91 Co 94/2024 - 58

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Aleše Nezdařila a soudkyň Mgr. Markéty Jiráskové a JUDr. Zuzany Šmídové ve věci žalobce: [firma] s. r. o., IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] zastoupen advokátem [právnická osoba] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/1] proti žalované: [jméno], IČO [číslo] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] jednající [úřad] IČO [číslo], [adresa] o zaplacení [částka] Kč s příslušenstvím k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. listopadu 2023, č. j. 45 C 124/2023-25, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se v části výroku I. mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci [částka] s 15 % úrokem z prodlení ročně z této částky od [datum] do zaplacení, a to do patnácti dnů od právní moci rozsudku; jinak se rozsudek v tomto výroku potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů [částka] k rukám zástupce žalobce, do patnácti dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem zamítl soud I. stupně žalobu, kterou se žalobce na žalované domáhal zaplacení [částka] s 15 % úrokem z prodlení ročně z této částky od [datum] do zaplacení (výrok I.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II., nesprávně označený jako výrok I.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce po žalované domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši [částka] s příslušenstvím, která mu měla vzniknout nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka].

3. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že řízení vedené u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] bylo zahájeno dne [datum] žalobou žalobce proti České republice - Ministerstvu financí o zaplacení odškodnění ve výši [částka] s příslušenstvím z titulu nepřiměřené délky řízení vedeného Finančním úřadem pro hlavní město Prahu od [datum] v rámci daňové kontroly DPH a doměřovacího řízení za zdaňovací období za měsíc říjen 2014. Žalobce uhradil [datum] soudní poplatek za žalobu. Žalovaná byla [datum] vyzvána k vyjádření k žalobě, vyjádřila se [datum] a vyjádření bylo zasláno žalobci [datum]. Žalobce [datum] doplnil žalobu. Žalobce byl [datum] vyzván k odstranění vad žaloby, žalobce reagoval [datum] tak, že žaloba dle jeho názoru netrpí vadami a je projednatelná. Soud [datum] nařídil jednání na [datum]. Dne [datum] požádal soud Finanční úřad pro hlavní město Prahu, Finanční úřad pro Zlínský kraj a Městský soud v Praze o zaslání jejich spisů. Dne [datum] žádal právní zástupce žalobce o nařízení jednání distanční formou, případně odročení z důvodu kolize s jiným jednáním. Soud učinil [datum] dotaz na možnosti technického zabezpečení realizace jednání distanční formou; obdržel odpověď, že obě místnosti jsou [datum] již obsazené. Soud proto jednání nařízené na [datum] odročil na [datum]. Dne [datum] požádal zástupce žalobce o odročení jednání s tím, že [datum], má již obsazeno, což vyplývá z jeho kalendáře, ke kterému dal soudu přístup. Dne [datum] vyzval soud zástupce žalobce, aby upřesnil důvod nemožnosti zúčastnit se jednání prezenčně. Právní zástupce žalobce odpověděl [datum], že se jedná o jeho pracovní neschopnost. Soud [datum] jednání odročil na [datum] a současně vyzval žalobce ke zvolení substituta v případě přetrvávající pracovní neschopnosti. Ve věci se konalo [datum] ústní jednání, při kterém byly předneseny závěrečné návrhy a jednání bylo odročeno na [datum] za účelem vyhlášení rozhodnutí. Z protokolu z jednání z [datum] plyne, že byl prováděn obsah listin, vyrozumění o projednání žádosti žalobce ze dne [datum], rozvaha, stanovisko k žádosti o prodloužení lhůty k vyřízení odvolání z [datum] a další listiny. Dne [datum] byl vyhlášen rozsudek, který byl po jeho [datum] rozeslán účastníkům. Tímto rozsudkem byla žalobci přiznána částka [částka] s příslušenstvím (výrok I.), žaloba byla co do částky [částka] s příslušenstvím zamítnuta (výrok II.) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Žalobce se proti rozsudku odvolal [datum], žalovaná [datum]. Vyjádření účastníků bylo zasláno protistranám [datum] na vědomí. Žalobce se vyjádřil k odvolání žalované [datum], žalovaná se vyjádřila k odvolání žalobce [datum]. Spis byl předložen [datum] Městskému soudu v Praze, který [datum] nařídil ústní jednání na [datum]. Rozsudkem Městského soudu v Praze z [datum], č. j. [spisová značka] byl rozsudek soudu I. stupně ze dne [datum] ve vyhovujícím výroku I. potvrzen, v zamítavém výroku II. byl změněn tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku [částka] (ve zbývající části byl výrok potvrzen), a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Rozsudek byl účastníkům zaslán [datum] po vrácení spisu soudu I. stupně. Žalovaná podala [datum] dovolání do rozsudku Městského soudu v Praze. Dne [datum] vyzval soud žalobce, aby se vyjádřil k dovolání. Žalobce se vyjádřil [datum] a spis byl [datum] předložen Nejvyššímu soudu. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne [datum], č. j. [spisová značka], bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné. Usnesení bylo rozesláno účastníkům řízení [datum] a nabylo právní moci [datum].

