92 C 46/2024 - 27

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem Martinem Slováčkem ve věci Žalobců: a) [Jméno žalobce A] se sídlem [Adresa žalobce A], identifikační číslo [IČO], b) [Jméno žalobce B], narozen [Datum narození žalobce B], bytem [Adresa žalobce B], c) [Jméno žalobce C], narozena [Datum narození žalobce C], bytem jako žalobce b), všichni zastoupení [jméno FO], advokátem se sídlem [adresa], o žalobě proti rozhodnutí katastrálního úřadu ve věci vkladu vlastnického práva k nemovitosti takto:

Výrok

I. Žaloba, dle níž měl soud povolit vklad vlastnického práva žalobce a) ke stavbě bez čísla popisného/čísla evidenčního, jiné stavbě, stojící na pozemku parcelního čísla [Anonymizováno] v obci Praze v katastrálním území [adresa], do katastru nemovitostí podle návrhu žalobce a) ze dne [datum] a v tomto rozsahu nahradit rozhodnutí Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrálního pracoviště Praha, ze dne [datum], čísla jednacího [spisová značka], se zamítá.

II. Žádný ze žalobců nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobci se svou žalobou ze dne [datum] došlo stejného dne zdejšímu soudu domáhali vkladu vzniku vlastnického práva žalobce a) ke stavbě bez čísla popisného a evidenčního identifikované shora ve výroku I. tohoto rozsudku na základě návrhu stejného žalobce na vklad ze dne [datum] a v tomto rozsahu nahrazení tamtéž identifikovaného rozhodnutí Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrálního pracoviště Praha (dále též jen KÚ). Správní úřad zamítl napadeným rozhodnutím návrh na vklad do katastru nemovitostí (dále též jen KN) s tvrzením, že nabídka k využití předkupního práva má pouze předběžně stanovit jeho podmínky. Se závěrem KÚ nesouhlasili s argumentací, podle které nabídka k využití předkupního práva představuje řádnou nabídku, návrh na uzavření smlouvy podle § 1731 a následujících zákona čísla 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.), v platném znění. Konkrétně předkupní nabídku podle § 2147 odstavce 1 o.z. K uzavření smlouvy pak postačuje již jen učinit akceptaci podle § 1740 a následujících o.z., konkrétně akceptaci předkupní nabídky podle § 2147 odstavce 2 o.z. Závěr KÚ, že po akceptaci předkupní nabídky nebyla následně uzavřena ani předložena kupní smlouva, svědčí o nepochopení mechanismu předkupní kontrakce (míněno patrně kontraktace - pozn. soudu) z jeho strany. Zásadně neplatí, že by po akceptaci předkupní nabídky měla být uzavřena ještě další, kupní smlouva. Koupě se uskuteční již samotným okamžikem přijetí předkupní nabídky a uzavírání jakékoliv další smlouvy by představovalo nadbytečné, a tedy neplatné právní jednání, jak plyne přímo z ustanovení § 2147 odstavce 2 o.z., ze kterého citovali. Požadavek na uzavření dalšího právního jednání, kupní smlouvy, po akceptaci předkupní nabídky, by vedlo k závěru, že ustanovení § 2147 odstavce 2 o.z. nedává žádný smysl. Tomu odpovídá i citace předkupní nabídky ze strany KÚ: „V případě Vašeho zájmu předkupní právo využít, bude mezi námi uzavřena kupní smlouvu za podmínek uvedených výše.“ Toto ustanovení předkupní nabídky jen deklaruje, že její akceptací dochází ex lege k uzavření kupní smlouvy podle ustanovení § 2147 odstavce 2 o.z. a nikoliv, že se vyžaduje ještě další (duplicitní) právní jednání.

