92 C 77/2024 - 74

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem Martinem Slováčkem ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]. se sídlem [Adresa žalobkyně], identifikační číslo [IČO žalobkyně], zastoupená Mgr. Jiřím Švehlou, advokátem se sídlem Pštrossova 1925/26, Nové Město, 110 00 Praha 1, a účastníků: 1) [Jméno účastníka A], narozen [Datum narození účastníka A], bytem [Adresa účastníka A], 2) [Jméno účastníka B], narozen [Datum narození účastníka B], bytem [Adresa účastníka B], 3) [Jméno účastníka C], narozena [Datum narození účastníka C], bytem [Adresa účastníka C], 4) [Jméno účastníka D], narozena [Datum narození účastníka D], bytem [Adresa účastníka D], 5) [Jméno účastníka E], narozen [Datum narození účastníka E], bytem [Adresa účastníka E], 6) [Jméno účastníka F], narozen [Datuma narození účastníka F], bytem [Adresa účastníka F], 7) [Jméno účastníka G], narozen [Datum narození účastníka G], bytem [Adresa účastníka G], 8) [Jméno účastníka H], narozena [Datum narození účastníka H], bytem [Adresa účastníka H], 9) [Jméno účastníka I], narozen [Datum narození účastníka I], bytem [Adresa účastníka I], 10) [Jméno účastníka J], narozen [Datum narození účastníka J], bytem [Adresa účastníka J], 11) [Jméno účastníka K], narozena [Datum narození účastníka K], bytem [Adresa účastníka K], 12) [Jméno účastníka Ka] narozena [Jméno účastníka Ka] bytem [Adresa účastníka Ka], 13) [Jméno účastníka L], narozena [Datum narození účastníka L], bytem [Adresa účastníka L], 14) [Jméno účastníka M], narozena [Datum narození účastníka M], bytem [Adresa účastníka M], 15) [Jméno účastníka N], narozen [Datum narození účastníka N], bytem [Adresa účastníka N], 16) [Jméno účastníka O]. se sídlem [Adresa účastníka O], identifikační číslo [IČO účastníka O], 17) [Jméno účastníka P]. se sídlem [Adresa účastníka P], identifikační číslo [IČO účastníka P], 18) [Jméno účastníka Q], narozena [Datum narození účastníka Q], bytem [Adresa účastníka Q], 19) [Jméno účastníka R], narozen [Datum narození účastníka R], bytem [Adresa účastníka R], 20) [Jméno účastníka S], narozena [Datum narození účastníka S], bytem [Adresa účastníka S] 21) [Jméno účastníka T]. se sídlem [Adresa účastníka T], identifikační číslo [IČO účastníka T], 22) [Jméno účastníka U] se sídlem [Adresa účastníka U], identifikační číslo [IČO účastníka U], 23) [Jméno účastníka V], narozen [Datum narození účastníka V], bytem [Adresa účastníka V]), 24) [Jméno účastnice W], narozena [Datum narození účastnice W], bytem [Adresa účastnice W], 25) [Jméno účastnice Y], narozena [Datum narození účastnice Y], bytem [Adresa účastnice Y], 26) [Jméno účastnice X], narozen [Datum narození účastnice X], bytem [Adresa účastnice X], 27) [Jméno účastníka Z], narozena [Datum narození účastníka Z], bytem [Adresa účastníka Z], 28) [Jméno účastníka Za], narozena [Datum narození účastníka Za], bytem [Adresa účastníka Za], 29) [Jméno účastníka Zb], narozen [Datum narození účastníka Zb], bytem [Adresa účastníka Zb], 30) [Jméno účastníka Zc], narozena [Datum narození účastníka Zc], bytem [Adresa účastníka Zc], 31) [Jména účastníka Zd], narozena [Datuma narození účastníka Zd], bytem [Adresa účastníka Zd], 32) [Jméno účastníka Ze], narozena [Datum narození účastníka Ze], bytem [Adresa účastníka Ze], 33) [Jméno účastníka Zf], narozena [Datum narození účastníka Zf], bytem [Adresa účastníka Zf], 34) [Jméno účastníka Zg], narozen [Datum narození účastníka Zg], bytem [Adresa účastníka Zg], 35) [Jméno účastníka Zh], narozena [Datum narození účastníka Zh], bytem [Adresa účastníka Zh], 36) [Jméno účastníka Zi], narozen [Datum narození účastníka Zi], bytem [Adresa účastníka Zi], 37) [Jméno účastníka Zj], narozen [Datum narození účastníka Zj], bytem [Adresa účastníka Zj], 38) [Jméno účastníka Zk], narozena [Datum narození účastníka Zk], bytem [Adresa účastníka Zk], 39) [Jméno účastníka Zl], narozena [Datum narození účastníka Zl], bytem [Adresa účastníka Zl], 40) [Jméno účastníka Zm], narozena [Datum narození účastníka Zm], bytem [Adresa účastníka Zm][Anonymizováno] 41) [Jméno účastníka Zn], narozen [Datum narození účastníka Zn], bytem [Adresa účastníka Zn], 42) [Jméno účastníka Zo], narozena [Datum narození účastníka Zo], bytem [Adresa účastníka Zo], o žalobě proti rozhodnutí katastrálního úřadu ve věci vkladu práva odpovídajícího věcnému břemeni do katastru nemovitostí takto:

Výrok

I. Soud povoluje vklad práva odpovídajícího věcnému břemeni spočívajícího v právu užívat služebný pozemek za účelem přístupu (příchodu) na panující pozemky a odchodu z panujících pozemků, podle něhož mají oprávnění právo na služebný pozemek vstupovat, přecházet přes něj a rovněž po nezbytnou dobu na něm setrvat, a to - v neprospěch každého spoluvlastníka pozemku parcelního čísla [parc. č.] nacházejícího se v obci Praze v katastrálním území [adresa] a zapsaného v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrálním pracovištěm Praha, na listu vlastnictví čísla [hodnota] a - ve prospěch každého spoluvlastníka pozemků parcelních čísel [parc. č.], jehož součástí je dům čísla popisného [č. p.] nacházejících se v obci Praze v katastrálním území [adresa] a zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrálním pracovištěm Praha, na listu vlastnictví čísla [hodnota].

II. Soud povoluje vklad práva odpovídajícího věcnému břemeni spočívajícího v právu užívat služebný pozemek za účelem přístupu a příjezdu na panující pozemky a k panujícím pozemkům, to je rovněž k bytovému domu čísla popisného [č. p.] jenž je součástí pozemku parcelního čísla [parc. č.] nacházejícího se v obci Praze v katastrálním území [adresa], za účelem správy a údržby panujících pozemků a bytového domu ze strany oprávněného účastníka řízení čísla 22). Oprávněný účastník řízení čísla 22) má právo na služebný pozemek jak vstupovat a stát na něm, tak vjíždět a přecházet či přejíždět přes něj a stát na něm motorovými vozidly a pracovními stroji, včetně složení a ponechání materiálu na služebném pozemku po nezbytně nutnou dobu za účelem jeho zpracování na panujících pozemcích či bytovém domu, a to za účelem správy a údržby panujících pozemků či bytového domu, a to - ve prospěch oprávněného, tedy [Jméno účastníka U] se sídlem [Adresa účastníka U], identifikačního čísla [IČO], a - v neprospěch každého spoluvlastníka pozemku parcelního čísla [parc. č.] nacházejícího se v obci Praze v katastrálním území [adresa] a zapsaného v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrálním pracovištěm Praha, na listu vlastnictví čísla [hodnota].