4. Soud I. stupně dále zjistil, že stanoviskem žalované ze dne [datum] byl nárok žalobce, uplatněný u žalované [datum], vypořádán a žalobci byla poskytnuta satisfakce formou konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě v řízení vedeném u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka].

5. Na podkladě těchto skutkových zjištění soud I. stupně uzavřel s odkazem na § 1 odst. [právnická osoba] odst. 1, § 5, § 7 odst. 1 a 2, § 8 odst. 1, 2 a 3, § 13 odst. 1 a 2, § 14 odst. 1 a 3, § 15 odst. 2, § 26 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále i jen „OdpŠk“), že žaloba není důvodná.

6. Soud I. stupně vyšel z toho, že řízení před soudem trvalo od podání žaloby, tj. od [datum] do [datum], kdy nabyl právní moci rozsudek dovolacího soudu (tzn. 3 roky a 3 měsíce). Do délky řízení pak soud I. stupně zahrnul i předběžné projednání nároku u žalované, které trvalo od podání žádosti [datum], projednané dne [datum] (tzn. 4 měsíce). Řízení tak trvalo celkem [hodnota] roky a 7 měsíců.

7. Soud I. stupně uvedl, že v řízení se vyskytl ojedinělý průtah (v období od [datum] od zaslání vyjádření žalované k žalobě žalobci do výzvy žalobci k doplnění žaloby [datum]). Takový průtah lze podle judikatury ESLP tolerovat. Soudy jinak postupovaly v pravidelných, přiměřených lhůtách a jejich činnost směřovala k rozhodnutí ve věci samé. Soud I. stupně též konstatoval, že otázka nařízení ústního jednání formou videokonference je plně v kompetenci soudu, kdy soud v rámci kompenzačního řízení není oprávněn postup soudu revidovat. Pakliže však soud neshledal důvody (nebo jako v tomto případě neměl dostatek kapacit) pro konání jednání videokonferencí, nelze hovořit o nesprávném úředním postupu či průtazích řízení.

8. Podle soudu I. stupně řízení nevykazovalo zvýšenou náročnost jak po stránce skutkové, tak po stránce právní i procesní. Ve věci bylo rozhodováno soudy na třech stupních soudní soustavy, každým meritorně jednou. Byť využití těchto zákonných procesních práv nelze klást k tíži účastníkům řízení, nelze přehlédnout, že tyto úkony přispívají k celkové době řízení, neboť o nich orgány státu musí rozhodnout, což samozřejmě navyšuje celkový časový fond sporu. Současně však tuto skutečnost nelze klást k tíži žalované. V daném případě odvolací i dovolací soud rozhodl o podaném opravném prostředku ve lhůtě až nestandardní, když o odvolání bylo rozhodnuto do 3 měsíců, o dovolání dokonce do 1 měsíce. Žalobce se na délce řízení podílel nepatrnou měrou, když dvakrát žádal o odročení jednání soudu, čímž oddaloval rozhodnutí ve věci. Rovněž žalobu doplňoval a na výzvu soudu již další doplnění odmítl.