2. Žalobci své právní závěry podporovali komentářovou literaturou, například výkladem k § 2147 o.z. z informačního systému ASPI, podle kterého: „Akceptaci nabídky prodávajícího zákon neupravuje. Protože jde o uzavření kupní smlouvy, platí obecná ustanovení o smlouvě. Projev přijetí nabídky je tedy jednostranný projev vůle adresovaný předkupníkem prodávajícímu. V případě prodeje nemovitostí by tento projev měl mít stejně jako nabídka písemnou formu. Prodávající je povinen tento projev přijmout. Akceptace by neměla obsahovat podmínky. Přijetí není třeba odůvodňovat. Podmínkou pro přijetí resp. uzavření smlouvy není vědomost předkupníka o kupní smlouvě, resp. o jejím oznámení […] Účinky přijetí nabídky znamenají uzavření smlouvy za ,týchž podmínek, jak je prodávající dohodl s koupěchtivým´.“ Podle teorie tak dokonce na rozdíl od uzavírání klasické kupní smlouvy není třeba, aby projevy vůle byly na téže listině, neboť předkupní nabídka a její přijetí jsou relativně samostatné jednostranné projevy vůle, čemuž odpovídá i znění ustanovení § 2147 odstavce 1 věty druhé o.z., podle kterého vyžaduje písemnou formu samotná nabídka ke koupi, nikoliv nabídka společně s jejím přijetím na téže listině. Tato úvaha je v hodnocené věci navíc nadbytečná, neboť strany podmínku projevu vůle na téže listině splnily.

3. Žalobci uzavírali, že rozhodnutí KÚ je z důvodů v předchozích dvou odstavcích popsaných nezákonné kvůli nesprávnému posouzení právní otázky. Nepřípadnou je rovněž námitka úřadu, že listina obsahující projevy vůle stran „nevznikne pouhým spojením jednotlivých písemných výstupů, ale musí mít skutečně formu smlouvy“. Smlouva má zásadně charakter dvou po sobě časově navazujících právních jednání, nabídky a akceptace, které sice mohou být grafickou úpravu jednotného textu s dvěma podpisy, například hned vedle sebe, ale nic nebrání tomu, aby měla grafickou úpravu, v níž nabídka i akceptace mají samostatné nadpisy a podpisy na různých listech téže listiny. Právě doplněním všech náležitostí a podpisů na tutéž listinu vzniká platná smlouva týkající se nemovité věci. KÚ nevysvětluje, co podle jeho pojetí znamená „skutečná forma smlouvy“. Má-li tím na mysli, že text na jednotlivých stranách listiny má být prostě souvislejší a s méně zřetelným oddělením právních jednání nabídky a akceptace, je třeba takový závěr odmítnout jako absurdní.

4. Žalobci za nesprávné považovali rovněž závěry KÚ, že zcela chybí projevy vůle účastníků požadované ustanovením § 2079 o.z. Předkupní nabídka i akceptace samozřejmě projevy vůle obsahují, logicky však jiné než u klasické kupní smlouvy, neboť se jedná o předkupní nabídku, nikoliv nabídku ke koupi. Tomu rovněž odpovídá formulace projevu vůle, tedy v nabídce je namísto formulace „prodávající prodává“ obsažena formulace „(My, prodávající) Vám (…) nabízíme ke koupi.“ Akceptace je rovněž vyjádřena zcela nepochybně formulací „přijímá nabídku k využití předkupního práva“. KÚ navíc ve výroku napadeného rozhodnutí vůbec neoznačil nemovitou věc údaji nezbytnými podle ustanovení § 8 zákona čísla 256/2013 Sb., katastrálního zákona (dále jen KZ), v platném znění. Chybí totiž označení, že se jedná o budovu, stejně jako způsob využití, tedy jiná stavba, ve smyslu ustanovení § 18 písmena d) KZ.

5. Katastrální úřad se ve své reakci na výzvu soudu s odkazem na ustanovení § 250c odstavce 2 zákon čísla 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), v platném znění, vyjádřil tak, že v dané věci rozhodl správně a navrhoval zamítnutí žaloby. Odkázal na ustanovení § 17 odstavce 5 KZ, v platném znění, podle něhož ve vkladovém řízení přezkoumává skutečnosti uvedené v odstavcích 1 až 4 stejného paragrafu podle stavu existujícího v okamžiku podání návrhu na vklad. S odkazem na ustanovení § 18 odst. 1 KZ vklad povolí, jsou-li pro povolení splněny všechny podmínky, v opačném případě či tehdy, ztratil-li návrh před rozhodnutím o povolení vkladu své právní účinky, návrh zamítne. U soukromé vkladové listiny ve vkladovém řízení mj. zkoumá, zda její obsah odůvodňuje navrhovaný vklad podle ustanovení § 17 odstavce 1 písmena b) KZ a zda je právní jednání učiněno v předepsané formě dle ustanovení § 17 odstavce 1 písmena c) KZ. Dále shrnoval průběh vkladového řízení a obsah podané žaloby, kterou považoval za nedůvodnou.

