třeba odčinit nemajetkovou újmu v penězích dle § 31a odst. 2 OdpŠk, a to při zvážení závažnosti vzniklé újmy a okolností, za nichž k nemajetkové újmě došlo (§ 31a odst. 3 OdpŠk).

8. Soud I. stupně vyšel z toho, že v souzené věci je újma presumována, neboť na posuzované správní řízení je třeba bez dalšího aplikovat čl. 6 Úmluvy. Nárok žalobce soud I. stupně vyčíslil dle Stanoviska tak, že za část řízení před [stát. instituce], které trvalo cca 33 měsíců (od [datum] do [datum]), stanovil základní částku 26 250 Kč (24 měsíců x 625 Kč + 9 měsíců x 1 250 Kč), když žalobce za první a druhý rok požadoval 7 500 Kč ročně a za zbylou část řízení 15 000 Kč ročně. Z této částky soud I. stupně odečetl 60 % za nízký význam řízení pro žalobce, když uvedl, že žalobce v důsledku podání námitek nebyl v nejistotě ohledně výsledku řízení, neboť si byl sám vědom jeho negativního výsledku, když uváděl, že měl po celou dobu pro případ rozhodnutí zajištěného náhradního řidiče. Žalobce tak negativní výsledek řízení očekával a v důsledku přerušení běhu lhůt dle § 123f odst. 4 zákona o silničním provozu mu takové průtahy v řízení byly fakticky ku prospěchu, neboť po dobu řízení si byl jist, že nemusí odevzdat řidičský průkaz a může sám řídit motorová vozidla. Nadto soud I. stupně uvedl, že záznam bodů je důsledkem páchání přestupků a představuje automatický zákonný následek nabytí právní moci rozhodnutí o uložení sankce za přestupek (a dalších rozhodnutí podle § 123b odst. 2 zákona o silničním provozu). Ztráta řidičského oprávnění na základě dosažení hranice 12 bodů není sankcí za konkrétní přestupek, nýbrž„ sankcí za opakované páchání přestupků na úseku bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, (...) tedy sankcí sui generis za speciální recidivu“ (rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 1. 2009, čj. 30 Ca 174/2008-25, č. 1950 [číslo] Sb. NSS). Žalobce si musel být opakovaného páchání takových přestupků a uložení sankce za ně, proti nimž fakticky brojil až v námitkovém řízení, vědom. Za přiměřené zadostiučinění vzhledem k těmto okolnostem případu a vzhledem k okolnosti, že žalobce k záznamu bodů přispěl opakovaným pácháním dopravních přestupků, má soud částku 10 500 Kč (26 250 Kč – 60 %). Plnila-li žalovaná dobrovolně žalobci částku 10 550 Kč, plnila zcela dostatečně. Soud proto žalobu co do zbytku jako nedůvodnou zamítnul.

9. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil soud I. stupně poukazem na § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), tak, že žalobce měl ve věci částečný úspěch (viz zpětvzetí), avšak rozhodnutí o formě kompenzace a výši zadostiučinění záviselo na úvaze soudu. Výši účelně vynaložených nákladů soud I. stupně stanovil částkou 2 000 Kč na soudní poplatek a částkou 14 600 Kč na náklady na zastoupení advokátem podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen„ AT“), ve výši 3 100 Kč za jeden úkon dle § 9 odst. 4 písm. a) AT ve spojení s § 7 bod 5 AT, a to za 4 úkony právní služby dle § 11 odst. 1 AT (za přípravu a převzetí zastoupení, sepis žaloby, písemné vyjádření a účast na jednání [datum]) a paušální náhrady hotových výdajů za každý úkon advokáta po 300 Kč dle § 13 odst. 3 AT. Advokát netvrdil ani neosvědčil, že by byl plátcem DPH. Plnění k rukám advokáta odůvodnil soud I. stupně odkazem na § 149 odst. 1 o. s. ř. a lhůtu k plnění stanovil dle § 160 odst. 1 o. s. ř.