III. Výroky I. a II. tohoto rozsudku shora soud nahrazuje rozhodnutí Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrálního pracoviště Praha, ze dne [datum], čísla jednacího [číslo jednací]

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se svou žalobou ze dne 6. září 2024 došlo stejného dne zdejšímu soudu domáhala povolení vkladu práv odpovídajících věcným břemenům, jak jsou identifikovány shora ve výroku I. tohoto rozsudku, a ve stejném rozsahu nahrazení rozhodnutí Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrálního pracoviště Praha (dále jen KÚ), ze dne [datum], čísla jednacího (dále jen č. j.) [číslo jednací] (dále též jen napadené rozhodnutí), které návrh na vklad těchto práv zamítlo. Popisovala, že spolu s účastníky řízení uzavřela smlouvu o zřízení služebnosti užívání pozemků, která se týkala dvou panujících pozemků parcelních čísel (dále jen p. č.) [parc. č.] o výměře 1190 m ostatní plochy a [parc. č.] o výměře 405 m zastavěné plochy a nádvoří, jehož součástí je dům čísla popisného (dále jen č. p.) [č. p.] (bytový dům), nacházejících se v obci Praze v katastrálním území (dále jen k. ú.) [adresa] a služebného pozemku p. č. [parc. č.] o výměře 1538 m ostatní plochy nacházejícího se ve stejném k. ú.

2. Žalobkyně citovala z napadeného rozhodnutí, které považovalo všechny tři dotčené pozemky za věci nikoliv samostatné, ale pouze společné části nemovitých věcí zahrnutých v jednotkách ve smyslu ustanovení § 1159 zákona čísla 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.), v platném znění. Podle KÚ věcné břemeno, služebnost, zřízené k pozemku náležejícího do společných částí nemovitostí se zapíše do katastru nemovitostí (dále jen KN) pouze v případě, je-li dle listiny zřizováno ke všem jednotkám v nemovitosti. Jednotky předmětem smlouvy učiněny nebyly, nejsou uvedeny v návrhu na vklad, účastníci smlouvy jsou označeným právním předpisem omezeni v oprávnění nakládat s nemovitostí způsobem, který zvolili. KÚ odkazoval na důvodovou zprávu k § 1158 o. z. se zdůrazněním, že dům není samostatnou věcí, takže o. z. staví na pojetí, že jde o spoluvlastnictví nemovité věci, jejíž součástí je dům. Jednotka jako věc nemovitá představuje jediný vlastnický objekt s povahou nemovité věci. Zřízení služebnosti je podle KÚ z toho důvodu možné pouze k tíži či ve prospěch všech jednotek v domě, nikoliv k tíži či ve prospěch samotného pozemku, v němž jsou jednotky vymezeny.

3. Žalobkyně považovala napadené rozhodnutí za nesprávné a nezákonné především z důvodu nesprávného výkladu a aplikace příslušných zákonných ustanovení. Odkazovala na ustanovení § 1159 o. z., podle kterého jednotka zahrnuje byt jako prostorově oddělenou část domu a podíl na společných částech nemovité věci, tedy pozemku, včetně domu na něm stojícím, které jsou vzájemně spojené a neoddělitelné. Citované ustanovení však nelze vykládat tak, že by věcné břemeno muselo zatěžovat nebo být ve prospěch pouze jednotek a nemohlo být zapsáno pouze k pozemku či pozemkům, jejichž součástí je dům, v němž je vymezena jednotka. O. z. takovou povinnost vlastníkům jednotek nikde nestanoví. Jsou-li pozemky jednou částí (nikoliv však součástí, což je rozdíl) tvořících jednotku, znamená to pouze, že jednotka nemůže být bez podílu na pozemcích převáděna, neboť dům je součástí pozemku, a byt prostorově vymezenou částí domu, nikoliv naopak. Tím je definována ona neoddělitelnost a spojení. Zřízením věcného břemene však k žádnému oddělování pozemků od jednotek či naopak nedochází a docházet nemůže. Nelze dospět k závěru, jak nesprávně činí KÚ, že účastníci vkladového řízení byli právními předpisy omezeni oprávnění nakládat s nemovitostí.

4. Žalobkyně odmítala závěr, že panující a služebné pozemky nejsou samostatnými nemovitými věcmi, neboť jsou pouze společnými částmi nemovitých věcí. O. z. v ustanovení § 1160 odstavce 1 pouze stanoví, že společný je vždy pozemek, na němž byl dům zřízen, případně podle § 4 nařízení vlády čísla 366/2013 Sb., o úpravě některých záležitostí souvisejících s bytovým spoluvlastnictvím, i pozemek související. Oba právní předpisy stanoví, že označené pozemky jsou společné, nikoliv nesamostatné, což představuje dvě různé záležitosti. Svou samostatnost pozemky neztrácejí tím, že jsou společnou nemovitou věcí v rámci jednotek. Samostatnost pozemků zdůvodňuje jednak fakt, že jsou jako samostatné evidovány v KN, jednak zákon nic takového nestanoví. Samostatnou přestala být například stavba na pozemku podle předchozího občanského zákoníku, pokud po nabytí účinnosti o. z. byl totožný vlastník stavby i pozemku. Pozemek je však vždy již ze své povahy věcí samostatnou. Nic na jeho samostatnosti nemění ani skutečnost, že představuje společnou část nemovité větší v rámci jednotek a že určitý podíl na něm, včetně domu, je neoddělitelně spojen s bytem v právní konstrukt nazvaný jednotka. Předmětnými služebnostmi nemá totiž být žádná část jakékoliv jednotky z této oddělována, pouze mají být k určité části tvořící jednotku/jednotky zřízeny služebnosti.

5. Žalobkyně pokračovala, že v posuzované věci je součástí pozemku p. č. [parc. č.] stavba domu, zbylé dva žádnou součást v podobě stavby nemají. Fakt, že pozemek je současně společnou částí nemovité věci, nelze vykládat tak, že současně není samostatnou věcí. Jinak by nemohl být v KN veden jako pozemek samostatný, ale pouze jako součást jednotky, což by však bylo v rozporu s jeho povahou. Bez pozemku by jednotky nemohly ze své podstaty existovat, naopak tomu „nic nebrání“. Definice pozemku v § 2 písmena a) zákona čísla 256/2013 Sb., katastrálního zákona (dále jen KZ), v platném znění, vymezuje pozemek podle různých kritérií, nestanoví však, že by přestal být samostatnou nemovitou věcí, pokud se stane společnou částí v rámci jednotky, což by i odůvodňovalo, aby nebyl v KN samostatně evidován. Služebnosti jako takové se v hodnocené věci nenacházejí v rozporu se zákonem, mají-li zatěžovat nebo být ve prospěch pouze části věci, zde částí jednotky, která je současně věcí samostatnou. Jedná se o analogický případ s reálnými břemeny či služebnostmi týkajícími se pozemků, které nejsou společnou částí nemovité věci v rámci jednotek. Věcné břemeno může být zřízeno jen k části pozemku, kdy je v takovém případě vyznačeno například geometrickým plánem. Ani zde o. z. nestanoví povinnost, aby věcná břemena musela zatěžovat vždy pouze celý pozemek, obecně tak celou nemovitou věc. Naopak je na vůli smluvních stran, zda chtějí pozemek zatížit celý či jen jeho část. Funguje-li takto věc „u běžných“ pozemků, není důvod, proč by neměla být a nemohla fungovat a být aplikována též u pozemků tvořících část jednotek a které jsou sice na jednu stranu společnou částí nemovité věci v rámci vymezení jednotek, avšak na stranu druhou současně věcí samostatnou. Jediný rozdíl spočívá ve faktu, že místo geometrického plánu je příslušná část nemovité věci, jednotky, která má být zatížena, vyměřena prostřednictvím p. č. toho kterého pozemku. Stejné musí platit i u nemovitých věcí, v jejichž prospěch se služebnost zřizuje.