6. KÚ zdůrazňoval, že ke svému návrhu na vklad žalobce a) připojil přílohy označené v návrhu jako za (i) „nabídka k využití předkupního práva včetně přijetí“ a (ii) „prohlášení o nevyužití předkupního práva – ČR SPÚ“. První uvedená příloha představuje soubor listin obsahujících dvě různé listiny spojené do jednoho svazku. První z listin je nabídkou k využití předkupního práva ze dne [datum] (dále též jen oferta), druhá přijetím nabídky ze dne [datum] (dále též jen akceptace) adresovaným žalobcem a) žalobcům b) a c). Žalobci b) a c) v ofertě uvádějí, že mezi nimi jako prodávajícími a [jméno FO] jako kupujícím byla dne [datum] uzavřena kupní smlouva o prodeji stavby bez čísla popisného a evidenčního postavená na pozemku parcelního čísla (dále jen p. č.) [Anonymizováno] v katastrálním území (dále jen k. ú.) [adresa]. S odkazem na ustanovení § 3056 odstavce 1 a následujících o.z. nabízejí tuto stavbu ke koupi žalobci a) za stejných podmínek, jako v kupní smlouvě s [jméno FO] s následně sdělenými údaji o výši kupní ceny, její splatnosti, způsobu úhrady a o předání stavby. Akceptaci ze dne [datum] tvoří jednostranný dokument, kterým žalobce a) sděluje, že přijímá ofertu k využití předkupního práva, ve kterém za adresáty označil žalobce b) a c).

7. KÚ doplňoval, že uzavření smlouvy přijetím návrhu na její uzavření upravují § 1731 až 1745 o.z. Návrh na uzavření smlouvy představuje nabídku, ofertu, kterou činí navrhovatel mající úmysl uzavřít určitou smlouvu. Osoba nabídku přijímající se považuje za příjemce a přijetí nabídky za akceptaci. Smlouva vzniká účinností přijetí s odkazem na Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721-2054). Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck 2014, s.

68. Citoval ustanovení § 1731, § 1732 odstavce 1, § 1735 věty první, § 1740 odstavce 1 věty první a § 1745 o.z. upravující uzavření smlouvy na základě oferty a akceptace. Zdůrazňoval ustanovení § 560 o.z. o obligatorní písemné formě právního jednání, kterým se zřizuje, převádí, mění nebo ruší věcné právo k nemovité věci. Odkazoval rovněž na ustanovení § 561 odstavce 1 věty první o.z. o nutnosti podpisů písemně učiněného právního jednání a o nutnosti zachycení projevů vůle na téže listině ve smyslu ustanovení § 561 odstavce 2 o.z. v případě, že jedná více osob při právním jednání, jímž se zřizuje nebo převádí, mění nebo ruší věcné právo k nemovité věci. Odkazoval na komentářovou literaturu, konkrétně Beran, V. in Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol.: Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha, C. H. Beck 2019, s.

623. O stejném svědčí i strana 1790 stejného komentáře o nutnosti zachycení projevů vůle obou stran na jedné listině. Přijetí nabídky musí být v takovém případě provedeno na dané listině a jako takové dojít navrhovateli. I když příjemce návrh podepíše a o podepsání navrhovatele informuje, není smlouva uzavřena, dokud podepsaný návrh navrhovateli nedojde. Ke stejným závěrům dospěla i soudní judikatura s odkazem na nutnost písemných projevů vůle a podpisů jednajících stran na téže listině s odkazy na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 1999, spisové značky (dále jen sp. zn.) 22 Cdo 114/99, a 16. září 2009, sp. zn. 30 Cdo 3520/2008.

8. KÚ ve vztahu k hodnocené věci uzavíral, že obě strany učinily své projevy vůle v písemné formě v podobě oferty ze dne [datum] a akceptace ze dne [datum]. Každá z nich však samostatně na samostatné listině. K uzavření smlouvy o převodu nemovitosti však nedochází v důsledku jakéhokoliv včasného prohlášení adresáta nabídky o jejím přijetí, ale jen v důsledku prohlášení projeveného písemnou formu na téže listině, jako nabídka na uzavření smlouvy, což se nestalo. Okolnost, že obě zmíněné listiny byly před podáním návrhu na vklad spojeny sešívačkou, nemá právní význam. Došlo tím pouze ke spojení dvou samostatných listin do jednoho svazku obsahujícího dva různé dokumenty, nikoliv ke vzniku nové jediné listiny, takže podmínky vkladu stanovené v § 17 odstavce 1 písmen b) a c) KZ splněny nebyly. Zjištění, že předložená listina není písemně uzavřenou smlouvou s podpisy obou smluvních stran na téže písemnosti, odůvodňuje bez dalšího zamítnutí návrhu na vklad. KÚ se tak již nezabýval otázkou, zda kupní smlouva, na níž je v ofertě odkazováno jako na smlouvu obsahující všechny podmínky převodu, nezahrnuje i podmínky další, které nejsou v předložených listinách uvedeny, ani otázkou, zda akceptace oferty jako vyjádření souhlasu s obsahem oferty došla prodávajícímu před podáním návrhu na vklad, takže nevyzýval navrhovatele k prokázání pravosti podpisů obou prodávajících, které nejsou úředně ověřeny s odkazem na ustanovení § 7 odstavce 2 KZ.

9. KÚ hodnotil námitky žalobců jako nepodstatné. Připouštěl, že odůvodnění napadeného rozhodnutí obsahuje několik nepřiléhavých formulací, jež se však nijak nedotýkají věcné správnosti výroku o zamítnutí návrhu na vklad. Odmítal odkazy žalobců na teorii a „komentář v ASPI“, tedy komentář kolektivu autorů pod vedením J. Švestky, J. Dvořáka a J. Fialy vydaného nakladatelstvím Wolters Kluwer. V něm, ani v žádném jiném renomovaném komentáři k o.z. se nic žalobci vyřčeného neuvádí. Žalobci předkládají pouze jejich vlastní, raritní a nesprávný názor. Ustanovení § 2147 odstavce 1 o.z., na které se žalobci odvolávají, ve skutečnosti nikde nestanoví, že by snad písemnou formu vyžadovala jen „samotná nabídka ke koupi“ nemovité věci, a nikoliv „nabídka společně s jejím přijetím na téže listině“, jak žalobci nesprávně prohlašují. Nečiní tak ani žádné jiné ustanovení o.z. Citované ustanovení zmiňuje pouze, že „nabídka ke koupi nemovité věci vyžaduje písemnou formu“. Vyslovoval souhlas se závěrem komentáře citovaného jako druhý shora v odstavci 7. a pasáž autora J. Poroda zachycená na straně 2325 a konstatující, že poslední věta § 2147 odstavce 1 o.z. je patrně nadbytečná. Nepředstavuje jediné nadbytečné ustanovení. Obdobně nutnost písemné formy zdůrazňují ustanovení § 2057 odstavce 1 či § 2128 odstavce 1 o.z. (druhé výslovně odkazující mimo jiné i na § 560 o.z.), aniž by v právní teorii a praxi panovaly jakékoliv pochybnosti o závěru, že citovaná ustanovení nezpůsobují derogaci obecného ustanovení § 561 odstavce 2 o.z. o nutnosti zachycení právního jednání více jednajících osob na téže listině, dochází-li ke zřízení, převodu, změně nebo zrušení věcného práva k nemovitosti.

10. KÚ odkazoval rovněž na výklad hlavního autora o.z. z roku 2012, Karla Eliáše, jenž již v roce 2006 vysvětlil, že u kupních smluv s předepsanou obligatorní písemnou formou musí být přijetí nabídky formalizováno a oferta musí být v písemné formě také akceptována, byť o tom ustanovení o předkupním právu mlčí. Ani § 605 nijak nemění příkazy § 46 či 524 zákona čísla 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák.), v tehdy platném znění, nebo § 115 zákona čísla 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v posledním platném znění, s odkazem na Eliáš, K.: Předkupní právo jako obligace II. Ad Notam č. 2/2006, s.

39. Obdobné příkazy jako v § 46 obč. zák, jenž v odstavci 1 stanovil nutnost písemné formy smluv o převodech nemovitostí, přičemž podle jeho odstavce 2 platilo, že projevy účastníků musí být v takovém případě na téže listině, nyní zakotvují ustanovení § 560 a § 561 odstavce 2 o.z. Za mylnou považoval konstrukci žalobců, podle které k uzavření kupní smlouvy v daném případě postačovalo „již jen učinit akceptaci“ nabídky v jimi předložené podobě. Kupní smlouva o převodu nemovité věci uzavíraná mezi prodávajícím a předkupníkem je, stejně jako kupní smlouva uzavíraná o převodu nemovité věci v rámci smluvní volnosti stran, právní jednání, pro které zákon vyžaduje písemnou formu s projevy vůle účastníků na téže listině. V hodnoceném případě projevy vůle prodávajících a předkupníka na jedné listině zachyceny nejsou, každá ze stran projevila svou vůli samostatně na samostatné listině. Spojení dvou či více různých listin do jednoho svazku pouhou „sešívačkou“ k transformaci samostatných listin na novou listinu jedinou neznamená.

11. KÚ v obecné rovině souhlasil se žalobci potud, že nic nebrání grafické úpravě smlouvy, v níž nabídka i akceptace mají samostatné nadpisy a podpisy figurují na různých listech téže listiny. V popsané hypotetické situaci doplnění všech náležitostí a podpisů na tutéž listinu vede ke vzniku smlouvy týkající se nemovité věci. U takto uzavřené smlouvy by byla podmínka předepsané formy právního jednání jistě splněna. Skutečnost, že si žalobci teprve během přípravy textu žaloby uvědomili, jak měli v době před podáním návrhu na vklad postupovat, aby mohl být povolen, nemůže na závěru o nesplnění podmínek vkladu k okamžiku podání návrhu, ke kterému jsou všechny podmínky přezkoumávány, ničeho změnit. Připouštěl důvodnost námitky žalobců týkající se označení nemovité věci ve výroku napadeného rozhodnutí, v němž mohla být dotčená budova jistě popsána vhodnějším způsobem, než jako „nemovitost B: na parc. [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa]“. Popsaný nedostatek však neznamená, že by z výroku napadeného rozhodnutí nebylo jednoznačně seznatelné, jaký byl předmět řízení před správním orgánem, jakým způsobem o něm rozhodl a podle jakého právního ustanovení. O samotném zamítnutí návrhu na vklad nevznikají pochybnosti. Trval tedy na závěr na věcné správnosti svého rozhodnutí, kterým byl návrh na vklad vlastnického práva do KN podle ustanovení § 18 odst. 1 KZ zamítnut. Skutková zjištění a důkazní prostředky:

12. Žalobce a) podal návrh na vklad jeho vlastnického práva do KN dodaný do datové schránky KÚ dne [datum] ve 22 hodin 22 minut a 17 sekund a doručený dne [datum] ve 2 hodiny 37 minut a 27 sekund. K návrhu na vklad připojil listiny rozebírané ze strany KÚ shora v odstavci 6. Ke dni [datum] vyhotovil KÚ „Oznámení o zahájení řízení“, které rozeslal žalobcům b) a c). V svého rámci spisu připojil pouze doručenku od žalobce b) z jeho datové schránky ze dne [datum]. Stejného dne vyznačil plombu v KN na příslušném listu vlastnictví týkající se předmětné nemovitosti, kterou rovněž doručil do datové schránky žalobce b) stejného dne. Ke dni [datum] vyhotovil „Seznámení s podklady pro rozhodnutí“, ve kterém s odkazem na § 17 a 18 odstavce 1 KZ uvedl, že navrhovaný vklad nelze na podkladě listin předložených spolu s návrhem povolit a právo zapsat odůvodněním: „Předložena byla pouze nabídka k využití předkupního práva a sdělení o nevyužití této nabídky. Pro zápis do KN je nutná listina, v níž kromě určení nemovitostí a dalších náležitostí musí být projevy vůle stran právního jednání na téže listině“. Seznámení bylo doručeno doporučenou poštovní zásilkou žalobkyni c) dne [datum], žalobcům a) a b) ke dni [datum] do jejich datových schránek. Žalobce a) reagoval podáním doručeným KÚ stejného dne, ve kterém odmítal, že by byla předložena pouze nabídka k využití předkupního práva manželů Kolínových. Předložil ji spolu s přijetím této nabídky družstvem, to vše na jediné listině. Následně ke dni [datum] vydal KÚ napadené rozhodnutí o zamítnutí návrhu na vklad odůvodněné tak, jak rozebírali žalobci shora v odstavcích 1 až 4 odůvodnění tohoto rozsudku. Písemné vyhotovení rozhodnutí KÚ doručil žalobkyni c) doporučenou listovní zásilkou ke dni [datum], žalobcům a) a b) do jejich datových schránek ke dni [datum].

13. Skutečnosti v předchozím odstavci popsané vzal soud za prokázané ze spisu KÚ vedeného v pod spisovou značkou [spisová značka], zejména z napadeného rozhodnutí, z doručenky z datové schránky k podání návrhu na vklad, z návrhu na vklad podaného žalobcem a), z oferty žalobců b) a c) ze dne [datum], (bez ověřených podpisů), z akceptace nabídky učiněné písemný právním jednáním žalobce a) podepsaným jeho předsedou [tituly před jménem] [adresa] dne [datum] s podpisem ověřeným u České pošty, s.p. stejného dne.

14. Soud shledal splněné předpoklady pro vyhlášení rozsudku bez nařízení jednání na základě předložených listin dle ustanovení § 115a, § 245 zákona čísla 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), v platném znění. Soud vyzval žalobce ke sdělení, ve lhůtě patnácti dnů počítané ode dne doručení výzvy, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání na základě předložených listinných důkazů. Výzva byla do datové schránky jejich společného zástupce doručena ke dni [datum]. Soud současně poučil žalobce, že souhlas s navrhovaným postupem bude považovat za daný, zůstane-li výzva bez vyjádření, ve smyslu ustanovení § 101 odstavce 4, § 245 o.s.ř. Žalobci se k výzvě nevyjádřili, soud považoval předpoklady pro rozhodnutí věci bez nařízení jednání za splněné. Žalobci jednali ve vzájemné shodě a svorně zpochybňovali napadené rozhodnutí pouze na základě nesprávného právního posouzení listin ze strany správního úřadu, o jejichž existenci a podobě žádný spor nepanoval, dokazování v celé věci při jednání soudu se tak jevilo nadbytečným. Po zhodnocení opatřených listin jednotlivě i ve vzájemné souvislosti ve smyslu ustanovení § 132, § 245 o.s.ř. soud shledal, že žaloba není důvodná. Právní posouzení a náklady řízení:

15. V řízení dle části páté o. s. ř. soud podle jeho ustanovení § 244 odst. 1 rozhoduje ve sporu nebo jiné právní věci plynoucích z občanskoprávních vztahů poté, co je zvláštním právním předpisem k rozhodnutí o takové věci primárně povolán správní orgán a jeho rozhodnutí nabylo právní moci. Ve vztahu k řízení před katastrálním úřadem je pravomoc soudu založena ustanovením § 18 odstavce 5 KZ pouze pro rozhodnutí o zamítnutí vkladu, je-li žaloba podána ve lhůtě 30 dnů od doručení napadeného rozhodnutí. KZ jako lex specialis zde modifikuje základní dvouměsíční lhůtu plynoucí z ustanovení § 247 odstavce 1 věty první o. s. ř., kterou žalobci dodrželi, neboť napadené rozhodnutí jí KÚ doručil ve dnech [datum] a [datum] a jejich žaloba soudu došla již ke dni [datum]. O věcné a místní příslušnosti nadepsaného soudu s odkazem na ustanovení § 249 odstavce 2, § 250 odstavce 2 o. s. ř. rovněž nebylo pochyb.

16. Soud zdůrazňuje, že při přezkoumání postupu KÚ není povolán k rozhodnutí jakéhokoliv skutkového či právního sporu o (ne)existenci hmotného práva panujícího mezi účastníky občanskoprávních vztahů. Jedná se v kontextu § 244 odstavce 1 o. s. ř. o „jinou právní věc“, kdy soud pouze hodnotí, zda napadené rozhodnutí KÚ bylo vydáno v souladu s katastrálními předpisy, KZ a KV, či nikoliv.

17. Základem právního sporu mezi žalobci na straně jedné a KÚ na straně druhé se stalo odlišné posouzení otázky, zda oferta a akceptace, relativně samostatná právní jednání prodávajících žalobců b) a c) a koupěchtivého žalobce a), nacházející se na dvou samostatných listinách, byť následně spojených do jednoho svazku, znamenaly uzavření platné kupní smlouvy o převodu vlastnického práva k nemovitosti zapsané do KN. Soud nijak nezpochybňuje správnost výkladu žalobců zachyceného v odstavci 1. tohoto odůvodnění, avšak pouze v obecné rovině. Platí pro uzavření jakékoliv smlouvy, nevyžaduje-li pro ni zákon formu jinu, rigidnější. K jinému závěru nelze při systematickém výkladu o.z. a respektování interpretačního postulátu lex specialis deroagat legi generali, tedy přesněji v hodnoceném případě zvláštní pravidlo pro jen některé typy smluv modifikuje obecnou zásadu na uzavírání smluv při realizaci předkupního práva dopadající.

18. Lze akceptovat zmínku žalobců zachycenou v odstavci 1. shora, kterou do jisté míry uznal i KÚ ve svém vyjádření (viz odstavec 9. shora), že explicitní požadavek na předložení kupní smlouvy jako jakéhosi dalšího navazujícího právního jednání zmíněný v odůvodnění napadeného rozhodnutí nemá v poměrech hodnocené věci zákonný podklad. K převodu vlastnického práva k věci obecně může dojít jakýmikoliv vzájemnými projevy vůle prodávajícího a kupujícího, z nichž je při respektování všech výkladových pravidel právních jednání zakotvených v ustanoveních § 555 a následujících o.z. seznatelná vzájemná a shodně projevená vůle stran převést vlastnické právo k věci. Není nutné bazírovat na striktní formulaci „prodávající prodává a kupující kupuje; převodce převádí a nabyvatel nabývá atp.“. Soud však rozhodně nepřijímá výklad žalobců zachycený v odstavci 1. in fine a v odstavci 2. shora, podle kterého při aplikaci ustanovení § 2147 odstavců 1 a 2 o.z. postačí pouze písemná forma nabídky na realizaci předkupního práva, aniž by nutně muselo dojít k písemné akceptaci nabídky. Soud se naopak zcela ztotožňuje s argumentací KÚ zachycenou v odstavcích 7. až 10. shora, na kterou plně pro stručnost odkazuje.

19. Ustanovení o nutnosti písemných projevů vůle zachycených na téže listině v případě smluv mj. převádějících věcné právo k nemovité věci dopadá i na vznik smlouvy v režimu předkupní oferty a akceptace, i když o.z. výslovně zmiňuje pouze obligatorní písemnou formu nabídky v ustanovení § 2147 odstavce 1 věty druhé o.z. a u akceptace v ustanovení odstavce 2 § 2147 nic podobného neuvádí. Správnou se KÚ odvolává na ustálené výklady, soudní judikaturu a komentářovou literaturu, podle nichž se zmínka o písemné formě v § 2147 odstavce 1 věty druhé o.z. se jeví nadbytečnou. I bez ní by písemnou formu vyžadovala použitelná ustanovení § 560 o.z. a písemné projevy vůle zachycené na stejné listině ustanovení § 561 odstavce 2 o.z. Stejné platí např. pro ustanovení § 2128 odstavce 1 věty první o.z. V hodnocené věci tak oferta a akceptace mohly působit zamýšlené následky převodu vlastnického práva k nemovitosti, stavbě bez čísla popisného či evidenčního, jen v případě jejich zachycení na jedné jediné listině. Lichým se jeví tvrzení žalobců, že jejich vzájemně se protínající projevy vůle se na jedné listině nacházejí. Správně KÚ v odstavcích 8. a 10. shora poukazoval na fakt, že jako vkladové předložili žalobci dvě samostatné listiny, ofertu a akceptaci. Pouhé mechanické spojení dvou původně samostatných listin do jednoho svazku z nich jedinou listinu vytvořit nemůže. Přísnějšímu formálnímu požadavku na podobu smlouvy o převodu vlastnického práva k nemovitosti (zapisované do KN) žalobci nedostály.

20. O povaze stavby garáže stojící na pozemku jiného vlastníka nepanoval mezi stranami spor s odkazem na ustanovení § 506 odstavce 1, § 3054 o.z. a § 119 odstavců 1 a 2 obč. zák. Pozemek p. č. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa], na němž dotčená garáž stojí, je v podílovém spoluvlastnictví České republiky a žalobce a) u každého s podílem ideální , jak je zřejmé z veřejně dostupného výpisu z KN ze stránek www.nahlizenidokn.cuzk,.cz, tedy obecně známé ve smyslu ustanovení § 121, § 245 o.s.ř.

21. Ze všech důvodů vypočtených v odstavcích 15. až 20. soud shledal napadené rozhodnutí věcně správným a žalobu dle ustanovení § 250i o. s. ř. výrokem I. tohoto rozsudku zamítl. Soud hodnotí jen věcnou správnost napadeného rozhodnutí, jeho dílčí nedostatky (viz odstavec 4. in fine, odstavce 11. in fine a 18. shora) týkající se ne zcela správného označené převáděné nemovitosti nebo zmínky o nutnosti existenci samostatné a patrně míněno „nové“ kupní smlouvy neměly na ni neměly vliv. Dvě samostatné vkladové listiny, oferta a akceptace, rozhodně nesplňují náležitosti listiny pro zápis do KN a jejich obsah neodůvodňuje navrhovaný vklad, byť prakticky jen kvůli nedodržení rigidní formy, zachycení projevů vůle směřujících k převodu věcného práva k nemovitosti na téže listině. Soud se snažil co nejvíce respektovat vůli stran a respektovat interpretační princip in favorem negotii zachycený v ustanovení § 574 o.z., podle něhož je namístě na právní jednání hledět jako spíše na platné než neplatné, připouští-li jeho výklad oba závěry. Při rezignaci na dodržení požadavku rigidnější formy právních jednání o převodu nemovitostí by se však ocitl mimo rámec zákona. K výkladu extra legem neexistuje ospravedlnitelný důvod, byť i z podané žaloby je nasnadě, že žalobci b) a c) skutečně chtějí vlastnické právo ke garáži převést na žalobce a), jenž je chce za shodně deklarovanou kupní cenu nabýt. Zákonný požadavek na formu právního jednání se jeví jasným, úvahy o „teleologické“ redukci hypotézy ustanovení § 561 odstavce 2 o.z. soud nepovažoval v popsaném případě za správné, neboť by se jeho případné omezující závěry nutně musely vztahovat na všechny případě shodně, byť na samostatných listinách projevené vůle převádějících a nabývajících věcných práv k nemovitostem. Tedy v zásadě na všechny případy podrobené právě režimu ustanovení § 561 odstavce 2 o.z., jehož dopad by zásadně omezil, ne-li zcela vyloučil.

22. O náhradě nákladů řízení ve výroku II. tohoto rozsudku soud rozhodl s odkazem na ustanovení § 142 odstavce 1, § 245 o. s. ř. Žalobci byli se svou žalobou neúspěšní, žádný další účastník v řízení nevystupoval. Soud nemohl jinak, než žalobcům náhradu nákladů nepřiznat.