10. Žalobce napadl rozsudek soudu I. stupně včasným odvoláním z důvodů podle § 205 odst. 2 písm. c) a g) o. s. ř., když odmítl názor soudu I. stupně o nutnosti snížit náhradu o 60 %, který je navíc dle žalobce odůvodněn nedostatečně a nepřezkoumatelně. Žalobce též nesouhlasil se závěry soudu I. stupně, že délka řízení byla žalobci ku prospěchu, nebo že v důsledku podání námitek žalobce nebyl v nejistotě proto, že byl připraven na případný negativní výsledek. Žalobce dále uvedl, že rozhodnutí soudu I. stupně bylo nepředvídatelné (§ 6 o. s. ř.), když ve skutkově obdobné kauze bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1, č. j. 40 C 8/2020 a rozsudkem odvolacího soudu ze dne 23. 2. 2021, č. j. 15 Co 20/2021-70, rozhodnuto ve prospěch žalobce celkovým snížením požadované částky o pouhých 10 %. Žalobce nakonec uvedl, že jeho právní zástupce je plátcem DPH a že mu mělo být přiznáno přinejmenším 5 úkonů právní služby, celkem částka 22 570 Kč. Žalobce navrhl, aby odvolací soud výrok I. napadeného rozsudku soudu I. stupně zrušil a rozhodl tak, že se žalobě vyhovuje.

11. Žalovaná ve vyjádření k odvolání uvedla, že skutečnost, že se po dobu vedení námitkového řízení přerušuje lhůta pro pozbytí řidičského oprávnění, je nutno zohlednit při posouzení formy a výše kompenzace za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouho vedeným řízením. Žalovaná připustila, že možnost řídit motorová vozidla nesnižuje sama o sobě nejistotu z výsledku řízení, souhlasila však se soudem I. stupně, že žalobce mohl vzhledem k charakteru svých námitek negativní výsledek řízení očekávat, a právě proto, že žalobci bylo po celou dobu námitkového řízení umožněno řídit motorová vozidla, neměl prakticky co ztratit. Pro posouzení významu řízení pro žalobce je též dle žalované podstatné, že žalobce po celou dobu řízení neučinil byť jedinou urgenci správního orgánu, což vzbuzuje dojem, že tento stav žalobci vyhovoval. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud odvolání žalobce v plném rozsahu zamítl.

12. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce do výroku o věci samé není důvodné. Částečně důvodným však shledal jeho odvolání do výroku o nákladech řízení.

13. Odvolací soud po přezkumu napadeného rozsudku konstatuje, že mezi účastníky nebylo sporu o průběhu řízení před správním orgánem ([stát. instituce] pod sp. zn. [anonymizováno] [číslo] [rok] a Ministerstvem dopravy) o námitkách žalobce proti provedenému záznamu 12 bodů podle § 123f zákona o silničním provozu, soud I. stupně proto vzal za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků (§ 120 odst. 3 o. s. ř.).

14. Soud I. stupně nepochybil, když na jím zjištěný skutkový stav věci aplikoval příslušná ustanovení zákona č. 361/2000 Sb., zákona č. 500/2004 Sb. a zákona č. 82/1998 Sb., jež v odůvodnění napadeného rozsudku citoval. Jím na podkladě správně určené právní normy provedené posouzení věci však odvolací soud nesdílí.

15. Soud I. stupně sice přiléhavě poukázal na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 570/20, který však ne zcela správně vyložil. Ústavní soud v citovaném nálezu přijal závěr (který citoval i soud I. stupně), dle něhož na správní řízení, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda, se vztahuje i základní právo na projednání věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny, zahrnující i právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Soud I. stupně se ale otázkou, zda předmětem posuzovaného správního řízení, bylo základní právo nebo svoboda, nijak nezabýval.

16. Odvolací soud dále shodně se soudem I. stupně odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2402/2020, uveřejněný pod číslem 45/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, v kterém Nejvyšší soud v reakci na výše citovaný nález Ústavního soudu uzavřel, že právo na projednání věci v přiměřené době, které je obsahově shodné s právem na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, mají účastníci správních řízení, na něž dopadá čl. 6 Úmluvy, nebo jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda, a to bez ohledu na to, zda na daná správní řízení navazoval či nenavazoval soudní přezkum. Závěr soudu I. stupně, že i na nyní posuzované správní řízení je třeba bez dalšího aplikovat čl. 6 Úmluvy, aniž by bylo třeba zkoumat, zda předmětem řízení bylo občanské právo nebo závazek, není správný.

17. Odvolací soud uvádí, že předmětem posuzovaného správního řízení bylo rozhodování ve věci bodového hodnocení porušení vybraných povinností stanovených předpisy o provozu na pozemních komunikacích řidičem motorového vozidla (tj. žalobcem) a odevzdání řidičského průkazu po dosažení celkového počtu 12 bodů podle § 123a a násl. zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu. Řidičské oprávnění není základním právem ve smyslu Listiny základních práv a svobod, nejedná se ani o právo soukromoprávní povahy, neboť podmínky pro udělení a držení řidičského oprávnění upravují veřejnoprávní předpisy (§ 82 a násl. zákona o silničním provozu).