9. Soud I. stupně dále uvedl, že předmětem řízení bylo kompenzační řízení z nepřiměřené délky jiného řízení (řízení před finančním úřadem), v němž žalobce požadoval zaplacení zadostiučinění ve výši [částka] s příslušenstvím. Tento typ sporu nelze řadit mezi řízení, která jsou typově spojena s vyšším významem. Nejistota, spojená s ukončením daného řízení byla spojená pouze s tím, zda žalobce (právnická osoba) obdrží/neobdrží kompenzaci za nepřiměřenou délku jiného řízení v požadované výši cca [částka], tedy ve výši rovnající se zhruba 1,5 průměrné měsíční mzdy fyzických osob na konci roku, kdy byla žaloba podána (soud I. stupně odkázal na internetové stránky https://www.czso.cz/csu/cszo/cri/prumerne-mzdy-4-ctvrtleti-2019, kdy průměrné mzdy za 4. čtvrtletí 2019 představovaly [částka]). Význam řízení pro žalobce po subjektivní stránce proto soud I. stupně hodnotil jako mírně snížený.

10. Soud I. stupně dospěl k závěru, že v namítaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk, když délka řízení, byť se v něm vyskytl ojedinělý průtah v podobě nečinnosti, byla ve vztahu k jeho průběhu dobou přiměřenou. Poněvadž soud I. stupně neshledal v posuzovaném řízení nesprávný úřední postup, odpovědnost žalované nenastala, proto soud I. stupně žalobu zamítl.

11. Pouze pro úplnost se soud I. stupně vyjádřil i k argumentaci žalobce týkající se nutnosti valorizace peněžité částky zadostiučinění. Tu neshledal důvodnou, když odkázal i na judikaturu Nejvyššího soudu.

12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud I. stupně s poukazem na § 142 odst. 1 a § 151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a přiznal úspěšné žalované paušální náhradu za 3 úkony po [částka] (vyjádření k žalobě, příprava na jednání a účast u jednání soudu dne [datum]) podle vyhlášky č. 254/2015 Sb.

13. Žalobce napadl rozsudek soudu I. stupně včasným a přípustným odvoláním s odůvodněním, že celková doba řízení byla nepřiměřená, proto nelze tolerovat ani ojedinělý průtah, jak uzavřel soud I. stupně. Lhůta pro vyřízení žaloby činí podle názoru Nejvyššího správního soudu 6 měsíců až 1 rok (rozhodnutí ze dne [datum], č. j. [spisová značka] a ze dne [datum], č. j. [spisová značka]), tato lhůta byla překročena několikanásobně. Soud I. stupně dále nedodržel diskurzivní závaznost podle § 13 o. z., když Městský soud v Praze v rozsudku ze dne [datum], č. j. [spisová značka], přiznal za řízení, které trvalo 3 roky a 11 měsíců (což je plně srovnatelné s délkou nyní posuzovaného řízení), odškodnění ve výši [částka]. Žalobce měl dále za to, že celková doba posuzovaného řízení před soudem I. stupně byla naprosto nepřiměřená, když její podíl na celkové délce řízení činil 62,8 % celkové doby řízení. Pokud měl soud I. stupně rozhodnout žalobu žalobce ze dne [datum] do jednoho roku a učinil tak až po uplynutí 2 let a 3 měsíců, tak je dán průtah min. 1 roku a 3 měsíců. Vzhledem k tomu, že délka řízení před soudem I. stupně byla naprosto nepřiměřená, svědčí žalobci odškodnění v podobě finanční kompenzace. Žalobce uvedl, že odškodňovací řízení je svou podstatou řízením o nároku na ochranu osobnosti, čímž je dán jeho apriorní zvýšený význam. Namítal také, že k významu předmětu řízení pro žalobce se v žalobě nevyjádřil, a tudíž zohlednění tohoto kritéria soudu vůbec nepřísluší. Uvedl, že podle judikatury Nejvyššího soudu se finanční zadostiučinění konstatováním práva poskytuje jen za zcela výjimečných okolností, zamítnutí žaloby je prostředkem ještě výjimečnějším, které v tomto případě dány nejsou. Důvodem pro opakovaná odročení před soudem I. stupně byla skutečnost, že referující soudkyně neuměla zorganizovat jednání tak, aby mohlo proběhnout formou videokonference, když z provedených důkazů plyne, že toto bylo technicky možné. Nepřiměřená délka řízení tak byla zaviněna organizačními nedostatky na straně soudu. Nakonec žalobce vytkl soudu I. stupně, že vycházel ze základní částky odškodnění [částka] za jeden rok průtažného řízení, nikoliv z částky [částka], jak navrhoval žalobce s ohledem na znehodnocení měny, když kumulovaná inflace od roku 2012 do roku 2022 činila 37,5 %. Žalobce navrhl, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žalované bude uloženo zaplatit žalobci [částka] (v odvolacím návrhu uvedenou částku [částka] označil zástupce žalobce při jednání odvolacího soudu jako chybu v psaní) se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení a náklady řízení před soudy obou stupňů.