6. Žalobkyně znak nedělitelnosti jednotlivých částí jednotlivých částí jednotky vnímala jako projev zásady superficies solo cedit, tedy že dům je součástí pozemku a není samostatnou věcí. Nikoliv však, že by pozemek nebyl samostatnou věcí. Dále se jedná o projev faktu, že jednotka je na rozdíl od pozemku právní fikce, neboť fyzicky neexistuje. Neoddělitelnost je tak třeba vykládat právě v tom smyslu, že jednotka, má-li být takovou ve smyslu § 1159 o. z., musí zahrnovat oba dva definiční znaky. Tedy byt a podíl na společných částech nemovité věci, zahrnující podíl na pozemku a na společných částech domu, který je součástí pozemku. Neznamená to však, že nemůže být zřízeno věcné břemeno pouze ve vztahu k pozemkům a bez zahrnutí jednotky, pokud to povaha věcného břemene připouští. Věcným břemenem nedochází k jakémukoliv dělení jednotky. Služebnosti mají (mít) takovou povahu, že se vztahují čistě k pozemkům, eventuálně k domu jako takovému, který je součástí pozemku, nikoliv k jednotkám. Je třeba respektovat vůli smluvních stran, které chtěly věcnými břemeny takto zatížit pouze dva pozemky a ve prospěch třetího břemeno zřídit. I KÚ v napadeném rozhodnutí uznává, že výkon práva má být spojen výhradně s užitnou hodnotu pozemků jako oprávněných i povinných nemovitostí. Vykládá všem o. z. takovým způsobem, že služebnost přesto není možno zapsat pouze k pozemkům, ale musí být zřízena k jednotkám, se kterými však nijak nesouvisí. Snad proto, že vlastnickým objektem je vždy jednotka. Závěr KÚ nemůže obstát, neboť věcné břemeno může být zřízeno i jen k části vlastnického objektu (zde nemovité věci), která je v tomto případě vymezena pozemkem/pozemky majícím/majícími vlastní p. č. Výklad o. z. přijatý ze strany KÚ považovala za excesivní dotváření jeho textu a smyslu, které ve skutečnosti jde proti zákonné normě a zakazuje něco, co zákon nezakazuje. Naopak uměle konstruuje pravidlo nemající v zákonu oporu. Porušuje tím princip soukromého práva, podle kterého je dovoleno vše, co není zakázáno.

7. Žalobkyně k vyjádření KÚ považovala závěry týkající se výkladu o povaze jednotky podle o. z. ve srovnání s právní úpravou podle zákona čísla 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů (dále jen ZoVB), v relevantním znění, za nesprávné, nacházející se v rozporu s podstatou a smyslem relevantní právní úpravy. Pojetí jednotky upravené v o. z. má svůj důvod a původ v superficiální zásadě, že stavby jsou součástí pozemku, jak zakotvuje § 506 o. z. Vede k odlišné úpravě od zákona čísla 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák), v platném znění, ZoVB. Co bylo nutné dle ZoVB upravit výslovně, nyní již není potřeba. Z věcného hlediska však podstata vymezení jednotky zůstala stejná. Podle § 1159 o. z. zahrnuje byt jako prostorově oddělenou část domu a podíl na společných částech nemovité věci, které jsou vzájemně spojené a neoddělitelné. Vzhledem k tomu, že zásada superficies solo cedit podle obč. zák. neplatila, musel ZoVB v § 20 odstavce 2 speciálně stanovit, že spolu s vlastnictvím jednotky musí být převeden i spoluvlastnický podíl k pozemku, aby nedocházelo k tříštění vlastnictví k jednotkám. Jedná se o úpravu totožnou, § 1159 o. z. vyjadřuje v podstatě to samé, jako § 20 odstavce 2 ZoVB. Prakticky se to projevuje ve vymezení jednotky např. v kupní smlouvě či v návrhu na zápis do KN, když již není nutno samostatně převádět i (spolu)vlastnické právo k pozemku, které se převádí automaticky s jednotkou. Právě jen v tomto významu a rozsahu je potřeba spojení a neoddělitelnost chápat. Prosadí se tedy jen tam, kde má dojít k nakládání s jednotkou, například jejím převodem. Tehdy vlastník nemůže nakládat s jednotkou, aniž by současně mohl nenakládat s podílem na společných částech nemovité věci, včetně pozemku. Ustanovení § 1159 o. z. nelze vykládat tak, že by bránilo (spolu)vlastníkům nakládání s pozemkem či s pozemky, jejichž součástí je dům a které jsou částí jednotky, v případě, že to povaha právního úkonu umožňuje a že úmyslem vlastníků není nakládat s jednotkami jako takovými, ale právě jen s pozemky.

8. Žalobkyně své názory odůvodňovala odkazem na obecnou zásadu zakotvenou v ustanovení § 1 odstavce 2 o. z., podle něhož si osoby mohou ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona, nezakazuje-li zákon to výslovně. Zřízení služebnosti způsobem zvoleným účastníky řízení není zákonem zakázáno, takže není možné takovému jednání bránit. Výklad zákona musí být v souladu s touto základní zásadou občanského práva i o. z. Zastává-li KÚ odlišný výklad neopřený o výslovný zákonný zákaz, nemůže jeho závěr o zamítnutí zápisu do KN obstát. Další důvod shledávala žalobkyně ve faktu, že přes existenci jednotek jako nemovitých věcí stále existují i pozemky, na nichž jsou postaveny domy, v nichž se nacházejí byty. § 498 o. z. stanoví, že nemovité věci jsou pozemky a podzemní stavby se samostatným účelovým určením, jakož i věcná práva k nim a práva, která za nemovité věci prohlásí zákon. § 1158 o. z. prohlašuje za nemovitou věc jednotku jako právní fikci. Existují zde vedle sebe dvě nemovité věci, tedy pozemky a jednotky, které se do určité míry ve smyslu jejich definice prolínají, mají společný průnik, například v případě převodu jednotky. Nesplývají však spolu, existují jako samostatné věci i nadále. Tedy jsou a mohou být i nadále samostatným předmětem občanskoprávních vztahů v rozsahu, v jakém to jejich faktická a právní povaha, určitý druh občanskoprávního vztahu, dovoluje. Ve výsledku se jedná o totožné pravidlo, které platilo podle ZoVB s odkazem na rozsudek Městského soudu v Praze spisové značky (dále jen sp. zn.) 33 C 26/2003, na který KÚ odkazoval. Nebrání-li tomu povaha věci, není důvod kvůli odlišnému pojetí jednotky a existenci superficiální zásady neumožnit dispozici s pozemky tvořícími jinak součást jednotky. Ty jsou i nadále jako parcely evidovány v KN a neztrácí povahu nemovité věci tím, že jsou v nich vymezeny jednotky. Existuje tak i nadále jakýsi dualismu vlastnictví, jednak vlastnictví k jednotce a jednak (spolu)vlastnictví k pozemku, respektive k nemovité věci, ve které je jednotka vymezena. Bez toho by nemohly být pozemky nadále zapsány v KN jako samostatné parcely. Není akceptovatelné pojetí, že vlastnictví k pozemku se prohlášením vlastníka beze zbytku transformuje do vlastnictví jednotek, neboť pozemek nadále fyzicky existuje a jeho existenci není možné přehlížet či právní fikcí ignorovat. Existuje-li dle KÚ jednotka jako jediný vlastnický objekt, pak je tomu tak čistě pro účely nakládání s jednotkou např. při jejím převodu na třetí osobu, což však současně nevylučuje samostatné nakládání s pozemkem, pokud to jeho povaha a povaha právního jednání umožňují.

9. Žalobkyně doplňovala a částečně opakovala, že KÚ přehlíží rovněž fakt vymezení jednotek jednak v pozemku, na kterém stojí dům, jednak v pozemcích nacházejících se okolo domu, což umožňuje nařízení vlády čísla 366/2013 Sb., tedy podzákonný předpis. Je otázkou, zda omezení nakládání s pozemkem v okolí domu, respektive vymezení jednotky jako takové prosazované ze strany KÚ, má vůbec oporu v zákoně, i kdyby pojetí KÚ bylo správné co do jednotky, jejíž společnou částí je pouze pozemek, na němž byl dům zřízen s odkazem na § 1160 o. z. Podle žalobkyně zákonná opora chybí. Naznačený výklad by byl extenzivní k § 1159 o. z. a rozšiřoval by se i na pozemky, jejichž součástí není dům, ve kterém se nacházejí byty. Jednalo by se o výklad nesprávný a neudržitelný, i kdyby byl jinak správný a udržitelný výklad KÚ ve vztahu k pozemku, na němž byl zřízen bytový dům. § 1159 o. z. hovoří o podílu na společných částech nemovité věci, tedy v jednotném, nikoliv v množném čísle. Tedy pouze o pozemku, na kterém je řízen dům, nikoliv i o pozemcích nacházejících se okolo domu. K argumentu KÚ, že i v případě reálného věcného břemene je věcným právem zatížen celý pozemek, pouze výkon práva služebnosti se omezuje na reálnou část, rovněž namítala nesprávnost takového výkladu. KÚ zaměňuje pojmy části pozemku a součásti pozemku (věci), ke kterému podává výklad nesouvisející s předmětem sporu. Jedná se u části věci a součásti věci o dvě zcela odlišné kategorie. Žalobkyně o součásti věci nehovořila. V posuzovaném případě není nutné zatěžovat či činit objektem projevu vůle nemovitou věc jako celek, neboť služebnosti se mají vztahovat pouze k pozemkům, které jsou jako samostatné parcely evidovány v KN a již tím dostatečně určitě specifikovány, což je v podstatě obdoba geometrického plánu. Neexistuje důvod zatěžovat celou jednotku či naopak zřizovat služebnost ve prospěch rovněž celé jednotky, aby pak právo či povinnosti byly omezeny jen na určité pozemky.

10. Účastníci řízení čísel 1) až 42) se žalobě nevyjádřili. Pouze účastník řízení čísla 1) účastí při jednání soudu podporoval žalobu a její argumenty.

11. Katastrální úřad se ve své reakci na výzvu soudu s odkazem na ustanovení § 250c odstavce 2 zákona čísla 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), v platném znění, vyjádřil tak, že v dané věci rozhodl správně a navrhoval zamítnutí žaloby jako zcela nedůvodné. Odkázal na ustanovení § 17 odstavce 5 zákona čísla 256/2013 Sb., katastrálního zákona (dále jen KZ), v platném znění, podle něhož ve vkladovém řízení přezkoumává skutečnosti uvedené v odstavcích 1 až 4 stejného paragrafu podle stavu existujícího v okamžiku podání návrhu na vklad. S odkazem na ustanovení § 18 odstavce 1 KZ vklad povolí, jsou-li pro povolení splněny všechny podmínky, v opačném případě či tehdy, ztratil-li návrh před rozhodnutím o povolení vkladu své právní účinky, návrh zamítne. U soukromé vkladové listiny ve vkladovém řízení mimo jiné zkoumá, zda účastník vkladového řízení není omezen právními předpisy v oprávnění nakládat s nemovitostí dle ustanovení § 17 odstavce 1 písmena d) KZ a zda z obsahu listiny a z jeho porovnání s dosavadními zápisy v KN není patrný důvod, pro který by bylo právní jednání neplatné, zejména zda z dosavadních zápisů v KN neplyne, že účastníci vkladového řízení nejsou oprávněni nakládat s předmětem právního jednání, nejsou omezeni rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu veřejné moci ve smluvní volnosti týkající se věci, která je předmětem právního jednání dle ustanovení § 17 odstavce 1 písmena f) KZ. Popisoval průběh vkladového řízení, odůvodnění jeho rozhodnutí a žalobu žalobkyně s přesvědčením o její nedůvodnosti.

12. KÚ shrnoval, že smlouvu o zřízení služebnosti užívání pozemků ze dne 25. května 2024, tedy vkladovou listinu, na straně oprávněných uzavřely osoby, který jsou v KN zapsány jako vlastníci jednotek vymezených v pozemku p. č. [parc. č.] jehož součástí je budova č. p. [č. p.]. K jejich vymezení došlo prohlášením vlastníka ze dne 28. ledna 2021, na jehož základě byl vklad rozdělení práva k nemovitosti na vlastnické právo k jednotkám zapsán do KN. Pozemky p. č. [parc. č.] k. ú. [adresa] byly tímto prohlášením učiněny společnými částmi nemovité věci. Na straně povinných pak vkladovou listinou uzavřely osoby, které jsou zapsány jako vlastníci jednotek vymezených pozemků v p. č. [parc. č.], jehož součástí budova č. p. [č. p.]. I zde došlo k vymezení jednotek na základě prohlášení vlastníka ze dne 28. ledna 2021, na jehož základě byl vklad rozdělení práva k nemovitosti na vlastnické právo k jednotkám zapsán do KN. Oba pozemky p. č. [parc. č.] v k. ú. [adresa] byly opět prohlášením vlastníka učiněny společnými částmi nemovité věci. Obě prohlášení vymezují jednotky podle o. z. upravujícího bytové spoluvlastnictví v ustanoveních § 1158 a následujících.

13. KÚ pokračoval, že žalobkyně sice v textu žaloby na ustanovení § 1159 o. z. formálně odkazuje, de facto však ke zřízení věcného břemene přistupuje, jako by se jednalo o jednotky vymezené podle ZoVB. Pomíjí zásadní rozdíl mezi pojetím jednotky podle předchozí právní úpravy a podle právní úpravy současné. ZoVB v § 2 písmena h) za jednotku prohlašoval samotný byt nebo nebytový prostor. Z jeho ustanovení § 8 odstavce 1 se podávalo, že společné části domu jsou v podílovém spoluvlastnictví vlastníků jednotek a že s převodem nebo s přechodem vlastnictví jednotky přechází spoluvlastnické právo ke společným částem domu. Teprve v § 20 odstavce 2 ZoVB bylo stanoveno, že vlastnictví k jednotce lze převést pouze současně s převodem spoluvlastnického podílu na pozemku, je-li vlastník jednotky podílovým spoluvlastníkem pozemku. Soudní judikatura konstatovala, že právní úprava v ZoVB vytváří zvláštní druh spoluvlastnictví budovy spočívají v (navzájem neoddělitelném) vlastnictví samotné jednotky (bytu či nebytového prostoru nebo rozestavěného bytu či rozestavěného nebytového prostoru jako prostorově vymezených částí domu) a ve spoluvlastnickém podílu na společných částech domu s ní spojených ve velikosti určené podle ustanovení § 8 odstavce 2 ZoVB, jehož podstatu lze charakterizovat jako kombinaci tzv. reálného spoluvlastnictví (výlučného vlastnictví určitých prostorově vymezených částí budovy – jednotek) a podílového spoluvlastnictví (na společných částech domu). K tomuto vlastnictví a spoluvlastnictví neoddělitelně patří, jako samostatný předmět vlastnictví, spoluvlastnický podíl k pozemku, na kterém je budova s vymezenými jednotkami postavena, případně též k pozemku (funkčně) souvisejícímu a uvedenému v prohlášení vlastníka budovy, popřípadě jiné právo, které má převodce jednotky k pozemku, pokud původní vlastník budovy či jednotky nebyl jeho vlastníkem či spoluvlastníkem s odkazem například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2016, sp. zn. 21 Cdo 4662/2015. Dřívější právní úprava logicky potřebovala ustanovení o tom, že „na spoluvlastnictví společných částí domu a na spoluvlastnictví pozemku nelze zajistit práva a povinností, aniž by se současně nezajistily na jednotce“ zakotvené v § 30 odstavce 3 ZoVB. Městský soud v rozsudku ze dne 30. prosince 2004, sp. zn. 33 C 26/2003, omezil dopad citovaného ustanovení na věcná práva, která ve svých důsledcích mohou vést ke změně vlastnictví, nikoliv však již na věcná břemena.

14. KÚ zdůrazňoval, že ZoVB byl s účinností ode dne 1. ledna 2014 zrušen a nahrazen novou právní úpravou bytového spoluvlastnictví v § 1158 a následujících o. z., která pojímá jednotku jinak. Ta podle § 1159 o. z. zahrnuje byt jako prostorově oddělenou část domu a podíl na společných částech nemovité věci vzájemně spojené a neoddělitelné. Jednotka je věc nemovitá. Odkazoval na důvodovou zprávu k § 1159 o. z., ve které se mimo jiné uvádí, že (i) v novém pojetí byt (nebytových prostor nebo soubor bytů a nebytových prostorů) a spoluvlastnický podíl na společných částech nemovité věci (domu a zastavěném pozemku) tvoří neoddělitelné součásti jednoho celku, jednoho vlastnického objektu s vlastností nemovité věci; (ii) pojetí vlastnického práva a věci v právním smyslu umožňuje prolomit dosavadní dogmata v pohledu na pojetí věci v právním smyslu a pojmout svazek propojených subjektivních práv a povinností, byť jsou v jednotlivostech různorodá a promítají se do držby, spoludržby, správy, sousedských práv, nesení nákladů atd., jako jediný vlastnický objekt, který se označuje jako jednotka. Tedy pojmem stejným s dosavadní právní úpravou, u něhož se však rozšiřuje jeho obsah; (iii) dosavadní odlišení spoluvlastnictví nemovité věci, tedy společného vlastnického práva několika osob k celému domu a pozemku, a individuálního vlastnického práva každé z těchto osob k jednotce jako dvou objektů vyžaduje složitou právní úpravu propojující pevnou souvislost mezi oběma objekty. Popsané komplikace o. z. odstraňuje.

15. KÚ doplňoval, že záměr vyjádřený v důvodové zprávě plně odpovídá znění zákona, jak potvrzuje i komentářová literatura s odkazem na Čáp, Z. in Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol.: Občanský zákoník. Komentář k § 1158, ASPI ID KO89_c2012CZ. Podle ní se z hlediska objektu vlastnictví jedná o neoddělitelné spojení spoluvlastnictví společných částí s právem k prostorově oddělené části domu, jíž byt nebo nebytový prostor. Rozdíl ve vymezení jednotky ve vztahu mezi ZoVB a o. z. spočívá v tom, že podle dřívější právní úpravy byl za jednotku prohlášen samotný byt nebo nebytový prostor, a s ním byl jako s jednotkou neoddělitelné spojen podíl na společných částech domu a pozemku. Podle právní úpravy v o. z. jednotka zahrnuje byt nebo nebytový prostor jako prostorově oddělenou část domu a podíl na společných částech nemovité věci, to je na společných částech domu a na pozemku, které jsou vzájemně spojené a neoddělitelné. Obdobně E. Kabelková zdůrazňuje, že jednotka je vždy nemovitá věc a představuje souhrn bytového spoluvlastnictví jako celku. Její součástí jsou prostory bytu nebo nebytového prostoru, případně soubor bytů nebo soubor nebytových prostorů, jako prostorově oddělené části domu, ale také podíl na společných částech nemovité věci, tedy na pozemku a domě jako jeho součásti, případně na věcném právu a domu, který je součástí tohoto věcného práva, nebo pouze na domě, pokud tento dům je samostatnou nemovitou věcí s odkazem na Kabelková, E. in Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol.: Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha, C. H. Beck, 2019, s. 1246.

16. KÚ oponoval, že závěry žalobkyně, podle kterých jsou pozemky „jednou z částí (nikoliv však součástí) tvořících jednotku“ a „to, že je pozemek současně společnou částí nemovité věci“ nelze „vykládat tak, že současně není samostatnou věcí“ nemohou obstát. Prohlášení vlastníka je ve smyslu ustanovení § 1164 o. z. projevem vůle, kterým vlastník rozděluje stávající nemovitou věc, pozemek nebo dům, který se nestal součástí pozemku, na více nemovitých věcí – jednotek. Spoluvlastnický podíl na pozemku je podle ustanovení § 1159 o. z. ex definitione součástí jednotky. Vlastnickým objektem je v případě bytového spoluvlastnictví podle o. z. vždy jednotka. Služebnost je možné zřídit pouze k tíži nebo ve prospěch všech jednotek v domě, neboť vlastnickým objektem je i v případě bytového spoluvlastnictví podle o. z. vždy jednotka, i když má být výkon práva na straně oprávněných i povinných spojen výhradně s užitnou hodnotou pozemků. Nelze tak učinit k tíži nebo ve prospěch samotného pozemku, v němž jsou jednotky vymezeny. Správnost napadeného rozhodnutí potvrzuje i fakt, že o. z. neobsahuje žádné ustanovení obdobné již zmíněným ustanovením § 20 odstavce 2 a § 30 odstavce 3 ZoVB. Předchozí právní úprava odlišovala mezi spoluvlastnictvím nemovité věci a vlastnickým právem k jednotce jako jednotlivými objekty, takže obě ustanovení nutně vyžadovala, neboť při absenci by hrozilo nebezpečí rozdělení právního režimu „vlastnického celku“, který byl dle ZoVB konstruován. Jinak by samostatnému převodu jen některého z jednotlivých vlastnictví, respektive spoluvlastnictví, nebo zřízení zajištění a jeho případné realizaci jen k některému z nich nic nebránilo. Podle ustanovení § 20 odstavce 2 ZoVB platilo: „Je-li vlastník jednotky podílovým spoluvlastníkem pozemku, lze vlastnictví k jednotce převést pouze současně s převodem spoluvlastnického podílu na pozemku“. Dále platilo ustanovení § 30 odstavce 3 ZoVB a pravidlo v němž zakotvené (viz odstavec 13. shora in fine). O. z. naproti tomu pojímá jednotku jako jediný vlastnický objekt, kterému přiznává povahu nemovité věci, jehož součástmi jsou byt i podíl na společných částech nemovité věci. Obdobná ustanovení tak o. z. již nepotřebuje.

17. KÚ odmítal též představy žalobkyně, podle kterých se má jednat „o analogický případ s reálnými břemeny či služebnostmi týkajícími se pozemků, které nejsou společnou částí nemovité věci v rámci jednotek“, kdy prý „břemeno může být zřízeno i jen k části pozemku“. Součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a co nemůže být od věci odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila s odkazem na ustanovení § 505 o. z. Součást věci tvoří skladební prvek věci hlavní a není tak samostatnou věcí v právním smyslu. K součásti věci nemohou vznikat věcná práva, vlastnické právo, limitovaná věcná práva. Ta je přípustné zřizovat pouze k věci jako celku. Tento závěr nenarušuje ani ustanovení § 7 odstavce 3 KZ, podle kterého „týká-li se právo, které má být na základě listiny zapsáno do katastru, jen části pozemku evidovaného v katastru, musí být s listinou spojen geometrický plán, který část pozemku vymezuje“. Typickým příkladem aplikovatelnosti tohoto ustanovení je právo služebnosti, například chůze či jízdy po pozemku, které umožňuje oprávněnému užívat pouze „část“ pozemku. I zde je však věcným právem zatížen celý pozemek, nemovitá věc jako celek s tím, že výkon práva služebnosti se omezuje na jeho reálnou část s odkazem na Melzer, F., Tégl, P. a kol.: Občanský zákoník. Velký komentář. Svazek III (§ 419-654). 1. vydání. Praha, Leges 2014, s. 297-298.

18. KÚ uzavíral, že s odkazem na odůvodnění napadeného rozhodnutí by návrhu na vklad věcného břemene bylo možné vyhovět pouze tehdy, pokud by požadovaná služebnost, která se má vykonávat k pozemku náležejícímu do společných částí nemovité věci, byla podle listiny zřizována ke všem jednotkám nemovité věci vymezeným, a že tuto služebnost také nelze zřídit ve prospěch pozemku zahrnutého v jednotkách a je třeba ji zřídit ve prospěch jednotek. Jednotky na straně oprávněných ani povinných však v dané věci předmětem předložené smlouvy ze dne 25. května 2024 učiněny nebyly. Účastníci vkladového řízení jsou výše odkazovaným právním předpisy omezeni v oprávnění nakládat nemovitostí způsobem, který činí ve smyslu ustanovení § 17 odstavce 1 písmena d) KZ, když z obsahu listiny a z jeho porovnání s dosavadními zápisy v KN plyne, že účastníci vkladového řízení nejsou oprávněni nakládat s předmětem právního jednání tak, jako by zde žádné jednotky vymezeny nebyly ve smyslu ustanovení § 17 odstavce 1 písmena f) KZ. Trval na závěru, že v dané věci rozhodl správně, pokud napadeným rozhodnutím podaný návrh na vklad věcného břemene do KN postupem dle ustanovení § 18 odstavce 1 KZ zamítl. Skutková zjištění a důkazní prostředky:

19. Ke dni 3. června 2024 podali žalobkyně a zbylí účastníci řízení návrh na vklad do KN s odkazem na ustanovení § 14 KZ, ke kterému připojili vkladovou listinu. Tou byla smlouva o zřízení služebností užívání pozemku uzavřená mezi všemi účastníky řízení. V postavení oprávněných v ní vystupovali všichni spoluvlastníci panujících pozemků p. č. [parc. č.] a [parc. č.] v k. ú. [adresa] a dále [Adresa účastníka U] se sídlem [Adresa účastníka U], identifikačního čísla [IČO], na straně jedné a spoluvlastníci služebného pozemku p. č. [parc. č.] nacházejícího se v obci Praze v k. ú. [adresa] na straně druhé. Obsah oprávnění a zatížení panujících pozemků a pozemku služebného byl ve smlouvě sjednán způsobem shrnutým ve výroku I. tohoto rozsudku shora. Ke dni 4. června 2024 vyhotovil KÚ informaci o vyznačení plomby a oznámení o zahájení řízení. Ke dni 2. července 2024 sepsal „Seznámen s podklady pro rozhodnutí“, v němž sdělil, že navrhovaný vklad nelze povolit, neboť je navrhován vklad věcných břemen zatěžujících pozemek, ačkoliv prohlášením vlastníka byly na pozemcích. p. č. [parc. č.] vymezeny jednotky následně zapsané do KN. Uzavíral, že všechny tři pozemky nejsou samostatnými nemovitými věcmi, ale pouze společnými částmi nemovitých věcí a jako takové zahrnuty v jednotkách dle ustanovení § 1159 o. z. Věcné břemeno – služebnost – zřízené k pozemku náležejícímu do společných částí nemovitosti se zapíše dle KÚ do KN pouze v případě, je-li podle listiny zřizováno i ke všem jednotkám v nemovitosti. Stejně tak nelze služebnost zřídit ve prospěch pozemku zahrnutého v jednotkách, ale je třeba zřídit služebnost ve prospěch jednotek, které však v předložené smlouvě jako vkladové listině nebyly učiněny objektem práv a povinností a nejsou uvedeny ani v návrhu na vklad.

20. K seznámení KÚ podala ke dni 26. července 2024 své vyjádření žalobkyně, ve kterém předkládala své argumenty částečně obsažené v podané žalobě a v replice k vyjádření KÚ se zdůrazněním, že jeho výklad a požadavek považuje za arbitrární, nijak nezdůvodněný. Zmiňovala absenci respektování vůle smluvních stran a excesivní výklad o. z. KÚ ke dni 30. července 2024 vydal napadené rozhodnutí, jehož písemné vyhotovení doručil všem označeným účastníkům vkladového řízení, žalobkyni ke dni 9. srpna 2024. Zamítl návrh na vklad. V odůvodnění odkázal na ustanovení § 17 odstavce 1 písmen a) až g), § 18 odstavce 1 KZ, z nichž citoval. Zopakoval své předběžné závěry vyslovené v seznámení s podklady pro rozhodnutí se zdůrazněním, že účastníci jsou současnou právní úpravou zejména zakotvenou v ustanovení § 1159 o. z. omezeni v oprávnění nakládat s nemovitostí způsobem, který činí. Citoval z důvodové zprávy k § 1158 o. z., jak je zachyceno ve vyjádření KÚ v odstavci 14. shora. Vlastnickým objektem podle KÚ je v případě bytového spoluvlastnictví s odkazem na o. z. vždy jednotka. Přestože výkon práva má být spojen výhradně s užitnou hodnotou pozemků jako oprávněných i povinných nemovitostí, zřízení služebnosti je možné pouze k tíži nebo ve prospěch všech jednotek v domě, nikoliv k tíži nebo ve prospěch samotného pozemku, v němž jsou jednotky vymezeny. Zamítavý výrok učinil podle ustanovení § 18 odstavce 1 KZ.

21. Skutečnosti v předchozích dvou odstavcích uvedené vzal soud za prokázané z dopisu KÚ ze dne 15. ledna 2024, z jeho vyjádření ze dne 27. listopadu 2024 a ze spisu o vkladovém řízení, všech sp. zn. [číslo jednací], zejména ze vkladové listiny (smlouvy o zřízení služebností užívání pozemků), z návrhu na vklad a z napadeného rozhodnutí.

22. Mezi účastníky a KÚ nesporný fakt týkající se povahy všech tří dotčených pozemků, podíly na kterých jsou součástí jednotek vymezených dle § 1159 o. z., vzal soud též za prokázaný z výpisu z KN pro k. ú. [adresa] ze dne 21. listopadu 2023, listu vlastnictví [LV].

23. S ohledem na procesní povinnost soudu zjišťovat adresy pro doručování u všech účastníků řízení, jak jsou uvedeny v záhlaví tohoto rozsudku shora, soud k důkazu provedl též výpisy z registru obyvatel ze dnů [datum] ([Jméno účastnice A]), [datum] ([Jméno účastníka M], [Jméno účastníka J], [Jméno účastníka V] a [Jméno účastnice G]) a sdělení o pobytu účastníka řízení čísla 23) [Jméno účastníka V] ze dne 14. listopadu 2024 zaslané jeho manželkou a současně účastnicí řízení čísla 24).

24. Shora v odstavcích 19. až 23. uvedený skutkový stav vzal soud za prokázaný z důkazních prostředků tamtéž vypočtených. Soud dalšími řízení nedoplňoval, již provedené důkazní prostředky považoval za dostatečné k náležitému zjištění skutkového stavu potřebného pro řádné rozhodnutí ve věci. Účastníci provedení dalších důkazních prostředků ani nenavrhovali. Po zhodnocení všech důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti ve smyslu ustanovení § 132, § 245 o.s.ř. soud shledal, že žaloba je důvodná. O skutkovém stavu spor nepanoval. Existoval pouze mezi KÚ na straně jedné a účastníky řízení, zejména žalobkyní, na straně druhé. Právní posouzení a náklady řízení:

25. V řízení dle části páté o. s. ř. soud podle jeho ustanovení § 244 odst. 1 rozhoduje ve sporu nebo jiné právní věci plynoucích z občanskoprávních vztahů poté, co je zvláštním právním předpisem k rozhodnutí o takové věci primárně povolán správní orgán a jeho rozhodnutí nabylo právní moci. Ve vztahu k řízení před katastrálním úřadem je pravomoc soudu založena ustanovením § 18 odstavce 5 KZ pouze pro rozhodnutí o zamítnutí vkladu, je-li žaloba podána ve lhůtě 30 dnů od doručení napadeného rozhodnutí. KZ jako lex specialis zde modifikuje základní dvouměsíční lhůtu plynoucí z ustanovení § 247 odstavce 1 věty první o. s. ř., kterou žalobci dodrželi. Napadené rozhodnutí KÚ doručil žalobkyni dne 9. srpna 2024 a její žaloba došla soudu v otevřené třicetidenní lhůtě ke dni 6. září 2024. O věcné a místní příslušnosti Městského soudu v Praze s odkazem na ustanovení § 249 odstavce 2, § 250 odstavce 2 o. s. ř. rovněž nepanovaly pochyby.

26. Soud akcentuje, že není při přezkoumání postupu KÚ povolán k rozhodnutí jakéhokoliv skutkového či právního sporu o (ne)existenci hmotného práva panujícího mezi účastníky občanskoprávních vztahů. Jedná se v kontextu § 244 odstavce 1 o. s. ř. o „jinou právní věc“, kdy soud pouze hodnotí, zda napadené rozhodnutí KÚ bylo vydáno v souladu s katastrálními předpisy, KZ a KV, či nikoliv.

27. Základem právního sporu mezi žalobkyní a potažmo zbylými účastníky řízení jako stranami vkladové listiny na straně jedné a KÚ na straně druhé bylo zodpovězení otázky, zda lze samostatně zřídit věcná břemena samostatně k tíži či ve prospěch pozemků, podíly na nichž jsou součástí jednotek vymezených dle § 1159 věty první o.z., či nikoliv a je třeba je zřídit ke všem dotčeným jednotkám, v jejich prospěch či k jejich tíži. Soud nijak nezpochybňuje závěry KÚ, že spoluvlastnické podíly na třech dotčených pozemcích tvořících součást bytových jednotek vzniklých v souladu s ustanovením § 1159 věty první o. z. Pozemek p. č. [parc. č.] v k. ú. [adresa] jako jeden z navrhovaných pozemků panujících je přímo zastavěn a jeho součástí se stala budova č. p. 3358 obsahující „prostorově oddělené části domu“. Zbylé dva pozemky tvoří rovněž ve smyslu zákonné definice společné části nemovitosti, za které je povolává žalobkyní zpochybňovaný podzákonný právní předpis, konkrétně ustanovení § 4 nařízení vlády čísla 366/2013 Sb., o úpravě některých záležitostí souvisejících s bytovým spoluvlastnictvím. Na druhou stranu lze současně přisvědčit argumentům žalobkyně, že o. z. zde vytváří právní fikci existující nemovité věci.

28. Ve smyslu ustanovení § 498 odstavce 1 vět první a druhé o. z. představují nemovité věci vždy reálně existující objekty vnějšího světa. Samostatné oddělené části zemského povrchu v případě pozemků, reálně oddělitelné a v samostatné existence způsobilé stavby se samostatným určením. Vedle nich stejné ustanovení § 498 odst. 1 věty první o. z. definující nemovitosti v sobě současně zahrnuje i zákonnou fikci, prohlašuje-li za nemovité věci též práva k nemovitostem či jiná práva, která za nemovitost prohlásí zákon. Vymezuje-li ustanovení § 489 o. z. věc v právním smyslu tak, že je jí vše, co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí, zakládá široké pojetí věcí v právním smyslu. Obsahuje v sobě nejen implicitní předpoklad hmotné substance, na kterou je existence věci vázána. Současně totiž připouští existenci věcí bez oné hmotné podstaty. Navazující ustanovení § 496 odstavců 1 a 2 o. z. již explicitně zakotvuje existenci věcí hmotných a nehmotných. O. z. tedy vychází ze širokého pojetí připouštějícího existenci nehmotné věci. Tedy pojmu, který v sobě při prvotním nahlédnutí skrývá contradictio in adjecto ve vztahu k jinému rovněž možnému a užšímu pojetí, jež by za věc považovalo pouze jako objekt reálného světa samostatně oddělitelný a smysly člověka vnímatelný, tedy fyzicky existují předmět, objekt. V samotné definici nehmotné větší je obsažena ona právní fikce, kdy zákon předstírá, že práva mají, mohou mít povahu věci jako předmětu. Obdobnou fikci zakládá i ustanovení § 1159 věty druhé o. z., opakovaně komentované a rozebírané ze strany žalobkyně i KÚ. Fikce nespočívá ve faktu, že by samotné jednotce neodpovídal právně oddělitelný a nerozlučný svazek reálně existující a prostorově oddělené části domu (byt či nebytový prostor – viz § 1158 odstavce 2 o. z.) fyzicky existující jako součást pozemku a s ním nerozlučně spojený souhrn práv k ideálním, tedy reálně neexistujícím spoluvlastnickým podílům k pozemku zastavěnému, případně k pozemkům funkčně souvisejícím. Co však zákonné ustanovení finguje, je povaha této částečně abstraktní vlastnické jednoty jako samostatné věci nemovité, předmětu.

29. Fakt, že se ideální spoluvlastnické podíly na určitém pozemku staly součástí vymezených jednotek způsobem, v jehož důsledku součet všech spoluvlastnických podílů matematicky vyčerpává celek pozemku, neznamená, že by pozemek jako věc nemovitá přestal existovat v právním i faktickém smyslu. Správně žalobkyně namítala, že všechny tři dotčené pozemky jsou nadále samostatně zapsány v KN. Představují tedy samostatné nemovité věci ve smyslu ustanovení § 498 odstavce 1 věty první o. z. v návaznosti na ustanovení § 3 odstavce 1 písmena a) a KZ. Soud nesdílí závěr KÚ, že rozdělením spoluvlastnických podílů na pozemku, které v součtu vyčerpává jeho celek, vede nutně k zániku pozemku jako samostatné věci (patrně jen) v právním smyslu. Naznačený závěr rozhodně neplyne z žádného zákonného ustanovení. Ani komentářová literatura, na kterou KÚ odkazoval (viz zejména odstavec 15 shora), ani důvodová zpráva naznačený výkladový závěr jednoznačně nepodporují.

30. Soudu jinak nezbývá než souhlasit se závěry KÚ, že v okamžiku rozdělení zastavěného pozemku a pozemků souvisejících na spoluvlastnické podíly tvořící součásti jednotek vymezených a existujících v souladu s ustanoveními § 1158 a následujícími o. z., přestávají být pozemky jako celky způsobilé samostatného převodu vlastnického práva k nim. Je s nimi možno činit jen taková právní jednání, která plně respektují existenci specifické vlastnického celku označeného zákonem jako jednotka. Pouze v podobě podílů spjatých s jednotkami s nimi lze nakládat, typicky převádět vlastnické právo či zřizovat věcná práva k věci cizí, jejichž realizace je spjata s celou spojenou a neoddělitelnou vlastnickou jednotou, s celou jednotkou. Zde má soud na mysli zejména právo zástavní, jehož existence a případná pozdější realizace předpokládá změnu vlastnictví celé zastavené věci ve smyslu ustanovení § 1359 odstavce 1 o. z.

31. Na druhou stranu neexistuje rozumný a zákonný důvod, pro který by nemohl být nadále ve vnějším světě existující, řádně v KN zapsaný a svými „úředními“, zaknihovanými hranicemi vymezený pozemek předmětem právních jednání, která plně respektují vlastnickou podstatu jednotek ve smyslu ustanovení § 1158 o. z., současně však umožňují disponovat s dílčími právy. Tedy právy jinak tvořícími vlastnickou jednotu ve smyslu ustanovení § 1012 vět první a druhé o. z. Dílčí součástí vlastnické triády, kterou tvoří ius possidendi, ius utendi et fruendi et ius disponendi (právo věc v mezích svého vlastnického práva držet, užívat ji a požívat její plody a užitky a nakládat s ní). Předmětem dispozitivního právního jednání se může stát i jen pozemek, pokud to povaha sjednávaného práva připouští (jak správně žalobkyně namítala) a nedojde-li k narušení celistvosti vlastnického práva k jednotce. Vedle služebností, které byly předmětem tohoto řízení a jejichž existence, výkon práv a povinností z nich, se váže toliko k pozemkům, se může jednat například i o dočasné zcizení iuris utendi, práva užívat funkčně související pozemek. Například jen na základě nájemní smlouvy, aniž by bylo nutné současně sjednat nájemní právo ke všem jednotkám, jejichž součástmi jsou jednotlivé spoluvlastnické podíly na pozemku. U funkčně souvisejícího pozemku si lze představit například situaci pronajmutí parkovacího místa třetí osobě či dočasné umístění věci na jeho dostatečně určitě vymezené části (prodejní stánek na funkčně souvisejícím pozemku po dobu různých svátků). Striktní výkladový závěr KÚ by znamenal, že naznačené smlouvy zcizující na dobu určitou pouze dílčí užívací právo k pozemku jako celku či jeho reálným částem nemohou být platně sjednány, aniž by nebylo příslušné užívací právo vztaženo ke všem jednotkám, které svými podíly jinak v důsledku existující právní fikce pohlcují celek pozemku, resp. vlastnického práva k němu.

32. Důvodovou zprávu k o. z. i komentářovou literaturu soud považuje za nutně aplikovatelné tak, že dovozují z ustanovení § 1159 vět první a druhé o. z. pouze nemožnost realizování takových právních jednání, kterými by došlo k převodu práv a povinností narušujících ve svém důsledku nerozdělitelnou a vzájemně spojenou vlastnickou jednotu. Pak by ve smyslu ustanovení § 17 odstavce 1 písmena d) KZ jistě představovala právní jednání, v jejichž realizaci jsou právním předpisem, občanským zákoníkem, jeho účastníci omezeni. Mohlo by to znamenat důvod pro zamítnutí návrhu na vklad práva plynoucího z popisovaného právního jednání do KN. Soud však nevidí důvod pro omezení vlastníků jednotek v nakládání s celkem pozemku ve vztahu k dílčím právům s pozemkem spojeným, jejichž povaha konkrétní dispozici připouští a právní jednání nenarušuje nerozdělitelnost jednotek. Vyloučení popsaných právních jednání skutečně nemá, jak správně žalobkyně namítala, jednoznačnou oporu v o. z.

33. Žalobkyní zmiňovaný princip, že každý může činit vše, co není zákonem zakázáno, nepředstavuje jen princip práva civilních, ale obecný a ústavní princip právní, jak jej zakotvuje například ustanovení článku 2 odstavce 3 Listiny základních práv a svobod vyhlášené pod číslem 2/1993 Sb. jako součást ústavního pořádku České republiky či ustanovení článku 2 odstavce 4 ústavního zákona čísla 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, v platném znění. Z ústavního hlediska oba uvedené principy souvisejí s uplatňováním veřejné moci a s legálním omezením svobody jedince pouze na základě a v mezích zákona (secundum et intra legem). Lze je vztáhnout i na sféru práva občanského. Všichni účastníci tohoto řízení jsou svrchovanými spoluvlastníky všech tří označených pozemků. Učinil s nimi dispozitivní právní jednání nacházejících se zcela ve sféře jejich svobodné vůle. Ujednali v něm služebnosti ve prospěch dvou pozemků panujících a k tíži jednoho pozemku služebného zcela v souladu s ustanovením § 1257 a následujících o.z. Z něj ani z jiného právního předpisu nelze dovodit jednoznačný zákaz platné realizace sporného dispozitivního právního jednání. Povaha vznikajících služebností současně nijak nenarušuje samu existenci vymezených jednotek jako vzájemně propojených a neoddělitelných celků prostorově vymezených částí domu a podílů na společných částech nemovité věci. Ona spojenost a neoddělitelnou se vztahuje pouze k vlastnickému právu jako takovému. Sama o sobě nevylučuje zřízení služebností ve prospěch či k tíži pozemků, které ve vnějším světě nepřestaly být ani po vzniku jednotek reálnými částmi zemského povrchu vymezenými v souladu s katastrálními předpisy a existujícími jako samostatné parcely, tedy samostatné nemovité věci ve smyslu shora již citovaného ustanovení § 498 odstavce 1 věty první o. z. Pozemky existují nezávisle na jednotkách, představují objekty vnějšího světa reálně seznatelné, které při běžném běhu věcí nezaniknou s případným zánikem jednotek. Odstraněním staveb domů s vymezenými jednotkami pozemek nepřestane existovat, aniž by bylo nutné přijímat případný výkladový závěr, dle něhož by se zánikem jednotek obnovila dříve zaniklá povaha samostatné věci.

34. Žalobkyni lze do určité míry přisvědčit, že zákonné konstrukce přiznávající povahu věci jak reálně existujícím objektům vnějšího světa, tak i nehmotným souborům práv a povinností, mohou zakládat průniky. Pro určitá právní jednání může být jedna a ta samá reálně existující věc považována za součást společného a nedělitelného souboru práv a povinností, zde (sou)část jednotky, pro jiná nemusí přestat existovat jako samostatná, smysly vnímatelná a reálně z vnějšího světa oddělitelná hmotná věc. Nyní hodnocené zákonné fikce nelze vykládat tak, že by z právního hlediska v důsledku její aplikace přestala určitá hmotná věc existovat, byť fakticky reálnou samostatnou povahu neztratila. S ohledem na závěr soudu o důvodnosti žaloby nebylo nutné dále vypořádat argumenty žalobkyně namítající zákonnou nekonformnost ustanovení § 4 nařízení vlády čísla 366/2013 Sb. Jen na okraj soud poznamenává, že pro popsaný striktní závěr nevidí důvod, když zpochybněná norma jinak respektuje smysl a účel rozváděného zákonného ustanovení.

35. S ohledem na závěry uvedené shora v odstavcích 16. až 23. soud ve smyslu ustanovení § 250j odstavce 1 věty první o.s.ř. shledal, že o věci mělo být ze strany KÚ rozhodnuto jinak. Povolení vkladu věcných břemen, služebností, ve prospěch a k tíži označených pozemků nebrání odkazovaná zákonná ustanovení § § 1158 odstavců 1 a 2, 1159 o. z., takže ustanovení § 17 odstavce 1 písmen d) a f) KZ nemohla být důvodem pro zamítnutí návrhu na vklad. Smlouva o zřízení služebností užívání pozemků, vkladová listina, splňovala i další předpoklady pro povolení vkladu s odkazem na ustanovení § 17 odstavce 1 písmen a) až g) KZ, takže soud rozhodl o povolení vkladu práv a povinností odpovídajícím sjednaným služebnostem, jak je uvedeno ve výrocích I. a II. tohoto rozsudku shora. Současně v rozsahu, v němž povolil vklad, výslovně nahradil napadené rozhodnutí KÚ výrokem III. tohoto rozsudku shora, jak ustanovení § 250j odstavce 2 vět první a druhé o.s.ř. předpokládá a požaduje.

36. O náhradě nákladů řízení ve výroku IV. tohoto rozsudku soud rozhodl výkladem ustanovení § 142 odstavce 1, § 245 o. s. ř. Žalobkyně byla v řízení plně úspěšná. Zbylí účastníci se výslovně v soudním řízení nevyjadřovali. Společně se žalobkyní však podávali návrh na vklad, jenž KÚ posléze zamítl a nyní soud povoluje. I oni tak byli se svým požadavkem úspěšní. Žádní další účastníci v řízení nevystupovali. KÚ mezi účastníky řízení dle části páté o.s.ř. nepatří vzhledem k legální definici účastníků zakotvené v ustanovení § 250a odstavce 1 o.s.ř., nemůže být k náhradě nákladů řízení zavázán. Soud tak rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu jeho nákladů.

Poučení