18. Odvolací soud tak na rozdíl od soudu I. stupně uzavírá, že na posuzované správní řízení ochrana čl. 6 odst. 1 Úmluvy nedopadá a při posuzování otázky, zda v předmětném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk, nelze vycházet ze Stanoviska. Zároveň je třeba, aby žalobce v případě existence nesprávného úředního postupu vznik nemajetkové újmy tvrdil a prokázal (vyvratitelná domněnka vzniku újmy se neuplatní).

19. Odvolací soud sdílí závěr soudu I. stupně o tom, že se žalovaná dopustila nesprávného úředního postupu tím, že Ministerstvo dopravy nerozhodlo o odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy ze dne [datum] bez zbytečného odkladu, popř. v zákonné třicetidenní, resp. šedesátidenní lhůtě /srov. § 71 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb., ale až za 33 měsíců (dne [datum]). Jedná se o nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věty druhé OdpŠk, avšak vyvratitelná domněnka vzniku újmy se neuplatní (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, uveřejněný pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4292/2017).

20. Žalobce tvrdil, že mu nemajetková újma vznikla a že spočívala v tom, že žil po celou dobu odvolacího řízení v nejistotě, zda bude či nebude moci řídit motorová vozidla, což ho značně limitovalo v jeho podnikání, protože musel mít neustále vyjednánu osobu, která mu bude dělat řidiče, kdyby mu bylo doručeno zamítavé rozhodnutí. Žalobce též uvedl, že zdlouhavý postup v rozhodování [stát. instituce] pro něho znamenal zvládat velkou psychickou zátěž a také má značně podlomenou důvěru v právní stát.

21. Odvolací soud má za to, že žalobci nemajetková újma v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem vůbec nevznikla, a pokud snad ano, pak dostačující formou zadostiučinění byla již písemná omluva poskytnutá žalobci žalovanou dopisem ze dne [datum], resp. navíc poskytnuté zadostiučinění ve výši 10 550 Kč Odvolací soud je totiž toho názoru, že žalobce měl z délky řízení naopak prospěch, neboť nebyl nucen odevzdat řidičský průkaz po dosažení celkového počtu 12 bodů v roce 2014, ale mohl ještě další 4 roky řídit motorová vozidla, ačkoliv zde byl dán veřejný zájem na bezpečné silniční dopravě v podobě ochrany provozu před neukázněnými řidiči (tj. též žalobcem). Žalobce se na délce řízení sám významným způsobem podílel, úmyslně jej prodlužoval podáváním opakovaných návrhů na přerušení řízení, o nichž se [stát. instituce] ve svém rozhodnutí ze dne [datum] vyjádřilo jako o bezdůvodných, kterým správní orgán I. stupně vždy vyhověl a tím vycházel žalobci nepřiměřeně vstříc. Blanketní odvolání ze dne [datum] žalobce ve stanovené lhůtě nedoplnil, doplnil jej až za 6 měsíců v únoru 2016. Žalobce se navíc o odvolací řízení vůbec nezajímal, nedotazoval se na jeho stav, apod., což svědčí o zanedbatelném významu řízení pro žalobce.

22. Odvolací soud též považuje za přiléhavý odkaz žalované na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se nepoctivého úmyslu„ poškozeného“, který má za následek vyvrácení domněnky vzniku nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4387/2015, uveřejněný pod číslem 126/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017), když i v posuzovaném řízení mohl žalobce pouze doufat, že bude v námitkovém řízení úspěšný, ačkoliv mu muselo být známo, že se přestupků na úseku dopravy na pozemních komunikacích opakovaně dopustil, a že tak bude muset řidičský průkaz odevzdat. Tento závěr je podpořen i odůvodněním rozhodnutí [stát. instituce] ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], z něhož vyplývá, že smyslem námitkového řízení je pouze odstranění chyb záznamů a nikoliv náprava tvrzených vad rozhodnutí, na jejichž základě byl záznam učiněn (zde pokutových bloků), přičemž veškeré pokutové bloky byly opatřeny žalobcovým vlastnoručním podpisem, proto veškeré jeho námitky o tom, že se přestupků nedopustil, byly nepřiléhavé. Zamítnutí žaloby soudem I. stupně proto bylo věcně správné.

23. Námitka žalobce o nepředvídatelnosti rozhodnutí soudu I. stupně není důvodná. Soud I. stupně při prvním jednání dne [datum], kdy byl zároveň vyhlášen napadený rozsudek, seznámil účastníky s tím, která právně významná skutková tvrzení účastníků lze považovat za shodná a která za sporná, vysvětlil jim závěry Stanoviska ve vztahu k § 31a OdpŠk a poukázal na to, že se účastníci rozchází v hodnocení některých kritérií vztahujících se k předmětnému správnímu řízení. Žalobce na žádné jiné soudní rozhodnutí ve skutkově obdobné věci v řízení před soudem I. stupně neodkázal.

24. Odvolacímu soudu jsou z jeho úřední činnosti známá dvě rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterými bylo rozhodováno o jiných právních případech, které se s nyní posuzovanou věcí shodují v podstatných znacích (§ 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Jedná se o žalobcem již zmiňovaný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2021, č. j. 15 Co 20/2021-70 Odvolací soud se však s právními závěry obsaženými v citovaném rozhodnutí neztotožňuje, neboť má za to, že na posuzované správní řízení ochrana čl. 6 odst. 1 Úmluvy nedopadá a při posuzování otázky, zda v předmětném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk, nelze vycházet ze Stanoviska (viz vysvětlení výše). Odvolací soud se naopak ztotožňuje se závěry obsaženými v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2021, č. j. 55 Co 73/2021-68, které vychází ze stejné úvahy, že nelze vycházet z domněnky vzniku nemajetkové újmy v důsledku nesprávného úředního postupu, neboť Stanovisko na daný případ nelze aplikovat.

25. Odvolací soud tak s ohledem na veškeré uvedené skutečnosti výrokem I. rozsudek soudu I. stupně v napadeném výroku ad I. o věci samé podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

26. Odvolací soud však shledal částečně důvodným odvolání žalobce proti výroku II. rozsudku o nákladech řízení mezi účastníky z následujících důvodů:

27. Závěr soudu I. stupně o tom, že žalobce byl v řízení úspěšný, a proto má právo na náhradu nákladů řízení v celém rozsahu, je správný, nesprávné je však jeho právní posouzení s odkazem na § 142 odst. 3 o. s. ř. Z judikatury Nejvyššího soudu totiž vyplývá, že výsledek řízení projevující se tím, že poškozený žalobce dosáhne satisfakce uložením povinnosti škůdce nahradit mu nemateriální újmu anebo poskytnout mu morální satisfakci, popř. dosáhne konstatování porušení práva, lze hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), byť žalobci výrokově nebylo přiznáno jím požadované plnění nebo jeho výše (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod [číslo] 2014). Žalovaná poskytla žalobci zadostiučinění ve formě omluvy a peněžitého plnění ve výši 10 550 Kč až po podání žaloby dne [datum] (jakož i po uplynutí lhůty dle § 15 odst. 1 OdpŠk), žalobce proto má vůči žalované právo na náhradu nákladů řízení v plné výši (§ 142 odst. 1 a § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

28. Odvolací soud se dále neztotožňuje ani s výší nákladů řízení, ke které dospěl soud I. stupně. Žalobci náleží náhrada nákladů řízení ve výši 18 456 Kč, které jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč a náklady právního zastoupení ve výši 16 456 Kč, která sestává ze 4 účelně vynaložených úkonů právní služby po 3 100 Kč (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby soudu, částečné zpětvzetí žaloby ze dne [datum] a účast na jednání před soudem I. stupně dne [datum] ve smyslu § 6 odst. 1, § 7, § 9 odst. 4 písm. a), § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) AT), náhrady hotových výdajů za 4 úkony právní služby v paušální výši po 300 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 AT a 21 % DPH ve výši 2 856 Kč (§ 137 o. s. ř.). Předžalobní výzva není účelně vynaloženým úkonem právní služby, když předpokladem pro podání žaloby o náhradu újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. je předběžné uplatnění nároku u žalované ve smyslu § 14 odst. 3 OdpŠk, které lze postavit na roveň předžalobní výzvy. Právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu, je však zákonem výslovně vyloučeno (§ 31 odst. 4 OdpŠk).

29. Pro výše uvedené skutečnosti odvolací soud výrokem II. nákladový výrok ad II. napadeného rozsudku soudu I. stupně změnil podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jen tak, že výše nákladů činí 18 456 Kč, jinak jej jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

30. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo výrokem III. rozhodnuto podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 151 odst. 3 o. s. ř., když v odvolacím řízení byla zcela úspěšná žalovaná (kromě nepatrného úspěchu žalobce v části týkající se nákladů řízení). Žalované vznikly v odvolacím řízení náklady ve výši 900 Kč za tři úkony po 300 Kč /písemné vyjádření k odvolání žalobce ze dne [datum], příprava účasti na jednání a účast na jednání před odvolacím soudem dne [datum] dle § 1 odst. 3 písm. a), b) a c) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, které odvolací soud uložil zaplatit žalobci. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 211 a § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., když k určení lhůty delší nebo stanovení plnění ve splátkách neshledal odvolací soud důvod.