14. Žalovaná se k odvolání žalobce písemně nevyjádřila. Při jednání odvolacího soudu žalovaná navrhla, aby odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný a aby žalované přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení.

15. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.). Poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce je částečně důvodné.

16. Odvolací soud konstatuje, že soud I. stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, ze kterých čerpal správná skutková zjištění o průběhu posuzovaného kompenzačního řízení, o předběžném uplatnění nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy u žalované dne [datum] a o konstatování porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě žalovanou dne [datum]. Soud I. stupně nepochybil, když na jím zjištěný skutkový stav věci aplikoval příslušná ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., jež v odůvodnění napadeného rozsudku citoval, zejména § 13 odst. 1 a § 31a. Jím na podkladě správně určené právní normy provedené posouzení věci však odvolací soud nesdílí /v tomto směru tak je důvodná odvolací námitka žalobce podle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř./ a uvádí následující:

17. Soud I. stupně téměř správně určil celkovou délku řízení /kritérium podle § 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk/ od [datum] (předběžné uplatnění nároku na náhradu újmy podle § 14 odst. 1 OdpŠk u příslušného úřadu; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]) do [datum] (doručení vyřízené žádosti žalobci) a od [datum] (podání žaloby u soudu) do [datum] (nabytí právní moci usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání žalované), tj. 3 roky a 8 měsíců [srov. část III. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum], Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále i jen „Stanovisko“)].

18. Odvolací soud nesdílí názor žalobce, že „lhůta pro vyřízení žaloby“ činí 6 měsíců až 1 rok. Takový závěr nevyplývá ani z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jako soudu kárného ze dne [datum], č. j. [spisová značka], nebo ze dne [datum], č. j. [spisová značka] (to se navíc týkalo průtahů v trestních řízeních), na které žalobce poukazoval.

19. Odvolací soud naopak připomíná ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] nebo ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] či [datum], sp. zn. [spisová značka] a mnoho dalších), podle které k porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a tím i nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, nedochází tehdy, není-li věc projednána v ideální době, ve které by projednána být mohla, ale teprve tehdy, není-li projednána v době odpovídající její složitosti a významu předmětu řízení pro poškozeného /viz § 31a odst. 3 písm. b) a e) OdpŠk/, přičemž důvody, proč k tomu došlo, spočívají v postupu orgánu veřejné moci /viz § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk/, a to buď zcela nebo v míře významně převažující podíl poškozeného /viz § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk/ na celkové délce projednávání věci. Zároveň musí být celková délka řízení nepřijatelná (zásah do uvedených základních práv poškozeného musí mít nezbytnou intenzitu), tj. působící poškozenému újmu spojenou s nejistotou ohledně výsledku řízení, kterou nelze v právním státě, založeném na úctě k právům a svobodám člověka (viz čl. 1 odst. 1 Ústavy), tolerovat. Pro posouzení přiměřenosti délky kompenzačního řízení platí zásadně stejná pravidla, jako pro posouzení přiměřenosti délky jiných řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).

20. Odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu I. stupně k závěru, že celková délka posuzovaného řízení byla nepřiměřeně dlouhá, a to právě s ohledem na postup orgánů veřejné moci během řízení /kritérium podle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk/, když odvolací soud shledal existenci neodůvodněných průtahů v období od prosince 2019 (zaplacení soudního poplatku za žalobu) do dubna 2020 (výzva žalované, aby se vyjádřila k žalobě) a od června 2020 do září 2021 (od vyjádření žalované k žalobě do nařízení prvního jednání ve věci). Období nečinnosti tak představuje 19 měsíců z celkové doby řízení trvajícího 44 měsíců. Lze proto uzavřít, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícího v porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, když celková délka řízení neodpovídá složitosti věci a žalobce se na délce řízení nijak významně nepodílel.

21. Porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, samo o sobě zakládá vyvratitelnou domněnku v tom směru, že jím byla způsobena dotčeným osobám imateriální újma, za kterou jim náleží přiměřené zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 1 OdpŠk. Je pak věcí státu, zda se na základě okolností konkrétního případu pokusí danou domněnku vyvrátit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Žalovaná domněnku vzniku nemajetkové újmy žalobci nevyvracela, naopak ji sama odškodnila formou konstatování porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě ve svém stanovisku ze dne [datum].

22. Odvolací soud připomíná, že konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou morální kompenzace utrpěné újmy, a to zejména s ohledem na závažnost vzniklé újmy a okolnosti konkrétní věci. V určitých případech bude postačovat samotné konstatování porušení práva, například pokud délka řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, nebo pokud byl význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla negativně zasáhnout psychickou sféru poškozené osoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).

23. Odvolací soud však žádné okolnosti, pro něž by bylo na místě spokojit se v dané věci pouze s konstatováním porušení práva, neshledal. Žalovaná ve vyjádření k žalobě bez jakéhokoliv vysvětlení uvedla, že význam řízení pro žalobce shledala jako nízký; dále odkázala na usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 2577/14, v němž Ústavní soud vytkl stěžovateli řetězení kompenzačních řízení. Odvolací soud uvádí, že Ústavní soud v citovaném usnesení nevyloučil, že mohou nastat průtahy v samotném kompenzačním řízení, které jsou zaviněné soudy. Pouze dodal (a to i s ohledem na osobu stěžovatele, který podával opakované a neúspěšné žaloby na náhradu nemajetkové újmy za údajně průtahová kompenzační řízení), že k nárokům uplatňovaným účastníky řízení opakovaně je třeba se stavět zdrženlivě a vždy s ohledem na individuální rozměr každého případu právě kvůli možnému zneužití práv v důsledku řetězení jednotlivých kompenzačních řízení. V tomto případě se však žalobce v posuzovaném kompenzačním řízení domohl odškodnění za předchozí průtažné daňové řízení, když mu bylo přiznáno peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Uvedené kompenzační řízení pak také bylo shledáno nepřiměřeně dlouhým, proto požadavek žalobce na náhradu nemajetkové újmy za tento další nesprávný úřední postup nelze hodnotit jako zneužití práva, popř. uzavřít, že konstatování poručení práva je dostačující náhradou nemajetkové újmy.

24. Soud I. stupně vyhodnotil význam předmětu řízení pro žalobce jako mírně snížený s tím odůvodněním, že nejistota žalobce (právnické osoby) ohledně výsledku řízení byla spojena pouze s tím, zda obdrží či neobdrží kompenzaci za nepřiměřenou délku jiného řízení v požadované výši cca [částka], tedy ve výši rovnající se zhruba 1,5 průměrné měsíční mzdy fyzických osob na konci roku 2019, kdy byla žaloba podána. Takový závěr však neobstojí, neboť předmětnou částku posuzovaného řízení soud I. stupně zřejmě považoval pro žalobce za bagatelní bez relevantních tvrzení žalované a bez skutkových zjištění ve vztahu k ekonomické síle žalobce.

25. Z konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu (viz např. rozsudky ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] nebo ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]) plyne, že za soudní řízení lze přiznat účastníku řízení základní částku v rozmezí mezi [částka] až [částka] za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení. Za posuzované kompenzační řízení v délce trvání 3 roky a 8 měsíců přiznal odvolací soud žalobci základní částku ve výši [částka], když vycházel z částky [částka] za první dva roky (každé soudní řízení musí trvat určitou dobu, přičemž nemajetková újma v prvních letech trvání řízení není příliš závažná), z částky [částka] za každý další rok řízení a z částky [částka] za každý další měsíc řízení (částku [částka] za každý rok řízení zvolil odvolací soud z důvodu nijak extrémně dlouhé délky řízení, která zároveň představuje dostačující výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu i s přihlédnutím k nárůstu cen zboží a služeb od roku 2011, kdy bylo přijato Stanovisko vyjadřující se ke stanovení výše zadostiučinění).

26. Tuto částku pak je nutno upravit, a to (předně) v důsledku demonstrativně vyčtených kritérií uvedených pod písmeny b) až e) § 31a odst. 3 OdpŠk, tj. s přihlédnutím k: b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

27. Při hodnocení kritéria složitosti řízení /podle § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk/ dospěl soud I. stupně ke správnému závěru, že posuzované řízení nevykazovalo zvýšenou náročnost po stránce skutkové ani procesní. Odvolací soud má však na rozdíl od soudu I. stupně za to, že řízení bylo složitější po stránce právní. Žalobce se domáhal odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku daňového řízení, tj. řízení vedeného toliko před správními orgány. V době, kdy žalobce uvedené kompenzační řízení zahájil (v roce 2019), existovala judikatura Nejvyššího soudu, která rozlišovala mezi správními řízeními, která bylo možné podřadit pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy a aplikovat tak na ně i Stanovisko, a mezi správními řízeními, na které Stanovisko nebylo možné aplikovat a existenci nesprávného úředního postupu bylo třeba posoudit podle § 13 odst. 1 věty druhé OdpŠk, přičemž zároveň bylo nutné tvrdit i prokazovat vznik nemajetkové újmy na straně poškozeného (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], uveřejněný pod číslem 113/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], týkající se konkrétně daňového řízení). Ústavní soud pak v nálezu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 570/20, nově definoval zásady při posuzování nároků poškozených na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhá správní řízení. Na uvedený nález Ústavního soudu poté navázal Nejvyšší soud, který v rozsudku ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], vyslovil, že daňové řízení včetně daňové kontroly je řízením, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda, proto poškozeným svědčí právo na přiměřenou délku tohoto řízení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny a na takové řízení lze aplikovat i Stanovisko. Z důvodu vyšší právní složitosti řízení snížil odvolací soud základní částku odškodnění o 10 %.

28. Soud I. stupně nepochybil při hodnocení kritéria jednání poškozeného /§ 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk/, když uvedl, že žalobce se na délce řízení podílel toliko nepatrně, když 2 x žádal o odročení jednání. Z uvedeného důvodu se řízení prodloužilo pouze o 2 měsíce. Doplnění žaloby žalobcem v reakci na vyjádření žalované k žalobě ani odmítnutí doplnění žaloby k výzvě soudu (žaloba s ohledem na novou judikaturu vyšších soudů žádné vady neměla) nelze klást žalobci k tíži. Hodnocení uvedeného kritéria tedy nezakládá ani snížení, ani navýšení základní částky odškodnění.

29. Pokud se jedná o kritérium postupu orgánů veřejné moci během řízení /§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk/, odvolací soud uvádí, že se na celkové délce řízení negativně promítly průtahy nalézacího soudu (jak je uvedeno výše), a tato skutečnost pak vedla odvolací soud k závěru o nepřiměřené délce řízení. Vzhledem k tomu, že průtahy představovaly téměř polovinu z celkové délky řízení, přistoupil odvolací soud ke zvýšení základní částky odškodnění z důvodu hodnocení uvedeného kritéria o 10 %.

30. Význam předmětu řízení pro žalobce /kritérium podle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk/ posoudil odvolací soud na rozdíl od soudu I. stupně jako běžný. Soud I. stupně správně uvedl, že Evropský soud pro lidská práva předmětný typ řízení (řízení o zaplacení peněžité částky) neřadí mezi řízení, kterým přisuzuje zvýšený význam pro účastníky (za řízení se zvýšeným významem pro účastníky jsou považována zejména řízení [podezřelý výraz], opatrovnická, pracovněprávní, o osobním stavu, ve věcech sociálního zabezpečení a týkající se zdraví nebo života). Obecně tak je třeba posuzované řízení hodnotit jako řízení se standardním významem pro účastníky. Tvrzení o nízkém významu předmětu řízení pro žalobce žalovaná nijak neodůvodnila (natož prokázala), stejně tak soud I. stupně svůj závěr o nižším významu přesvědčivě nezdůvodnil. Hodnocení uvedeného kritéria tedy nezakládá ani snížení, ani navýšení základní částky odškodnění.

31. Odvolací soud po zhodnocení veškerých výše uvedených kritérií dospěl k závěru, že žalobci náleží odškodnění za nemajetkovou újmu ve výši [částka], žalovaná mu dosud nezaplatila ničeho. Žalobce má též ve smyslu § 1968 věty první a § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nárok na úrok z prodlení ve výši stanovené v § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích, a to ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců poté, kdy nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění uplatnila postupem podle § 14 OdpŠk u žalované (k tomu srov. bod 10. Stanoviska). Žalobce svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy uplatnil u žalované dne [datum], šestiměsíční lhůta uplynula dne [datum], žalovaná je v prodlení s plněním dluhu od [datum].

32. S ohledem na veškeré výše uvedené důvody odvolací soud postupoval podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a rozsudek soudu I. stupně změnil v části výroku I. tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci [částka] s 15 % úrokem z prodlení ročně z této částky od [datum] do zaplacení, a to do patnácti dnů od právní moci rozsudku; jinak rozsudek soudu I. stupně v tomto výroku jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

33. O lhůtě k plnění rozhodl odvolací soud podle § 211 a § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.; takto prodloužená pariční lhůta odpovídá podmínkám čerpání finančních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná při výplatě peněžních plnění řídí, přičemž soudu současně nejsou známy okolnosti, pro něž by bylo důvodné se domnívat, že stanovení delší lhůty k plnění oproti třídenní lhůtě zákonné může způsobit žalobci jakoukoliv újmu.

34. O nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud podle zásady úspěchu ve věci (§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.). V souzeném případě byl zcela úspěšný žalobce, neboť výsledek řízení projevující se tím, že poškozený žalobce dosáhne satisfakce uložením povinnosti škůdce nahradit mu nemateriální újmu anebo poskytnout mu morální satisfakci, popř. dosáhne konstatování porušení práva, lze hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), byť žalobci výrokově nebylo přiznáno jím požadované plnění nebo jeho výše (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40/2014).

35. Žalobci vznikly náklady vynaložené na soudní poplatek za žalobu ve výši [částka] a na náklady právního zastoupení ve výši [částka], které sestávají z odměny advokáta za 5 úkonů právní služby po [částka] (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby soudu, účast na jednání před soudem I. stupně dne [datum], odvolání proti rozsudku soudu I. stupně ze dne [datum] a účast na jednání před odvolacím soudem dne [datum] ve smyslu § 6 odst. 1, § 7, § 9 odst. 4 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. a), d), g) a k) advokátního tarifu, náhrady hotových výdajů advokáta vynaložených v souvislosti s poskytnutím právní služby za 5 úkonů v paušální výši po [částka] podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu a 21 % DPH ve výši [částka] podle § 137 odst. 3 písm. b) o. s. ř., tj. celkem ve výši [částka].

36. Jejich zaplacení uložil odvolací soud neúspěšné žalované ve lhůtě patnácti dnů od právní moci rozsudku (§ 211 a § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.; viz odůvodnění výše), k rukám advokáta žalobce podle § 211 a § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení